2024 / 2 - české kvíření

V rámci pubertální četby byl Gérard de Nerval pro řadu z nás přímo ztělesněním postavy prokletého básníka – jeho duševní choroba a tragický konec ho ostatně k takovému čtení předurčovaly. Bylo tomu tak pochopitelně především díky jeho poslední novele Aurelie (1855), u nás již dlouho dostupné (spolu s povídkou Sylvie) v překladu Jaroslava Zaorálka (1957). Kompletní soubor próz Dcery ohně (Les Filles de feu, 1854), který spolu s Aurelií a kratší prózou Pandora (posmrtně 1921) nedávno vydalo v nepřekvapivě vynikajícím překladu Jiřího Pelána nakladatelství Malvern, ovšem s odstupem času umožňuje nahlédnout a docenit celou řadu mnohem složitějších literárních dimenzí, jimiž se toto těžko postižitelné dílo vyznačuje.

Meandry vyšinutosti

Dcery ohně tvoří texty velmi různorodé co do svého akcentu i kvality: Angelika, Sylvie, Jemmy (jež je adaptací německy psané povídky Karla Postla alias Charlese Sealsfielda), Oktávie, Isis, Corilla, Emilie, po nichž následují slavné Chiméry, soubor dvanácti sonetů v mnohém předznamenávajících symbolistickou poezii. Nemá cenu pouštět se do detailnějších exkursů k jednotlivým prózám, v nichž je ostatně Nervalova specifická poetika přítomna v dosti proměnlivé míře. Pozastavme se spíše u některých rysů této mimořádně složité poetiky, ve které se zdaleka nejedná jen o záznam autorových vyšinutých duševních stavů, jak by mohlo sugerovat zmiňované klišé „literárního šílence“.

Výmluvná je v tomto ohledu už rozsáhlejší próza Angelika, která Dcery ohně otevírá. Jde o součást románu Pašeráci soli, stylizovanou jako soubor dopisů, jenž se otevírá autorovým pátráním po tajuplné postavě abbého de Bucquoy, aby ovšem přes složité peripetie a digrese postupně přerostl – kromě jiného – do vyprávění o Angelice, pratetě zmiňovaného abbého a první z „dcer ohně“. Avšak toto „vyprávění o velké vášni, jež měla ubohou Angeliku uvrhnout do řady neštěstí“, není zřejmě nejdůležitějším prvkem celé prózy – samo je začleněno do složitého, meandrovitě se odvíjejícího příběhu (pokud lze vůbec takový výraz použít), jehož těžiště je v posledku veskrze autobiografické a jenž se jeví jako působivá narativní koláž, strukturovaná autorovým pátráním po archivech a knihovnách a ústící v imaginární návrat do rodného Valois, nemluvě o podivuhodných „etnografických“ odbočkách k Nervalově milované lidové poezii a lidovým písním.

Prosvítání a prolínání

Nejkoncentrovanější podoby dosahuje nervalovská poetika zřejmě v Sylvii. Lze myslím bez velkého rizika kontroverze říci, že právě tato nádherná novela tvoří vrchol Dcer ohně. Jiří Pelán tento nesmírně křehký text v edičních komentářích právem charakterizuje výrazem „hledání ztraceného času“. Oproti monumentalitě proustovského hledání jsou možná Nervalovy „návraty“ jaksi subtilnější a méně okázalé. To jim však neubírá na mnohovrstevnatosti. V mnoha ohledech jim dominuje to, co Freud v souvislosti se „snovou prací“ označí jako kondenzaci či zhuštění. Freudova teorie snu nebyla zmíněna náhodou, vždyť jedná-li se o minulost, tematika snu (notoricky spojovaná s Aurelií) nebo možná méně nápadné téma hranice mezi spánkem a bděním, později tak důležité právě u Prousta a ještě později u Waltera Benjamina, není ani u Nervala nikdy daleko: „Přede mnou, pohrouženým v polospánku, běžela ve vzpomínkách celá má minulost. Tento stav, kdy mysl dosud vzdoruje bizarním kombinacím snu, často dovoluje spatřit, jak se do několika minut vtěsnají nejvýznamnější obrazy dlouhého životního období.“ U počátku vypravěčovy cesty – opět do rodného kraje – stojí zkondenzovaná vzpomínka na dvě prolínající se ženské postavy: na Sylvii, vypravěčovu „mladičkou přítelkyni“, a na „sotva zahlédnutou krásku“ jménem Adrienna, o níž se v závěru novely dozvídáme, že zemřela v klášteře. Obě tyto hrdinky z minulosti jsou ovšem oživeny v postavě herečky Aurelie, které se vypravěč momentálně dvoří v Paříži. „Kdybych psal román, nikdy by mi neprošel příběh srdce, ve kterém hoří zároveň dvě lásky,“ píše Nerval. Kdoví, ale snadno postřehneme motiv, který je vskutku základním prvkem nervalovského psaní a který se později v mytické a tentokrát již čistě snové podobě objeví v Aurelii, kde Nerval při líčení jistého snu poznamená: „V místnosti pracovaly tři ženy a představovaly, třebaže se jim vůbec nepodobaly, příbuzné a přítelkyně z času mého mládí. Zdálo se, že každá má rysy více těch osob. (…) každá z nich byla takto složena ze všech, podobna oněm typům, jež malíři napodobují podle více modelek ve snaze zobrazit plnou krásu.“

Dalo by se říci, že prolínání či probleskování, díky němuž jsou v jedné postavě přítomny rysy postav dalších, představuje i podstatnou charakteristiku Nervalova ztvárnění samotných jeho návratů do minulosti, jež se vyznačují složitým a pro čtenáře někdy až obtížně dešifrovatelným vrstvením časových rovin. Skrze přítomný okamžik vždy prosvítají okamžiky minulé, tak jako prostorem jisté zahrady v Sylvii prosvítá prostor vypravěčova dětství: „Zahrada skýtala velkolepý obraz divoké vegetace. V jednom rohu jsem rozpoznal dětskou zahrádku, kterou jsem si tam kdysi vyhradil.“

Snová dezintegrace

Není náhoda, že nad nervalovskými návraty setrvale bdí přízrak myslitele, pro nějž se nejednoznačný vztah přítomnosti a minulosti stal – dávno před Proustem – předmětem skutečné fascinace. Je jím Jean-Jacques Rousseau, Nervalovi bližší jako autor Nové Héloisy (1761, česky 1912) a Vyznání (1782–1789, česky 1910) než jako filosof stricto sensu. Slavná epizoda z Vyznání, v níž Rousseau rozpozná modrý květ barvínku mnoho let poté, co ho jen letmo zahlédl v přítomnosti paní de Warens (jeho milované Maminky), je v Sylvii koneckonců výslovně evokována: „Občas se nám pod nohama vynořil barvínek, tak drahý Rousseauovi, a otevíral modré okvětí na dlouhých stoncích se sdruženými listy, skromných liánách, na nichž vázly letmé kroky mé přítelkyně.“ Mnohokrát zmiňovaný Rousseau je tu nakonec přímo osloven jako svrchované ztělesnění ztracené minulosti a zapomenuté moudrosti: „Ó moudrý muži! Dals nám mléko silných, a my jsme byli příliš slabí, abychom z něho měli prospěch. Zapomněli jsme tvá naučení, jež dobře znali naši otcové, a ztratili jsme smysl tvých slov, poslední ozvuk starodávné moudrosti.“

Rousseauovský vliv nezapře ani Nervalova úchvatná krajinomalba a schopnost zachytit v působivě úsporné zkratce nenávratnou křehkost okamžiku: „Přišel jsem na bál v Loisy ještě v onu melancholickou a líbeznou hodinu, kdy světla blednou a chvějí se v blízkosti dne. Lípy, zdola potemnělé, se v korunách zbarvovaly do modra.“ Sama Adrienna je popsána jako „noční květ, který se rozvil v bledém jasu měsíce, růžový a plavý přelud, klouzající po zelené trávě navlhlé bílými parami“. Poznamenejme opět, že toto téměř hmatatelné prostupování minulého a přítomného se v mnohem vypjatější a „mystičtější“ podobě vrátí v Aurelii, kde sám prostor i čas postupně zcela ztrácejí tvar a podstupují úplnou snovou dezintegraci: „Zdálo se mi, že mé nohy se boří do postupných vrstev po budovách z různých věků…“ Není pak už divu, že Sylvii zakončují elegické pasáže a variace na téma ubi sunt: „Rousseau praví, že pohled na přírodu utěšuje ze všeho. Někdy se snažím znovu zahlédnout své clarenské hájky, ztracené v mlhách na sever od Paříže. Všechno se tak proměnilo!“

Pakliže jsem výše zmiňoval především některé motivy ze Sylvie, je to proto, že tato novela na mne dnes po pravdě řečeno působí ještě intenzivněji než grandiózní snové obrazy „druhého života“ v Aurelii. Takový pohled samozřejmě nehodlám nikomu vnucovat. Určitě zde hraje roli i časový odstup, s nímž se člověk na oba texty dívá a na jehož základě je schopen spíše docenit nestabilní a jaksi „chvějivou“ časovou retrospekci Sylvie. „Když dosáhneme poloviny života, vzpomínky z dětství ožívají,“ píše jasnozřivě sám Nerval v Angelice. Moje hledisko je vůči novému českému výboru nespravedlivé i proto, že zůstaly stranou Chiméry, že jsem nezmínil často neprávem opomíjenou komickou rovinu, kterou Nerval bravurně ovládá, a mnoho a mnoho dalšího. Pokud však i takto jednostranný a dílčí pohled přiměje někoho k tomu, aby si k Nervalovu dílu hledal svou vlastní cestu, nebude to snad málo.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.

Stát se neviditelným

Nepoučená česká queer literatura

Hledat na současné české literární scéně – a to jak v tuzemské, tak i překladové literatuře – romány, které by se daly označit jako queer, je úkol, k jehož vyřešení je mnohdy zapotřebí značná míra deduktivního uvažování, dekódování jemné symboliky a rozumění metaforám, které se objevují na zadních stranách obálek knih. V anotacích se namísto homosexuálů dočítáme o „příslušnících jisté menšiny“ (jak se opisně vyjadřuje text k Tapetáři Emy Labudové), jindy tu najdeme prostý úryvek z díla, který se jakýmkoli označením vyhýbá. Stručně řečeno, česká nakladatelství se nechlubí tím, že vydávají queer autorstvo, a stejně tak literární kritika mnohdy explicitní označení typu gay nebo lesba raději obchází, o nebinaritě nebo trans identitách ani nemluvě. Zdá se, že pojem queer literatura v českém kontextu stále působí trochu cize a není zcela jasné, jak s ním naložit. Ačkoli různorodá LGBTQ+ realita získává na západ od nás stále více prostoru, česká literatura je, pokud jde o queer témata, spíše zdrženlivá.

Umění dekódovat

Je navíc trochu nejasné, co přesně pojem queer literatura označuje. Když zadám LGBTQ+ do vyhledávače některé ze streamovacích platforem, objeví se nespočet výsledků, ve kterých je queer identita v různé míře zastoupená, v případě knihoven ale výsledky už tak rozmanité nebudou. Má queer literatura označovat autorský objekt, hlavní dějovou linku či postavy? Nebo je to prostě způsob čtení – pohled, jímž se na děj díváme?

Ve zmíněném románu Tapetář, který byl v roce 2020 nominován na Magnesii Literu za objev roku, autorka vykresluje příběh dvacetiletého Irwinga, který v padesátých letech minulého století pracuje v Manchesteru. Postupně rozkrývá historii, která předcházela jeho odchodu z rodného města, i to, jak se vyrovnává se smrtí rodičů. Že je Irwing gay, se dozvíme až v polovině knihy, když kamarádovi prozradí, že ho otec vyhodil z domu poté, co vyšla najevo jeho aféra s jiným mužem. Jeho homosexualita zůstává po téměř celý děj skryta, mladík se na druhé straně ale ani nesnaží demonstrovat heterosexualitu. Stojí jakoby na hraně a příběh, jejž vypráví, odvádí od otázek ohledně identity právě ke smrti rodičů. Román tak sestává z navzájem nepropustných vrstev, které jako závěsy cloní čtenářstvu pohled na to, co by bylo tehdejší společností považováno za trestné. Až na samém konci knihy se tato clona na moment rozevře a odhalí, že Irwingovu homosexualitu jsme měli na očích celou dobu, jen jsme ji neviděli. Jeho spolubydlící Zev je zároveň jeho partner. Vodítko k porozumění románu je očividné, přesto ale kódované. Irwing neřekne, že mezi ním a Zevem je něco víc než přátelství, ale jen to, že se s ním „tahali za vlasy a kousali si nehty nervama“ ze strachu, že půjdou do vězení, dokud „to nezrušili“.

V případě Tapetáře se queer čtení nabízí už jen z podstaty toho, že Irwingova homosexualita, byť zobrazovaná marginálně, se avizuje na zadní straně obálky. Naprosto odlišně tento způsob percepce děje funguje v románech, kde si queer způsob čtení musíme sami dosazovat. Například v překladových knihách jako S večerem přichází tíseň (2018, česky 2021) od Marieke Lucas Rijneveld nebo Zřídlo (2018, česky 2020) od Akwaeke Emezi je queer aspekt v českých anotacích nebo recenzích ignorován a odhaluje se pouze tehdy, čteme-li je s vědomím, že autorstvo obou románů je nebinární. To, že v nich queerness na první pohled není vidět, není v prostoru bývalého východního bloku nikterak unikátní. Třebaže v porovnání s ostatními státy visegrádské čtyřky se zdá, že Česko si v narovnávání a normalizaci LGBTQ+ práv vede „dobře“, spojení typu „gender propaganda“ a mnohá další nejsou ani u nás nikterak cizí. Literatura se tak stává zrcadlem reality a odráží pouze to, co většinová společnost považuje za přípustné.

Když se britská novinářka Molly Moss v jednom ze svých článků zamýšlela nad tím, co přesně znamená queer pohled, došla k tomu, že pokud mužský pohled stereotypně objektifikuje ženy a ženský pohled se tuto dynamiku naopak snaží prolomit, vyprávění ukotvené v queer vidění by tyto kategorie mělo destabilizovat a binární opozice nahradit pluralitou. Místo toho se mnohem více objevují díla umisťující LGBTQ+ postavy do rámce přijatelného pro heteronormativní mainstream. Témata jako coming out, homosexuální láska nebo boj o stejná práva, jako je manželství pro všechny, jsou vnímána jako queer a zároveň neznepokojují cis heterosexuální publikum. Není náhoda, když nedaleko od českých hranic se hlasitě ozývá názor, že lidé mohou být homosexuální, pokud si to nechají na doma. Právě z toho důvodu se v české literatuře, ale i ve filmu queer témata pojí se zneviditelňováním a hrdiny děl se vlivem patriarchátu stávají cis homosexuálové.

Hledání tradice

Možná ze stejného důvodu se Ema Labudová – ať vědomě, či nevědomě – rozhodla svůj román zasadit do zcela jiné země i doby. Implicitně tak vytváří dojem, že homosexualita se odehrává někde jinde, a není jediná. V podobném kontextu lze číst i román Počkej na moře (2022) jiné české autorky Veroniky Opatřilové. Přestože děj obou knih je ohraničen dobovým společensko-politickým kontextem, je pozoruhodné, že ani v jedné z nich se neobjevují téměř žádné dobové reálie. Historie funguje jako esence minulosti, jejíž hlavní funkce spočívá v tom, že do děje vnáší konflikt homosexuála a společnosti, která ho neakceptuje. Jakkoli se může zdát, že se obě autorky snaží navázat na světovou historii LGBTQ+ bojů za rovnoprávnost, jejich romány neznepokojují. Touhu po komplexní queer literatuře tak uspokojují jen zdánlivě.

Nedá se říct, že by se inspirovaly anglickou queer literaturou nebo kulturou, spíš jen jakousi dobovou náladou. V obou románech se objevují letopočty, které působí jako slepá místa na mapě. Mnohdy není zřejmé, zda autorky své hrdiny úmyslně vhazují do homofobní ahistorické doby, nebo vycházejí z toho, že si čtenářstvo za časové údaje bude doskládávat mozaiku z LGBTQ+ historie. Ema Labudová s časovými údaji pracuje velmi volně: ačkoli se děj odehrává začátkem padesátých let, Irwing v knihovně svého otce nachází knihy Ladislava Fukse vydané až v následující dekádě. Čas, ale i prostor působí spíš jako hra než relevantní historický kontext.

Přestože v polovině 20. století Spojené království začalo poznávat kulturu campu, úzce spjatou právě s homosexuální komunitou, časoprostor obou románů se s dobovou queer atmosférou naprosto míjí. Irwing sice čte Oscara Wildea, ale o nějakém zapojení do místní gay komunity nelze mluvit. Stejně tak hlavní hrdinové z Počkej na moře jezdí do Brightonu, kde navštíví i gay bar, ale ani v tomto případě LGBTQ+ komunita v románu nehraje nijak významnou roli. Sice se zdá, že romány se odehrávají někde jinde a zobrazují odlišnou realitu, ve skutečnosti ale navazují na představu o queer tématech, která je ryze česká.

Schovat se v prostoru

„Často přemýšlíš, jestli je vůbec možné mluvit o věcech, které ostatní nevidí nebo je odmítají vidět,“ píše Marek Torčík ve svém románu Rozložíš paměť (2023). Hlavní hrdina a vypravěč Marek se noří do vzpomínek na dětství v Přerově a kromě sociálního prostředí obklopujícího jeho rodinu – matku samoživitelku, která pracuje v továrně, otce neplatícího alimenty a dědečka alkoholika – se zaměřuje na šikanu a také na vztah s Mariánem. Stejně jako v dílech Labudové a Opatřilové i v Torčíkově románu je homosexualita důvodem k ponižování, strachu a vylučování z kolektivu. Diskriminace je o to komplexnější, že Marián, se kterým se protagonista stýká a postupně objevuje svou homosexualitu, je Rom. Marek se pokouší někam zapadnout, ale nakonec se snaží nebýt vidět vůbec. Jediné místo, kde může být sám sebou, je zákrut řeky, zarostlý křovím a kopřivami, kde s Mariánem může trávit čas – jen pár desítek metrů od ostatních na pláži, ale přesto mimo jejich svět.

Ačkoli jsou uvedené tři romány velmi odlišné, právě konflikt jedince s heteronormativní společností najdeme ve všech. Podobně pak v románech funguje i prostor, který vyprávění dělí binárně na místa potenciálně nebezpečná, homofobní a místa bezpečná, kde hrdinové můžou být sami sebou. V Počkej na moře takto funguje prosklená vila na pobřeží, jejíž okna směřují k oceánu, v Tapetáři zase vyprávěním téměř opomenutý byt – bezpečí je pouze tam, kam nikdo nedohlédne. Na všech zmíněných místech jsou hrdinové sami, nejsou součástí žádné komunity – a to, co ostatní nevidí, jako by neexistovalo. Queer literatura se tak paradoxně zviditelňuje právě skrze příběhy, jež zobrazují neviditelnost.

Autorka je komparatistka.

Vlídná pozvání do queer zkušenosti

K literatuře touhy, odpovědnosti a respektu

Před několika týdny mě kolegyně a kamarádka – redaktorka A2 – oslovila, jestli bych nechtěl napsat krátký esej k tématu „queer literatura“. Souhlasil jsem. Měl jsem pár předběžných nápadů, jak téma uchopit. Chystal jsem se, že nad to sednu a text si načrtnu. Potom se ale stalo něco, o čem čtenáři těchto řádků vědí a co změnilo naše životy. To něco se ve zcela fyzickém smyslu přihodilo i mně; podařilo se mi vyváznout, jiní lidé – převážnou většinou mladí, jimž se otevíral svět – takové štěstí neměli. To je strašné. Jsme a budeme ve znamení této události: snažíme se pochopit nepochopitelné, uchopit zkušenost, která je neuchopitelná, vyjádřit to, co se vyjádření vymyká. Na psaní eseje o queer literatuře nebylo ani pomyšlení. Když jsem se pak následující týden snažil odpočívat, v mysli jsem se k němu vrátil, ale najednou jsem všechno viděl trochu jinak… Moje úvahy se samovolně začaly stáčet k bilanci mého života a současně k otázce, jaký má smysl přemýšlet a psát o literatuře a proč se něčím jako queer literatura nebo queer v literatuře vůbec zabývat. Má to nějaký opravdu podstatný význam…? Bylo mi jasné, že jinak esej v čase po události napsat nedokážu. Zkusím tu tedy předložit několik myšlenek, které mě v té situaci napadly, a budu doufat, že se vám jejich souvztažnost vyjeví.

Sdílená touha

V souvislosti s psaním eseje se mi vrátily některé vzpomínky. Když mi bylo asi tak třináct, půjčil jsem si v knihovně životopis Paula Verlaina od Pierra Petitfilse (od té doby jsem knihu neměl v ruce, takže nevím, jestli se dá doporučit). Narazil jsem na kapitoly o Verlainovu vztahu s Rimbaudem, četba mě naprosto pohltila, některé pasáže jsem musel číst znovu a znovu. Turbulentní queer vztah dvou básníků jsem prožíval zevnitř. Byl začátek devadesátých let, stejnopohlavní témata se v médiích objevovala, ale pořád šlo spíš o něco ojedinělého a specializovaného. Internet byl v plenkách, byli jsme odkázáni hlavně na tisk a televizi. V mainstreamovém diskursu stále rezonovala hrozba HIV/AIDS
a o tehdejším intenzivním subkulturním aktivismu jsem moc neměl ponětí. O několik let později jsem na střední škole pod lavicí četl Genetův Deník zloděje (1949, česky 1992). V té době jsem už byl před spolužáky vyoutovaný, ale můj citový a sexuální život se stále odehrával převážně ve fantaziích. Spolužák, se kterým jsem seděl a který z nějakého, až později objasněného důvodu často pročítal inzertní noviny ANNONCE, se mi svěřil, že ho „zaujaly některé formulace“, a knihu si ode mě půjčil (jinak přitom literární zájmy moc neměl). Co dělal Deník zloděje se mnou, nemusím po epizodě s Verlainem a Rimbaudem rozvádět. O něco později stejný spolužák, když na něj přišla řada s „literární ukázkou týdne“ (tady paměť trochu selhává, ale něco takového to bylo), přečetl Ginsbergovu báseň, která vyšla v SOHO revue. Utkvěly mi verše: „Já vyhrbená záda / důkladným pérem mě ovládá“ (ověřeno v exempláři časopisu v Národní knihovně, č. 10/1997, s. 17; překlad je podepsán šifrou –lav–; sám jsem si text pamatoval trochu jinak). Chtělo to odvahu a pro naši třídu to byla důležitá událost.

Moje pozdější četba: Oscar Wilde, Jiří Karásek, André Gide, Richard Weiner, Ladislav Fuks, Aldo Busi, Dominique Fernandez, Václav Jamek… (píšu to tady jako prostý záznam jedné čtenářské zkušenosti bez nároku na kanoničnost). Pak Marcel Proust, Gertrude Stein, Julien Green, Witold Gombrowicz, Alan Hollinghurst a mnoho dalších autorek a autorů, nedávno Édouard Louis nebo (opožděně, ale přece) Václav Bauman. O některých z nich jsem mezitím sám psal. Z horlivého zájemce o literaturu jsem se totiž stal jejím studentem a nakonec se jí zabývám profesně a učím ji na vysoké škole. Moje čtení prošlo dost radikálními proměnami, ale něco přetrvává. Co to je? To, že vyjádřená touha, myšlení a cítění jsou v textech uvedených autorů nějak taky moje; někdy jde i jen o kombinaci subtilních náznaků a biografie autora. Často jsou tyto texty nějakým způsobem „jiné“, mají zvláštní obraznost, rytmus… (nejde to popsat obecně). A jedno umocňuje druhé.

Péče o druhé

Narativní literatura – a také drama a velká část lyriky – je o touze. Obvykle on (ne)touží po ní, ona (ne)touží po něm. V dané povídce nebo románu to může být i něco vedlejšího anebo tam třeba touha jednoho člověka po druhém v explicitní podobě vůbec nefiguruje, nicméně heteronormativní matrice vyjádřená společenskými institucemi jako (tradiční) manželství, rodina atd. je většinou přítomná. Stále žijeme v heteronormativním světě. Nedaleko od našich hranic se jiná než heterosexuální touha a její vyjádření potlačuje nebo trestá. Tlak na lidi, kteří prostě chtějí žít své životy, hlavně na ty mladé a zranitelné, je enormní, nechutný a zločinný. Ti, kteří v sobě mají trochu či hodně neheterosexuální touhy, se pochopitelně snáze identifikují s narativy a básněmi hovořícími o takové touze. Stejně tak ale tyto čtenářky a čtenáři tradičně nacházejí sami sebe v touze heterosexuální; jestliže je většina textů o takovém toužení, toužím tedy s hrdinkou po hrdinovi. Anebo hrdinka přece jen touží trochu taky po jiné ženské postavě, i když to nemusí být tak zjevné?! Jestliže touha bývá v srdci narativu, zdaleka to u ní nekončí: je mnohdy jakousi identifikační vstupenkou k prožití komplexních reprezentací sociálních, politických, afektivních a dalších aspektů forem života jednotlivců i společenství. Podstatné jsou také situace a způsoby, v nichž a jimiž byly texty čteny – tedy součástí jakých diskursivních a materiálních praxí se stávají. V obecnějším smyslu pak jde o celkový oběh reprezentací v systémech starých a nových médií, kam patří i literatura.

Označíme-li výše zmíněné a další texty za queer literaturu, dostaneme se v nějakém ohledu dále? Toto pojmenování se jistě podstatným způsobem dotýká zkušenosti neheterosexuální touhy. Vyznačuje posun od „homosexuální“, „gay“ či „lesbické“ literatury, který není zcela snadné specifikovat, je však velmi podstatný. Queer problematizuje snahu esencializovat touhu, identitu, zkušenost. Současně opisuje určité kontinuum toho, co nezapadá do heteronormativní matrice. Pole je ale širší, zahrnuje totiž trans a nebinární osoby, ale i ty, pro které je heteronormativita prostě příliš lidsky, eticky a jinak těsná. Nenormativnost, decentrovanost, procesualita… Lepší pojem zatím vymyšlen nebyl. Pro mě osobně je zásadní otevřenost: queer nechápu primárně jako nějakou „normu nenormativity“, jak žít, vnímat svět a jevit se navenek, ale hlavně jako sdílený prostor společné zkušenosti, sociální, politické a umělecké imaginace a péče o druhé, do nějž jsme byli vlídným gestem pozváni a do nějž na oplátku zveme jiné. Jde samozřejmě o prostor skrznaskrz politický.

Nejnižší společný jmenovatel

Osobně jsem s tím, jak se seznamuji s queer literaturou a historií, stále více otřesen pevností heteronormativní matrice a cíleným zapomínáním – damnatio memoriae – životů, které neměly být zaznamenány, a někdy dokonce ani žity. A současně jsem čím dál víc nadšen materiálem, který se daří rekonstruovat, i úžasnou pestrostí způsobů, jakými lidé žili a vyjadřovali se, jak vnímali i jak byla vnímána jejich queerness. Píšu-li tyto řádky a vy je čtete, patrně o tom budeme více méně srozuměni. Je naše sdílené sociální privilegium přemýšlet o takových věcech; což je v pořádku, uvědomíme-li si současně i svou zodpovědnost. Zabýváme-li se queer literaturou, a tím pádem i queer životy, měli bychom díky tomu být citliví k veškerým formám sociální diference a rozmanitosti. Už více než třicet let se tomu říká intersekcionalita a pojem je dnes aktuálnější než kdy jindy. Nesmíme však zapomínat také na to, že zkušenost útlaku nikomu nedává právo cítit se výjimečně a nadřazeně. Traumatické zkušenosti je naopak třeba empaticky přetavit v respekt nejen ke všem formám jinakosti, ale v principiální rovině prostě ke všem. Musíme ve společnosti aktivně šířit respekt a úctu k druhému, protože právě těch se v naší době a společnosti stále nedostává. Nejsem politický myslitel, proto mi snad bude prominuto, když napíšu, že v demokracii nemáme nutně hledat nejvyšší, ale naopak nejnižší společný jmenovatel, na kterém se dokážeme shodnout. Jsme-li přesvědčeni o určitých hodnotách, které současnou demokracii rozvíjejí, je naší povinností snažit se je vstřícným a srozumitelným způsobem propagovat a vysvětlovat. I v pojmu queer je totiž – navzdory tomu, že zdůrazňuje nenormativnost a otevřenost – zakódována určitá tendence po distinkci a výlučnosti. Alespoň já to tak cítím; taková tendence však podle mě míří proti hlubokému étosu tohoto pojmu samého.

Před rokem jsem do A2 přispěl esejem o autofikci; název citoval dnes emblematického queer autora Édouarda Louise: „Když píšu tyhle řádky, pláču.“ (Vyprávějící subjekt tematizuje svůj osobní přerod.) Když jsem začal v čase po události koncipovat tento text, zděsil jsem se, že mohlo jít o prorocká slova. Ve chvíli, kdy píšu tyhle řádky, ale nepláču, protože se snažím dát dohromady několik jednoduchých myšlenek, které jsem si v tomto nesmírně bolestném momentu ujasnil.

Autor je literární teoretik a komparatista.

Všude násilí a všude lest

Noční host ve světle nečekané pozornosti

Stává se to zřídka: autor, který začal psát před sto padesáti lety a ve své době byl veskrze považován za předního literáta, význačného účastníka tehdy známých kulturních salónů, se v proměnách času dostal do společnosti těch, jejichž jména téměř úplně zapadla a jejichž kdysi často čtené dílo dnes už nikdo ani nerecykluje z antikvárních banánovek. A takový autor je najednou po dlouhých desetiletích znovuobjeven a vydán. Nota bene vydán v úplně jiném kontextu a z jiných pohnutek. Nikoli jako kdysi vcelku hraný dramatik s jistým citem pro psychologii venkovských lidí anebo „skutečný ideový tvůrčí básník rozlohy u nás vzácné a ryzosti, hloubky a poctivosti“ (F. X. Šalda), ale coby autor víceméně povedených žánrových povídek, které ve své době byly spíš přehlíženy anebo opatrně komentovány – slovy literárního referenta a ministerského úředníka J. Vodáka – jako „vyšinuté trochu svou senzačností“. Dramatik, básník a prozaik F. X. Svoboda (1860–1943) se takového návratu dočkal. V nakladatelství Carcosa mu vyšel výbor z kratších próz, nazvaný Noční host.

Mysl paralyzovaná strachem

Pokud nás katalogy neklamou, jedná se o první reedici Svobodových povídek od roku 1968, mezitím byla vydána pouze některá jeho známější dramata. Ediční plán Carcosy i „Temnosti“ v názvu edice si vynutily svérázný vydavatelský podnik: editor Petr Boček do knihy zařadil „temné“ texty a nakladatelská anotace poněkud přemrštěně hovoří o „staročeské venkovské gotice“.

Výbor obsahuje Svobodovy texty psané v průběhu celého jeho tvůrčího života. První z nich jsou datovány k roku 1885, výbor pak uzavírá rozsáhlá povídka Tajemství z let 1933–1935. Jde vlastně o docela dobře zvolenou posloupnost, Tajemství je totiž hned z několika důvodů text, který prokazuje jak Svobodovu autorskou zručnost, osvojenou celoživotním psaním, tak i ztrátu schopnosti odhadnout míru – což je asi nakonec přesně ten důvod, proč časem opadl zájem o jeho prózy. V Tajemství je toho navrstveno tolik, že i při vší dobré vůli věnovat textu alespoň to, co žánrové tvorbě tohoto typu náleží, pozornost upadá a senzační odhalení přestávají fungovat. To ovšem naopak vůbec neplatí pro Svobodovu ranou tvorbu, protože povídky z konce 19. století, šité na míru časopiseckých otisků, jsou vystavěny přesně tak, aby naplnily svůj prostor a aby jejich autor stihl předvést to, co od počátku svého psaní uměl takřka dokonale.

Texty se pohybují na zlomu realistických a mysteriózně laděných žánrů s hutnou vrstvou přírodní lyriky či psychologických kreseb. Tematicky je to psaní různorodé, Svoboda s oblibou popisuje ty okamžiky v lidském životě, kdy se realita stává projekčním plátnem nejrůznějších představ, klamů, kdy je lidská mysl paralyzována strachem a kdy z jejích hlubin vzlínají hrůzyplné představy, často motivované v minulých selháních. Nijak neuhýbá ani před naturalisticky zobrazovaným násilím, jeho postavy nejsou jen uzlíčkem pracujících nervů, ale i agresivními zvířaty, schopnými pro pár jablek rozbít hlavu sotva dorostlému klukovi. Povídky zařazené do knihy tyto rychlé proměny člověka ukazují nejen na rovině individuálního prožitku, ale i v mechanismu rozzuřeného davu.

Ohledávání transgrese

Tvůrčí analytická metoda zkoumající člověka v různých kritických životních situacích byla za téměř sto padesát let po Svobodově sociálním románu dovedena k dokonalosti; o to spíše jeho prózy zaujmou v místech, kde vypravěč masíruje čtenářovu fantazii evokacemi přírody zahalené večerním šerosvitem. Tam, kde lidský život na chvíli utichl a svůj prostor na pár hodin přenechal postavám z minulosti, vojákům, jejichž mrtvoly dosud přežívají v kolektivních představách, a samozřejmě také vrahům a zlodějům. Někde tady si pak i člověk navyklý mírumilovnému prostředí dnešních nočních lesů dokáže nejlépe představit, jaké to asi bylo, cestovat na vozech a nebýt si jist svým bezpečím. A v nejlepších momentech svého psaní Svoboda splétá obojí dohromady: obrazy večerního lesa ostře přecházejí v sérii dramatických obrazů násilí zakončených tirádou na téma „život je jen stálý boj, spor, všude násilí a všude lest“.

Nejcennější na Svobodových povídkách je líčení okamžiků, kdy se na pustém místě setkává vystrašený člověk s něčím, co si v prvních chvílích vůbec nedokáže nijak soudně vyložit. Způsob, jakým tato zvláštní duchovní setkání autor konstruuje, jak je rámuje intenzivním prožitkem okolního světa, nejčastěji lesa, temnoty, téměř terapeutické temnoty, je pozoruhodný už jen proto, že ohledává okamžik transgrese, přechodu, díky němuž postavy unikají v jakémsi obranném reflexu před světem, jenž je „realisticky“ nudný a všední. Kluci mizí do lesa najít místo, kde se někdo oběsil, a pochopitelně tam jsou zastiženi nocí; stařena se obrací „prázdnýma důlkama očníma naproti širé krajině“, roztoužená Kačenka v temném lesíku objímá kámen a najednou ucítí, „že je skála teplá, hebká jako tělo (…), že v ní proudí krev a že hladí místo metlic zježenou srst na ohromném těle Satanově“. Takových míst je ve Svobodových povídkách plno a nečekaný zájem o jejich reedici svědčí o tom, že pro některé čtenáře by si mohly dodnes zachovat něco ze svého inspirativního potenciálu.

Přes to všechno patří výše citované hodnocení F. X. Šaldy minulosti. Svoboda zůstává literárním rutinérem, který sice rozvinul některé nové postupy realismu a společenské kritiky, prohloubil psychologickou kresbu ženských postav, obojí ale utopil v grafomanské potřebě a v neudržitelném, pustém literárním provozu, vyžadujícím neustálé knižní přírůstky. Těch pár pozoruhodných próz sice zapůsobí svou zvláštní ponurou atmosférou, ale svého autora už z hlubin věčného zapomnění nezachrání.

Autor je antikvář a nakladatel.

Drag na velkém jevišti

Co nabízí platforma PiNKBUS a komu?

„Projekt PiNKBUS představuje novou platformu, která zaštiťuje především mladé queer umělce a přináší do České republiky novou tvůrčí vlnu,“ stojí v úvodu webové stránky pinkbusplatform.com. V jejím záhlaví hraje video, které vzbuzuje očekávání, že PiNKBUS nabízí hlavně vizuální umění. Ve videu sledujeme performerstvo při pohybových kreacích v tropickém skleníku. Extravagantní tvary listů perfektně ladí s extravagantním vzhledem účinkujících s trans femme prezentací. A pak že je queer proti přírodě!

Projekt podporovaný Ministerstvem kultury, pražským magistrátem a Státním fondem kultury ČR uvádí, že spojuje undergroundovou queer scénu s profesionálním, etablovaným uměním. PiNKBUS bere kontrakulturu dragu a přenáší ji na zavedená, mainstreamová pódia, jako je Divadlo Komedie, festival Rock for People nebo domovská scéna PiNKBUS – Palác Akropolis. Navazuje i na tradici pražských kabaretů a varieté, ale zapojením drag queens a dalšího queer umělectva tuto tradiční pražskou formu kultury kvíří a zároveň queer posouvá do mainstreamu. Jak říká jeden ze zakladatelstva platformy PiNKBUS Martin Talaga na stránkách prosincového čísla Kapitálu, na jejich inscenace chodí i lidé, kteří vidí drag queens poprvé v životě. A někdy se jim to nelíbí. Ale to, že se ti něco nelíbí, neznamená, že to neexistuje, „bejby“!

Popularizace a depolitizace

Drag je queer umění ohýbající gender, které zveličuje genderové stereotypy a maže si heterosexuální kulturu na chleba. A to často vyvolává i agresivitu. Každé drag performerstvo má vlastní příběh o tom, jak šlo po ulici z vystoupení a setkalo se s předsudečným násilím. Judith Butler, slavná teoretička genderových rolí, píše o tom, že vizuální ohýbání genderových norem vyvolává v lidech ontologický pocit ohrožení – což znamená na úrovni bytí, který chtějí trestat. Butler tomu říká punitivní rozměr genderu. Drag je v pořádku, dokud je v baru, v jasně ohraničeném prostoru a čase určeném pro pobavení. Co se s touto formou umění stane, když ji postavíte na velké jeviště, nasvítíte je profesionálními světly, vezmete queer účinkující a dodáte kvalitní produkci za finančního přispění ministerstva pana Baxy? Když v publiku smícháte kulturní elitu s queer lidmi? Zmlátili byste operní pěvkyni, kdybyste ji viděli v autobuse?

Tuto otázku si podle Talagy PiNKBUS klade. Je unikátní a radikální právě v tom, že bere uměleckou formu, která je většinovou společností vnímána jako směšná, zavrženíhodná, nevalidní, a posadí ji doprostřed spektáklu divadelní kultury. Divadelní kultury, která v sobě s každým dalším rokem v modernitě nese elitářštější a elitářštější étos, která méně a méně představuje zábavu pro masy, ve smyslu panem et circenses, chléb a hry. PiNKBUS na svém webu uvádí, že reaguje na nárůst zájmu o drag umění, který se rozšířil už i za hranice LGBTQ+ komunity. Částečně tak své působení depolitizuje, protože jen odpovídá na nárůst poptávky. Popularita fenoménu Drag Race demonstrovaná přítomností originální americké varianty tohoto fenoménu (RuPaul’s Drag Race) na síti Netflix, nejpopulárnější streamovací platformy na světě, a vznik lokálních mutací této reality show namátkou v Německu, Brazílii, Holandsku, Itálii, Thajsku a na Filipínách o tomto nárůstu zájmu svědčí.

Queer (se) prodává

Jak říká ve zmiňovaném rozhovoru Talaga, drag je vždycky politický. Ale navzdory této političnosti je Drag Race bilionová franšíza. Stejně jako je přes veškerou političnost feminismu snímek Barbie nejvýdělečnějším ze všech filmů od společnosti Warner Bros. Té společnosti, která zfilmovala Harryho Pottera a udělala z něj zprofanovanou, komercionalizovanou značku plnou předražených, nekvalitních panenek, polyesterových hábitů, vyráběných dětmi bez adekvátního platového ohodnocení (pokud vůbec existuje adekvátní cena za dětskou práci), a obchodních značek. Takže otec Lenky LáskorádovéTM je Xenofilius LáskorádTM a doufejme, že není třeba platit licenční poplatek i za použití jejich jmen v článku… Film Barbie byl komerčněji úspěšnější než každý z filmů o Harrym Potterovi, včetně toho posledního – nekontroverzního akčňáku, na jehož marketing měla společnost přes deset let. Ve feminismu jsou peníze a v queer kultuře taky. Po těchto věcech je poptávka a lidi jsou za feminismus a queer kulturu ochotni platit. Žijeme v kapitalismu, což je škoda, ale konzumní poptávka zkrátka představuje lakmusový papírek ukazující stav společnosti.

Podle mne jde PiNKBUS v normalizaci kvíru ještě o krok dál než bilionový byznys značky Drag Race. Drag Race je přece jen pořád reality show, formát přetvářející normální v neobvyklé, založený na vytržení z reálného života a fragmentaci osobností účastníků pro pobavení masy před obrazovkou. Panem et circenses. Drag sám o sobě v tomto formátu figuruje jako něco abnormálního. Formou reality show dochází k objektifikaci performerstva. Nechci tvrdit, že divadlo jako forma objektifikuje vystupující méně. Dalo by se i tvrdit, že ve skutečnosti spektákl divadla objektifikuje více než spektákl formátu Amerika hledá topmodelku – RuPaul’s Drag Race takhle pátrá po budoucí „drag superstar“. Přeneseme-li zábavu nabízenou dragem do prostředí vážnosti, kterou divadelnímu formátu dodává mimo jiné i zmiňované elitářství, stane se z dragu vysoká kultura. Shakespeare taky původně psal pro pracující masy alžbětinského Londýna. A já chci jednou žít v době, kdy představení PiNKBUS bude stejná klasika jako Zkrocení zlé ženy. Pardon, ale jestli muž v šatech sehrávající přehnanou, vzpurnou feminitu, včetně jejího obdivování i zesměšňování, s krocením i vzdorem nebyl první drag queen, tak už nevím, kdo by jí být měl…

Krocení žen?

Nutno podotknout, že drag dnešního queer umělectva je o značnou míru méně misogynní než Shakespearovo Zkrocení zlé ženy, jehož ústřední roli musel hrát chlapec s vysokým hlasem, jelikož ženám nebylo ze zákona dovoleno vystupovat v divadle. Shakespearovy ženské postavy jsou vyhlášené svou komplexitou. Nemohla být ale nakonec postava Kateřiny – zkrocená žena „zlá a svárlivá“ – svého druhu dokladem, že i nadčasový básník byl přece jen poplatný své době?

Lidé, kteří neznají drag, se často ptají právě na toto. Jestli drag nezesměšňuje ženy, jestli drag není misogynní nebo transfobní. Samozřejmě může být. Do dragu se tak jako do jakékoli jiné formy umění otiskují politické postoje. A misogynie, transfobie, ale také feminismus a boj za práva queer lidí jsou politiky, které mohou být neseny i uměleckými díly. Ale drag jako takový je převážně forma – inherentně kvířivá forma plná třpytu, spektáklu, přehánění, ohýbání genderových a jiných společenských norem, sexu, zábavy, pobouření, nádhery a velkoleposti. Drag je zkrátka divadlo. A PiNKBUS Platform ho do divadel přináší.

Autor*ka je nebinární sociolog*žka na Univerzitě Karlově.

(Ne)vstoupíš padesátkrát do stejné řeky

Napsat, že poslední počiny Woodyho Allena se mezi kritiky nesetkaly s nadšeným přijetím, by byl eufemismus. Nemilosrdná kadence jednoho filmu ročně vedla v posledních letech k tvůrčí únavě a Allenova tvorba, dříve proslulá svými neurotickými intelektuály a jízlivým ostrovtipem, jako by náhle neměla co říct. Po snímcích Café society (2016) a Kolo zázraků (Wonder Wheel, 2017), prosáklých nostalgií a klišé, přišly dle některých dva dosud nejslabší režisérovy tituly: Deštivý den v New Yorku (A Rainy Day in New York, 2019) a Festival pana Rifkina (Rifkins Festival, 2020). Ani jeden z těchto filmů se ale ve Spojených státech kvůli obvinění jejich tvůrce ze sexuálního zneužívání de facto nepromítal.

Tehdy pětaosmdesátiletý filmař zároveň čelil bojkotu vydání své autobiografie a v rozhovoru pro časopis La Vanguardia nastínil možný konec režijní kariéry. Nakonec se však uchýlil do filmařského exilu v Evropě a ve Francii natočil nový snímek. O nenápadném Zásahu štěstím se začalo mluvit jako o jednom z nejlepších filmů Allenovy pozdní kariéry a časopis Variety jej neváhal označit za nejlepší režisérovo dílo od Jasmíniných slz (Blue Jasmine, 2013). A to navzdory tomu, že po filmařské stránce nenabízí nic převratného.

O podstatě štěstí a náhody

Padesátý Allenův film staví na otevřeně jednoduché zápletce. Ta se točí kolem milostného trojúhelníku, jehož součástí je mladá, pohledná a inteligentní kurátorka prestižní galerie Fanny (Lou de Laâge), její manžel Jean (Melvil Poupaud) a její bývalý spolužák z univerzity Alain (Niels Schneider). Jean je bohatý a stále zaneprázdněný byznysmen, žijící v okázalém luxusu a nekonečném maratonu společenských událostí a snobských večírků. Ačkoli Fanny miluje, nelze se zbavit dojmu, že ji se svými majetnickými sklony považuje spíše za „ulovenou trofej“, která jej má dobře reprezentovat. Alain, bohémský, chudý a romantický spisovatel, představuje jeho pravý opak. Milostný románek, který Fanny dodá novou energii do života, ale nenechá Jean bez povšimnutí, zejména když si zamilovaná dvojice příliš neláme hlavu se zametáním stop při svých setkáních. S podobným chladem, s jakým dokáže postupovat při svých obchodních záležitostech, si poradí i s nastalou situací. Na scéně se však objeví Fannyina matka Camille (Valérie Lemercier), která je vášnivou čtenářkou detektivek a pod jejich vlivem začíná shledávat na Jeanovu štítu povážlivé trhliny.

Že to zní jednoduše? Ano, Zásah štěstím přináší jasně čitelný příběh, viděný na plátně už v nesčetných variacích. Allen jej ozvláštňuje úvahou o podstatě štěstí a náhody, o kterých samy postavy mluví v rozsáhlých a dobře napsaných dialozích. Náhoda se odráží i v samotné konstrukci vyprávění – iniciačním momentem celé zápletky je nečekané setkání Fanny a Alaina a náhodou dílo i končí. Ani precizní strohý pragmatik Jeanova stylu jí nemůže uniknout. Vedle tohoto leitmotivu Allen přemítá nad povahou vztahů, střetem mezi rozumem a city v milostném vzplanutí i nad ztrátou důvěry.

Hra s klišé

Zásah štěstím ale není hutným vztahovým dramatem. Vypráví s lehkostí vlastní tradici francouzského romantického filmu, čemuž napomáhají i černohumorné scény, postavené na dobře načasovaném a překvapivém střihu. Stejně tak je film pro režiséra typicky záměrně prosycen všudypřítomnou nostalgií na hranici kýče. Spisovatel Alain bydlí v pařížském podkrovním bytě, zalitém paprsky podvečerního slunce, s Fanny se prochází podzimními parky s postávajícími prodejci pečených kaštanů a v malém antikvariátu ji obdarovává sbírkou poezie. Je to staromilská romantická Paříž – ostatně i chladnokrevný Jean se s mafiány potkává na nábřeží Seiny poblíž Pont Neuf. Pochopitelně jde o holohlavé hromotluky s východním přízvukem, kteří se jmenují Dragoš a Miloš.

Pro někoho těžce skousnutelný idealismus ale poskytuje Allenovi možnost zasadit příběh do zvláštního bezčasí. Aktuální problémy doby se tu neřeší, snad až na satirické narážky ohledně povrchních životů nejbohatší třídy. Naproti nostalgii jde také kamera třiaosmdesátiletého Vittoria Storara, který s Allenem spolupracoval na několika předchozích filmech. Obraz klade důraz zejména na symboliku barev. Teplé tóny patří scénám z románku Fanny a Alaina, naopak v modrých tónech jsou snímány scény z chladného a odtažitého Jeanova bytu. Podobně jako u občasných jízd, v nichž Storaro pracuje se změnou hloubky prostoru, jde ale o víceméně samoúčelný prvek.

Navzdory formálním výtkám, které by bylo možné vůči Zásahu štěstím vznést, jde o povedené, střídmé a komorní konverzační drama. Allen se po kritických letech vrátil k základům své tvorby, které v nuceném exilu obohatil o tradiční prvky lokální žánrové kinematografie. Nedosahuje kvalit dřívějších mistrovských kusů, ale odsudky si rozhodně nezaslouží.

Autor je filmový publicista.

Listování partiturou života

Velmi křehké kvír vztahy

Televizní queerness jako rodinná záležitost

Od nejpopulárnějších soap oper po reality show sledujeme v české televizní produkci stejný vzorec: v tradiční rodině se vyoutuje queer osoba, rodina projde otřesem, ale překvapivě není odmítnuta jako mocenská instituce – naopak, její výsostná úloha poskytovat vzor správného života je potvrzena. V lepším případě projde vnitřní reformací, proměnou jako vytrženou z liberálního snu: rodina queer člena láskyplně přijímá. V horším případě se vše vyřeší odchodem postavy ze seriálu, odlukou queer postav nebo jejich smrtí. Preferovaná, patriarchálně heteronormativní podoba rodiny musí být legitimizována jakoukoli cestou. Marginální neheterosexuální postavy se bez opory rodiny coby normotvorné instituce v české televizní produkci zkrátka neobejdou.

Dvě svatby a jeden pohřeb

Seriál Ulice (2005) první queer svatbu zobrazil už v roce 2011 – padesátník Jiří (Otakar Brousek ml.) si po neúspěšném vztahu s kamarádkou Simonou a pokusu o dítě vezme za muže rozvedeného čtyřicátníka Martina (Filip Blažek) s dospívající dcerou. Největší pozornost se tehdy věnovala reakci okolí, zejména (rozvrácené) rodiny: „Jak přijme kamarádka Jiřího, když jí Martin s Jirkou prozradí, že tvoří pár? A jak na tuto novinku bude reagovat paní Bláhová?“ Nastává zmatek, je nutné znovu nastolit pořádek. V zahraniční popkulturní produkci se dlouhodobě osvědčuje rozdělit stejnopohlavní páry fatálně – smrtí. Také tvůrčí tým Ulice Martina tři dny po svatbě zabil.

Další teplý sňatek, který se v Ulici uzavřel o celých deset let později, zatím šťastně trvá. Nabízí něco poměrně ojedinělého – reprezentaci queer lásky v pokročilejším věku. Lesbický pár tvoří sedmdesátnice Marie (Jitka Smutná), která si vzala šedesátnici Jolanu (Miluše Šplechtová). Dokonce nešlo ani o kulturní apropriaci – herečka Smutná prošla veřejným coming outem už v roce 2012 a právě z jejího příběhu ten seriálový částečně čerpá. Přítomnost tohoto páru je unikátní nejen v rámci Česka. I přes obecně narůstající počet neheterosexuálních postav v televizi bojují lesbické příběhy v dominantní kultuře stále s nedostatečnou reprezentací, zvlášť když jde o starší protagonistky. Téma vztahů a sexu v pozdním věku otevřela Ulice už dříve, u heterosexuálního páru, který tvořil Vlastimil (Rudolf Hrušínský ml.) s Miriam (Hana Maciuchová). Škoda jen, že se seniorský lesbický pár nevyhnul rámování rodinou a jejím rozvratem.

Útlak ve jménu rodiny

Queerness pojímá jako rodinnou záležitost i Ordinace v Růžové zahradě (2005). „S Tondou se už delší dobu něco děje,“ napsala televize Nova na svém webu, když do příběhu uváděla první gay postavu. „Chodí za školu, na tréninky basketu se mu vůbec nechce, jednou večer dorazil domů dokonce opilý. (…) mamince Zdeně situace kolem Tondy pořád nedala spát. Drogy? Nešťastná láska? Špatné známky? (…) Po fyzické potyčce na basketbalovém zápasu Tonda konečně kápne božskou (…) je gay.“

Ve Spojených státech mezitím probíhají útoky na právo na interrupci a práva queer a trans lidí. Florida omezila diskusi o queer a trans tématech ve školách. Ruská vláda navrhla kriminalizaci něčeho, co nazývá popíráním rodinných hodnot. V Polsku a Maďarsku je prorodinná rétorika podpořena finančně: polské vládní výdaje na péči o děti se v letech 2015 až 2018 ztrojnásobily, maďarská vláda poskytuje bezúročnou půjčku ve výši 30 000 eur každému manželskému páru, pokud je těhotné ženě mezi 18 a 40 lety. Všechny tyto tendence útočí na „genderovou ideologii“ ve jménu ochrany rodiny.

„Jak by nám zóna definovaná mocenskými asymetriemi – reprodukční prací, (často) manželstvím a patriarchální výchovou dětí, nájmem a hypotékou – mohla prospívat?“ ptá se Sophie Lewis ve svém do češtiny nedávno přeloženém manifestu s drzým titulem Zrušte rodinu (2023; viz recenzi v A2 č. 22/2023). Lewis se inspiruje abolicí, jak ji (v oblasti vězeňství a policie) definovala Ruth Wilson Gilmore. Požadavek zrušení rodiny „je lepší chápat spíše než jako v podstatě prosté vymazání [rodinné] infrastruktury jako úsilí o přestavbu světa, jako kolektivní tvůrčí akt, který nikdy nekončí a který umožní vznik skutečné spravedlnosti tam, kde dosud spravedlnost byla pouze titulární“. Queer postavy dominantně zastoupené v české mainstreamové televizi stvrzují opačnou tendenci.

Promeškané volání komunity

Ve své předchozí knize Full Surrogacy Now (Skutečné náhradní mateřství teď hned, 2019) popisuje Lewis rodinný systém založený na rodičovství jako „továrnu na antiqueer“. Naráží tak na reprodukci širších společenských nerovností v nukleárních rodinách: pravděpodobnost, že bude queer dítě vyrůstat obklopené bezpodmínečnou láskou svých rodičů, podle ní není vysoká a ani existence výjimek nedokáže vymazat systémovou nespravedlnost. Lewis volá po komunitním způsobu výchovy dětí, kde jsou si všichni navzájem náhradními rodiči.

Literární kritik Lee Edelman na rodinu pohlíží jako na místo působnosti kapitalistické reprodukční budoucnosti, která organizuje veškerý politický život a systém odměn okolo mytické entity „dítěte“, nikoli ale skutečných dětí. Oceňováni jsou pouze ty a ti, kdo se podílejí na produkci těchto „dětí“. Veškerá politická akce končí u slibů lepší budoucnosti pro tyto „děti“. Taková budoucnost nemůže nikdy nastat, je trvale odkládána, zájem se přesouvá k péči o další generace „dětí“ a jejich ochranu před kýmkoli, kdo tuto ideu ohrožuje.

Takovým narušením může být kultura dragu, ballroomů a jejich „houses“, založených na péči komunitně zvolených „matek“ a „otců“. Spolu s černošským hnutím za občanská práva se ballroomy rozšířily po Spojených státech a odtud dále. Konfrontují utlačivé systémy, jakým může být – coby prodloužená ruka státní moci – i biologická rodina.

Potenciálu, který takové politické klima nabízí (například příběhy z dragových „domů“ a dalších queer komunit), zatím česká televizní produkce oproti té zahraniční nevyužívá. Přebírá jen výtvory, které primát nukleární biorodiny stvrzují, jako je Výměna manželek (2005), reality TV pořad kopírující v zahraničí úspěšný formát ostře sledovaných skutečných domácností. Kulturoložka a mediální teoretička Irena Reifová v popularitě podobných pořadů odkryla specifický typ třídně podmíněného zahanbování, které se ještě umocňuje s ohledem na věk, etnicitu, gender nebo místo bydliště. První lesbický pár se ve Výměně manželek objevil ve čtvrté sérii, první gay dvojice v sérii šesté. Od té doby se pořadu zúčastnilo ještě několik neheterosexuálních svazků.

Jinak to není ani se seriály na pomezí takzvané quality TV. Desetidílná minisérie Sex O’Clock (2023) z produkce Voyo režisérů Karoliny Zalabákové a Jana Bártka vůbec nevyužívá potenciálu svého inspiračního zdroje, úspěšného seriálu Netflixu Sexuální výchova (Sex Education, 2019). Prvotním hybatelem téměř všech vedlejších dějových linek je pozdní coming out otce rodiny Michala (Jan Révai), který – jak je typické pro českou televizní produkci – rozvíří klidné vody tradičního manželského svazku se dvěma dětmi. Výjimkou potvrzující pravidlo tak zůstává asi jen seriál Okresní přebor (2010), který navykle úzké nazírání neheterosexuálních identit a vztahů jako rodinné záležitosti narušuje svým zaměřením na queerfobii přítomnou ve fotbalové subkultuře.

Hranice vymahatelnosti

V kontrastu k obsesi tuzemské produkce rodinnými vztahy a jejich narušením v podobě queer člověka stojí koncept příbuznosti Donny J. Haraway, který do sféry rodiny zahrnuje nejen pokrevně příbuzné, potažmo celý svět. Lewis je ale kritická i k takovému pojetí. „Nemusíme jazyk příbuzenství hned zavrhovat,“ tvrdí smířlivě, „místo toho jej můžeme začít kolektivně ohýbat. Je čas začít praktikovat spřízněnost, nebo ještě lépe soudružství – a to i vůči členkám naší biorodiny –, a budovat struktury závislosti, potřeb a jejich naplňování bez dimenze příbuzenství.“

V Česku dnes kulturní debatu o queer lidech definuje boj za manželství pro všechny. To by nemělo být jediným cílem aktivistických snah – byť jeho absence v českém právním řádu generuje symbolický i materiální útlak, který je nutné překonat. Jedním z řešení může být širší právní uchopení péče spíše než sexu nebo rodičovství.

Nechci si zmíněná soudružská uskupení idealizovat, opomíjet jejich možné vnitřní asymetrie či romantizovat jejich dobrovolnost. A nechci ani ignorovat fakt, že mnoho LGBTQ+ lidí bytostně – a zcela pochopitelně – touží po respektu, péči a lásce ze strany své biologické rodiny. Já sama jsem navíc natolik privilegovaná, že jsem jakožto queer osoba o upřímnosti lásky a péče v rámci své úzké rodinné infrastruktury nikdy nemusela pochybovat. Jak ale na prvních stránkách svého manifestu namítá Lewis: „Takové štěstí by měl mít každý, nemyslíte?“

Autorka je socioložka a teoretička kultury.

Alex Sihelsk* a Gabriela Benish-Kalná: Regenerace místo paniky jako z uhlíků na smrže

Od LGBTQ+ ke kvíření

Proměny výstav českého queer umění v posledních letech

Když jsem v letech 2018 a 2019 psala diplomovou práci na téma queer umění v Česku a na Slovensku, v níž jsem se zaměřovala na několik výstav rámovaných jako skupinové prezentace queer umění, nešlo si nevšimnout jednoho podstatného detailu: velká část těchto přehlídek se konala na začátku desátých let 20. století a poté následovala dlouhá odmlka. Tu zúčastnění kurátoři a kurátorky zpětně připisují sníženým dotacím na LGBTQ+ festivaly v důsledku parlamentních voleb. LGBTQ+ témata se opět začala objevovat znovu až ke konci dekády, kdy začala být aktivní nová umělecká generace. Jako mnoho věcí i queer tvorba a její veřejná prezentace se vyskytují ve vlnách, které mají svá specifika. Ačkoli je návaznost mezi jednotlivými vlnami evidentní, ráda bych poukázala na hlavní odlišnosti mezi těmito dvěma obdobími queer umění a výstav, které je publiku prezentují.

Pokusy o definice

Okolo roku 2010 probíhal na české umělecké scéně nevídaný boom s LGBTQ+ tematikou. Za zmínku stojí třeba dvě výstavy kurátorované Zuzanou Štefkovou: The Other Kind of Blue (2009) v Galerii Václava Špály, jež byla poctou anglickému filmaři Dereku Jarmanovi, či HAMMER! (2010) ve Fotograf Gallery, která byla oslavou americké režisérky Barbary Hammer. Obě byly součástí doprovodného programu filmového festivalu Mezipatra, který do Prahy přivezl i významné zahraniční hosty z řad queer teoretiků a teoretiček, jako byl například Jack Halberstam, Jasbir Puar či Lisa Duggan. I místní akademici a akademičky v rámci doprovodného programu tohoto festivalu reflektovali „umění s přívlastkem“ (Martina Pachmanová), „queer vizualitu“ (Hynek Látal) či „historii queer reprezentace“ (Milena Bartlová). Bylo to období, kdy se místní odborná obec silně zamýšlela nad tím, co je to vlastně to queer umění a jak je teoreticky ukotveno.

V těchto letech byl pro výtvarnou scénu zásadní i doprovodný program festivalu Prague Pride, jehož součástí byl v letech 2011–2013
trojdílný výstavní projekt Transgender Me, připravený Michelle Adlerovou a Lukášem Houdkem. Jak z názvu projektu vyplývá, výstavy se zaměřovaly zejména na transgenderovou identitu a trans* životní zkušenost, ale prozkoumávaly také témata, jako jsou sexuální odlišnost a crossdressing, nebo širší pojetí genderu, pohlaví a sexuality ve společnosti obecně. Poslední ročník se zaměřoval zejména na genderovou pluralitu v různých historických etapách a za hranicemi euroamerické kultury. V neposlední řadě je třeba zmínit výstavu Coming Soon (2011) kurátorky Tamary Moyzes v NoD. Ta byla mimo jiné reakcí na převahu mužů a mužských témat v rámci queer umělecké tvorby a dala prostor k definici a reflexi lesbické umělecké tvorby zejména umělkyním.

Queer historie

Zatímco ve zbytku desátých let probíhaly menší autorské výstavy s queer tematikou (například v pražské galerii Artwall, která se těmto tématům věnuje systematicky od svých počátků), dalších velkých projektů se místní publikum dočkalo až na přelomu dekády. V Domě umění města Brna byla v roce 2019 uvedena výstava We Will Not Change Our Show kurátorů Martina Vaňka a Gyuly Muskovicse. Hlavními motivy zde byly zejména kontinuita queer historie s exkursy do středověku (jež vyvrací falešné domněnky, že queerness je moderním výmyslem), queer archivy nebo subkultura spojená s darkroomy.

Opominout nelze dlouhodobé projekty polského umělce Karola Radziszewského Queer Archives Institute (od roku 2015) a DIK Fagazine (vydávaný od roku 2005), které mapují queer historii zemí východní Evropy před pádem Berlínské zdi. Radziszewského archivační práci českému publiku představila kurátorka Zuzana Štefková na výstavě Zítra bude jinak (2015) ve Fotograf Gallery, kde byl promítán jeho film Kisieland (2012), věnovaný významné postavě gay undergroundové scény Ryszardu Kisielovi. Expozici doplňovalo dílo Zítra bude jinak (2015) Josefa Rabary, čerpající z nalezeného deníku poloanonymního Stanislava Z., který ve čtyřicátých letech minulého století reflektoval svou „úchylku“, jak vnímal svoji homosexualitu.

V roce 2019 proběhla v bratislavském tranzitu výstava Queer Stories pod kurátorským dohledem Christiane Erharter, kterou lze v této oblasti považovat za exemplární počin. Doprovodný text vysvětloval význam slova queer, seznamoval publikum s queer historií, teorií i uměleckou tvorbou a jednotlivá díla reprezentovala různé queer strategie v umění. Asi poslední přehledovou výstavou, kterou místní umělecká scéna nabídla, byla Hello My Name Is, kterou v pražské galerii Světova 1 v roce 2022 připravili kurátoři Vít Novák a Zai Xu. Byla zde představena nová generace umělců*kyň pracujících s queer tématy a jejich díla reflektující způsoby vyrovnávání se s vlastní jinakostí v tomto světě, často prostřednictvím pohádkových příběhů pohybujících se na hraně reality a fantazie.

Kvířit systém

Zejména ve výstavě Queer Stories, ale i v řadě následujících projektů lze cítit posun od nahlížení sexuality a genderu skrze identitární politiku k více queer přístupu, věrnému podstatě queer teorie. V tomto ohledu se queer používá spíše jako sloveso, čímž se zdůrazňuje schopnost „kvířit“ stávající systém, měnit zaběhlý stav věcí. Queerness se v současné vlně queer umění na naší scéně začíná prosazovat spíš jako diskursivní nástroj než téma k prozkoumání. Často se uplatňuje v kombinaci s jinými teoriemi a oblastmi, jako jsou queer ekologie, monstrozita (tu ostatně dlouhodobě zpracovává například i Eva Koťátková, v jejíž tvorbě je sexuální či genderová odlišnost jen jednou z mnoha odchylek od společensky akceptovatelného bytí) či queerness ve světě rostlin (například na výstavě Queer Nature umělkyně Céline Baumann v galerii VI PER v roce 2019). Nelze tvrdit, že díla vystavovaná před deseti lety nereflektovala gender a sexualitu v širším společenském kontextu – vnímala, že gender a sexualita nejsou jediné faktory, které mají vliv na identitu jedince a jeho životní zkušenost. Zaměřovala se ale primárně na tyto koncepty, často ve spojení s tělesností. Současná vlna umělců a umělkyň queerness kontempluje jako jednu v mnoha vrstev příběhů, které nám ukazují.

Politika identity ovšem ze současné výtvarné scény nevymizela úplně. V posledních letech mělo publikum příležitost vidět několik děl pracujících s nebinaritou, a to zejména díky videím Ezry Šimek, laureáta*ky Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH) za rok 2022. Své dílo pro závěrečnou výstavu CJCH pojal*a jako vyprávění o transgender kovbojovi a jeho cestě, kterou lze vnímat jako postupnou tranzici. Na konci cesty nalezne kvířenou verzi sebe samého, ale jde tu právě spíše o proces změny než o fixní výslednou identitu.

Reflexe sexuálních a genderových identit stejně jako úvahy nad významem termínu queer umění jsou nevyhnutelným prvním krokem ke kvíření naší reality a statu quo. Ačkoli jsme se zatím nedočkali zásadnější reflexe queer umění ze stran velkých sbírkotvorných institucí, queerness je v naší obci velmi přítomná. Přispívají tomu nové galerijní prostory, které popsané přístupy systematicky zařazují do svých programů; vedle zmiňované Světovy 1 to platí třeba pro prostor Artivist Lab, vedený Tamarou Moyzes, která se dlouhodobě věnuje aktivistickým a menšinovým tématům v rámci umění. Nejde však jen o výstavní projekty, které hýbou uměleckým světem – důležité jsou také doprovodné aktivity, jako je Festival queer vědomostí, jehož nultý ročník se uskutečnil loni v září, či aktivity Institutu úzkosti, který za posledních pár let uspořádal několik workshopů, přednášek a diskusí v rámci projektu Kvíření. Právě kolem těchto akcí se buduje nová komunita, pro niž se queerness stává nejen součástí naší společné reality, ale také nástrojem k dekonstrukci osvobození od heteropatriarchálního systému, který ve výsledku neprospívá nikomu.

Autorka je teoretička umění.

V táboře přehnaného

Poznámky k senzibilitě campu

Než se objevily filmy a seriály nabízející vyobrazení konkrétních queer postav, s nimiž se diváctvo může identifikovat, jako například Sexuální výchova (2019), pytlačila queer kultura na dílech hlavního proudu, četla je proti srsti, kreativně přepisovala jejich významy – kvířila je. Sekundární queer subkultura, která je závislá na primární heteronormativní kultuře, ale zároveň ji podvrací, nabývá různých podob. Poměrně jednoduchý je mechanismus sexuálního včítání – jako v případě obrazů sv. Šebestiána, které si apropriovala gay kultura. Trochu složitěji fungují fanouškovské aktivity typu shippování, tj. vplétání straight postav do vymyšlených zápletek queer vztahů. Nejkomplikovanější je kvíření známé pod anglickým označením camp. Tato estetika přehánění, artificiality, teatrality a kýče se zabývá především formou, nikoli obsahem svých upytlačených objektů. Odkaz k genderu a sexualitě se tak často hledá jako jehla v kupce sena. Může být camp třeba zlacený čajový servis?

Vysvětlení se hledá o to hůř, že v Česku jde o téměř neznámý pojem. Když se camp dostal do širšího povědomí coby téma módního Met Gala 2019, informoval bulvár, že se celebrity vypravily „na tábor“. Ve správném významu se slovo občas objevuje ve filmových recenzích, jinak publicistické i akademické texty mlčí. Zářnou výjimkou je publikovaná disertace Láska k přehnanému (2021) Petera Demetera. Kulturolog z Jihočeské univerzity volí historický přístup a hledá prameny campu na dvoře Ludvíka XIV., v českém prostředí v manýrismu Rudolfa II. nebo historismu zámku Hluboká. Spojitost s queer transgresí se objevuje ve chvíli, kdy výklad postoupí do 20. století. Přístup, který zařazuje camp do dějin „přehnaných“ stylů rokoka či secese, volí už Susan Sontag v Poznámkách o fenoménu camp z roku 1964. Zakládající text teorie campu vyšel v češtině až v roce 2000 v Revolver Revue, o desítky let později než v dalších středoevropských jazycích.

Přirozenost je obtížná póza

Susan Sontag považuje vnímavost campu za součást postmoderní senzibility šedesátých let. Camp je vždy ironický a problematizuje hranici mezi vysokým uměním a nízkou popkulturou. Jde o dobrý vkus ve špatném vkusu, který tvrdí: tohle je „dobré, protože to je příšerné“. Teoretička zmiňuje spojitost s mužskou homosexualitou, ale pokládá ji spíše za nahodilou a vztah nijak nevysvětluje. Přesto celý text věnuje Oscaru Wildeovi a poznámky prokládá jeho uštěpačnými aforismy. „Být přirozený je velmi obtížná póza,“ píše dramatik, jehož medializovaný soud ustanovil spojení mezi jeho dekadentními názory, dandyovským sociálním tělem a homosexualitou. Homosexuál je proto stereotypně vnímán jako povrchní a zženštilý estét a jeho vyumělkovanost a přehnanost je stavěna do kontrastu se „skutečnou“ a „pravdivou“ heterosexualitou.

Právě tyto binarity camp zpochybňuje, pravdivé a skutečné totiž z jeho pohledu není vůbec nic. Queer zkušenost je plná nasazování masek a hraní rolí. Jemný rozdíl v gestu, postoji, zvoleném oděvu nebo tónu hlasu může rozhodovat i o tom, zda nás někdo fyzicky napadne. Pozornost k vnějším znakům je proto nutná pro přežití i rozpoznání dalších queer lidí mimo radar většinového pohledu. A camp pak není nic jiného než takováto vnímavost puštěná na volný chod. Svět vidí jako divadlo: objekty čte v jejich sociálních významech jako jevištní rekvizity a prostředí jako kulisy.

Upřednostnění performativity, umělosti a kultury před autentičností, pravdivostí a přírodou je tradiční queer strategie, jejímž cílem je zpochybnění systémů, které hodnotí určité chování jako „proti přírodě“. Camp je úskočná strategie, která obchází celý diskurs „přirozené“ pravdy, krásy a dobra a ukazuje jeho rétoričnost. „Ke campu jsme přitahováni tehdy, když si uvědomíme, že ‚upřímnost‘ nestačí. Upřímnost může být pouhé šosáctví, intelektuální úzkoprsost,“ píše Sontag.

Politika campu je dost komplikovaná. Je demokratizující ve svém přijetí nízkého a banálního. Literární teoretička Eve Kosofsky Sedgwick vysvětluje, že když něco označíme za kýč, stavíme se do pozice vědoucího kritika, který se na rozdíl od milovníka kýče nenechal ošálit. Když stejný objekt označíme za camp, sami se stavíme do jeho nízké pozice, chceme se jím nechat okouzlit. Celý tento proces je však zároveň velmi elitářský – musíme mít nejen kritické oko, které „ví líp“, ale i prostor k benevolenci od hodnocení upustit.

Princátka a královny

Fenomenologii campového vnímání se věnuje queer teoretik David M. Halperin. V knize How to Be Gay (Jak být gayem, 2012) popisuje identifikaci cis homosexuálních mužů s ženskými postavami v heteronormativních narativech – zájem o prince staví kohokoli do pozice princezny. Identifikace s ženskou postavou je ovšem vždy pouze částečná a ironická, ve zbytku příběhu si queer muž může zachovat princovská patriarchální privilegia. Současné odtažité kritické vědomí mužské pozice a emocionální identifikace s ženskou pozicí vytváří dle Halperina mechanismus campového vnímání. To staví na kulturních binaritách jako vážný a frivolní, originál a replika, esence a performance, obsah a styl nebo přirozený a umělý. Camp si zachovává racionální odtažitost prvního prvku, zatímco se emocionálně identifikuje s prvkem druhým, kulturně negativně hodnoceným.

Samozřejmě ne všichni cis gayové camp senzibilitu rozvíjejí a naopak mnoho leseb, bisexuálních, trans, ale i straight lidí ano. Halperinovo schéma však umožňuje neesencializujícím způsobem zkoumat, jak se pozice v systému cisheteronormativity a patriarchátu propisuje do samotné vnímavosti jedince. Autor to nazývá sexuální politikou kulturní formy a nabízí se vypracovat její obdoby pro další typy queer zkušeností. Dvojaká pozice, zásadní pro camp vnímání, bude jistě přítomna u většiny subjektů nepasujících do škatulek normativního genderového a sexuálního řádu. Přesto je camp historicky spojován právě se subkulturami gayů. Sebeironie požaduje dostatečně stabilní privilegovanou pozici, kterou ztotožnění s nízkým nemůže plně ohrozit. Tu si většinou ženy nemohou dovolit a lesbická kultura se obvykle snaží nabýt vážnosti, které se gayové zbavují. Camp je také často v opozici k požadavkům feminismu. Camp královny, například herečka Jennifer Coolidge, bývají až zesměšněním určitého typu feminity.

Český camp

Definujeme-li camp jako láskyplnou ironii, kterou se subjekt může vztáhnout takřka k libovolnému objektu, rozpadá se představa jeho stálého kánonu. Samotné campové čtení je nezachytitelné. Přesto lze i na straně objektu popsat kvality, které se tomuto typu čtení nabízejí. Půjde o kulturní texty upřednostňující styl před obsahem, věci a osoby artificiální, performativní. Zároveň vzniká záměrný camp, artefakty, jež jsou přímo určené pro takové čtení, a pokud bychom je chtěli vzít vážně, nedávaly by vůbec smysl.

Takto je možné hledat český camp. I v anglickojazyčných textech se objevuje odkaz na Alfonse Muchu coby příklad zdobné a frivolní secese. V tomto případě jde o naivní camp, malířův styl jistě sledoval jiné tendence. Záměrný camp můžeme v současném výtvarném umění najít v tvorbě Jana Matýska nebo Kateřiny Olivové. Peter Demeter se věnuje podrobné analýze campu v divadelních hrách a inscenacích Davida Drábka, v české literatuře pak nachází camp v aristokratické sebestylizaci Jiřího Karáska ze Lvovic nebo v literární travestii Vévodkyně a kuchařka Ladislava Fukse. Z českého filmu Demeter zmiňuje výrazně stylizované komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo Pane, vy jste vdova dua Macourek–Lipský. V hudbě pak camp záměrně využívá queer hudebnictvo jako Miss Petty nebo Radek Horáček, kultovní je také dnes již neaktivní rapové duo Čokovoko. Naivně se camp pohledu nabízí značná část československého popu a třeba Hanu Zagorovou nebo Ilonu Csákovou lze považovat za místní camp ikony nejen pro jejich hudební kariéru, ale také jejich přehnané veřejné persony.

Campové oko si cení „okamžitého charakteru“, který mají postavičky, jako byla pražská hraběnka Heda, zvěčněná ve filmu Srdíčko (1988) Filipa Renče, nebo pardubická ikona Krychlič. Ironické potěšení nabízí ornamentální feminita moderátorky Saskie Burešové, jak dokládá instagramový účet Co obléká Saskia, zveřejňující a pečlivě vybírající ty nejpřehnanější, nejpodivnější a nejcampovější záběry z Kalendária. Právě memy můžeme považovat za záznam jinak efemérního campového čtení. Tento princip využívá ve svém uměleckém výzkumu a projektech jako Welcome in Czechoslayvakia Jakub Polách. Umělec, který se dostal do veřejného povědomí obrazem Aleny Schillerové coby mořské panny, mapuje camp pohledem české internetové kultury.

Camp je ze své podstaty uhýbavý, nepolapitelný fenomén. Právě v tom je však jeho síla, jde o kvíření, které dovoluje kritický odstup od nezpochybnitelných „přirozených“ systémů. Camp nenabízí svou verzi pravdy, karnevalově podrývá samotnou její možnost – vše je jen rétorika, maska, performance. Jakožto teoretický pojem je důležitým nástrojem pro popis české queer kultury, v praxi pak jde o možnou strategii pro její další rozvíjení.

Autor je kulturní publicista.

Lokální oteplování

Česká a slovenská queer hudba

Hudba svá sdělení tvoří vlastními systémy – rytmem, melodií nebo harmonií – a na fenomény okolního světa často kašle. Jak lze ve zvuku hledat významy spojené se sexuální a genderovou transgresí? Má vůbec smysl bavit se o queerness v hudbě? Mohli bychom si pomoci postavou tvůrce: queer hudbu přece musí tvořit LGBTQ+ lidé. Už v roce 1967 ale sémiotik Roland Barthes v eseji Smrt autora (česky v časopise Aluze č. 3/2006) odmítl vysvětlovat dílo Petra Iljiče Čajkovského skladatelovou „neřestí“. Hudba produkovaná queer lidmi zkrátka nemusí být queer. Potvrzují to třeba Jan Bendig nebo Aneta Langerová, kteří svou sexuální orientaci neskrývají, ale queerness je v jejich hudbě jako šafránu.

Hledáme-li queer v hudbě, standardně se obracíme k textům. Špetku kvíření překvapivě najdeme už v české operní klasice. Když byla v Československu v roce 1961 legalizována homosexualita, v pražském T-klubu zněla árie Dalibora ze stejnojmenné Smetanovy opery: „Vždy odolal jsem čarozraku žen, / po příteli můj duch toliko toužil. / Mé přání splněno, přátelství sen / jsem snil, u Zdeňka v ňader tůň se hroužil.“ Explicitní homoerotičnost textu je však třeba připisovat spíše překladu z původního německého libreta než skladatelovým snahám o emancipaci kvíru. Ani homoerotický text tedy nemusí stačit, abychom určitou hudbu mohli označit za queer. Zlidovělé hity jako Láska je láska Lucie Bílé nebo Globální oteplování kapely Nightwork o stejnopohlavní touze vysloveně mluví, přesto si je queer komunita přisvojuje spíše ironicky, asi jako zmíněnou Smetanovu árii. Mluví totiž o queer zkušenosti zvnějšku a pro většinové publikum.

Teplo a mír

Má ale o vlastní zkušenosti právo zpívat pouze ten, kdo ji prožívá, tedy autor, v jehož relevanci už po Barthesovi stejně nikdo nevěří? Lepší je využít koncept lyrického subjektu, který z určité pozice hovoří určitým způsobem o určité zkušenosti. Odkaz k reálné identitě autora nebo interpreta pak není nutný. Queer hudba tedy sděluje queer zkušenosti jazykem chápaným a přijímaným LGBTQ+ komunitou. Takový přístup se postupně objevuje i na české a slovenské scéně. Zmínit lze například dva loňské debuty. Radek Horáček na EP Poodle Tales na pozadí tanečních beatů s více či méně zjevnou ironií vypráví o nešťastných láskách (Kluk Guma) nebo dospívání na socialistickém sídlišti (Vondráčková Madonna). Texty z alba Discopláň projektu Wheel Cherry, za nímž stojí básník Jakub Strouhal, mají melancholičtější ráz a nevyhýbají se stinnějším stránkám queer zkušenosti: „Už nejsme malí kluci / co se snažej utýct / duhovejm modřinám,“ zpívá v songu Vokativ. Ve skladbě Nudapláž vyjmenovává drogy užívané při chemsexu, po němž zbývá jediné: nuda a pláč.

Také Slovensko loni zažilo výrazný debut: indiepopový zpěvák Vojtik na jaře zveřejnil singl Detviansky sen, v němž vypráví o dospívání na slovenském maloměstě z perspektivy queer Roma. Následovalo album Kvety z Podpoľania, přibližující postavu citlivého teenagera. Píseň Nežijem (v realite) reflektuje nenaplněné platonické lásky, Krv problematické vztahy s rodinou a Vôňa fialky zážitky se staršími muži. Slovensky o queer tématech už v minulé dekádě zpíval Josef Rabara alias Mušnula, který si ve skladbách jako Ak nie si, tak budeš nebo Skúška prvých šiat pohrával s výrazivem dragu.

Hranice genderu i „dobrého vkusu“ překračuje drag queen Miss Petty. „Sním vše, co život nabízí, jsem hrdá, tlustá kráva,“ rapuje v úvodu hitu Jsem tučná, v písni Mega kozy zase vychvaluje svoje „obrovský cecky / přehnaný vemena“. Performerka přehání i hudebně, styl vychází především z opulentního hyperpopu. Na singlech (souborně vydaných na kazetě Miss Petty, 2021) i na EP Y2GAY (2021) a Slay (2022) ironicky vypráví o životě drag queen, někdy s vysloveně politickými hesly jako ve skladbě Teplo a mír: „Cesta je cíl, moje cesta je queer / jediná cesta je teplo a mír.“

Age of Colours

Queer cesta mnohé interprety vede i mimo republiku. Je to případ projektu Teza, na němž po přesunu do Berlína začala pracovat Tereza Lavičková. „I want you to see / the colours inside of me when / I am falling for her,“ zpívá v dramatickém synthpopovém aranžmá singlu Colours. O dalších fasetách lesbické zkušenosti má pojednávat plánované album For All the Women I’ve Ever Loved. Teza také společně s Katarziou a dalšími interprety účinkuje v písni Propojený, věnované obětem útoku před bratislavským klubem Tepláreň.

Anglickojazyčné texty mostecké shoegazeové kapely Favorite Obsession na EP Sad Disco (2021) zkoumají queer vztahy, monogamii a hranice sexuality. Anglicky o gay zkušenosti zpívá i Hynek Uher pod pseudonymem Princip. Na posledním EP Tragicomedy (2022), natočeném ve spolupráci s producentem Rainerem, se věnuje temnějším tématům, jimž odpovídá i temnější synthpopový zvuk. Alternativnější elektroniku přináší Ephemeral Harms, hudební projekt výtvarníka Jana Duriny, který se vedle problematiky queerness zabývá i otázkami duševního zdraví.

Největším projektem místní queer hudby je rozhodně ADONXS zpěváka Adama Pavlovčina, vítěze soutěže SuperStar. Za debutovou deskou Age of Adonxs z roku 2022 totiž stojí nadnárodní label Warner Music. Na rozdíl od zbytku scény se Pavlovčin může hudbě věnovat profesionálně a má nakročeno přinejmenším na evropskou kariéru. Specificky barevným basem zpívá anglické texty o lásce a touze, které jsou někdy výslovně homosexuální (Two Romeos), většinou ale neurčité. Queerness je v jeho případě ukotvena především v nákladných videoklipech plných milostných scén a referencí na queer vizualitu.

Eskapismus a touha po změně

Queerness se v hudebním prostředí nemusí projevovat jen jazykově nebo vizuálně. Dá se také mluvit o žánrech, které už svou formou komunikují se zkušeností vybočování z normativního systému. Hudba díky svému komplikovanému vztahu s realitou může nabízet únik. Moment vytržení poskytuje například muzikál. Literární a filmový vědec D. A. Miller poukazuje na strukturní vlastnost žánru, který neustále přepíná mezi běžným světem mluveného slova a magickou sférou zpěvu a tance, a právě momenty, v nichž se v muzikálu začíná zpívat a tančit, spojuje s touhou po úniku z reality.

Muzikály mohou o queer příbězích vyprávět i explicitně: živě je v Praze možné vidět rockovou one wo*man show Hedwig a její Angry Inch v Malostranské besedě nebo shadowcast kultovního filmu Rocky Horror Picture Show. Z tuzemské tvorby stojí za zmínku představení Otřást vesmírem skladatele Vojtěcha Franka a libretisty Jakuba Hojky, uvedené Divadlem J. K. Tyla v Plzni v roce 2021. Skvěle zhudebněné komorní drama představuje postavy řešící rozpor mezi sexuální identitou a rodinnými závazky. Miller ovšem poukazuje na to, že queerness lze hledat v samotné formě muzikálu, nikoli pouze v tom, o čem muzikál vypráví.

Útočiště před světem poskytuje prostor tanečního parketu. Žánry jako disco, EDM a techno se rozvíjely v queer komunitách západních metropolí a pražské parties jako Aqueerius nebo DICK, pořádané uskupením Pioneer, na tuto tradici navazují. Až aktivisticky se do dění zapojuje kolektiv Queer Spaces Network v klubu Fuchs 2. Elektronická taneční hudba DJs jako Lil Autotune, Kaa Glo nebo Taysa zní na nejrůznějších queer eventech v Praze i regionech.

Jestliže v muzikálu spatřujeme eskapismus, zvukovou syntézu můžeme propojit s touhou po změně. Tvárnost samotné zvukové matérie odpovídá zkušenosti trans osob a průkopnice elektronické hudby Wendy Carlos nebo před třemi lety předčasně zesnulá producentka Sophie toto spojení potvrzují. Z našich končin lze zmínit třeba Toyotu Vangelis, která v písni Marie na debutovém albu Výklopný světlomety k promýšlení genderové identity využívá hyperpop. Institucionálně tento proud hudby podporuje Synth Library Prague, nezávislá instituce hlásící se ke queer a feministickým postojům.

Česká a slovenská queer hudební scéna ožila především v posledním desetiletí a velkou zásluhu na tom má demokratizace přístupu ke studiovým technologiím. Většina projektů vzniká zdola, stranou zájmu velkých vydavatelství. Podobně jako v české mainstreamové hudbě i na queer scéně nicméně zatím převládají hlasy mužů. Také žánrově je dost homogenní: dominuje pop, elektronika a indie písničkářství. Žánry jako rock, metal nebo rap na své coming outy dosud čekají. Podobnou trajektorii opisovala queer hudba na globální scéně, kde se dnes už o různorodých queer tématech rapuje nebo zpívá na vrcholu hitparád. Doufejme, že se situace promění i u nás. A snad nepůjde jen o nápodobu západních vzorů. Projekty jako Vojtik, Miss Petty a mnohé další ukazují, jak hodnotné je zpívat o specifické lokální zkušenosti.

Autor je kulturní publicista.

Svoboda se nedává, ale bere

Queer Ukrajina v kontextu ruské agrese

Už skoro dva roky ruské rakety masově bombardují nejen důležitou ukrajinskou infrastrukturu, ale i celá města s jejich obyvateli. Utopická očekávání, že se ruská armáda „rozpadne nebo odmítne bojovat a složí zbraně při sametové revoluci“, jak v rozhovoru pro časopis ARA v dubnu 2022 doufala Judith Butler, dnes působí absurdně. Postoje západní levice, která na začátku ruské agrese vystupovala ve jménu pacifismu proti ozbrojení ukrajinské armády, přitom vyvolaly vlnu rozhořčení a kritiky i mezi ukrajinskými feministickými a queer aktivisty a aktivistkami. Ti upozorňovali na nedostatek postkoloniální zkušenosti západních antimilitaristických intelektuálů a zároveň vyzývali k přehodnocení a transformaci některých teoretických paradigmat postkoloniálních a genderových studií tak, aby reflektovala postavení neprivilegovaných skupin v přetrvávající válečné realitě.

Lék na homofobii

Novinář a aktivista Maksym Eristavi prohlašuje: „Pro mě bylo snazší projít coming outem jako queer osoba než jako Ukrajinec. Až když jsem udělal oboje, pochopil jsem, jaké to je, být queer Ukrajincem.“ Toto prolínání dvou dlouhodobě utlačovaných identit je klíčové pro pochopení významu lidských svobod v dnešní ukrajinské společnosti a s tím spojeného rozhodnutí tisíců LGBTQ+ osob bránit svou zemi (podpořit je můžete na stránce lgbtmilitary.org.ua). Pojem „queer“ zde překračuje svůj tradiční význam zastřešující všechny neheterosexuální a neheteronormativní životy a stává se nástrojem kritiky agresivní kolonialistické politiky. Postupné vymezování se vůči putinovské imperialistické a homofobní ideologii, která dlouhodobě razí koncept „Gayropy“ jako obraz demoralizovaného a rozpadajícího se Západu, na Ukrajině aktivizuje potřebu znovuobjevení a přehodnocení vlastní queer historie, vymazané nebo přinejmenším deformované expanzivní politikou Ruska.

Kulturněhistorická revize a reinterpretace ukrajinské queer minulosti se zároveň v rámci procesu dekolonizace stává jakýmsi lékem na homofobii, která v ukrajinské společnosti navzdory mnoha pozitivním změnám stále přetrvává. Detailnější pohled na homosexuální elementy v životě a tvorbě významných osobností, jako jsou spisovatelky Lesja Ukrajinka a Olha Kobyljanska, básník a výtvarník Taras Ševčenko nebo režisér Sergej Paradžanov, ukazuje, že tito umělci a umělkyně byli za svého života utlačováni nejen za svůj jazyk, ale také za sexualitu a antikolonialistické postoje. Jejich osudy tak symbolizují kolektivní boj za nezávislost, ale také zpochybňují heteronormativní koncept národního hrdinství a apelují na důležitost solidarity a svobody jako pilířů suverénního demokratického státu.

Střední proud

Téma identity, reprezentace a zkušeností queer Ukrajinců a Ukrajinek, nazírané jako forma odporu vůči patriarchálnímu světu a v neposlední řadě i vůči ruské nadvládě, je čím dál častěji reflektováno v umění, zejména v dokumentárních filmech nebo vizuálních a performativních projektech. Hudební queer scéna je zatím spíše v pozadí. Campový umělec Andrij Danylko alias Věrka Serďučka se svou maskovanou antikolonialistickou satirou sice zůstává ikonou ukrajinského mainstreamu, LGBTQ+ identitu nicméně přímo reflektuje jen několik mladých hudebních tvůrců či tvůrkyň. Patří mezi ně i zpěvák Mélovin, jehož coming out na scéně ukrajinského hudebního festivalu Atlas Weekend v roce 2021 sledovalo šest set tisíc diváků, což v dějinách ukrajinského popu nemá obdoby.

Skandál vyvolal videoklip ke skladbě Srdce písničkářky Chrystyny Solovij, nahrané v roce 2023 ve spolupráci s kapelou Žadan i Sobaky spisovatele Serhije Žadana. V jednom záběru se totiž objeví líbající se dívky s kostelem v pozadí. Představitelé církve trvali na vymazání tohoto „hříšného díla“ ze serveru YouTube. Ačkoliv samotná píseň a video, které parafrázuje tvorbu Lany Del Ray, po umělecké stránce příliš přesvědčivě nepůsobí, důležité je, že se téma stejnopohlavní lásky dostalo do ukrajinského hudebního mainstreamu.

Snad jediným otevřeně LGBTQ+ manifestem v ukrajinské hudbě středního proudu je loňské audiovizuální dílo producentky Marie Tučky alias Tuči s názvem Slayerka. Autorce se podařilo spojit představitele a představitelky queer komunity bojující za lidská práva a upozornit na důležitost legislativních změn, které by zajistily podporu marginalizovaných skupin. „Ta píseň je o tom, jak důležitá jsou naše práva, zvláště pak nyní, když je invaze v plném proudu. Jak heterosexuálové, tak zástupci LGBTQ+ bojují za naši svobodu s nasazením života. Ale zatímco jedni mají právo na partnerství a možnost odkázat své úspory blízkým, druzí nikoli. To není jen nespravedlivé, je to absurdní,“ uvedla Tuča v rozhovoru pro online magazín Sluch. Explicitní homoerotičnost obrazů i text, který říká: „Svoboda se nedává, ale bere“, vyjadřují úzké propojení queer identity s identitou bojovníka a odkazují k novému, inkluzivnímu pojetí „ukrajinskosti“.

Odrazit se ode dna

Podle teoretika Josého Estebana Muñoze je v základu queerness odmítnutí statu quo a trvání na potenciálu nových, přicházejících světů. Queerness je tedy doménou budoucnosti. Co když je ale budoucnost nejistá a zahrnuje statisíce zničených životů a traumatizovaných jedinců? A jaké místo budou mít v poválečné společnosti lidé, kteří nezapadají do konceptu hrdinů a bojovníků? Zatímco zmínění představitelé středního proudu se snaží o zvýšení tolerance ve společnosti a uznání základních práv, otevřeně provokativní, radikální a extravagantní zpracování queer témat v rámci undergroundové umělecké scény je především kritikou dominujících společenských trendů.

Příkladem takové queer praxe je audiovizuální a performativní tvorba trans umělkyně Boji Moroz. Queer hudebnice, jež začínala jako sólista v církevním sboru, loni v březnu představila českému publiku v pražské MeetFactory své album Subversive Shit Talk (2023). Jak je patrné už z názvů skladeb jako Death to the Enemies nebo Nuclear Dickheads, Boji Moroz využívá válečnou rétoriku, kterou ironicky posouvá k homoerotickým významům. Základem její queer estetiky je spojení tanečních rytmů, které odkazují k otevřenému, bezpečnému prostoru kyjevské klubové scény, deformovaného hlasu a bizarních obrazů více-než-lidských těl. Témata bolestivé reality a nejisté budoucnosti se objevují i v písni The Dirty Bottom of the Future. Možná nejlyričtější skladba alba, ve které Boji Moroz ztvárnila přechod od naštvanosti až k jakémusi smíření na pozadí opakující se věty „Zdá se mi, že se topím ve sračkách“, je podle slov kurátorky Dany Kosminy „povzbuzením Ukrajincům, aby ukázali světu, že se dokážou odrazit od špinavého dna budoucnosti k ‚neoéře‘, v níž na planetě Zemi nebudou žádné diktatury“.

Autorka studuje hudební vědu.

Ještě jednou o dobrých úmyslech

Když se v 19. století prosazovala moderní představa národa, vznikl také ideál sdílené minulosti: národní pospolitost vzniká tam, kde lidi spojuje síť základních kulturních referencí. Žádoucí kulturní reference byly vždycky spjaty s určitými výchovnými hodnotami: Jan Jeník z Bratřic byl sice český vlastenec, jeho sbírka „nezbedných a pohoršlivých“ lidových písní však do českého kánonu nikdy nepronikla.

Postupem času se žádoucí výbava „kulturního člověka“ začala rozšiřovat o díla evropská a nakonec i světová. Zatímco romantikové hledali svou totožnost v minulosti, moderní lidé sami sebe čím dál víc definují sítí současnou. Pro dnešního maturanta je podle všeho snazší dívat se na film v angličtině nežli přečíst román psaný košatou češtinou konce 19. století. Obsah si studenti přečtou na internetu a ti zvídavější příslušnou knihu tu a tam otevřou, aby „nasáli atmosféru“.

Z dnešní perspektivy se ukazuje, že ti, kteří patřili do normativního kánonu, mnohdy psali o společenských jevech, které dnes právem odsuzujeme, ačkoli ve společenské rovině s nimi svádíme zápas spíše bezzubý: některá etnika se bez velkého zájmu tzv. civilizovaných národů dál topí ve Středozemním moři, ženy vesměs dál tahají za kratší konec provazu, přes čtyřicet milionů lidí na světě žije v moderním otroctví a počet zotročených rok od roku stoupá. A uprostřed té hrůzy se vede válka o korektní literární kánon, jako by to mohlo něco zachránit.

K těmto úvahám mě přivedla poslední bitva kulturní války, která se vede na Sãopaulské univerzitě, podle světového žebříčku momentálně 85. nejlepší univerzitě světa. Organizace FUVEST, jež připravuje přijímací zkoušky pro filologické obory, tam vypisuje dlouho dopředu seznam devíti portugalsky psaných literárních děl, která mohou být u zkoušek předmětem náročně zadané písemné kompozice. Obecná zajímavost seznamu tkví v tom, že skvěle ukazuje proměny literárního kánonu.

V něm postupně ubývá děl portugalských a přibývá textů spisovatelů a spisovatelek z portugalsky mluvící Afriky. Také seznam brazilské literatury se postupně diverzifikuje a častěji se na něm objevují zástupci z marginalizovaných společenských vrstev: Afrobrazilci, ztracené existence či ženy, jejichž případ je očividný: stejné volební právo jako muži získaly až roku 1965 a rovnost příležitostí je pro ně dodnes snem. O tom, jak křehké je to, co si ženy vybojovaly, jsme se mohli přesvědčit za Bolsonarovy vlády, která kromě mnoha jiných džinů vyvolala z láhve překvapivě rychle i ducha chlapské nadřazenosti. Nedivím se proto, že od té doby jedna významná profesorka na svém facebookovém profilu pokaždé na konci roku vyvěšuje očekávaný seznam výhradně ženských autorek, které za posledních dvanáct měsíců přečetla.

Přesto byla značná část akademické obce zaskočena, když FUVEST nedávno zveřejnil seznamy děl na léta 2026 až 2028. Objevily se na nich totiž výhradně autorky. A vzhledem k tomu, že dobrá literatura psaná ženami se v Brazílii datuje až do třicátých let 20. století, vypadá dotyčný seznam asi tak, jako by se na něm octly Příběhové pro dcerky české a moravské Magdaleny Dobromily Rettigové, Svéhlavička Elišky Krásnohorské či Ze ženského hnutí Terézy Novákové. Kromě toho se nejstarší dílo na seznamu, Humanitní opusculum Nísie Florestové, datuje rokem 1853, takže celou předchozí brazilskou literaturu vzal čert – a to je řez hodně radikální i na zemi z amerického kontinentu, kde se lidé ohlížejí nazpět mnohem méně nežli v Evropě. Proti vzniklé petici, kterou podepsali významní brazilští akademici i věhlasní evropští brazilianisté, FUVEST brání své seznamy argumentem, že je nutné, aby střední školy držely krok s tím, co odhalilo nejnovější bádání, a že je třeba, aby kánon zahrnoval ty, kteří do něj dříve nepatřili. Nenápadně se přitom odloží čtenářsky náročnější autoři jako mulati Machado de Assis a Mário de Andrade nebo běloch João Guimarães Rosa.

Zdá se mi, že tento pokus o obrat v brazilském literárním kánonu je dalším krokem namířeným proti literatuře. Ta se stává jen jakýmsi sekundárním dokladem společenských dějů a její sdělení je v ideálním případě prvoplánově názorné. Zatímco Umberto Eco hájil otevřená díla, dnešní akademie zčásti tleská dílům dobře zavřeným. A přitom padne pod stůl to, co je v literatuře nejdůležitější – totiž že nás učí mnohosti pohledů na svět, počínaje těmi, k nimž máme blízko, a konče těmi, které budí náš odpor, ale v zájmu celistvosti našeho vnímání světa je musíme vtáhnout do svého zorného pole. A důležité je i to, že to literatura dělá v pestré mnohosti žánrů a forem, které se vyznačují estetickými kvalitami.

Představuji si, že jsem osmnáctiletý Brazilec, který se kvůli vysněnému studiu literatury musí prokousat tou horou dobře míněných rad paním a dívkám pomalu se rodícího měšťanského světa a odpovídající sekundární literaturou. A říkám si: opravdu ho tato lázeň naučí zahrnout do své perspektivy ženský pohled?

Autorka je portugalistka a překladatelka.

Když není místo pro spravedlnost

Ukrajina hledá půl milionu nových obránců

„Možná není všechno tak rychlé, jak si někdo představoval,“ řekl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v novoročním rozhovoru pro britský časopis The Economist. Mnohé opravdu nasvědčuje tomu, že rusko-ukrajinská válka jen tak neskončí. Na bránící se Ukrajinu navíc čekají nové hrozby. Pomoc od zahraničních partnerů, ať už USA, či Evropské unie, je čím dál nejistější. Kromě nerozhodnosti dárců tu jsou i jiné obtíže – zásoby vojenské techniky na Západě takřka vyschly a evropský průmysl nestíhá vyrábět dostatečné množství zbraní a munice. Ve Spojených státech je situace o něco lepší, rozhodně ale nesnese srovnání s Ruskem, jehož hospodářství se už potřebám války plně přizpůsobilo.

Většina analytiků se přesto domnívá, že spojenci Ukrajinu padnout nenechají. Je tu ale závažný problém, s nímž pomoci nemohou. Ukrajinské armádě se nedostává vojáků. Na začátku války se na frontu dobrovolně hlásily stovky tisíc mužů. Zájem byl takový, že potřeby armády dokonce značně převyšoval. Už loni se ale situace změnila. Na vojáky, kteří slouží od začátku války, navíc doléhá únava a pocit bezvýchodnosti – konec války je stále v nedohlednu, jim se však nenabízí žádná legální možnost, jak armádu opustit. Mobilizace pokračuje, přibylo ale lidí, kteří se povolávacímu rozkazu začali vyhýbat.

V posledních měsících se vojenská služba stala na Ukrajině jedním z hlavních vnitropolitických témat. Na sociálních sítích, ale i v médiích se stále častěji objevují zprávy o nezákonném jednání představitelů armádních náborových center, kteří se ve snaze splnit plán odvodů leckdy nezastaví ani před násilím. Značnou popularitu si získávají videa, natočená muži, již se jim postavili na odpor a povolávací rozkaz nepřevzali nebo se přinejmenším nebáli hlasitě vyjádřit svůj nesouhlas. Podobná bezprostřední konfrontace ovšem nepředstavuje právě bezpečný způsob, jak se armádě vyhnout. Jistější je prostě nevycházet z bytu, vůbec nejlepší je Ukrajinu opustit. To lze udělat různě: přejet hranice s padělanými či úplatkem získanými doklady, přeplavat přes hraniční řeku Tisu do Rumunska, nebo se tamtéž dostat obtížnou cestou přes karpatské hřebeny.

Svévolný postup při mobilizaci může dostat do nepříjemné situace celou rodinu. Počátkem letošního roku ukrajinská média zveřejnila příběh ženy, která si stěžovala, že jejího manžela vojáci doslova unesli přímo z auta. Ona, neřidička, tak sama s dítětem zůstala daleko od domova.

Až bude po nás, nebude už nic

Při pohledu ze zákopů ovšem podobné výstřelky zvláštní emoce zřejmě nebudí. V online deníku Ukrajinska pravda 2. ledna letošního roku vyšel naléhavý text spisovatele Artema Čecha (jeho esej jste si mohli přečíst v A2 č. 6/2023), který bojoval už v letech 2015 a 2016 a do armády se vrátil hned v únoru 2022: „V této drastické realitě není místo pro spravedlnost. Není pro ni místo tam, kde umírají tisíce. (…) Není tam místo pro nic, kromě touhy křičet. To nepopíšeš v žádném textu o krvavém bahně a ohořelých tělech ve vojenských sanitkách, které nikdy nedorazily na místo určení. Napíšeš o krvavém bahně a ohořelých tělech. Stejně to ale nepocítíš. Pocítíš to jenom tehdy, když to prožiješ. (…) Pokud nepřitáhneme do armády každého, kdo udrží zbraň, i proti jeho vůli, brzo bude po nás. A až bude po nás, nebude už nic. Nanejvýš spisovatelé v exilu budou psát a číst články o tom, jak jsme to všechno prosrali.“ Jeho pocity pravděpodobně sdílí velká část těch, kteří dobrovolně narukovali na samém počátku války a teď sledují proměny nálad v ukrajinské společnosti z pozice, v níž nemají příliš na výběr. Ilarion Pavljuk, mluvčí ministerstva obrany a shodou okolností také spisovatel, v prosinci prohlásil, že armáda je obětí vlastního úspěchu – většina občanů už totiž v ruské invazi nevidí bezprostřední existenciální hrozbu. „Leckdo si chybně myslí, že to za něj zařídí někdo jiný,“ shrnuje podstatu problému.

Mobilizace a posun nálad

Snaha vyřešit tento hlavolam – jak doplnit řady obránců, neztratit důvěru občanů a nezruinovat hospodářství – vede k leckdy skutečně kuriózním návrhům. V Zelenského kanceláři se například prý diskutovalo o tom, že vojenské službě by se mohli vyhnout muži, kteří vydělávají alespoň tisíc dolarů měsíčně a poctivě platí daně. Z mobilizace by se tak stal i nástroj boje proti šedé ekonomice, na druhou stranu by ovšem takový přístup vedl k ještě drastičtějšímu rozštěpení ukrajinské společnosti. Další uvažovanou možností, jež vzbudila velkou pozornost médií, byla mobilizační loterie. Na tyto návrhy nejspíš nedojde, ukrajinský parlament ale v těchto dnech projednává nový zákon o mobilizaci, jehož ustanovení zneklidnila například Ukrajince žijící v zahraničí. Pokud by zákon byl schválen v původní podobě, znamenalo by to, že bez dokladu potvrzujícího vojenskou registraci by si Ukrajinci v zahraničí nemohli vyřídit ani prodloužit pas. Už na konci prosince tak značně stoupl zájem o nové doklady, který se v Praze, Berlíně i v polských městech projevil frontami před konzulárními odděleními. Nový zákon obsahuje body, které by úřadům dovolily podstatně zkomplikovat život každému, kdo se vojenské registraci vyhýbá – nemohl by například získat řidičský průkaz, disponovat s nemovitostmi, provádět finanční operace či obdržet dávky od státu. Další zásadní změnou je snížení věkové hranice pro mobilizaci ze sedmadvaceti na pětadvacet let. Naopak úlevu či přinejmenším určitou naději by mohl přinést těm, kteří bojují od samého začátku války – to by se však nejspíš muselo skutečně najít oněch půl milionu mužů, které prý ukrajinská armáda potřebuje. Konečná podoba zákona ale není zdaleka jistá.

Ukrajinský sociální antropolog Volodymyr Arťuch, který nyní působí na Oxfordské univerzitě, říká, že podle jeho pozorování v ukrajinské společnosti dochází k „velice silnému posunu nálad. Vzrůstá bohužel ochota přistoupit na mír za jakoukoli cenu.“ Spolehlivé průzkumy, které by tuto tendenci doložily, však prý zatím neexistují. Na vedení země ale tyto změny bezprostřední vliv mít nebudou, domnívá se Arťuch, neboť prezident se při svém rozhodování řídí mezinárodní situací, nikoli náladami běžných Ukrajinců. Pravděpodobně však můžeme očekávat krizi legitimity, jež bude mít za následek represe, pasivní odpor a sporadické výbuchy nespokojenosti či násilí, dodává expert.

Jasné východisko ze situace se nenabízí. Ukrajinská i světová média občas zmiňují jednotky, jako je 3. samostatná úderná brigáda, která vede aktivní náborovou kampaň, nabízí rekrutům lepší podmínky, a dokáže tak přilákat vysoce motivované mladé lidi. S vyhlídkou na vleklou krvavou válku, která navíc pravděpodobně neskončí slavným vítězstvím, to však nejspíš stačit nebude. Ukrajinu tak letos zřejmě čeká vzrůstající napětí a nespokojenost. Otázkou je, nakolik se tento vývoj odrazí na schopnosti země pokračovat v obraně, či dokonce zasazovat Rusku účinné údery, jak se to v poslední době dařilo zvláště na černomořském válčišti.

Autor je ukrajinista.

Manipulace po útoku

Defektní zprávy spojené s tragédií na FF UK

Asi týden po vraždách spáchaných na pražské Filozofické fakultě zveřejnil týdeník Echo24 článek Filozofická fakulta nařídila psychoterapii a zakázala výstupy v médiích. Titulek textu, podepsaný šifrou VHK, byl dezinformací. Fakulta pouze uvedla, že kvůli probíhajícímu vyšetřování dostala pokyn od Police ČR „prozatím nic nekomunikovat“. V případě psychoterapie fakulta označila jako povinnou pouze instruktáž pro ty, kdo budou hovořit se studenty, o povinné psychoterapii nebyla řeč. Důležité přitom je, že dezinformační titulek neklame pouze v těchto bodech. Použitými slovesy zároveň asociuje tvrzení, že FF UK je autoritářskou institucí, která ze své moci nesleví ani v takto těžkých okamžicích.

Manipulace a nenávist

Uvedený titulek je pouze příkladem méně probíraného fenoménu spojeného s útokem. Podrobně již byl komentován neadekvátní přístup některých médií při prezentaci události: diskutovaným případem bylo zveřejnění osobních informací o vrahovi včetně jeho fotografie. Vedle toho ale existuje jiný, zatím méně probíraný typ problematické odezvy: množina dezinformací, konspiračních teorií a nenávistných projevů na sociálních sítích či webech tzv. nemainstreamových médií. Popíšu stručně nejen tyto projevy, ale také několikeré nedorozumění, které se s nimi pojí. Mým zdrojem byly především webové deníky Aeronet, Protiproud a Echo24 a facebookové profily Jindřicha Rajchla, Nely Liskové nebo Matouše Svobody. Čerpal jsem i z diskusních příspěvků publikovaných na zmíněných stránkách či profilech. Celkově jsem zhlédl asi tisíc výroků.

Zaměřme se nejprve na rozmanité typy defektních zpráv. Prvním jsou dezinformace. Například bylo možné zaznamenat tvrzení, že student byl k vraždám někým dotlačen, že byl vydírán nebo že bezesporu není vrahem z Klánovic. Případně se hovořilo o tom, že šlo o osobu jiné národnosti, než se veřejně uvádělo.

Právě v případě těchto spekulativních tvrzení je třeba říci, že jejich cílem není nutně klamat. Jak opakovaně upozorňují teoretici dezinformací, cílem tohoto typu zpráv je spíše manipulovat – tedy přivádět množství recipientů k postojům, které odporují jejich zájmu. To bylo patrné u řady příspěvků o masakru na FF UK, které měly čtenáře v rámci dané debaty dovést k tomu, aby přinejmenším méně věřili zprávám a autorům obecně považovaným za důvěryhodné: na základě nového „výkladu“ se i podložená tvrzení zpětně mohou jevit jako pouhé „verze“ či jako jeden „narativ“ z mnoha možných. Výroky vyšetřovatelů či zástupců fakulty je pak nutné „brát s rezervou“.

Druhým typem defektních výroků, které se v souvislosti s vraždami na FF UK objevily, byly nenávistné projevy. Například bylo možné narazit na více či méně explicitní tvrzení, že vrah byl původem Ukrajinec. Případně se v různých variantách opakoval výrok, že psychologický profil vraha byl dán tím, že studoval humanitní obory. Cílem bylo demonstrovat, vyvolat či prohloubit negativní postoj vůči příslušným skupinám, tedy Ukrajincům nebo právě studentům humanitních oborů.

Výzkumy hate speech se shodují v tom, že tyto projevy nemusejí být pouze vyjádřením autentického pocitu nenávisti vůči určité skupině. Může jít o vykalkulované výroky, jejichž autor chce pro svůj prospěch využít existující nepřátelské postoje vůči některé společenské skupině. Právě takto kalkulovaná hate speech zaznívá často ze strany populistických politiků, kteří tímto způsobem usilují o přízeň u určitého typu publika.

I v případě FF UK se objevily projevy, které je vhodné interpretovat tímto způsobem. Diskutovaným případem byly například výroky poslance Jiřího Kobzy (SPD). Ten v návaznosti na vraždy formuloval několik pohrdavých tvrzení o FF UK a označil vraha za produkt zde praktikované formy studia. Je zjevné, že v daném případě nešlo o to představit hypotézu o důvodech tragédie, ale především využít existující odpor vůči humanitním oborům k zisku politických bodů.

Konspirační teorie

Konečně třetí formou jsou konspirační teorie. Zaznívala tvrzení o tom, že akce byla zinscenována českou policií, CIA nebo Mosadem. Bylo také možné narazit na „informace“, že vrah zjevně dostával do sluchátek pokyny nebo že ho někdo během akce řídil. Jedním z cílů vražd pak údajně bylo získat záminku k plošnému odzbrojování občanů.

Konspirační úvahy či teorie jsou projevy, které se poukazem na zlovolné spiknutí určité skupiny lidí snaží vysvětlit události nesoucí s sebou výraznou újmu. Tyto teorie se zakládají na nulových či slabých důkazech nebo nelogicky kombinují různé typy důkazů. Určité nedorozumění ohledně těchto teorií spočívá v předpokladu, že jde pouze o špatné, ale vlastně nevinné úvahy či „narativy“, které se pokoušejí určitou událost objasnit poněkud krkolomným způsobem.

Jak ale upozorňuje například britský filosof Quassim Cassam, konspirační teorie ve skutečnosti nejsou ani špatnými teoriemi, protože se vůbec o teorie nejedná: jde o více či méně útočné řečové akty či formy obviňování. Nejčastěji je terčem nějaká instituce, která údajně zosnovala dané spiknutí, ale třeba i určitá etnicky definovaná skupina. V kontextu pražské tragédie se tak vyskytly výroky naznačující, že je za ní třeba hledat židovské spiknutí.

Zde je nutné doplnit několik upřesnění. Za prvé, uvedené typy defektních zpráv o vraždách na FF UK se často propojovaly v jednom, třeba velmi stručném výroku. Například tvrzení, že policie se snaží utajit, že vrah byl Ukrajinec, v sobě zahrnuje aspekt konspirační teorie (údajně existuje skupina, jež má zájem na tom neříct nám pravdu), ale obsahuje také dezinformaci i aspekt hate speech namířený proti národnostní skupině. Je tedy třeba brát ohled na fakt, že takové výroky mohou být několikanásobně defektní: často nejde pouze o lež, ale také o nenávistný výrok. Pouhý fact-checking pak nemůže být dostatečný.

Za druhé, u velké části defektních zpráv o masové vraždě na FF UK nebyly tyto zprávy v pravém slova smyslu vyvolány danou událostí. U dezinformací, hate speech i konspiračních úvah šlo zjevně o deformované pohledy na realitu a různé modality nenávisti, které u pisatelů byly přítomny již před tragédií. Nestačí tak vyvracet příležitostné projevy vyvolané útokem na FF UK, ale je třeba vypořádávat se s trvalými postoji, které existovaly už před ním.

Za třetí, nebezpečnost daných výroků není dobré posuzovat podle jejich četnosti. Může sice jít pouze o stovky či tisíce zpráv, které z hlediska celkového množství postů publikovaných na dané téma působí jako nepatrná část, ale významná je také „kvalita“ šiřitele. I jediný nenávistný projev od známé osobnosti nebo ze strany vlivného média může mít dopad. Stejně tak je třeba upozornit na to, že i malá skupina pisatelů zastávajících radikální názory může spáchat vážné trestné činy.

Na závěr je třeba upozornit ještě na jeden fakt. Filozofická fakulta utrpěla hlubokou újmu a zaslouží si veškerou naši pomoc a podporu. Zároveň je to však instituce, jež se v okamžiku, kdy je publikován tento text, staví na vlastní nohy a brzy bude znovu pomáhat nám: stejně jako dříve bude důležitou oporou při šíření vzdělání, které je významným protihráčem zde popsaných výroků. Tento nenahraditelný typ vzdělání vždy uměla poskytovat a je nepochybné, že taková fakulta tu znovu bude s námi.

Autor je filosof a komparatista.

Nádraží ze dřeva jako pokrytecké gesto - ultimátum

par avion

Z čínských médií vybral Filip Jirouš

Hlavní zprávou snad všech čínských online médií byl osmého ledna projev generálního tajemníka Si Ťin-pchinga pronesený na třetím plenárním zasedání Ústřední disciplinární komise KS Číny. To platí i v případě redakčního textu Agentury Nová Čína z 8. ledna. V projevu předseda státu zdůraznil, že ačkoli se posledních deset let usilovně s korupcí bojuje, situace zůstává „závažná a komplikovaná“ a je třeba vytvořit ještě robustnější protikorupční legislativní systém, aby se nikdo „neodvážil korumpovat, nemohl korumpovat a na korupci ani nepomyslel“. K tomu je podle něj navíc potřeba ještě více koncentrovat a sjednotit stranické vedení. V méně vágní pasáži svého projevu pak Si vytyčil následující kritické oblasti, které je třeba vyčistit: finančnictví, státní podniky, energetiku, zdravotnictví a stavebnictví, v nichž se „koncentruje moc, kapitál a zdroje“. Systém disciplinárních orgánů KS Číny zachází za rámec běžné etické komise. Jde vlastně o jakousi stranickou inkvizici, jejíž běžné procesy, ale i zaměstnanci jsou do značné míry utajováni. Úkolem disciplinárních komisí (DK) je vyšetřovat pochybení proti „stranické disciplíně“, poměrně vágně definované ve stranické ústavě a dalších dokumentech. DK fungují na všech administrativních úrovních a vyšetřování včetně vyšetřovací vazby probíhá zcela mimo zákonný rámec (proto je tento systém terčem kritiky lidskoprávních organizací). Inkvizici disciplinární komise připomínají i tím, že viníky trestají pouze vyloučením ze strany, následně jsou čerství nestraníci předání „světské moci“, tedy orgánům činným v trestním řízení, kde se jim zaručeně dostane trestu. V ČLR je možné za korupci dostat i trest smrti. Si Ťin-pchingova protikorupční kampaň byla zahájena v roce 2012 a vedla k trestnímu stíhání více než dvou milionů lidí, přičemž mnoho z nich původně zastávalo vysoké pozice. Někteří si dokonce radši vzali život, než aby stanuli před soudem. Ať už je boj proti korupci myšlen vážně, nebo ne, rozhodně posloužil jako záminka pro likvidaci politických oponentů i jakýchkoli náznaků diskuse uvnitř strany. Projev na plénu ústřední komise, v němž zasedlo i šest ostatních členů Stálého výboru politbyra ÚV KS Číny, naznačuje pokračování této brutální kampaně a neochvějné trvání na soustředění moci v rukou generálního tajemníka a stranického jádra.

K přelomu roku pravidelně patří také Ústřední konference ekonomické práce. Komentář Lidového deníku z 8. ledna upozorňuje na potřebu bezpečnosti, jednoty a stability v této oblasti. I sám Si Ťin-pching prý zdůraznil, že následující cesta pro čínskou ekonomiku „nebude hladká a je třeba se mít na pozoru i v době pozitivních výhledů“. Článek hlavního stranického média oroduje za přísnější dohled nad čínskou ekonomikou. Podle něj je například množství rozpůjčovaného kapitálu v soukromém sektoru dostatečné a je dobře, že objem menších půjček s vysokým rizikem, jež poskytují menší finanční instituce, klesl vloni na polovinu. Text také povinně opakuje mantru poslední pětiletky – důraz na „kvalitní růst“ (tedy snaha nahradit již nedostižný vysoký růst HDP jakýmsi růstem, který má vysokou přidanou hodnotu a zvyšuje kvalitu ekonomiky, nikoli samotný objem). Závěrem pak dodává, že se čínská ekonomika nachází v „klíčové fázi zotavování“, a je tak třeba mít na paměti, že se stále může potýkat s těžkostmi.

Zcela zásadní událostí v čínské politice budou letošní prezidentské a parlamentní volby na Tchaj-wanu. KS Číny úpěnlivě doufá, že po osmi letech vlády by středolevou Demokratickou progresivní stranu (DPP), která je kritická vůči čínské politice, konečně mohl nahradit opoziční Kuomintang (středopravá strana otevřená sbližování s ČLR). Vítězství DPP před čtyřmi lety vedlo KS Číny k silnému vyostření rétoriky, eskalaci vojenských manévrů a vypuštění první poloviny spojení „mírové sjednocení“, což byl dlouhodobě deklarovaný cíl Pekingu vůči ostrovní demokracii. Článek k tématu vydal 2. ledna vedoucí Kanceláře pro tchajwanské záležitosti ÚV KS Číny Sung Tchao na informačním webu Čína–Tchaj-wan (v minulosti měl v rámci diplomacie na starosti oblast postkomunistické Evropy a předtím šéfoval Oddělení pro mezinárodní styky ÚV KS Číny, což je organizace, kterou evropské kontrarozvědky označují za specifickou informační službu a varují před ní). Sung Tchao v textu zdůrazňuje, že Čína a Tchaj-wan jsou jedna rodina a že Čína bude nadále tvrdě vystupovat proti tchajwanským separatistům. Na rozdíl od Si Ťin-pchinga ve vztahu k Tchaj-wanu stále používá sousloví „mírové sjednocení“ a „jeden stát, dva systémy“ (tento koncept původně vymyšlený pro Tchaj-wan byl nakonec aplikován v Macau a Hongkongu, kde byl ze strany Pekingu brutálně porušen) a prohlašuje, že je třeba navazovat vztahy se všemi, kdo mají správné smýšlení a zkušenosti. Sung také zdůrazňuje, že je v ČLR vítána tchajwanská mládež. Právě na tu se systematicky čínské vlivové orgány soustředí a pravidelně pro ni pořádají různé akce označované za znovuobjevování kořenů. Nutno podotknout, že navzdory Sungovým vlídným slovům se oficiální rétorika nese v duchu útoků. V posledních týdnech se čínská strana snaží vzbudit dojem, že za současné napětí nepříjemně se blížící otevřenému konfliktu může DPP. A to přesto, že je to ČLR, kdo narušuje vzdušný prostor Tchaj-wanu a zavádí vůči tamním podnikům ekonomické restrikce. Nápadně to připomíná situaci před ruskou invazí na Ukrajinu, která si podle některých lidí může za „nevyhnutelný“ konflikt s Ruskem sama. Zatímco se jedna část čínské byrokracie snaží zlákat Tchajwance na ekonomické a kulturní příležitosti, jiná označuje kandidáta DPP za „ničitele míru“. Zda se tato taktika dlouhodobě vyplatí, to teprve uvidíme.

Po junácké stezce

Český skauting po roce 1989

Skautské hnutí má dva mezinárodní kořeny: první reprezentuje britský „otec zakladatel“ Robert Baden-Powell, druhý Ernest Thompson Seton, jenž skauting rozvíjel ve Spojených státech. Baden-Powell byl po celý život voják a o myšlenkách skautingu přemýšlel i na základě vlastních zkušeností z krvavé búrské války. Vyzdvihoval uniformovanost a praktičnost, zároveň však odmítal propojování skautingu a armády – chtěl vychovávat „rytíře míru“. Seton oproti tomu vnesl do skautingu koncepci života v souladu s přírodou a smysl pro romantiku a také přišel s konceptem přezdívek, který funguje dodnes. Tato větev skautingu se nazývá woodcraft a jsou s ní provázané oddíly, které se snaží více praktikovat Setonovy představy o skautingu.

Skautská výchova rozvíjí v mladých lidech vztah k ideálům a vizím, podobně jako třeba náboženství. Bezesporu jde o svého druhu ideologii, která se zamýšlí nad kategoriemi pravdy a lásky, což dnes není příliš populární. Skautští vůdcové se snaží svým svěřencům předávat hodnoty, jejichž interpretace může být založena na jejich vlastním vidění světa – nemusí být tedy vždy zcela v souladu s „oficiálním“ výkladem hnutí. Je pouze na nich, zda upřednostní péči o přírodu, duchovní život nebo výchovu k občanství.

Junák – český skaut, největší skautská organizace v Česku, je součástí Světové organizace skautského hnutí (WOSM), která zastřešuje všechny spolky hlásící se k myšlenkám obou otců zakladatelů. Vedle Junáka existuje například Svaz skautů a skautek České republiky, YMCA skauti nebo Klub Pathfinder. Všichni se hlásí ke skautským ideálům, ale z různých důvodů chtějí působit samostatně.

Vývoj svobodného skautingu

Činnost skautské organizace byla u nás obnovena v prosinci 1989. Devadesátá léta byla časem hledání, hnutí se muselo popasovat s různými názorovými proudy. Byly zde oddíly, jež v době normalizace fungovaly pod hlavičkou Pionýra, tajní skauti i lidé, kteří pamatovali fungování v letech 1968–1970. Nultá léta se nesla ve znamení hledání programu a identity českého skautingu. Hnutí testovalo nový výchovný program pro děti a mladé lidi, zároveň dokončilo vlastní emancipaci a začala masivně růst členská základna.

O čem skauti diskutují dnes? Řeší podobné problémy jako celá společnost, například otázky, jak se postavit ke klimatické krizi nebo k genderovým identitám. Vedoucí se v takovýchto tématech školí na vzdělávacích kursech, ale konkrétní dopady se v oddílech liší. Stoupá počet dětí v předškolním a školním věku, kterým se donedávna věnovala velká pozornost v rámci přepracování obecného výchovného programu stezek a odborek (soubor specializovaných dovedností).

Minulý rok se pozornost upřela na mladé lidi ve věku 15–24 let (rovery a rangers). Hnutí zjistilo, že je není schopno udržet. Tím se narušuje kontinuita „přirozeného“ běhu každého oddílu, kdy se z vychovávaného jedince má stát vychovávající vedoucí.

Na podobě českého skautingu je stále patrný i vliv spisovatele a věčného skauta Jaroslava Foglara, zvaného Jestřáb. To se odráží i v existenci Skautské nadace Jaroslava Foglara, která spravuje autorův odkaz a vlastní autorská práva k jeho literárním dílům. Zdá se však, že Jestřáb dnešní generaci mladých lidí přestává stačit. Příběhy, v nichž je konec téměř vždy předem daný a role jsou jasně rozdělené, postupně ztrácejí na síle. Foglarovské snažení tak působí spíše na rodiče. Inspirace spisovatelovým dílem je nicméně viditelná na úspěšné knižní sérii Prašina (2018–2020) Vojtěcha Matochy, na táborech se stále hrají celotáborové hry, které jsou Jestřábovým výmyslem, a hnutí pořád směřuje k ideálům, které jeho postavy poněkud šablonovitě zosobňují.

Duchovní základy i obtěžování

Skauting se občas mediálně skloňuje i v souvislosti s případy zneužívání dětí vedoucími. Takové kauzy sice podkopávají snažení tisíců lidí, kteří chtějí pracovat s dětmi a mládeží, bezesporu je ale dobře, že jsou zviditelňovány a vyšetřovány. I v reakci na zmíněné kauzy Junák nedávno přijal Kodex chování dospělých, který má být „ukazatelem směru při hledání hranic žádoucího a nežádoucího jednání dospělých průvodců skautingem“. Kodex byl vedením organizace hojně propagován, ale v nižších patrech nevzbudil přílišné ohlasy; zčásti proto, že by se s ním měl každý seznámit sám. Vedení organizace se téma prevence nežádoucích vztahů snaží zviditelňovat pořádáním seminářů pro oddíly, připomínáním tématu ve skautských časopisech nebo třeba fungováním krizové linky, na niž může kdokoli zavolat. Implementace kodexu v praxi bude pro organizaci velkým tématem v roce 2024. Rozdílným způsobem se s podobným problémem vypořádala jedna odnož skautů ve Spojených státech (Boys Scouts of America), kde musí vedoucí před zapojením do práce s dětmi doložit svou bezúhonnost, absolvovat školení a další procedury, které mají snížit možnost zneužívání.

V souvislosti s českým skautingem byly výrazně medializovány pouze dva případy. „Uvnitř organizace se případy zneužívání stávají, ale jsou diskrétně řešeny pouze s příslušnými lidmi, kteří spolupracují s orgány činnými v trestním řízení,“ říká Viktorie Renčová, která se případům obtěžování uvnitř skautingu věnovala ve svém výzkumu.

„Skautské ideály spojují svět,“ zní mezinárodní skautský signál. Český skauting se nicméně v jedné věci od zahraničních mutací výrazně odlišuje: svým vztahem k náboženství. Skautské myšlenky jsou s křesťanstvím velmi provázané, členové mají šířit rytířské ctnosti a jedním z principů skautingu je „povinnost vůči Bohu“.

„S narůstající sekularizací západní společnosti se začíná diskutovat o naplňování povinnosti vůči Bohu ve skautských organizacích. V roce 2018 dělal WOSM výzkum, v němž se ukázalo, že evropské organizace mají s touto povinností problém. Český skaut byl uváděný jako příklad možného řešení situace,“ říká Jiří Zajíc, vedoucí Odboru duchovní výchovy Junáka. Čeští skauti slibují „sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce“ s nepovinným dovětkem „k tomu mi dopomáhej Bůh“. Zároveň stanovy říkají, že hnutí je založeno na třech principech: povinnosti vůči Bohu, povinnosti vůči ostatním a povinnosti vůči sobě. Skauting je zkrátka svými kořeny provázán s vírou, čímž není exkluzivně myšlena víra křesťanská.

Každý skautský oddíl má možnost „rozšířené náboženské výchovy“ pro lidi s různým náboženským vyznáním včetně protestantismu, katolicismu nebo judaismu. Do takových oddílů mohou chodit i nevěřící děti, třeba i z pragmatických důvodů, protože jiné oddíly ve městě nejsou. V současnosti je jich zhruba 250, což je přibližně desetina celé organizace. Vztah mezi Junákem a Bohem ale není nejpalčivějším problémem, více ho řeší jiné skautské organizace, které jsou s církví také úzce provázané, například YMCA skaut.

Být skautem se vyplatí

Co dnes vlastně skaut nabízí, proč je tak atraktivní a jak to, že jeho členská základna stále roste? Pro veřejnost jde o prostředí, v němž děti mohou získat „soft skills“, samostatnost, zkušenost práce v kolektivu a jasné vzory ve vedoucích. To vše za čtyři sta korun měsíčně, což je cena víkendové výpravy. Rodiče také vítají, že se děti na táborech ocitají alespoň na chvíli v přírodě a zcela bez technologií. Nároky na kvalitní program vytvářejí tlak na dobrovolníky, kteří by se kromě vlastní skautské činnosti měli věnovat i výchově mladších (například čtrnáctileté skautky mají vést schůzky pro mladší světlušky), jezdit na vzdělávací kursy a ideálně ještě pomáhat ve středisku.

Z mých zkušeností vyplývá, že se hnutí dostává do věkové spirály: mladí nechtějí přebírat funkce a všechno musí dělat „stará parta“, která skauting po revoluci obnovovala. To vše v situaci, kdy je skauting masovou záležitostí a s počtem dětí roste i objem výchovné práce. Práce s dětmi představuje sice hlavní předmět činnosti Junáka, ale kromě toho mají skauti také vlastní telefonní síť, poskytují tarify na plyn a elektřinu, vydávají vlastní časopisy.

„Skautská energie a Skautská telefonní síť jsou přirozeným vyústěním rozšiřující se členské základny spolku. Také jsou rozšířením palety finančních zdrojů, které Junák má. I když je podpora ze strany státu a samospráv velká, tak neroste stejně rychle, jako roste počet skautů a skautek,“ říká vedoucí obchodních aktivit Junáka Vítek Koutenský. Cílem komerčních aktivit je zajistit dostatečné zázemí a umožnit skautování dalším dětem. Zároveň si spolek dává pozor na rovnováhu, aby nesklouzl k přílišné komercionalizaci a stále se soustředil hlavně na výchovu dětí a mládeže. O další šíření skautských myšlenek se snaží Skautský institut (SI), který představuje skautskou ideu veřejnosti – pořádá akce a workshopy. Po republice funguje těchto organizací asi dvacet. Jde také o místo, kde se mohou angažovat dospělí skauti. Značná část činnosti SI stojí na stovkách hodin dobrovolnictví.

Velká přednost skautingu je, že nejde o pragocentrický fenomén. Významná část členské základny se nachází v regionech a prostřednictvím složité vnitrospolkové demokracie si zachovává vliv na celkové směřování. Výkonná moc Junáka ale sídlí na Senovážném náměstí v Praze a z regionů se ozývají hlasy, že ústředí k nim ne vždy dohlédne. V Praze i mimo ni ale platí, že skautské hnutí je stále orientováno na výchovu dětí a předává hodnoty, které jsou pro společnost prospěšné.

Autor je redaktor časopisu Roverský kmen.

Strašidlo komunismu

Brzy uplyne sto let od okamžiku, kdy ČTK oznámila, že v pondělí 21. ledna 1924 zemřel Vladimir Iljič Lenin. Liberálně orientované Národní listy mu o dva dny později věnovaly skoro celou první stranu. Jedny z nejpřednějších domácích novin ruským bolševikům nebyly nikdy zrovna nakloněny, přesto v takové chvíli dokázaly zachovat pietu, a navíc načrtly mantinely interpretačních bojů, jež se o Lenina vedou vlastně dodnes: „Na málokoho hodilo se tak přiléhavě proslulé dilema: světec – či blázen?“

Leninovi se podařilo uskutečnit slavné Marxovo tvrzení: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.“ Zatímco v revoluci 1848 – tedy v době, kdy Marx svá slova psal – komunisté nebyli ničím víc než okrajovou sektou, nyní ruští bolševici ovládali největší evropský stát. I když v roce Leninova úmrtí již více méně rezignovali – alespoň prozatím – na uskutečnění světové revoluce, uplynulo teprve pár zim od chvil, kdy na různých místech střední Evropy vznikaly sovětské republiky rad a nebyla vyloučena ani proletářská revoluce v samotném Německu. Jasná byla tehdy skutečnost, že bolševici zvítězili v domácí občanské válce a bezpečně udrželi moc alespoň v rámci zmenšeného ruského impéria. A zbylé evropské země nyní měly stabilně za svými humny strašidlo komunismu po dalších sedm desetiletí.

Existence radikálně jiných uspořádání, ohrožujících zavedený sociální řád a způsoby života, nezůstává u okolních společností bez dopadu. Je přitom v principu lhostejné, zda se jedná o Husovy Boží bojovníky, kterých se obávali katolíci, francouzské revoluční armády, z nichž měly hrůzu absolutistické režimy, nebo islámské státy, hnutí z Blízkého východu či nevypočitatelnou Čínu, ze kterých jsme dnes nesví my. Nejsou to stejné případy – dějiny se nikdy neopakují –, ale jsou to strukturálně analogické situace, jako když se západní společnosti ocitly pod tlakem pocitu ohrožení radikální jinakostí sovětského režimu.

Otevřené společnosti, za které se liberální demokracie Západu považují, mohou na takový stav věcí reagovat rozličnými způsoby. Může převládnout strach a pocit ohrožení, který nakonec může být silný natolik, že se společnosti své otevřenosti vzdají. Bezpečí si přece žádá ústupky. Německý historik Ernst Nolte kdysi obhajoval tezi, že bolševická revoluce byla spouštěčem fašismu v Evropě. Jeho optikou tak byl fašismus především obrannou reakcí proti hrozbě bolševizace. Jeho teze se v dějepisectví neprosadila. To však neznamená, že by si Nolte nepovšiml něčeho podstatného. Platí to zvláště v případě prvního úspěšného pokusu o fašismus. Těžkopádnost italské demokracie v konfrontaci s tzv. rudými lety (1919–1920), kdy se existující řád otřásal pod náporem radikální levice, odhaluje zřetelnou kauzální linku mezi touhou spořádaných obyvatel po stabilizaci a ustavením fašistického režimu Benita Mussoliniho po roce 1922.

Mccarthistické slídění po vnitřních nepřátelích, zakuklených komunistech, bylo jinou podobou momentu, kdy se obava o zachování řádu dostávala nebezpečně blízko k popření principů otevřené společnosti. Nemá tím být řečeno, že nebezpečí bolševické infiltrace neexistovalo – ať již v Itálii po první světové válce, nebo ve Spojených státech po té druhé. Na to byly zkušenosti a praxe Sovětů příliš pokročilé. Jde spíše o to, dokázat nalézt způsob, jak pro zachování jedné hodnoty (bezpečnosti) nerezignovat na obranu jiných hodnot (otevřenosti, svobody a plurality). To je opravdové umění demokratických politiků, mají-li se honosit označením státník. Pokud jen sledují záchvěvy nálad poděšeného veřejného mínění a na něm si chtějí urvat politické body, neslouží dobře řádu, jehož jménem vládnou.

Leninovo strašidlo komunismu vně i uvnitř bran liberálních demokracií však nemělo vždy jen takové destruktivní účinky. Když se utkaly ve druhé světové válce tři ideologie 20. století – tedy liberalismus, komunismus a fašismus –, z jejich programových příslibů šlo rozpoznat, jaký bude svět po jejich vítězství, ale také to, že se v ledasčem překrývají. Nejviditelnější sdílenou vizí byl sociální stát, jakkoli si ho každý ideologický proud přizpůsoboval vlastním potřebám.

Sociální zabezpečení, jak obvykle překládáme anglický termín „social security“, mělo své kořeny v sovětském Rusku. A v podmínkách studené války se stalo funkčním nástrojem i v demokratických státech, jak po strastech velké hospodářské krize a druhé světové války odrazovat obyvatelstvo od volby radikální levice, jež se více či méně zjevně opírala o sovětskou podporu.

Strach z komunismu během studené války proměňoval vztahy v tržních ekonomikách, protože v řadě zemí existovaly relativně silné komunistické strany a v dalších alespoň obava z nežádoucí politické radikalizace obyvatelstva. Institucionalizace kolektivního vyjednávání a budování relativně štědrých – do té doby zcela bezprecedentních – systémů sociálního zabezpečení byly nejviditelnějším rysem tohoto posunu od kapitalismu volné soutěže 19. století. Jestliže se dnešní neoliberální řád se svou deregulací a privatizací znovu v jisté míře vrací k těmto dávným kořenům 19. století, je dobré mít také na paměti, že právě z nich se zrodil i komunismus jako radikální varianta odmítnutí tržního řádu. Bolševismus se nevrátí, exaltované odmítání trhu bez přívlastků však nepochybně ano, ať již bude mít fasádu environmentální, náboženskou, populistickou či jinou.

Lenin dnes nejčastěji budí kontroverze: jeho osobě a sociálnímu projektu, který uvedl v život, se přičítají desítky milionů obětí. To nám však valné poučení nepřinese. Daleko zajímavější je sledovat, kterak konfrontace s bytostným nepřítelem, jakým byl komunismus, proměňovala samotné liberální demokracie. A to je historická zkušenost, která se nám hodí patrně i v 21. století.

Autor je historik.

Tudy cesta nevede

Hauserův pokus o manifest

Těžko popřít, že současný stav politické levice je nejen v České republice, ale i v celé Evropě poněkud neutěšený. Filosof Michael Hauser si podle všeho myslí, že cestou z krize by mohl být návrat ke kořenům, a rozhodl se sepsat cosi jako coververzi Marxova a Engelsova Komunistického manifestu (1848, česky 1918). Jeho loňská kniha nazvaná Manifest socialistického hnutí se pokouší kopírovat svůj předobraz strukturou, doslovným převzetím řady obratů a perspektivně – v poněkud velikášské naději – možná i dopadem. Je s podivem, že se někdo obeznámený s Marxovým dílem (což Hauser nepochybně je) pustil do podobného podniku: jako by přeslechl varovný výrok z Marxova Osmnáctého brumairu Ludvíka Bonaparta (1852, česky 1949), že dějiny se opakují „jednou jako tragédie, podruhé jako fraška“.

Hyperburžoazie a pracující většina

Protože také Marxův a Engelsův manifest mluvil o straně, která neexistovala, není podle Hausera na závadu, že dnes neexistuje žádné socialistické hnutí. Aktuální situace levice je podle něj podobná té, v jaké se nacházela v době, kdy původní manifest vznikal. To nedává příliš smysl, když vezmeme v úvahu, že tehdy se teprve začínala emancipovat dělnická třída, která se posléze stala hybnou silou demokracie. Smysl té paralely ovšem nespočívá v něčem tak banálním, jako jsou dějinné souvislosti, ale v teleologickém projektu – protože přišel vzestup levice tehdy, Hauser soudí, že musí přijít znovu. A jestliže v případě Marxova a Engelsova textu trvalo padesát let, než začal korespondovat s realitou, u Hauserova manifestu to bude nepochybně stejné!

To je velmi svébytná reakce na selhání původní marxistické teleologické koncepce dějin, která se snaží zachránit telos úkrokem k pojetí dějin cyklickému: co nevyšlo na první pokus, vyjde jistojistě na druhý. Úspěch je více měně zaručen, vlastně stačí držet se staré receptury, jen s několika nezbytnými úpravami. A tak jestliže v Komunistickém manifestu najdeme „buržoy a proletáře“ v Hauserově manifestu plní jejich úlohu „hyperburžoazie a pracující většina“. V obou případech mají protikladné zájmy, přičemž ti druzí mají být hybnou silou změn. Zatímco Marx očekával zmíněné zjednodušení společenské struktury (které ale nenastalo), Hauser jednu stranu svého „třídního boje“ činí sociologicky takřka nezbadatelnou, zatímco druhou extrémně rozšiřuje. Přitom ovšem prohlášení, že všichni, kdo nejsou příslušníky hyperburžoazie, sdílejí „celkovou životní situaci“, je očividně empiricky chybné. Že většina planety netěží se současného systému tolik, co ti nejbohatší, prostě nestačí jako společný jmenovatel mezi střední třídou západoevropských zemí, dělníky čínských průmyslových zón a zemědělci z Jižní Ameriky.

Poslední fáze kapitalismu

Jednotlivé kapitoly Hauserova textu se věnují aktuálním tématům – současným mezinárodním vztahům, environmentální krizi, feminismu –, na něž však sveřepě roubují schéma dvou tříd a řešení všech problémů dneška vidí v nahrazení panství hyperburžoazie panstvím pracující většiny. A protože vývoj kapitalismu se podle Hausera dostal „do své poslední fáze“, konec dějin je patrně už za rohem. Tam, kde Hauserův manifest podobným způsobem opakuje finalismus, věštění, znalost plánu dějin svého předobrazu, působí až sebeparodicky.

Vztahy globálního Jihu a Severu, nastupujících a upadajících velmocí, případně center a periferií, to vše je redukováno na „celosvětovou vládu hyperburžoazie“, proti níž je třeba „postavit celosvětové sdružení socialistů“, tj. opakovat rok 1861 a ustavení Internacionály. Recept na řešení současných velmocenských konfliktů je podobně prostý: změnit „imperiální válku mezi supervelmocemi v politický boj za svržení planetárního oligarchického panství“, což je zase Leninova proměna imperialistické války ve válku občanskou.

Že se v kapitole o feminismu objeví kritické vymezení proti „desítkám sexuálních identit“ nebo „nekonečnému zmnožování sexuálních identit“, svědčí zase o zoufalém neporozumění tématu a přebírání jeho účelové vulgarizace. Místo levicové kritiky identitární politiky, která je potřebná, přichází s odhalením vlastní identitářské paniky. Manifestu do značné míry chybí promýšlení politiky jako takové. Hauser se vlastně vrací před postmarxistický „objev“ autonomie politična k ekonomistické antipolitice, redukované na zápas dvou tříd, patrně na život a na smrt. Demokracie, jež v roce 1848 ještě nebyla na pořadu dne, má v jeho o sto sedmdesát pět let mladším textu čistě ornamentální funkci. V závěru knihy se k ní Hauser sice přihlásí, ale je to čistě verbální přikývnutí k výčtu „dober“, které se nijak neprojevuje v popisu stávajícího stavu ani v předestření politické strategie.

Zpátky časem

Marx a Engels psali svůj text v roce 1848, tedy na sklonku (či vrcholu) „věku revolucí“. Horizontem radikální imaginace i konzervativních obav byl rok 1789. Revoluce byla samozřejmý úběžník politiky, a to nejen socialistické, ale v té době ještě rovněž „liberální“, protože ve většině Evropy tehdy dosud vládly „staré režimy“. Hauser o nutnosti revolučního zvratu explicitně nemluví, ale protože se ve všem ostatním drží Marxova a Engelsova textu, těžko si bez něj představit, jak by chtěl ukončit panství hyperburžoazie. Důvěra v opakování dějin nahrazuje vypořádání se s dopady krachu sovětského státního socialismu, s nímž došlo k diskreditaci socialismu jako projektu. Absence kritického zhodnocení sovětského experimentu je patrně největší slepou skvrnou Hauserova pokusu. Ta je pro něj ale zároveň nezbytná, protože umožňuje hledat cestu ze slepé uličky levice v neméně slepé víře v opakování jejího někdejšího úspěchu.

Proti tomu je nedostatečná pozornost věnovaná vyrovnání se s aktuální vlnou nacionalismů a partikularismů vlastně jen drobným přehlédnutím. Odpověď na ně Hauser nachází v „kritickém vlastenectví“, doplněném poněkud protismyslně starou poučkou, že pracující ve skutečnosti nemají vlast, a variací na „národní cesty ke komunismu“ poválečné éry, což jen podtrhuje antikvární povahu celé jeho publikace. Pokus o znovunapsání Komunistického manifestu připomíná Borgesova Pierra Menarda, který znovu píše Cervantesova Dona Quijota. Hauserova vůle vidět budoucnost optimisticky je sympatická, zvolená forma ale takřka na každém kroku selhává a doslovné opakování rétorických figur Marxova a Engelsova textu působí bezradně. Jako by se Hauser chtěl řídit Leninovým příkazem „Musíme snít!“ ze spisu Co dělat? (1902, česky 1951), ale přitom dokáže snít jen o slavné minulosti. Pro žádné hnutí však cesta zpátky časem nevede.

Blahomír Borovička: Vzpomínky hlavního architekta Prahy

Co to dělají s naší češtinou?!

Nebinární lidé a genderově inkluzivní jazyk

„Kdybych tu stálx v těchto šatech a řeklx vám, že se necítím jako žena, uvěřili byste mi?“

Becka McFadden v inscenaci Black Dress

„nevím co máš v kalhotách / a je mi to u prdele / Miluji tě“

básník Zombák v antologii Toto je môj coming out

„Jazyk slouží nám, ne naopak.“

lingvistka Jana Valdrová v pořadu V tranzu

Tahle slova pronesli různí lidé ve zcela odlišných kontextech a se zcela odlišným záměrem. Vždy se nicméně dotýkají prožitku nebinárních, genderqueer, agender, gender-free a dalších lidí, jejichž genderová identita nespadá do tradičních škatulek muže a ženy, na které je společnost zvyklá lidi dělit. Gender je „společenské pohlaví“ – set rolí, vzorců chování a povinností, ať už právně nebo společensky vymahatelných, který je při narození odvozen od biologického pohlaví. Biologické pohlaví se určuje podle genitálií novorozence, zaznačí se do rodného listu a rozhodne o společenské roli, kterou bude jedinec po zbytek života hrát. Nebo se to alespoň očekává. Biologický dimorfismus, který u jedinců lidského druhu můžeme pozorovat, naše společnost umocňuje ideologií, která samčí a samičí pohlaví vetkává do téměř veškerých kulturních produktů naší společnosti. Tato ideologie přetaví lidské samce a samice v muže a ženy a připisuje jim vlastnosti a schopnosti dalece přesahující to, co nám biologie dala do vínku.

Sestřičky a řidiči

Odpůrci a odpůrkyně svobodnějšího pojetí genderu, než jaké nabízí binární opozice muž–žena, se ve své argumentaci opírají o biologické pohlaví, specifičtěji o zmíněný okem pozorovatelný biologický dimorfismus. Biologické pohlaví však samo o sobě není zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Biologický dimorfismus neboli morfologické rozdíly mezi pohlavími – a zvlášť ty, které se přímo netýkají reprodukce – totiž u lidí představují především sekundární pohlavní charakteristiky, jako jsou prsa nebo tělesné ochlupení. Ty se však vyvíjejí v závislosti na dalších faktorech, jako jsou chromozomy a pohlavní žlázy (varlata nebo vaječníky), jež se podílejí na produkci hormonů (avšak nejsou to jediné žlázy, které hormony produkují). Těla mají nicméně na hormony různé reakce a produkují i takové hormony, na které reagují buď jen omezeně, anebo vůbec. A tak se klidně může stát, že biologická samička má sekundární pohlavní charakteristiky samce a naopak.

A co víc: když se člověk narodí, žádné sekundární pohlavní charakteristiky nemá. Jestli je novorozeně chlapeček, nebo holčička, poznají všichni podle toho, jestli má pindíka, nebo pipinku. Pindík nebo pipinka ale mohou být přítomny u lidí bez ohledu na to, jaké chromozomy a pohlavní žlázy mají, jaké hormony jejich tělo produkuje a na jaké hormony a jakým způsobem odpovídá. Tyto faktory se však hned po narození zpravidla nezkoumají a lékařstvo a rodiče tak většinou udělají divoký odhad o pohlaví dítěte na základě jednoho ze sedmi faktorů, které v biologickém pohlaví člověka hrají roli. To by samo o sobě nebylo problém. Je pravda, že u většiny lidí se genitálie shodují se zbytkem faktorů ovlivňujících biologické pohlaví, a je tedy standardně možné opravdu jen na základě genitálií usuzovat, jestli dané miminko bude produkovat samčí, nebo samičí pohlavní buňky. Právě tato schopnost produkovat samčí nebo samičí buňky představuje pohlaví, všechno ostatní je gender. Pohlaví je totiž definované rolí v reprodukci – přesněji tím, jakou polovinu genomu člověk při reprodukčním sexu vyprodukuje. A to jsme na základě genitálií schopni už při narození relativně spolehlivě odhadnout.

Vaše dítě ale ještě následujících alespoň patnáct let nebude mít sex za účelem reprodukce, na tom se snad shodneme. Proč je informace o tom, jaké reprodukční buňky bude vaše dítě produkovat, tak zásadní hned po narození, je proto dle mého názoru poměrně jasné. Není to kvůli důležitosti pohlaví, nýbrž kvůli důležitosti genderu. Tento set rolí, vzorců chování a povinností má v naší společnosti obrovskou váhu a opřádá biologické pohlaví mýtem o muži a ženě a o jejich „inherentních“ vlastnostech a predispozicích. Když nevíte, jestli je miminko muž, nebo žena, máte pocit, že netušíte, co od takového jedince čekat. Bude z miminka spíš zdravotní sestřička, nebo řidič náklaďáku? Taková očekávání ale nemají s biologií nic společného, anebo jen velmi málo.

Přesto existují výzkumy, které se snažily už u dva dny starých novorozeňat vypozorovat údajné technické sklony mužů a pečující sklony žen. Výzkumnictvo tímto chtělo jednou provždy prokázat propojenost pohlaví a genderu. Nemluvňatům ukazovalo dva obrázky – jeden představoval technickou problematiku, druhý péči. Podle toho, jak dlouho se dva dny staré miminko na obrázek dívalo, se usuzovalo, jaké předpoklady si biologicky nese. Teď tedy alespoň víme, jak strašně málo genitálie ovlivňují předpoklady pro techniku nebo péči, pokud tedy obrázek, na který se novorozeně zrovna dívá, považujete za vypovídající informaci o předpokladech daného miminka.

Genderová ideologie

Pokud vám úvod tohoto článku, kde se psalo o umocňování biologického dimorfismu společenskou ideologií, přišel extrémní, snad vás exkurs do středoškolské biologie alespoň maličko zviklal a je pro vás nyní snazší přijmout realitu, v níž existují nejen muži a ženy, ale také lidé, kteří s těmito dvěma škatulkami nesouzní buďto biologicky, nebo identitně, případně kombinací obojího. Genderová ideologie dělící společnost na muže a ženy totiž odmítá, že by existoval kdokoli, kdo do této kategorie nespadá biologicky. Doufám, že po několika odstavcích o lidském pohlaví už mi věříte, že pohlaví není černobílé a ne všichni jsou samci nebo samice. A že je pro vás nyní snazší přijmout nejen existenci lidí, kteří tuto genderovou rigiditu nabourávají biologicky, ale také to, že lidé, které tato rigidita svazuje nikoli biologicky, ale identitně, mají stejné právo na život jako průměrný muž nebo průměrná žena. Nehledě na to, že nikdo ještě úplně neví, kudy přesně vede hranice mezi pohlavím a genderem, jakkoli máme silné indikace, že pohlaví začíná a končí u rozmnožovacích buněk. A nevíme ani to, co přesně na biologické úrovni ovlivňuje genderovou identitu. Přeloženo do prostého jazyka: nikdo zatím neví, co konkrétně způsobuje, že je člověk trans.

Trans je člověk, jehož genderová identita se neshoduje s genderem, který mu byl připsán při narození. Víme, že gender se při narození odvozuje od genitálií a že se tomu říká pohlaví, přestože je to jen sedmina pohlaví. Teď už mi snad věříte, že gender není pohlaví, protože jsme si vysvětlili, jak velké množství lidí úspěšně žije jako ženy a vypadá jako ženy, protože mají ženské genitálie a/nebo ženské sekundární pohlavní charakteristiky, ale ve skutečnosti to samice nejsou, protože neprodukují samičí pohlavní buňky. Nejspíš už lépe rozumíte tomu, že existují lidé, jejichž genderová identita se neshoduje s tím, za jaký gender je společnost považuje. A snad je pro vás s tímto poznáním snazší přijmout i to, že existují lidé, kteří nejsou a/nebo nechtějí být součástí ani jedné ze dvou škatulek, které nám genderová ideologie o muži a ženě a ničím mezi tím vnucuje. Tyto lidi můžeme zahrnout pod deštníkový pojem „nebinární“, přestože identit mimo genderovou binaritu muže a ženy je spousta.

Jazyk jako ideologický produkt

Nejdůležitějším produktem této binární genderové ideologie je jazyk. Existuje bezpočet výzkumů, které ukazují, jakým způsobem jazyk formuje naše vnímání světa. Utváří věci, které nám připadají skutečné, i to, jak nám tyto věci připadají. Pro některé věci nemáme slova, a je proto velmi těžké jim porozumět a představit si, že můžou existovat. Pro jiné nemáme slova, ale stejně víme, že jsou reálné. A některé věci jsou reálné, ale právě proto, že nám pro ně chybějí slova, máme tendenci jejich skutečnost zpochybňovat. Myšleno bez jakékoli urážky vůči věřícím lidem, pro bohy a bohyně máme spoustu slov. Bible má kolem osmi set tisíc slov, a to zdaleka není jedinou náboženskou knihou na světě. Pro lidi je tedy velmi snadné představit si, že nějaká forma božstva je reálná, přestože pro to nejspíš nikdo z nás nemá žádný reálný důkaz. Ale protože jazyk má vlivem ideologie genderové binarity nástroje pouze pro muže a ženy, je pro mnoho lidí opravdu těžké si představit, že někdo, kdo není ani jedno, může existovat a na svou existenci mít právo.

Nechci tím omlouvat veškerou nenávist, která se snáší na lidi, co si jazyk upravují tak, aby lépe odpovídal jejich genderové identitě. Bůh (pokud existuje) ví, kolik se jí sneslo na mou hlavu. Možná jste jedním z lidí, kteří se někdy pozastavilx nad různě upravenou formou češtiny, aby lépe reflektovala realitu lidí mimo genderovou binaritu, a třeba vám byla i nepříjemná. Snad díky tomuto textu snáz porozumíte této „nepříjemnosti“ a také potřebě lidí „tu češtinu tak prznit“, slovy anonymního komentátorstva. Chci vám dát nástroje k porozumění češtině, která je méně zatížená genderovou rigiditou. Já jednu formu této češtiny používám každý den a nemám pocit, že by jí nešlo rozumět. Ale učím se z kritiky, kterou dostávám online od anonymních (ale občas i neanonymních) účtů. Pokud jste měli pocit, že genderově neutrální češtině nejde rozumět, anebo že genderová neutralita v češtině přece ani není možná, pak je tento text pro vás.

Ano, můžeme být inkluzivní

Čeština patří do rodiny slovanských jazyků a má tři gramatické rody: mužský, ženský a střední. I neživé předměty mohou být v mužském, ženském nebo středním rodě (stejně jako třeba v němčině). Čeština je jazyk se silně zastoupeným rodem, neboť rodově jsou členěna nejen podstatná jména, ale také přídavná jména, číslovky, koncovky sloves a zájmena. Gramatický rod se odráží také v podmiňovacím způsobu (šel bych) a v minulém čase (šel jsem). Stejně jako například ve francouzštině se v množném čísle jako neutrální neboli výchozí rod používá rod mužský: i když je v místnosti sto lidí a jen jeden muž, učíme se odmalička mluvit s těmito lidmi a o těchto lidech pomocí rodu mužského. Snaha o spravedlivé zohlednění žen v množném čísle v češtině je boj, zejména v psané podobě a při omezeném prostoru.

Pokud jde o genderově inkluzivní češtinu, její různá užití nejsou v jazyce dosud jednotná ani ustálená: Češstvo, jehož identita se vymyká genderové binaritě, se vyjadřuje různými způsoby, jejichž mluvená a psaná forma se může lišit. Není příliš překvapivé, že Ústav pro jazyk český k tomuto tématu zatím nevydal oficiální stanovisko.

Dalo by se předpokládat, že nejsamozřejmějším řešením v češtině bude použití středního rodu gramatického (bylo jsem tam). Část mluvčích tuto možnost skutečně využívá. Někteří další lidé chtějí, aby byli oslovováni jak v ženském, tak v mužském rodě. To znamená, že střídají rody v různých větách tak, že nepřevládá ani jeden z nich (šel jsem tam, měla jsem dobrou náladu). Ti, kteří o sobě chtějí mluvit inkluzivní češtinou, ale bez používání středního rodu nebo přepínání mezi femininem a maskulinem, jednoduše zachovávají všechny tvary, které nevyjadřují gender dané osoby (jdu tam, máš dobrou náladu), zatímco místo rodově specifických používají tvary množného čísla – týká se to slovesných koncovek (šli jsem tam, měli jsi dobrou náladu), přídavných jmen a také zájmen on/ona, která jsou nahrazena zájmenem oni ve významu jednotného čísla (Kde je Eri? Oni nepřišli?). Nebinární lidé používající tuto variantu genderově neutrální češtiny jí pro zjednodušení říkají „jednotné zájmeno oni“, přestože toto označení nezachycuje všechny jazykové úpravy. Pokud vám to připadá zvláštní, připomeňme, že i u vykání – či dříve onikání – používáme zájmeno v množném čísle pro označení jedné osoby a přijde nám to zcela normální.

Pokud jste dočetlx až sem

Pozorné čtenářstvo si všimlo, že se tím nemění podstatná jména. Čeština, stejně jako skoro všechny slovanské jazyky, používá pády, v nichž podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky částečně mění svůj tvar v závislosti na dalších větných členech. Tuto jazykovou operaci nazýváme skloňování neboli deklinace. Křestní jména v češtině mohou mít mnoho různých tvarů, například Erika, Eriky, Erice, Eriku, Eriko a Erikou, a skloňují se v závislosti na gramatickém rodu. Někteří lidé se tomu chtějí vyhnout a volí si přezdívku, případně si nechají úředně změnit křestní jméno na rodově neutrální, které se při deklinaci nemění (například Eri).

U podstatných jmen, která vyjadřují, kým daný člověk je (jsem student), připadá v češtině kromě mužského a ženského rodu (student, studentka) v úvahu i střední rod (lze utvořit například tvar studentče), ale také neutrální zpodstatnělé přídavné jméno (studující) a hromadné podstatné jméno (studentstvo). Většina lidí, ať už se na genderovém spektru nacházejí kdekoli, má v tomto ohledu nějakou preferenci. Teprve v posledních zhruba dvaceti letech se v češtině začalo normalizovat zahrnování žen do běžné mluvy – do té doby se takřka výhradně používalo generické maskulinum. Mnoho oficiálních pozic (poslanec, tajemník, vojenské hodnosti…) nemělo ženskou variantu a některým ženám nikdy nevadilo, že byly oslovovány mužským tvarem podstatného jména. Stejně tak dnes někteří lidé preferují mužský či ženský tvar podstatných jmen, jiní dávají přednost střednímu rodu a někteří používají hromadná podstatná jména i pro označení jednoho člověka, když nechtějí vyjádřit mužský nebo ženský gender dané osoby, podobně jako při použití množného čísla ve významu jednotného.

Pokud jde o psanou inkluzivní češtinu, za nejjednodušší řešení by se dal považovat přechod na hromadná podstatná jména, na něž ale v mnoha případech nejsme zvyklí, a mnohdy nás to jako možnost ani nenapadne. Někteří lidé používají hvězdičku (*) s koncovkami ženského a mužského rodu na obou stranách symbolu: malý*á (malý*malá), partner*ka (partner*partnerka). V poslední době se však objevují i nové, stále populárnější formy, jako je přidání koncovky -x (já jsem vidělx), která může být při čtení nahrazena kterýmkoli rodem. Čtenářstvo si tak může místo koncovky doplnit vlastní rod, pokud text promlouvá přímo k němu. Tyto neologistické tvary s koncovkou -x (méně často -z) je však možné i skutečně vyslovovat.

Nikdo neočekává, že se přečtením tohoto souhrnu naučíte bezchybně používat genderově inkluzivní češtinu a jako přepnutím tlačítka zapomenete na mužský a ženský rod, generické maskulinum a jiné zažité gramatické tvary. Zároveň nikdo, kdo genderově inkluzivní češtinu používá, neříká, že vy jako osoba nemůžete pro sebe používat ženský nebo mužský gramatický rod. Můžete. A budete moct bez ohledu na to, nakolik bude v češtině genderová inkluzivita normalizovaná. Hodně lidí ale říká, že „tohle prostě respektovat nebudou“, a snaží se pro to najít racionální argumenty. I když mají na svůj názor právo, racionální důvod, proč nerespektovat jiného člověka, opravdu nenajdou. A pokud nemáte problém s respektováním jiných lidí, ale jen se třeba trošku strachujete, že genderově inkluzivní češtinu před někým, kdo ji používá, popletete – nebojte se. Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny nebinární lidi, ale všichni, které znám, budou moc rádi, že mají ve svém životě dalšího člověka, co respektuje jejich identitu, a budou vám chtít podat pomocnou ruku.

Autor*ka je nebinární sociolog*žka na Univerzitě Karlově. Na pasážích týkajících se gramatiky spolupracovala překladatelka v Radě EU Erika Kadlčíková.

Hana D. Lehečková: Poupátka

Obdivuj mě, než mě pošlapeš

Česká queer poezie

Iryna Zahladko

/ / /

Hledala jsem ty, kterým patří moje tělo –

potřebovala jsem si je vypůjčit na jeden den

jenom pro sebe.

Než jsem se optala všech, kdo na ně mají nárok,

den byl u konce.

Bunnies

Nutím kouzelníka,

aby vytáhl z klobouku zajíčka

s labii místo uší.

Říká, že mi rozumí.

Proto

mě zavře do krabice

a rozřízne napůl,

zatímco diváci budou jinde.

Má dirty čeština

Lehnu si mezi nohy a usnu;

kýchnu si mezi prsa a zamrkám.

Šachová partie

vs.

intimní partie –

tak se češtiny nenaučím nigdy.

Můj penis neodpovídá

na žádnou z otázek jazykové zkoušky.

Mrknu ke kolenům:

ležím tam schoulená,

čumáčkem zabořená mezi stehna.

Spiňkaj.

Partie znamená část;

znamená hra;

znamená úloha v divadelní hře

a množství stejného zboží.

Můj penis je pa…

Můj penis je nekonečná party;

je to oblek herečky,

je to moje zboží.

Party je nekonečná;

občas ale musíš usnout

nad učebnicí.

Spiňkaj.

Toybox

v jedné krabičce ležely

tvé bradavky a klitoris

a chloupky

a ouška

a mezera mezi hýžděmi

a pupík

pupík plný slin

pupík plný mých slin

pupík plný mých hustých slin

co mi vytekly když jsem spatřila krabičku

s tvými bradavkami

a klitorisem

a chloupky

a oušky

a mezerou mezi hýžděmi

do které mi taky vytekly sliny

hodně slin

tak hodně slin

že jsem na ně musela pořídit

zvláštní krabičku

sedni do ní

sedni

Ano, je to báseň o šukání

šukala bych elfy

šukala bych anděly

jsou tak správně androgynní

šukala bych tebe

a stejně bych neuhádla tvé pohlaví

vím odněkud že tvá kolena jsou jako ta moje

tuším že při setkání našich klíčních kostí

zaznělo by cinknutí

v myšlenkách si pohrávám se dvěma

desítkami prstů

které nerozlišuju

které nerozlišují

ani trochu

dvě těla nebo víc

nebo míň

Antonín Zhořec

Měsíčnice

přivrácená strana rozpojuje půlkruhy

stříbrné prsty cizí výsvitky

odráživé pohyby

tmavé skvrny na pokožce

začínají černat

lesklé ženské ruce v novu

zbytky odrazu falešné střepy padají z oblohy

v bdělém stavu pobíhají okolo

kousky muších křídel místo řas bzučí

lámou se v polovině

odlesky ochranných rukou nade mnou

konec obíhání

zastavila se už dávno

přivrácená strana je vratká společnice

přímé i boční srážky zatmění

bývalá blyštivá pohlazení

skvrny na pokožce

světlají

odtažité lesklé ruce lámou muší křídla

mám střepy v obličeji

bolí skutečně

doměsíční: odráživka mušice

zoufalství přírodních útvarů

protékání světel

rozpuštěné slzy nedokápnou

obíhání nezačíná

přivrácená strana se poprvé otočí

Žluvění

sluneční kal se sklání k obličeji

černím ulíznuté vlasy

šlapu po žlutém mechu

jeho výměšky tečou

rozleptaný kotník past na výkřiky

vysířená oční víčka zakalené vidění

žluknutí střev nádorky v moči

žlázní kameny pohlcují viditelné světlo

stojím po kolena v sirném močálu

vyrvu zárodečník

rozmažu si žluvu po stehnech

čí ruce zůstanou čisté

černý olejnatý pramen močovodu

z rozmáčených kapes vytahuju

kratší, méně ošklivé slovo pro vyžloutnutí

mokvají mi všechny kůže vyřvu

významově nezatížený kal

otisky prstů v žaludku

zelenkavé vířivé bělmo

nelžu: žlutnu a roztékám se

rozmačkávám oční bulvy

kalní tíhou vteču na dno močálu

Alternativa

kreslím slunce na chodník

sním krabičku žlutých kříd

nízkokapacitní náhrada žáru mi padá do klína

tekutý asfalt nalepený na rukou

ještě nezaschnul vybral jsem si špatný chodník

ze země zvedáš zamazaný zadek

a štěrkové kuličky zatlačené do chodidel

běháš bosý

slyším, že mi rozumíš

šeptám křídovému slunci

domov jsou zuby z makového těsta

dva sluneční prstíky mi strká do úst

přeskakují mezi námi jiskřičky

slunce sahá odsud až támhle

pomočím se v rozdrcené křídě

hlen z chodidel posmrkávám tvoje nohy

do kapesníku

neslazená citronová šťáva

prodíráš se asfaltem máš ho v očích

štěrkové těsto makové město

narostlo ti osm nových prostředníčků

štěrk zadřený v koleni vycepovat ke slušnosti

vydřít žlutě alternativní slunce

plesknout

Za rohem vyprávím

předdomí a zádomí, dům nikde

já nebydlím někdo by mohl

rozřezat okraje na vnitřky a vnějšky

přirazit obličej k obvodovým skulinám

ještě nemám střepy v obličeji

pobodaná v trávě mizející zmije

drápky hrabou okolo

podrápané kořeny požírají základy

smyšleného domu

nároží tam jsi

obtáčíš se okolo

za roh těsně nedosáhneš

raději ho okamžitě zanechat

když je roh sám, neublíží

turbulentní stébla tygřích očí vyčuhují z hlíny

listy sevřené vlastní tlamou

pochlupená zahrada

prostrkuju ruku oknem,

které za chvíli rozbiju

střepy podýchávají, jsou slabé

srkám cizí omítku

vrtošivé skelné květy žmoulají tlapy

vyčuhující z hlíny

zuby požírají vlastní listy

dlouhodobě neudržitelná zahrada

potkal jsem tě vedle a nemrkám

družba plotu s plotem

území nikoho pro jistotu mezi námi

nikdy jsme nebylx přátelé: kupuješ si

ode mě střepy

vydrápaná omítka

plazivý křik pod stébly

sto nahých pobodaných zmijí

zabydlel jsem se v požární ochraně

venku slunce nevykřesám

já se rád dělím, ale zabíráš mi prostor

odpovídáš: vedle jsou vždycky aspoň dvě

ve druhém vedle tě ztrácím

že zrovna já!

kořenění svléká kůži

zarytě si stojí za svojí hlínou

(při pohledu shora)

stonky si sežraly ocasy až k hlavě

kdybych byl dům, moje kůže by byla koberec:

přejdi mě bez povšimnutí

obdivuj mě, než mě pošlapeš

vyprávím

rozdíl se ani nenadál a zmizel

naše ploty se omylem dotkly

Mery Je Iluze

Mocná čelist a něžné oči

Až vyrostu chci vypadat jako

muž co by v nultých letech mohl hrát

trans dívku v evropském filmu

Rare type specimen

Čekáš až nás pojmenuju

jako by na světě existoval

unikátní prožitek

sme rare

rare jako vejce 62‘62°

poslalis mi výběr

toho nejlepšího porna od Marxe

Tělesná autonomie

Jsem ruce a nohy a špička ocasu ještěrky

více či méně postradatelná

životně nedůležitá

živá hmota mimo moc biomoci

a o to ochotnější se sama sebe

bez okolků vzdát

Jan Horský

There is such a thing

Staneme si v tvář

I naše nástroje nás převyšují

zrcadla tramvaj prázdno strop

a záda budou plochá jako

když koušeme papír

betonové bloky sklo plasty

uvnitř toho co bývalo tělem teď už

budou plochá záda a žebra k pronájmu teď už

10 m černého čtverce na

černém pozadí čísel

všechno cos vyleptal uprostřed chodby

Čísla se lepí na kůži Tak hoří

světlo náhody

překládám se

všechny známé pocity mají povahu

vnitřní strany uzlu

Linky pod povrchem

Takhle to zní uvnitř:

Scéna: metro

účinkuje okno vlaku v roli podoby

skoronoc

mimozem

skorozem

mimonoc

Očima prochází podzemní kabely

třas se dívá

na svého dvojníka

Scéna: okno

účinkuje autorstvo v roli odrazu

Možná se naše těla mají rozplynout

možná

srážka světla

se stanicí

Takhle

to zní ven:

Pojídáš Mramor Jsem slepá

křižovatka zpráv bez odpovědi

Záchvěvy v předsíni ruky

autorská kniha z lepenky a plechu

Jako okno v metru

napodobuji tě

téměř bezchybně

pak zmizím

Prominentní páteř tomu přihlíží ze strany

automatické zavírání dveří

obrazy se kříží

(automaticky obnoveno)

Kdybych si vzpomněl na ruce / řeknu paměť / a otočím se pryč

hraju marry fuck kill a všechny osoby jsem já / nonstop v nabíječce / Není kam zapomenout / stejné trati / narušené tvary / 3 GB paměti visí z díry v uchu / inverzních tečky Zlomené nohy Čtu nečitelné / vzpomínky / schované v jiném okruhu / Není kam vyhrát / Jak si představuješ / zapomínání? Trháš ruce nebo / odcházíš / ?

Kdybych si vzpomněl na cestu

sklo nám stíná hlavy nikdy jsme neměli

malovat autoportrét třicet snímků

za vteřinu s rozbitou čočkou

pulsující tvary podnebí

cizího bytu zblízka

. .

. . .

Jen to čemu nerozumím jsem schopnx

obdivovat

Zobrazit víc

Pěstovat plevel, sklízet vichřici

Saltburn

Stanislav Beran: Schrödingerův hotel

Stephen King: Cyklus vlkodlaka

Tábor: Údolí hvězd

Timothy Morton: Ekobytí

Umění je terapie společnosti

S Danielou Špinar o empatii a pestrosti

Za spouštěč své tranzice jste označila dění kolem studentské iniciativy Nemusíš to vydržet, která se bránila sexismu a zneužívání moci ze strany pedagogického sboru na DAMU a JAMU. Co přesně vás tolik zasáhlo?

Že byla ta iniciativa skutečně poslední kapkou, která ve mně odstartovala tranzici a dovedla ji ke coming outu, jsem si uvědomila až zpětně díky terapii. Zasáhla mě performance studentek, které popisovaly toxické prostředí DAMU, hlavně činohry a scénografie, vyvolalo to ve mně pocity, které jsem sama kdysi na škole zažívala. Zareagovala jsem na to až fyzicky. Najednou všechno vyhřezlo ven, vyvalil se ze mě hnus a frustrace z potlačované identity i z toho, v jakém prostředí jsem v tu dobu pracovala. Došlo mi, že jsem DAMU vlastně vnímala jako žena. Vybavil se mi šovinismus, sexismus i taková ta ruská výchova, bránění jakýmkoli změnám. Ta první reakce byla naprosto spontánní a sama jsem ji zprvu nechápala. Byť jsem si uvědomovala, že svým přístupem své kariéře podřezávám větev a že vrážím kudlu do zad svému nadřízenému… Ale jsem ráda, že jsem to udělala, protože mě to dovedlo ke svobodnějšímu, čistšímu životu. Kdybych dál vrůstala do sítí té mafiánské divadelní rodinky, která si hlídá svá dobrá bydla a brzdí přirozený vývoj divadla, tak bych se v tom nejspíš udusila.

V jednom rozhovoru jste řekla, že divadelní prostředí považujete za hodně konzervativní. Ale to, co popisujete, podle mého není specifické pro divadlo, objevuje se to všude, kde je přítomna nějaká podoba moci. Ať je to ve školství, v politice nebo v podnikání…

Ale ryba smrdí od hlavy. Dělají to konkrétní lidé, zvlášť na takhle malinkém písečku. Je potřeba vyvětrat systém. To se na DAMU podařilo třeba tím, že už tam nikdo nebude moct vést katedru dvacet let. A je potřeba důkladně se zamyslet, zvlášť po pandemii, jak má dnes fungovat divadlo – jak vypadá divadelní síť, jak se rozdělují peníze. A to všechno můžou ovlivnit lidé na nejvyšších postech divadelního světa. Já jsem bohužel na těchhle místech viděla spíše lidi, kterým jde o moc, peníze, kariéru, a nikoli o divadlo.

Mám zkušenost, že lidé s velkým egem, kterým jde právě o moc a peníze, jsou nesmírně výkonní, ale takovým tím stylem buldozeru, který likviduje životaschopnost prostředí kolem nich. Je to tenhle typ destrukce?

V našem profesionálním divadelním světě je to takové zatuhlé – spíš jsem se setkala s tím, že se moc nepracuje, problémy se neřeší a zametají pod koberec, nechají se vyšumět, nic se neříká napřímo, všechno se domluví někde u pivečka. Takový ten komunistický způsob fungování… Nejdůležitější je udržet status quo, protože každá změna může vyvolat vlny, které ohrozí pozice. Není nikdo, kdo by riskoval nebo měl nějakou vizi. Byla bych radši, kdybych se setkala s jasným a prosazovaným konceptem, který mi nesedí, než s takovým tím bahýnkem, kde všichni raději drží pusu. V tomhle toxickém prostředí člověk dlouhodobě nemůže pracovat, pokud to myslí s uměním vážně. Já jsem kvůli tomu v Národním divadle vyhořela.

A vnímáte teď poté, co jste odešla z kamenných divadel do alternativní scény, nějaký zásadní rozdíl ve fungování?

Určitě to je jiné, už jenom proto, jak v kamenných divadlech fungují konkursy. Přitékají jim stálé peníze, kdežto ta neoficiální sféra pořád bojuje o zdroje. A je absurdní, že kamenné divadlo se označuje za profesionální, zatímco undergroundovému se říká nezávislé. Vůbec to neodpovídá realitě. Bohužel český divadelní rybníček je příliš malý a v grantových komisích se pohybují většinou stále ti samí lidé, a tak se rozhoduje podle toho, kdo má koho víc rád, nikoli podle kvalit projektu. Nezřizovaná divadla mají strašně málo peněz, protože každý z balíku grantových peněz dostane jen nějaký šušeň a nikdo tam nemůže tvořit nic skutečně zajímavého, protože se všechno dělá na koleni. Já sama teď vidím tu bídu. Nejsou peníze na tvůrce, ale dokonce ani na výrobu scénografie nebo kostýmů. Člověk se pořád snaží udělat to co nejlevněji. To na jednu stranu vede k vysoké kreativitě, na druhou stranu se ale takhle umění posouvat nikdy moc nebude.

Vy jste si teď vytkla za cíl osvětu ohledně tranzice, sexuality, identity, coming outu. Promítá se tahle proměna námětů i v tom, jak k tvorbě přistupujete?

Dělám mnohem víc autorského divadla než předtím. Obecně řečeno tíhnu teď k tématu svobody člověka ve smyslu, kým skutečně je. Sama divadla mi teď nabízejí náměty, které se mi hodí. Jako režisérka jsem vyprofilovaná svým osobním příběhem. Navíc je to teď diskutované politické téma, podobně jako byli před pár lety třeba uprchlíci. Sice většinovou společnost přímo nezasahuje, ale ona má přesto tendenci se k němu vyjadřovat, ať už proto, že má strach, nebo ji to fascinuje. Vlastně mám i výhodu v tom, že jsem první trans žena, která zastávala nějaký důležitý vysoký post. Jsem taková první vlaštovka, která může ukázat, že trans lidé můžou být ve společnosti úspěšní a prospěšní. I když jsem samozřejmě udělala kariéru jako muž, což je zásadní, jako trans ženě by se mi to patrně nepovedlo. Ale jsem ráda, že se společnost už posouvá a že už si zdaleka nemyslí, že LGBTQ+ lidé jsou nějaká spodina či anomálie.

Jenže česká společnost se na jednu stranu tváří, že je takzvaně tolerantní, ale na druhou stranu vždycky, když se otevře nějaká politická otázka související s identitou, tak se hrozně rychle polarizuje. Proč se zrovna tohle stává tak ožehavým tématem?

Konzervativní politici vždycky musí najít nějakého viníka, který je dobře viditelný a který takzvaně ohrožuje hodnoty společnosti. A vždycky se vybírají ti slabší, menšiny. Zároveň ale teď probíhá jakási sexuální revoluce. LGBTQ+ komunita musela projít sebereflexí své identity a sexuality, tím ale trochu ukazuje společnosti, co sama zanedbává. Mnohé lidi to štve nebo vzrušuje, nutí je to klást si otázky, nikoho to nenechává chladným a já sama jsem se stala, aniž bych si to přála, jakýmsi katalyzátorem sexuality heterosexuálů. Jsem přesvědčená, že nic jako čistý heterosexuál neexistuje, sexualita je škála. Jenže my jsme tak dlouho zůstávali ve škatulkách muž nebo žena, femininní a maskulinní, dominance a submisivita, až jsme začali popírat sami sebe. Teď je najednou možné, aby si heterosexuální muž přiznal, že je submisivní nebo že se mu líbí trans žena s penisem, že chce experimentovat.

Tuhle sexuální svobodu a svobodu genderové identity ale určitě každý nevnímá stejně pozitivně…

Samozřejmě ta míra přiznat si něco souvisí hodně s pozadím každého člověka a zároveň taky s věkem. Mladí už vůbec nechtějí řešit, jakou mají identitu nebo sexualitu. Starší generace se bouří, protože má pocit, že staré pořádky padají a jejich svět se rozpadá. Teprve když jsem se sama stala trans ženou, začala jsem se tímto tématem do hloubky zabývat. Co dělá muže mužem, kromě rozmnožovacích orgánů a hormonů? Přestala jsem věřit, že se společnost dělí na čistě heterosexuální muže a ženy. S nástupem internetu a sociálních sítí to jen nabírá na obrátkách. A zde se samozřejmě hodně extremizuje. Na jedné straně stojí konzervativci a na druhé wokeři, ale skutečný život se odehrává někde uprostřed.

Konzervativní část společnosti na LGBTQ+ komunitě vadí právě ta svoboda. Tihle lidé museli projít nejrůznějšími těžkostmi, klást si zásadní otázky, které si většina společnosti klást nemusí, a žijí v důsledku toho mnohem otevřenější a přirozenější, byť možná riskantnější život. Nějaký heterosexuál to pak frustrovaně pozoruje a říká si: No jo, oni nemají žádná pravidla, zatímco já tady mám tisíc povinností, vůči ženě, dětem, společnosti. Jenže gayové si nevybrali, že budou mít jinou sexuální orientaci, a že tím pádem musí jít proti proudu. A čím víc to budou lidé chápat, tím víc se objeví empatie a snad dojdeme i k tomu, že ve společnosti je místo pro všechny a že její barevnost nikoho neohrožuje. LGBTQ+ komunita je nedílnou součástí pestrobarevné společnosti.

A co můžeme udělat, aby společnost skutečně přijala tu pestrobarevnost? Co konkrétně může udělat divadlo?

Je to ustavičný boj. Každý člověk je zaseklý ve svých vlastních vzorcích. Jenže jestli si někdo myslí, že opakovat pořád do zblbnutí Shakespeara je hlavní úkol divadla, tak se opravdu mýlí. Nic proti Shakespearovi, ale teď je potřeba divadlo dělat o aktuálních tématech, současnými divadelními prostředky. Pokud zhlédnete něco, co k vám promlouvá, co vám pomůže s problémem, který řešíte, co vám dá zpětnou vazbu, tak to je to nejzásadnější, co umění může nabídnout. Úkol umění, a tedy i divadla, není rozdávat jenom krásu, ale podporovat komunikaci, sdílení, setkání, které má třeba i katarzní hodnotu a probouzí fantazii. České divadlo, alespoň to oficiální, tohle neplní. V kamenných budovách pořád vidíme ty Lakomce a Hamlety a pak si i divák myslí, že tohle je to správné divadlo – odpočinek a zábava. Je strašně málo divadelních tvůrců, kteří se zabývají otázkami, které společnost aktuálně trápí. Určitě se to děje spíš mimo kamenné budovy, kde se dělá takzvaně na kasu.

S jakou citlivostí přistupujete k tématům, která jsou pro vás určitě bytostně osobní, ale zároveň se netýkají pouze vás, nýbrž celé komunity? Ta je sama velmi různorodá a nemusí s vámi jako celek souhlasit…

Každý tvůrce je filtr – záleží na jeho životní zkušenosti, pohledu na věc, senzitivitě vůči okolí, jeho vkusu, vzdělání. Třeba Homo 40 byla opravdu velmi cynická, neúprosná a hloubková sonda do seznamování gayů na seznamce Grindr. Z toho se může spoustě lidí udělat špatně. A navíc, když na to koukám s odstupem jako trans žena, i mně se zdá, že jsem byla na gaye až příliš drsná, což možná souviselo s tím, že se ve mně už něco rýsovalo… Nicméně ta inscenace mnoho lidí i pobavila, poznali se v ní. Já mám poměrně hroší kůži a ráda publikum znejišťuju.

V Rusalce – hladní vodině není nikdo k ničemu nucený. Ale nepopírám, že si hrajeme s davovou psychózou – inscenace začíná třicetiminutovou debatou, kde je padesát lidí v kroužku, seznamují se, mluví na sebe, předávají si mikrofon, a to spousta lidí nemá rádo – být aktéry inscenace. Někteří jsou zkrátka rádi inkognito ve tmě. Ale ta debata je zásadní v tom, že si divák pokládá nepříjemné otázky, jako třeba: zůstal bys se svým partnerem, kdyby řekl, že je trans? Jste spíš ten typ člověka, který jde jenom po vnitřku, nebo je pro vás fatální i tělesná schránka? Samozřejmě nikdo neví, jak by zareagoval, dokud se to nestane. Je ale dobré o sobě tyhle věci zjišťovat, a v tom spočívá provokativnost téhle inscenace.

Mám pocit, že my Češi chceme všechno hezky uhladit, proto mi vyhovuje spíš německý způsob divadla. Ve svém životě jsem viděla už ledacos a s LGBTQ+ komunitou se nepářu. Mám ráda tuhle estetiku a způsob komunikace, ale některým lidem moje přímost vadí. Dostávám však i spoustu e-mailů, v nichž mi lidé děkují za to, že to byl pro ně hraniční zážitek. Jedna paní mi napsala, že konečně pochopila příběh Rusalky, protože celou dobu nechápala, proč se Princ chová v té opeře tak divně. Že to někoho irituje nebo ničí, je pro mě jako pro divadelního tvůrce taky pochvala, protože není nic horšího než neutrální reakce.

Jako významná režisérka a trans žena máte značnou mediální pozornost. Cítíte se být mluvčí LGBTQ+ komunity?

Nevyjadřuji se moc k politice, spíš se snažím působit svou tvorbou nebo maximálně mluvím o svém životě. Reakce mám ale povětšinou pozitivní. Ty negativní přicházejí hlavně z konzervativnějších větví transgenderové komunity, těch trans lidí, kteří mají pocit, že na veřejnosti by se o tranzici nemělo mluvit – člověk by se měl stáhnout a objevit se po tranzici jako někdo úplně nový. Vyčítají mi, že mluvím o svém pohlaví a ukazuji celou tu proměnu. Přestože je to ale možná někomu nepříjemné, mluvit o pohlaví u trans lidí považuji za důležité – vždyť Česká republika je nutí, aby podstoupili i finální operace pohlaví, a kdo to neudělá, zůstane podle zákona celoživotně na půli cesty, není to pravá transgender osoba, ale jenom exhibicionista v šatech. Dostávám proto často čočku, ale mladým pomáhá, když vidí, jak veřejně říkám, že své tělo můžou modifikovat, jak chtějí, a nemusí se přizpůsobovat společnosti a starým pravidlům. Jen musí se svým mozkem a tělem najít nějaký balanc, aby mohli ve společnosti fungovat. Někdo se skutečně chce skrýt, stát se tou totální ženou se vším všudy. Ale pak hrozí, že bude neustále v nervech, aby někdo nepoznal, že byla kdysi muž… Já jsem si vybrala cestu, že budu spokojená s tím, jaká jsem, netlačím na pilu. Zastávám názor, že co jsi a co děláš se svým tělem a pohlavím, je tvoje věc, a jakou máš sexualitu, je opět tvoje věc.

Jak tedy vnímáte muže a ženu? Myslíte si, že je více pohlaví?

Existuje pohlaví mužské a ženské. Má to jasné zákonitosti. Pak tady ale je něco jako třetí pohlaví. To jsou právě trans, intersexuální, nebinární lidé, byť jsou opravdu jen malou částí celkové palety. Zároveň v každém je trochu muž a trochu žena. Takže najednou ta škála je nesmírně pestrá. Věřím, že většina mužů má ráda typicky heterosexuální ženy – ty submisivní, okaté, malé, které je potřeba chránit, a asi většina žen zase chce muže, který je vyšší, který se postará… Ale existence té většinové, stereotypní mužnosti nebo ženskosti ještě neznamená, že se do těchhle škatulek musíme vejít všichni.

Jenže do jaké míry to tak skutečně s touhami většiny je? Že je něco považováno za normální, ještě neznamená, že to většině opravdu vyhovuje.

Přesně, to je velmi obtížné zjistit. Poslouchám vědce, kteří se tím zabývají. A už dávno bylo vysloveno, že mezi pohlavím a genderem je rozdíl, že to může splývat, nebo naopak mít různé škály a varianty. Trans lidé tady byli vždycky, není to žádná novinka. Jenom teď jsou najednou vidět, podobně jako se za komunismu zdálo, že neexistují bezdomovci.

Myslíte si, že vaše celoživotní zkušenost s divadlem vám s tranzicí nějak pomohla?

Spíš mi ji možná trochu oddálila. Protože právě divadlo bylo místo, kam jsem mohla utéct z reality a snít. Trávila jsem s ním spoustu času, na osobní život nebylo kdy, a tak jsem vlastně nemusela řešit ten nekomfortní pocit, že se mnou není něco úplně v pořádku. Vlastně je zajímavé, že jsem se pořád spíš skrze divadlo zabývala příběhy jiných a tím jsem odkládala ten svůj. Ale umělec jen těžko dokáže oddělit svůj život a práci, vždy se to navzájem zrcadlí – i proto, že jeho život je sám o sobě aktivismus.

Umělci vždy víc cítí, co se ve společnosti a v člověku skutečně děje, umějí o tom mluvit, vnímat to, rozkrývat to. V tom spočívá umělecký talent, ať už jde o výtvarné umění, divadlo nebo hudbu. Společnost si možná většinově myslí, že umělci jsou nějací kolotočáři nebo trubci. Jenomže umělci jsou katalyzátory doby. Věřím tomu, že umění je terapie společnosti, a kdyby nebylo umění, z lidí by se stali frustrovaní roboti.

V průzoru dneška

Výbor z textů Josefa Guttmanna

Na sklonku loňského roku vydal Jacques Rupnik výbor z díla pozapomenutého publicisty a teoretika Josefa Guttmanna (1902–1956). Pokusy upozornit na jeho význam se vyskytly už dříve, ať už na stránkách slovenského měsíčníku Kapitál v nadmíru informovaném článku Čestmíra Pelikána, nebo v textech autora této recenze (Kontradikce č. 5/2021; A2 č. 4/2022). Rupnikův zorný úhel je však jiný: těžiště jeho výboru spočívá v Guttmannových článcích, esejích a politických analýzách psaných v americkém exilu zejména v období počátku studené války.

Komunista a levý opozičník

Předznamenejme, že kniha Josef Guttmann a osudy střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem je nepochybně hodna pozornosti a leckterému čtenáři otevře dosud neznámé obzory. Jakákoli kritika v této recenzi vyslovená není vedena s cílem odradit od četby. Výbor je uveden Rupnikovou studií, v níž je Guttmannův život před rokem 1934 zcela upozaděn. Mladý Guttmann se stal členem KSČ už záhy po jejím vzniku, kdy strana žila ještě otevřenými diskusemi na nejrůznější témata. Velmi brzy se zapojil do debat na stránkách Komunisty, Proletkultu a později i Komunistické revue či Rudého práva. Udiví nás studentova znalost marxistické teorie, českých emancipačních bojů, mezinárodní politiky či ekonomiky. Jeho brilantní intelekt se osvědčuje i v debatách s autory o generaci či dvě generace staršími. Stopy tohoto období však v Rupnikově studii ani v jeho výboru skoro nenajdeme. Nic se nedozvíme ani o Guttmannově publicistice či projevech z dob, kdy byl významným funkcionářem KSČ a později i Kominterny. Nelze popřít, že mnohé Guttmannovy články z doby, kdy se KSČ stávala stále rigidnější, nepřinášejí moc podnětného. Sám Guttmann však ještě v listopadu 1947 hodnotil svou životní etapu významného člena KSČ bez sebezpytování, jako integrální součást života: „Bilanci ať z toho udělá někdo jiný, ale já mám pocit, že marného nebylo nic. A ničeho nelituju,“ napsal tehdy v dopise své dceři Věře, se kterou se v New Yorku v létě 1947 viděl naposledy.

Guttmann byl vyloučen z KSČ na úplném sklonku roku 1933. Jeho tvrdá kritika Kominterny a Komunistické strany Německa (KPD) za zcela neefektivní politiku vůči nastupujícímu nacismu nebyla pro vedení KSČ přijatelná. Guttmann prosazoval taktiku tzv. jednotné fronty zdola. Komunisté se podle něj měli spojit se sociálnědemokratickými dělníky, být otevřeni spolupráci s jejich odbory a dalšími organizacemi. Vedení Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) však považoval za zcela srostlé s režimem výmarské republiky. Zde začíná podle Rupnika etapa Guttmannova života hodná pozornosti. Výbor přináší mimořádně cenné a až na jednu výjimku dosud nepublikované kritiky KPD a Kominterny, případně KSČ. Připomenou nám geniální politické analýzy francouzské filosofky Simone Weilové, psané tehdy z anarchosyndikalistických pozic. Dnešní čtenář si u Guttmanna a Weilové uvědomí povrchnost současných tvrzení, že stalinistická KPD a zcela konformní SPD mohly spolupracovat na odvrácení nástupu nacistů k moci.

Na cestě do emigrace

Rupnik do výboru nezařadil žádné Guttmannovy články z Proletáře (1937) či pozdějších Proletářských novin (1938), periodik, která hlavní linii KSČ oponovala zleva. Guttmannovým nejbližším spolupracovníkem byl po vyloučení z KSČ Záviš Kalandra, známý novinář, souputník československých surrealistů, historik a marxistický myslitel. Letmou představu o tom, jak oba stranou zavržení komunisté v oné době přemýšleli, poskytuje do výboru zařazený text brožury Odhalené tajemství moskevského procesu (1936), kterou sepsali společně. Oba leví opozičníci, marxističtí intelektuálové vystupující proti KSČ, Sovětskému svazu i prvorepublikovému režimu (spojenci stalinského SSSR), se bez milosti a s výjimečnou pronikavostí pustili do kritiky stalinských monstrprocesů s bolševickou starou gardou. Jen stařičký F. X. Šalda či někteří sociální demokraté se v oné době nad děsivostí stalinského soudního divadla pozastavili podobně kriticky.

Kalandra s Guttmannem neuspěli ve vybudování skupiny či strany, která by byla marxistickou protiváhou KSČ. Po Mnichovu Guttmann v říjnu 1938 opouští Československo. Jeho cesta vede (pravděpodobně) přes Polsko do Dánska, brzy nato do Norska, odkud před německou invazí překotně prchá přes hranice do Švédska. Stále je v kontaktu s tzv. trockisty, takřka s jistotou skrze IV. internacionálu, jak dosvědčují jeho příspěvky do trockistických periodik francouzských (La Lutte Ouvrière), německých (Unser Wort) i amerických (The New International) stejně jako kontakty s trockisty v Dánsku (Georg Jungclas) a Norsku (Nils Dahl). Obavy z toho, že další zemí, kterou nacisté obsadí, bude Švédsko, vedou k tomu, že se Guttmann vydává na dobrodružnou plavbu a po zastávce ve venezuelském Caracasu se v dubnu 1941 vylodí v New Yorku, útočišti mnoha německých a rakouských exkomunistů a jiných levicových emigrantů, kterým se podařilo uniknout z nacistické Evropy. Začíná americká etapa jeho života, kdy se poměrně rychle vypracuje na znalce Sovětského svazu a později i dalších států východního bloku. Právě z tohoto amerického období (1941–1956)
pochází většina článků, esejů a studií obsažených v Rupnikově výboru. Poznamenejme, že pominuty jsou Guttmannovy články pro New Yorské listy, redigované Stanislavem Budínem. Guttmann si všímá především norského odboje proti nacistům; mimořádně cenným a vtipným článkem je pak analýza politického vývoje Emanuela Vajtauera, komunistického novináře, který se stal nacistickým kolaborantem. Ani články v jidiš pro YIVO Bleter nenašly cestu do Rupnikova výboru, krom těch, které vyšly také v anglické verzi.

Americký intelektuál

Guttmann kromě češtiny ovládal i němčinu, francouzštinu, ruštinu a angličtinu. Brzy začal publikovat články a studie v anglickém jazyce. Právě schopnost psát anglicky také o komplikovaných tématech stojí za Guttmannovou rychlou adaptací na americké prostředí. Ostatně už roku 1946 se stává americkým občanem a přijímá jméno Joseph Gordon. V Rupnikově výboru se nachází již dříve do češtiny přeložená studie Sovětský svaz: nová třídní společnost (1944). Guttmann v ní do konečné podoby dovedl svoji analýzu Sovětského svazu jako nové třídní společnosti, s novou vládnoucí třídou v podobě stalinské byrokracie. Všímá si velmi pozorně sovětského útlaku dělnictva a represivního pracovního zákonodárství stalinské éry. Sovětský svaz neklade do opozice vůči kapitalistickým demokraciím, ale kritizuje jej ze stanoviska socialistického a marxistického. Odmítal nejen „totalitarismy“, ale v této době také tzv. demokracie. Samosprávný, demokratický socialismus byl stále jeho cílem.

Výbor obsahuje překlady významného Guttmannova textu o holocaustu (Osud evropského židovstva pohledem norimberských dokumentů) a jednoho z prvních světových esejů přistupujících k holocaustu ze stanoviska komparativního studia genocid. Guttmann jej porovnává s genocidou Arménů, což byla ve čtyřicátých letech průkopnická perspektiva.

Rupnik ve výboru nijak nezaznamenává zlom z roku 1948, kdy Guttmann opouští stanovisko nezávislého marxistického kritika „všeho existujícího“ a přiklání se k akceptaci americké demokracie jako něčeho principiálně lepšího než sovětské impérium. Změna je patrná z dopisu příteli Dwightu Macdonaldovi z léta 1948, který Rupnik patrně nezná. Dřívější marxista a následně anarchopacifista Macdonald si ještě zachovává kritický postoj ke všem tzv. demokraciím i Sovětskému svazu. Guttmann (tehdy už Gordon) má obavu, že se východní Evropa stane místem, kde se rozpoutá stalinský teror. Jeho komentáře z počátků studené války se však navzdory těmto obavám vyznačují jednak velkou znalostí předmětu, tj. Sovětského svazu a jeho satelitů, jednak precizní analýzou příčin sovětské politiky i zlověstného vývoje stalinského Československa. V době, kdy v češtině nebyl napsán jediný článek snažící se o rozbor vnitřních i vnějších příčin válečné politiky zcela jiného ruského státu, si můžeme vzít příklad i z těchto Guttmannových analýz, byť např. teoretická reflexe antisemitismu za posledních sedmdesát let nebývale pokročila.

Oproti dnešnímu pohledu, kdy se u nás vyzdvihují teroristické skupiny nebo disent, Guttmann stále spatřoval v dělnictvu sílu schopnou podvrátit režimy východního bloku a ustavit sociálně spravedlivou a svobodnou společnost. O prozíravosti tohoto pohledu svědčí jak mnohé české stávky, tak dělnické vzpoury v Berlíně (článek z levicového periodika The New Leader o berlínské vzpouře v roce 1953 Rupnik do výboru nezařadil) a později v Polsku a Maďarsku. Výbor tak nahlíží na bohatý život a rozrůzněné dílo levicového intelektuála úzkým průzorem dneška, kdy boje velmocenských bloků zcela zastínily jakýkoli třídně emancipační pohled na skutečnost.

Autor se zabývá dějinami marxistického myšlení.