2024 / 4 - Palestina vs. Izrael

Philip Roth kdysi v jednom rozhovoru naznačil, že skutečná mistrovská literární díla vznikají jen v demokratických režimech, protože nesvoboda spisovatele mrzačí a nutí je soustředit se na represi místo toho, aby se věnovali univerzálním otázkám lidské existence. Ivan Klíma mu tehdy v otevřeném dopise připomněl, že svobodný duch může tvořit i v nesvobodných poměrech. Nepřipomínám tuto dávnou polemiku proto, abych tvrdil, že země, jež bývá do omrzení označována jako „jediná demokracie na Blízkém východě“, je ve skutečnosti diktatura, v níž vládne cenzura nepohodlných autorů. Spíše má sloužit k zamyšlení nad tím, jakým způsobem se dlouhodobý politický konflikt propisuje do literatury dané země. Zkusme tedy nahlédnout do izraelské beletrie, respektive toho jejího zlomku, který je především díky neúnavné práci českých překladatelek z hebrejštiny přístupný i českým čtenářům.

Otrlost a normalita

Pokud bychom u spisovatelů a spisovatelek tzv. nové vlny či ještě mladších, kteří bývají označováni za „nové hlasy“, hledali spojnice, v nichž se odrážejí často oboustranně velmi brutální reálie zacykleného konfliktu, měli bychom začít přiznaným sklonem k otupělosti či sarkasmu. Je to projev přirozené psychologické obrany, která člověku umožňuje neutopit se v úzkosti z všudypřítomného násilí, jež se už dávno vlámalo do izraelské i palestinské každodennosti. „Ale my už jsme otrlí, čteme tahle oznámení v novinách, na okamžik se zastavíme a s unaveným pohledem v očích lhostejně listujeme dál,“ uvažuje jeden z vypravěčů debutového románu Milenec (1977, česky 2008) Avrahama B. Jehošuy. „Všichni bychom měli žít dál, jako by se nic nedělo. Jezdit autobusem, chodit do kaváren, cestovat autem. Protože, když nebudeme normálně žít, co nám zbyde?“ říká pro změnu hlavní postava románu Smrt v zádech (2006, česky 2019) Asafa Gavrona poté, co přežije tři teroristické útoky. Eškol Nevo zas v experimentálním románu Poslední interview (2018, česky 2020) líčí dialog s bývalou přítelkyní, která se z Izraele odstěhovala: „Já nechápu, jak v tom napětí v Izraeli můžete žít. No jo, řeknu. Každý léto další válka, pokračuje, a když ne v létě, tak o svátcích – to není normální. Normální to není, souhlasím. Jak se v tom dají vychovat děti, aby nebyly poznamenaný? Nedají.“ V dalším Gavronově románu Osada na pahorku (2013, česky 2017), který zprostředkovává perspektivu, již si zpravidla spojujeme s extremistickou až rasistickou polohou ilegální osadnické politiky, sekulární Izraelec Roni, jenž najde dočasný azyl u náboženských sionistů, vyčerpaně prohlásí: „Už nepotřebujeme uskutečnit sionistický sen. Nepotřebujeme přežít holocaust. Tak proč si prostě neužívat věci tak, jak jsou?“

Pochopitelná touha po normalitě má ovšem jeden zádrhel – stejné potřeby totiž mívají i Palestinci, ovšem zatímco pro řadové Izraelce je těžké zapomenout na násilí, které jim může zničehonic vpadnout do života, u jejich sousedů to je v podstatě nemožné. „Když je tvoje největší dilema, jestli si dát k snídani míchaná vajíčka, nebo volské oko, a nejzuřivější válku vedeš s majiteli hostelů o obsah svojí peněženky, všechno ostatní se zdá vzdálené a neostré,“ píše v dopise z cest po Latinské Americe v románu Čtyři domovy a stesk (2004, česky 2021) Eškola Neva jeden mladý Izraelec, a nevědomky tak popisuje luxus, který si Palestinci (pokud neskončí v diaspoře) nemohou dovolit.

Každý není Amos Oz

Zřejmě nejvýraznější izraelský představitel nové vlny Amos Oz si v knižním rozhovoru s editorkou Širou Chadadovou Skok do prázdného bazénu (2018, česky 2021) posteskl, že se ho zahraniční novináři neustále dotazují na roli literatury v izraelsko-palestinském konfliktu: „Místo abyste se mě ptali na to, jakou roli literatura hraje, zeptejte se, co nám literatura dává.“ I když je ale v Ozově díle politika neustále přítomná, mnohem důležitější jsou lidské vztahy, což nakonec souzní s většinou izraelské beletrie. Jeho největší román Příběh o lásce a tmě (2002, česky 2009) tak sice můžeme číst i jako kroniku mladého státu Izrael, především je to ale vyznání, které uchovává paměť nejbližších a vede s nimi dialog i poté, co z našich životů nenávratně zmizeli.

Spolu s Avrahamem B. Jehošuou patřil Oz mezi neznámější aktivisty mírového hnutí Šalom achšav (Okamžitý mír), které bývá v Izraeli ze strany nacionalistických jestřábů vysmíváno za svůj humanistický a holubičí postoj. Nikdy ale nebyl přesvědčením pacifista, bojoval v šestidenní i jomkipurské válce. Válečné zážitky ovšem nikdy literárně nezpracoval – jako by se mu příčilo kontaminovat vlastní styl hrůzami, které podle něho především páchnou, což prý literatura popsat neumí.

O svých novinových komentářích i politické esejistice (v češtině vyšel výbor Mír, láska a kompromis a Jak vyléčit fanatika) sám tvrdil, že je píše, když se zlobí, a dle počtu textů se hněval opravdu hodně. Nejčastěji na izraelské politiky, ale také na ty Palestince, které asymetrický konflikt dovedl k terorismu. „Nedá se svítit, každý není Amos Oz,“ napsal Nevo v Posledním interview a snažil se tím naznačit, že ne každý spisovatel je povinen se k politice vyjadřovat s takovou vehemencí a jistotou.

Kde vládne zvědavost

Oz považoval psaní i čtení za specifický druh zvědavosti, která nám zprostředkuje poznávání „cizího i známého“. Platí to i pro vhledy do životů, které izraelští spisovatelé mohou znát jen nepřímo – tedy osudy Palestinců, případně „izraelských Arabů“. Pokud se v izraelských románech vyskytují, dostávají pochopitelně méně prostoru, to ale neznamená, že by se k nim přistupovalo instrumentálně a bez empatie. V Nevových Čtyřech domovech a stesku nechybí perspektiva Palestince, který se pokusí z domu, jejž postavili jeho předci a následně z něj byli vyhnáni, získat zazděné cennosti. Celá anabáze končí v policejní cele scénou, v níž se mladík stane terčem policejní šikany: „Měl jsem pocit, jako by do mě někdo vrazil jehlu a vstřikoval mi do žil nenávist.“ Ještě o něco odvážnější je Gavron, který v románu Smrt v zádech promlouvá hlasem mladého palestinského militanta – docela věrohodně tak ukazuje veskrze civilní tvář terorismu, který bychom tak rádi odkázali do míst, v nichž je doma pouze čisté šílenství.

Naím z Jehošuova románu Milenec, který rád zpaměti recituje národního básníka Chajima Bialika, vidí postavení Arabů v očích izraelské společnosti střízlivě: „Kdo si myslí, že nás nenávidí, ten je úplně vedle. Oni k nám necítí nenávist, jsme pro ně zkrátka vzduch. Podej, přines, podrž, ukliď, seber, zameť, rozmontuj, uhni.“ Stejně jako řadu Izraelců i jeho už unavují „nekonečné řeči o tom všivém konfliktu, který beztak nikdy neskončí“. Když se beznadějně zamiluje do dcery svého židovského šéfa, přemítá o tom, jaká škoda je, že se narodil jako Arab, než si uvědomí, že i kdyby byl Žid, „ničemu by to nepomohlo“. Jako by se v těchto schizofrenních úvahách odrážely knihy „izraelského Araba“ Sajjida Kašuy, který svá díla píše hebrejsky a o Židech i Palestincích trefně říká, že jsou největší odborníci na utrpení. V románu Tančící Arabové (2016, česky 2022) líčí vlastní rozpolcenost ještě drastičtěji: „Občas mě napadne, že konvertuju k židovství, a jindy zase uvažuju, jestli bych se neměl spíš opásat bombou a odpálit se na veřejném prostranství.“

Izraelská literatura na Palestince nezapomíná, občas je z ní cítit až přehnaná opatrnost, ale zároveň i vědomí, že každá empatie má své meze a že stud za přečiny nesmí náležet jen jedné straně. Ten se v podobě nočních můr vkrádá spisovatelům do spánku: „Dnes se mi zdá o tom, že aktivisté z hnutí BDS uprostřed mého autorského čtení vstanou jako jeden muž,“ píše Eškol Nevo, „jeden po druhém vylezou na pódium a zlynčují mě plnicími pery, zatímco já se je zoufale snažím přesvědčit, že jsem odjakživa proti okupaci a že ve všech mých knížkách se v zásadě snažím o to dát hlas druhé straně.“

Efekt Exodus

Sami izraelští autoři zkrátka nechápou konflikt s Palestinci zdaleka tak černobíle, jak je zvykem u nás. Na postoji veřejného mínění – nebo dokonce české vlády – se to ale zatím příliš neprojevilo. Zřejmě si stále vystačí s knihou Exodus (1958, česky 1991) amerického spisovatele Leona Urise, o níž první premiér Izraele David Ben Gurion prohlásil: „Jako literární dílo za moc nestojí. Ale jako propaganda to je to nejlepší, co kdy bylo o Izraeli napsáno.“ Izraelský novinář Bradley Burston používá termínu „efekt Exodus“ a přesvědčivě dokládá, že kniha, které se v Americe prodaly miliony výtisků, zásadně přikrášlila vznik státu Izrael tím, jak heroizovala Izraelce a démonizovala Araby, na čemž nic nemohla změnit ani sžíravá kritika, které se jí dostalo od recenzentů. Když dnes z nejrůznějších stran slýchám názory, které v podstatě dehumanizují Palestince a mluví o souboji civilizace s barbarstvím, nemohu se ubránit dojmu, že k něčemu podobnému došlo i v Česku, kde Exodus nejdříve vyšel samizdatově a po roce 1989 se dočkal několika vydání i dotisků. Palestinsko-americký teoretik postkolonialismu Edward Said ještě čtyřicet let po jeho prvním vydání poznamenal, že jde o „hlavní narativní model, který ovládá americké myšlení“ – asi by se divil, kde všude to stále platí. Jedna z postav románu Příběhu o lásce a tmě si stěžuje, že „v novinách vždycky ukazují jenom fotografie našich obětí, nikdy ne těch jejich“. Izraelští spisovatelé ovšem realitu většinou tak jednostranně nevykreslují.

Chudoba a ticho - literární zápisník

Hned první věta povídky Cesta na Slovensko (1919) básníka Josefa Friče vytváří dějotvorné napětí typické pro příběhy, v nichž chudoba skýtá naději a naděje předpokládá chudobu: „Josef Černý ani nevěděl, jak se mu dostalo do ruky dvě stě korun.“ Věta upomíná na obdobné věty z obdobných povídek, které vykreslují vratkou existenci nuzných hrdinů jako zápas o lidskou důstojnost. Chudoba je v jejich životech daná, nezvratná, nevysvětlená, její působení trvalé, její povaha tragická. Čtenář je dojímán jejich bezelstností, a čím čistější duše těchto chudáků je, tím pevnější panuje přesvědčení, že právě oni musejí ze svého utrpení vyjít.

Situace Josefa Černého se podobá situaci jistého Kazimíra Stanislavoviče, hrdiny stejnojmenné povídky Ivana Bunina: „Peníze se u něho odkudsi vzaly, usedl do oddílu druhé třídy, šedivého, vybledlého, ale dávajícího mu skutečně pocit přepychu a pohodlí.“ Třebaže účel i cíl cesty Josefa Černého jsou odlišné, i on usedá do vagonu druhé třídy. A představuje si, že rychlík na Slovensko byl vypraven pouze pro něho, což jej naplňuje dětskou hrdostí, která na moment zapříčiňuje, že po peróně Wilsonova nádraží, ač nemajetný, kráčí zpříma.

Josef Černý má mimo jiné namířeno do Piešťan, prohlédnout si tamější kroje, které viděl vystavené ve výloze v Praze na Příkopech. Jeho cesta vede přes Bratislavu a Žilinu do Košic a „odtud nazpět jablunkovským průsmykem přes Bohumín do Prahy“. Za jeho příležitostným národopisným zájmem stojí starý dobrý předpoklad: „Je třeba viděti celý svět, a nejenom rodné město, abys mohl jednou říci: ‚Na této zeměkouli jsem žil od prvního dne až do smrti a nyní mohu klidně odevzdati svoji duši bohu a tělo své věčnosti.‘“

Cestou se Josef Černý cítí nejlépe, až když pánové okolo něj, kteří „měli před sebou rozevřené slovníky velikého formátu a pozorně do nich nahlíželi“, usnou a ve vlaku se rozhostí ticho. Pak „očima dobrýma jako dítě“ pozoruje „temnou zem, pole a lesy“ osvětlené měsícem. Když vidí za oknem ubíhat krajinu, krajinu „československou“, vybavují se mu slova, která četl v novinách: „Máme se státi krystalisačním bodem střední Evropy.“ I tenhle státotvorný imperativ chápe podle své povahy doslovně a myslí na to, „jaké to bude veliké štěstí pro tuto zemi a pro každého z nás, až nad námi se budou utvářeti krystaly překrásných tvarů a sestaveny budou dle určitých zákonů státních. Pořádek a jednota bude zavedena po celém světě a i tenkrát uvidíš měsíc, který svítí na tuto tichou krajinu.“

Vlak – dobrých sedmnáct let před nasazením Slovenské strely – dorazí do Bratislavy načas (jízdní dobu deset a půl hodiny zaznamenal Frič podle tehdejšího jízdního řádu přesně). I v Bratislavě, jak se na tuláka bez prostředků sluší, obdivuje Josef Černý se zvláštní pozorností výlohy plné „párků, masa, špeků a rohlíků“ ladných tvarů. Město se mu jeví jako česko-slovensko-německo-maďarský babylon, kde lidé přecházejí z jazyka do jazyka uprostřed věty. Vytoužené Piešťany spatří pouze z vlaku, který jimi projíždí. Diví se, že ženy, které z okna zahlédl, nebyly oblečeny do pestrých krojů, ale do bílých sukní a hnědých kabátů, nadto byly bosé: „A potom tyhle smutné a jednoduché šaty vypadaly, jako by každý člověk byl podoben svojí malé zahradě nebo svému kamennému poli.“ Zato v Košicích, kam přijíždí bez zvláštního očekávání, obdivuje se krásným dívkám a shledává, že ulice jsou tam široké, jako je široká maďarská povaha. Před deštěm se schová do vinárny, kde až do rána poslouchá cikánskou hudbu. O Vysokých Tatrách, které cestou zpět spatří zase jen z vlaku (tentokrát z vozu třetí třídy), míní, že jejich vrcholky zůstanou pokryté sněhem („ledem“) navždy. V Bohumíně, kde čeká na spoj do Prahy, pozoruje výmluvnou ohnivou zář nad hornickým krajem a podle temných oken usuzuje, že se místní museli vystěhovat, „když tady byli vojáci“ (přímí účastníci bojů o Těšínsko).

Na konci povídky se Josef Černý ocitá opět před výlohou, kde jsou tentokrát vystaveny zlaté prsteny, jež mají tomu, kdo si je koupí, přinést „do srdce štěstí a lásku“. Josef Černý si je nekoupí, veškeré peníze utratil za cestu z Prahy do Košic a zpět, na které poznal, že svět je pro chudáka všude stejný. Černého československá anabáze – jako veškerá Fričova poezie – je podána nehledanými slovy, zprostředkovává věrohodný obraz nové, mnohonárodnostní republiky a mohl ji vykonat i sám autor, v čase uveřejnění povídky teprve devatenáctiletý. Očima Černého vyjádřil snad Frič vlastní očekávání i rozpaky nad podobou nové skutečnosti. Jestliže hojnost otupuje smysly a překáží soustředění, je chudoba produktivním stavem ducha.

O desítky let později, v dopise Adolfu Hoffmeisterovi z 10. dubna 1964, Frič naznačil, že chudoba je pro něj podmínkou účasti s druhými i jasnozřivou perspektivou: „A nikdy nebudu smířenej s tím, co napíšu, je to se mnou pořád jako v obecný škole, kdy mě učili písmena. Věčně mne budou pronásledovat mé vidiny, o kterých nedovedu říct, jak jsou krásné. Ale je to vždycky nekonečná milost, když se na chvíli pomocí svýho čmárání dostanu ke hranici neznámých světů, tak málo kdy. Myslel jsem, že ve stáří najdu klid, ale čím kratší čas mi zbývá, tím víc mě pronásleduje krása živejch lidí a věcí, o kterých potřebuju říct, že jsem je viděl nebo slyšel. Moc často jsem ale dělal jinou práci, asi zbytečnou, a scházela mi odvaha jít za svojí touhou a zůstat chudý.“

Pozdní Fričova báseň Kázání na pavlači (1963) vypovídá o tom, co Josefa Černého provázelo na cestě po Slovensku a činilo jej šťastným: „Nedejte zahynout chudobě a tichu / které je někdy slyšet za letních nocí / jako naději budoucího světa.“ Ano, to ticho, které je zdarma, umožňuje tomu, kdo skoro nic nemá a nepotřebuje, aby se oddával představám o tom, jaké by to bylo, kdyby měl a potřeboval ještě míň. Myšlenka dnes stejně nepatřičná jako přesvědčení o věčném sněhu na vrcholcích Tater.

Autor je literární kritik.

Hlboká túžba po návrate

Palestínska literatúra ako okno do dlhotrvajúceho konfliktu

Súčasná palestínska literatúra zastáva v rámci arabskej literárnej tvorby veľmi špecifické miesto, dokonca je unikátom, ktorý nenachádza obdobu v literárnej tradícii žiadneho iného národa. Jej unikátnosť pochopiteľne vyplýva z pretrvávajúceho konfliktu, na pozadí ktorého sa formovala a kryštalizovala. V dôsledku bezprecedentných udalostí nasledujúcich po vzniku štátu Izrael v roku 1948 sa drvivá väčšina Palestínčanov stala zo dňa na deň vyhnancami z vlastnej domoviny a ocitli sa v ťažkej existenciálnej kríze. V snahe pochopiť novú situáciu a zároveň dokázať svetu svoj nárok na dôstojný život s legitímnymi ľudskými právami na území novovytvoreného štátu sa literatúra stala ich hlavnou zbraňou a autentickým zrkadlom odrážajúcim katastrofálne dôsledky konfliktu na život jedincov aj celého národa.

Medzi nádejou a zúfalstvom

Napriek širokému spektru spôsobov literárneho spracovania mimoliterárnej reality špecifických pre každého autora je možné vytýčiť určité spoločné prvky dominujúce próze i poézii. Palestínska tvorba podáva svedectvo o utrpení ľudu za posledných osemdesiat rokov a prehodnocuje prežitky ako vyhostenie z domova, strata ľudskej dôstojnosti, rozvoj hybridnej identity či hľadanie seba samého v kontexte straty osobnej identity, čo zaujíma ústredné miesto v naratívoch i básňach a zobrazuje sa prostredníctvom zámernej erózie individuálnych a kolektívnych spomienok. Podľa spisovateľky Salmy Ch. Džajjúsí predstavuje politické pozadie pre palestínskeho autora nielen hlavný zdroj inšpirácie, ale najmä veľké bremeno, pretože od vplyvu konfliktu nedokáže ujsť nikto bez ohľadu na to, či píše v diaspóre alebo v Izraeli. Palestínski autori a autorky sú teda kompromitovaní historickými udalosťami a zbavení luxusu selekcie spomienok a výberu udalostí presahujúcich existujúcu skutočnosť.

Je však nutné povedať, že napriek týmto tematickým obmedzeniam figurujú v rámci palestínskej literatúry autori uznávaní po celom svete, či už za ich geniálny literárny talent, avantgardné experimenty, alebo za kreativitu a inovatívnosť, s akou pristupujú k realite a približujú ju svetovému čitateľovi. Vojna z roku 1948 bola jednoznačne prelomovým bodom pre masívny rozvoj modernej palestínskej literatúry a natrvalo zmenila smer, akým sa uberala. Doba presiaknutá rozpadom falošných nádejí, absolútnym zúfalstvom, stratou domova a snahou o radikálnu sebarealizáciu dala zrod najprominentnejším autorom palestínskej literárnej tradície. Jedným z prvých priekopníkov modernej beletrie a využitia prvkov literárnej moderny bol Džabrá Ibráhím Džabrá (1919–1994), ktorého román As-Safína (Loď, 1970) majstrovsky zachytáva arabský svet po roku 1948 a ponára sa do frustrácií palestínskej spoločnosti a boja o prežitie uprostred chaosu a politického útlaku. Prostredníctvom dialógov medzi postavami skúma vplyv exilu na psychiku jednotlivca, predovšetkým na psychiku palestínskeho intelektuála vystaveného pocitom osamelosti, odcudzenia a úzkosti.

Muži v cisterne

Medzi najvýznamnejších arabských spisovateľov všetkých čias patrí Ghassán Kanafání (1936–1972), ktorý napriek krátkemu životu zanechal v palestínskej pamäti nezmazateľnú stopu. Preslávil sa novelou Muži na slnku (Ridžál fí aš-šams, 1962; po česky vo výbere Muži na slunci a jiné povídky, 1982), sledujúcej tragický osud troch Palestínčanov, ktorí sa rozhodnú preniknúť v prázdnej cisterne do Kuvajtu. Cesta neľútostnou púšťou sa im však stane osudnou – v cisterne prehriatej od spaľujúceho slnka sa udusia. Príbeh sa končí tým, že vodič cisterny mŕtve telá vyhodí, okradne a zakričí slová, v ktorých sa koncentruje symbolika celého príbehu: „Prečo ste nezabúchali na steny cisterny?“

Unikátnosť novely nespočíva len v hodnovernom zobrazení mizernej situácie Palestínčanov, ale predovšetkým v implicitnej odpovedi na to, kto je zodpovedný za smrť mužov – čo je alegória na otázku: Kto je zodpovedný za palestínsku tragédiu? Novela poukazuje na dovtedy prehliadané skutočnosti a palestínsky problém dáva za vinu nielen izraelskému režimu, ale aj ignorancii a skorumpovanosti arabských režimov a dokonca samotným Palestínčanom za ich pasivitu a neschopnosť riešiť problémy. Ghassánova ďalšia novela Návrat do Haify (‘A’id ilá Hajfá, 1970; po česky 1982) ponúka dojímavý príbeh palestínskeho páru, ktorý sa po takmer dvadsiatich rokoch vracia do rodného mesta, kde v roku 1948 museli nechať svojho syna. Po návrate do svojho starého domu zisťujú, že syna si adoptoval židovský pár a vychoval z neho izraelského vojaka. Nadčasovosť príbehu spočíva v humanistickom stvárnení izraelských postáv, ktoré majú rovnako tragické osudy ako tie palestínske, čím príbeh dekonštruuje negatívny židovský stereotyp prevládajúci vo väčšine palestínskej tvorby.

Zmazávanie stôp

Výnimočné literárne talenty sa zrodili aj v rámci hraníc súčasného Izraela, pričom za zmienku stojí najmä Emil Habíbí (1922–1996), uznávaný dokonca aj Izraelom. Jeho unikátny román Al Waqá’i‘ al-gharíba fí ichtifá’. Sa‘íd Abí an-nahs al-mutašá’il (Tajný život Sa‘ída, nešťastného pesoptimistu, 1974) pomocou majstrovského použitia vtipu, irónie a satiry odhaľuje absurdný, no dojímavý príbeh o Sa‘ídovi, ktorý pre svoju zbabelosť, hlúposť a kolaboráciu s izraelským režimom figuruje skôr ako antihrdina.

Na Západnom brehu sa zas preslávila Sahar Chalífa (1941), literárne aktívna do dnešného dňa, ktorá svojou tvorbou dáva hlas palestínskym ženám a ich boju za oslobodenie. Ďalší rodák zo Západného brehu Radžá Šaháda (1951) obohacuje palestínsku literatúru realistickými memoármi, v ktorých zachytáva dramatickú zmenu životného prostredia v dôsledku izraelských projektov cielených na postupné zmazávanie stôp palestínskej minulosti z územia (napríklad vyvracanie olivovníkov a výstavba nových osídlení) – čo podľa autora symbolicky znázorňuje postupné vymazávanie Palestíny z mapy.

Z mladých nádejných autorov, ktorí sa preslávili v posledných rokoch, si zaslúži zmienku Umar Abú Šáwíš (1987–2023), ktorý za svoju tvorbu získal viacero medzinárodných ocenení. Takmer celý život prežil v utečeneckom tábore Nusajrát v Gaze, kde v októbri 2023 počas izraelského náletu v rámci stále prebiehajúcej vojny medzi Izraelom a Hamasom žiaľ prišiel o život.

Písanie z ďaleka

Je dôležité poznamenať, že drvivú väčšinu palestínskej tvorby posledných rokov tvoria diela autorov narodených alebo žijúcich mimo hraníc historickej Palestíny, teda v diaspóre. V dôsledku života v cudzej kultúre začali prirodzene písať v cudzích jazykoch, predovšetkým v angličtine (na rozdiel od autorov žijúcich v Izraeli, píšucich po arabsky či hebrejsky – pravdepodobne najznámejší hebrejsky píšuci palestínsky autor je Sajjid Kašua, nar. 1975). Medzi anglicky píšucich palestínskych autorov patria napríklad Hala Alyan (1986), ktorej román Salt Houses (Soľné domy, 2017) rozpráva cez osudy viacerých generácií jednej rodiny o zúfalej snahe asimilovať sa do cudzej kultúry s ťarchou myšlienky, že sa nikdy nebudú môcť vrátiť domov. Veľkému úspechu sa teší Susan Abulhawa (1970), ktorej najnovší román Against the Loveless World (Proti svetu bez lásky, 2021) sa ponára do temných stránok exilu cez skúsenosti mladej utečenky, vrátane jej nešťastného manželstva, prostitúcie a neustáleho sťahovania sa z krajiny do krajiny. Jej bestseller Mornings in Jenin (2010) bol preložený dokonca aj do češtiny pod názvom Jitra v Dženínu (2013).

I keď by sa mohlo zdať, že tvorba v cudzom jazyku potláča palestínsku identitu (berúc do úvahy, že Palestínčania v diaspóre sú rozpoltení medzi dvoma odlišnými kultúrami), opak je pravdou – posilňuje ju, pretože znemožňuje Izraelu palestínsku kultúru úplne marginalizovať. Široká škála heterogénnych palestínskych literárnych textov vznikajúcich v rôznych kultúrnych zázemiach demonštruje pretrvávajúcu dynamiku palestínskeho kánonu a dokazuje, že napriek jazykovým a tematickým odlišnostiam všetky texty pramenia zo zdedených spomienok starších generácií a z hlbokej túžby po stratenej domovine.

Autorka je doktorandka blízkovýchodních studií na FF UK.

Sen

1. Podzim (Praha 2020)

Pětimetrový sloupec z knih, od podlahy až do stropu, seskládaný do širokého komínu, anebo spíš studny. Vepředu mezi knihami vynechané místo, takže člověk může dovnitř strčit hlavu. Nahoře na stropě je v komínu přilepené kulaté zrcadlo, dole na podlaze leží také, takže to při pohledu do zrcadla vypadá, že se sloupec (jako) táhne do nekonečna.

Na gravírované cedulce vedle Idiomu, jak se to celé jmenuje, stojí moje jméno: Josef Effenberger.

A není to moje jméno – ale jméno mého syna.

Můj syn je umělec. A vytváří takovéto… umění.

Tak tu spolu celé dny postáváme, před pobočkou Luxoru v (kvůli lockdownu) prázdném obchodním centru Plaza Malešice. On hluboký a ježatý, já v modré košili bezpečnostní agentury Indus. On vysokánský komín z tisíců svazků, já malá postavička s šedivou holou hlavou důchodce, respirátorem a rukama založenýma za zády.

Houpám se na patách a potom zas na špičkách. Roztržitě si čtu názvy na hřbetech knih. No, dobrý, no, prohlížím si Idiom a cvakám v prstech tužkou: lepší než ty slepovaný plechovky.

+++

Osm hodin ráno, babí léto. V nátělníku sedím v garsonce v jedenáctém patře paneláku a zabývám se svojí oblíbenou činností, totiž krájením cigaret. Vždycky vytáhnu jednu pelmelku z krabičky, položím ji na prkénko a řezákem na koberce podle značky uříznu centimetr. Seříznuté dávám do krabičky od krátkých Lucky Strike, zbylý váleček roztrhnu a tabák vysypu na hromádku na kraji čistě utřeného stolu, kde už mám připravené papírky. I pět cigaret si může člověk takhle navíc ubalit, i šest! Krájím cigarety, počítám, kolik ušetřím, na parapetu mi tu chraplá malé rádijko, teplý déšť se snáší šedivým vzduchem – prostě pohodové ráno.

Udělám zápis do Kalendáře výdajů a stavím se v Lidlu. Když pokladní Anežka za kasou spatří fazole, párky a jednu plechovku Argusu v mém vozíku, zasměje se a jako obvykle řekne: „Á, dneska bude asi středa!“ „Běda,“ položím si dlaň na čelo. Čtvrtek–krtek, pátek–svátek, sobota–robota, takhle si to říkáme už léta a Anežka si vždycky dává ruku na pusu a hihňá se jako dítě, jímž také ve skutečnosti je.

„Vy jste dneska v dobré náladě, pane Effenberger,“ řekne pokladní a já si vzpomenu na Evu a její milé „Jak se mi dnes máte, Josefe?“, které na mě už několik měsíců každé ráno čeká v telefonu.

Potom si vzpomenu na bývalou ženu Helenu – tedy ne přímo na ni, ale spíše na to, že na ni už vlastně vůbec nevzpomínám.

Věnuju delší úvahu tomu, že na tu… ženskou… už ani trochu nemyslím.

+++

Pomalu si to šinu na zastávku tramvaje. Na plátno deštníku dopadají řídké kapky, vzduch voní namoklým asfaltem a borovicovým jehličím. Tam a zpátky, tam a zpátky, už léta tady chodím, pořád tou samou uličkou v Hodkovičkách, mezi vilami s krásnými zahradami. Představuju si, jak mě na mé cestě přelétá syn v letadle. Představuju si, že se naklání z okénka a pozoruje mě, jak se pod ním v hloubce hrabu po zemi jako černé kolečko deštníku, zpod něhož se vymršťují nohy v polobotkách z Pracovních oděvů. Jak ale znám svého syna, než by se díval z okénka, spíše si hryže nehty. Třese se mu noha. Výbornou angličtinou vynadá chudince letušce, narazí si sluchátka, okamžitě je zase sundá a hodí pod sedadlo. Vytáhne mobil a začne se prohrabovat pracovními maily. Nečte je, jenom je prstem s nehtem seškvařeným od tavné pistole postrkuje nahoru a dolů po naprasklém displeji. Po několika minutách se noha přestane třást a v Josefově tváři se objeví výraz narkomana, jenž právě nemá svoji drogu, a tak si nabere stříkačkou z předloktí krev a pomalu si ji vpustí zpátky do žíly. Mobil v malátné ruce klesne na područku, Josef si opře hlavu a unavené oči obrátí do prostoru za okýnkem.

Bělostné letadlo letí v hutné modři, pod ním se rozprostírají přízračné zálivy, města a hory, vymodelované ze zlatých mraků. Josefovi se otevírá celý svět. Projíždí jím jako sportovní sáňkař ledovým korytem. Nohy se třepou, přibývají modřiny. Pořád někomu něco dokazovat, zírá na mě obviňujícím pohledem a já nevím: stojím na svém místě skutečně já? Nebo profesor Kopecký z Akademie? Anebo Bohunka? Anebo on sám?

Chlapče, chlapče, říkám si. Chlapče, chlapče.

Někdy o něm měsíce nevím, a když se mu ozvu, odpovídá mi netrpělivě, jako bych ho vytrhoval z důležité práce. Potom mi naopak týden pořád sám volá, je na hromádce a zkřehlým hlasem se mě ptá, jestli něco nepotřebuju. Je pěkné, že se takhle stará, zároveň je to ale zvláštně neosobní, a navíc vím, že až bude zase na koni, ani po mně nevzdechne. Na vernisáže mě Josef nikdy nezve přímo, vždy mi jenom ve schránce tiše přistane pozvánka. Na tu slávu si vždycky vezmu sako a jdu do galerie na Staroměstském náměstí, v prostoru za miliony leží jakési plechovky, je to celé podvod. Dívám se na Josefa, jak v šedivém triku s dlouhými rukávy stojí vedle řečnící kurátorky a rádoby lhostejným pohledem přelétá hlouček lidí před sebou (mému obličeji se přitom vyhýbá), na otázky na můj názor odpovídám „Já tomu nerozumím“ a oči mi sklouzávají ke kelímkům s vínem zadarmo.

Peněz má Josef dost – a je to hrozný pravičák. Odmítá uznat, že se tady odehrává katastrofa. Bezdomovců přibývá, každý desátý člověk v Čechách je v exekuci, desátý! Zřetelně vidím ten obrovský tichý dav, jak sedí s kruhy pod očima a s plechovkou piva v ruce v holých bytech s exekutorem polepenými předměty, cítím ho za zdmi, za okny paneláků a je mi jasné, že celé to dnešní pozlátko opravených ulic a velkých SUV je jenom přetvářka. Často nad těmi lidmi přemýšlím, myšlenky se mi k nim přímo smekají a nakonec mám pocit, že je v exekuci každý druhý. A co teprve ty předražené byty dnes? Další bublina, která jen jen prasknout! Dnes si ženská v důchodu s někým začne, ten je samý iPhone, samá dovolená, a vzápětí zjistí, že chlap dluží miliony. A pak ještě vezme zavděk, ne, a pak je ještě ráda… Ano, v dnešní době může být člověk rád, že je rád, zvlášť když je starý, říkám si a cítím, jak se mi ulevilo. Kdo, mimo bývalé zloděje, má dneska z důchodců peníze? Ale která – pomineme-li tedy Helenu – by si s někým takovým začala?

Na živobytí si Josef vydělává především Anamorfózami, uměleckými instalacemi z různých předmětů. Neladná hromada nepořádku, která se z jednoho pohledu (bývá tam kukátko) složí náhle v portrét někoho důležitého. Anamorfózy si u něho objednávají různé společnosti všude po světě, Tesla, IG Farben, Arcellor Mittal, které si takové portréty zakladatelů dávají do foyerů ředitelství. Placené jsou skvěle, ale syn nadává, že to není žádné umění a že to seká jako Baťa cvičky. Na ta slova přichází zakázka z ústředí Baťových továren ve Zlíně na portrét Tomáše Bati, složený ze samých cviček. Na té právě dělá.

Představuju si Josefa při práci. Je sobota, mramorová vstupní hala prázdná, pouze vrátný na recepci poklimbává a občas se s tichým zahučením otevřou dveře výtahu. V prostoru ohraničeném páskou hromada bot. Je takové ticho, že je slyšet, jak tkaničky mého syna, běhajícího kolem hromady, narážejí na nárty jeho tenisek. Klepy klep, klepy klep. Josef nespí, nejí, nepije, pracuje. Posteskne si po telefonu Bohunce na ubytování, šedým vzduchem mramorové haly zahuhlá jeho hlas – a potom Josef ztichne a zase jenom běhá tam a zpátky. A už se to klube. Ten soustředěný výraz, který má můj syn… Přesně takto Josef vypadá. To je prostě on.

Pro takovéhle chvíle žiju, svěřuje se mi tiše a upřímně, s pokrčením ramen.

Na to, pro co žiju já, se ovšem nezeptá.

Jiní by byli naštvaní, vyčítali by. Jenže k čemu je takové fňukání? Co si na svých dětech vyfňukají? Jenom se jim zprotiví a nakonec se zprotiví i sami sobě. Já, při svých životních zkušenostech, vždycky říkám, že člověk musí brát věci s nadhledem. Výčitkami ještě nikdo ničeho nikdy nedosáhl.

Jasný a voňavý vzduch. Řídké kapky se snášejí na listy platanu. Dorazil jsem na zastávku Černý kůň. Stojím tu na svůj věk zdravý, minulost vyřešená, a navíc bez dluhů – co si může taková ženská přát víc? Když přijede sedmnáctka, lidi nelidi, prudce třepnu deštníkem a do tramvaje vkročím první. Vzpomenu si, jak si mě tu jedna žena před časem spletla s nějakým doktorem. Řekla: Ale dobrý den, pane doktore!

+++

Deset hodin, stojím za vedoucí osobního oddělení před služebním vchodem do Plazy. Vysoká, hezká, padesátiletá ženská, samý parfém, krém a opálení. Když její podpatky klapou kolem kanceláře ředitele, její šaty v barvě bílého zlata nervózně vlají kolem nohou s velikými palci s rudě natřenými nehty.

Prsty ovázanými leukoplastí rychle vyťukává kód u dveří. Poprvé to nevyjde, podruhé také ne, do třetice to prudce zacvaká o plastovou krabičku – a zase nic. Div se z toho vztekem nerozpláče. Co dělám, sakra, špatně, pane Effenberger? Holka, holka, klidně se natáhnu přes její rameno, vymačkám ta samá tlačítka – a dveře se otevřou.

Občas si s ní dávám venku cigaretu. Je jeden z těch lidí, kteří se mi rádi svěřují. Naslouchat já umím – a moc toho nenamluvím. A o čem bych taky vyprávěl? Kdybych měl mluvit o tom, co mě naplňuje a přináší mi potěšení, nikoho by to nebavilo. Drží si loket ruky s cigaretou, povídá a povídá, většinou o tom, jak na ni ředitel křičí, já jenom chápavě přikyvuju a myslím si: Co ti na to mám říct, holka? To je daň za ty tvoje peníze.

„Jak vy to děláte, pane Effenberger,“ povzdychne si a vejde dveřmi dovnitř. Po té otázce mi v mysli bůhvíproč vyvstane obraz mého Kalendáře výdajů.

V šatně se převléknu do modré košile a jdu zkontrolovat Idiom. Skloním se nad zrcadlo, seberu z něj kancelářskou sponku, a když se zvedám, narazím za sebou do něčeho měkkého a velkého. Zafunění, jako když se šlápne na gumového krokodýla do bazénu.

„Nelez za mnou, Mussolini!“ řeknu. „Co za mnou pořád chodíš?“

„Promiňte, pane Effenberger.“

„A nesahej si do těch vlasů.“

„Už nebudu, pane Effenberger.“

„A neprskej na mě. Radši si zase nasaď ten respirátor.“

Mussolini se nejmenuje Mussolini, ale Benito Dvořák. Ke svému divnému křestnímu jménu přišel kvůli tátovi z Kuby. Mussolini mu říkám já. Moc se mu to nelíbí, ale stejně mu tak říkám.

Na Mussolinim se, jak se říká, vyřádila příroda. Nejenže je tlusťoch, ale ještě ke všemu má divnou kožní nemoc – hrozně se mu mastí vlasy, a tak si je každé ráno musí mýt dvěma šampóny. Oči, jako když se dvakrát nehtem rýpne do tvarohu. Je mu pětadvacet, žije sám, dřív dělal na stavbě a měří dva metry.

Nasadí si respirátor a zamží se mu brýle. Sundá si brýle, pod nimi oči zamžené smutkem.

Vykročíme na obchůzku. Tam a zpátky, po eskalátorech, mezi zataženými roletami obchodů. Kolem vrátnice, v níž pololeží, polosedí bývalý náčelník policie (jak je ten důchod spravedlivý), se vznáší obláček vážné hudby. Kroky duní po dlaždicích, rozdělíme se, vidím nachýlenou Mussoliniho postavu v dálce na eskalátoru, jak vyjíždí nahoru, a najednou ho mám zase za sebou. V ruce drží pizzu.

Zastavíme se na ochozu ve třetím patře a opřeme se o zábradlí jako dva rybáři. Drobečky padají dolů.

„Takhle ale neušetříš, Mussolini.“

Mlčí, žvýká.

„Už dáváš zamrazovat chleba?“

„Nedávám, pane Effenberger.“

„A kdy začneš?“

Mussolini udělá obličej: Už zase o chlebu?

No počkej, počkej. Počkej, počkej. Bereš dvacet tisíc, a nešetříš?

„Že ti zase zplesnivěl, že jo,“ konstatuju s jistotou.

Podívá se jinam.

„Benito, Benito,“ pokývu hlavou. „Vždycky když si koupíš chleba, musíš si ho nakrájet, dát do mrazáku a vyndat si na snídani jenom dva krajíce. Večer si je vyndáš a ony ti přes noc rozmrznou. Takhle ti ten chleba vydrží třeba týden a půl. Když ho máš v utěrce, tak ti ztvrdne, a když v pytlíku, tak zase chytne plíseň.“

„Já už budu, pane Effenberger.“

„Musíš se rozhodnout. Rozhodnout se – a jednou ráno prostě začít. A hlavně nepřestat. Je to otázka vůle, rozumíš? Slib mi to.“

„Slibuju,“ zahuhlá plnými ústy Benito a podá mi papírovou krabici. „Nedáte si?“

Zacuká mi v ruce, ale nevezmu si. Ještě by po mně chtěl cigaretu.

První čtyři hodiny v prázdné Plaze ubíhají příjemně. Couráme s Benitem po tmavých chodbách, vyprávím mu o svých dávných pojistných případech, pozorujeme obrazce na mramorových dlaždicích pod nohama a říkáme si, co nám připomínají. Tak už jenom osm hodin do konce, tak už jenom šest hodin padesát, dělá Benito stejné vtipy jako vždy a my se jim smějeme jako lidé, kteří při takových slovech cítí, jak se mají rádi. Po nějaké době ale přijde zlom. Hloh před vchodem přestane vonět. Ručičky hodin zamrznou. Benito se z nudy začne přejídat – všechna předsevzetí jsou pryč, nastává boj o život, ze všeho nejdůležitější je přežít přítomnost. Jeho mlaskání a funění mě štve, jeho ubohé vtipy – „Ještě pět a půl hodiny a třicet sekund“ – mě popuzují, a tak ho odešlu na druhou stranu Plazy, aby se tam díval na to svoje porno na mobilu. Vyhrnu si nohavici, natřu si křečové žíly mastí a snažím se myslet na něco příjemného. Představím si Eviny oči, jak se zvedají od nákupního vozíku a hledí na můj lístek na nástěnce v samoobsluze (tak jsme se s Evou seznámili). Vybavím si vnoučata, Josefa a Bohunku. Představím si SUV, na které šetřím. Je letní den, sedím za volantem, zahýbám ze Strakonické na Slapy, ženská ruka mi podává lahev s poděbradkou, kabinou se ozývá smích. Ale ať už myslím na cokoli, nakonec se vždycky přistihnu, že mi před očima visí červená čísla z Kalendáře výdajů.

Do Kalendáře výdajů si spořádaným, hranatým písmem zapisuju každý utracený halíř. Kolik jsem dal za jogurt. Za kolik byly fazole. Snažím se každý den nevydat za jídlo víc než sto korun – víc je nedostatek vůle. Každou korunu je třeba mít pod kontrolou, každou. Jinak nastává chaos.

Jak mám dlouhou chvíli, obvykle s potěšením sčítám ušetřené peníze. Kapsy mám plné papírků se sloupky čísel. Když nechávám Benitovi na skříňce vzkaz, je obroubený výpočty. I na lístku v samoobsluze byl z druhé strany sloupek čísel.

Vedoucí mi jednou řekla: „Vy se při tom zapisování do notesu tváříte jako Benito, když se mu podaří o kilo zhubnout.“

Někdy se vracím večer tramvají domů, dívám se kolem sebe na kymácející se aktovky a kabáty a připadá mi, jako bych se kamsi vezl v úložním prostoru skříňového náklaďáku, který kamsi stěhuje staré hadry z nějakého bazaru. Za okny je tma, všechno je zmatené a trpké a mně připadá, jako by melancholie tramvaje byla smutkem celého života. A tehdy se mi před očima objevuje Josefův obličej. „Nemůžu se zastavit,“ řekne můj syn. „Sotva to udělám, všechno kolem mě ztěžkne – domy, tramvaje, lidé – a chce mě to zavalit. Neumím žít ve světě, jaký je – prostě to nezvládám.“ V takových chvílích s překvapením zjišťuju, že Josefovi rozumím. A tehdy, najednou, ani nevím jak, se v mých rukou ocitne tlustý notes Kalendáře výdajů. Převracím ho v dlaních. Hladím ho po deskách. Vnímám jeho teplou tíhu. Přes desky cítím červenou číslovku ušetřených 400 000, kterou jsem si napsal na první stránku, a myšlenky se upokojí. Prázdnota, která kolem bezútěšně sílila, zklamaně stáhne svou tlapu, jíž mě chtěla rozdrtit.

Stojím zády k Idiomu, špulím rty a s přimhouřenýma očima si na ně lehce poťukávám svým notesem. V hlavě vymeteno. Dokonalá čistota. Cítím naprostý klid.

Za zády se mi ozve kradmé zakašlání.

Otočím se na Benita: „Dáme si cigaretu?“

„Nechci vás rušit, když přemýšlíte, pane Effenberger.“

Stojíme za skleněnými dveřmi a zíráme na kaluž před nimi, do níž sem tam dopadají rozmyslné kapky. Vždy se udělá ladný kroužek – a po chvilce další. Vrátný na židli ve své kukani tak divně pololeží, že to vypadá, jako by mu usekli hlavu a potom ji jenom tak položili na krk bezvládného těla.

„Ale to není pravda, Benito,“ odpovídám Mussolinimu na jeho slova. „Ženský dneska chtějí hlavně stabilitu. Víš, kolik lidí je v exekuci?“ „Jenže…“ huhlá Benito cosi a já mu říkám: „Musíš si vždycky říct: To nebyla ta pravá.“ „Ale…“ vznáší Benito obvyklé námitky, visí na mně dětskýma očima a čeká na to, až mu zase posté, potisící, pomilionté povím: „Každý zboží má svýho kupce.“

„Neboj se, Benito,“ beru hromádku za tlusté měkké rameno. „Však se taky dočkáš.“

„Myslíte, pane Effenberger?“ Dívá se na podlahu zamlženými brýlemi a mlčí. Skoro na něj nedosáhnu, neobratně ho objímám kolem červeného vlhkého krku, říkám si, proč bych měl utěšovat já jeho, vždyť jsem v podstatě také sám – a potom si uvědomím, že Benito vlastně nemá nikoho jiného.

Díváme se na proud SUV, tiše se sunoucí před zmoklými šedivými fasádami.

„Kde na to ty lidi berou,“ řekne Benito – a skutečně to neví.

Poplácám ho po rameni a otočím se.

Sníh, farka, kuřka a šestiměry

Věřte, nevěřte

Pozdní prózy Jiřího Kratochvila

Aktuální laureát Státní ceny za literaturu Jiří Kratochvil (nar. 1940) se ke čtenáři obrací hned dvěma prozaickými tituly vydanými v loňském roce. Vnějškově mají společné dvě skutečnosti: za přemrštěnou maloobchodní cenu je nabízejí dva nakladatelé, kteří jsou ve vydávání autorova díla nováčky. Vkrádá se otázka, zda Martin Pluháček po výpovědi Michalu Vieweghovi z důvodu rapidně klesající úrovně jeho textů nevykázal za hranice svého vydavatelského impéria dalšího kmenového autora. Po přečtení obou knih bohužel nelze toto podezření vyloučit.

Nepodstatný příběh ze současnosti

První kniha Klošár aneb Co si mamlasové povídali představuje podivnou a stěží vysvětlitelnou ediční kombinaci. Jediným důvodem byl nejspíš krátký rozsah titulní novely, který by neunesl honosnou grafickou úpravu včetně bezchybně reprodukovaných fotografií moderního Brna Pavly Kocourkové. Kniha dále obsahuje dvojici povídek z poslední doby, volně inspirovaných ruským vpádem na Ukrajinu, tři povídky patřící k nejstarším Kratochvilovým textům a dvojici povídek nových, dosud nepublikovaných. O posledním zařazeném textu s názvem Čertovo kopýtko přitom ještě na podzim roku 2022 hovořil prozaik jako o románu.

Námětem pro ústřední novelu se Kratochvilovi stal reprezentační měšťanský dům na brněnském náměstí Svobody, vystavěný v novorenesančním stylu na přelomu 19. a 20. století. Není to poprvé, kdy se prozaik inspiroval architekturou jeho milovaného Brna, avšak rozdíl mezi tímto domem a Fuchsovým funkcionalistickým hotelem Avion, podle něhož se jmenuje román z roku 1994, snad nemůže být větší. Odlišnost architektonických stylů jako by korespondovala s diferencí těchto dvou autorových próz. Zatímco v Avionu se specifické řešení hotelového interiéru odrazilo v textové struktuře a román lze vnímat jako literární konfesi této pozoruhodné budovy, v Klošárovi představuje dům U čtyř mamlasů výhradně vnější, na efekt vystavěnou kulisu pro nepodstatný příběh z naší současnosti.

Z ústředních autorových témat, jako lidská identita, její jedinečnost či naopak zaměnitelnost,
případně vztah velkých dějin, obzvláště středoevropských totalitních režimů, k osobnímu či přímo milostnému příběhu jedince, vlastně nezbylo nic. Zůstala lehká ironie a vypravěčská nadsázka, naopak příznačné metanarativní pasáže včetně vtipných apostrof čtenářů jsou zde velmi skoupé a omezují se na místa, kde je jejich výskyt očekávatelný. Kupříkladu v poslední kapitole s nepřekvapivým názvem Sladká pointa dojde k vyprávěcímu přesmyku z třetí do první osoby; nadto je ukončena větou: „A vypravěč se odlepil od zdi, zamáčkl špačka a šel zatáhnout oponu.“ Z kompaktního vyprávění tak najednou máme tři narativní roviny, aniž by ovšem tento postup k něčemu vedl a měl v příběhu své opodstatnění.

Vyprávění bez valného smyslu

Ještě dále v efektnosti zachází novela Kapesní román pro kapsáře. Přiznávám, že jsem už od první stránky pociťoval rozpaky a tázal se sám sebe, co to vůbec čtu a nedošlo-li při uvedení autorova jména na obálce k záměně. Jediným vtipným momentem prózy je totiž její název; pro prozaika typický vypravěčský esprit a verva se naopak úplně vytratily. Výsledkem je poměrně banální příběh s vyčpělým instrumentářem někdejší postmoderny, postrádající jakoukoli „přidanou hodnotu“. Ačkoli se Milan Uhde na obálce obou knih snaží autora obhájit, seč může, poslední produkt z Kratochvilovy dílny je tristní. Pro bližší představu samotného příběhu využiji Uhdeho slova: „Kratochvilův Robert Mráček je kleptoman, jeho první žena Kateřina si připaluje cigaretu od blesku, druhá Pastorela horuje pro vzduchoplavbu, muž jí uletí na pustý ostrov a tam vede robinsonovskou existenci, přičemž funkci Pátka zastává orangutan. Okolní svět se zmítá ve válce, zřejmě třetí světové. V tom duchu hrdinova dobrodružství pokračují, věřte, nevěřte.“ Upřímně: raději bych nevěřil, ale naneštěstí je tomu tak.

Prozaická sklizeň Jiřího Kratochvila za loňský rok se tak podezřele podobá manýře, vyprázdněnému gestu, vyprávění bez valného smyslu. A to vyznavač kratochvilovského psaní, za kterého se považuji, nese velmi těžce. Nezbývá než se obávat toho, jak daleko spisovatel v exploataci své autorské poetiky, hraničící se sebeparodíí, hodlá zajít. Rozhodně tím nechci naznačit, že Kratochvil obdržel státní cenu neoprávněně – bez jakýchkoli diskusí si ji za svébytné prozaické dílo zaslouží. Ocenění mělo ovšem přijít dříve, neboť k soustavně budované literární mytologii jihomoravské metropole, která autora proslavila, mají obě aktuální knížky notně daleko.

Autor je literární historik a kritik.

Žena je příroda, která ničí i léčí

Duchové středoevropského románu jsou ženského rodu

Olga Tokarczuk se ve své poslední knize pouští do dialogu s Kouzelným vrchem (1924, česky 1958) Thomase Manna, ale také s kanonickými evropskými mysliteli, a to na téma, jež je zjevně esenciální a věčné: ženy, respektive genderové vztahy. Autorka podvratně komentuje misogynii vepsanou do základů evropské kultury a společnosti. A podobně jako u Manna i v jejím románu Empusion (2022) ženské postavy mlčí – jejich mlčení je ale významné a strašlivé jako antická Empúsa, k níž odkazuje titul knihy. Román je navíc autorsky charakterizován jako přírodně léčivý horor, což je podezřelé a nesamozřejmé sousloví, v němž se spojují protichůdné významy.

Obyvatelky zdí a podlah

Už rejstřík postav v paratextu knihy jasně vymezuje, na koho se v knize budeme dívat a koho poslouchat. Výčet mužských protagonistů a jejich sociálně-kulturního pozadí představuje osazenstvo penzionu pro pány v lázních Görbersdorf léta Páně 1913. Mieczysław Wojnicz, student vodovodního a kanalizačního inženýrství ze Lvova, se dostává do společnosti katolického učitele z Královce, socialisty a klasického filologa z Vídně, teosofa z Vratislavi a mladičkého studenta umění z Berlína, s nimiž sdílí osud nemocných tuberkulózou. Společně tráví dny – kromě povinných a ve vyprávění záměrně opomíjených léčebných kúr – především hodováním, popíjením silného místního likéru Schwärmerei s halucinogenními účinky a rozmluvami na tradiční témata (existence duše a duchů, role náboženství, moderní umění), které vždy končí u žen. Jejich promluvy jsou v zásadě vždy misogynní, bez ohledu na jejich odlišné pozice. Na konci knihy autorka připojuje výčet parafrázovaných autorů: od Ovidia, Platona přes Darwina, Miltona, Nietzscheho až po Burroughse a Kerouaca.

Ženy a jiné periferní, až liminální postavy se nacházejí v rejstříku ve shrnující, zbytkové kategorii „a také“, což demonstruje jejich úlohu ve společnosti zobrazovaného světa. Na posledním místě se objevují bezejmenné obyvatelky zdí, podlah a stropů. Ty se postupně představují v roli kolektivních narátorek příběhu, zhmotňují se většinou na konci kapitoly, aby poodhalily směr a pohyb svého pohledu a pak zase zmizely. Jejich pohled – z podlahy, stropu, zdi – je voyeurský, vidí i skrz Wojniczem zacpané díry ve zdi a klíčové dírky. Přicházejí zdola, z podzemí, jako podhoubí, což vysvětluje neodbytnou vypravěčskou zálibu v popisech obuvi. Narátorky reprezentují vytlačovaný ženský prvek, který se prodírá z jiného světa, gombrowiczovského rubu, světa, který lze občas zahlédnout na de Blesových obrazech anebo zaslechnout z půdy. Do tohoto chtonického světa patří také skryté podzemní vody, které prosakují krajinou středoevropské literatury a nacházejí se také pod Görbersdorfem. Krajina, v níž se lázně nacházejí, podle studenta umění Thila sleduje a zabíjí. V Görbersdorfu totiž každý rok dojde k vraždě-oběti – v rámci přírodního cyklu je zabit jeden muž.

Zasvěcení do chutnosti

Jedna ze symposionových debat se týká existence duchů, démonů; jde o střet monismu, dualismu a pluralismu, který je vposledku diskusí nad tím, zda přiznat existenci i tomu, co není racionálně uchopitelné, což zahrnuje samozřejmě i ženu. Ženské postavy v Görbersdorfu jsou buď mrtvé, bezejmenné, neženské, nebo prostě neviditelné. Dává se tím jasně najevo, že v mužském světě je ženám zapovězeno jednat. Ve světě Olgy Tokarczuk dostávají funkci nejvyšší, vypravěčskou, moc nad řečí, z níž povstává svět románu. Tak jako v disputacích mužů i v příběhu je žena asociována s krajinou, přírodou, iracionalitou, smrtí, tělesností a pudy. Tokarczuk ve vyprávění tyto tradiční konotace ženského elementu emancipovala tím, že je zhmotnila do démonických bytostí Tuntschi (jde o germánskou variantu Empúsy s proměnlivou fyziognomií), které se obracejí proti svým údajným stvořitelům a pánům.

Dualismus se zásadně zpochybňuje i na úrovni postav. Hlavní hrdina Mieczysław Wojnicz je liminální postava a tabula rasa, je pouhým posluchačem pánských debat a vůbec nezapadá do mužského světa. Raději se vkrádá do pokoje zesnulé Opitzovy manželky a tráví čas v blízkosti umírajícího homosexuála Thila. Má také zvláštní, až obsedantní potřebu zapisovat si všechny snědené pokrmy – i otci raději než zprávu o svých pocitech posílá recepty. Jídlo si spojuje s příjemnými pocity, s dětstvím a chůvou jako nejvýznamnější ženou ve svém životě. Mieczysław totiž hledá jakýsi unikavý, ale naplňující pocit „chutnosti“ – a v závěru ho skutečně nachází. Je to pocit podobný porozumění svému místu ve světě, pocit bezpečí. Wojnicz trpí až paranoidním strachem z cizího pohledu, chrání své tajemství a jeho coming out v závěru románu představuje vyvrcholení jeho iniciace, které s sebou nese i uzdravení. Na cestě mu jednoho z průvodců dělá psychoanalytický lékař Semperweiß, z jehož úst zaznívají některé překvapivé – až nekonzistentní – výroky, třeba že svět je „rozmazaný, rozostřený, mihotavý, jednou takový, jindy jiný, záleží na úhlu pohledu“. Tokarczuk nutí mužské postavy reflektovat nefunkčnost misogynního modelu světa a otevřít se světu jinému, podzemnímu; právě jim vkládá do úst své klasické gnómy. Intersexuální postava Wojnicze rozbíjí vyhroceně binární vnímání světa a doslova ztělesňuje kontinuum, nicméně onen potlačený svět prosvítá i skrze mužské protagonisty, neboť misogynní výroky se dostávají do rozporu s chováním a touhami těch, kteří je pronášejí.

Femininní není lidské

Četba Empusionu přivádí poučené čtenáře středoevropské literatury do rauše. Co motiv, to reference, opakované čtení slibuje odhalit další a další vrstvy a ponouká i k přečtení děl, na něž odkazuje. Pisatelka těchto řádků sice nečetla Kouzelný vrch, ale četla Franze Kafku, Witolda Gombrowicze, Thomase Bernharda, Michela Tourniera, Szilárda Borbélye, Elfriede Jelinek nebo Tarase Prochaska. Tokarczuk nepředestírá pouze literární dějiny misogynie, ale vstupuje do dialogu s celou evropskou literaturou a navazuje na tradici středoevropského románu. V této souvislosti mi však na mysli tanou také autorčiny výroky, které vyvolaly kontroverze v literárních kruzích, a sice že píše pro inteligentní lidi a že literatura není pro idioty. Od autorky, která si všímá ve svých dílech třídních rozměrů, pracuje s populárními žánry a je zároveň i aktivistkou, jsou tato slova překvapivá a vyznívají ignorantsky. Zároveň připomínají skutečnost, na niž bychom rádi občas zapomněli: literatura stále představuje exkluzivní část kultury. Rozdělení na vysokou a nízkou literaturu přetrvává a každá kniha vyžaduje jiného čtenáře, přičemž literární kritičky a kritiky dělí od čtenářstva bestsellerů intelektuální propast.

Empusion nenaplní očekávání čtenáře klasických hororů, krve i děsu je málo a vcelku se toho v knize moc neděje. Napětí sice stoupá, ale konec není příliš katarzní – spíše se konečně stalo to, na co jsme po celý čas vyprávění čekali: dochází k odhalení tajemství, vypuštění podzemní energie a finálnímu utkání. Kniha promlouvá ke čtenáři poučenému, který spíš než hororovou hrůzu očekává onu přírodní léčbu. Terapeutické kataklyzma v závěru smete starý misogynní svět a zasype ho sněhem zapomnění. Problém knihy ale možná tkví v tom, že femininní se nestává lidským; ženy zůstávají mocnými a fluidními bytostmi mimo náš dosah, postrádají prachobyčejné člověčenství, což je nakonec také to, co ženy, muže, lidi spojuje.

Autorka je komparatistka.

Krátkometrážní sny v Clermont-Ferrandu - filmový zápisník

„Na festival jedeme poprvé, včera jsme přiletěli ze Soulu,“ říká mi ve vlaku z Paříže Sang-Min Lee, režisér jihokorejského snímku Hamjinabi, s nímž sedím ve vlaku „na čtyřce“ – společně s jeho producentem a hlavním hercem. „Jsme v mezinárodní soutěži, náš film je horor. To máme v Koreji hodně rádi,“ dodává. Řeč je o jednom z více než pěti set snímků z pětapadesáti zemí světa, zařazených do programu 46. ročníku Mezinárodního festivalu krátkometrážních filmů v Clermont-Ferrandu (2.–10. 2. 2024). Vybrané tituly, od tříminutových až po hodinové, tvoří zhruba pět procent z celkového počtu přihlášených děl. Tvůrci a tvůrkyně přijíždějí do středu Francie, aby představili svou tvorbu nejen v hlavních soutěžích – tedy v sekci mezinárodní, národní (francouzské) a LABO (experimentální) –, ale také v kategorii virtuální reality nebo v sekci filmů pro nejmenší diváky. Převládají fikce, následují animované snímky. Minoritu tvoří dokumenty.

V programu nechyběly ani české a slovenské filmy. V hlavní soutěži byl uveden dokument Zima a tma slovenského režiséra Petera Hoštáka, půlhodinové černobílé dílo mísící slovenskou (evropskou) realitu energetické krize s magickým realismem. V soutěžní sekci LABO se promítl titul Krížom krážom Niny a Tomáše Rybárových. Český animovaný film Deniska umřela režiséra Philippa Kastnera byl zařazen do dětských projekcí. A do válkou zmítaného Charkova zavádí ukrajinsko-český film ve virtuální realitě Fresh Memories: The Look.

Česká i slovenská účast je v Clermont-Ferrandu pravidelná, a to hlavně na filmovém trhu, který je také největší svého druhu. Podle organizace Unifrance je středoevropský prostor zajímavým odbytištěm pro francouzské filmy. Spolupráce se tak vyplatí oboustranně. Navíc krátké snímky jsou ve Francii dlouhodobě velmi oblíbené. Dokládají to i tři krátkometrážní kategorie při udílení výročních cen francouzské akademie: Césara lze získat za krátký animovaný, fikční i dokumentární film. Pravidelně jsou krátká díla zařazována do výběru festivalu v Cannes. Kromě nejdůležitější akce v Clermont-Ferrandu jsou po celé zemi desítky krátkometrážních festivalů.

Prezident Eric Roux připustil před aktuálním ročníkem snížení rozpočtu. Nicméně návštěvnost má festival tradičně vysokou. „Očekáváme až 160 tisíc prodaných lístků,“ řekl. Dramaturgové svou pozornost letos zaměřili mimo jiné na poctu vzmáhající se africké kinematografii. K vidění tak byla produkce z Rwandy, Nigeru, Burkiny Faso nebo Beninu.

„Nemám rád, když festivaly vytvářejí speciální queer nebo LGBTQ+ sekce. Jsme normální lidi. Náš film je o tom, co nás zajímá,“ říká mi izraelský režisér Tom Prezman. Připouští, že to ale někdy jinak nejde. Společně s Tzorem Ederym vytvořili animovaný patnáctiminutový snímek Maurice’s Bar, zařazený do francouzské soutěže. Zavádí diváky do roku 1942 a do jednoho z prvních pařížských queer podniků.

V Clermont-Ferrandu letos vzdali poctu ženám ve filmovém průmyslu, a to nejen režisérkám, scenáristkám, kameramankám či herečkám. Tři hlavní poroty byly ostatně složeny výhradně z žen. Ve spolupráci s asociací Collectif 50/50 vznikl výběr nazvaný Eurovisions: 22 filmů, 24 tvůrkyň, 25 zemí Evropy. V něm se představil i snímek Milý tati české režisérky vietnamského původu Diany Cam Van Nguyen. Program doplnily sekce Bloody Girls, Décib’elles nebo Insoumises (Nepodvolené).

„Fascinuje mě síla a odvaha žen,“ řekl mi íránský režisér Abbas Taheri, který na festivalu představil krátký snímek s názvem There Is No Friend’s House. „Odkazuji ke slavnému filmu Abbáse Kiarostamího Kde je dům mého přítele?. Věnuji se ale dvěma dospívajícím dívkám.“ Ve filmu nemá jít v prvé řadě o politiku, ale o přátelství. „Chtějí se prostě normálně kamarádit. I kamarádství je ale ovlivňováno režimem. Vláda kontroluje soukromí obyvatel a tím zasahuje i do přátelských vztahů.“ Zkrátka kontrola všeho – a zvlášť silně se to týká žen. „Bojujeme ale za změnu,“ dodává režisér.

Jedním z vrcholů programů festivalu byl animovaný snímek 27, který popisuje stav papírově dospělého, ale ekonomicky nesamostatného hrdiny. „Jen těžko se můžeme postavit na vlastní nohy. Platí to v Maďarsku, ale i jinde,“ říká jeho režisérka, v Paříži žijící Maďarka Flóra Anna Buda. Jediné, co zbývá, je zůstat u rodičů. A to i přesto, že vás mladší brácha přistihne při masturbaci. Filmařka popsala srozumitelnou situaci, kterou podle ní zažívá mnoho mladých nejen v Budapešti. Problém je nejen ekonomický, ale i sociální; je spojen s nejasnou identitou či se strachem z výprasku od rodičů – a to i v 27 letech. Titul se setkal s ohromným úspěchem už v loňském roce. Letos se dostal za Francii do širšího výběru na Oscary i na místní ceny César. „Vůbec jsem nečekala takovou odezvu. Je skvělé, že je snímek k vidění na stanici Arte a dostane se tak k většímu publiku,“ říká autorka. A co podle ní generaci dnešních dvacátníků zbývá? „Snít,“ odpovídá lakonicky.

Autorka je novinářka.

Vše o mé narkomatce

Osudy kokainové královny Griseldy Blanco

Seriál sledující osudy kolumbijské obchodnice s drogami Griseldy Blanco, které se ve své době bál i samotný Pablo Escobar, se televizní a filmová herečka Sofía Vergara, známá především díky dlouholetému účinkování v populárním sitcomu Taková moderní rodinka, snažila u amerických televizních stanic a streamovacích platforem prosadit posledních patnáct let. Nedůvěra v projekt i v hereččiny schopnosti zvládnout dramaticky náročnou hlavní roli se nakonec zlomila až ve chvíli, kdy se námětu ujal tvůrčí a producentský tým seriálu Narcos (2015–2017), který se také odehrával v drsném světě kolumbijských drogových gangů a na nějž Griselda pomyslně navazuje. Pro herečku jde nepochybně o zásadní moment kariéry.

Ochránit děti kokainem

Tvůrci se soustředí především na protagonistčiny peripetie v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy opouští svého násilnického manžela a se třemi malými syny a kilem kokainu odjíždí z Medellínu do Miami. Tam se z ní postupně stane nemilosrdná šéfka drogového impéria, které se sice rychle rozrůstá, ale zvyšující se počty zabitých nepřátel poutají čím dál více pozornost policie a nově vytvořeného protidrogového útvaru CENTAC.

Seriálový příběh nijak výrazně nevystupuje z konvencí žánru biografických děl o vzestupu a pádu drogových bossů a králů podsvětí – jediná obměna spočívá v tom, že ústřední postavou je žena. Autorské hledisko se tak výrazněji fixuje na Griseldino rodinné zázemí a na to, jak se snaží především zabezpečit rodinu. Vzniká tak mírně zkreslený pohled na ženu-podnikatelku v ryze mužském a značně šovinistickém prostředí. Její osud a růst impéria je podmíněn vztahem k ostatním narkobaronům a obecně mužům v jejím životě, kterým se snaží vyrovnat především proto, aby mohla ochránit své děti a dát pracovní příležitosti dalším imigrantům z iberoamerických zemí, včetně žen.

Bohulibé motivace seriálové postavy však nepůsobí příliš věrohodně s přihlédnutím k jejímu reálnému předobrazu. Tvůrci například opomíjejí, že Blanco byla už coby jedenáctiletá zapletena do únosu a vraždy mladíka z bohaté rodiny, že většinu svého mladého života si vydělávala prostitucí i to, že na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nechala brutálně zavraždit na dvě stě lidí, přičemž v několika případech se jednalo i o její blízké spolupracovníky. Minisérie povětšinou nijak výrazněji nezpochybňuje Griseldiny skutky a i zmíněné krvavé období je podle autorů spíše důsledkem její drogové závislosti a následné paranoie, než že by bylo způsobeno morálně pokřiveným charakterem.

Co stojí za jedním šňupnutím

Daleko více než komplexní autentické studie zločinců a masových vrahů, jakými byly na Netflixu právě seriály Narcos nebo Narcos: Mexiko (2018–2021), připomíná Griselda svou stylizací spíše žánr, jemuž se říká narconovelas. Jedná se o specifickou podkategorii latinskoamerických telenovel, které se zabývají obchodováním s drogami a bojem proti nim. Diváci v tomto žánru obvykle sledují události z pohledu obchodníků s drogami a zločinců, a dokážou k nim tedy pociťovat sympatie, případně se s nimi dokonce ztotožňují. Už samotné obsazení populární a atraktivní Sofíe Vergary – bez ohledu na její hereckou přesvědčivost – přece jen nahrává divácky vstřícnější podívané. Výraznou a značně ambivalentní osobnost floridského podsvětí seriál ukazuje jako věčně ztrhanou mámu od tří dětí, která se snaží udržet svůj byznys v chodu stůj co stůj. Potenciálně nosná témata – jako je dobová rasová a etnická nesnášenlivost, ženská pospolitost v prostředí drogového kartelu nebo Griseldina nevyjasněná sexuální orientace – jsou v minisérii pouze naznačeny, ale tvůrci je dále nerozpracovávají.

I přesto je Griselda obstojným zástupcem svého žánru a díky své mondénní retro stylizaci a dobrým hereckým výkonům nepřestane bavit. Pokud jde o přínos k drogové prevenci, seriál zdařile reflektuje, co všechno za jedním šňupnutím v klubu reálně stojí, aniž by sklouzával ke školometskému výkladu nebo naopak přehnané fetišizaci užívaní kokainu. Dostatečný prostor dává i policejním vyšetřovatelům a jejich snaze Griseldu Blanco dopadnout, když do kontrastu s narkobaronkou staví policistku June s latinskoamerickými kořeny. Tvůrci tak ukazují dva možné scénáře začlenění svobodné matky s migrační zkušenosti do nové společnosti, a tedy i dvě diametrálně odlišné varianty amerického snu.

Autor je filmový producent a publicista.

Běžet dopředu a zůstávat na místě

Černobílé obrazy, které vás obklopí při vstupu do žižkovské galerie Hunt Kastner, na první letmý pohled vypadají jako série klasických fotografií – sbírka několika momentek černé kočky, která si hraje a povaluje se na šedém betonovém soklu kovového plotu stojícího podél asfaltového chodníku. Prakticky hned však návštěvníkům a návštěvnicím tohoto zářivě bílého prostoru dojde, že pozorují počítačem upravované variace motivu, jehož „originál“, který by byl přímým záznamem reality, možná ani neexistuje.

Tato kočka se v sérii nazvané Všechno je jedno / It doesn’t matter / Everything is one (která vzdáleně připomíná Muybridgeovy slavné záznamy pohybu zvířat) svíjí a kroutí v polohách, které jsou nejenom fyzicky nemožné, ale často také komické, a zároveň jsou tím, jak se v nich absurdně spojuje hravost s nadpřirozenem, typicky kočičí. Někde má kočka dva ocasy, jinde předvádí obdivuhodné akrobatické kousky, nebo se dokonce proměňuje v misku. Na jednom ze snímků se pokouší chytit svůj ocas, který – oddělený od těla – poletuje opodál.

Nové nástroje

Český vizuální umělec Jan Šerých, jehož sólová výstava ANE je uvedena těmito výjevy z kočičích cest pátou dimenzí, už více než dvacet let pozorně zkoumá logiku, chyby a především estetiku nejnovějších technologií a s nimi spojených obrazů a textů, které se mnohdy nacházejí někde na půli cesty mezi myšlením člověka a stroje. V jeho dílech se pravidelně objevují tajné jazyky, nesrozumitelné grafy a kryptické narážky, kterým není vždy rozumět a jež jsou bez bližšího návodu v podobě kurátorského textu těžko uchopitelné. Za formálně relativně odtažitými malbami, kresbami, videi a texty se však většinou skrývá nějaký klíč (nebo alespoň jeho tušení), podle kterého mohou jinak abstraktní a zdánlivě arbitrární sekvence písmen, čísel a tvarů, které silně připomínají křížovky, šifry nebo testy inteligence, začít dávat smysl.

V jiném kontextu by Šerýchova práce s AI mohla být typickou reprezentací módní vlny posledních let, kdy se tento nástroj masově rozšířil a může po něm sáhnout prakticky kdokoli. S umělými fotografiemi ve svých mediálních kampaních pracují velké korporace, počítačem generované falešné výjevy zaplavují internet a podle některých zvěstují konec důvěryhodnosti fotografie (která ovšem byla konstantně zpochybňována už od svých počátků), nebo – v obzvláště apokalyptických vizích – dokonce i samotného umění. Na výstavě ANE však vidíme, že se jednoduše jedná o nový nástroj tvorby. Stejně jako fotografie neznamenala konec malby, ale novou éru v dějinách vizuální kultury, ani počítačem generované obrazy nejsou zvěstováním konce umění, ale pouze jeho dalším rozšířením.

Jezdcova procházka

Šerých nevystavuje jen práce vzniklé manipulací s fotografickým obrazem. Součástí výstavy jsou například také abstraktní malby, jež zaznamenávají klikatý pohyb figurky jezdce bezcílně bloumajícího po šachovnici, nebo krátké video vzniklé vertikálním „rozřezáním“ gifu s běžícím kačerem Donaldem, které podle samotného autora představuje „futuristický ideál naruby“. Jednotlivé pásy této „videoroláže“ jsou složeny tak, že kačer rychle kráčí souběžně doleva i doprava. Donald tak v nekonečném běhu, stejně jako proslulá Červená královna z Alenky v říši divů, stojí na místě. Nedaleko visící obraz Mirror je složen z útržků konverzace s chatbotem, který se v novém sestavení stává simulací rozhovoru o zklamání a ztracené důvěře. Kdo zklamal koho? Stroj člověka, nebo naopak?

Na první pohled chladná, černobílá výstava se při bližším pohledu a zamyšlení vstřícně otevírá asociacím a pro svoji precizní kombinaci tajemnosti a lidskosti se lehko přizpůsobuje subjektivním interpretacím. Pro mě například představovala zkoumání umrtveného technologického pohybu, rozvoje, který nikam nevede. Inspirován zmíněnou abstraktní malbou složenou z pohybu figurky jezdce jsem si vzpomněl na svého známého, profesionálního šachistu, který si několik let stěžuje na to, že „mladí“ už hrají a přemýšlejí spíš jako počítačové simulace než jako živí lidé. Vypovídá tedy výstava ANE o vývoji technologií, který nakonec navzdory všem obdivuhodným revolucím a objevům zůstává stát na místě? O tom, že kočky navždy zůstanou středobodem internetu, ať už budou naše nástroje jakékoli? Sama mi odpovídá: „An…ne.“

Enge Klinkáčková, Petra Musilová: Bez názvu

Na cestě z neviditelnosti

S Petrou Hlaváčkovou o projektu Ženy v architektuře

Tématu postavení žen v architektuře se v posledních letech dostává čím dál větší pozornosti. Čím chce do debaty přispět váš projekt a jaké budou jeho výstupy?

V projektu Ženy v architektuře. Architektura a emancipace v České republice po roce 1945 nám šlo hlavně o výzkum. První, nedávno zveřejněný výstup je spíše popularizační. Jedná se o veřejně přístupnou online databázi vybraných v Česku působících architektek. Vytváření paralelního ženského kánonu je přístup, který se z feministických pozic už nějakou dobu kritizuje, neřeší totiž důvody, proč ženy z veřejného prostoru mizí, a opomíjí institucionální a společenskou kritiku. Nám ale přišlo vytvoření takového přehledu nezbytné, protože v západní Evropě se women’s history věnovali už v osmdesátých letech, zatímco u nás k tomu ještě nedošlo. Chceme ukázat, že tu ženy-architektky jsou, a zviditelnit je. Databáze je otevřená všem, kdo by na tématu chtěli dál badatelsky pracovat.

V databázi nejsou všechny ženy působící v architektuře. Jaká byla kritéria pro zařazení?

Bylo náročné je určit, protože těch žen je velmi mnoho. Nešlo nám o to, vypíchnout ty nejslavnější, ale naopak připomenout ty, které tolik známé nejsou, avšak dělaly zajímavé věci. Nakonec byla zvolena dvě kritéria: titul ing. arch. a místo působnosti v Česku. Jakkoli je tento výběr limitující, bylo potřeba ho učinit – už kvůli omezeným personálním kapacitám. Vybrané ženy se ale nutně nezabývají architekturou v nejužším slova smyslu, protože naším záměrem bylo upozornit právě na to, že z různých, často genderovaných důvodů si vybraly třeba akademickou kariéru, působily v památkové péči, věnovaly se designu či se staly teoretičkami – jejich cesty zkrátka byly a jsou různorodé. Naším cílem je také ukázat bohatost architektonického pole a vznést otázku, co je vlastně architektura a zda se ni nedíváme příliš úzkým pohledem.

Čemu se věnujete ve výzkumné části projektu?

Jde o výzkum realizovaný mezioborovým týmem, jehož součástí jsou kromě historiček umění a architektek i socioložky a historička. Společná témata se vybírala i na základě rozhovorů s architektkami, které najdete na webu projektu jako podcasty, a na základě dotazníků rozeslaných mezi architektky. Specializované odborné studie se objeví v publikaci, která by měla vyjít letos. Právě v knize dojde na důležitou část feministické práce v rámci dějin architektury, a tou je analýza důvodů, proč jsou ženy v oboru neviditelné, interpretace zjištěných faktů a propojení architektonického prostředí s obecně genderovými otázkami, které se řešily už za minulého režimu: druhá směna, ženská emancipace během socialismu nebo genderová politika tehdy a dnes. Na základě toho se snažíme ukázat, jaké konkrétní strategie ženy volily, aby se architektuře mohly nějakým způsobem přese všechny obtíže věnovat.

Z jakých nejčastějších důvodů jsou ženy v obecném architektonickém kánonů tak málo přítomny?

Jedním z hlavních důvodů je nepříliš překvapivě ona druhá směna čili velké zatížení žen péčí o děti a domácnost a automatické přemýšlení o společenských rolích tímto způsobem. To se netýká jen socialismu, ale i devadesátých let a současnosti. Se Šárkou Malošíkovou a Klárou Brůhovou jsme dělaly průzkum architektonických časopisů z osmdesátých a devadesátých let a bylo do očí bijící, že v nich ženy nebyly skoro přítomny. Zatímco v osmé dekádě minulého století se v nich ale objevovaly aspoň občas, například jako specialistky nebo expertky na konkrétní problémy, v devadesátých letech takřka mizí, a navíc se tu objevuje množství sexistických reklam, takže devadesátky z toho vyšly hůř. Zvláště třeba v souvislosti s revolučním étosem hledání nového architektonického pole a působnosti nových osobností v architektuře se psalo hlavně o mladých mužích. Samozřejmě se ale nikdy nezmiňuje, že jim někdo musel doma hlídat děti a pečovat o domácnost.

Z rozhovorů s architektkami vyplývá, že musely vymýšlet speciální strategie, jak skloubit všechny své povinnosti, a že musely dělat hodně kompromisů. Neměly čas na neformální setkávání, kde se navazují a upevňují kontakty, na politické schůze či chození do médií. Tyto věci musely při velkém zápřahu omezit jako první a výsledkem je právě ona neviditelnost. Jedná se i o různé stereotypy a předsudky, s nimiž se setkáváme i dnes – například mýtus geniálního tvůrce, který funguje určitým způsobem, obětuje se pro obor, pracuje po nocích, přes víkendy, nějak vypadá a nějak se chová. Ženy do tohoto obrazu často vůbec nezapadaly a nezapadají. Ačkoli tyto stereotypy byly v dějinách umění mnohokrát dekonstruovány, stále se objevují.

Dají se ve vámi zkoumaném období, tj. mezi roky 1945 a 2000, vysledovat nějaké výraznější změny či milníky? A pokud ano, shodovaly se s významnými politickými a společenskými událostmi?

To je spíše otázka obecné genderové politiky v Československu. V padesátých letech se objevila spousta zákonů ve prospěch žen, například nový rodinný zákon, v ústavě byla ukotvena rovnost mezi mužem a ženou, byly povoleny potraty, zatímco na Západě k tomu docházelo až v sedmdesátých. letech. Ženy byly silně podporovány v ekonomické nezávislosti a ve výkonu své profese, s čímž šel ruku v ruce velký důraz na institucionální péči o děti. Na ženách však stále zůstávala ona druhá směna, ačkoli původní plán byl, že stát za ně převezme i domácí práce. Nikdy se to ale neuskutečnilo a také nikdy nedošlo k diskusi o tom, že by se do péče měli více zapojit muži. Generace těchto žen ale měla možnost pracovat i na velkých projektech. Zhruba v polovině šedesátých let se ale znovu začaly objevovat hlasy, že pro ženy je přirozené být matkami a pečovatelkami, a s normalizací a upevněním ideje rodiny jako jednotky, která má držet pohromadě a jež byla často jediným prostorem pro seberealizaci, došlo i k potvrzení této představy o ženských rolích. Projevilo se to i v architektuře – ženy se nedostávaly do vedoucích pozic a často jim byly zadávány úlohy, které souvisely s jejich pohlavím, například navrhování škol, školek či občanské vybavenosti. Je třeba uznat, že v tom byly dobré, a byly to velké a důležité úkoly, ale genderovaný podtext v tom nacházíme.

Zmínila jste strategie, které ženy volily, aby se mohly věnovat práci i dalším povinnostem. Jakou měly nejčastěji podobu?

Jde spíš o konkrétní příběhy než o nějakou dominantní strategii. Osobní taktiky byly dost různorodé, pro celé sledované období bylo typické, že architektky odcházely z velkých ateliérů, protože tam panoval velký tlak na to, aby se účastnily soutěží a pracovaly po večerech, a nebyla tam žádná citlivost k jejich životní situaci. Odcházely například učit na vysoké školy, protože tamní prostředí k nim bylo vstřícnější. V devadesátých letech často kloubily částečné úvazky a práci na menších projektech s péčí o děti, které byly mnohdy součástí pracovního procesu a jezdily s matkami i do terénu nebo na stavbu. To vše ovlivňovalo kariéru architektek i tu zmíněnou viditelnost, ačkoli ženy si i v těchto situacích kolikrát našly téma, které jim bylo blízké a naplňovalo je.

Sloboda priestoru v medziach architektúry

Verejný priestor je formovaný architektúrou, ktorej povaha stojí medzi viacerými charakteristikami: je estetickou záležitosťou aj inžinierskou činnosťou, súkromným biznisom aj verejným záujmom, spája sa s voľným aj úžitkovým umením. Vzniká pre širokú paletu užívateľov*liek, avšak už dlhšie je známe, že reálne rozhodnutia v tejto oblasti sú formované pohľadom užšej skupiny – skúsenosti ostatných sú akoby vytlačené za okraj. Táto disproporcia je oveľa pochopiteľnejšia, ak sa pozrieme na architektúru ako na povolanie, v ktorom sa napríklad ženy presadzujú oveľa ťažšie.

Odkrývanie skrytého

Výstava v Galérii mesta Bratislavy s názvom Oslobodený priestor: starostlivosť – architektúra – feminizmus v sebe nesie úvahy o emancipačných stratégiách v architektúre ako odbore, fyzickom priestore i v širšom verejnom priestore minulosti a dneška, ako aj interdisciplinaritu, s ktorou je na problematiku možné nazerať širšie. Na výstave je preto divák konfrontovaný s umeleckými dielami, umeleckým aj umeleckohistorickým výskumom zasahujúcim dejiny a prax architektúry, ako aj širšie spoločenské rámce. Fanúšik*čka architektúry môže najprv ostať sklamaný*á. Samotné architektonické diela tu ostávajú v pozadí a, naopak, vyťahuje sa to skryté, čo formuje prostredie, z ktorého vyrastajú.

Kurátorka Petra Hlaváčová (v spolupráci s kurátorkou umeleckých intervencií Nicole Sabellou) si za centrálny motív zvolili bezpečný priestor na stretnutia a zdieľanie, pričom si kladú otázku, čo všetko je starostlivosť v architektúre. Starostlivý prístup sa začína aktom radikálneho odpočinku – a to nielen vystavujúcej umelkyne Julischky Stengele, ktorá na newyorskom Times Square zabrala priestor niečím takým nevýnosným a neproduktívnym, ako je oddych, ale aj divákov*čok, ktorí v upcyklovanom mäkko ženskom Záclonáriu Danice Pištekovej a Janice Šipulovej môžu len tak odpočívať alebo počúvať o prvých krokoch architektiek v československom priestore, či začítať sa do databázy žien tvoriacich architektúru.

Rozhovory s týmito ženami poukázali na predsudky a prekážky, ale i na zaujímavý prípad toho, že prvé architektky mali paradoxne lepšie podmienky ako ich nasledovníčky. Muži toto prostredie saturovali skrátka oveľa rýchlejšie, v čom možno hľadať i dôsledok obrátenej emancipácie, ktorú špecificky náš priestor zažíval v prerode z pracujúcej úderníčky na gazdinku, udržiavajúcu domácu pohodu. Obraz ženy meniacej sa na v prvom rade starostlivú a vábivú bytosť (až keď sú naplnené tieto úlohy, môže sa žena pustiť do tvorivej práce!) reflektuje miestnosť z koláží dobových socialistických časopisov. S touto šarmantne teatrálnou verziou starostlivosti kontrastujú spomienky na architektku Růženu Žertovou. Kraľuje im moment medzigeneračného prepojenia ich vlastných výrokov a spomienok Šárky Svobodovej a Alice Šimečkovej, ktorý je záznamom starostlivosti nie o dielo, ale človeka – obyčajnej a prirodzenej, ktorá nie je hrdinská ani patetická („robíš, čo vieš a môžeš“) a zároveň je obojstranná.

Jedným razom

Výstava otvorila mnohé otázky priestoru, konfrontovaného s ženskými telami – uzurpujú ho (dvojica Julischka Stengele a Nicole Sabella), akokoľvek formované (plstené objekty Ziljä Quansurá) nenormatívne telá sa cez neho sťažene pohybujú (video Stanislava Bilera) alebo len skrátka chcú tiež byť jeho súčasťou (inštalácia Emílie Rigovej). Špecifická skúsenosť žien z vrstvy či odboru, v ktorej je starostlivosť prácou (video Kataríny Csányiovej o slovenských opatrovateľkách) či naopak, keď na nutnosť starostlivosti profesijne doplácajú (Spolok Architektky), je silnou výpoveďou. Hoci pri inštalácii o feministickej praxi v architektúre by som uvítala viac „architektonické“ riešenie – prepojenie šatiek a výrokov ako symbolu spojenia to na sile neubralo.

Miestami sa mi zdalo, že si výstava odhryzla priveľkú časť (stále obrovského) koláča otázok o architektonickej praxi a feminizme. Komunikovala všetko: vnútornoodborovú problematiku žien v architektúre a špecificky starostlivosť (mne osobne sa táto linka zdala najsilnejšia), verejný priestor, históriu i vzdelávanie. Viac menších, kategorizovaných a podrobnejšie riešených okruhov by podľa mňa prospelo celej štruktúrovo bohatej téme, z ktorej nepoučené diváctvo mohlo odchádzať viac zmätené ako zorientované. „Feminizmus je rozumnou reakciou na všetky nespravodlivosti sveta,“ hovorí motto sprievodného textu. Výstava akoby tieto nespravodlivosti chcela vyriešiť všetky jedným razom.

Autorka je historička a teoretička umění.

Všechno je jinak

Arabsko-izraelský orchestr proti nevědomosti

Edward Said je znám jako zakladatel postkoloniální teorie, intelektuál, který dokázal nabourat eurocentrické myšlení Západu, a zejména jako autor knihy Orientalismus (1978, česky 2008). Daniel Barenboim je považován za jednoho z nejdůležitějších dirigentů a klavíristů druhé poloviny 20. století. Oba ale za svůj největší úspěch pokládají něco jiného: založení souboru West-Eastern Divan Orchestra, v němž spolu hrají hudebníci z Izraele, Palestiny, Libanonu, Jordánska či Egypta.

Londýn, Výmar, Buchenwald

Potkali se náhodou, v hotelovém lobby v Londýně na začátku devadesátých let. Z několika rozhovorů vyrostlo přátelství, jehož tmelem byly debaty o klasické hudbě i snaha porozumět jeden druhému při pohledu na izraelsko-palestinský konflikt. Barenboim, jehož jméno znamená v jidiš „hrušeň“, byl po celý život osočován jedněmi ze sionismu, druhými zase z antisemitismu, a tak dobře rozuměl frustraci svého přítele, který jako veřejně činný akademik čelil obdobným výpadům. Založení souboru jim v tomto ohledu život neulehčilo: orchestr složený z Arabů a Židů byl předurčen ke kontroverzím.

Soubor vznikl v roce 1999. Tehdy během oslav 250 let od Goethova narození přijelo do Výmaru několik desítek mladých hudebníků z Blízkého východu a spojili se v jedno těleso s německými muzikanty. Následně strávili mnoho hodin společnou prací, ale také diskusemi o politice. Ty byly od začátku brány nikoli jako tabu, ale jako nutná část celého procesu. Nejsilnějším zážitkem pro zúčastněné nakonec nebyla hudební performance, nýbrž společná návštěva koncentračního tábora v Buchenwaldu. Předchozí den Said mluvil o sousedství kulturního Výmaru a buchenwaldského lágru i o tom, jak je možné, že se různé národy ztotožňují s diametrálně odlišnými hodnotami. „Dokázal to říct tak, že neurazil žádné Izraelce, neobvinil Němce a Araby přesvědčil o tom, že tuto stránku evropské historie potřebují znát,“ vzpomíná Barenboim v předmluvě ke knize Parallels and Paradoxes (Paralely a paradoxy, 2002), obsahující rozmluvy obou mužů.

Německý kulturní manažer Bernd Kauffmann, třetí ze zakladatelů West-Eastern Divan Orchestra, k tomu dodává: „Pamatuji si, jak asi dvacítka mladých Arabů, kteří do té doby považovali holokaust za čirou propagandu, dorazila do Buchenwaldu. Najednou jim došlo, že je všechno jinak. Téhož večera jeden z Izraelců náhle řekl, že jeho dědeček zahynul v Buchenwaldu, a rozplakal se. V ten moment došlo k jakémusi vzájemnému porozumění a všichni spolu začali mluvit.“ Tento klíčový kolektivní zážitek rozhodl. Z jednorázového projektu se stal trvalý ansámbl. Později na něj navázala Barenboim–Said Akademie, která od roku 2016 v Berlíně vzdělává hudebníky primárně z Blízkého východu a severní Afriky. Koncertní sál, který nese jméno Pierra Bouleze, navrhl pro bono architekt Frank Gehry.

Znepokojivá kombinace

Na velká jména chudší, ale významem rovnocenná je sesterská akademie v Rámalláhu na Západním břehu Jordánu, jejímž hlavním cílem je poskytovat hudební vzdělání palestinským dětem a dospívajícím. Tato instituce funguje nepřetržitě od roku 2003. Stejně jako v případě West-Eastern Divan Orchestra přitom její fungování nebylo žádnou samozřejmostí. Za posledních čtyřiadvacet let se arabsko-izraelský konflikt vyvinul do ještě tragičtější podoby, než jakou měl na přelomu milénia. Zatímco ještě v roce 2005 byl koncert Divan Orchestra v Rámalláhu nadějným příslibem, o rok později, během války s Hizballáhem, odmítlo vyjet na turné několik hráčů z Libanonu. Koncerty v Gaze, Káhiře nebo Kataru byly v následujících letech z bezpečnostních důvodů odvolány.

Zatím nejtěžší okamžik však přišel 7. října 2023. Devět dní po tragédii vydal Barenboim prohlášení, ve kterém se vedle několika očekávatelných frází o míru a potřebě vzdělávání objevil i realistický výrok: „Každý jednotlivec může něco změnit a předat to dál. Ve větším měřítku je to věc politiky.“ Najdeme zde i formulaci, jež se dá považovat za krédo souboru, který svými zakladateli nikdy nebyl prezentován jako mírový projekt, nýbrž jako projekt proti nevědomosti: „Všechny diskuse, ať už jsou jakkoli kontroverzní, začínáme a končíme se základním porozuměním tomu, že jsme si rovni jako lidské bytosti.“ Při jiné, méně citlivé příležitosti Barenboim prohlásil: „Jediné, o co se snažím, je vytvoření platformy, kde mohou všechny strany polemizovat, aniž by došlo na nože.“

Tato kulturní diplomacie má pozitivní výsledky. Koncem října vyšel v New York Times obsáhlý článek o pocitech panujících v berlínské Barenboimově a Saidově akademii. Izraelci prožívali trauma a šok, Palestinci se cítili zranitelní a ohrožení. Zoufalství bylo všeobecné. „Když si představím, že tam lidé umírají, a já sedím ve cvičebně a přemýšlím, jaký použiji prstoklad,“ povzdechla si studentka z Íránu. „Všichni tu zažíváme vnitřní konflikt.“ Citované výpovědi ale mají jednu myšlenku společnou: pokud spolu nezvládneme žít ani zde, rozhodně to nezvládneme v Izraeli a Palestině. Akademie i orchestr se tak stávají sociální laboratoří s pragmatickým poselstvím. Navzdory vzájemným konfliktům, hádkám i bolestivému obviňování studenti nadále vystupují a sdílejí spolu stejnou vášeň. Jak řekla vdova po Edwardu Saidovi, Miriam, pracovat na něčem společně s nepřítelem je „znepokojivá kombinace, která ale může vést k jinému typu myšlení“.

Západovýchodní díván

Barenboima, který má izraelský i palestinský pas, pro jeho kritické názory označili krajně pravicoví politici z Likudu mnohokrát za antisemitu a nepřítele státu Izrael. Palestinské hnutí BDS, požadující bojkot, stažení investic a sankce vůči Izraeli, naopak orchestr vnímá jako nástroj whitewashingu izraelské okupace, kdy se koloniální útlak redukuje na konflikt mezi tradičními rivaly a zcela se ignoruje mocenská nevyváženost. Samostatnou kapitolou pak jsou umělecké výhrady vůči repertoáru, který je (s výjimkou nastudování skladeb Pierra Bouleze, Elliotta Cartera či Harrisona Birtwistla) výsostně konzervativní a eurocentrický a patrně ho vybírá sám Barenboim. Nejčastěji se hraje jeho oblíbený Beethoven.

Důležitý je však také Goethe. Právě jeho sbírka Západovýchodní díván (1819, česky 1928), inspirovaná perskou poezií, dala orchestru název. „Umění bylo pro Goetha jakousi výpravou k Druhému, nikoli soustředěním se na sebe,“ obhajoval název souboru Said v rozhovoru s Barenboimem. „Dnes se více soustředíme na potvrzení vlastní identity, na potřebu kořenů, na hodnoty vlastní kultury a pocit sounáležitosti. Projekce sebe sama směrem ven, širší perspektiva, se stává poměrně vzácnou.“

Dodejme, že v dialozích obou mužů se střídají v podstatě dvě polohy. Buďto se mluví o konfliktu, nebo o Beethovenově genialitě a humanismu. Je v tom určitá ironie. Said prošel – a byl si toho dobře vědom – koloniálním vzdělávacím systémem a to určilo i jeho vztah k hudbě. Zatímco populární produkci hodnotil v souladu s Adornem coby komercializovanou masovou zábavu, arabskou muziku považoval za „děsivě monotónní“ a „postrádající formu“ či „dramatický vývoj (v beethovenovském duchu)“. Said si nicméně uvědomoval problematičnost takových výroků, a proto jako kritik radši psal o historické vážné hudbě. Není překvapivé, že Barenboimovo naprosté opomíjení arabské či izraelské tradice nikdy nezpochybňoval.

Název a repertoár orchestru se tak dlouhodobě ocitají v disonanci. Jak moc jsou Beethovenovy symfonie nebo Goethova sbírka relevantní pro obyvatele Palestiny, Izraele, Gazy? A je tento model udržitelný? To je otázka pro současné i budoucí členy souboru, z nichž mnozí studují na akademiích v Berlíně a Rámalláhu. A také pro Michaela Barenboima, který po zdravotně indisponovaném otci stále častěji přebírá kapelnickou roli.

Autor je hudební publicista.

Vysílání pro Palestinu

Kompilace Amphibian Records

Mezi mnoha jinými hlasy deklarovali podporu Palestincům – v posledních měsících masivně bombardovaným izraelskou armádou a čelícím humanitární katastrofě – také autoři a autorky elektronické experimentální a klubové hudby. Pražský label Amphibian Records podnítil vydání kompilace dvaceti skladeb, na které se objevila významná jména tuzemské klubové scény a také hostující umělci z Egypta. Výtěžek z prodeje nahrávky nazvané Transmission for Palestine má jít na podporu palestinských obyvatel zasažených vojenským konfliktem.

Skladby, jejichž stylové rozpětí sahá od ambientu a taneční elektroniky po drone a noise, výrazným způsobem pracují s emocemi – se vztekem, frustrací, zoufalstvím, ale také s odhodláním, koncentrací a odvahou. Kompilace reflektuje pocity, které zažívá nejen samotný utlačovaný národ v Gaze a na Západním břehu Jordánu, ale také část světové veřejnosti, která tamní dění sleduje. Zároveň chtěli lidé z vydavatelství Amphibian Records zvýšit povědomí o opresi Palestinců mezi publikem pražské elektronické scény. „Věříme v antikolonialismus a osvobození globálního Jihu od západního imperialismu,“ stojí v doprovodném textu. U příležitosti vydání nahrávky se v lednu konala akce v klubu Ankali, do níž se zapojily také kolektivy Nur, Prague for Palestine Youth a feministický magazín Druhá : směna.

Před vpádem Hamásu

Amphibian Records založili během covidové pandemie producenti a+++, atch22, INTT a Inger Illel. Později se ke čtveřici přidali Daniel Valášek alias Kobayashi Maru a běloruská DJka Mudaki. Během dvou let fungování vydali čtyři hudební projekty, na kterých se podílely i osobnosti evropské klubové scény jako The Brvtalist. Při svých parties členové Amphibian Records dvakrát oživili útroby strahovského stadionu a minulé léto společně s kolektivem Nite Vibes uspořádali rave pod širým nebem na pražské periferii.

Zatímco v uplynulých rocích se label zaměřoval především na různé variace techna a trance, v současnosti tíhne spíš ke zlomeným beatům a mísení hudebních žánrů, které je charakteristické pro současné alternativní, nemainstreamové klubové kultury. Odráží se to i v rozmanitosti kompilace Transmissions for Palestine, kde se kromě domovské, „žabí“ šestice objevuje třináct dalších producentů či producentek.

Nápad vydat propalestinský release ovšem nevznikl jako bezprostřední reakce na tragilckou situaci, v níž se po izraelské vojenské ofenzivě ocitli obyvatelé Pásma Gazy, ale už během loňského léta, tedy několik měsíců před vpádem Hamásu do izraelského pohraničí. Klub Ankali ostatně už jedno „vysílání“ na podporu Palestiny zaštítil, a sice v roce 2021 ve spolupráci s platformou Radio Laude. Ačkoli se na více než hodinové nahrávce nacházejí i starší tracky (například Pocket Dial od Alfreda Czitala, spoluzakladatele Harmony Records), většina z hostujících umělců a umělkyň vytvořila své příspěvky až poté, co byli vydavatelstvím osloveni.

Mezi Českem a Egyptem

Osobnosti z Palestiny na kompilaci nenajdeme. Člen labelu Nicolas Atcheson to vysvětluje tím, že nechtěli „tokenizovat“ hudebníky na základě jejich národnosti. Zároveň kolektiv Amphibianu vnímá release jako družbu mezi lokálními umělci a producenty z Egypta. Transmission for Palestine tak otevírá kolaborace projektu Postdrone a aktivisty a básníka Ottesweda, na niž navazuje track It Lingers od Ismaila Hosny. Jakousi spojnicí mezi Českem a Egyptem je účast v Praze usazeného audiovizuálního umělce a producenta Omara El-Sadeka alias QOW, který editorům kompilace pomohl se základní orientací na egyptské experimentální scéně a je také autorem výtvarného motivu na obálce. Přeskakující loopy a ambientní pozadí ve skladbě −2026 jsou charakteristickými znaky El-Sadekovy práce se zvukem, v níž jako by tematizoval křehkost, v daném kontextu odkazující na ničivý dopad válečného konfliktu. Tvrdost závěrečného úderu nicméně naznačuje, že boj proti útlaku palestinského národa rozhodně nekončí.

Jako celek působí kompilace přesvědčivým, konzistentním dojmem. Po ambientním úvodu, který uzavírá track s rituálními, šamanskými prvky Aching Heart od slovenské producentky a rezidentky Ankali Evy Porating, následují skladby s klubovým soundem. Kobayashi Maru pracuje glitchem v kombinaci s upozaděným nepravidelným beatem, evokujícím jakousi temnou dystopii. Multižánrovými tracky přispěli i zkušení elektroničtí producenti Ladislav Zensor, vystupující pod jménem Oblaka, či Jan Macháček neboli Ancestral Vision. DJ a člen kolektivu Wrong Jan Vacek alias C4AT navázal na svůj projekt CSSR Archives (2023) syrovým, industriálním trackem Fake Empire. Soubor uzavírá skladba Bleeding Earth od člena Amphibianu Ingera Illela (zde pod uměleckým jménem Inom), v níž futuristický sound s nepravidelným beatem doplňují nahrávky z propalestinských protestů.

Transmission for Palestine je v rámci tuzemské elektronické scény jedinečným projektem. Kromě svého charitativního a aktivistického zaměření je také mimořádně přesvědčivou připomínkou toho, že se na tuzemské alternativní klubové scéně nachází řada mladých talentovaných umělců a umělkyň. Mimo to můžeme projekt brát jako zprávu o tom, že i v Česku se část tvůrců dokáže postavit proti dominantnímu proizraelskému narativu, nekriticky přejímanému českými médii. Lednová kompilace se tak připojila k podobným počinům zaštítěným například barcelonským vydavatelstvím Paralaxe Editions nebo značkou Cease 2 Exist švédského producenta Varga.

Autor je hudební a filmový publicista.

Alternativa k Netanjahuovi

Změnil by premiérův odchod horizont izraelské politiky?

Izraelské komunální volby, naplánované na 27. února, budou první možností sledovat překreslení politické mapy. Jak naznačují průzkumy, politické prostředí v Izraeli se od posledních voleb zcela jistě promění. Otázkou nyní je, jak dalece se bude nové politické vedení lišit od Benjamina Netanjahua. Průzkumům dlouhodobě – ještě před vypuknutím války – dominoval Benny Ganc z opozičního tábora. Kdyby se parlamentní volby uskutečnily v půlce ledna, mohl by snadno vytvořit vládnoucí koalici. Naopak Netanjahuův blok by podle deníku Ma‘ariv měl ve stodvacetičlenném Knesetu pouze 44 mandátů (v posledních volbách jich získal o dvacet více). Že opozici povede Ganc, ale není zdaleka zřejmé. O popularitu se v současnosti dělí s Gadim Eizenkotem, s nímž zasedá ve válečném kabinetu.

Lídři opozice

V souvislosti s vedením války v Gaze, kvůli níž bylo proti Izraeli u Mezinárodního soudního dvora vzneseno obvinění z páchání genocidy, by předčasné volby a dosazení Gance či Eizenkota byly pro další vývoj zásadní. Oba totiž veřejně říkají to, co Netanjahu nejspíš tuší, ale nahlas to neříká. Totiž že naprostá porážka Hamásu není v dohledné době možná. Podle průzkumů se ale zatím zdá, že izraelská veřejnost změnu sice chce, ale zatím se ji zdráhá vyžadovat uprostřed války. Zároveň ale není namístě přílišný optimismus, pokud jde o dlouhodobé efekty takové změny. Ganc i Eizenkot si svou předpolitickou kariéru odbyli v armádě. Eizenkot formuloval vojenskou doktrínu Dahíja, která v rámci odstrašující strategie v boji proti polovojenským jednotkám schvaluje použití nepřiměřené síly vůči civilní infrastruktuře. Tedy doktrínu, jejíž destruktivní následky můžeme podle mnohých odborníků sledovat i nyní v Gaze.

Dnes oba působí ve středopravicové Národní jednotě. To je uskupení složené z Gancovy strany Modrobílá a Nové naděje Gideona Sa‘ara, které vzniklo při volbách v roce 2022. Svou politiku staví především na vymezování se vůči Netanjahuovi. Za „Bibiho“ hlavní problém vždy považovali zejména to, že je hrozbou pro židovskou demokracii, nikoli jeho řešení (či spíše neřešení) izraelsko-palestinského konfliktu.

Paradoxně tak mají největší odpůrci Netanjahua ke svému konkurentovi poměrně blízko. V politickém boji byla vždy patrná Gancova snaha vykreslit sebe sama jako důstojnější či správnější volbu oproti zlému a korupcí prolezlému Netanjahuovi. Jenže politická soutěž postavená na osobnostních rysech politiků jen zdůraznila to, že politicky se nijak zásadně neliší. Vposledku měli Netanjahu, Ganc i Eizenkot vždy podobný úkol – balancovat liberální izraelské instituce s ilegální okupací tak, aby nebyla židovská demokracie ohrožena zvenku ani zevnitř.

Povaha alternativy k Netanjahuovi bude však podstatná nejen pro konec války, ale zejména pro rozhodování o tom, co přijde po ní. Vítězství opozice by znamenalo především odstranění vlivu extremistických stran v současné vládní koalici. Velký sen izraelské krajní pravice spočívá v navrácení osad do Pásma Gazy. Netanjahuova neochota stanovit jednoznačné poválečné plány tyto mesianistické vize pouze dále posiluje.

Naděje na levici?

Nástupce se hledá také v levicových kruzích. Nedávno v politice skončila Merav Micha‘eli ze Strany práce a na obzoru zatím není příliš nových tváří. Sionistická levice tedy nyní bude mít za úkol najít nové politiky a političky, kteří ji udrží v parlamentu. V posledních volbách se totiž levicový Merec do Knesetu vůbec nedostal a Strana práce volební klauzuli málem nepřekročila.

K výraznějším postavám současné levice patří například Ja‘ir Golan, který se na politickou scénu vrátil i díky svým záchranným aktivitám v den masakru 7. října. Golan ale příliš nevybočuje z řady izraelských mainstreamových politiků. Jako bývalý generál sloužil několik let v IDF pod Netanjahuem a je rovněž spoluzodpovědný za rozsáhlou operaci Obranný štít v roce 2002, která byla kritizována pro vysoký počet mrtvých civilistů a značnou míru destrukce palestinských měst. Právě od Golana, dřívějšího člena Merecu, jsme mohli slyšet jedno z mnoha genocidních prohlášení, která od začátku války zazněla: v říjnovém rozhovoru pro server Ynet prohlásil, že je naprosto legitimní neumožnit vstup humanitární pomoci do Gazy a sdělit Hamásu, že dokud nebudou rukojmí propuštěni, mohou všichni v Gaze „zemřít hlady“.

V izraelském politickém prostoru se po zhroucení mírového procesu rozplynulo větší úsilí o proměnu politické imaginace a netanjahuovská hegemonie tuto tendenci jen dále stvrdila. Izraelská levice se v této nové éře již nevzpamatovala. Přinejmenším od voleb v roce 2009 podřizovala svou politiku té pravicové. Protože doufala v odstranění Netanjahua, dělala vše pro to, aby byla přitažlivější pro politický mainstream. To mimo jiné znamenalo také vyhýbat se termínu okupace. Označení „levičák“ se stalo synonymem pro zrádce, a tak se sionistická levice soustředila spíše na zdůraznění svého sionismu než levicových principů.

Radikálnější přístup ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu představují dvě nesionistická uskupení současné izraelské politiky – strana Chadaš (která v listopadu 2022 kandidovala spolu s arabskou stranou Ta‘al) a konzervativní islamistický Ra‘am. Ty však stejně jako středová levice zůstávají na okraji. Podle průzkumu Ma‘arivu z poloviny ledna by Chadaš-Ta‘al i Ra‘am mohly získat po pěti mandátech.

Přestože se Chadaš v Izraeli považuje za ultralevicovou stranu, její pozice k řešení okupace dobře ilustruje, jak se tamní perspektiva liší od požadavků neizraelské levice, která často upřednostňuje jednostátní řešení. Chadaš naopak stále zastává vizi dvou samostatných států.

Jakkoli idea jednoho společného státu nepřišla většině Izraelců a Palestinců příliš přesvědčivá ani před válkou, po 7. říjnu je pro ně už v podstatě nepředstavitelná. Politická diskuse v Izraeli bude muset tuto novou realitu reflektovat. Pokud chce izraelská levice být ve formulování řešení úspěšná, bude se pravděpodobně muset pohybovat někde mezi koncepty separace (dvoustátní řešení) a naprosté integrace (jednostátní řešení).

Politika ve stínu války

Od začátku války je také velmi znepokojující stupňující se násilí vůči Palestincům na Západním břehu či rostoucí podpora pro znovuosídlení Gazy. Předčasné volby by mohly tyto tendence přinejmenším zmírnit. Pro dlouhodobou politickou proměnu však současná alternativa k Netanjahuovi moc nadějí nenabízí. V politickém prostoru, jemuž na obou stranách mainstreamového politického spektra dominují především generálové a zavedené politické elity, se zatím náznaky směřování k opravdu demokratické a spravedlivé společnosti nezjevují.

Aktuálně sice v průzkumech vede středopravé uskupení, to se ale může velmi brzy změnit. Mnozí se obávají, že se jedná pouze o dočasný trend vyvolaný znepokojením ze způsobu vedení války Netanjahuovým kabinetem a skutečností, že v Gaze bylo k 28. lednu nadále drženo přes 130 rukojmích a zajatců. Je naopak pravděpodobné, že se celá společnost posune doprava, což už nyní můžeme pozorovat u představitelů politického středu.

Důležité samozřejmě bude, kdo do příštích voleb povede Likud a kdo vyplní politický prostor mezi ním a Gancovým projektem. Již zmiňovaný Gideon Sa‘ar půjde do voleb pravděpodobně bez Gance, protože jeho strana je více napravo a samotná má šanci přebrat voliče Netanjahuovi. Osobností na pravicovém spektru, pro které bude výhodný pád Likudu, je ale více: například expremiér Naftali Bennett, současný předseda strany Ješ Atid Ja‘ir Lapid, někdejší ministryně spravedlnosti a vnitra Ajelet Šaked či bývalý ředitel Mosadu Josi Kohen. Rovněž by se nemělo zapomenout na některé známé tváře z řad rezervistů či protestujících proti justiční reformě. Zejména hlas rezervistů bude ve veřejném prostoru v důsledku probíhající války značně posílen.

Staronovým problémem levicových i středových stran bude boj s typickými strašáky izraelské politické imaginace: mladí vojáci ve válce, trauma holocaustu a nově obrazy brutálního masakru na jihu Izraele. Obavy o národní bezpečnost budou politickému diskursu dominovat. Na levicové opozici nyní bude, zda dokáže diskuse ohledně bezpečnosti propojit s budoucností Palestinců a Palestinek na Západním břehu, v Gaze i Izraeli. To rovněž znamená nabídnout izraelské veřejnosti způsob a nástroje, jak přetvořit pocity zranitelnosti, vzteku a smutku do požadavků po spravedlnosti a udržitelném míru. Teprve v nadcházejících měsících se ukáže, zda je něčeho takového oslabená izraelská levice tváří v tvář výraznému nárůstu protipalestinských nálad vůbec schopna a především zda jí někdo bude ochoten naslouchat.

Autorka studuje politologii na FF UK.

Amplitudy násilí

Hamás po roce 2006

O Hnutí islámského odporu (Harakat al-Muqáwama al-Islámíja), známém pod akronymem Hamás, se v českém prostoru traduje řada nepřesností a zjednodušení. Hamás vzešel z palestinské odnože egyptského Muslimského bratrstva a jeho poměr k mateřské organizaci je velmi důležitý z hlediska ideologie i regionálních vztahů na Blízkém východě. Hamás vznikl jako vojenské křídlo (či buňka) do té doby spíše nenásilného palestinského Muslimského bratrstva, které mělo reagovat na události druhé intifády ozbrojeným odporem. Roky 1987 a 1988, kdy se Hamás formoval jakožto samostatná organizace, můžeme považovat za začátek konce sekulárního palestinského ozbrojeného odporu a za nástup odporu islamistického.

Zmařené šance

Poté, co se Hamás stal jednou z významných palestinských ozbrojených sil, odmítal se takřka dvě dekády účastnit politického procesu na okupovaných územích: bojkotoval účast ve volbách s odůvodněním, že by tím legitimizoval mírový proces z Osla, tedy dvoustátní řešení. Obrat k většímu pragmatismu nastal před palestinskými volbami v roce 2006. Tehdejší americký prezident George W. Bush vyzval palestinskou samosprávu, aby vyhlásila parlamentní volby poté, co se po smrti Jásira Arafata uskutečnily volby prezidentské. Ty vyhrál v roce 2005 nynější palestinský prezident Mahmúd Abbás. Spojené státy i Izrael konání parlamentních voleb podpořily, avšak nepředpokládaly účast Hamásu. Ten se rozhodl ve volbách kandidovat, k překvapení všech zvítězil a měl sestavit vládu. Klíčem k úspěchu nebyla ani tak radikální islamistická rétorika Hamásu, jako spíš únava voličů z korupcí prolezlé palestinské samosprávy, s kterou byli spojeni představitelé Fatahu.

Palestinským premiérem byl po volbách jmenován Ismáíl Haníja, nynější exilový lídr hnutí. Ten nakonec sestavil vládu, kterou však odmítali Izraelci, Američané a také – jakkoli ne zcela jednoznačně – Evropská unie. Izrael se snažil narušovat činnost palestinské vlády všemožnými způsoby: zadržováním peněz palestinské samosprávě či zatýkáním členů Hamásu zvolených za palestinské zákonodárce. Odůvodňoval to tím, že Palestincům nesmí vládnout teroristická organizace, která má ve svých stanovách zničení Izraele. Reálně spíše chtěl udržet u moci palestinské politické struktury, které mu vyhovovaly.

V rámci vnitropalestinské politiky přitom byla na stole i možnost, že by Hamás v rámci vlády jednoty se svými rivaly z Fatahu uznal dohody z Osla. Izraelci nakonec s pomocí jestřábů z Fatahu dosáhli svržení vlády Hamásu. To se jim ovšem povedlo pouze na Západním břehu. V Gaze islamisté převratu, jejž podporovali Američané a Izraelci, předešli a tamní pučisty z Fatahu zlikvidovali. Hamás se tak chopil vlády v Gaze.

Mezi členy hnutí samozřejmě byli extremisté, kteří by nejspíš politické řešení v rámci nově vzniklé vlády sabotovali. Zda existovala reálná šance, že by v Hamásu zvítězili pragmatici a teroristická organizace by se proměnila v seriózní politickou stranu, o tom dnes můžeme jen spekulovat – tato možnost byla zmařena už v zárodku.

Panislamismus i nacionalismus

Muslimské bratrstvo (Al-Ichwán al-Muslimín), z nějž Hamás ideologicky vychází, je panislámská organizace založená v Egyptě ve dvacátých letech minulého století. Jeho cílem byla očista egyptské společnosti skrze návrat k islámským kořenům a snaha vymanit Egypt z britské nadvlády. Pomocí charitativní a sociální práce se bratrstvo snažilo o islamizaci egyptské společnosti zdola. Podobně se na palestinských územích choval Hamás.

Hlavním cílem Muslimského bratrstva vždy bylo sjednocení všech muslimů do jednoho islámského státu. K myšlence islámského státu se hlásí rovněž džihádisté z al-Káidy nebo ISIS. Proto je nejvýznamnější ideolog Muslimského bratrstva Saíd Kutb považován za jakéhosi praotce dnešních džihádistů. V médiích se po útocích ze 7. října často objevuje otázka, zdali není Hamás ideologicky totožný s dvěma zmíněnými teroristickými organizacemi. Hamás se ovšem ideologií od své mateřské organizace částečně odlišuje. Sice zachovává některé panislámské pozice – Palestinu kupříkladu považuje za svaté území pro všechny muslimy –, zároveň však akcentuje palestinský nacionalismus.

Ať už byly říjnové útoky jakkoli brutální, neexistují žádné indicie, že by Hamás měnil své postoje nebo že by směřoval ke globálnímu džihádu. Útočí výlučně na území historické Palestiny, a to jak na civilní, tak na vojenské cíle, a nezdá se, že by na tom chtěl cokoli měnit. Paradoxně na rozdíl od sekulárních organizací zastřešených pod Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) nikdy v historii nezaútočil na izraelské cíle ve světě. Připodobňování Hamásu k al-Káidě a Islámskému státu vychází spíše z brutality říjnového masakru, samotný jeho rozsah však nesvědčí o ideologických proměnách ve vedení hnutí. Útok byl cílen také na vojenská stanoviště, která jsou z pohledu Palestinců symbolem dvě dekády trvající blokády Pásma Gazy.

Ani v případě záměrného vraždění izraelských civilistů nemůžeme mluvit o vychýlení strategie Hamásu oproti druhé intifádě, během níž byla organizace zodpovědná za sebevražedné atentáty namířené proti civilistům v izraelských městech. Mohli bychom tak hovořit o pravidelných amplitudách násilí. Mimo raketové útoky, většinou odpalované naslepo, se hnutí v posledních velkých střetech zaměřovalo spíše na izraelské vojenské cíle. K oscilaci mezi radikalizací a pragmatičností je potřeba dodat, že Hamás v roce 2017 doplnil svoji chartu o článek, ve kterém připouští dvoustátní řešení na základě hranic z roku 1967, čímž částečně akceptuje existenci Izraele. Články o destrukci židovského státu však vymazány nebyly.

Hamás není ISIS

Pokud jde o regionální spojence Hamásu, nikdy jimi nebyli sunnitští globální džihádisté. Ani v době největšího rozmachu Islámského státu neprojevoval Hamás k této entitě sebemenší sympatie. Palestinské hnutí naopak patří do „osy odporu“, která vedle Hamásu sestává z Íránu, libanonského Hizballáhu, jemenských Húsíů a proíránských milic v Iráku. Až na Hamás jsou to všechno šíité a zapřisáhlí odpůrci Islámského státu a obecně sunnitského džihádismu.

Život v Gaze je obtížný z mnoha důvodů. Většina Palestinců však vždy vinila spíš izraelskou blokádu než Hamás. Ten se před říjnovými útoky těšil jen velmi malé podpoře a v průběhu minulých let došlo k několikerým protivládním protestům. Vůči domácímu disentu si islamisté počínali brutálně. Zatýkání a mučení politických oponentů je však vlastní oběma palestinským frakcím, Hamásu i Fatahu. Přesto se nedá říct, že život pod Hamásem by byl srovnatelný s mírou brutality, jakou zažilo například syrské nebo irácké obyvatelstvo pod vládou ISIS.

Co bude dál s Hamásem v Pásmu Gazy, neví nikdo, ani izraelská vláda. Podaří se ho Izraeli vojensky zničit? A co takové zničení vlastně vůbec znamená? Jak nás přesvědčila již Bushova válka proti terorismu, ideologii vojensky zahubit nelze. Navíc se lze domnívat, že po izraelské destrukci v Gaze bude mít Hamás v budoucnu lehčí úlohu při náboru nových členů. Bude Gaza znovu okupována Izraelem, či se tam vrátí palestinská samospráva? Je nepravděpodobné, že by tamní obyvatelé považovali za legitimní vládu, kterou dovezou izraelské tanky. Hamás, ať už v exilu, nebo na palestinských územích, z palestinského politického života snadno ani rychle nezmizí.

Autor je arabista.

Gaza nemá v Česku tvář ani hlas

Velké konflikty jsou pro česká média srozumitelné jen jako příběhy o jasně vymezeném dobru a zlu. Nezávisle na složitosti příčin, podmínek a souvislostí je zpravodajství proměňuje ve vyprávění o obraně demokracie a západních hodnot. Zjednodušování vede k tomu, že se status oběti přiznává jen někomu – zhusta na základě kulturní blízkosti. A může nastat i situace, kdy média ani netuší, kdo by onou obětí mohl být.

To se ostatně stalo v případě občanských válek v Sýrii a Iráku. Poté, co lidé z arabských zemí začali utíkat před válkou, média se k nim obrátila zády a jala se bránit „pevnost Evropu“. A to i nařízením vedení redakce – jako v TV Prima v roce 2015. Uprchlíci před terorem se v českém zpravodajství proměnili v teroristy. Opatrný zájem vyvolala pouze genocida křesťanů a Jezídů, ale jinak se média spoléhala na klasický nacionalistický imperativ „bojuj za svou zemi“. Navzdory tomu, že evropská představa o národních státech je na Blízkém východě nefunkční. Připomeňme, že Česká televize v roce 2015 přinesla dvouhodinový rozhovor Michala Kubaly s diktátorem Bašárem al-Asadem. To jen dokládá nečitelnost tamějších konfliktů pro české novináře a ztrátu orientace ve chvíli, kdy chybí jednoznačně rozpoznatelný demokratický aktér. Často se říkalo: „Nevíme, kdo k nám přichází.“ Česká média se to však nesnažila zjistit.

Války na Ukrajině i v Gaze se od Sýrie liší tím, že nám kulturní blízkost umožňuje silnější identifikaci s jednou ze soupeřících stran. Jsou čitelnější, takže se může zdát, že v nich demokracie bojuje se zlem. Rusko-ukrajinský konflikt čeští novináři pojímají jako variaci na sovětskou okupaci Československa, kruté a zavrženíhodné útoky Hamásu jsou zase reminiscencí holokaustu. Obě vyprávění jsou natolik zjednodušující, že znemožňují zaznamenat realistické kontury těchto konfliktů.

To má své důsledky ve vztahu k obětem. Čeští novináři mají tendenci přeceňovat preferovanou stranu konfliktu a dehumanizovat tu druhou. Reprodukují mýty o enklávách demokracie v regionech, které jsou politicky složitější, a celá etnika buď idealizují, nebo je vykreslují jako barbary. Výmluvným příkladem mohou být Události, komentáře z 19. října 2023. Moderátor Jakub Železný (s česko-izraelským odznakem na klopě) školil ministryni obrany Janu Černochovou, že je málo proizraelská a že vláda musí odříznout Palestinu od humanitární podpory. „Představa, že by demokratická země schválně cílila na nemocnici, přece musí být jasně odmítnuta,“ prohlásil Železný a s Černochovou si notovali, že u spojenců jsou útoky, jako byl ten na nemocnici Al-Ahlí, jen vedlejšími škodami. Diskutující zaměňovali arabské etnikum, Palestince, Evropany demonstrující proti izraelské operaci a teroristy a varovali před další ohrožující migrací – tedy přesněji před uprchlíky.

Tak Palestinci – ale i kdokoli, kdo se zastává jejich práv – ve zpravodajství přicházejí o lidskou tvář. V politických diskusích lze pozorovat podivuhodné suspendování demokratického étosu – občané nepřátelských států postrádají nejen racionalitu, ale i důstojnost. Stávají se emocionálním davem, který je třeba tvrdě kontrolovat. Palestinští civilisté ve zpravodajství křičí na ulici, zatímco izraelské oběti mohou soustředěně prezentovat svůj osobní příběh a diváci se s nimi mohou ztotožnit. Gaza ztratila tvář i hlas a stala se démonem.

Příběhy Palestinců chybějí. Prakticky výhradní zástupkyní těchto obětí konfliktu je u nás umělkyně Yara Abu Aataya, která však pro tuzemské novináře představuje riziko. Zatímco média jako Deník N nebo Alarm s ní rozhovor zveřejnila, v České televizi nebylo interview, jež natočila pro pořad 168 hodin, do vysílání zařazeno. Na Novinkách.cz byl rozhovor s ní sice publikován, ale po pár hodinách ho vedení redakce z webu stáhlo a s jednou z jeho dvou autorek, Magdalenou Matouškovou, ukončilo spolupráci – příspěvek byl prý výrazně propalestinský a narušoval „jednotnost zpravodajství“. Rozhovor s umělkyní vedla také Linda Bartošová na Aktuálně.cz a nedlouho poté se dozvěděla, že s ní vydavatelství Economia do dalšího roku už nepočítá. Jak potom lze očekávat, že lidé v médiích věnují energii náročnému a nevděčnému vyhledávání informací a příběhů z Palestiny, když jim za to hrozí vyhazov?

Hlasy palestinských obětí a informace o humanitární katastrofě k nám nemohou dolehnout i proto, že byl narušen komunikační kanál z Palestiny. Žurnalista Sami Abu Salem nedávno natočil video, ve kterém popsal tamější podmínky k práci: „Nemáme žádný přístup k internetu, je nedostatek elektřiny, není doprava, i ulice jsou zničeny. Proto nemůžeme vyprávět mnoho příběhů.“

Jedním ze železných žurnalistických principů prostupujících etickými kodexy snad všech profesních organizací je imperativ solidarity. Palestinský syndikát novinářů na konci ledna zveřejnil, že v důsledku izraelské operace bylo dosud zabito sto šestnáct žurnalistů a mediálních pracovníků, dvanáct set novinářů se stalo uprchlíky nebo skončilo v nemocnicích a padesát šest jich bylo zatčeno a uvězněno. Mezi mrtvými je i čtrnáct žen. A stejně jako české redakce v minulosti ignorovaly mezinárodní kampaně Evropské federace novinářů zaměřené proti diskriminaci uprchlíků a migrantů (#MediaAgainstHate), na podporu žen a genderové rovnosti nebo prosazování spravedlivých pracovních podmínek v médiích, i nyní jako by pro ně palestinští kolegové neexistovali. Mezinárodní federace novinářů přitom k jejich podpoře v aktuální kampani hlasitě vyzývá.

Česká žurnalistika dlouhodobě trpí odtržeností od globálního kontextu novinářské diskuse o etice a profesních standardech. I když se v posledních letech především v menších, nezávislých redakcích objevuje snaha tento nedostatek napravit, mainstream nadále houževnatě odolává. Dehumanizace či ignorování palestinských obětí války v Gaze je jenom jedním ze střípků nelichotivého obrazu české žurnalistiky, jež stále neumí bránit lidskou důstojnost.

Autor působí na katedře mediálních studií a žurnalistky na Masarykově univerzitě v Brně.

Katalánsko bez vody - ultimátum

Knihy v igelitu

Potřebu zatavování knih do plastové fólie jsem nikdy nepochopil. Smysl snad dává u hudebních nosičů či filmových DVD, protože sugeruje, že vinyl nebo disk nikdo nepopatlal špinavýma rukama či nepoškrábal. Ale že by se prolistováním knihy v obchodě mohla poškodit písmenka či natrhnout vazba, to už chce dost bujnou fantazii. Jasně, někdo mohl na stránce zanechat bacil či vir, ale s takovouto útlocitností bychom museli přestat kupovat knihy v antikvariátech, půjčovat si je v knihovnách či vyměňovat v knihobudkách. A tak občas při trhání fólie nostalgicky vzpomínám na devadesátá léta v prodejně Fišer v Kaprově ulici, kde profesní hrdost knihkupce velela jakýkoli formát úhledně zabalit do papíru. Tehdy nákup knihy obnášel ještě i lidskou interakci mezi oběma aktéry; i s možností říci, že balit mi to nemusejí.

Objednáváním zatavených výtisků nakladatelé pochopitelně vycházejí vstříc faktu, že víc a víc knih se kupuje na internetu a že tím aspoň trochu brání poničení, když internetový distributor vkládá útlou sbírku poezie do krabice po pětilitrovém hrnci a tu pak vycpává vším možným. A nakladatelé jistě reagují i na fakt, že ani v knihkupectví už potenciální kupec nepotřebuje knihu prolistovat a trochu se začíst, aby se rozhodl ke koupi. Nad zatavenou knihou mrkne do čtenářských databází na procenta či hvězdičky, případně přichází už rozhodnut, protože influenceři o tom mluvili tak nadšeně a na instagramu ta knížka všem ohromně sluší.

Teprve nedávno mi ale došlo, že zatavování knih do igelitu bylo nakročením k zásadnější novotě: knihy ve fólii může přece prodávat každý; i ten, kdo dosud prodával něco zcela jiného. Když v současnosti zadáte hledaný titul do vyhledávače, kromě tradičních velkých prodejců a distributorů knih vám mezi prvními vyjede i firma, která už po desetiletí dominuje na trhu se spotřební elektronikou, od níž pak přešla k lecčemu dalšímu. Ano, ta s tím zeleným debilem. V nabídce mají takřka vše, třeba i filosofické knihy z nakladatelství OIKOYMENH. Autora knihy nepovažují za nějak podstatnou položku, takže popiskám dominují pouze názvy a hvězdičky spokojenosti. Nabídku koncipují velkoryse, takže lze kliknout na složku romány, ale taky na prózy, a přitom vyjede jedno a totéž. Nerozhodný zájemce zjevně bude raději vybírat pomocí předvýběrů „nejprodávanější, nejlepší filozofické knihy“ či „levné filozofické knihy“. Zda zaměstnanci v polední pauze čtou a vybírají, které z filosofických knih jsou ty nejlepší, známo není.

Co je naopak vidět na první pohled, je fakt, že ceny drží níž než většina konkurence, včetně té internetové. Vypadá to, že zas jsme o něco dál v tom lidském pokroku: večer objednáš a ráno s pořadovým číslem v ruce pozoruješ, jak ti po pásu mezi sekačkou a olejem do jejího motoru přijíždí Problém bytí u Aristotela.

Dobrá cena činí čtenáře šťastným. A netruchlí ani nakladatel: dostane dohodnutá procenta z prodejní ceny, a že se distributor o rabat podělí s prodejcem všeho pro spokojenou domácnost, mu může být jedno.

Kdo však tratí, je onen v úvodu nostalgicky vzpomínaný knihkupec. S výjimkou některých knih v kategorii bestsellery zde totiž všechny nabízené knihy mají „skladem u dodavatele“. Tam, kde tradiční knihkupec knize často na několik měsíců platí prostor a energie s ním spojené, věnuje čas, aby ji zařadil do patřičného regálu, sleduje, zda by neměl doobjednat, u obchodníka se vším se kniha přiveze až po objednání a jen se při výdeji hodí na pás. Je zalitá v igelitu, takže i kdyby olej jedoucí před ní trochu vytékal, setře se vše papírovým ručníkem. Knihkupec si pár měsíců v roce hryže nudou prsty, protože třeba na jaře se knihy moc nekupují. U obchodníka se vším se v tu dobu ve velkém nakupují vertikutátory a zahradní bazény, takže ho malý obrat knižního prodeje nepálí.

Svaz českých knihkupců a nakladatelů odhaduje obrat prodaných tištěných knih v Česku v roce 2021 (údaje za bližší roky zatím neuvádí) na 8,1 miliardy korun. Což sugeruje dost velký rybník. Jenže ke konci roku 2022 v této zemi zbývalo zhruba 570 „kamenných“ knihkupectví, z nichž zhruba polovinu vlastnily řetězce. Ta zbylá polovina je na vyhynutí. Knihkupec na okresním městě nemůže nabízet ceny jako velkoprodejci, ale nemůže to suplovat ani tím, co má navíc – lidským rozměrem. Knihy, které prodává, neprolistuje, protože kdo by si vzal tu otevřenou, když ty ostatní jsou pěkně ve fólii. Takže o knize ví v nejlepším případě totéž co kupující – to, co píšou na těch internetech.

Ono se pro čtenáře zdánlivě mění jen médium prodeje: objednám a vyzvednu a je mi jedno, kde, když to tam mají o tolik levněji. Ale je to podobné jako s proměnou antikvariátů: díky vyhledávačům snadno zjistím, kde, za kolik a v jakém stavu to, co chci, mají. Objednám a vyzvednu. Pohodlné, rychlé, ekonomické. Akorát se ztratila ta radost, když člověk najednou narazil na vytouženou, léta sháněnou knihu. Jednou takhle budete chodit na houby s navigací, která vás přesně povede od hřibu ke kozákovi; předem si naklikáte, o které houby stojíte a kolik jich chcete, a když v lese budou, neuděláte ani krok navíc.

Autor je literární teoretik a pedagog.

Od mesianismu k hypotékám

Osadnické hnutí a izraelská politika

Po šestidenní válce proti sousedním arabským státům v létě 1967 se palestinský Západní břeh ocitl pod kontrolou izraelského státu. Ačkoli Izrael obsadil i pásmo Gazy, Sinaj a Golanské výšiny, bylo to především dobytí teritoria na západ od řeky Jordán, které bylo oslavováno. Poprvé za dva tisíce let totiž židovský národ kontroloval území, kde se odehrála celá řada formativních událostí jeho antické historie (není náhoda, že i mnoho sekulárních Izraelců a Izraelek nazývá tato území biblickými jmény Judea a Samaří). Přístup k posvátným místům judaismu, jako jsou Západní zeď v Jeruzalémě nebo hrobka patriarchů v Hebronu, vedly k vlně národní extáze, která měla i silně náboženskou dimenzi, neboť izraelské vítězství bylo v některých kruzích chápáno jako první krok k příchodu mesiáše.

Velký Izrael

Rané osadnické hnutí bylo do velké míry produktem směsice nacionalismu a specifické interpretace judaismu, které zdůrazňovaly nutnost židovské přítomnosti v „zemi izraelské“. První osady tak byly zakládány věřícími Izraelci na Západním břehu jakožto materializace mesianisticko-politických snah o židovské znovuosídlení historické domoviny. Ačkoli tehdejší izraelská vláda pod vedením Strany práce neprosazovala strategii osídlování celého Západního břehu a chtěla primárně kontrolovat okolí Jeruzaléma a údolí Jordánu, odmítla zasahovat proti nově vzniklým osadám, a naopak jim poskytovala vojenskou ochranu i přístup k základní infrastruktuře.

K institucionalizaci osadnických politických snah došlo postupně v hnutí Guš Emunim (blok věrných), které vzniklo v roce 1974 a jehož agendou bylo prosadit vizi (a realitu) „velkého Izraele“ napříč izraelskou společností a politikou. Protagonisté hnutí vycházeli z tradice náboženského sionismu, který kombinuje projekt židovské politické suverenity na Blízkém východě s náboženskými prvky. Zároveň ale politické směřování tohoto ideologického proudu posunuli k významně radikálnějšímu výkladu toho, co všechno má do území židovského státu spadat. Kromě samotného Izraele viděli jako nedílnou součást právě i Západní břeh, Pásmo Gazy, Sinaj, Golanské výšiny a podle některých výkladů i velké části dnešního Egypta, Jordánska a Iráku. Teritoriální ambice byly pak doprovázeny rasismem vůči Palestincům a Palestinkám, jejichž přítomnost byla vnímána jako historická nespravedlnost a jejich nároky jako zcela nelegitimní ve světle biblických příslibů. Z tohoto podhoubí vyrostl fenomén extremistických osadníků útočících na palestinské vesničany a jejich majetek – akce, jež pokračují dodnes. Izraelské ozbrojené složky je v naprosté většině případů přehlížejí, a dokonce se jich někdy i účastní.

„Neideologické“ osady

K zásadním změnám došlo dvě dekády po šestidenní válce, kdy izraelský stát přešel od implicitní ochrany a podpory osadnických komunit k politice jejich aktivního rozšiřování. Stalo se tak v kontextu dvou širších politicko-společenských trendů, neoliberalismu a suburbanizace. Pod vlivem vleklé ekonomické krize představila pravicová vláda v průběhu osmdesátých let sérii reforem směřujících k privatizaci veřejného sektoru a osekání sociálních služeb. Tento klasický neoliberální model měl ale v Izraeli jedno specifikum: vláda zároveň zachovala de facto sociální stát pro izraelské občany a občanky na Západním břehu. Tam významně dotovala hypotéky, sponzorovala výstavbu bytů a obytných domů a místním správám a úřadům přidělovala štědré rozpočty. V průběhu osmdesátých a devadesátých let tak nebylo výjimkou, že cena rodinného domu v osadě i s pozemkem byla nižší než cena malého bytu v Tel Avivu. Osady měly také výrazně lepší občanskou vybavenost než řada izraelských měst.

Neoliberální moment (a jeho kompenzace v podobě podpory osad) byl pak doprovázen demografickým trendem suburbanizace: izraelské obyvatelstvo se začalo přesouvat mimo hustě osídlené prostory soustředěné kolem Tel Avivu a Jeruzaléma. Řada osad se přitom nacházela v okolí těchto souměstí, a Izraelci a Izraelky se tak mohli přestěhovat do výrazně levnějších osad, které byly často pouze desítky minut jízdy autem od jejich pracovišť, rodiny a přátel. Výsledkem je, že přesídlení na Západní břeh bylo atraktivní pro velkou řadu izraelských středostavovských rodin, které se na okupovaná území stěhovaly s vidinou zvýšení životní úrovně, nikoli proto, že by chtěly participovat na mesianistickém projektu.

Je ale nutné si uvědomit, že i osady, do nichž se Izraelci a Izraelky uchylují z neideologických důvodů, jsou součástí izraelské násilné a ilegální kontroly nad palestinskými územími. Kvůli výstavbě a rozšiřování osad dochází k vyvlastňování palestinské půdy a jejich přítomnost významně omezuje rozvoj blízkých palestinských vesnic a měst. Osady a jim sloužící infrastruktura, jako jsou silnice pouze pro Izraelce nebo checkpointy, izolují palestinské komunity od sebe navzájem a ztěžují pohyb jejich obyvatel. A v neposlední řadě existence osad znemožňuje vznik teritoriálně kontinuálního palestinského státu. I „neideologické“ osady tak stále plní klíčovou roli v izraelské okupaci.

Mainstreamizace extremismu

Je tedy omyl současnou osadnickou dynamiku vidět dominantně prizmatem židovského extremismu, který je izolovaný od vlastního Izraele a jeho demokratických norem. Jak popisuje mimo jiné izraelský antropolog Michael Feige (který byl v létě 2016 zavražděn palestinským teroristou v Tel Avivu) ve své knize příznačně nazvané Settling in the Hearts (Usadit se v srdcích, 2008), úspěch osadnického hnutí spočívá v tom, jak původně okrajové ambice kolonizace Západního břehu pronikly do izraelského politického a společenského mainstreamu. Tento posun má dvě hlavní dimenze.

Na jedné straně je izraelská přítomnost na okupovaných územích vnímána velkou částí izraelské veřejnosti jako fakt, který nejenže se nedá změnit, ale navíc je i zcela přirozený a neproblematický. Celá řada osad – z nichž ty větší mají již desetitisíce obyvatel – je i sekulární populací přijímána jako realita izraelského státu a jejich status je neodlišitelný od jiných izraelských měst. Projekt osídlování Západního břehu si sice částečně uchovává svoji mesianisticko-náboženskou dimenzi, ale dostal se i do zdánlivě nepolitických úvah izraelských rodin o tom, kde je nejlepší prostředí pro jejich děti nebo která komunita je finančně dostupnější.

Na straně druhé se pak ideologie extremistického osadnického hnutí a její představitelé stali stabilní složkou izraelské politické kultury. To souvisí s obecným posunem izraelské politiky doprava nejpozději od druhé intifády ze začátku nultých let, ale je to i výsledek politických snah a aktivismu členů a členek osadnického hnutí. Jakkoli měli zastoupení v Knesetu už od osmdesátých let, jejich politické etablování kulminovalo ve volbách v roce 2022. Tehdy získala koalice Náboženského sionismu, složená z osadnických a fašistických figur izraelské politiky, 14 křesel ze 120 a následně vstoupila do vlády pod vedením Benjamina Netanjahua. Řada středových komentátorů odsoudila účast pravicově extremistických politiků a političek ve vládě jako skandál a odklon od norem izraelské demokracie. Tento pohled ale ignoruje skutečnost, že koalice získala třetí největší podíl hlasů a masivní podporu měla mezi mladými Izraelci a Izraelkami. Uvedené zisky tak poněkud problematizují názor, že úspěch extremistické pravice byl jakousi jednorázovou deviací. Pod taktovkou členů těchto stran – kteří získali klíčové pozice v izraelském aparátu kontroly nad Západním břehem – došlo nejen k navýšení podpory pro osady a masivnímu nárůstu přímého násilí proti palestinskému obyvatelstvu na okupovaných územích, ale i ke snahám o okleštění pravomocí Nejvyššího soudu, který je pravicí vnímán jako překážka židovské dominanci v Izraeli a na okupovaných územích. Nyní, v kontextu izraelské devastace Gazy po útoku Hamásu ze 7. října, jsou to politici jako Bezalel Smotrič a Ben Gvir, produkty politického mesianismu, kteří volají po etnických čistkách palestinského obyvatelstva a kriminalizaci domácí opozice vůči izraelským krokům.

Úspěch osadnického hnutí tak netkví v tom, že by veškeré izraelské obyvatelstvo očekávalo příchod mesiáše. Spíše platí, že jeho cíle i prostředky jsou vnímány jako legitimní součást izraelské politiky a promítají se i do zdánlivě nesouvisejících témat, jako jsou socio-ekonomické priority. Vliv jeho protagonistů nakonec ale ukazuje také to, že represivní praktiky vůči palestinskému obyvatelstvu na okupovaných územích nelze oddělovat od politického vývoje ve vlastním Izraeli.

Autor je výzkumník Pražského centra pro výzkum míru na IMS FSV UK.

Vztek a zklamání

Arabské veřejné mínění a konflikt v Gaze

Na nástěnce před alternativní kavárnou v tradičně kosmopolitní čtvrti v západním Bejrútu bývá pestrá směsice grafik a letáků. Pozvánky na koncerty, workshopy a scénická čtení doplňují upozornění, že se tu netoleruje rasismus, sexismus ani transfobie. Při mé prosincové návštěvě zde však, stejně jako jinde v této části města, naprosto dominovalo palestinské téma. Jeden z místních plakátů upozorňoval na akademický workshop věnovaný bojům proti osadnickému kolonialismu, další zval na charitativní stand-up s výtěžkem věnovaným uprchlíkům v Gaze a jižním Libanonu, jiný pak hlásal, že během probíhající genocidy nemohou existovat veselé Vánoce. Zhruba třetinu nástěnky zabíral plakát se siluetou bojovníka v charakteristické kukle a se samopalem v ruce, jenž se dovolává práva Palestinců na návrat.

Militantní ikonografie a boj za palestinská práva samozřejmě nejsou v arabském prostředí ničím novým. Míra aktivizace arabského veřejného mínění a jeho proměna v kontextu současného konfliktu jsou témata, která se z analýz blízkovýchodního vývoje po útocích Hamásu ze 7. října, následné izraelské invaze do Pásma Gazy a s ní spojené humanitární katastrofy často vytrácejí. Představují ale jeden z důležitých střípků nutných k pochopení budoucího politického vývoje na Blízkém východě a zároveň také k porozumění propastným rozdílům mezi arabskou a evropskou debatou o konfliktu v Gaze.

Normalizace mezistátních vztahů

V minulých letech se hlavním přístupem k řešení tzv. blízkovýchodního konfliktu ze strany izraelských vlád a Spojených států stalo upozadění palestinské otázky na úkor normalizace mezivládních vztahů mezi Izraelem a arabskými státy. Zosobněním této strategie byly Abrahámovské dohody a navázání otevřených diplomatických a obchodních vztahů mezi Izraelem, Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem, následované obdobnými dohodami s Marokem a Súdánem. Bidenova administrativa navzdory chaotickému politickému vývoji v samotném Izraeli a extremistickým postojům současné Netanjahuovy koalice pokračovala snahou o dojednání podobných dohod mezi Izraelem a Saúdskou Arábií a potenciálně i Libyí. Izraelsko-palestinský konflikt, definovaný dlouholetou blokádou Gazy, výstavbou nelegálních osad, střety ve východním Jeruzalémě a snahou o izraelskou anexi Západního břehu Jordánu, to všechno mělo zůstat stranou.

Zvolený přístup se dlouhodobě míjel s veřejnými náladami. Mezinárodní šetření veřejného mínění Arab Barometer, Arab Opinion Index a další konstantně ukazují, že palestinská otázka zůstává součástí arabské identity napříč regionem. Na rozdíl od českého nebo evropského prostředí bylo téma okupace a každodenního útlaku Palestinců silně přítomno v každodenních debatách v médiích, ve whatsappových skupinách nebo ve veřejném prostoru i před útokem Hamásu ze 7. října a následnou izraelskou invazí. Propalestinský aktivismus byl koneckonců jednou z mála víceméně tolerovaných forem politického projevu v autoritářských režimech a během protestů „arabského jara“ jej lidé často propojovali s dovoláváním se lidských a občanských práv ve vlastních zemích.

Mimo jiné i proto průzkumy veřejného mínění v arabských státech v minulých letech konzistentně ukazovaly většinový odpor k normalizaci vztahů s Izraelem za předpokladu zachování statu quo (a to i ve většině států, které k dohodám s Izraelem přistoupily). Bylo zde však možné sledovat také jiné trendy. Výrazně větší míru podpory – jakkoli v řadě zemí rozhodně nebyla většinová a během minulé dekády v kontextu zhoršující se situace v Izraeli a Palestině postupně klesala – si dlouhodobě uchovávalo tzv. dvoustátní řešení, tedy plán na vznik samostatného palestinského a izraelského státu.

Propad důvěry

Preference pro mírové řešení ale v kontextu izraelské invaze do Gazy a obětí, které s sebou přinesla a stále přináší, vzaly zasvé. Po arabských sociálních sítích i v médiích se šíří brutální záběry zraněných palestinských civilistů, uprchlíků, zničených univerzit, nemocnic a obytných domů. Vlnu odsudků vyvolávají tiktoková videa, na nichž si izraelští vojáci v Gaze dělají legraci z míry okolní destrukce, a nevoli vzbuzuje také způsob, jakým o událostech informují mnohá západní média. To jen dále rozevírá informační propast mezi různými interpretacemi toho, co se v Gaze děje.

Prozatím existují pouze kusé informace popisující současnou změnu veřejného mínění. Například šetření prováděná v rámci Arab Barometer v Tunisku v týdnech před útokem Hamásu na Izrael a po něm ukázala, že u Tunisanů, kteří měli dlouhodobě výrazně pozitivnější náhled na možné izraelsko-palestinské soužití než obyvatelstvo řady dalších arabských států, je patrný velmi výrazný pokles podpory jak dvoustátnímu řešení, tak i společnému státu. Podobné trendy ukazují i další průzkumy prováděné na menších vzorcích v minulých dvou měsících po celém Blízkém východě.

S palestinskou otázkou jako panarabským tématem se v arabských zemích v současné době identifikuje více než devadesát procent obyvatel. Naopak pozitivní vnímání izraelských spojenců, především pak Spojených států, se výrazně propadlo – například v Jordánsku až do jednociferných čísel. Spolu s tím klesla i důvěra v hodnoty, kterými se Američané zaštiťují. Arabskou veřejnou sférou velmi negativním způsobem rezonovala prohlášení evropského komisaře Olivéra Várhelyiho o zastavení veškeré humanitární pomoci na palestinská území nebo německé zásahy proti propalestinským aktivistům, které byly vnímány jako pošlapávání hlásaných liberálních hodnot. Z druhé ruky pak mohu citovat vyjádření jednoho egyptského lidskoprávního aktivisty na adresu Česka: „Chápu, že podpora Izraele je vaše politika, ale už nám, prosím, nikdy nic nevykládejte o lidských právech.“

Kdo se staví za palestinská práva?

Jestliže mezi obyvateli arabských zemí převládá vztek a zklamání z reakce Západu (či spíše z její absence) na humanitární katastrofu v Gaze, které státy naopak berou jako alternativu? Podle zmíněného tuniského šetření se jedná o Írán a jeho spojence a překvapivě i o Čínu, protože tyto země jsou považovány za hlavní protiváhu Spojených států. Jiné průzkumy na tuto otázku nedávají jasnou odpověď. Nicméně se ukazuje, že čím dál víc lidí chápe ozbrojený boj jako legitimní prostředek odporu. V tuniském případě jde o nárůst o závratných třicet procent. To se samozřejmě promítá i do dalšího trendu, sílících sympatií k Hamásu napříč celým regionem. V posledních letech přitom podpora této organizaci stagnovala, či dokonce klesala. Přestože mnozí nesouzní s jeho islamistickou ideologií, Hamás při absenci jiných alternativ představuje reprezentanta palestinského boje proti invazi a okupaci. Pro Evropu – ani pro Českou republiku – to není dobrá zpráva, nicméně naše politika alternativy nenabízí.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Český sen o Izraeli

S Markem Čejkou o izraelsko-palestinském konfliktu

Jak si vysvětlujete, že poměrně vzdálený izraelsko-palestinský konflikt tak moc rezonuje v české společnosti?

Částečně to má nějaké emocionální jádro, které se spojuje s politickými diskusemi u nás. Svou roli v tom určitě hraje kontext česko-izraelských vztahů. Začíná to u Tomáše Garrigua Masaryka. Jeho dobrý vztah k Židům se projevil už v době hilsneriády, a když se stal prezidentem, jedna z jeho prvních zahraničních cest vedla do britské Palestiny. Je však zajímavé, že se tam setkal nejen s představiteli sionistického hnutí, ale také třeba s velkým jeruzalémským muftím al-Husajním, což se dlouho příliš nezdůrazňovalo. Masaryk tehdejší sionismus vnímal jako emancipační hnutí a nacházel v něm podobnosti s usilováním Čechů a Slováků o samostatnost. Pak je tu samozřejmě mýtus o českých zbraních, které zachránily Izrael. Ve skutečnosti spíše pomohly izraelské armádě přejít do protiútoku. Čechoslováci si za to nechali dobře zaplatit, navíc se vše dělo za Gottwaldovy vlády, tedy zjevně pod patronátem Sovětského svazu, který chtěl v té době Izrael získat na svou stranu.

Nemůže to souviset také se změnou zahraniční orientace Československa v devadesátých letech? Předtím naše země dlouhodobě solidarizovala s arabskými státy.

Z mého hlediska to v době Václava Havla nebyl zdaleka takový patetický kýč, jak to působí z dnešního pohledu. Za zmínku stojí třeba návštěva předsedy Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata v dubnu 1990. Ačkoli v Izraeli tehdy vládl radikální Šamirův kabinet, už se pomalu rýsoval mírový proces – Havel si toho byl vědom a podporoval jej. Kromě toho se při každé návštěvě Izraele setkával i s Palestinci. Později si česko-izraelské vztahy po svém interpretoval Miloš Zeman, ale nejsilnější proizraelský postoj zaujala česká pravice, která se netajila sympatiemi k izraelské pravicové straně Likud i Netanjahuovi samotnému. Vzniklo tak nadstandardní partnerství Izraele a České republiky. Zarážející je, že u Fialovy vlády jsme neviděli žádnou reflexi masových protestů proti Netanjahuově vládě v době, kdy se vyloženě posunul k autoritářství a snažil se prosadit nedemokratické změny izraelského politického systému. A nedávno Česko společně s Maďarskem dokonce v rámci EU zablokovaly zavedení sankcí proti radikálním izraelským osadníkům.

V devadesátých letech byly uzavřeny dvě dohody mezi Organizací pro osvobození Palestiny a Izraelem. Chvíli to vypadalo, že existuje naděje na trvalejší mírové řešení. Proč se to nepovedlo?

Z obou stran konfliktu se stupňoval tlak radikálů. Židovští osadníci spolu s náboženskou i sekulární mainstreamovou pravicí se stále více pokoušeli delegitimizovat promírové politiky. Paralelně šlo sledovat vzestup osadnického terorismu, který vyvrcholil v roce 1994, když izraelský lékař a osadník Baruch Goldstein v Hebronu postřílel devětadvacet palestinských muslimů. Hamás, tehdy poměrně mladé hnutí, na to zareagoval sebevražednými útoky na izraelské civilní cíle. To vše samozřejmě velmi snižovalo podporu mírového procesu mezi Izraelci i Palestinci. Útoků ze strany osadníků i Hamásu a Palestinského islámského džihádu přibývalo. Klíčovým momentem byl atentát na premiéra Jicchaka Rabina v roce 1995, protože se ukázalo, že ho v čele mírového procesu nedokáže nikdo nahradit. Jeho následovník Šimon Peres udělal řadu chyb, které vedly k poklesu jeho popularity. V roce 1996 proběhla poprvé v izraelské historii přímá volba premiéra a Peres o necelé procento prohrál s Benjaminem Netanjahuem. To byl začátek konce mírového procesu.

Jak to následně ovlivnilo vývoj a postoje hlavních politických sil v obou zemích?

Levice skončila v opozici. Netanjahu, který se do té doby vyhraňoval vůči mírovému procesu, se stal premiérem, avšak Bill Clinton jej donutil pokračovat v mírovém snažení. Celá atmosféra mírového procesu se ale začala markantně měnit a přeneslo se to i do obou společností. Zanedlouho měl Netanjahu korupční skandál a vrátila se levice v čele s Ehudem Barakem, jehož kdekdo zprvu chápal jako druhého Rabina, protože to byl rovněž generál, který absolvoval většinu izraelských válek, nikoli „salonní“ levičák. Clintonovi se ale blížil konec volebního období, začal „tlačit na pilu“, došlo k jednáním v Camp Davidu, která sice odstartovala optimisticky, ale skončila úplným fiaskem, když Arafat předčasně odletěl. Jedna z interpretací říká, že Arafat byl neústupný v otázce Jeruzaléma, ale podle amerických vyjednavačů byla situace o dost složitější. Tehdy se každopádně objevilo oblíbené klišé, že „Palestinci promrhají každou šanci na mír“. V roce 2000 se Ariel Šaron provokativně prošel po Chrámové hoře, na což Palestinci odpověděli zahájením druhé intifády, která byla daleko brutálnější než ta první. S mírovým procesem tak byl prakticky konec. Clintona vystřídal George Bush mladší, přišly útoky z 11. září 2001 a pozornost světa se odklonila jinam. Posledním komplexnějším plánem na obnovení mírového procesu byla takzvaná cestovní mapa, která kupodivu vznikla za Bushovy vlády. Za Baracka Obamy už nic takového nepřišlo a Trumpovy Abrahámské dohody v podstatě šly proti duchu mírového procesu, protože obešly palestinskou stranu.

Souvisí krach izraelské levice a nástup Likudu nějak s další vlnou příchodu ruských Židů do Izraele?

Během druhé intifády se izraelská společnost odklonila doprava, což přivedlo k moci nekompromisního premiéra Ariela Šarona. Krach levice souvisí spíše s egocentrickým Šimonem Peresem, který měl mesiášské sklony, ale jeho mírová politika nevyšla. Pak už se souboj nevedl mezi levicí a pravicí, ale mezi Šaronem a Netanjahuem, což prvního jmenovaného posunulo v rámci Likudu k liberálnějšímu křídlu. Šaron začal stavět zeď oddělující Západní břeh od Izraele, ale také evakuoval osady v Gaze, což byl obrovský průlom. Osady byly totiž vždy doménou sekulární i náboženské pravice. Šaron následně z Likudu odešel, založil stranu Kadima a ta začala víceméně hrát roli levice či liberálního středu.

Propalestinští aktivisté často adorují antisionistické charedim, kteří dlouhodobě vyjadřují solidaritu s Palestinou a nechuť k sekulárnímu Izraeli. Jde jim ale skutečně o Palestince?

To je velmi zajímavý proud, ale také velmi marginální. Velká část charedim se jistým způsobem „sionizovala“ a jsou protipalestinští. V nejstarší jeruzalémské čtvrti Mea Šarim žije pár stovek antisionistických charedim z hnutí Neturej Karta [Strážci města], kteří mají striktně teologický přístup k věci a Palestinci jim do něj dobře zapadají. Oni sami chtějí žít v diaspoře a Izrael považují za nelegitimní. Kdyby v Palestině žil kdokoli jiný než dnešní Palestinci, tak k nim budou loajální úplně stejně.

Největší komunita antisionistických charedim ale žije v newyorské čtvrti Williamsburg – jedná se už o desítky tisíc lidí.

Jde o komunitu satmarských chasidů, což je jedna z největších chasidských skupin vůbec. Ti skutečně ostře vystupují proti sionismu, ale to vůbec neznamená, že by měli rádi Araby. Satmarští chasidé naopak nezřídka tvrdě kritizují hnutí Neturej Karta právě pro kontakty s Araby či Íránci. Obavy z Arabů u charedim vyplývají z řady palestinských teroristických útoků, jejichž oběťmi byli právě členové jejich komunit. Atentátníci se jich opravdu neptali, jestli jsou sionisté, nebo antisionisté…

Jaký vliv má na militantní palestinské skupiny včetně Hamásu globální džihádismus?

Mainstream palestinského islamismu, což je Hamás a Palestinský islámský džihád, vychází z jiných zdrojů. Hlavně z Egypta, kde se islámský fundamentalismus vyvinul z radikálních odnoží Muslimského bratrstva, které se zrodilo už ve dvacátých letech minulého století. Postupem času se objevilo několik skupin čerpajících z idejí dlouhodobě perzekvovaného Muslimského bratrstva, ale zároveň se staly extrémně militantními. Z tohoto podhoubí začal čerpat globální džihádismus, jenž se následně objevil v Afghánistánu kolem šejcha Azzáma, který byl tehdy duchovním mentorem Usámy bin Ládina. V Palestině byl už od třicátých let aktivní spíše umírněný proud Muslimského bratrstva. Islámská organizace předcházející Hamás se utvořila v sedmdesátých letech kolem šejcha Jásína, který v Egyptě studoval a byl ovlivněn spíše umírněnými sociálními přístupy tohoto hnutí. Předchůdce Hamásu vznikl jako charitativní organizace – a s podporou Izraele. Charita totiž v okupované Gaze suplovala sociální systém a zároveň vytvářela konkurenci Arafatovým nacionalistům. Militantní křídlo, z nějž vznikl Hamás, začalo krystalizovat až v osmdesátých letech.

A co vliv Islámského státu na palestinské skupiny jako Hamás nebo Lví doupě, působící na Západním břehu?

Nějaký vliv bylo možné sledovat hlavně mezi Palestinci z uprchlických táborů, kde vzniklo pár buněk Islámského státu i al-Káidy, ale ty byly velmi rychle potlačeny, protože Hamás i Islámský džihád je nejen považovali za konkurenci, ale zároveň si byli vědomi toho, že tyto organizace odsuzované napříč muslimským světem zhoršují image Palestinců. Většina režimů islámského světa i každé racionálněji uvažující hnutí se od nich distancovaly. Lví doupě je poněkud jiný případ, protože se jedná spíše o sekulární hnutí, které se vymezuje hlavně vůči Fatahu a Abbásovi, ale nejsou to radikální islamisté. Jde o velmi mladé radikály ze Západního břehu, kteří, pokud vím, nepodnikali sebevražedné útoky, ale pouštěli se hlavně do potyček s radikálními osadníky kolem Nábulusu a s vojáky, kteří je chrání. Je to poměrně nová organizace a je kolem ní hodně humbuku, ale těžko říct, co z nich zbude nyní, když izraelská armáda i osadníci stupňují své aktivity také na Západním břehu. Izrael ostatně už některé zakladatele této skupiny zlikvidoval.

V posledních letech se mohlo zdát, že se Izrael snažil normalizovat vztahy s některými blízkovýchodními státy a zahraniční politiku tak, aby nebyl tolik závislý jen na USA. Oč Izraeli šlo a v jaké situaci se nachází nyní?

To byla Netanjahuova strategie, nahradit mírový proces a snahu o dvoustátní řešení něčím, čemu říkal „conflict management“. Izrael začal navazoval diplomatické vztahy s některými arabskými zeměmi. Ty přitom dříve podmiňovaly mír s Izraelem vyřešením palestinské otázky. Netanjahuovi se tuto podmínku podařilo za pomoci Donalda Trumpa obejít a už byla na spadnutí i dohoda se Saúdskou Arábií. To by byl těžký kalibr, protože za vlády Muhammada bin Salmána se Saúdská Arábie v mnoha ohledech ekonomicky i politicky pozvedla a je mnohem suverénnější. Kdyby Netanjahu navázal politické vztahy se Saúdy, podařilo by se mu Palestince vyšachovat – arabský svět by už dělal jen byznys a Palestince prakticky hodil přes palubu. Masakr ze 7. října 2023 a následná válka v Gaze tohle snažení přinejmenším přerušila. Spekuluje se, zda motivací útoku Hamásu nebylo zabránit právě tomuto přibližování.

V druhé půlce dvacátého století byla pro arabské státy palestinská otázka velmi důležitá a utvářela značnou část jejich zahraniční agendy, zvláště u států sousedících s Izraelem. Jak důležitá je pro ně Palestina dnes?

V muslimských státech, které deklarovaly silnou podporu Palestině, často panovalo velké napětí mezi obyvatelstvem a autokratickým režimem. Musíme tedy rozlišovat, do jaké míry byla podpora palestinské věci autentická a nakolik vnucená režimem. V Palestině byl například velmi oblíbený Saddám Husajn, protože Irák za jeho vlády podporoval finančně i zbraněmi některé sekulární palestinské skupiny. V uprchlickém táboře Šatíla v Libanonu jsem viděl symboly snad všech významných palestinských hnutí a nechyběly tu ani plakáty se Saddámem. V Sýrii zase režim izraelským nebezpečím dlouhou dobu zdůvodňoval výjimečný stav, tedy prakticky neomezenou represi vůči vlastnímu obyvatelstvu. Mezi Araby ale vždy solidarita s Palestinci existovala a často byla i velmi autentická.

Jakou roli hrají v konfliktu bohaté ropné státy Zálivu? Často se mluví o třeba spojení Kataru s Hamásem.

Na rozdíl od států sousedících s Izraelem tam neexistuje tak kompaktní palestinská diaspora. Hodně Palestinců žije například v Kuvajtu, ale obecně jsou rozptýleni ve společnosti, navíc se často jedná o vzdělanější lidi, kteří se dokázali zapojit do místních obchodních kruhů. Neovlivňují tedy tamní politiku jako třeba v Libanonu či Jordánsku. Současná válka samozřejmě rezonuje v celém arabském světě, ale politické elity jsou v těchto zemích velmi pragmatické a zajímá je nejspíš zejména to, jak může jejich angažmá v konfliktu posílit jejich vliv v regionu.

Jak vidíte možnosti budoucího uspořádání v Gaze?

Výraznou roli bude nepochybně hrát velký americký tlak, protože Spojeným státům, hlavně demokratům, prodlužování konfliktu nehraje do karet. A to ani z hlediska vnitřní politiky, protože v takzvaných swing states, tedy státech, v nichž demokraté a republikáni mívají přibližně stejnou podporu, vzrůstá už delší dobu význam voličů s původem z arabského světa.

Před Vánoci se mělo za to, že situace v Gaze po Novém roce postupně deeskaluje, ale to se nestalo. Navíc stále není jasné, co přesně znamená „zničení Hamásu“. Jde o destrukci vojenské organizace, nebo i civilních struktur, což je de facto vláda a civilní správa Gazy, tedy vše od zdravotnictví až po popeláře? V druhém případě by to znamenalo totální implozi Gazy. Rozhodující pro další vývoj bude to, co ze „státních“ struktur zůstane. Asi to není nejšťastnější analogie, ale pokud se Izrael vydá pragmatickou cestou, umírnění představitelé civilních struktur Hamásu budou v Gaze působit dál a může to vypadat podobně jako po druhé světové válce v Německu, kde ve státní správě zůstala spousta bývalých nacistů. Izraelci mluvili ovšem také o tom, že využijí tamní klany, protože arabské společnosti jsou založeny na rodinných vazbách. To je ale jen velmi hypotetická možnost, protože bude nejspíš dost těžké najít klan, který není nějakým způsobem napojený na Hamás.

Další variantou je dosazení Fatahu, na což údajně tlačí Američané, ale Izraelci to odmítají – není přitom jasné proč. Na Západním břehu jim Fatah jde často na ruku, a řada Palestinců jím proto pohrdá. Dovedu si vysvětlit, že Netanjahuovi by to zkomplikovalo jeho dlouhodobé snahy rozdělit palestinskou společnost. V úvahu připadá i správa OSN, ať už mezinárodní povahy, nebo vykonávaná nějakou muslimskou zemí, která se v oblasti tolik neangažuje, třeba Indonésie nebo Maroko.

Mohlo by dojít k návratu okupační správy, nebo dokonce osadníků?

Řada ministrů Netanjahuovy vlády i část Izraelců – zvlášť osadnické skupiny, které odtamtud musely v roce 2005 odejít – by si to nepochybně přála, ale nemyslím si, že to je mezinárodně politicky průchodné. Ale pokud by v amerických volbách zvítězil Trump, těžko říct, co by se dělo. Přinejmenším armáda v Gaze nějakou dobu určitě zůstane.

Jak dění v Gaze dopadá na Západní břeh?

Podle průzkumu, který proběhl v půli prosince, na Západním břehu vzrostla popularita Hamásu o více než třicet procent oproti době před 7. říjnem. Naopak v Gaze byl nárůst popularity Hamásu pouze o čtyři procenta. Když Hamás vyhrál v roce 2006 volby, šlo v první řadě o vítězství jeho civilního a politického křídla. Současná podpora souvisí spíše s militantním křídlem a bezvýchodností palestinské situace. Fatah, který na Západním břehu vládne, podporu dlouhodobě ztrácí a podle zmíněného průzkumu si devadesát procent Palestinců přeje, aby prezident Mahmúd Abbás odešel. Na Západním břehu se v místech, která jsou dlouhodobě ohnisky protiizraelského odboje, tedy hlavně v Džanínu, Nábulusu a Hebronu, v posledních měsících zvyšuje jak palestinská aktivita, tak i represe IDF.

V Izraeli pětinu populace tvoří arabské obyvatelstvo, které je často uváděno jako důkaz tamní demokracie. Nevnímají ho však skrz prsty jak Palestinci, tak Izraelci?

Arabská populace je v Izraeli soustředěna hlavně na severu, v Galileji, a pak na jihu, v Negevu, kde žijí beduíni, kteří jsou vyčleněni i v rámci palestinské společnosti – nejen pro své kočovnictví a chudobu, ale také pro kmenovou identitu, která byla často silnější než ta palestinská. Dlouhodobě platí, že mezi takzvanými izraelskými Araby – což je mimochodem izraelský pojem, který má za cíl arabsko-palestinskou populaci rozdělit – nedošlo nikdy k podobně silné radikalizaci, jaká proběhla na Západním břehu nebo v Gaze. To je důkaz, že se jejich situace v průběhu dekád přece jen zlepšila. Až do šedesátých let byly arabské oblasti pod stanným právem, místní sice měli volební právo, ale neměli koho volit a často tam platil zákaz vycházení. O dvacet, třicet let později se začaly formovat arabské strany, které postupně hrály stále důležitější roli v izraelské politice. Většinou jsou sekulární a levicové, zasedají v Knesetu a omezeně spolupracují s izraelskou levicí, nikdy však nebyly v izraelské vládě. Do té se paradoxně dostaly až umírnění konzervativní izraelští islamisté, kteří stejně jako Hamás vycházejí z tradic Muslimského bratrstva.

Není to tak, že si „izraelští Arabové“ zvykli na kompromisy, protože chtějí mít klid?

Většina těchto izraelských Arabů se identifikuje jako Palestinci. Někteří, zejména křesťané, se ale opravdu snaží co nejvíc začlenit do izraelské společnosti, což je zpravidla pragmatické rozhodnutí, protože jim to může přinést dobré zaměstnání a sociální vzestup. To je dáno tím, že nerovnost arabské populace v izraelské společnosti sice oficiálně neexistuje, ale v běžném životě je evidentní. Na první pohled to třeba i turista může vidět například na nedostatečných investicích do veřejné infrastruktury arabských měst nebo čtvrtí v porovnání se židovskými.

A také tam je segregované školství…

Školství vlastně pořád sleduje dávný osmanský model: každá komunita má své vlastní školy, což pomáhá vytvářet rozdělenou společnost.

Platí pořád v Izraeli hierarchie, na jejímž konci jsou černí Falašové, nad nimi orientální a sefardští Židé a na vrcholu aškenázští Židé?

To už se změnilo. Už lídr izraelské pravice Menachem Begin se snažil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let sefardskou komunitu oslovit a řada diskriminovaných „orientálců“ opravdu začala volit pravici. Begin však ve stejné chvíli přišel s demontáží sociálního státu, takže část Sefardů se přiklonila například k religiózní sefardské straně Šas. Zajímavý je i vnitroetnický vývoj v případě radikální pravice: zatímco dříve byli představitelé radikálního osadnického hnutí převážně „bílí“ Aškenázové, dnes jsou to mnohdy právě „barevní“ sefardští Židé, jako ministr Itamar Ben Gvir, jehož rodiče jsou irácko-kurdského původu. Izraelská pravice i ultrapravice se tak v posledních dekádách svým způsobem „orientalizovaly“. Jisté rozdíly stále existují: Falaše například vidíte stále spíše v podřadných zaměstnáních, ale už to není tak markantní jako dřív.

Odnesl jste si ze svých pobytů v Izraeli a Palestině nějakou zkušenost, která je pro ty, kteří Blízký východ nikdy nenavštívili, těžko uvěřitelná?

Možná to v rozhovoru o konfliktu bude znít zvláštně, ale na mých cestách po Blízkém východě mě na Izraelcích i Palestincích nikdy nepřestala fascinovat jejich srdečnost. A pak mezilidská solidarita obou komunit a také klid v situacích, kdy by řada Čechů dávno dostala panickou ataku.

Josef Heller: Socialismus a pražské jaro

Laurel Halo: Atlas

Neil Price: Děti Jasanu a Jívy

Nepatřit nikam

Seriál The Curse jako bolestivý protipól binge-watchingu

Scenárista a režisér Nathan Fielder už více než dekádu mění televizi v nepříjemné místo. Svými hybridními pořady Nathan for You (2013–2017) a Zkouška (The Rehearsal, 2022–2023) se pohyboval na hraně formátu reality show, sám stál před kamerou jako průvodce a specifický rádce, který sám sebe i ostatní účinkující pojímal coby laboratorní králíky. V prvním seriálu vystupoval jako odborník, který radil podnikatelům a testoval, jak bizarní tipy, často na hraně etického i legálního počínání, dokážou přijmout. Ve Zkoušce zacházel ještě dál a snažil se pomoci lidem s jejich nejistotami a osobními problémy. Třeba jak odhalit kamarádovi dlouholetou lež. Nebo jak překonat strach z rodičovství pomocí simulovaného kursu mateřské péče. V obou případech posouval reality show směrem k černé komedii, vyvolávající v publiku i účinkujících pochyby, nakolik jsou vyobrazené interakce skutečné a do jaké míry hrané. Oba pořady lze chápat i jako komentář k povaze televizní zábavy a zároveň test jejích mantinelů.

Jako loutky

V novince The Curse (2023–2024) se Fielder – se spolutvůrcem Bennym Safdiem – poprvé pouští do čistě hraného formátu, jakkoli zápletkou je opět natáčení reality show. Desetidílná satira o privilegovaném bílém manželském páru pokoušejícím se konat dobro má zdánlivě trendy téma. Bohatí jsou terčem mnoha ambiciózních seriálových a filmových dramat – od seriálů Boj o moc (Succession, 2018–2023) či Bílý lotos (The White Lotus, od roku 2021) po nedávný snímek Saltburn (2024). Ale The Curse není typem díla, které by vyzývalo k bezmeznému hltání epizod. Jeho tvůrci naopak dělají vše pro to, aby publiku sledování co nejvíce znepříjemnili. A jeho záběr se navíc ani zdaleka neomezuje jen na kritiku svých zámožných protagonistů a jejich představ o tom, jak učinit svět lepším místem.

Mladý manželský pár Asher a Whitney Siegelovi, ztělesněný Fielderem a Emmou Stone, vlastní několik obchodů v malém městečku Espanola v Novém Mexiku a také několik pasivních domů. Snaží se natočit pořad o tom, jak jsou jejich domy soběstačné a udržitelné. A zároveň by si přáli, aby podobně funkční byla také místní komunita. Stačí však sledovat jednu z prvních scén, v níž dvojice o svém pořadu hovoří na kameru jedné televizní stanice, aby bylo zřejmé, jak tenká je u obou manželů hranice mezi ambicemi, vykutáleností a sebeklamem. A že jejich pořad bude mít hodně daleko k nepřikrášlovanému sledování bohulibé činnosti.

Ema Stone nyní získává uznání za ztvárnění hrdinky snímku Chudáčci (Poor Things, 2023), kde bylo její herectví založeno na nepřirozených emocích a pohybech, neboť se tu musela převtělit do rychle dospívajícího nemluvněte v těle mladé ženy. V The Course jako by hrála pozoruhodný protipól této pinocchiovské loutky, která se vítězně vzpírá pravidlům patriarchálního světa. Tentokrát se její postava naopak stává loutkou dobrovolně: tím, že nasazuje křečovitý úsměv, s nímž se snaží být hvězdou pořadu, který s manželem produkují, i milovanou osobou, jíž jde o blaho komunity. Belle z Chudáčků se pokoušela osvobodit, Whitney se – aniž by si to připouštěla – uzavírá do vězení vlastní umělosti a nevěrohodnosti. Čím víc chce zapadnout, tím víc se izoluje.

Dysfunkční komunita

Seriál z města, kde žije početná hispánská menšina i původní domorodé obyvatelstvo, se dotýká nejen tématu gentrifikace, ale také mezikulturních a sociálních bariér, neschopnosti komunikovat v době sociálních sítí či způsobů, jakými lžeme sami sobě ve vztazích s partnerem i v interakci s nejbližším okolím. Whitney a Asher se pokoušejí o dítě, ale jejich snaha je stejně neúspěšná jako většina jejich ostatních činů. Což se odráží i na jejich soužití, které očividně v mnoha ohledech nefunguje.

Whitney se snaží zamlčet, že pochází z bohaté rodiny a že její rodiče jsou majitelé nemovitostí, kteří se ke svým nájemníkům nechovají zrovna férově. Chce být lepší než oni, ale její představy o budování funkční komunity a překonávání bariér jsou stejně iluzorní jako představa, že její zrcadlové – a od jiného architekta okopírované – domy nejsou pouhá architektura, nýbrž umělecká díla. A nezdary maskuje absurdními kroky. Když se v jejím obchodě začne krást, dá zaměstnankyni údaje své kreditky, aby z ní mohla při každé další krádeži strhnout patřičnou částku. Čímž se problém kupodivu nevyřeší. Jen narůstá pocit, že okázalou velkorysostí bez špetky skutečného porozumění tomu, jak místní žijí, lze stěží dosáhnout změny k lepšímu.

Tragikomičtí hrdinové 21. století

The Curse se v lecčem podobá seriálu Atlanta (2016–2022) Donalda Glovera. Žádné z těchto děl nestojí na ději, ale spíše na nenápadných sociologických sondách, obě mísí všední, odpozorované situace a dialogy s absurdnem a lehce surreálnými motivy. Jen perspektiva je otočená, Glover ztělesňoval pocity afroamerické menšiny v Americe, Fielder a Safdie vyprávějí především očima privilegovaných vrstev, v nichž se ovšem zkušenost místních etnik odráží. Fielder byl ve svých pořadech vždy posedlý detaily, tentokrát opět pracuje až metodicky precizně, a to navzdory tomu, že zhruba hodinové epizody jsou postavené na volném řetězení situací. Každá ze scén je natahována na samotnou hranici snesitelnosti, neustále se pracuje s trapností a s tím, jak moc si lidé, kteří se zrovna pokoušejí o dialog, nerozumějí.

Název The Curse zdánlivě vychází z úvodního dílu, v němž Ashera na parkovišti prokleje černošská dívka. Nesebevědomý muž, jenž o všem pochybuje a současně sám sebe neustále obelhává, se v průběhu dalších epizod snaží z této kletby vykoupit, což mnohdy vede ke groteskním eskapádám a dalším scénám zkoumajícím, kolik trapnosti publikum snese. Seriál tímto hororovým motivem vzbuzuje očekávání – tušení, že ty nejhorší věci se teprve blíží, podporuje i zlověstný klávesový doprovod Johna Medeskiho. Jasného rozuzlení se diváci této show, která potměšile meandruje mezi různorodými tématy, pochopitelně nedočkají.

Ačkoli seriál končí epizodou, která šponuje hry s absurdnem a surreálnem do nečekaně konkrétního tvaru a pointy, celá jeho poetika stojí na záměrně nevypointovaných dlouhých scénách. A také na navracení a rozvíjení klíčových motivů, které jednak dávají dílu sevřený tvar, jednak s přibývající stopáží umocňují pocit bezvýchodnosti. Režisér Benny Safdie, který zároveň ztvárnil Asherova známého z dětství a producenta jejich show, využívá postupy z filmů, jež natočil s bratrem Joshem. Konverzační scény jsou často snímány skrze výlohy či různé předměty bránící ve výhledu, což jen podporuje jeden z nejdůsledněji zkoumaných motivů: seriál ukazuje, jak si všichni zúčastnění navzájem překážejí.

Dříve Nathan Fielder navazoval podivné falešné interakce s relativně nahodilými účinkujícími ze svých pořadů. The Curse je sice hraný seriál, ale vzhledem ke zvoleným paradokumentaristickým postupům i k faktu, že tentokrát spolu neupřímné hry hrají blízcí lidé či přímo manželé, se sleduje ještě obtížněji než autorova předchozí tvorba. Fielder tu definuje nový typ tragikomických hrdinů 21. století. Jsou ubozí, neboť jejich snaha udržet si věčný úsměv a hyperkorektní výrazivo z nich činí nevěrohodné postavičky, jež jsou místnímu obyvatelstvu spíš k smíchu, jakkoli se starousedlíci občas snaží využít jejich majetku (k žádnému jinému užitku jim totiž nejsou). Zároveň jsou i k pláči, neboť si snad ani neuvědomují, co činí a jak navenek působí. Největším a nejspíš jediným prokletím protagonistů je jejich neschopnost – neschopnost zapadnout do místní komunity a najít v ní své místo a především neschopnost být sami se sebou nebo se svými nejbližšími.

Normalizujme udržitelnost

S Caitlin Southwick o provozu kulturních institucí

Byla jste odbornicí na konzervaci památek. Jak došlo k tomu, že jste se nakonec stala ambasadorkou udržitelné kultury?

Byla jsem mnoho let konzervátorkou kamene. Účastnila jsem se výzkumných projektů v Gettyho muzeu, ve Vatikánu, v galerii Uffizi a byla jsem součástí prvního týmu odborníků, kteří na Rapa Nui pracovali na sochách moai. Ale také jsem vyrostla v horách v Coloradu a měla jsem vždycky blízko k přírodě. Jednoho dne jsem si ve škole všimla koše plného jednorázových rukavic. Takové plýtvání! A pak se mi otevřely oči. Je tolik věcí, které děláme a které mají negativní dopad na životní prostředí! Jaký smysl má konzervace kulturního dědictví, když tím ničíme planetu? Založila jsem skupinu zaměřenou na environmentální dopad konzervace a pak jsem byla přizvána do pracovní skupiny pro udržitelnost pro ICOM, Mezinárodní radu muzeí. A tam jsem viděla, že nejde jen o životní prostředí. Máme sociální a ekonomické problémy a netýká se to jen muzejního sektoru. Umělci, galerie, performativní umění, zkrátka celý kulturní sektor má obrovský problém s tím, že není udržitelný, a neví, jak se jím stát. Pochopila jsem, že potřebujeme založit organizaci, v níž se placení zaměstnanci budou na plný úvazek zabývat propagací udržitelnosti. A tak vznikla Ki Culture.

Co konkrétně děláte v Ki Culture? Které projekty považujete za klíčové?

Máme dvě společnosti. Neziskovku Ki Culture a Ki Futures, což je komerční poskytovatel služeb. V Ki Culture pracujeme na aktuálním projektu Go Green – podporovaném programem Horizon Europe –, který zkoumá možnosti ekologické konzervace a hledá způsoby, jak nastavit skutečně ekologické parametry konzervování, aby výsledkem nebyl jen greenwashing. Vydáváme i knižní manuály, školíme a podporujeme instituce, které chtějí přijmout udržitelná opatření, ale potřebují v tomto procesu nějaké vedení. Zabýváme se všemi aspekty udržitelnosti, od ekologických přes sociální až po ekonomické, protože to, co je udržitelné, je vždy životaschopnější i finančně.

Nejpyšnější jsem na projekt Dostat klima pod kontrolu v oblastí muzejnictví. Největší uhlíkovou stopu v provozu běžného muzea má totiž spotřeba energie, protože muzea své sbírky udržují v přesně daných rozmezích vlhkosti a teploty. Výzkumy ale ukázaly, že používaná rozmezí nejsou ve skutečnosti úplně nutná a že jsme trochu přehnaně opatrní, a tedy že do našich ventilačních systémů zbytečně pumpujeme spoustu energie. Vymysleli jsme program, který s tím muzeím pomůže. Pilotní projekt jsme zahájili v Dánsku a pokračovali v Kanadě, USA, Francii, Rakousku, Švédsku, Pákistánu a v mnoha zemích po celém světě. Můžete tak snížit své emise uhlíku na polovinu a uspoříte energii mezi 24 a 82 procenty. Nejde jen o muzea, ale třeba také o knihovny či archivy. Divadel se tohle tolik netýká.

Panuje obava, že zvládnutí změny klimatu bude nutně vyžadovat obrovské finanční náklady. Jak takový narativ můžeme změnit?

Udržitelnost má skutečně marketingový problém. Lidé si myslí, že je to drahé. Jenže je to naopak, udržitelnost je finančně výhodnější. Někdy až z dlouhodobé perspektivy, ale platí to vždy. Zvlášť když vezmeme v potaz biliony eur, které jsou potřeba na pomoc při klimatických katastrofách. Je daleko levnější utratit pár tisíc dolarů za lepší izolaci budov než platit později za škody. Na zmíněné úpravě klimatizace v muzeích můžete při cenách energií, které se v poslední době zvýšily až třikrát nebo čtyřikrát, ušetřit desetitisíce eur měsíčně. A místo toho můžete najmout lidi nebo investovat do dalších inovativních řešení.

Ještě jeden příklad bych ráda zmínila. Na Barnard College v New Yorku se v centru performativních umění zaměřili na svůj materiálový rozpočet a rozdělili ho nově na tři části: materiály nové, použité a na skladě. Každá část měla určený objem financí, které bylo možné v průběhu roku vyčerpat. Ušetřili tím tolik, že byli schopni najmout nové zaměstnance, aby tento postup dál prohlubovali.

Muzea bývají obrovské konzervativní budovy, kde rodiny tráví odpoledne. Je skutečně možné propojit je i s aktivismem?

Samozřejmě nás hned napadnou klimatičtí aktivisté využívající muzea k vyjádření svého názoru. Různá muzea na to reagovala odlišně. Některé instituce se děsily, jaký to je strašný vandalismus. Pak tu byly jiné, které si uvědomily, že aktivisté mají pravdu – selhali jsme, protože se ukazuje, že nejsme dostatečně hlasití v propagaci toho, co je důležité. A další muzea už aktivistům otevřela dveře. Podle mě se musíme stát skutečnými spojenci. Muzea už zkrátka nejsou neutrální, nemůžeme tvrdit, že se nás to netýká. Muzea mají mocný hlas a mohou ho celkem svobodně používat, byť samozřejmě v závislosti na tom, kdo je platí. Musíme být transparentnější a otevřít se dialogu, stát se spíše prostorem pro komunitu než jen místem, kde jsou vystaveny obrazy. Přiměje nás to zamyslet se, co je vlastně naším posláním.

Když jsem se zúčastnila prvního dne podzimní konference Střed zájmu: Udržitelnost jako způsob existence v Altě, kde jste měla úvodní slovo, překvapilo mě, že byl sál plný žen. Může to být tím, že je kulturní sféra v České republice podfinancovaná a že ženy zastávají nepříliš dobře placené pozice?

Kulturní sektor skutečně přitahuje ženy a platí to i pro udržitelnost. Netýká se to zdaleka jen České republiky. Klimatická změna ovlivňuje více ženy než muže, a tak jsou to spíš ženy, komu záleží na udržitelnosti. Navíc přirozeností žen je pečovat – a to znamená také pečovat o sbírky, o planetu, o sebe navzájem. Možná jsme dokonce v jakémsi čase žen. Myslím, že ženy nás vedou k udržitelné budoucnosti. Já se o to alespoň snažím.

Použila jste slovo greenwashing. Jak vy osobně rozlišujete mezi projekty, které jen hezky vypadají, a těmi, které mají skutečně nějaký dopad?

Jde o transparentnost. Greenwashing spočívá v tom, že se o udržitelnosti sice mluví, ale záměr je úplně jiný. Mnoho kulturních profesionálů se greenwashingu velmi obává, ačkoli si nemyslím, že by to zrovna v kulturním sektoru byl opravdu problém. Jsme až příliš opatrní. I když neděláme všechno dokonale, mluvme o tom. Jinak riskujeme, že se dopouštíme greenhushingu. Mlčet ze strachu z negativní reakce je daleko horší. Ukažme, co se nám daří a jaké dopady to má. Říkejme, co chceme zlepšit a na čem pracujeme. A pokud si s něčím nevíme rady, žádejme o pomoc, chtějme slyšet návrhy druhých. Pokud mlčíme, jsme součástí problému, protože udržitelnost je třeba především normalizovat. Musíme být hrdější na to, co děláme. Jinak neinspirujeme ostatní, aby nás následovali.

Jak je to s financováním institucí v souvislosti s greenwashingem? Nakolik je třeba dávat si pozor na své finanční zdroje?

Právě tady se rodí greenwashing. Upřímně: neznám ale moc kulturních institucí, které berou peníze za projekty, které jen hezky vypadají, aniž by měly skutečný dopad. Zároveň se mi ale nelíbí způsob, jakým jsou nastaveny některé evropské programy. Organizace stráví tři roky výzkumem a vývojem, vytvářejí webové stránky, mají sociální média, ale k nikomu se to nedostane. Po třech letech to skončí a je hotovo. Modely financování je skutečně potřeba revidovat a aktualizovat je.

Jak můžeme téma udržitelnosti účinněji podat veřejnosti?

První věc, kterou lidem vždy říkám, je zahrnout to do běžné konverzace – na kávě s kolegou věnujte pozornost tomu, zda je hrnek opakovaně použitelný. Pokud jdete do divadla nebo do muzea, všímejte si, co je udržitelné, a ukažte na to – prostě se o tom začněte bavit. Instituce pak může myslet i na ty nejmenší detaily, jako jsou informace o veřejné dopravě na webové stránce nebo to, že o divadelní přestávce dostane publikum nápoj ve skleničce, a ne v plastu.

Ale hlavní silou jsou samozřejmě příběhy, které vyprávíme. Jeden můj kolega viděl na Broadwayi hru o mladém černém gayovi a vyprávěl mi, jak ho to zasáhlo, cítil se, jako by byl v kůži tohoto člověka. Změnilo ho to navždy, protože zažil, jaké to je, být menšinou. Právě tohle dokáže umění. Je velmi odlišné, když jen čtete o něčí zkušenosti v novinách. Síla kulturního sektoru spočívá v tom, že můžeme přimět lidi, aby přemýšleli jinak a o něčem se přesvědčili. Proto mám tak ráda svou práci.

Páchá Izrael v Gaze genocidu?

Otázka definice genocidy v izraelsko-palestinském konfliktu

Na konci minulého roku požádala Jihoafrická republika Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, aby se zabýval otázkou, zda se Izrael v odpovědi na masakry Hamásu ze 7. října nedopouští v Gaze genocidy. Šestadvacátého ledna vydal tento soud rozhodnutí, v němž vyzval Izrael, aby se zdržel všech aktů, jimiž by se podle článku II Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 mohl dopouštět tohoto zločinu, a zamezil projevům svých politických představitelů, které by mohly k takovým aktům podněcovat.

Toto předběžné rozhodnutí nepotvrdilo jihoafrické obvinění, ale jen to, že bylo podepřené „plausibilními“ důvody, a mohlo by se tedy ukázat jako oprávněné. S poukazem k povinnosti signatářů Úmluvy, mezi něž Izrael patří, požádal proto haagský soud izraelský stát, aby změnil své chování v Gaze způsobem, jaký navrhovala Jihoafrická republika – tedy aby přestal s bombardováním civilních čtvrtí a objektů a umožnil v plném rozsahu poskytovat humanitární a zdravotní péči tamním obyvatelům.

Zároveň však soud oslyšel jihoafrickou žádost, aby nařídil okamžité humanitární příměří. Tím potvrdil právo Izraele na obranu proti útoku Hamásu – právo, které mu jako členu OSN zajišťuje její Charta. Uznání možnosti, že se Izrael dopouští zločinu definovaného Úmluvou, avšak v rámci spravedlivé – tj. obranné – války, se opírá o klasické oddělení práva na válku (ius ad bellum) od práva regulujícího válčení (ius in bello): první stanovuje pravidla vstupu do války, druhé pravidla jejího vedení.

Pochopením násilí v Gaze jako obranné (tj. spravedlivé) války vyprovokované agresí Hamásu zmenšil soud pravděpodobnost, že by ve vyšetřování, které bude v následujících měsících (a možná letech) probíhat, mohlo dojít k potvrzení jihoafrického obvinění Izraele. Autorům Úmluvy z roku 1948 totiž představovalo empirický model jejich konceptu vyvražďování bezbranných židovských civilistů ozbrojenými složkami nacistického režimu, nikoliv národnostní konflikt dvou ozbrojených stran.

Takové konflikty spočívají od napoleonských válek obvykle v asymetrické konfrontaci konvenční armády státu s neregulérními jednotkami bojovníků, kteří jednají jménem civilního obyvatelstva, v němž nacházejí své zázemí a ochranu. Ať už může být taková válka státu proti nestátním aktérům („guerillám“ či „partyzánům“) považována za spravedlivou, nebo nespravedlivou, vždy způsobuje neúměrně velké ztráty na civilním obyvatelstvu a infrastruktuře. Protože však k této disproporci dochází v rámci konfliktu, v němž jsou ozbrojené obě strany, neodpovídá prototypu, který představoval holokaust.

Mezinárodní právo a paměť holokaustu

Obraz genocidy Židů působil nejen v Úmluvě ze čtyřicátých let, ale stal se zhruba o třicet let později jádrem západní paměti celého 20. století jako století totalitárních hrůz. Holokaust má v této paměti status jedinečné události, která je svou krajností nesrovnatelná s jinými kolektivní masakry minulého století. Právě proto, že je přesahuje, může je všechny pod sebe symbolicky zahrnovat a reprezentovat.

Status jedinečnosti a univerzální reprezentativnosti, jejž holokaust získal v poslední čtvrtině minulého století, svěřuje výjimečné postavení také židovskému lidu reprezentovanému Izraelem. Nejenže není jako ostatní národy, ale jeho krajní utrpení založilo dluh, jejž si u těchto národů vybírá Izrael jakožto jeho stát: mají mít větší ohledy k utrpení jeho židovských občanů, než jaké mají k utrpení palestinských Arabů, s nimiž už devadesát let zápasí sionističtí Židé o území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Dokud konstitutivním jádrem paměti 20. století zůstává vzpomínka na holokaust, nemůže nikdy strašné utrpení statisíců Palestinců Pásma Gazy způsobené izraelskou odvetou za hrůzný masakr ze 7. října přebít utrpení tisíců jeho židovských obětí a přeživších.

Jedinečnost židovského utrpení zkrátka brání jeho převodu na homogenní směnnou jednotku sdíleného lidství, která by ho dovolovala kvantitativně poměřovat s utrpením jiných národů. A nejen to. Obraz holokaustu zvěčňuje postavení Židů jako obětí, a vylučuje tak předem možnost, že by mohli být pachateli. Paměť je zde posilována mezinárodním právem. Ačkoliv Úmluva z roku 1948 Židy nezmiňuje, zůstávají tam přece jen latentně přítomni: její autoři je měli před očima jako paradigma obětí genocidy, což činí obtížným si je představit v opačné pozici.

V knize The Problems of Genocide: Permanent Security and the Language of Transgression (Problémy genocidy. Permanentní bezpečnost a jazyk transgrese, 2021) australský historik Anthony Dirk Moses připomíná, že stal-li se obraz holokaustu hlavním zdrojem právního konceptu genocidy hned po druhé světové válce, status jedinečné a univerzálně reprezentativní události získal v kolektivní paměti Západu až během sedmdesátých a osmdesátých let. Tehdy se podle něj začaly „režim“ mezinárodního práva a „režim“ paměti Západu vzájemně posilovat. Ačkoliv Mosesova kniha byla publikována dva roky před masakrem Hamásu, její analýza vzniku a propojení těchto dvou „režimů“ vynáší na světlo právě ty aspekty jejich synergie, které stavějí překážky použití konceptu genocidy na chování Izraele v Gaze po 7. říjnu.

Masová vražda z nenávisti?

Vedle zvěčnění Židů jakožto obětí – které je v režimu práva implicitní, v režimu paměti explicitní – je dalším bodem vzájemného posilování práva a paměti zúžení genocidy na jednání, jímž se pachatelé pokoušejí vyhladit (ať již zčásti, nebo úplně) určitou etnickou či národnostní skupinu nikoliv kvůli tomu, že by je ohrožovala, ale kvůli ideologickému předsudku. V tomto motivačním předpokladu se odráží pojetí genocidy Židů jako důsledku „metafyzické“ nenávisti nacistů, kteří v nich viděli vtělení Zla. V souladu s tímto modelem nemá být masové zabíjení zdůvodněno racionálně, tj. bezpečnostním ohrožením, ale iracionálně – rasistickou esencializací skupinové identity obětí. Jinak řečeno: příslušníci vyvražďované skupiny nemají být zabíjeni kvůli tomu, co (někteří z nich údajně) dělají, a čím tedy (domněle) ohrožují skupinu, k níž patří vrahové. K jejich zabíjení má vést pouze předsudek vrahů. Mosesovými slovy je genocida v tomto pojetí „masovou vraždou z nenávisti“.

Koncept genocidy i paměť holokaustu tedy navozují situaci, v níž jsou lidé určité skupiny zabíjeni pro to, čím jsou (tj. pro svou etnickou, kulturní či náboženskou identitu), nikoliv pro to, co způsobují svými činy. Do konceptu genocidy se otiskl obraz vlaků, které transportovaly do vyhlazovacích táborů zcela mírumilovné a pasivní civilní obyvatelstvo. Z toho důvodu je obtížné použít ho pro masové zabíjení, k němuž dochází v kontextu zápasu soupeřících etnických skupin o určité území nebo boje státu s ozbrojeným odporem, jehož protagonisté se odvolávají na právo své skupiny na sebeurčení. V ozbrojeném etnickém konfliktu či boji státu proti povstalcům sice vždy najdeme také diskursy nenávisti, těžiště ospravedlnění masového zabíjení však spočívá v tezi, že bezpečnostní hrozbu nepředstavují jen ozbrojené složky nepřátelské skupiny, ale tato skupina sama – jako podpůrné zázemí bojovníků a rezervoár jejich posil. Protože v tomto případě není kruté zacházení s nepřátelským obyvatelstvem – včetně vyhánění a masakrů civilistů – motivováno „čistou“ nenávistí, ale bezpečnostními ohledy, lze ho těžko vměstnat pod kategorii genocidy.

Takový pohled například tvoří pozadí pro tvrzení oficiální izraelské historiografie, že osmanský masakr Arménů v roce 1915 nebyl – navzdory nesmírnému utrpení a smrti milionů civilistů – genocidou. Ze stejného důvodu nakonec nezvítězil ve světovém veřejném mínění názor, že by hlad Igboů způsobený nigerijskou blokádou Biafry kvůli její iredentě byl dokladem genocidy. Prizma etnického konfliktu zabránilo také tomu, aby Američané a další členové Rady bezpečnosti OSN včas rozpoznali vražednou povahu jednání vlády Hutuů ve Rwandě na jaře 1994 a pokusili se předejít masovému masakru Tutsiů.

Velmi úzká definice genocidy Úmluvou z roku 1948 stvrzovaná pamětí holokaustu se také projevila v argumentačních strategiích Jihoafrické republiky a Izraele v jejich sporu před haagským tribunálem. Při zdůvodňování svého podezření, že se Izrael dopouští v Gaze genocidy, ignorovali právní zástupci JAR takřka úplně válečný kontext, zatímco zástupci Izraele ve svém prvním vystoupení v Haagu nemluvili o ničem jiném než o něm: vysvětlovali, že vedou spravedlivou obrannou válku proti Hamásu, který nejen představuje existenční hrozbu pro Izrael a jeho židovské občany, ale také nese plnou zodpovědnost za smrt a utrpení palestinských civilistů, neboť je proti Izraeli používá jako lidské štíty.

Civilizace proti barbarství

Mosesova kniha vysvětluje důvody, proč po druhé světové válce zvítězila v mezinárodním právu úzká definice genocidy. První důvod už jsme zmínili: otiskl se do ní obraz holokaustu jako masového vyvražďování zcela bezbranné – žádnými ozbrojenci nedisponující – skupiny. Moses k němu přidává další dva, jež se týkají zájmu spojenců na tom, aby sami nebyli obviněni z genocidního jednání. Také oni se totiž ve válce proti Německu a Japonsku dopouštěli masového zabíjení jejich nebojujícího obyvatelstva – včetně žen, dětí a starých lidí. A nejen to. Dopouštěli se ho také při potlačování povstaleckých vzpour příslušníků neevropských skupin, které si v předcházejících staletích podmaňovali či zotročovali a které i ve chvíli vypuknutí druhé světové války stále udržovali ve stavu hierarchické podřízenosti, ať již to byli původní obyvatelé Ameriky, do ní násilně převezení černoši nebo obyvatelstvo zámořských kolonií a mandátů Británie či Francie.

Vražedné násilí proti kolonizovanému či segregovanému obyvatelstvu neevropského původu i proti obyvatelstvu nacistického Německa či imperialistického Japonska bylo ospravedlňováno bojem „civilizace“ proti „barbarství“. Kolonialistický diskurs 19. století obhajující agresi neevropských společností civilizační misí Evropy byl ve čtyřicátých letech 20. století nahrazen diskursem obrany evropské civilizace proti barbarství zemí Osy. Neodlišování civilistů od bojovníků během druhé světové války i v následujících konfliktech studené války jako například v Koreji, Vietnamu či Indonésii bylo Spojenými státy a jejich spojenci ospravedlňováno tím, že tváří v tvář barbarskému protivníku, který ohrožuje samotnou existenci civilizace či některého z jejích národů, je možné tuto zásadu „diskriminace“ či „distinkce“ (čili odlišování bojovníků od civilistů) porušit.

V nesmírně vlivné knize Spravedlivé a nespravedlivé války (1977, česky 2019) popisuje Michael Walzer takovou situaci existenčního ohrožení jako „stav nejvyšší nouze“ (high emergency state) a za příklad porušení zásady distinkce, které může být v této situaci legitimní, dává bombardování německých a japonských měst spojeneckým letectvem za druhé světové války. Walzer psal svou knihu v sedmdesátých letech, kdy nacistická genocida Židů začala v západní paměti získávat spolu se statusem jedinečnosti i status symbolu toho, o co šlo ve druhé světové válce jako celku. Svým projektem vyvraždění Židů ohrožoval Hitler samotné základy západní civilizace. Její boj o přežití ji opravňoval porušit zásadu „distinkce“ navzdory tomu, že předtím právě její dodržování považovala za doklad své civilizační nadřazenosti nad barbary.

Walzer je nejen politický filosof, ale také sionista. Ačkoliv to neříká explicitně, ze 16. kapitoly jeho knihy věnované „stavu nejvyšší nouze“ je zřejmé, že z ospravedlnění spojeneckých válečných zločinů tváří v tvář Hitlerovi, jenž se rozhodl vyvraždit Židy, plyne také ospravedlnění válečných zločinů židovského státu, když čelí pokusům o své zničení ze strany Arabů, proti jejichž vůli byl – jako „výspa Evropy v Asii“ (Theodor Herzl) – ustaven. Jistě, Walzer navozuje toto právně-filosofické vyvinění Izraele jen implicitně a nepřímo: jeho argument má platit pro každý národ, který se ocitne ve „stavu nejvyšší nouze“. Obecná teze však získává dodatečnou váhu, týká-li se obrany národa, jenž už jednou takovému existenčnímu ohrožení čelil. Je-li z hlediska paměti této události každé další ohrožení Izraele hrozbou „druhého holokaustu“ jako „výjimečné“ verze genocidy, tím spíše si může v reakci na tuto hrozbu nárokovat „výjimku“ ze zásady „distinkce“.

Nacifikace a džihádizace Palestinců

Jak jsem ukázal v Paměti a genocidě (2011), Izrael začal obhajobu své nesmiřitelnosti vůči arabským (a posléze muslimským) nepřátelům posilovat připomínáním holokaustu od procesu s Eichmannem roku 1961. Během něj premiér David Ben Gurion a izraelský tisk asociovali tehdejšího nepřítele Izraele číslo jedna, který seděl v Káhiře, s nepřítelem, jenž dříve seděl v Berlíně – tedy Násira s Hitlerem. U Ben Gurionových pravicových nástupců se tato asociace proměnila v bezprostřední identifikaci: Menachem Begin například zdůvodňoval protiprávní invazi do Libanonu v roce 1982 nutností vyhnat z bejrútského „bunkru“ druhého Hitlera, jímž byl v jeho očích Jásir Arafat. Ariel Šaron přidal k „nacifikaci“ Palestinců jejich „džihádizaci“, když po atentátu al-Káidy 11. září 2001 řekl Georgi W. Bushovi: „Každý má svého Bin Ládina, my máme Arafata.“

Boj proti Palestincům tedy již nebyl jen bojem proti převtěleným nacistům, ale také izraelským příspěvkem k zápasu západní civilizace s novým vyzývatelem, jímž se po nacismu a komunismu stal radikální islamismus. U nábožensky orientovaného Hamásu je toto podřazení mnohem přesvědčivější než u Arafatova sekulárního Fatahu. Díky antisemitismu, který Hamás převzal z Evropy, je tato „džihádizace“ v dokonalém souladu s jeho „nacifikací“. Byla-li za Šarona symbolem hrozby celé (západní) civilizace Bin Ládinova al-Káida, od poloviny minulého desetiletí ho symbolizují medializovaná zvěrstva tzv. Islámského státu, s nimiž jako by soutěžila medializovaná zvěrstva Hamásu ze 7. října. Ztotožnění nelidskosti palestinských teroristů s barbarstvím nacistů a radikálních džihádistů explicitně ospravedlňovalo brutalitu odvetných opatření proti obyvatelstvu Gazy. Dva dny po masakru izraelský ministr obrany Joav Gallant řekl: „Uvalujeme na Gazu kompletní blokádu. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné pohonné látky. Vše je zablokováno. Bojujeme s nelidskými zvířaty a budeme se podle toho chovat.“

Právě toto a podobná vyjádření citoval izraelsko-kanadský historik Omer Bartov jako možný doklad dehumanizace cílové skupiny, o niž je zpravidla opřen „genocidní záměr“, jejž je třeba doložit při prokazování genocidy. Upozornil přitom na to, jak v tomto a podobných vyjádřeních izraelských politiků přecházela dehumanizace pachatelů z Hamásu plynule do dehumanizace obyvatelstva Gazy. Ne vždy bylo jasné, kterou ze dvou kategorií mají vrcholní politici na mysli. Prakticky však jasné bylo, že vražedné násilí jejich odvety postihne obě: při hustotě obyvatelstva Gazy musela totální destrukce infrastruktury Hamásu a fyzická likvidace jeho velitelů a bojovníků, kterou si Netanjahuův válečný kabinet vytkl za cíl, znamenat také totální destrukci civilní infrastruktury Gazy, fyzickou likvidaci a zmrzačení desetitisíců palestinských civilistů, vyhnání jejich většiny z příbytků a zničení systému zdravotní péče. Musela tedy být podkopáním základních podmínek jejich existence. Byť toto jednání vykazuje rysy genocidy, její úzká definice takovou klasifikaci ztěžuje: jakkoliv rasistická byla vyjádření některých izraelských politiků a jakkoliv masově vražedný byl izraelský zásah, jeho hlavní zdůvodnění bylo bezpečnostní, nikoliv rasistické – nemělo jít o nenávist k jinému národu, ale o povinnost zajistit bezpečí národa vlastního.

Jak ospravedlnit masové utrpení?

Záměr genocidy ve smyslu kolektivní etnické vraždy bylo možné nalézt v diskursu oficiálních představitelů Izraele jen nepřímo, například v Netanjahuově evokaci biblického obrazu Amaleka, kterého je třeba zničit, mají-li být Židé zachráněni. Mnohem explicitněji a konstantněji se ve vyjádřeních izraelských politiků projevoval záměr odsunu Palestinců z Gazy či alespoň její severní části. Ministr zemědělství za stranu Likud Avi Dichter se v prosinci v izraelské televizi hrdě hlásil k tomu, že Izrael provádí „Nakbu Gazy“ – „druhé vyhnání“ Palestinců. Osmadvacátého ledna pořádala izraelská krajní pravice velkou konferenci, jejímž tématem bylo znovuosídlení Gazy Židy poté, co z ní budou vypuzeni Palestinci. Účastnilo se jí pět ministrů Netanjahuovy vlády – vedle představitelů náboženských nacionalistů také dva ministři strany Likud.

Lidskoprávní diskurs sedmdesátých a osmdesátých let často asocioval „etnické čistky“ právě s genocidou, avšak v letech po druhé světové válce, kdy vznikala Úmluva o genocidě, byly nucené přesuny obyvatelstva podle etnického klíče považovány spíše za součást prevence genocidy a obecněji za podmínku řešení jinak neřešitelných národnostních konfliktů. Moses v knize připomíná, že precedentem, na nějž se obhájci odsunů a výměn obyvatelstva od druhé poloviny třicátých let odvolávali, byla výměna statisíců tureckých muslimů a pravoslavných Řeků mezi Řeckem a Tureckem, stvrzená smlouvou z Lausanne roku 1923. S odkazem na ni se například v jedné z verzí zprávy britské Peelovy komise, která roku 1937 navrhovala rozdělení mandátní Palestiny na arabský a židovský stát, objevil nápad odsunu Arabů z toho druhého.

Smlouva z Lausanne ovšem šla proti duchu i liteře předcházejících smluv uzavírajících první světovou válku. Ty opíraly vizi mezinárodní mírové koexistence o práva národnostních menšin, nikoliv o jejich odsuny do států, v nichž jejich etnikum představovalo většinu. Zničení versailleského systému Hitlerem na konci třicátých let vedlo však nakonec i mnohé původní zastánce tohoto systému a Hitlerovy odpůrce k přijetí jeho ideálu etnické homogenity. Lausannský model se z výjimky, kterou byl ve dvacátých letech, během první poloviny čtyřicátých let proměnil v následované pravidlo. To se projevilo například výměnou Poláků a Ukrajinců režírovanou Stalinem po posunutí hranic Ukrajiny (a SSSR) na západ nebo Benešovou kampaní za odsun Němců. Spojenci nakonec akceptovali vyhnání dvanácti milionů Němců z východní Evropy jako legitimní reakci na „barbarský“ útok nacistů proti „civilizovanému“ soužití národů. Jak řečeno, zpřítomňování tohoto „stavu nejvyšší nouze“ evropské civilizace, jejž zpětně symbolizovala právě Hitlerova genocida Židů, dovolilo Walzerovi tvrdit, že v obraně proti takovému existenčnímu ohrožení je legitimní přestat odlišovat bojovníky od civilistů.

Po 7. říjnu zaznívalo toto civilizační ospravedlnění v různých obměnách z většiny izraelských diskursů. Obraz fanatických barbarů, napůl nacistů, napůl džihádistů, sadisticky mučících a vraždících muže a ženy, starce a děti, evokoval krajní „stav nejvyšší nouze“ symbolizovaný holokaustem. Představa, že se Hamás 7. října dopustil na Židech stejného zločinu, jakého se na nich dopouštěli nacisté, saturovala velkou část oficiálních i neoficiálních reakcí Izraelců i jejich západních přátel a legitimizovala odvetu, která způsobila smrt a zmrzačení desetitisíců a krajní utrpení milionů Palestinců v Gaze. Ospravedlnění masového utrpení národa, který nyní ohrožuje Izrael, se živilo z představy o legitimitě masového utrpení národa, jenž ve čtyřicátých letech ohrožoval Židy a evropskou civilizaci. Podobně jako v odpovědi na barbarské a genocidní jednání wehrmachtu a SS nešetřili spojenci německé civilní obyvatelstvo, nešetřili ani Izraelci v odpovědi na barbarské a genocidní jednání Hamásu palestinské civilní obyvatelstvo.

Výhoda izraelské pozice

Jihoafričané tedy přišli se svým obviněním z genocidy až jako druzí. Vražedné jednání, v němž představitelé JAR zahlédli rysy genocidy, odůvodňovali Izraelci a jejich západní přátelé od počátku jako obranu proti genocidě. Nikoho tedy nemohla překvapit slova, jimiž Benjamin Netanjahu 12. ledna odpověděl na zahájení jednání u Mezinárodního soudního dvora: „Pokryteckým útokem v Haagu proti židovskému státu, jenž povstal z popela holokaustu, ve službách těch, kteří přišli vykonat další holokaust proti Židům, se dějiny národů dotkly svého morálního dna.“ Morální skandál měl spočívat v tom, že legitimní obrana židovského lidu proti další genocidě byla sama označena za genocidu. V souladu s tím mohl Netanjahuův poradce a mluvčí Mark Regev charakterizovat Jihoafrickou republiku jako advokáta Hamásu.

Podmínkou přesvědčivosti tohoto diskursu je překrytí sporu dvou národů o zemi „mezi řekou a mořem“ opozicí mezi „civilizací“ a „barbarstvím“ – tedy nahrazení konfliktu o území střetem hodnot. Podle tohoto narativu nečelil Izrael 7. října nenávisti potomků vyhnanců z roku 1948, nad nimiž od šestidenní války roku 1967 panuje (od roku 2005 v modu remote control), ale dalšímu vzedmutí „věčného antisemitismu“: masakr nebyl dílem nábožensko-extremistického křídla odboje proti mnoho desetiletí trvající nadvládě Židů nad (muslimskými a křesťanskými) Araby „mezi řekou a mořem“, ale výbuchem „čisté“, racionálně neodůvodnitelné nenávisti k Židům či výrazem zvrácené islamistické ideologie, v níž se antisemitismus nacistů prostupuje s apokalyptickým fanatismem džihádistů. V tomto pojetí zapadá masakr Hamásu daleko lépe do úzké koncepce genocidy (jako „masové vraždy z nenávisti“), zatímco utrpení Palestinců je politováníhodnou, ale nutnou cenou za udržení židovského ostrůvku evropské civilizace v barbarském moři Blízkého východu.

V míře, v jaké chápe západní paměť genocidu podle modelu holokaustu a etnickou čistku podle modelu vyhnání Němců na konci druhé světové války, zaujímá Izrael v soudním procesu, jenž se v příštích měsících a letech bude zabývat jeho obviněním z genocidy v Gaze, výhodnější výchozí pozici než Jihoafrická republika, která toto obvinění vznesla.

Autor je politolog.

2024 / 4 - Palestina vs. Izrael

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Budeme normálně žít?

Blízkovýchodní konflikt očima izraelské literatury

Chudoba a ticho - literární zápisník

Hlboká túžba po návrate

Palestínska literatúra ako okno do dlhotrvajúceho konfliktu

Sen

Sníh, farka, kuřka a šestiměry

Věřte, nevěřte

Pozdní prózy Jiřího Kratochvila

Žena je příroda, která ničí i léčí

Duchové středoevropského románu jsou ženského rodu

Krátkometrážní sny v Clermont­-Ferrandu - filmový zápisník

Vše o mé narkomatce

Osudy kokainové královny Griseldy Blanco

Běžet dopředu a zůstávat na místě

Enge Klinkáčková, Petra Musilová: Bez názvu

Na cestě z neviditelnosti

S Petrou Hlaváčkovou o projektu Ženy v architektuře

Sloboda priestoru v medziach architektúry

Všechno je jinak

Arabsko­-izraelský orchestr proti nevědomosti

Vysílání pro Palestinu

Kompilace Amphibian Records

Alternativa k Netanjahuovi

Změnil by premiérův odchod horizont izraelské politiky?

Amplitudy násilí

Hamás po roce 2006

Gaza nemá v Česku tvář ani hlas

Katalánsko bez vody - ultimátum

Knihy v igelitu

Od mesianismu k hypotékám

Osadnické hnutí a izraelská politika

Vztek a zklamání

Arabské veřejné mínění a konflikt v Gaze

Český sen o Izraeli

S Markem Čejkou o izraelsko­-palestinském konfliktu

Josef Heller: Socialismus a pražské jaro

Laurel Halo: Atlas

Neil Price: Děti Jasanu a Jívy

Nepatřit nikam

Seriál The Curse jako bolestivý protipól binge­-watchingu

Normalizujme udržitelnost

S Caitlin Southwick o provozu kulturních institucí

Páchá Izrael v Gaze genocidu?

Otázka definice genocidy v izraelsko­-palestinském konfliktu

Petr Šmíd: Dějiny světa

Právo na bydlení

Reality

Šimon Koudela: Nikde tu jsem

Tomáš Loužný, Marie Nováková: Bílý karibu

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3

Krátkometrážní sny v Clermont-Ferrandu - filmový zápisník

Arabsko-izraelský orchestr proti nevědomosti

S Markem Čejkou o izraelsko-palestinském konfliktu

Seriál The Curse jako bolestivý protipól binge-watchingu

Otázka definice genocidy v izraelsko-palestinském konfliktu