2024 / 8 - globální logistika

Pod záštitou Iniciativy pro současné umění tranzit.cz se umělkyně a socioložka Bára Bažantová dostala do tzv. vyloučené lokality Janov, kde měla spolu s antropoložkou Lenkou Podroužek Polčovou budovat prostor pro sdílenou kulturu. Vilu Libuše, kterou momentálně vlastní a opravuje sociální pracovník a člen Zelených Petr Globočník, nakonec osídlila sama (její kolegyně s dítětem neměla možnost v takovém prostředí zůstat) a z jejího měsíčního pobytu vznikla nenápadná kniha Hoří chemička, něco si přej (2022; viz A2 č. 20/2023). V ní autorka ani tak nezachycuje život v ghettu, jako spíše reflektuje paradoxní situaci nejen lidí, kteří tam žijí, ale vůbec celého systému, který v Česku funguje. Autorka deníkovými záznamy zprostředkovává svůj dojem z místa, z místních obyvatel, ale prokazuje i kritický vhled do problematiky bydlení, grantů, sociálních iniciativ, uměleckých aktivit. Například hned v prvních dnech popisuje své rozčarování z toho, že se schůzek Osadního výboru neúčastní žádné Romky ani Romové (o nich bez nich). A takových reálných paradoxů je tam více – některé byty, které jsou ve vlastnictví Radovana Vítka nebo bytového družstva Krušnohor, mají nájem až patnáct tisíc korun, což je v kontextu místa nehorázná suma.

Zážitkový experiment

Postupně se jí podaří sblížit se s dětmi, dostat se komunitě blíže, současně si ale uvědomuje, jak je její aktivita svízelná a míjí se účinkem, k čemuž používá výstižný a lehce srozumitelný příměr k patriarchálnímu uspořádání rodiny, v němž sociální pracovníci, kteří na Libuši působí dlouhodobě, představují matku, která zastává několik funkcí, a ona (autorka) společně s organizací Tranzit zastupují nepřítomného otce, který se navrací po celém dni v práci k pečlivě obstaraným dětem, bere je na zmrzlinu, a navíc má ještě energii jim vymýšlet nové hry, aby záhy zase zmizel a dítě nechal na krku matce. Tento model rodiny je důvěrně známý většině z nás: kromě frustrované matky za sebou nechává i frustrované dítě, v tomto podobenství romskou komunitu – ví, že ji za měsíc opustí, stejně jako si uvědomuje, že její elán vyplývá i z toho, že se nejedná o každodenní práci, ale spíše o zážitkový experiment. A takto (sebe)kritická zůstává Bažantová po celou dobu, text je psán jasně individualizovanou formou z pozice někoho, kdo si uvědomuje své sociální i rasové privilegium, kdo zná ono prostředí a nahlíží kriticky i na „pomoc“, která vychází ze svrchované pozice.

Z postav vyčnívá Míša, chlapec, který vyniká svým intelektem, vědomostmi a talentem, v deseti letech si přeje být grafikem a sní o lepší budoucnosti. Ale ruku na srdce: jaká je jeho reálná šance dostat se z Janova ven? V sytému, který Patrik Banga ve vzpomínkové knize Skutečná cesta ven (2022; viz A2 č. 11/2023) výstižně definoval jako „vychovej si svého cikána“? Tento chlapec, Michal Karvay, skutečně Bažantové knihu ilustroval a jeho jméno je uvedeno i na obálce, což není v českém nakladatelském prostředí běžná praxe. Chápu to v kontextu sdělení textu jako hezké, leč povrchní gesto – jeho život to zřejmě neovlivní, navíc si nejsem jistá, jestli se tím jen nepoukazuje na odlišnost, kterou se autorka svou prací snaží potřít.

Bára Bažantová, která se ve své umělecké tvorbě již dlouhodobě zabývá tématy chudoby a sociálního vyloučení, si uvědomuje, že její vnímání komunity vychází z determinace vlastní pozicí, která je na míle vzdálena obyvatelům Janova. Poukazuje na své slabosti i na nedostatky systému, nenabízí žádné řešení, ale spíše nastoluje otázky, které sice rezonují českou společností, avšak v beletrii nejsou příliš reflektovány, ať už jde o bydlení jako základní lidské právo, obchod s chudobou, problematiku infrastruktury ve vyloučených lokalitách a vůbec existenci vyloučených lokalit, efektivitu sociálních služeb či uměleckých aktivit. Zároveň upozorňuje na předsudky, které stále hýbou českým prostředím a vytvářejí začarovaný kruh.

Útěk za domovem

Prostředí lidí žijících na periferii se objevuje i v autorčině druhé knize, která byla zveřejněna snad ještě nenápadněji než její prvotina. Titul Prokletý, kdo přichází (2023) vyšel v nakladatelství Divus a nedá se sehnat u žádných velkých distributorů, což je přinejmenším sympatické gesto. O to víc je ovšem potřeba o knize mluvit, aby se vůbec dostala do povědomí. Autorka se v ní obrací k fikčnímu narativu, tematicky se zaměřuje na svět pankáčů, squatterů a vůbec lidí žijících v nesouladu s kapitalistickým pojetím světa (i když kapitalismus nemilosrdně vstupuje i do anarchistické komunity, jak se v závěru ukáže). Vypravěčka Marie přijíždí do Barcelony dle vlastních slov „pozdě“, ale dost brzy na to, aby se ještě stala součástí squatu Monserrat, legendy, o níž se prý mluvilo i na druhé straně Evropy. „,Co tady budeš dělat?‘ zeptal se Jukka. – ,Žít.‘ Nic konkrétnějšího jsem neměla. Dalo by se říct, že jsem utekla z domova, jenže já žádnej domov nikde necítila, a tak jsem utíkala spíš za ním.“

Marie je součástí tohoto mytického místa, dokud si s pouličním nálezem nepřinese do pokoje štěnice. Pak se musí přemístit jinam, na druhou stranu řeky, do bývalé továrny, která je známá jako Pula vida. Jiné místo, jiná komunita, jiná pravidla. Každý přijíždí z jiné země, s jinou minulostí a jiným záměrem, ale spojuje je jejich nesmířenost s životem v umělém osvětlení „od devíti do pěti“, hypotékou a dovolenou na dluh. Život uvnitř funguje na vzájemné dohodě („Tady se na smlouvy moc nehrálo, asi proto o nás říkali, že jsme extrémisti.“) a dodržování pravidel (úklid koupelny a žádné jehly v obýváku). Nic mezi tím. Dny plynou, nálada se mění stejně rychle, jako se střídá konzumace drog, čas je neznámou komoditou – od posledního hrnku kafe mohly uplynout hodiny, ale klidně i dny. Totální protiklad k dnešní uspěchané době. Podobně se pracuje i s velkými výzvami v životě, například když se Marie baví se svou kamarádkou Cajou, která zjistila, že je těhotná, a usoudila, že ve squatu dál nemůže zůstat (dítě se v tomto prostředí jeví jako opravdu cizorodý prvek), celou tuto velkou životní změnu vsune do věty: „Smály jsme se a ještě asi hodinu seděly na vyhřátým betonu a vymýšlely si, jak budou vypadat naše budoucnosti.“ Žádné drama, žádné hroucení, počítání, jestli na to mám, nebo ne… Nic. Caja odjíždí rovnou do rodičovství a vůbec nespěchá. Smířená, odhodlaná, silná. Snad to souvisí se skutečností, že život téhle subkultury má nejistou budoucnost; osídlují prázdné domy a nikdy nevědí, jak dlouho v nich budou moci zůstat (několik squatů v knize zmiňovaných ostatně již zaniklo).

Inspirativní pozorování

Jak již bylo zmíněno, kniha vyšla v nezávislém nakladatelství Divus. Jeho provozovatel Ivan Mečl, mimo jiné zakladatel Nové Perly a dalších uměleckých projektů, o próze Báry Bažantové v Revue Prostor prohlásil: „Věčné lákadlo bezedné propasti inspirace. Vždycky čekám deset let, než se objeví tvůrce, který mi z té propasti něco přinese ještě živé.“ A má pravdu – autorka přináší svědectví až hmatatelné, v prostředí se pohybuje přirozeně, vnímá ho archetypálně, nesoudí, je spíše pozorovatelkou a stále zůstává sebekritická. Jako by tam snad ani nepatřila, protože její minulost není tak temná, ani tak traumatizující: „Katz měla za sebou několik vyklizení, závislost na heráku a na předloktí jméno svýho mrtvýho kluka. Moje zkušenost mi vedle ní připadala jako život na zámku.“ Zavřít se do pokoje a zapomenout.

Kniha Prokletý, kdo přichází zachycuje místo, kde lidé žijí pro sebe. Ne pro druhé, pro společnost, pro korporáty. Nevím, nakolik je fikční svět Báře Bažantové vlastní, ale autorka jistě vychází z prostředí blízkého, protože se jí podařilo citlivě, a přitom intenzivně zachytit bídu i krásu squatterského života, aniž by si ho idealizovala, nebo naopak odsuzovala. Provází nás prostředím společenské periferie, seznamuje nás s jeho hierarchií (protože tam je a není důvod předstírat, že není). Nehodnotí, jen popisuje. A popisuje působivě, velmi obrazně a empaticky.

Autorka je publicistka.

Mapocho

Říká se, že Chile bylo starý dům, dlouhý a úzký jako had, s chodbou plnou otevřených dveří, kudy lidé volně procházeli mezi všemi místnostmi. Prý voněl empanadami a mladým vínem a na zadním dvorku se tyčily hory a rostla tam smuteční vrba, která moc nesmutnila, protože k tomu dosud neměla moc důvodů. Dům byl prý natřený na zeleno a z oken mu vykukovaly rudé muškáty, k fasádě vedlo pár červených schůdků a vchodovými dveřmi ze zrnitého skla si všichni svobodně a bez problémů chodili dovnitř a ven, kdykoli se jim zachtělo. V domě prý všechno fungovalo dobře. Měl mnoho místností s dostatkem prostoru pro hodně lidí, a když jste se s někým potkat nechtěli, stačilo nechodit do jeho pokoje, případně se mu vyhnout chodbou či dvorem, pokud jste ho zahlédli z dálky. V severní části bydleli horníci. Uprostřed učitelé. Nádražáci měli malé pokojíky podél celé chodby. Dělníci se mačkali v kamrlíku u kuchyně, a tak měl v domě každý svůj kout.

Ale jednoho dne kolem roku devatenáct set dvacet prý otec ve službě (takového má každý dům) zmizel. A spustil se blázinec. Všechno začalo jít pomalu, ale jistě ke dnu a všichni si stěžovali, protože takhle se prostě žít nedalo. Co si teď počneme? říkali. Kdo zjedná pořádek? Na koho budeme všechno svádět? Majitelé domu (takové mají všechny domy) netušili, co dělat. Zkoušeli toho spoustu. Sháněli náhradní otce, otcovské výbory, které by úl uvedly do pořádku, výchovné poradce, faráře, psychology, šli za kmotry, a dokonce i za kmotrami, ale nic naplat. V domě propukl chaos.

Zrovna prý pršelo. Byl to ponurý večer, létaly hromy a blesky. Vítr strhával ze střechy kusy plechu a stěnami do pokojů zatékaly čůrky vody. Dům se zaplavil. Babičky se vyděšeně modlily, děti brečely zimou. Všechno vypadalo černě, ale uprostřed toho všeho šílenství se z nabroušené místnosti vojáků vynořil kníratý lampasáček, který jistým hlasem oznámil, že on je z té kaše může vytáhnout. Byl to plukovník. Plukovník Ibáñez, tak mu říkali.

Majitelům domu ze začátku moc nevoněl. Prý s ním moc nesympatizovali, ale jelikož neměli lepší řešení a potřebovali ten zmatek co nejdřív urovnat, uspořádali večeři a tam ho prohlásili kandidátem na otce domova. Prý byly vyhlášeny všeobecné volby, při nichž se posbíraly hlasy ze všech místností, ale účast nebyla vysoká. Majitelé domu dělali, jako by o žádných chybějících hlasech nevěděli, a během obřadu před domem navlékli plukovníkovi otcovskou šerpu se všemi poctami a ujišťovali, že všichni s výsledky voleb souhlasí. Další krok: všechny zdi chodby ověsili plukovníkovými fotkami, aby ho lidé konečně překousli. Šli jste na záchod a plukovníkovy oči nalepené na zdi vás upřeně sledovaly, jak močíte. Vraceli jste se domů pozdě v noci a věhlasná Ibáñezova postava vám připomínala, kolik už je hodin. Systém nakonec přinesl ovoce. Jakmile plukovník vyšel na dvorek nebo vyrazil na nedělní polední mši, mnozí mu prý tleskali.

Z plukovníka se stal nový otec domu. Těžký úkol. Obzvlášť pokud se jednalo o nevyzpytatelný a nespořádaný dům, a to přesně si plukovník o svém domově myslel. Bylo potřeba s tím vším bincem pořádně zatočit. V domě konec konců vždycky panoval bordel a tohle byla příležitost ho vrátit do správných kolejí.

Říká se, že plukovník byl na pořádek a čistotu pes. Rád zametal a klidně celé dny uklízel prach, nametal smetí na hromádky a vymetal pavučiny. Místo šavle nosil koště a tím hrozil všem, kteří mu v jeho očistném poslání nepomáhali. Parkety na chodbě se musely lesknout, okna třpytit, záchody i umyvadla musely být oslnivě bílé. Dům se musel blýskat od vchodu až ke dveřím na zadní dvorek.

Nová pravidla prý moc v oblibě nebyla. Chilané byli od přírody vždycky tak trochu špindírové a moc se jim nezamlouvalo, že musí být celý den tak čisťouncí a vyvonění. Jako první se ozvali novináři, kteří začali psát kritické články do novin. Na dveře pokoje si na znamení nespokojenosti vyvěsili strakatou vlajku a přijímali tam všechny stížnosti, které lidé chtěli zveřejnit. Netrvalo prý dlouho, než se objevil plukovník se svým koštětem, zavřel se s nimi a pěkně jim to vytmavil. Od této chvíle nevyjde nic, co by mi předtím neprošlo rukama, řekl. A tak se z domovního deníku staly spořádané, korektní noviny bez nepravd, překlepů a pravopisných chyb. Očištěné od veškeré špíny.

Lidé se nad novinami brzy začali podivovat. Všechna ta chvála na plukovníka a jeho očistnou kampaň jim nešla do hlavy. Barevné vlajky se prý začaly vyvěšovat různě po domě. Učitelé taky na dveřích jednu měli. I studenti. Horníci vztyčili veliký prapor, který ušili společně s dělníky a rolníky. Otec domu prý zakročil rychle. Vyhlásil zákon proti pestrobarevným vlajkám. Kdokoli bude mít na dveřích jakýkoli barevný hadr, půjde sedět za vzpouru a porušení domácích pravidel. Ale lidé prý zákon nebrali moc vážně a s novými prapory se roztrhl pytel. Místo zamýšleného účinku se prý dům ze dne na den zaplnil barevnými vlajkami.

Kvůli vzniklé situaci se plukovník sešel se svou tajnou gardou. Samí dobří uklízeči, důvěryhodní muži s vytříbeným smyslem pro hygienu. Rozkaz prý zněl provést hloubkový úklid pomocí těch nejúčinnějších prostředků. Do posledního smítka.

Po této schůzce prý z domu začali záhadně mizet obyvatelé. Jako první přišli na řadu učitelé. Jednoho rána přiběhla vychovatelka s křikem, že jich v pokoji deset chybí. Pak si začali stěžovat dělníci. Z jejich kamrlíku jich prý zmizelo dvacet. Studenti uspořádali před domem demonstraci, aby odsoudili, co se děje. Mnozí se přidali s transparenty a vlajkami a spustili takový virvál, že si ho museli všimnout všude. V tom kraválu prý před všechny předstoupil plukovník. Postavil se prý na střechu, shlížel na své děti a z té výšky je svým hromovým hlasem umlčel. Ticho, krucinál! zakřičel prý a všichni zmlkli a pozorně se na něj zadívali. Plukovník popadl koště a z výšky jím na ně namířil. Lidé, kteří v domě chybějí, byli zatčeni, protože jsou výtržníci a rozvraceči, jako vy. Teď koukejte zmlknout, pokud taky nechcete být vypovězeni Úplně Pryč.

Úplně Pryč. Všichni nevěřícně vyslechli plukovníkova slova. Úplně Pryč? Co to má být? Všichni si začali šeptat, nikdo nic nechápal. Úplně Pryč odkud? Plukovník na dav znovu zvýšil hlas. Úplně Pryč z domu, odpověděl vážně a všichni oněměli. V hlavách se jim otvíral nový rozměr, představovali si zapadlý kout, kde skončili jejich sourozenci. Úplně Pryč. Všichni prý stáli jako přibití. Lidé dál mlčeli a přemýšleli, kde takové místo asi může být, a ti bláznivější, co si rádi vymýšlejí a šíří drby, tvrdí, že plukovník tu chvíli ticha využil, aby nasedl na koště a odsvištěl vzduchem jako pták.

Netrvalo prý dlouho a začaly se šířit fámy. Že prý je plukovník čaroděj. Že má nadpřirozené schopnosti, že umí nechat lidi mizet a pak je vyhostit do neznámých a pustých míst, kam se dá dostat jen pomocí černé magie. Jiní tvrdili, že má plukovník tajnou gardu. Že jeho četníky viděli na vlastní oči, jak vláčí lidi z pokojů a mlátí je při tom pěstmi nebo koštětem. Potom je jediným kopancem do zadnice vyhodili z domu a nacpali do vlaku do neznáma. Fámy, drby, klepy. Šuškání na chodbě bylo ohlušující. Pokoje v noci zachvátila panika v očekávání dalších zmizení. Lidé měli strach z vlastního otce. Ti s nejbujnější fantazií tvrdili, že plukovník obchází temnou chodbou a sleduje je, když spí. Věděl, co dělají, co si myslí, dokonce i o čem sní, byl to přece čaroděj, černokněžník s nadpřirozenými schopnostmi.

Daleko od toho všeho, v růžovém pokojíku blízko chlapeckých toalet, bydleli teplouši. Jelikož všichni ostatní dělali, jako že buzen se domácí záležitosti netýkají, přijaly roli diskriminovaných sester a snažily se žít co nejspokojeněji a nikoho neobtěžovat. Jejich pokoj byl prý pečlivě vyšúrovaný a vyzdobený plakáty tehdejších slavných hereček a zpěváků. Měly prý velké zrcadlo, před kterým se celé hodiny malovaly a prohlížely, a obrovský šatník plný šatů, péřových boa a střevíců na podpatku, které si mezi sebou vyměňovaly a půjčovaly, protože byly správnými proletářkami a nemohly pořád utrácet za tolik hadrů.

Plukovník o buznách věděl. Prý o nich nerad mluvil, a když na ně přišla řeč nebo když procházel kolem jejich pokoje, vždycky ho to podráždilo. Prý si do té doby hrál na hlupáka, protože dobře věděl, že si k nim někteří majitelé domu chodí trochu pošpásovat, okouzleni těmi namalovanými rty, jejichž otisky pak zůstávají na jejich oligarchických tělech. Přesto už tehdy si plukovník uvědomoval, že otázku růžového pokojíku bude muset v rámci své hloubkové očistné kampaně vyřešit.

Jedné noci prý přišel plukovník ke dveřím buzen i se svým koštětem. Přišel sám, protože prý chtěl nejdříve ověřit, zda u nich není některý z majitelů. Pokud by tomu tak nebylo, měl v plánu dát své tajné gardě ihned příkaz zahájit smluvenou operaci očista. Plukovník prý tiše přitiskl oko ke klíčové dírce. Zapátral svým čarodějným zrakem a viděl, že jsou samy, bez návštěvníků, přesně jak potřeboval. Byly polonahé, zrovna se svlékaly před zrcadlem, chystaly se do postele a spát. Plukovník mohl hned vyrazit dát pokyn gardě, ale prý ještě chvilku zůstal na místě a zpoza dveří je špehoval.

Těla viděl jen útržkovitě. Oholené nohy vysvlékající se z hebkých silonek medové barvy. Černorůžové krajkované podvazky sklouzávající z pevných stehen až na parkety. Lakované lodičky, které někdo odložil na podlahu a odhalil tím své holé nožky s karmínově nalakovanými nehty. Svalnatá záda svlékající hebké mušelínové blůzky, ramena zakrytá modrými, zelenými a šedými hedvábnými župánky. Hýždě, lýtka, paže, drobná ňadra. Bílé krajkové kalhotky, krky ovinuté péřovým boa. Lesknoucí se náušnice, úchvatné prsteny, perlové náhrdelníky. Hedvábí, krajky, mušelín, hadříky všech barev.

Plukovník se prý neudržel a vstoupil bez zaklepání. Vpadl dovnitř a se vzrušeným výrazem se postavil doprostřed růžového pokojíku. Buzny na něj prý hleděly vyděšeně, protože se domnívaly, že to mají spočítané, že je všechny odvleče z pokoje a vykopne z domu, že se každou chvilku za zuřícím plukovníkem objeví garda a bude po všem. Jenže plukovník dál mlčky stál uprostřed pokoje, pevně se držel svého smetáku, aby nespadl na zem, pohled měl skelný a rozpálený do ruda jako šílenec, dýchal zrychleně a lilo z něj jako z konve.

Jedna z buzen, ta nejvyvedenější, se k němu přiblížila a s předstíranou přívětivostí se ho zeptala, co mu může nabídnout. Co vám mohu nabídnout, pane plukovníku, řekla prý, a plukovník se podíval dolů na všechny ty pestrobarevné hadříky rozházené po podlaze. Přejel je vzrušeným pohledem, až nakonec koštětem zvedl jednu zelenou hedvábnou rukavičku. Zdvihl ji až na úroveň hlavy a prosebným tónem, téměř šeptem, prý pronesl: Tohle oblečení. Chci si to obléknout.

Buzny na něj prý hleděly nedůvěřivě a snažily se zadržet smích. Ale protože nebyly hloupé, vyhověly mu. Nejdřív ho prý svlékly donaha. Všecičko si sundejte, plukovníku. Odebraly mu baret, koště i celou uniformu a pak ho posadily do horké lázně plné pěny a esencí. Hezky se vykoupeme, pane plukovníku. Prý ho otíraly houbami a vlasy, vousy i chlupy mu vymydlily fialkovým šamponem. Všechny se kolem něj nahrnuly, laskaly ho a dotýkaly se ho po celém těle. Je voda dost teploučká? Nepálí vás očička? Líbí se vám, když vás omývají vaše buzny, drahoušku? Plukovník se nechal koupat klidně, jako poslušné děcko, a odsouhlasil všechno, na co se ho ty jeho zlobivé děti zeptaly. Teď usušíme zadeček, plukovníku. Buzny ho jemně otíraly svými ručníky, dokud jejich kořist nebyla úplně suchá. Potom mu natřely tělo krémem a napudrovaly ho práškem z růže a jasmínu. Vlasy mu opatrně učesaly a navlékly přes ně síťku. A když byla první fáze konečně hotová, společně ho v náručí odnesly na židli před zrcadlem a pustily se do oblékání.

Začaly prý černými krajkovými kalhotkami, které si sám vybral. Pak přišla na řadu podprsenka ze stejného kompletu, která mu padla jako ulitá. Potom mu navrhly světle fialové podvazkové pásy, jež báječně ladily s černým prádlem a s punčochami, které mu doporučily. To je ale nádhera! říkaly buzny. Pak mu oblékly hebký hedvábný župánek, kolem plukovníkova sudovitého pasu ovinuly pásek ve stejném odstínu a na nohy mu nazuly červené lakované lodičky na vysokánském podpatku. Následovaly šminky. Stíny, rtěnka, tvářenka a svůdná piha nad koutkem. Potom, přes síťku na vlasech, korunovaly plukovníkovu hlavu platinově blonďatou parukou.

Ibáñez se prý koukal do zrcadla na práci svých dětí s obdivem. Prý byl natolik unesený, že si poručil hudbu. Buzny pustily album Carlose Gardela, přezdívaného kreolský drozd, a jakmile zazněl jeho hlas, plukovník začal spolu s nimi hystericky vřeštět. „Newyorské blondýnky,“ pěl Carlitos a Ibañez se prý nechal natolik unést, že popadl své koště a začal do rytmu hudby zametat. Klouzal se na podpatcích po růžovém pokoji ze strany na stranu. Zametal a tančil, uklízel a zpíval a buzny mu tleskaly, zpívaly sborově společně s Carlitosem, „líbezná navoněná stvoření, chci polibek vašich namalovaných úst“, a plukovník si pod župánkem vrtěl zadnicí a umělým poprsím a zametal a zametal, horečně jako vždycky. „Newyorské blondýnky,“ znělo dál a on si pohrával se svou platinovou hřívou a vypadal nesmírně šťastně, nesmírně uspokojeně. A jak tak tančil, pookřával a měl čím dál tím větší chuť mít toho drozdíka přímo u sebe, aby ho mohl celého olízat, popadnout ho, cítit koště toho zpěvavého ptáčka ve své vlastní navoněné řiti.

Ale říká se, že zábava skončila právě v nejlepším. Hudba hrála tak hlasitě, že do růžového pokojíku přišla garda zkontrolovat, co se děje. Muži v uniformách spatřili svého plukovníka, jak vrtí zadnicí a zametá jako duševně chorý do rytmu Gardela. Strážníci oněměli. Buzny také. Jenom Ibáñez dál tančil, dokud jeden z teploušů nevypnul přehrávač. Plukovník zvedl hlavu a viděl, co se děje. Přeběhl mu mráz po zádech. Všechna magie vyprchala. Gardel se rozplynul v tichu pokoje a on byl sám.

Plukovník prý stál jako opařený. Pohlédl na své muže a viděl jejich překvapené tváře a přidušený smích. V odrazu posměvačných očí každého z nich viděl sám sebe. Posunutá paruka, zcela rozhalený župan, krajkové kalhotky vytažené tak, že bylo vidět ochlupení. Plukovník prý zachoval klid. Zhluboka se prý nadechl a pomalu přešel k židli, koště pevně svíral. Jediné, co bylo v pokoji slyšet, byl klapot jeho podpatků. Raz, dva. Jeho kroky se odrážely od stěn a dokreslovaly atmosféru celého výjevu. Kráčel prý jako opravdový chlap, sebevědomě, odhodlaně, bez jediného škobrtnutí. Nepřekážely mu v tom ani lodičky, ani podvazky. Během pár kroků se platinové blondýnce vrátila mužnost. Plukovník došel k zrcadlu, posadil se přímo před ně, a aniž věnoval pohled komukoli kromě svého vlastního odrazu, vydal nevyhnutelný příkaz. Odveďte je, řekl. Už je v tomhle domě nechci nikdy vidět.

Následovala salva ran pěstí a koštětem do ubohých buzen. Jejich výkřiky se ozývaly a náhle umlkaly. Proč nám to děláte, drahoušku? Vždyť jste se s námi měl tak hezky, vždyť vás máme rády! Některé se snažily zabalit si aspoň pár hadříků do kufru. Další se rychle oblékly a posbíraly si fotky a plakáty ze zdí. Jiné se pokusily nahodit make-up, namalovat si oči, nebo se aspoň oholit, ale ve všem tom shonu to dost dobře nešlo. Jednu po druhé je odvlekli až před domovní dveře, zatímco plukovník dál neochvějně seděl před zrcadlem. Jsme vaše děti, tohle nám nedělejte, zachraňte nás. Ale otec domu neodtrhl oči od svého odrazu v zrcadle.

Když byly všechny venku, nastrkali je prý do vagónu a poslali je vlakem směřujícím ze stanice Mapocho do přístavu. Nádražní zvony odbily. Lokomotiva vyrazila podél řeky a táhla s sebou vagón s buznami. Kam jedeme? Co s námi udělají? pokřikovaly buzny a hystericky brečely. Na pobřeží je prý naložili na loď směr Úplně Pryč.

Plukovník zůstal v růžovém pokojíku celou noc. Vydal příkaz, aby ho nikdo neobtěžoval, a tak mu úctyplně zavřeli dveře. Dál tam seděl před zrcadlem a napůl svlečený svíral koště. Blonďatá paruka zesvětlovala jeho povadlou tvář. Líčidla se rozmazávala potem. A jak tak seděl sám poklidně v tichém pokoji, otevřel prý ústa a s povzdechem si začal pomaličku pobrukovat, tak potichounku, že se slyšel jen on sám. „Líbezná navoněná stvoření, chci polibek vašich namalovaných úst.“ V dáli byl slyšet vlak, který odvážel teplouše podél Mapocha. Burácení lokomotivy se vzdalovalo. Plukovník prý zpíval až do rozednění.

Tohle ale není jediná verze. Mnozí tvrdí, že tohle je prachsprostý výmysl, zvrácená pomluva, kterou mezi sebou na chodbě rozšířily drbny. Plukovník by se nikdy neoblékl do dámských šatů jako nějaká buzna. Tvrdí, že ve skutečnosti plukovník oné noci došel ke dveřím růžového pokojíku, a když viděl, že buzny jsou samy, ihned přivolal gardu, aby splnila svůj úkol. Strážníci naběhli dovnitř, odvlekli buzny ven a naložili je na vlak do přístavu, odkud měly pokračovat Úplně Pryč.

Ve skutečnosti prý buzny do cíle nikdy nedorazily. Na půli cesty je i se všemi jejich věcmi shodili do moře. Jejich pomlácená těla padala přes palubu, nořila se do hlubin, až úplně zmizela z mapy světa. Jejich pestrobarevná těla. Oblečená do květin a puntíků. Kufry se pod hladinou rozevřely a nechaly napospas mořským proudům lodičky, rukavičky, paruky i boa. Hadřík za hadříkem. Všechny tančily v rytmu moře a nechaly se kolébat vodou. Těla buzen se znovu setkala na dně oceánu.

O teplouších už nikdo nikdy neslyšel. Zapomnělo se na ně, byli vymazáni z paměti i ze záznamů jedním mávnutím koštěte a život v domě šel dál. Růžový pokojík byl ihned vymalován na bílo a byl tu zřízen obchod, který zahladil všechen zápach minulosti. Lidé si do bílého krámu chodili vesele nakupovat, s pamětí dokonale prázdnou. Přestali o teplouších mluvit a přestali si šuškat, jako to doposud dělávali, dokud vzpomínka na ně neupadla v naprosté zapomnění.

Ale říká se, že buzny odjíždějí ze stanice Mapocho každý den. S odbíjením zvonů lze jasně slyšet jejich hlasy. Vlak s buznami prý nikdy nepřestane odjíždět, dokud v domě, kde se narodily, nebudou mít zase své místo, dokud se nepřestanou toulat po březích Mapocha jako zavržené čuby.

Ze španělského originálu Mapocho (Alquimia, Santiago de Chile 2020) vybrala a přeložila Barbora Kopecká.

Pamflet psaný vlastní krví

Vyhoření Petra Šestáka

Nikdy jsem neměl auto, řidičák mám už pár let propadlý a neřídil jsem téměř dvě desítky let. S auty ale chtě nechtě přicházím do styku každý den a zvrhlá kultura motorismu mě doslova dusí. Přiznám se, že při každodenním pohybu městem sdílím s hlavním hrdinou knihy Petra Šestáka Vyhoření mnohé úkony: vztyčování prostředníku na motorizované hulváty, kteří ohrožují můj život, vzteklé spílání nadávajícím obludám, které jsou nuceny dát mi přednost, případně zahalování obličeje při pohybu ulicí zaplavenou výfukovými plyny. Vedle toho mám jakožto chodec možnost kompenzovat si svou pozici nejzranitelnějšího druhu v městské dopravní džungli pliváním na oplechované pinďoury, kteří mě na přechodech míjejí o jednotky centimetrů.

Hlas neviditelných lidí

Při čtení Vyhoření Petra Šestáka jsem zažíval potěšení z precizního a zároveň velmi živého popisu problému, který dříme pod povrchem zdánlivé normality současného světa. Hlavní hrdina knihy je kurýr, rozvážející po Praze jídlo na kole. Zaměstnává ho nadnárodní Platforma s velmi specifickými podmínkami, které udržují poslíčka v neustálém stresu. Na spokojenosti mu nepřidává ani každodenní ohrožení, šikana a hraniční momenty, které prožívá jako účastník silničního provozu ve městě projektovaném řidiči pro řidiče. Šesták dokáže důvěrně a uvěřitelně zprostředkovat vhled do prekérního světa námezdných „podnikatelů“, kteří si jako novodobá inkarnace vykořisťovaných dělníků vydělávají bez zaměstnaneckých výhod, žijí z ruky do úst a pro společnost jsou prakticky neviditelní. Tato neviditelnost jim ale zároveň umožňuje pronikat napříč různými sociálními sférami.

Dlouho jsem nečetl českou prózu, u níž bych měl pocit, že stojí za to podtrhnout každý druhý odstavec. Snad je to způsobeno hybridním žánrem, který je ostatně celkem výstižně definovaný na začátku knihy jako „pamflet/román/alegorie“. Děj není nijak světoborný. Hrdina jezdí po městě, musí vydělávat, ale zároveň je to jeho svobodná volba, protože nechce skončit v korporátu a potřebuje být pořád v pohybu. Najdeme tu románek se salónní ekoaktivistkou z Akademie, intermezzo, v němž hrdinu dva staří kamarádi vezmou na cyklovýlet, který se ukáže jako esence marnosti, a nakonec pronikneme do sabotérské organizace, pohybující se za hranicí zákona.

Děj je ovšem až druhořadý. Cyklista promlouvá, oslovuje, zvyšuje hlas a někdy i řve na zástupce různých společenských tříd, sedících za volantem. Sociální kritiku střídá nabourávání zažitých myšlenkových vzorců, vtipné psychologické exkursy navazují na historické vsuvky o tradici fordismu nebo na genderovou kritiku motorismu, který bývá víc než co jiného přehlídkou zbytnělých eg a toxické maskulinity. Z pozice doručovatele drahých jídel v kompostovatelných obalech kurýr glosuje absurdní pokrytectví dnešní doby, greenwashing i válku, která „je plná aut, plná řvoucích motorů a kouře z výfuků“.

Na hranici katastrofy

Vyhoření je jako správný pamflet nesmiřitelné. Jako by bylo psáno vlastní krví, na hranici katastrofy, s vědomím roztříštěných kostí, zmačkaného plechu, otráveného vzduchu a vytěžené planety. Vyhrocenost a zvýrazněné extrémy jsou určeny strážcům zaběhlých hodnot, kteří sebemenší omezení práv motoristů (masožroutů, vyznavačů soukromého vlastnictví, tradiční rodiny nebo patriarchátu) považují za novou totalitu, avšak ve své slepotě nevidí, že jedinou totalitou je jejich toporné myšlení a lpění na zákonech světa, který už dávno neexistuje. I když si nemusíme myslet, že je auto nutně prostředkem zotročení lidstva, rozhodně je „stavebním kamenem společnosti konzumu, prostředkem i cílem“. Šestákova kniha je nepochybně velmi časová a úzce svázaná s konkrétními fenomény naší doby, avšak zablokované magistrály, propíchané pneumatiky a hořící automobily jsou zatím jen okrajové jevy, takže její aktuálnost bohužel ještě nějaký čas potrvá.

„Octli jsme se od sebe tak daleko, že jediný způsob, jak se můžeme potkat, je bouračka,“ promlouvá cyklista k řidiči sedícímu uvnitř klimatizované zvukotěsné zbraně. Podobnou nevyhnutelnost tragického střetu je možné vztáhnout na situaci celé společnosti. Právě kvůli zaklenutí příběhu bouračkou se v ději objevuje exemplární nepřítel, ředitel místní pobočky mezinárodního developerského korporátu. Ten jezdí historickým Porsche 911 Carrera a během nečekaně akčního závěru se stane obětí ve jménu vyšší myšlenky. Autor dokáže být naléhavý, vtipný i nasraný. Ve svém aktivistickém zápalu je schopný dívat se na realitu z více úhlů, ale zároveň si nedělá iluze, že velkých cílů lze dosáhnout jinak než podvratnou intervencí, vandalismem, přímou akcí.

Vyhoření bylo nominováno na Magnesii Literu v hlavní kategorii. Smysl tohoto ocenění spočívá kromě pochybné bilance „toho nejlepšího“ také v mediální pozornosti: o knize se začne více mluvit a třeba se nakonec dostane k výrazně širšímu publiku. Pokud má mít letošní Magnesia smysl, měl by zvítězit právě Šestákův pamflet, který má potenciál donutit nahodilé čtenáře k přemýšlení o zdánlivých samozřejmostech, případně je rozčílit a vystavit nepochopitelnému světu mimo jejich komfortní zónu. Málokteré dílo tohle dokáže. I z tohoto důvodu lze Vyhoření, které radikálně pojmenovává radikální realitu, v níž je svět aut „vystavěn na troskách budoucnosti“, považovat za výherce bez ohledu na to, jaké budou skutečné výsledky.

Popoluška z Petržalky

Od kolonizačných románov k postzávislosti

Problematike česko-slovenských vzťahov sa súčasná slovenská próza zvykne vyhýbať. Nevznikajú knihy, ktoré by sa kriticky venovali vzájomným pomerom, ale rozhodne vznikajú také, ktoré ešte dodnes čerpajú zo základných myšlienkových stereotypov prítomných v našom kultúrnom povedomí. Či už ide o klasický diskurz česko-slovenskej jednoty, alebo omieľané mýty o slovenskej emocionalite, plebejskosti, náklonnosti k autoritám a príležitostných folklórnych obsesiách zvyčajne stojacich v protiklade k českej racionalite, suverénnosti a bohapustej náboženskej frivolnosti. Československo dávno neexistuje, ale česko-slovenské mýty pretrvali.

Kultúrna kolonizácia

Nejde o žiadnu inováciu, podobne konštruované stereotypy môžeme v literatúre vystopovať až do 19. storočia. Emblematickú podobu nadobúdajú v období prvej republiky vo forme kolonizačných románov. To je spôsob, akým slovakistka Jana Pátková charakterizuje prvorepublikovú tvorbu okrajových autorov, predovšetkým Ladislava Narcisa Zvěřinu. Prostredníctvom zrozumiteľných paralel zo súkromného života postáv spisovatelia približujú dobovú situáciu. Vzťah muža a ženy sa stáva vzťahom Česka a Slovenska. Predstavuje formu vnútorného exotizmu, Slovensko nie je ďalekým neznámym svetom, naopak, je svetom pomerne blízkym, no predsa iným a z toho dôvodu fascinujúcim. Dôležitú úlohu zohráva tiež doznievajúca slovakofilská tradícia, ktorá vytvára živnú pôdu pre nikdy nekončiaci paternalizmus. Slovensko, resp. slovenské postavy potrebujú pomoc a starší český brat, alebo tentoraz už manžel, sa ochotne postará či pomôže zorientovať medzi „dospelými“.

Navzdory tomu, že prvorepublikový žáner nesie názov kolonizačný, musím hneď na začiatok deklarovať, že reálnu povahu česko-slovenských vzťahov v 20. storočí nemožno úplne vystihnúť slovom kolonializmus. K hospodárskemu vykorisťovaniu charakteristickému pre imperiálne mocnosti v spoločnom štáte nikdy nedošlo, ak sa teda hovorí o kolonializme, myslí sa väčšinou jeho kultúrny rozmer, ale, samozrejme, aj to je téma na samostatnú diskusiu.

Winnetou a Popoluška

Od dôb kolonizačných románov sa dynamika spoločných vzťahov zmenila a v súčasnosti k popisu lepšie slúži pojem postzávislosti. Pôvodne kolonizačné figúry pozvoľne morfujú do ich menej očividných postkoloniálnych alternatív. Všeobecne týchto imagologických kostlivcov môžeme stretnúť hlavne v českej populárnej kultúre. Tá sa obzvlášť rada nostalgicky vracia do obdobia spoločného štátu, ale zobrazovanie slovenských postáv má tiež svoj dominantný prejav ukotvený v tvorbe zo sveta súčasnosti. V článku Kolónia Felvidék? (2021) ho sociológ Dominik Želinský pracovne označil za „Winnetou spod Kriváňa“. Ide v podstate o variáciu postkoloniálnej kategórie „vznešeného divocha“, teda mierne naivného, ale v zásade srdečného človeka, ktorý vo svojej najvyhrotenejšej podobe rád zaspieva ľudovky, zatancuje a do toho uvarí bryndzové halušky. Na strane „dobyvateľa“ zas stojí postava Čecha, obvykle muža prezentovaného skrz svoju sofistikovanosť a spolunáležitosť k európskej západnej vyspelosti. Úspešne dobyť v česko-slovenskom kontexte väčšinou znamená uzavretie manželstva, alebo jednoducho dobrý sex. Vhodný ilustračný príklad tvoria české filmy s nenadabovanou femme fatale Vicou Kerekes.

Winnetoua spod Kriváňa splodila česká kultúra a prezrádza preto viac o českom pohľade. Ustálenosť slovenských kultúrnych stereotypov komplikuje historický vývoj krajiny a výrazná polarizácia v rámci samotnej spoločnosti. Za osobne najzaujímavejšiu figúru považujem tú, ktorú k životu priviedla Jana Karšaiová, taliansky píšuca autorka pôvodom z Bratislavy. V debutovej novele Sametový rozvod (2022, česky 2023) usadenej do obdobia rozpadu Československa využíva všetky známe metafory z prvorepublikových kolonizačných románov. Vzájomné vzťahy vysvetľuje opäť na manželskom súžití, neupadá však do separatistických mýtov o českom uzurpátorstve ani miernejších predstáv o láskyplnej asimilácii. Novou hrdinkou sa stáva akási Popoluška z Petržalky. Pôvodne pasívny subjekt, ktorý sa na začiatku necháva viesť, no postupne získava dôveru v samu seba a svoje rozhodnutia. Popoluška z Petržalky už nie je naivné dieťa ani sexuálny objekt na spôsob Vice Kerekes, ale človek hľadajúci svoje miesto v spoločnosti, nútený prekračovať utlačovateľskú moc vlastnej minulosti. Popoluška musí nájsť cestu z betónovej džungle historických tráum sama. Využiť chodníčky jej dobyvateľa by znamenalo iba vymeniť betón za nepriehľadný labyrint pražských aristokratických záhrad.

Slovensko na orient

Winnetou spod Kriváňa spolu s jeho erudovanou sestrou Popoluškou z Petržalky fungujú ako situačné stereotypy. Znamená to, že ich existencia teoreticky predpokladá prítomnosť zmieňovaného „dobyvateľa“, podľa vzoru českej populárnej kultúry. Predsa posledné roky akoby sa figúry v slovenskom kontexte začali podivne osamostatňovať. Ambicióznejšia Popoluška stojí na samom začiatku a svoju cestu si ešte hľadá, Winnetou však už dávno prerazil. Miesto si našiel v novodobom liberálnom diskurze raziacom tézy o mentálnej zaostalosti Slovenska. Trýznivý stav súčasnej spoločnosti býva prisudzovaný jej vidieckemu charakteru a zakorenenej túžbe po neslobode. Spustil sa lov na charakterové nedostatky, estetické medzery a národná identita sa rozpadá. Vzniká nový obraz Slovenska, kde Winnetou stojí sám v spustošenej krajine a túžobne hľadá svojho dobyvateľa, lebo nedokáže utiecť vlastnému pocitu nedostatočnosti. Syndróm podriadenosti mu zabraňuje konať, a preto ostáva ochromený čakať na pomoc. Záchrana však neprichádza.

Frustrujúca politická situácia zvádza k úvahe, že sebaorientalizácia a sebadegradácia predstavuje pokus o sebazáchovu slovenskej intelektuálnej triedy, ktorá od vzniku samostatného štátu jednoducho nedokáže či nemôže nadviazať dialóg so širšie poňatou slovenskou spoločnosťou a túto neschopnosť projektuje práve na ňu. Hádam v nádeji, že ak si od nej udrží adekvátny odstup, stane sa situácia znesiteľnejšou. Preto si kladiem otázku, či skutočným Winnetouom za týchto okolností nie je ten, kto projektuje, skôr než ten, na koho je figúra projektovaná. No musím podotknúť, že orientalizujúce tendencie zapadajú do väčšieho trendu konštruovania novej antikunderovskej strednej Európy. Región už nehľadá spôsoby, akým by sa mentálne približoval k Západu, ale čoraz viac sa obracia sám k sebe, a vidí v svojom vnútri biedu. Literárna vedkyňa Magdalena Bystrzak tento fenomén popisuje ako sklon „vyhľadávať lokálnu exotiku, miesta a dojmy, ktoré nie sú štandardné, ale striktne lokálne, a preto z univerzálneho hľadiska ťažko uchopiteľné“. Neskôr uvádza: „niet tu elegancie, niet tu noblesy“, ja dodávam, ostáva iba špina a hnus.

Winnetou spod Kriváňa sa z bahna beznádeje už pravdepodobne nevyhrabe. Čakajúc na svojho záchrancu zostane zavalený masou odpadu na smetisku, ktoré si okolo seba zo zúfalstva vytvoril. Popoluška z Petržalky však nádej na budúcnosť ešte má. Zatiaľ je stratená kdesi medzi panelákmi, hľadá svoje možnosti, občas nostalgicky spomína na minulosť, ale vie, že pomôcť si môže už iba sama.

Autorka je slovakistka a komparatistka.

To město - literární zápisník

Aniž jsem to plánoval, ocitl jsem se nedávno v podnikové prodejně jedné čokoládovny. Půlkilové pytle nestandardních výrobků se tu prodávají za nestandardní ceny. Zmetky se v tuhém igelitu drolí, vypadají nevábně, ale chutnají jako ty, co prošly kontrolou jakosti. Prodejnu prostupuje lepkavá nepatřičnost. Omluvný úsměv prodavačky stupňuje u zákazníků komplex přistiženosti, jemuž chlap v bílých botaskách vzdoruje přezíravým chováním, žena se silonovou šálou překotným hovorem. Vzdorují všichni. Od chvíle, co jsem vzal do ruky košík, sužuje mě myšlenka, že bych si měl něco koupit.

Z prodejny se vychází do vágního terénu pod nadjezdem. Nic tu neroste, na štěrku parkují auta. Vzadu se táhne chatrný plot průmyslového areálu. Vpravo je železniční trať, vlevo několik paneláků. Na trávníku mezi nimi vzrostlý keř požírá renesanční boží muka.

Zpod nadjezdu vede dlouhý, rozviklaný chodník, který se rozšiřuje v bezduchou ulici. Nespěchám, vlak mi jede až za hodinu. Na sebe natlačené domy nejsou ani venkovské, ani městské. Jsou ohavné jako tenkrát, když jsem v jednom z nich bydlel. Zírám na jejich mělkou štukovou výzdobu, na nastavované štíty s letopočty, na kabřincové sokly a olezlý brizolit – a zřetelně a klidně, jako když se ujišťuju, že mám v kapse klíč, cítím, jak tohle město nenávidím.

Před patnácti lety uveřejnil Jakub Řehák v Listech esej s názvem Olomouc – rozdrobené město, kde se vyznal z nenávisti k témuž městu. Předloni vyšel znovu, v knižním souboru Řehákových kritických textů Poezie ve věku vnějškovosti. Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022. Třebaže je věnován místu, a nikoli veršům, je pro porozumění Řehákovu myšlení o poezii, troufám si říct, nepostradatelný.

Přirozenost, s jakou zde básník v reakci na podněty města rýsuje obludné výjevy, a snaha osvětlit jejich působení zakládají přesvědčivost jeho vidění. Sama skutečnost, že svým dojmům přisuzuje takovou moc, že se jim odevzdává a vážně je zkoumá, působí pronikavěji a naléhavěji než leckteré postřehy stran jeho půlročního pobytu ve zlořečeném městě. V plné důvěře ve slova, která volí, nás Řehák vybízí, abychom přijali jím spatřený svět za skutečný.

Totiž svět, v němž se tramvaje pohybovaly „s úděsným skřípavým zvukem, jenž připomínal táhlé vorvaní zvuky“, jelikož – smí-li svázat tyto dva obrazy příčinnou spojkou – tramvaje „ve svém obřadně pomalém sunutí působily jako obří kytovci vyvržení na mělčinu“. K tomu chci zaprvé dodat, že skřípění olomouckých tramvají bylo jedinečné – aby nenarušovaly statiku domů ve středu města, projížděly ulicemi pomaleji, obrušovaly kolejnice v obloucích úpěnlivěji. A zadruhé: Řehákův obraz ke mně mluví dvojnásob účinně, protože v představě kolejového vozidla jako sténajícího (mořského) tvora mě už vycvičil Wolfgang Borchert, který „neslýchaný zvířecí/rybí/netopýří/chrobáčí výkřik lokomotivy“ uplatnil ve svých povídkách opakovaně.

Byl to svět, který básníka pokryl „krustou nechuti a duševního malomocenství“ a dal mu pochopit, proč „Radek Malý v Olomouci zavětřil expresionistický tón“. Vidím poťouchlý výraz jednoho profesora, který – historicky zcela oprávněně – prohlásil, že Olomouc je město kněží, vojáků a kurev. A představuju si rej těchto tří stavů vyvedený na obrazech Jamese Ensora nebo Otto Dixe. Pokud jde o přízračnost města, města „groteskního ‚světaskonu‘ a plíživé smrti“, jak to Řehák v eseji formuluje, i tady se jeho zkušenost prolíná s mojí. Okázalá barokní nádhera, která pozbyla svého opodstatnění, člověka tísnila. Naplňovala jej odporem jako pohled do výlohy, kde se vystavují objekty z vlhnoucího těsta a žluklých krémů. Bezvadně natřené fasády na náměstích, šikovně vycpané prodejnami, pobočkami, restauracemi a bankomaty, byly pro mě zdrojem setrvalé únavy, jíž jsem se bránil o to vzpurněji, oč jasnější mi bylo, že město stále něco předstírá.

A byl to konečně svět, kde nebe začíná hned nad střechami domů. Řehák pro to má výmluvný obraz: „Špalír domů zakrýval horizont a mně se při nočních procházkách zdálo, že se celé město jako bájná Laputa vznáší ve vzduchu.“ Představu levitujícího města básník doplňuje inverzní představou města, které se propadá, města, jehož „rozdrolené náspy a mosty (…) klesaly s každým rokem níž do bahnité řeky Moravy“.

Mezi všemi těmi skličujícími výjevy, kterým bez námitek přitakám, mě už při prvním čtení eseje zarazila věta: „Pamatuji si cestu tramvají na Nový dvůr.“ Jako bych se vynořil z omamné lázně zadostiučinění a nadechl se čerstvého vzduchu! Představa, že by ke statku na samém okraji města, v nezastavěné krajině mezi dálnicí, železničním koridorem a nivou s meandry Moravy, vedla tramvajová trať, je pomýlená, ale dokonale odpovídá somnambulně zpřeházeným souvislostem zde pře(d)stavovaného světa. V líčení domnělé cesty tramvají na „Nový dvůr“ se prolínají motivy ze všech tří skutečných větví olomoucké tramvajové sítě, z nichž jedna končila v čase vydání textu na Nové ulici. Ten básnický omyl si budu pamatovat. Bude pro mě napříště výstižnější než topografická skutečnost.

V úvodu eseje Řehák píše, že smyslem nostalgického vzpomínání je zpřítomňování lásky, respektive „milostného citu k zmizelým vrstvám času“, a ptá se, je-li možné tímto způsobem zpřítomnit i nenávist. Nepochybně ano, jak jeho esej dokazuje. Napadá mě však lepší, trvanlivější důvod, proč se Řehák k nenáviděnému městu po letech vrátil, ba vrátit musel, tak hutným, obrazy oplývajícím textem. Zpřítomňování lásky i zpřítomňování nenávisti, jak o nich básník uvažuje, mají jedno společné – lítost. Lítost nad tím, že to, co ve mně zažehlo, kým nyní jsem, je nenávratně pryč. Zůstala vzpomínka na tu intenzitu, která jakkoli byla nesnesitelná, byla přece skutečná. Jako by za břitkými řádky strašila básníka otázka: Byl bych ještě takovou intenzitu schopen snášet dnes? Byl bych ochoten vlézt do lisu, pod jehož tlakem vydám ze sebe, co je ryzí?

Někde tady, v blízkosti otázek, které klade lítost, pramení hádám Řehákův „vzteklý vděk“ vůči „prostoru a psýché“ města Olomouce, o jehož životnosti koneckonců svědčí závěr eseje: „Dívám se nyní na mapu Olomouce, ale už mi nedává příliš smysl. Jména ulic nic neříkají. Svoji soukromou Olomouc si však pamatuji dobře. Nechci na ni zapomenout a nechci se do ní už nikdy vrátit.“

Soukromá Olomouc jednoho básníka se potkala se soukromou Olomoucí jednoho čtenáře. A ty, kdo čteš tyhle řádky, věz, že ani Jakub Řehák, ani já nepřeháníme.

Autor je literární kritik.

Úmorně dlouhá cesta

Burajova premiéra v Divadle v Dlouhé

Švédský spisovatel August Strindberg tvrdil, že neznáme žádný jiný život než svůj vlastní. Tradice autobiografického žánru sahá až do antického Říma, ale dramat, v nichž autoři zpracovávají své vlastní životy, bychom v dějinách literatury nenašli mnoho. Jedním z příkladů je Cesta dlouhým dnem do noci od amerického nobelisty Eugena O‘Neilla. A právě toto melodrama si v novém překladu Ester Žantovské a v dramaturgii Terezy Marečkové pro svůj režijní debut v Divadle v Dlouhé zvolil Ivan Buraj.

Burajova dekáda

Jméno tohoto ani ne čtyřicetiletého divadelníka je poslední dekádu neodmyslitelně spjato s brněnským HaDivadlem, kde Buraj působí jako umělecký šéf. Spolu s dalšími členy a členkami vedení se mu podařilo prosadit několik výrazných změn. Tou pro běžného diváka nejpatrnější bylo zavedení tematických sezón, jejichž prostřednictvím se umělecký soubor vyjadřuje k aktuálním otázkám, jako je individualismus, prekarizace práce či paradigma nerůstu. Vznikla řada kritikou oceňovaných titulů, jako Zeď v režii Kamily Polívkové nebo Humanismus 2022, na němž Buraj spolupracoval se scenáristou Bohdanem Karáskem. Za zmínku stojí i četné dramaturgické úvody, jež mají za cíl laickou veřejnost seznámit s okolnostmi vzniku vybraného díla.

Následující jubilejní padesátá sezóna HaDivadla bude Burajovou poslední, od podzimu 2025 nastupuje jako umělecký šéf Divadla v Dlouhé. To si pod dlouholetým vedením Hany Burešové a Štěpána Otčenáška vydobylo přízeň širokého diváctva, avšak část kritiků ho považuje za spíše konzervativní a umělecky zakrnělou instituci. Divadelní obec proto napjatě očekávala, kdo se jeho vedení ujme. Dlouhé měsíce před zveřejněním výsledků výběrového řízení šla divadelními kavárnami šuškanda připomínající spekulace o příchodu hvězdného trenéra, který má oprášit zašlou slávu skomírajícího klubu.

Neodcházejte, prosím!

V Cestě dlouhým dnem do noci, jejíž děj se odehrává během jednoho letního dne, vystupuje čtyřčlenná rodina Tyronových, inspirovaná O’Neillovými nejbližšími příbuznými. Dramatikovým alter egem je volnomyšlenkářský Edmund Tyron (ztvárněný Samuelem Tomanem), mladší syn, který své dospívání strávil cestováním po světě a do otcova domu se vrátil švorc, navíc s podlomeným zdravím. Snad ještě vyvedenějším synátorem je starší Jamie (Matyáš Řezníček), který nedokončil žádná ze svých mnoha studií a jen díky otcovým konexím zakotvil na Broadwayi. V uměleckém prostředí však namísto pokory k rodinnému řemeslu našel jen cestu k rodinnému zlozvyku – holdování tvrdému alkoholu. Vina ale neleží jen na potomcích. Postupně se začnou vyjevovat nezacelené šrámy rodinné minulosti a přítomnost jako by byla pouhou špičkou ledovce. Ten pod náporem letního slunka taje a vše skryté vyplouvá na povrch.

Buraj výběrem této moderní klasiky vsadil na svá oblíbená témata, jako jsou krize tradiční patriarchální rodiny, nemožnost komunikace mezi blízkými lidmi a motiv neodvratného rozpadu. Stejně jako jeho předešlé inscenace se i Cesta dlouhým dnem do noci odvíjí v pomalém tempu a rytmizována je ostrými střihy. Čím dál tíživější nálada vrcholí hypnotickým výjevem. Monotónní zvuk graduje v ohlušující šum a ostře blikající světla míří jak na jeviště, tak směrem do publika.

Přestože se z dosavadního krátkého popisu může zdát, že se jedná o klasickou „burajovinu“, která vždy znamenala stylisticky vytříbenou práci s atmosférou, zmíněné prvky nedrží pohromadě a představení vyvolává dojem rozkolísané sinusoidy. Tempo tříapůlhodinového představení je unylé a unavující, realistické ztvárnění připomíná tu nejotřepanější činohru a většina zmíněných režijních postupů působí pouze jako zkrášlující ornamenty. Nezbývá nic jiného než konstatovat, že to tentokrát nevyšlo. Sál po první polovině přestavení opustila značná část diváků, přestože se tím ochudili o bohatý premiérový raut.

Rychloterapie

O’Neillův otec se živil jako kočovný herec a svou rodinu během divadelní sezóny tahal po levných hotelech. Chudému irskému přistěhovalci se ale podařilo prorazit a zbohatl natolik, že si mohl dovolit zakoupit letní sídlo, kde jeho rodina společně trávila teplé měsíce. Prostorná společenská místnost se solidním dřevěným nábytkem a kamenným krbem je v realistickém detailu přenesena na jeviště. Až dokonalou iluzi středostavovského klidu ztělesňuje Jan Vondráček oblečený do pracovních džínů s kšandami a lněné košile. Coby hlava rodiny sedí s lehkým slaměným kloboukem na hlavě v houpacím křesle a vychutnává si svůj ranní doutníček.

Pro Burajovu práci je typické, že takto úhledně vystavěný obraz různě narušuje. Podobně jako ve své předešlé inscenaci Jenom konec světa (viz A2 č. 1/2024) herce opatřil mikroporty, jež činí jejich hlas záměrně nepřirozeným. V komorní atmosféře brněnského divadla se režisérovi podařilo dosáhnout nezvykle prostého, avšak strhujícího výrazu. Nicméně v kukátkovém typu divadla, kde si herci pro rozlehlost sálu musí vypomáhat výraznými gesty, toto spojení působí až nelidským dojmem. Tuto neživotnou strojenost lze nejlépe pozorovat během častých hádek mezi členy domácnosti. Když zkušená herečka Barbara Lukešová, ztvárňující psychicky zdeptanou a na drogách závislou matku, propadne v hysterický pláč, divák neví, zda jde o tragickou, nebo humornou scénu. Zejména v první polovině představení, kdy je použito minimum dalších prvků narušujících realistickou iluzi, se nelze zbavit pocitu ze špatně nazkoušené inscenace.

Obdobně jako v Náměsíčnících, které Buraj režíroval v HaDivadle v roce 2016, dochází po začátku druhé poloviny představení k nečekanému zvratu. Po krátké scéně jakéhosi výrazového tance – nejspíš znázorňujícího matčino zešílení – na jeviště přichází civilně oblečený herec v roli terapeuta, který s až karikaturním důrazem na ohleduplnost vůči pacientům přivítá Tyronovy na sezení, jež svolal nejmladší syn. Jedná se o oceněníhodný nápad, jenž i díky současné mluvě a neformálním výrazům zcivilňuje teatrální a za čtvrtou stěnou vydělené postavy. Chvíle ticha, kdy se panovačný otec zdráhá omluvit, skvěle vystihuje smutek nad vyprázdněnými vztahy a zpackanými životními rozhodnutími. Autorský tým se bohužel rozhodl tuto slibně se rozvíjející pasáž po zhruba dvaceti minutách utnout ve prospěch posledního, zhruba hodinu trvajícího dějství. Odvážný vstup tak nakonec vyznívá pouze jako módní přívěsek, jenž může zlákat případné diváky, kteří si přečtou anotaci. Závěrečná část je už jen úmornou opileckou estrádou, při níž divák čeká, až si postavy pod vlivem alkoholu vše vyříkají.

Z jedné rozpačité inscenace pochopitelně nelze soudit, jak se Buraj společně s Marečkovou, která se podílela na jeho koncepci a od ledna v Dlouhé působí jako dramaturgyně, projeví ve vedení divadla. Dá se však předpokládat, že se dramaturgie posune směrem k aktuálním společenským tématům nahlíženým z intimní perspektivy, jako je právě rodinná terapie. V tiskové zprávě vydané na konci minulého roku Buraj uvedl, že by rád pracoval s divadelními stálicemi, jako jsou Dušan Pařízek či Kamila Polívková. Ke spolupráci by chtěl přizvat i předními tuzemskými scénami prověřený talent, režisérku Annu Klimešovou. Uvidíme, co tato nová etapa Divadla v Dlouhé přinese. Vše začne naostro až na podzim roku 2025.

O nich s nimi?

Migranti a iluze Evropy ve filmu Já Kapitán

Mainstreamová média globálního Severu často informují o migrantech dehumanizujícím jazykem. Jsme zvyklí vídat šokující zprávy o masových úmrtích či skupinové fotografie běženců na lodích blížících se k evropské pevnině, ale jen málokdy se k nám dostane vizuální reprezentace jiných fází jejich cest. Etnicky i kulturně odlišné skupiny lidí, kteří opouštějí své domovské země z různých důvodů, bývají nedbale slučovány a zaměňovány. Italský film Já Kapitán se snaží tento dominantní narativ převrátit a nechat vyprávět migranty samotné.

Vidina zářné budoucnosti

Tvorba režiséra Mattea Garroneho je hluboce zakořeněná v italském kontextu. Dala by se rozdělit do dvou tematických linií: fantaskní adaptace děl italské novelistiky jako Pohádka pohádek (Il racconto dei racconti, 2015) či Pinocchio (2019) a sociálně realistické filmy, které staví do středu pozornosti lidi na okraji společnosti, například Gomora (Gomorrah, 2008) nebo Dogman (2018). Životním podmínkám migrantů v Itálii se Garrone věnoval už ve svém prvním celovečerním počinu Terra di mezzo (1996). Snímek Já Kapitán doplňuje, co v prvotině chybělo, a zobrazuje samotnou cestu do „zaslíbené“ země – Garroneho slovy „novodobou odyseu“.

Hlavními hrdiny snímku jsou Moussa a Seydou, náctiletí bratranci, kteří chtějí utéct z rodného Senegalu do Evropy. Ta v jejich představách slibuje zářnou budoucnost a splnění hudebnických snů. Jsou natolik pevně rozhodnuti odjet, že je o opaku nepřesvědčí ani různá varování z jejich okolí, ani zjištění, že v Evropě také existuje bezdomovectví. Když si dost naspoří, vyrážejí na cestu. Záhy však přijdou o většinu peněz i o svou počáteční naivitu. Čelí kriminálním gangům a obchodníkům s lidmi, procházejí velkou část Sahary pěšky a doprovází je jen krutost a pocity bezmoci. Na vlastní oči se přesvědčí o tom, že ne všem se poštěstí podobnou cestu dokončit. Když Seydou slíbí, že se stane kapitánem lodi, mohou i bez peněz vyplout vstříc Evropě.

Pozorovatelská optika

Materiální podmínky, z nichž hrdinové pocházejí, film většinou spíš naznačuje. Dakar nepůsobí jen jako nuzné město, odkud hoši musí bezpodmínečně odjet, umí být také barevný, plný života, hudby a tance. Ekonomický stav a motivace hrdinů částečně prosvítá z dialogů i samotného obrazu. Že si oba Evropu idealizují, tušíme dříve, než to sami vysloví: lze to vidět z dresů známých fotbalistů, které nosí, nebo ze směsice světových jazyků, jimiž k nim promlouvají sociální sítě.

Garrone sleduje hrdiny nenápadnou pozorovatelskou optikou, tu ale občas střídají výrazněji stylizované sekvence. Saharská pouť se odehrává v naprostém bezčasí a stejně jako protagonistům se i divákům a divačkám zdá okolní poušť nekonečná. Dny a noci se neurčitě prolínají a z lidí se stávají anonymní siluety, které musí vytěsnit utrpení okolo sebe, aby mohly samy přežít. Jindy se kamera snaží na sebe co nejméně upozorňovat a v dlouhých záběrech nechává vypovídat samotné prostředí nebo vyděšené výrazy na tvářích neherců.

Ač Já Kapitán většinu času působí jako realistické sociální drama, místy užívá také fantaskních prvků. V okamžicích největšího psychického a fyzického vypětí protagonistů se ocitáme uvnitř snů, jimiž se utěšují. Když Seydou nemůže pomoct umírající ženě během saharské pouti, představuje si, jak ji chytne za ruku a její tělo vzlétne jako balónek. Chvílemi se skoro zdá, že o trajektorii celého příběhu rozhoduje magie či aspoň šťastná náhoda. Hoši se po dlouhém odloučení zázračně shledají a v okamžicích největší nouze pokaždé potkají někoho, kdo je ochotný jim pomoct.

Co nebylo vyřčeno

Film záměrně nezachycuje konec cesty svých hrdinů. Nikdy nespatříme, jak se jejich loď dotkne pevniny. V závěrečném záběru Seydou radostně křičí: „Já, kapitán!“, dokud ho nepřehluší hukot helikoptéry. Z jeho obličeje se vytratí radostný výraz, a celá podniknutá cesta tak nabývá ambivalentního vyznění. Dá se tušit, že plavbou přes Středozemní moře proces migrace do Evropy zdaleka nekončí. Snímek nám neukazuje střediska pro migranty, která několikanásobně překračují svou kapacitu, ani boj, jejž svádí italská protiimigrační politika s humanitárními organizacemi snažícími se lodě bezpečně dopravit na pevninu. Lze jen předpokládat, že v zemi, jejíž premiérka nepokrytě podporuje konspirační teorii takzvané velké výměny, se Moussa a Seydou pravděpodobně velkolepého happy endu nedočkají.

Garrone balancuje na tenké hraně. Na jednu stranu ukazuje publiku imigraci z opačné perspektivy, než na kterou je z mainstreamových médií zvyklé. Snaží se polidštit ty, které jinak známe hlavně z novinových titulků nebo anonymních fotografií. Na druhou stranu celý film nese jisté blahosklonné podtóny. Vznikl přece jenom pro pohled evropského či amerického diváka a Garroneho hrdinové nevyprávějí vlastní příběh, ale pouze pasivně naplňují kreativní vizi bílého Evropana. Obě hlavní postavy navíc působí spíš jako zploštěné archetypy než skuteční lidé. O jejich zájmech a osobnostech se dozvíme jen minimum a ani jejich motivace emigrovat není pořádně vyřčená. To nemusí být nutně na škodu: hrdinové pak působí jako neurčité předobrazy skutečných lidí, na jejichž místo si můžeme dosadit kohokoli. Zároveň tím však film, podobně jako četná zpravodajská média, redukuje komplexní lidské osobnosti jen na nálepku migrantů – nevymaňuje se tak z protikladu „my versus oni“.

Režisér si je této principiální nerovnosti vědom a v rozhovorech ji často zviditelňuje: „Vstupoval jsem do cizí kultury, a abych mohl natočit tento film, musel jsem ho udělat nejen o nich, ale hlavně s nimi.“ Do hlavních rolí najal senegalské neherce, kteří mluvili wolofsky a jimž nerozuměl. Příběh sestrojil na základě zkušeností konkrétních lidí a při natáčení se údajně radil s těmi, kteří měli s daným úsekem cesty osobní zkušenost. Mohl toho vůbec udělat více? Chyba není nutně ve snímku samotném, Já Kapitán je pouhým symptomem širších problémů a asymetrických vztahů. Vzhledem k tomu, jak vypadá (nejen) český nebo italský mediální diskurs, jak se téma migrace zneužívá jako nástroj politické manipulace, zplošťuje se a vytrhává z veškerých souvislostí, je nepochybně potřeba, aby vznikalo více audiovizuálních děl s podobnou tematikou.

Autorka je filmová publicistka.

Veď mě dál, cesto má

Hollywoodský kamion jako vachrlatý symbol protestu

Kamera hledí v detailu na obří výfuk, přichází střih na nárazník, který svou mřížkou vyplní takřka celou plochu plátna. Úvodní záběry snímku Polda a bandita (Smokey and the Bandit, 1977) zhmotňují hollywoodskou fascinaci fotogenickými kusy strojů, jejichž řidiči byli v druhé polovině sedmdesátých let romantizováni jako kovbojové, kteří na svých železných osmnáctikolových ořích brázdí americkou krajinu. Polda a bandita je přímočará akční komedie, jejíž hrdinové mají zásadní misi: vyhrát sázku, že se jim podaří v časovém limitu dovézt kamion plný piva značky Coors přes několik států a zamezit tak nedostatku alkoholického moku na čísi oslavě. Akce, k jejímuž úspěchu je třeba spáchat řadu přestupků a porušit několik zákonů, vede k vzedmutí vlny podpory, a tak chlapík řečený Bandita a jeho parťák Snowman čelí pronásledujícím policistům s pomocí řadových občanů i kolegů řidičů. Tento úsměvný béčkový „klenot“ s Burtem Reynoldsem v roli Bandity dnes působí jako kuriozita, v době svého vzniku však byl druhým nejvýdělečnějším filmem hned po Star Wars.

Proti chlupatejm

Polda a bandita byl asi nejznámějším představitelem vlny „trucker movies“. V pozadí jejich popularity bylo arabské ropné embargo z roku 1973, které otřáslo s cenami ropy ve Spojených státech, a dobová vládní bezpečnostní, environmentální i ekonomická opatření, která vedla k regulaci rychlosti kamionů, k uspěchanému zavedení nedostatečně testovaných systémů ABS, což tehdy dopadalo především na řidiče, kteří pracovali sami na sebe, a vedlo k řadě protestů.

V polovině sedmdesátých let se tak začaly objevovat kamioňácké snímky, v nichž hráli hlavní roli právě nezávislí řidiči coby noví lidoví hrdinové. V těchto titulech na sebe svérázně – někdy až bizarně – narážela témata dobových kontrakulturních děl s westernovou nostalgií. Kamioňáci, kteří místo pušek třímali Citizen Band vysílačky a komunikovali spolu specifickým žargonem, putovali za zvuků banja krajem a vedli boj za svobodu. Ovšem především za svobodu jet rychle a bez omezení.

Burt Reynolds se svým knírkatým úsměvem jakožto psanec se srdcem na správném místě se v Poldovi a banditovi snadno stal miláčkem davů. V patách mu byl nerudný rasistický texaský šerif, který nepronásledoval jen Banditu, nýbrž také ženu, jež se měla stát manželkou jeho syna, ale prchla od oltáře. Tuto drzost muž zákona okomentoval slovy: „Ponížila mého syna, ohrozila mou autoritu, jednoduše řečeno, zatracenej komunismus v celý svý kráse. Děje se to furt dokola.“ A v podobném duchu glosoval většinu okolního dění. Protivení se takovému pojetí zákona pašováním neprocleného piva a nepovolenou jízdou je snadné vykreslit jako takřka bohulibou činnost.

Většina tehdejších kamioňáckých titulů spadala do ranku akční zábavy bez větších ambic. Za volant usedla řada aktuálních či budoucích hvězd ve více či méně brakových produkcích: Chuck Norris v silně nepovedeném počinu Bourák (Breaker! Breaker!, 1977) zachraňoval uneseného bratra a demoloval s pomocí pěstí, kopů i těžkých tahačů pouštní město ovládané zlotřilým soudcem, Clint Eastwood měl v Nikdy neprohrát (Every Which Way But Loose, 1978) za parťáka na sedadle spolujezdce pro změnu orangutana.

Ježíš, marihuana a dieselové výpary

Komplikovaněji se téma občanské neposlušnosti objevuje v komerčně nejúspěšnějším snímku Sama Peckinpaha Konvoj (Convoy, 1978). Autor vlivných, byť kontroverzně přijímaných westernů (Divoká banda, Wild Bunch, 1969) jako svůj předposlední počin zfilmoval stejnojmenný country hit, plný truckerského slangu a kamioňáků odhodlaných bojovat proti vládě bez ohledu na to, jak velké přesile čelí. Už úvodní střet s policistou, který zneužívá jejich vysílačky a vybízí je k překročení povolené rychlosti, aby je následně mohl pokutovat, odráží dobovou náladu. Drobná pomsta za toto zneužívání moci vyústí ve spektakulární bitku v bistru u cesty, v níž policisté i řidiči létají vzduchem v typicky peckinpahovských zpomalených záběrech. Z malé barové šarvátky tak režisér dělá velkolepý akt vzdoru proti bezpráví.

Konvoj, který se záhy spontánně formuje na obranu stíhané skupinky, sestává z rozmanitého osazenstva: ze starých vousatých řidičů, žen, Afroameričanů a připojuje se k nim také minibus se skupinkou hippies, kteří vzývají stejnou měrou Ježíše jako marihuanu. Kris Kristofferson coby hrdina vystupující v songu i ve filmu pod přezdívkou Rubber Duck se samovolně stává vůdcem i mluvčím skupiny, kterou chce pro své politické cíle využít neúspěšný senátor. Jenže Peckinpah Ducka pojímá jako záhadného westernového hrdinu. Duck neprotestuje proti něčemu tak přízemnímu, jako je rychlostní limit, a své motivace halí do vět na pomezí zenu a banality: „Cílem konvoje je, aby jel.“ Peckinpah je tak jako ve svých nejproslulejších filmech obtížně uchopitelný, nesoudržný autor, Konvoj se láme do různých nálad. Oproti jeho westernům či válečným dramatům však toto dílo ze současnosti nečekaně zabředá do komických momentů, které jdou silně proti patosu a melodramatičnosti jiných okamžiků, jimž dominují záběry na kamiony táhnoucí krajinou jako klidná a zároveň hrozivá síla. A rozpor vrcholí v závěrečné scéně, v níž se Duck ve svém trucku vydává proti kulometům i tankům a vše ústí v masivní přestřelku, která se odvolává k finále Divoké bandy.

Peckinpah se pohybuje na hraně mezi vyobrazením symbolického sebeobětování a trochu klukovským aktem vzpoury. Muž, který proti obrovské palebné přesile používá jen volant, pedál na podlaze a cisternu plnou hořlaviny druhé třídy, je bizarním kontrakulturním hrdinou. Ten sice dodnes zůstává ztělesněním vzdoru proti bezpráví, bohužel ale převážně v konzervativních kruzích, kde svobodu reprezentují především hektolitry spálené nafty.

Vzpoura kamionů

Ne vždy však výfukový kouř v Hollywoodu reprezentoval svobodu. „Raději mluvte o znečištění,“ říká si pro sebe i k moderátorům v rádiu hlavní postava debutového snímku Stevena Spielberga Duel (1971). Obchodnímu cestujícímu zrovna výhled kryje čoudící monstrum, na jehož zrezlé cisterně vyniká výhružně působící nápis „hořlavé“. Když se rozhodne tirák předjet, kamera vůz sleduje z podhledu a bez hudby. Způsob snímání zdůrazňuje děsivé aspekty stroje, nikoli nablýskanou mechanickou a metalickou krásu jako pozdější trucker filmy.

A z kamionu se záhy poté, co jej protagonista předjede, opravdu stává monstrum, které nejistému řidiči po zbytek snímku usiluje o život. Spielberg přetváří jednoduchý námět vycházející z povídky Richarda Mathesona, údajně založené na reálné události, v intenzivní thriller, v němž nikdy nevidíme z antagonisty více než ruku opřenou o otevřené okénko. Tím, kdo se snaží hrdinu zabít, je tak anonymní síla, využívající hmotnostní převahu a záhadně výkonný dieselový motor, který zvládá držet krok s protagonistovým červeným vozem značky Plymouth Valiant.

Myšlenku vraždících kamionů bez řidiče zpracoval doslovně Steven King ve filmu podle vlastní předlohy. Kytarové riffy kapely AC/DC v úvodním záběru napovídají, že snímek Vzpoura strojů (Maximum Overdrive, 1987) nebude příliš závažným počinem. Samovolně se pohybující padací most za doprovodu řízné hudby likviduje řidiče, potměšilost se tu mísí s explicitními krvavými úmrtími: tu někdo upadne na hromadu melounů, v dalším střihu už stříká opravdová krev. Kingův horor o kometě, která oživila veškeré stroje na zemi, zapadá do pozdních osmdesátých let v Hollywoodu, kdy se stroje opět stávají spíše hrozbou než romantickým symbolem. Osazenstvo benzínky, kde se děj odehrává, pocítí mechanický hněv elektrického kuchyňského nože i automatu na nápoje, ale brzy se největším nepřítelem stávají právě kamiony kroužící kolem čerpací stanice s jediným cílem: natankovat a nadále zabíjet.

Kingův snímek je průměrné, byť nikoli nezábavné béčko. Ale už jeho úvodní scéna, radikálně vyjadřující názor na přebujelý automobilismus, působí nadčasověji než o dekádu starší filmy subžánru „trucker movies“, které se pokoušely do role novodobých osiřelých kovbojů či roninů se záhadnou povahou, ale dobrým srdcem pasovat kamioňáky.

Karolína Matušková, Lucie Zelmanová (Sugar be my caramel): Bez názvu

Propletená síť nových realismů

Ozvěny principů nové věcnosti v umění a kultuře první republiky

Čerstvě otevřená výstava Galerie hlavního města Prahy nazvaná Nové realismy personálně i obsahově přímo vychází z několikaletého uměleckohistorického projektu, který byl roku 2019 zakončen stejnojmennou publikací. V prostorech Městské knihovny bude až do konce srpna k vidění shrnutí tohoto bádání a převedení jeho výsledků do výstavního formátu: výběr děl, dělení do podkapitol, dokonce i citáty otištěné na zdech budovy přímo zrcadlí knihu, která může dobře posloužit jako předčasně vydaný doprovodný katalog.

Rešerše a znalosti libereckých historiků umění Iva a Anny Habánových, kteří stojí v jádru celého projektu a spolu s kunsthistoričkou Helenou Musilovou se ujali kurátorské role, jsou, jak dokládá zmiňovaná publikace, skutečně rozsáhlé. Zároveň však výstava opakuje některé z jejích problematických momentů, přestože měli autoři celých pět let na to, aby se s nimi vypořádali. Co jsou tedy ony „nové realismy“ a proč je s nimi tolik potíží?

Německo namísto Francie

Výstava Nové realismy vychází z pozic, se kterými se nedá než sympatizovat: Habánovi se dlouhodobě věnují umění českých Němců z období první republiky, což už samo o sobě s sebou nese několik přirozených důsledků – nejvýraznějším z nich je odklon od klasického kanonického příběhu české moderny a avantgardy, který se soustředí většinou na česky mluvící umělce a umělkyně orientované na francouzskou kulturu. Autorská dvojice se tak snaží ukázat, že v meziválečném Československu byla avantgarda pouze menšinovou částí široké a komplexní sítě kulturní praxe, která logicky měla i svůj hlavní proud a také nejrůznější do sebe uzavřené scény etnických menšin, kterým v národních dějinách umění nebývá věnována pozornost.

To samozřejmě není přístup nový. Habánovi svou metodou zapadají do širšího proudu současných kunsthistoriček a kunsthistoriků, kteří ve svých projektech odhalují dříve zapomenuté, regionální, minoritní nebo i na první pohled „nekvalitní“ umění. Za všechny můžeme jmenovat například stálou expozici Národní galerie 1918–1938. První republika Anny Pravdové a Lady Hubatové-Vackové, která byla otevřena v roce 2018. Kurátorky v ní důsledně pracují s geografickým členěním tehdejšího Československa a soustředí se nejenom na výrazná centra, spolky a výstavy, které dobu definovaly, ale také na témata dříve spíše přehlížená, jako právě na tvorbu českých Němců nebo umělecké prostředí v zakarpatském Užhorodu.

Mapa meziválečného Československa, která otevírá expozici ve Veletržním paláci, se tentokrát v téměř totožné podobě objevuje i v Městské knihovně, doplněná o stručný průřez výrazných událostí českého a slovenského uměleckého prostředí mezi roky 1918 a 1945. Cílem Nových realismů však není demokraticky obsáhnout nejrůznější umělecké projevy tohoto období, ale pouze jednu specifickou část – formální jazyk, který bychom obecně mohli pojmenovat jako „realistický“. Přestože se výstava pokouší zkoumat tento fenomén v nejrůznějších podobách, stále se v ní jasně rýsuje původní základ, ze kterého vyrostla – studium osobních a kulturních vazeb českých Němců na uměleckou scénu Výmarské republiky.

Zmatení realismů

Množné číslo v názvu je daleko důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Výchozí bod koncepce výstavy se nachází v paralelách části českého uměleckého prostředí se soudobým výmarským hnutím nové věcnosti, kterému se z pozice teoretika věnoval už ve třicátých letech historik umění a kritik Franz Roh. Jeho rozdělení realistických tendencí druhé poloviny dvacátých let na „levé a pravé křídlo“, tj. progresivnější a konzervativnější, je autory výstavy využito jako klíč k rozmístění děl v první místnosti, kde můžeme na jedné straně pozorovat sociálněkritické malby a sochy, které se soustředí na těžkou práci a lidskou nouzi, zatímco na straně druhé pozorujeme idylické krajiny a středostavovské portréty.

Realismus je proto v tomto kontextu zejména formální aspekt daleko složitějších a často protichůdných uměleckých cílů – v popisném pozdním akademismu, civilismu nebo magickém realismu, které se mohou na první pohled podobat, můžeme vidět způsoby zobrazování, jež později využívaly socialistický realismus i klasicizující umění nacistického Německa. Jak se ale k sobě všechny tyto realismy vztahují? Právě proto, že mohlo vedle sebe souběžně existovat několik směrů, které spolu neměly nic společného a zároveň se projevovaly podobným formálním výrazem, je pro interpretaci jednotlivých děl zásadní hlavně historický kontext – realismus je v dobové kritice a teorii jedním z nejpoužívanějších pojmů, který si každý vysvětloval a modifikoval podle svého uvážení, a jeho definitivní význam, o nějž by se dalo pevně opřít, tak stále uniká.

Největší slabinu výstavy, totiž nedostatečné dokreslení dobových souvislostí, by však, jak dokládá výchozí publikace, nezachránily ani dlouhé doprovodné texty. Její autoři se snad až příliš poctivě snaží zmapovat všechny projevy, které třeba jen okrajově souvisejí s realismem, a z toho důvodu množství přijatelného materiálu stále narůstá. Jako příklad můžeme uvést Dělníky Antona Jasusche z roku 1949, kteří vypadávají nejen z nastaveného časového rámce, ale také z celého zbytku autorovy tvorby, v níž dominují expresionistické výjevy a panteistické abstraktní vize. Pro potřeby výstavy však stačí, že jde o tvůrce ze slovensko-maďarského prostředí košické moderny, v jehož díle se nějakým způsobem projevily realistické tendence. Takových „špiček ledovce“, pod kterými se nenápadně skrývají komplikované osobní příběhy, střídající se umělecká období a dramatické politické souvislosti, se v Nových realismech nachází mnoho.

Malba v moderní době

Klíčovou roli ve výstavě hraje fotografie, což je jednoznačně vítané rozhodnutí. Ukazuje se totiž, že realismus a „pravdivost“ v kontextu fotografie byly v téže době mnohdy chápány jako daleko progresivnější cesta než v tradičních médiích sochy a malby. V kánonu české avantgardní fotografie jsou impulsy nové věcnosti a stuttgartské výstavy FIFO z roku 1929 jedním ze zásadních momentů – definitivním stvrzením toho, že fotografie se již nesnaží napodobovat malbu, ale je samostatným médiem, které má vlastní umělecké kvality. Paradoxně se tak právě z toho důvodu setkáváme z většiny s již známými fotografiemi, zatímco vystavené malby jsou mnohdy neznámé a neokoukané.

FIFO však v českém a slovenském prostředí symbolizuje také konec jedné etapy. Teoretici Levé fronty Karel Teige a Lubomír Linhart se už na přelomu dvacátých a třicátých let přiklánějí k názoru, že fotografie zkoumající a reflektující sebe samu se stává buržoazním manýrismem a její skutečná budoucnost se nachází v rukách proletářů. Realismus „nového vidění“, které přináší moderní fotoaparát, tak postupně přechází v realismus sociální fotografie upozorňující na důsledky probíhající hospodářské krize. A proč se malovat s něčím, co může kdokoli jednoduše vyfotit? Realistická malba, pokoušející se vystihnout prostředí mladé československé republiky, se tak stává souběžně moderní i zastaralou.

Nové realismy jsou jednoduše principem, který kurátorský tým i návštěvníci a návštěvnice vidí a chápou, zároveň je však prakticky nemožné vložit je do jedné harmonické škatulky. Začínají u českých Němců a přes novou věcnost se dotýkají fotografie, filmu a vizuální kultury – přesto zůstávají hlavně u malby. Svoji podobu nacházejí v civilismu, neoklasicismu i primitivismu. Zobrazují žebráky i velkopodnikatele, krávy i auta. Jejich autory mohou být Češi, Němci, Židé, Maďaři, muži i ženy, amatéři i profesionálky. Jsou fotorealistické i silně stylizované, idealizované i dekadentní. Jejich nesourodná protikladnost je však možná nakonec neplánovaným obrazem mnohosti, který efektivně podrývá a zpochybňuje obecně sdílenou idealizovanou prvorepublikovou nostalgii.

Navždy Láska

Paralelní světy Kláry Wodehn

Letošní ročník cen hudební kritiky Vinyla se nesl v kolektivním duchu, ať už šlo o kategorii počin roku, v níž uspěla iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš, nebo o cenu za nejlepší album. Tu si Toyota Vangelis převzal společně s hudebníky a hudebnicemi, kteří se na jeho loňské desce Výklopný světlomety podíleli. Při vyhlašování nejlepší nahrávky se na pódiu objevila ten večer už podruhé Klára Wodehn (vlastním jménem Klára Odehnalová), která na albu hostuje a zároveň získala i cenu pro objev roku.

Audiovizuální umělkyně studující na Fakultě výtvarných umění (FaVU) v Brně na sebe jako rapperka a producentka upozornila před dvěma roky kouzelnou kombinací soundcloudového rapu, éterického hyperpopu a originálních textů plných přírodních metafor i odkazů na digitální kulturu. Spolu s dalšími mladými tvůrci a tvůrkyněmi se zabydluje v prostředí alternativního rapu a inspiruje se přitom internetovými trendy i intersekcionálním feminismem.

Klima rap

S hudební tvorbou Klára Odehnalová začala během studia, když se v roce 2020 v rámci klauzurní práce na FaVU rozhodla vytvořit rapovou skladbu o problematice, kterou v tomto žánru – respektive v jeho české podobě – postrádala: o klimatickém žalu. Její první track Klima rap tak nastínil témata a postoje, které rozvinula v následujících skladbách, vyprodukovaných už s lepším zvukovým mixem: šlo zejména o vztah k životnímu prostředí a společenskokritický náboj. Zmíněné motivy se promítly i do debutového EP Dream Life z roku 2022, v němž autorka buduje surreálný svět poskládaný ze samplů japonských animáků či beatů vydolovaných z hlubin YouTube a zároveň pracuje s hravými metaforami a jazykem protkaným anglicismy.

Přírodní prvky se zde potkávají s těmi digitálními a v překvapivých spojeních prostupují celou nahrávkou. „Kameny jsou planety, co třpytí se ve slunci / Oceán, dat oceán / Připleť se do sítě pavoučí,“ zpívá Klára Wodehn ve skladbě Terabits a v refrénu se její hlas rozkládá v autotuneové modifikaci. Ve svých nahrávkách hudebnice používá třeba i zpěv ptáků a obecně zvuky terénních nahrávek, které zasněné tracky propojují s jejím reálným životem. Písničky inspirované slunnými dny na břehu moře nebo šuměním větru ale tvoří jen jednu ze dvou základních poloh její tvorby. „Jedna poloha je spíše ‚duchovní‘ – to je ta Krása přírody, její prožívání, ale i jiná témata. Ta druhá je ‚přízemnější‘ aka aktivistická a tam se k problémům, které v současném světě vnímám dost ostře, vyjadřuju i v ‚politizujícím‘ žargonu,“ popisuje hudebnice svůj přístup.

Svět zaslouží si stávku

Kláře Wodehn se daří spojovat osobní prožitky s politickým stanoviskem. Naslouchá hučení vln a jejich rytmu, ale také se inspiruje atmosférou takzvaných liminálních prostorů nebo si ve svých klipech pohrává s videoherní estetikou. Současně ale obrací svou pozornost ke společenským problémům, případně se pouští rovnou do kritiky mainstreamového rapu, machismu a dalších klišé, jako v tracku Sucker Punch: „Pretty priviledge / Pro oči pastva / Krátký dredy přes oči / Tak trochu rasta / Soustrast/ bell hooks / navždy Láska / Jako lékařka ti ordinuju pořádnýho práska / Svět zaslouží si generální stávku.“

Při nahrávání svých prvních tracků Klára Wodehn prý cítila potřebu vyjádřit se k jazyku a tradičním postojům žánru, s nímž se rozhodla pracovat. I když ji dnes více zajímá vzájemná podpora a soustředí se na to, co ji pojí s dalšími rapperkami a rappery, reflexe systémových nerovností je pro ni stále důležitá: „Je to skutečná práce na odnaučování, kterou musíme chtít dělat a aktivně se jí věnovat,“ prohlašuje Wodehn s tím, že svůj díl odpovědnosti za to, co je dnes v hudbě i životě přípustné, má každý: „Všichni se rodíme do kultury s dlouhou historií násilí na ženách, jejich ostrakizace a nepochopení. Žijeme v ní a učíme se vzorcům, které se pak musíme snažit bourat. Feminismus pro mě vždy bude východisko.“ Toto přesvědčení Wodehn sdílí s hudebníky, se kterými spolupracuje. Toyota Vangelis na zmiňované nahrávce zkoumá maskulinitu i vlastní identitu. Loňské EP ShyGrlz, které Klára Wodehn nahrála s rapperkou Zzai, zase pracuje s energií holčičího gangu a akcentuje hravost přítomnou v přátelství.

Vyložit karty

Postupně nabytá sebedůvěra a radost z transformace „pokojíčkové“ hudby v živě hrané skladby dodávají vystoupením Kláry Wodehn nakažlivě pozitivní náladu, která se přenáší i na publikum. „Jsou to okamžiky vykládání vlastních karet a jsem zde i od toho, abych je vyložila. Obzvlášť když jsem často na míle daleko ve vlastním světě,“ líčí hudebnice své dojmy z koncertování.

Vedle rapování se Zzai nebo hostování na albu Výklopný světlomety se Klára Wodehn objevila i na nahrávce Edova Syna a aktuálně připravuje nový singl s dekonstruovanými klubovými beaty, na němž pracuje s producentem Badfocusem. Těžištěm širokého žánrového záběru je pro ni ale stále alternativní rap, k němuž se od počátku hlásí. „Odtud ve svém jádru vycházím, a přestože se moje pozornost přelévá i jinam a hyperpop je mi moc příjemný na mezilidské rovině – všichni mí oblíbení umělci a umělkyně dostali tuhle nálepku –, pořád to s alternativním rapem nejsem ochotná zabalit.“

Tvoření paralelních struktur a přátelských sítí dalo v posledních letech na české hudební scéně vzniknout prostoru, ve kterém se rap přirozeně mísí s klubovou elektronikou i dalšími žánry. Obdobně jako v digitálním prostředí, které mnohé dnešní umělce a umělkyně výrazně inspiruje, se zde potkávají různé nesourodé vlivy. Společná je touha tvořit a měnit zažité pořádky.

Autorka je hudební publicistka.

Oddalovaný klimax

Tranceový revival Eviana Christa

Pořad Essential Mix na britské stanici BBC Radio 1 platí ve světě taneční hudby za respektovanou instituci a DJskou metu. Jeden z posledních guestmixů v sérii, jejímž dramaturgem je legendární postava taneční scény Pete Tong, představil selekci jako vystřiženou ze zlatých časů stadionové trance music na přelomu milénia. Efektně gradující kompilaci plnou hypnotických beatů a epických dropů tentokrát ovšem nemá na svědomí některý z dosluhujících tranceových veteránů, ale Evian Christ – jeden z nejprogresivnějších současných producentů elektronické taneční hudby.

Christ a Yeezus

Fakt, že se původně kontinentální styl trance vrací do módy i rejstříku aktuální klubové generace, není žádná novinka. Velkou zásluhu na tom má bezesporu právě Joshua Leary alias Evian Christ. Čtyřiatřicetiletý anglický producent, pocházející z městečka Ellesmere Port nedaleko Liverpoolu, se do širšího povědomí dostal před deseti lety díky spolupráci s Kanyem Westem. Ve své tvorbě se pohybuje mezi klubovou hudbou a galerijní instalací, ale jeho celoživotní láskou je trance. Evidentně se jedná o rodinnou tradici. Jeho otčím vystupoval na konci devadesátých let jako tranceový DJ, zatímco malý Joshua prováděl své první hudební pokusy v garáži na sbírce vintage kláves a syntezátorů po svém otci, rovněž DJovi. Určující vliv na něj měl soundtrack k futuristické závodní hře Wipeout 2097 se skladbami od The Prodigy, Underworld a The Chemical Brothers.

V roce 2011 nahrál na YouTube několik skladeb pod jménem Evian Christ. Tracky míchající hutné beaty s rapovými samply a atmosférickým ambientem se brzy dostaly do hledáčku klubové obce i hudebních blogů, a tak si mladého hudebníka všiml i Robert Carolan, zakladatel dnes již zaniklého labelu Tri Angle Records, který na počátku minulé dekády sloužil jako základna pro witch house (viz A2 č. 18/2010), makabrózní fúzi instrumentálního hip hopu a zpomalených tanečních beatů. Evian Christ na Carolanově labelu vydal debutový mixtape Kings And Them (2012) a rázem se stal jedním z nejsledovanějších objevů na scéně. Pozici klubového „wunderkinda“ potvrdil v následujícím roce spoluprací na Westově albu Yeezus (2013), kde se pod dohledem Ricka Rubina objevil výkvět tehdejší klubové scény jako Arca, Hudson Mohawke, Brodinski nebo Gesaffelstein.

V tomtéž roce Evian Christ vydal ambientní mixtape Duga-3 (2013), pojmenovaný podle sovětského radaru, který ke konci studené války svým pověstným ťukáním narušoval šíření rádiových vln po Evropě. Experimentální zvuk upomínající na Tima Heckera představil konceptuálnější polohu Christovy tvorby, ale došlo i na jeho obligátní ironii. Obojí ostatně aplikoval v prvním, londýnském vydání své putovní klubové noci Trance Party.

Rozpoutat apokalypsu

Akcí pod hlavičkou Trance Party se od té doby odehrálo několik, mimo jiné v New Yorku, Manchesteru nebo Amsterdamu. Všechny vedle vytříbené vizuální estetiky, čerpající ze středověké typografie i infografiky anglické fotbalové Premier League, charakterizuje pečlivě sestavený line-up, v němž se známá jména jako Travis Scott, Sophie či Andy Stott potkávají s převážně neznámými producenty. Ústředním motivem těchto eventů přitom byla snaha oživit ducha trance music.

Unikátní je projekt The Trance War (1998–Ongoing) z roku 2015 – galerijní instalace vytvořená společně s vizuálním umělcem Davem Rudnickem, která v londýnském Institutu pro současné umění připomínala jména třiceti tisíc psů, kteří prý zahynuli během „tranceových válek“ v Evropě. Šlo de facto o první Christův release pod křídly vydavatelství Warp, který v klubovém světě upevnil jeho pozici pokračovatele tranceové tradice. V tom Evian Christ nebyl sám. Zatímco ale třeba jeho kolega Lorenzo Senni (viz A2 č. 7/2015) ve své až chirurgicky přesné tvorbě aplikoval tradiční tranceové postupy v nových, neuroticky znějících kompozicích, Christ se snažil emulovat zásadní žánrové prožitky včetně pomalu budované a konstantně gradující euforie a oddalovaného klimaxu, ke kterému vše nevyhnutelně a slastně spěje.

V duchu tohoto oddalování jsme si ovšem museli počkat i na hudebníkovo loňské debutové album. Od podepsání smlouvy s Warpem v roce 2015 do jeho vydání uplynulo – ve světě klubové hudby neskutečně dlouhých – osm let. Deska s názvem Revanchist (anagram jména Evian Christ) představuje koncentrát autorovy dosavadní tvůrčí dráhy a zároveň sonický manifest, jehož hlavním poselstvím je intenzita. „Instinktivně se řítím nadzvukovou rychlostí přímo do Slunce. Nestačí mi stavět vzdušné katedrály. Chci rozpoutat apokalypsu,“ popsal Evian Christ vzletnými slovy svůj modus operandi v loňském rozhovoru pro Mixmag. Apokalyptické intenzity se ostatně snaží dosáhnout také na svých živých show, což předvedl mimo jiné na loňském festivalu Lunchmeat. Katarzní zážitek umocňuje epileptická světelná show s lasery, stroboskopy a kvanty umělé mlhy. Výsledkem je senzorický rauš, který člověka dokáže uvést do transu.

Poučená pocta

Na dlouhohrajícím debutu Evian Christ využívá hypnotický rytmus klasického tranceu, ovšem zdaleka se neomezuje jen na něj. V úvodní skladbě On Embers se okamžitě spouští masivní drill industriálních beatů, v tracku Xkyorgios se zase rovný beat mění ve zlámaný raveový breakbeat. Jedním z nosných momentů alba je skladba Nobody Else – meandrující techno epopej s naléhavým vokálním samplem americké písničkářky Clairo. V dalším z vrcholů alba, delikátním tracku Yxguden, slyšíme flow rappera Bladeeho, zástupce švédského kolektivu Drain Gang. Tato kombinace naznačuje možnou fúzi současného tranceu se sídlištním cloud rapem. V závěrečné Run Boys Run pak Christ vzdává hold svým vzorům samplem tracku Theme z alba It’s All Gone Pear Shaped (1994) od ostrovní formace Digital Justice.

Stejně poučenou poctou je Christův aktuální mix pro BBC Radio 1, ve kterém se potkávají tranceové kapacity z obou stran Lamanšského průlivu, jako jsou ostrovní matador Sasha, německé duo Nalin & Kane nebo italský producent Vana Imago. Mimo to autor do mixu zařadil vlastní edity přes dvacet let starých klasik, které umně doplňuje tracky z nové desky. Dvouhodinová selekce tak tvoří jakousi doušku k albu – anebo možná argument k jeho plnému docenění. Evian Christ to s tranceovým revivalem myslí skutečně vážně a to je skvělá zpráva nejen pro pamětníky.

Autor je publicista.

Když jídlo pluje po světě

Na vlnách rozvratu potravinového systému

Koncem března 2024 narazila středně velká nákladní loď s kapacitou deset tisíc kontejnerů do mostu Francise Scotta Keye v Baltimoru a zcela ochromila provoz devátého nejvytíženějšího přístavu USA. Baltimore je přístav s největším objemem překládky zemědělských strojů a také nejvýznamnějším přístavem v USA pro dovoz cukru. Dalšími zemědělskými produkty, které přes něj proudí, jsou sójové boby, obilí, káva a pivo. Důležité však je, že v něm přímo pracuje patnáct tisíc lidí a dalších 140 tisíc je s přístavními aktivitami nějakým způsobem spojeno. Dohromady tak zajišťují 3,3 miliardy dolarů osobních příjmů. Zřícení mostu přitom podle odborníků může způsobit významné narušení dodavatelského řetězce. Týden po havárii se v amerických médiích objevily zprávy o chystaném provizorním kanálu, jejž by využívala alespoň „obchodně nejnezbytnější“ plavidla. Čerstvé události v Baltimoru tak znovu ukázaly, jak zásadní roli v globálním ekonomickém systému hraje námořní doprava a současně jak křehký tento systém je.

Potraviny odcházejí a přicházejí

Lodě přepravují přes osmdesát procent veškerého zboží. Lodní doprava je nejvýhodnější prostě proto, že loď unese největší náklad. Například banánů, tedy nejobchodovanějšího ovoce na světě, může velká nákladní loď v rámci jedné plavby přepravit až 740 milionů. Největší vývozce banánů na světě Ekvádor jich v roce 2019 exportoval více než 7,6 milionu tun.

Baltic and International Maritime Council (BIMCO), jedno z největších mezinárodních námořních sdružení, ve videu s názvem Ships Make the World Go vysvětluje, že pokud je svět srdce, lodní doprava jsou tepny, což znamená, že bez námořní dopravy by polovina planety hladověla. Globalizace a námořní doprava sice obohatily světovou společnost o exotická jídla a nové suroviny, zároveň však přispěly k zásadní proměně stravovacích návyků a v mnoha oblastech (zejména zemí globálního Jihu) rozvrátily místní potravinovou kulturu včetně výroby, distribuce a konzumace. V neposlední řadě také zapříčinily hlad a podvýživu v místech, kde se potraviny sice produkují ve velkém, ale jen pro export.

Příkladem za všechny je quinoa. Právě rozvoj globální lodní infrastruktury napomohl tomu, že na základě západní poptávky po této pseudoobilovině došlo ke zvýšení výměry pěstování a navýšení její ceny. Největší světoví pěstitelé a exportéři jsou Peru a Bolívie – někteří tamní zemědělci si sice polepšili, avšak pro velkou část místní společnosti se v důsledku rostoucích cen stala quinoa nedostupnou. Jsou tak odkázáni na konzumaci importované rýže a jiných obilovin, které jsou mnohem chudší na živiny. Přestože Peru patří mezi největší světové producenty quinoy, borůvek, artyčoků, chřestu, avokád, hroznů a dalších potravin, 80–93 procent zdejší spotřebované potravinové energie pochází z plodin, které nejsou v regionu původní. Prémiové potraviny, jejichž pěstování zabírá stále více území i přírodních a lidských zdrojů, odtékají a místním jsou určeny komodity ze zemí, kde funguje podobný koloběh.

Globální námořní doprava umožnila sjednotit stravovací návyky celého světa, ale také setřela kulturní nuance, které jsou důležité pro naši nasycenost. Není náhoda, že filipínští rolníci produkují kvalitní ovoce a zeleninu pro globální trh, ale sami se stravují instantními nudlovými polévkami, protože jsou ekonomicky dostupné. Globální trh s námořní dopravou vysávají ze všech koutů světa potraviny s přidanou hodnotou pro západní trhy a zároveň chrlí levné a podřadné jídlo, které udržuje v chodu stále větší část světa. Přestože příjem kalorií zůstává podobný, v mnoha případech se liší jejich zdroj – některé potraviny obsahují hodně výživných látek, u jiných jde o prázdné kalorie, takže epidemie obezity se šíří i mezi chudými.

Jak zadělat na krize

Podle odborníka na mezinárodní vztahy Gerarda Otera se s globalizací v devadesátých letech 20. století rozvinul fenomén, který nazývá neoliberální potravinový režim. Jde o specifickou podobu hodnotového řetězce od výroby a zpracování přes distribuci až po spotřebu. Problém podle něj není ani tak sama globalizace, jako spíš to, že je neoliberální, což nebylo nevyhnutelné. Teprve během Uruguayského kola Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT 1986–1994) se do globalizace začalo významněji zapojovat i zemědělství. Výsledkem byl vznik Světové obchodní organizace v roce 1995. Do té doby měla většina států zemědělství orientováno převážně na domácí produkci, proto v nich převažovaly tradiční stravovací zvyklosti. Otevření globálnímu trhu a konkurenci znamenalo, že kterékoli zemědělské produkty začaly být obchodovatelné – liberalizace obchodu s potravinami vedla k jejich komodifikaci, ke spekulacím a následné ruptuře. Vznikl také tlak na zvyšování objemu u zmenšujícího se množství druhů a odrůd. Zpracovatelský průmysl si nedokáže poradit s diverzitou druhů a odrůd v různém množství, pro hladký chod potravinového průmyslu je nejvýhodnější minimum komodit v totožné kvalitě a objemu. Globalizace a s ní spojená intenzivní výroba nebo koncentrované pěstování jedné komodity na několika málo místech zapříčiňují křehkost systému na mnoha úrovních.

Například většina produkce kakaových bobů pochází z Ghany a Pobřeží slonoviny. Vlivem klimatického jevu El Niño, sucha a vyšších teplot dramaticky poklesla, zároveň však došlo ke ztrojnásobení ceny čokoládových výrobků (aniž by z toho pěstitelé něco měli). Závislost na malé odrůdové variabilitě (přes osmdesát procent světové čokolády pochází z bobů odrůdy Forastero, skoro padesát procent banánů tvoří odrůda Cavendish, kávová zrna Arabica a Robusta představují více než devadesát procent celosvětové produkce kávy a tak dále), umocněná geograficky koncentrovaným pěstěním, jen stěží odolává patogenům, klimatické změně a jde o zaručený recept na vytváření krizí, k nimž také stále dochází.

Angela Paxton v analýze The Food Miles Report: The Dangers of Long-Distance Food Transport (Zpráva o potravinových mílích. Nebezpečí dálkové přepravy potravin, 1994) píše, že je „energeticky účinnější pěstovat produkty v jejich přirozených klimatických podmínkách a dopravovat je do země určení než používat intenzivní zemědělské metody k jejich pěstování v nevhodných klimatických podmínkách“. Podle současné logiky se ale například hrušky odrůdy Williams pro Jelínkovu pálenku pěstují v chilské společnosti Rudolf Jelínek L.A.-S.A., kde také dochází k destilaci. Do Vizovic se pak k lahvování doveze lodní dopravou již hotový produkt. Připomeňme, že této hruškovice se ročně vyrobí tři sta až šest set tisíc litrů. Jak se ostatně píše na webu firmy: „V tomto jemném destilátu se odráží zdejší slunce a daleká cesta přes oceán, která napomáhá zakulacení chutě.“

Marketing lokalismu

V analýze Angely Paxton se dále dočteme: „Například jablko, které bylo intenzivně vypěstováno v Chile, ošetřeno agrochemikáliemi a následně dopraveno devět tisíc kilometrů do Velké Británie, zde bude pravděpodobně levnější než jablka vypěstovaná v tuzemském ekologickém zemědělství. V ceně jablka však nejsou zohledněny environmentální a sociální náklady, pokud jde o znečištění půdy, vody a ovzduší v Chile, vystavení pracovníků nebezpečným pesticidům nebo poškození životního prostředí v důsledku používání fosilních paliv. Tyto náklady platí obyvatelé Chile a životní prostředí obecně.“ Hrušky pěstované v intenzivních sadech na 140 hektarech mají tedy stejně negativní dopad na biodiverzitu jako osetí stejné plochy řepkou, protože jsou s jejich pěstováním spojené časté postřiky pesticidy, degradace půdy a celkový úbytek biodiverzity.

Často se tvrdí, že je lepší podporovat lokální potraviny, protože „nejely přes půl světa“ a jsou sezónní. Transport sám o sobě ale nepředstavuje hlavní problém. Celosvětové emise skleníkových plynů z dopravy zboží jsou na osmi procentech, a pokud započítáme i emise ze skladů a přístavů, dostaneme se na jedenáct procent. U potravin platí, že z celého řetězce tvoří emise z námořní dopravy v průměru pouhých šest procent. Nejvyšší emise jsou produkovány přímo na farmách a v místech vzniku dané potraviny. Hovězí maso má nejvyšší emise, protože je chov skotu spojen s odlesňováním, změnami ve využívání půdy a pěstováním krmiva, které je vysoce závislé na fosilních zdrojích. Samotné emise z importu hovězího jsou nízké. A sezónnost? Striktně vzato takové ovoce a zeleninu jíme vlastně neustále, protože na některém místě zeměkoule je sezóna vždy.

Způsob produkce je z hlediska environmentálních i sociálních dopadů klíčový, jenže je zároveň pod rozlišovací schopností společnosti. Lokální produkce (ať už to znamená cokoli) není automaticky také nejlepší a v posledku může zatěžovat životní prostředí stejně – nebo dokonce více – než v třetích zemích, odkud se k nám potraviny dostávají námořní dopravou. Zvyšující se eroze půdy v Česku a nadlimitní rezidua pesticidů ve vodě hovoří jasně. Ideologie lokalismu a marketing zkrátka odvádějí pozornost od nákladů spojených s produkcí. V tomto kontextu je zajímavé, že lidem intuitivně více vadí představa, že potraviny pocházejí z velké dálky, než to, že kvůli jejich pěstování a chovu bylo poškozeno životní prostředí, lidské zdraví i životy.

Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů.

Královna moří?

Jak Čína ovlivňuje světovou námořní dopravu

Čína v posledních letech vybudovala největší a nejrušnější přístavy na světě. Podle indexu Liner Shipping Connectivity (LSCI), který hodnotí státy a jejich nákladní přístavy na základě napojení na zavedené lodní cesty, se hned několik z těch čínských řadí mezi vůbec nejlépe napojené. LSCI představuje společný projekt Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) a společnosti MDS Transmodal. Slouží k hodnocení více než devíti set nákladních přístavů po celém světě na základě šesti měřítek – kolik lodí týdně v přístavu plánovaně zakotví, kolik ročně zpracuje TEU (ekvivalent kontejneru o objemu 38,51 m3), kolik lodí tudy pravidelně proplouvá, kolik dopravních firem zde působí, jaká je přepravní kapacita největší vypravené lodi a na kolik dalších přístavů je přístaviště přímo napojeno.

K prvnímu kvartálu roku 2021 disponovala Čína podle LSCI deseti ze sta nejlépe hodnocených přístavů, případně jedenácti, započítáme-li Hongkong. Pouze USA s devíti přístavy v horní stovce dýchají Číně na krk. Průměrné skóre napojení čínských přístavů včetně Hongkongu ale činí 60,6 bodu, zatímco v případě amerických jde o pouhých 44,5 bodu. Náskok působí ještě výrazněji v porovnání s ostatními zeměmi. K prvnímu kvartálu roku 2021 se Čína pyšnila hodnocením 164, čímž předběhla všechny ostatní státy v čele: Singapur se 113, Jižní Koreu se 108, Spojené státy se 106 a Malajsii se sto body.

Cesta na vrchol

Čína se do vedení prodírala postupně. Mezi prvními kvartály let 2006 a 2021 se její skóre zvedlo o 64 procent, zatímco u ostatních zemí došlo za stejné období k menšímu růstu (v průměru o 46 procent). Nejhůře na tom byly Spojené státy, které zaznamenaly nárůst o pouhých 33 procent.

Hlavní příčinou dobrého hodnocení je vysoká nákladní průchodnost, tedy množství kontejnerů, které čínskými přístavy projdou. V roce 2019 se popasovaly s 242 miliony TEU zboží. V tomto ohledu překonaly nejen veškeré východoasijské a tichomořské konkurenty (kteří společně odbavili 212,1 milionu TEU), ale dokonce zpracovaly čtyřikrát víc kontejnerů než Spojené státy. Podíl Číny na světové nákladní průchodnosti stoupl mezi lety 2010 a 2019 z 24,3 na 29,8 procenta. O 16,6 procenta z celkové čínské průchodnosti se v roce 2019 postaral šanghajský přístav. Ten od roku 2010, kdy předehnal Singapur, platí za vůbec nejrušnější přístav světa. Kromě Šanghaje se v roce 2019 mezi deset nejvýkonnějších přístavů světa zařadily také Ning-po-Čou-šan, Šen-čen, Kanton, Čching-tao, Hongkong a Tchien-ťin. Jediné nečínské přístavy, které se do horní desítky dostaly, byly Singapur na druhém, korejský Pusan na šestém a nizozemský Rotterdam na desátém místě.

Čínské přístavy navíc pracují mnohem rychleji než konkurence. Podle dat UNCTAD činí mediánová doba, kterou v roce 2020 strávila nákladní loď v čínských přístavech, 0,62 dne. Přestože tady Čína zaostává za státy, jako je Japonsko s 0,34 a Dánsko s 0,45 dne, nad Singapurem s 0,8 a Spojenými státy s 1,03 dne má i nadále převahu. Rychlost odbavení zásadně závisí na velikosti lodě a čínskými nákladními přístavy procházejí ty vůbec největší, takže Čína i v tomto nad konkurenty vede. Její přístavy jsou rušnější a hospodárnější a propast mezi nimi a zbytkem světa se rok od roku zvětšuje.

Námořní velmoc

Většina největších a nejbohatších čínských měst se nachází na východním pobřeží, takže budovat velké přístavy v této oblasti se vyplácí logisticky i ekonomicky. Přestože zeměpisná poloha nepochybně hraje roli, na vzestupu tamějších přístavů nese velkou zásluhu i čínská vláda. Čínský šestý pětiletý plán z roku 1981 zahrnoval navýšení kapacity hlavních námořních a vnitrozemských přístavišť. Tehdejším záměrem bylo zlepšit přepravu uhlí.

V posledních letech nicméně čínští představitelé přišli s ambicióznějším plánem, a to udělat ze země globální námořní velmoc, která bude schopna na moři hájit vlastní vojenské i obchodní zájmy. Na XVIII. sjezdu Komunistické strany Číny v listopadu 2012 vytyčil tehdejší generální tajemník Chu Ťin-tchao cíl, že se ze země stane „námořní velmoc“ . Současný generální tajemník Si Ťin-pching s tím zjevně souzní, protože se nechal několikrát slyšet, že „hospodářské velmoci by měly být také námořními a dopravními mocnostmi“. Aby Peking tyto ambice naplnil, začal ve velkém investovat. V letech 2012 až 2019 utratila čínská vláda za rozšíření přístavů a zlepšení jejich infrastruktury odhadem bilion jüanů (v přepočtu více než tři biliony korun). USA za stejné období vynaložily na veškerou vodní dopravu necelých 110 miliard dolarů (2,5 bilionu korun).

Zmíněné investice spolu s pokračujícím hospodářským a obchodním růstem přispěly k závratnému vzestupu předních čínských přístavů. Mezi lety 2000 a 2019 se celkový zpracovaný náklad zvýšil na téměř šestinásobek ze 613,3 milionu na 3,5 miliardy tun. K vůbec největšímu nárůstu došlo v Ning-po-Čou-šan. V roce 2008 se tamějšímu přístavu povedlo zastínit Šanghaj v celkovém objemu zpracovaného nákladu, který zahrnuje nejen kontejnery, ale i nerostné suroviny, jako uhlí, železo, zemní plyn nebo ropu. Objem zpracovaného nákladu se přitom zvedá i navzdory tomu, že mnohé čínské přístavy kvůli špatnému plánování nevyužívají svou kapacitu naplno.

Třináctý pětiletý plán z roku 2016 proto zmiňoval zavedení „nového modelu koordinované správy námořních záležitostí“. Záměrem bylo utvořit „přístavní uzly“, které by se pak snáze integrovaly do tří hlavních ekonomických oblastí: megalopole Peking-Tchien-ťin-Che-pej na severovýchodě, delty Jang-c’-ťiang na východě a delty Perlové řeky na jihovýchodě. Stejné výzvy zaznívaly i ve čtrnáctém pětiletém plánu z března 2021. V únoru 2021 Ústřední výbor komunistické strany Číny a Státní rada ČLR zveřejnily „národní souhrnný trojdimenzionální plán dopravní sítě“, v jehož rámci se má čínská infrastruktura stát do roku 2035 bezpečnější, modernější a šetrnější k životnímu prostředí. Celý projekt počítá se zapojením inovací (například umělá inteligence nebo internet věcí) které mají napomoci hospodárnosti čínských přístavů. Klíčovým východiskem plánu je do roku 2035 provozovat 27 velkých oceánských a 36 vnitrozemských říčních přístavů.

Lepší napojení na svět

Snaha Pekingu ovlivnit námořní propojení celého světa nekončí na domácí půdě. Vláda pod vedením generálního tajemníka pobízí státní společnosti, aby investovaly do desítek zahraničních přístavů a vypomáhaly jim s výstavbou. Rozsah činnosti Číňanů vyvolává otázky o důsledcích rostoucího hospodářského vlivu Pekingu. Středobodem projektů zaměřených na zámořské přístavy je od roku 2013 námořní hedvábná stezka, součást rozsáhlé iniciativy Pás a stezka. Jedná se o ambiciózní pekingskou strategii, jak umocnit globální význam Číny lepším propojením s ostatními státy. Podle jednoho z odhadů čínské společnosti investovaly mezi lety 2010 a 2019 do zámořských přístavů v přepočtu přibližně 254 miliardy korun.

Ne všechny projekty ovšem probíhají podle plánu. V Pákistánu kupříkladu pozastavili investice do gwádarského přístavu, který měl původně sloužit jako klíčová součást čínsko-pákistánského ekonomického koridoru, a tedy i projektu Pás a stezka. V roce 2013 podepsala společnost China Merchants Holdings International rámcovou dohodu s Tanzanií o výstavbě přístavu Bagamoyo a návazné speciální ekonomické zóny. Plán za 230 miliard korun měl z východoafrické země učinit dopravní a logistický uzel, ale tanzanská vláda se nakonec s Číňany nedohodla, takže se stavba od začátku roku 2021 zatím nikam nepohnula.

Když srílanská vláda pronajala přístav Hambanota státním společnostem z Číny, vyvolalo to ve světě poplach. Za dlouhá léta si Srí Lanka nasbírala u čínských firem dluh více než 184 miliard korun, nemluvě o připravované výstavbě přístavu v Hambantotě za cenu vyšší než 25 miliard korun. Když se tamější vládě nedařilo dlužnou částku splatit, v roce 2017 odsouhlasila pronájem přístavu Číně na 99 let výměnou za snížení dluhu. Toto opatření upozornilo na potenciální nebezpečí, jimž mohou čelit menší země, které s Čínou podepisují nákladné dohody o rozvoji infrastruktury. Vedle toho také přetrvávají obavy, že přístavy, které Čínané postavili, by jednou mohly posloužit jako zařízení pro vojenské účely. Například v Džibutsku Čína hned vedle obchodního přístavu Doraleh, na jehož stavbě se podílí, zřídila vůbec první zámořskou logistickou základnu pro svou armádu.

V oblasti se přitom na přístavní infrastruktuře podílejí i jiné země, které by potenciálně mohly Číně konkurovat. V březnu 2021 srílanská vláda podepsala dohodu, která umožnila indickým a japonským firmám působit v západním kontejnerovém terminálu přístavu v hlavním městě Kolombo. Japonci se také zapojili do velkého projektu kontejnerového terminálu v mombaském přístavu v Keni. Přestože obdobné plány mohou znamenat pro čínský hospodářský vliv překážku, rozsah čínské přístavní výstavby bude i nadále v indopacifickém a východoafrickém regionu v kontextu námořní propojenosti sehrávat zásadní úlohu.

Z anglického originálu How Is China Influencing Global Maritime Connectivity?, zveřejněného na webu ChinaPower, přeložil Pert Uram. Redakčně kráceno.

par avion

Z ruských médií vybral Ondřej Soukup

Většina návštěvníků koncertu poprockové skupiny Piknik už seděla v křeslech sálu Crocus City Hall, když před budovou zastavilo osobní auto a vystoupili z něj čtyři muži s kalašnikovy. O dvacet minut později byli pryč a zanechali za sebou 144 mrtvých a 551 zraněných. Většina obětí zahynula kvůli požáru, který teroristé založili. Byl to největší teroristický útok od masakru v severokavkazském Beslanu v roce 2004.

Nad ránem ruské úřady oznámily zadržení čtyř občanů Tádžikistánu, kteří se prý snažili uniknout na území Ukrajiny. O pár hodin později se na telegramových kanálech objevila videa a fotografie zobrazující jejich mučení. Na jednom záběru je vidět, jak policista odřezává podezřelému kus ucha a cpe mu ho do úst. Na jiné fotografii leží zadržený se spuštěnými kalhotami a k jeho genitáliím vedou elektrické dráty. Server Mediazona, který se specializuje na zpravodajství o ruské justici, 25. března citoval předsedu lidskoprávní organizace Team proti mučení Sergeje Babince, jenž se pokusil vysvětlit, proč byly podobné záběry zveřejněny právě nyní: „Dosud se silové struktury snažily případy mučení skrývat. (…) Jenže takto velký a hrozivý teroristický čin se v Rusku už dlouho neodehrál. Někteří lidé z bezpečnostních složek zřejmě ztratili nervy a rozhodli se ukázat, co se stane s případnými dalšími teroristy.“ Babinec má pochopení i pro reakce Rusů na sociálních sítích, kteří volají po znovuobnovení trestu smrti: „Příliš mnoho lidí zahynulo, je příliš těžké o tom mluvit a vyzývat k racionalitě. Je potřeba, aby se rána trochu zahojila. Musíme ale vysvětlovat, že mučení nevede k cíli, tedy k dosažení spravedlnosti a zjištění pravdy. Když mne nebo vás budou mučit, klidně se přiznáte, že jste zabili Kennedyho. Člověk, který někoho mučí, většinou nezjistí pravdu, ale to, co chce slyšet. Jestli budou chtít slyšet, že někdo pracoval třeba pro ukrajinskou armádu, tak ho budou mučit tak dlouho, dokud se k tomu nepřizná.“ Hned v prvních hodinách ruští představitelé hovořili o tom, že za útokem stojí ukrajinští nacionalisté. A to i přesto, že se k němu přihlásila odnož teroristické organizace Islámský stát Vilájet Chorásán. „Samozřejmě, že za tím stojí Ukrajinci,“ prohlásil šéf Bezpečnostní rady státu Nikolaj Patrušev. Když Islámský stát zveřejnil záběry natočené jedním z útočníků, musela se oficiální verze změnit. Nyní Kreml tvrdí, že vykonavatelé sice byli radikálové z Tádžikistánu, ale řídili je agenti ukrajinské tajné služby. Tádžikistán již ruským kolegům slíbil výpomoc s vyšetřováním.

Jak ale vysvětluje 1. dubna na serveru Meduza odborník na Střední Asii Roman Černikov, očekávat od úřadů v Dušanbe, že budou chtít odhalit pravdu, není namístě. V Tádžikistánu byl už víckrát použit teroristický čin Islámského státu jako záminka pro likvidaci politické opozice. V červenci 2018 v tádžických horách pět útočníků s noži povraždilo skupinu pěti cyklistů z USA, Nizozemí a Švýcarska. K útoku se přihlásil Islámský stát, který zveřejnil video, na němž útočníci skládají přísahu chalífátu. „Tádžická generální prokuratura prohlásila, že video bylo falešné a ve skutečnosti útok zorganizovala Strana islámského znovuzrození Tádžikistánu pod vedením tajných služeb Íránu. Prý jim to sdělil jediný z útočníků, který zůstal naživu. Všichni ostatní byli zabiti při zadržení,“ dočteme se v textu. Strana islámského znovuzrození byla přitom až do roku 2010 jedinou legální opozicí, následně byla označena za teroristicko-extremistickou a fakticky rozdrcena.

Co je vlastně Vilájet Chorasán, o němž slyšeli dosud hlavně ti, kteří pozorně sledují dění v Afghánistánu a ve Střední Asii? To se snažil vysvětlit server The Insider 29. března textem, v němž cituje odborníky na region i terorismus. Zmíněná filiálka Islámského státu existuje od roku 2014, kdy se část radikálů oddělila od hnutí Tálibán. Nechvalně se „proslavila“ v roce 2021 výbuchem u vjezdu na kábulské letiště během chaotického stahování amerických sil z Afghánistánu, při němž zahynulo skoro dvě stě lidí. O rok později se organizace přihlásila k výbuchu u ruského velvyslanectví v Kábulu. Vzhledem k tomu, že je Islámský stát v posledních měsících pod velkým tlakem Tálibánu, více se orientuje na útoky v zahraničí. V lednu zaútočil ve městě Kerman v Íránu na pietní shromáždění připomínající smrt generála Revolučních gard Kásima Sulejmáního – zahynulo takřka sto lidí. „Islámský stát chtěl na Rusko cílit už dlouho, protože ho vnímá jako ‚křižácký‘ stát pro jeho dobré vztahy se syrskou vládou nebo Tálibánem. Současné režimy v Sýrii a Afghánistánu chápou jako ‚odpadlické‘ a jejich podpora je z hlediska Islámského státu bojem proti islámu,“ říká britský analytik Ajmán at-Tamímí. „Pokud se objevila šance udeřit v Rusku, tak jí určitě nepohrdli. Odpovídá to jejich ideologii i taktice. Ani útokem v USA by nepohrdli. A v Rusku mají stoupence i buňky lidí z Tádžikistánu a Uzbekistánu,“ vysvětluje izraelský bezpečnostní analytik David Sharp. Zní to logicky, ale můžeme si být jisti, že ukrajinská stopa nikam nezmizí. Přinejmenším v očích Kremlu.

Potíže s oraliteraturou

Literatura se jako výtvor člověka, jehož život je vždy zasazen do určitých podmínek, dá zkoumat i z perspektivy jiných oborů, nežli je literární věda – ať už je to psychologie, sociologie nebo třeba historie. Těmto pohledům je společné, že z větší části opomíjejí literárnost literatury – tedy skutečnost, že je „krásná“ – a literárním dílem obvykle dokládají nějakou svou tezi. Otázka je, jak z literárněvědných východisek zkoumat něco, co krásnou literaturou tak docela není.

Brazílie v poslední době zažívá rozkvět takzvané marginální neboli periferní literatury. Ti, kteří jsou z důvodu nedostatečného vzdělání, nemajetnosti, společenské nepřijatelnosti či života na vzdálených předměstích vyloučeni z vysoké kultury, si vytvářejí kulturu vlastní. Tenhle proces je v Brazílii, a v Latinské Americe obecně, historicky nesmírně produktivní: stejnou cestou se zrodily světoznámé fenomény, jako je například karneval či samba.

Marginalizovaní autoři píší texty, které z čistě literárního hlediska neobstojí. Badatelé mluví o nutném procesu odnaučování: to, čemu jsme si navykli říkat literární hodnota, je z jejich pohledu jen dílčí položkou v celkově zavrženíhodném systému společenských hierarchií. V brazilských prestižních nakladatelstvích podle jednoho výzkumu vydávají knihy z víc než sedmdesáti procent muži a více než devadesát procent knih píší bílí spisovatelé a spisovatelky.

I ostatní však mají touhu vyprávět svůj příběh. Součástí každého emancipačního procesu je totiž to, že daná země, kulturní či třeba genderová skupina přestávají být předmětem literatury a stávají se literárním subjektem – tím, kdo píše, a nikoli tím, kdo je popisován. Spisovatelským touhám opomíjených jdou vstříc malá, alternativní nakladatelství a ignorovat jejich produkci znamená přispívat k vylučování jejich autorů – Indiánů, černošských žen, obyvatel favel. Proto je třeba představu literárnosti rozšířit, naučit se číst novýma, chápavýma očima.

Výroky autorů periferní literatury se pohybují od politického radikalismu na straně jedné po určitou naivitu na straně druhé. „Je třeba znát hlad, abychom o něm mohli psát,“ poznamenala na konci padesátých let předchůdkyně dnešních marginalizovaných autorek Carolina Maria de Jesus. „Umění, které osvobozuje, nemůže vytvořit ruka, která zotročuje,“ vyhlásil zase ve svém manifestu zakladatel Periferního kulturního družstva Cooperifa, básník Sérgio Vaz.

Periferní literatura, pro kterou se vžil termín oraliteratura, stojí na pomezí slovesnosti a písemnictví, a proto se nová perspektiva mnohdy inspiruje etnografií či folkloristikou. S folklórem má toto psaní společné mimo jiné to, že se jen těžko dá přenést do jiného jazyka – a pokud ano, nad takovým překladem visí etický otazník.

Rapper Emicida se dal slyšet, že „hezká věta může být napsaná s gramatickými chybami, a přesto zůstat hezká“. Z hlediska překladu se nám v tomto případě nabízejí dvě možnosti. Můžeme gramatické chyby vyčistit, ale riskujeme přitom, že tak porušíme i „podstatu látky“. Anebo text přeložíme s chybami, tím ovšem povýšíme nezáměrnost na estetický prvek – a z hlediska zastánců periferní literatury tak stvrdíme rasová, sociální a kulturní stigmata.

V češtině máme ukázky obou překladatelských přístupů. Prvním je překlad erbovního díla periferní literatury – Smetiště (1960, česky 1964) zmíněné Caroliny Marii de Jesus. Na ženu z favely, která si psala deníky, náhodou narazil novinář Audálio Dantas a pochopil, že její svědectví vydá za mnoho jeho reportáží. Kniha se stala v Brazílii počátku šedesátých let senzací a v nových překladech dodnes vychází v mnoha zemích světa. Kouzlo a jímavost textu, který Dantas prokrátil, ale stylisticky ani gramaticky neupravoval, tkví mimo jiné ve směsici učených obratů, lidového jazyka a metafor, které samorostlá pisatelka nepřebírá z tradice, ale sama vynalézá. Z celku vyvstává plastický obraz života ve favele s jeho chudobou, dennodenní smrtí, alkoholismem, promiskuitou a násilím – a s bezradností jejích obyvatel tváří v tvář fungování světa. Když se však Carolininy záznamy přepíší spisovnou normou, čtenář po pár stránkách ztrácí důvod pokračovat, protože situace se úmorně opakují a v informační rovině se potenciál knihy brzy vyčerpá. Asi jako kdyby někdo Pestré vrstvy Ivana Landsmanna zbavil syrově vynalézavého jazyka ostravských horníků.

Příkladem opačného přístupu může být knížka, která pochází z jiného jazykového prostředí, ale obsahuje stejný překladatelský problém: soubor šedesáti prací neapolských dětí, které připravil k vydání Marcello D’Orta a počínaje titulem Já to doufejme ňák zmáknu (2009) skvěle přeložila Kateřina Vinšová. Čtenář se možná zpočátku směje, postupem času ho však slohové práce plně vtáhnou do bídy světa, v němž jsou děti vystaveny takovému sociálnímu bezpráví.

Svět je syrový a surový. Získají ti, kteří se pohybují těsně nad dnem, něco tím, když budeme předstírat, že takový není?

Autorka je portugalistka a překladatelka.

Šok z Jemenu

Rudé moře v srdci globálního napětí

Když jeden z amerických otců zakladatelů, Benjamin Franklin, navrhoval státní pečeť USA, zvolil pro ni heslo „Vzpoura proti tyranům je poslušností vůči Bohu“ a jako motiv si vybral biblickou scénu, v níž Mojžíš na Boží příkaz rozdělil vody Rudého moře, aby zajistil Židům cestu ke svobodě. Tato starověká vodní cesta, spojující Středozemní moře s Indickým oceánem, nejenže odedávna umožňovala obchod, kulturní výměnu a migraci obyvatelstva, ale slouží i jako dojemná připomínka boje za svobodu.

Od října loňského roku je oblast Rudého moře dějištěm zásadní vojensko-politické krize, která vznikla jako reakce na probíhající izraelsko-palestinský konflikt. Eskalace napětí přerostla v sérii útoků na komerční lodní dopravu. Tyto incidenty nejsou pouze důsledkem lokálních sporů, ale patří do širšího rámce zástupných geopolitických konfliktů, které zasahují klíčové obchodní trasy. Epicentrem těchto událostí je aktuálně průliv Báb al-Mandab, strategický námořní koridor, jehož bezpečnost je pro mezinárodní námořní přepravu naprosto zásadní.

Strategický význam Brány nářků

Průliv Báb al-Mandab, který propojuje Rudé moře s Adenským zálivem a Indickým oceánem, patří už od starověku k významným námořním uzlům. Od pradávna tudy proudilo koření, hedvábí, smaragdy, myrha a další drahocenné zboží z Jemenu a zemí takzvaného Afrického rohu. Z Indie a východní Asie sem naopak směřovala slonovina a vzácné dřeviny jako eben či santal. Později cesta těmito vodami představovala důležitý bod arabského obchodu s otroky. A možná právě proto znamená jméno této úžiny v češtině Brána nářků.

Strategický význam místa si uvědomovaly všechny starověké mocnosti. Po vzestupu Portugalska jako námořní velmoci a objevu alternativní plavební trasy kolem mysu Dobré naděje jeho význam zásadně poklesl. Tento úpadek se ještě prohloubil jeho militarizací, když v 16. století Osmané jeho vody uzavřeli evropským lodím pod záminkou ochrany svatých míst islámu — saúdské Mekky a Mediny. S otevřením Suezského průplavu se průliv opět vrátil na námořní mapy jako životně důležitá obchodní tepna, kterou prochází zhruba dvanáct procent světové námořní přepravy, včetně ropy a zkapalněného zemního plynu z Perského zálivu do Evropy i Asie.

Prodloužená ruka Íránu

Strůjci současných útoků, jemenské hnutí Ansar Alláh, které je na Západě známější jako Húsiové, patří k vyznavačům zajdijského šíitského islámu a důležitým aktérům jemenské občanské války. Díky štědré podpoře Íránu ovládli Húsiové významnou část Jemenu a pomocí íránských dodávek zbraní, včetně raket, dronů, útočných člunů či námořních min, kontrolují rozsáhlou část místních vod.

V duchu hesla „Bůh je veliký. Smrt Americe. Smrt Izraeli. Prokletí Židům a vítězství pro Islám“ se Húsiové rozhodli vstoupit do současného konfliktu v Izraeli a Palestině sérií útoků na obchodní lodě různých států. Jeden z húsijských mluvčích, Mohamed Abdul-Salám, prohlásil: „Nezastavíme žádné operace, které pomáhají Palestincům, dokud se nezastaví izraelská agrese a obléhání pásma Gazy.“ Díky těmto nekompromisním postojům získali Húsiové rychle sympatie běžných lidí v arabských zemích, ale i části poněkud naivní západní levice.

Húsiové, stejně jako například irácké milice nebo libanonské hnutí Hizballáh, patří do tzv. Osy odporu, strategické aliance vedené Íránem s cílem vytvořit protiváhu k Západu a jeho regionálním spojencům na Blízkém východě. Akce Ansar Alláh včetně současných útoků na komerční dopravu tak musíme vnímat jako součást širší íránské vojenské a geopolitické strategie.

Íránská vojenská doktrína, která začala vznikat již během války s Irákem v osmdesátých letech, dává přednost asymetrickému způsobu boje proti technologicky silnějším soupeřům. Jejím cílem není ani tak přímá vojenská porážka, jako spíše odstrašení protivníka, které se projevuje v odhodlání podstoupit větší lidské, ekonomické i materiální ztráty než nepřítel. Veškeré pokusy o řešení situace ze strany mezinárodního společenství se tak neobejdou bez vyjednávání nejen s jemenskými povstalci, ale i s Teheránem.

Už jen proto, že Írán má vlastní vojenskou doktrínu (tzv. Anti-Access/Area-Denial) pro oblast Perského zálivu, která by v případě napadení země Spojenými státy či Izraelem hrozila uzavřením Hormuzského průlivu, jímž proudí zhruba čtvrtina světové produkce ropy, přičemž tento významný „choke point“ představuje jedinou námořní cestu z Perského zálivu do otevřeného oceánu.

Křehkost dodavatelských řetězců

Současné útoky v Rudém moři nejen že zvýšily geopolitické napětí, ale také ukázaly na křehkost globálního obchodu a dodavatelských řetězců. Zatímco dříve touto trasou ročně proplouvalo přibližně 22 tisíc komerčních lodí, což představovalo skoro patnáct procent veškeré světové lodní dopravy, od počátku války v Gaze jejich počet poklesl zhruba o šedesát procent. Tisíce lodí byly přesměrovány k plavbě kolem Jižní Afriky, což zvýšilo cenu dopravy a ovlivnilo ceny zboží na celém světě. Podle platformy Xeneta, která se zabývá komerční námořní přepravou, stouply náklady na přepravu mezi Dálným východem a severní Evropou o 124 procent a v rámci Dálného východu o 45 procent.

Takový nárůst nákladů, zpoždění dodávek a zvyšující se nejistota ohrožující fungování firem poukazují na až překvapivou zranitelnost světové ekonomiky vlivem geopolitických šoků. Tyto události nejen komplikují hospodářský růst, ale také zvyšují ceny energií a komodit, což má široké dopady na spotřebitele i firmy po celém světě.

Politický geograf Michael Romancov ve své knize Námořní slepota (viz recenzi v A2 č. 3/2024) poukazuje právě na to, jak přehlížený je význam moří pro světový obchod a současný globální řád. V ohrožení podle něj není jen ropa či spotřební zboží, ale i strategické potraviny jako obilí, kukuřice, rýže a sója nebo hnojiva, která jsou na mnoha místech světa pro pěstování zmiňovaných plodin nezbytná.

Současné komplikace v Rudém moři připomínají Romancovem popsanou situaci z roku 2021, kdy v Suezském průplavu uvízla jedna z největších kontejnerových lodí světa Ever Given. Na devět dní tak zůstala ucpaná jedna z nejdůležitějších dopravních tepen světa, což vyvolalo naprostý chaos. Incident způsobený plavidlem pod tchajwanskou vlajkou nakonec stál světovou ekonomiku zhruba deset miliard amerických dolarů.

Jak západní velmoci, tak Rusko a Čína si vážnost podobných situací velmi dobře uvědomují. Pokud chce svět zajistit odolnost globální ekonomiky vůči budoucím šokům, musíme se aktivně věnovat budování alternativních a robustnějších dodavatelských řetězců a zabránit „weaponizaci“ námořní dopravy, která ve spojení s moderními technologiemi představuje reálnou hrozbu pro globální ekonomiku.

Cílené útočení na dodavatelsko-odběratelské řetězce odhaluje novou dimenzi moderního asymetrického válečnictví, která vyžaduje promyšlenou reakci nejen na vojensko-politické, ale i na technologicko-logistické úrovni. V této souvislosti otázka nezní, zda se tak stane, ale jak rychle dokážeme reagovat, adaptovat se na nové výzvy a přejít – podobně jako kdysi Izraelité – do bezpečí suchou nohou.

Autor je spolupracovník redakce.

Veřejné vlastnictví v energetice - ultimátum

Zavře přístav v Gioie Tauro?

Na ohrožení italských přístavů vydělají překupníci drog

Prioritou Evropy i nás všech musí být ochrana životního prostředí. I přesto, že to může znamenat oběti jak ze strany států, veřejného a soukromého sektoru, tak v řadách jednotlivců. Poslední předpis z balíčku Fit for 55, který byl Evropskou unií přijat v souladu s cílem dosáhnout do roku 2050 nulových emisí skleníkových plynů a v rámci něhož si unie předsevzala snížit do roku 2030 emise o 55 procent, má hluboké dopady na ekonomiku a společnost právě tady u nás, v Kalábrii. V ohrožení se ocitl přístav v Gioie Tauro, chlouba regionálního obchodu a ekonomiky (byť často haněná). Novinář Michele Albanese tento záměr označil za epochální tsunami, jejíž důsledky chápou jen nemnozí. Jedná se o revizi evropského systému Emission Trading System (ETS), systému směny emisních kvót. Revizi navrhla Evropská komise v roce 2021 se záměrem rozšířit působnost ETS a zahrnout do něj i emise z námořního sektoru. Směrnice i nařízení platí od 1. ledna 2024.

Raději Afrika

Směrnice předpokládá, že zdanění emisí bude vypočteno nejen na základě typu lodi, ale i podle vzdálenosti, kterou loď urazila: zdanění se bude rovnat padesáti procentům, pokud se místo vyplutí nebo doplutí bude nacházet mimo EU, a sto procentům, budou-li startovní či cílové přístavy uvnitř unie. Systém má aplikovat princip „kdo znečišťuje, platí“ a nabídnout zúčastněným podněty, jak snížit svoji znečišťující stopu. Bohužel má ale vedlejší účinky. Můžeme logicky předpokládat, že společnosti, které v evropských přístavech překládají náklady z lodi na loď, sníží platby ETS prostě tím, že překládku namísto v evropském přístavu provedou v některém jiném, neevropském. Andrea Agostnelli, prezident přístavního orgánu v Gioie Tauro, prohlásil: „Všechny loďařské společnosti budou muset platit daň za emise skleníkových plynů v oblasti Středozemního moře. Evropa se společnosti rozhodla zdanit proto, že je chce přimět změnit systém nákladních a cestovních plaveb, ale přijala opatření, které diskriminuje evropské přístavy oproti těm mimoevropským.“

Kompetitivní nevýhoda překládky v jižní Evropě je tím větší, čím více je přístav využíván k překládání. A Gioia Tauro má z celkového počtu kontejnerů procentuální podíl překládky rovných 95 procent. Podle studie zadané přístavním orgánem kalábrijského překladiště Alessandru Guerrimu je Gioia Tauro právě „typem přístavu, kterému se loďařské společnosti budou nejvíce vyhýbat“, což by v konečném důsledku znamenalo, že bude uzavřen či opuštěn. Je tedy velmi pravděpodobné – ba co víc, podle čerstvé vědecké studie i ekonomicky značně výhodné –, že loďařské společnosti odkloní překládky kontejnerů do mimoevropských přístavů, což jim sice zajistí nulové náklady za ETS, současně se ale de facto míra emisí ve Středozemí nezmění. Přístav v Gioie Tauro by tudíž mohly nahradit Tanger Med v Maroku či Port Said v Egyptě. Ten, kdo se bude chtít dostat do Evropy, použije pro překládku Afriku a zaplatí za vstup do Evropy mnohem méně. A ten, kdo se v Evropě nebude chtít zdržet (a kdo dodnes prováděl překládku v Gioie Tauro), se evropským přístavům spíše vyhne úplně a dá přednost těm africkým.

Jenže celá věc má ještě jeden aspekt, jenž byl až doposud přehlížen, přestože v tomto debaklu, při němž přístav v Gioie Tauro může ztratit svůj vliv, ba dokonce postupně zpustnout, představuje rizikový faktor. Mezi všemi prvenstvími, jimiž se Gioia Tauro pyšní, je i obchod s omamnými látkami; podle posledních odhadů tímto kalábrijským překladištěm projde zhruba osmdesát procent kokainu, který se dostane do Itálie. Kokain, ale i konopí, které do přístavu stále proudí, cestuje v kontejnerech z latinskoamerických přístavů, jako jsou Santos v Brazílii nebo Guayaquil v Ekvádoru, a míří do kalábrijského překladiště nebo ostatních evropských přístavů, třeba do Antverp nebo Rotterdamu. Výběr těchto přístavů není ze strany překupníků – mezi nimiž se vyskytuje i několik klanů organizace ’Ndrangheta – náhodný, nýbrž ekonomicky motivovaný, dalo by se říct až nucený, protože má co do činění s námořním trhem. Když je uzavřena legální trasa, uzavře se i ta nelegální, a naopak. S každou další trasou, která se otevře, se otevírá i možnost jejího zneužití za nekalými účely.

Kriminologická předpověď, prozatím hypotetická, je velmi jednoduchá. Pokud přístav Gioia Tauro přijde o klientelu a obchod a bude opuštěn ve prospěch severoafrických přístavů, bude se muset přemístit i kokain. I severoevropské přístavy budou zasažené směrnicemi, ale protože za ně neexistuje náhrada, obchod (zákonný i nezákonný) v holandských a belgických přístavech nedozná změn. Ovšem obchod, který bude z jihoevropských přístavů odkloněn do severní Afriky, si s sebou odnese i drogy, jež se z Gioie Tauro nebo z řeckého Pirea (další přístav, v němž se zabavuje velké množství narkotik) přemístí do Afriky.

Výhoda pro narcos

Jak potvrzuje nedávný výzkum provedený Globální iniciativou proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, mezi obchodníky s kokainem, financujícími subjekty a distributory na ose mezi Latinskou Amerikou (především Brazílii) a zejména západní Afrikou, existují velmi pevné vazby. Kokain do Afriky připlouvá i díky ’Ndranghetě. Přítomnost překupnických skupin náležících k různým zločineckým organizacím v některých afrických zemích je známá věc a platí to i pro využívání koridoru mezi Mauritánií, Mali, Alžírskem a Marokem pro převoz kokainu po pevnině. Odtud už je Evropa na dosah lodí. Nemusí ovšem vždy jít o transatlantické kontejnerové lodě.

Kokain by proudil dál, ale trh by byl ještě roztříštěnější, což by velmi ztížilo snahy o zákonná protiopatření. Přesměrování tras do severní Afriky by kriminální skupiny příliš neznepokojilo, pokud by si v Jižní Americe dokázaly zajistit vyslance a brokery (to by se mnoha klanům ’Ndranghety mohlo povést). Zmíněné přemístění by však velmi znepokojilo italské a evropské pořádkové síly, které by přišly o tu malou výhodu, již získaly během let, kdy poznaly modus operandi zločineckých organizací působících v italských přístavech.

V Gioie Tauro je se zabaví kokainu víc než kdekoli jinde. Pokud by tento přístav už nebyl jeho destinací, kokain by po určitou dobu zcela nepředvídatelně měnil kurs a z pohledu konfiskace a přístavní bezpečnosti by byl do velké míry nedotknutelný. Obchod s drogami je povětšinou velmi chaotický. Kromě chaosu, způsobeného například geopolitickými zvraty (naposledy v Evropě podobný rozvrat způsobil brexit), hrozí, že vzroste násilí, které s tímto obchodem souvisí (vzpomeňme si na poslední léta v Rotterdamu), a zvýší se vliv některých zločineckých skupin oproti ostatním (viz irské skupiny po brexitu).

Kdo přinese do tohoto chaosu trochu „pořádku“, komu se podaří nejlépe vypořádat s krizovou situací. Ten zbohatne a získá na trhu lepší pozici. A co se stabilního postavení na trhu týče, pozice ’Ndranghety bez ohledu na její vzestupy a pády údajně zůstává stále velmi silná. Jenže silné postavení mají i jiné skupiny, které se více zaměřují na obchody v severní Evropě anebo právě v Africe. Přístav v Gioie Tauro tedy může být opuštěn, ale ’Ndrangheta, která ho momentálně určitě hojně využívá, by paradoxně neopustila trh s kokainem, který by byl nepřehlednější a roztříštěnější a pořádkové síly by se v něm složitěji orientovaly. Zločinecké organizace by na tom zkrátka netratily.

Konec války proti drogám?

Zatímco spekulujeme o podobných scénářích, jsme už tradičně svědky politických tanečků, neboť tato záležitost by samozřejmě vyústila ve větší nezaměstnanost, a to v regionu, kde to pracující už tak nemají lehké. Laura Ferrara, kalábrijská europoslankyně za Hnutí pěti hvězd, odpověděla na útoky, kterým musela kvůli přístavu v Gioie Tauro čelit, tím, že vznesla dotaz Evropskému parlamentu. Doufejme, že brzy dostane odpověď.

Zatímco čekáme na odpověď Evropy i regionu a vlády, vzešel z kalábrijského přístavu naprosto jasný návrh: aby se systém, jímž se řídí Port Said a Tanger Med, rozšířil i na Gioiu Tauro a další podobné evropské přístavy (Malta, Sines, Pireus), jinak kalábrijské překladiště zkrachuje. Ztratíme-li Gioiu Tauro, přijdeme i o ten kousíček kontroly, kterou máme nad kokainem nejen v Kalábrii, nýbrž i v celé Itálii, a tudíž také v Evropě. Pokud bychom do tohoto bodu skutečně dospěli, byla by přinejmenším žádoucí seriózní debata ohledně dekriminalizace některých omamných látek, jelikož tím by válka proti drogám utrpěla další smrtelnou ránu.

Z italského originálu Gioia Tauro, chiude il porto? Ci guadagnano i narcotrafficanti, zveřejněného v online deníku I Calabresi 10. října 2023, přeložila Monika Štefková. Redakčně upraveno.

Zboží si najde cestu i přes Rusko

O železničním překladišti Małaszewicze a Nové hedvábné stezce

Pole, mokřady, lesy, jmelí a občas vesnice – roviny za oknem vlaku z Varšavy do Terespolu na běloruské hranici působí dojmem kraje, kde se nic neděje. Přesto se o něm nedávno psalo i v zahraničí: nejprve kvůli protiprávnímu kácení v Bělověžském pralese, později v souvislosti s otřesnou situací uprchlíků, které běloruští pohraničníci vytlačují do Polska a polští zase do Běloruska. Ani jeden z problémů nezmizel, kácení je na stole pořád a pushbacky pokračují. Já ale mířím na místo, o němž se téměř nepíše. Je to nejvýznamnější bod, kde Evropská unie nejen sousedí, ale přímo komunikuje s „ruským světem“. Bez ohledu na ruskou invazi na Ukrajinu a sankce proti Rusku a Bělorusku sem přes obě země dál proudí tisíce tun zboží denně, především z Číny. Železniční překladiště Małaszewicze.

Suchý přístav

„Železničář je námořník na souši,“ napsal kdysi básník Pablo Neruda a i zdejší překladiště bývá označováno jako „suchý přístav“. Ještě než vlak zastaví, několik minut projíždí podél seřaďovacích nádraží, portálových jeřábů a souprav nákladních vlaků. Celý komplex měří na délku přes deset kilometrů a tvoří ho shluk jednotlivých terminálů – ty největší právě vidím z vlaku, další jsou schované dál v lesích. Jeden z nejnovějších patří společnosti Metrans, české firmě s německými vlastníky. Nic z toho by tu nestálo, kdyby se v zemích bývalého Sovětského svazu používal stejný rozchod kolejí jako ve většině Evropy a světa. Ale zatímco v Polsku jsou od sebe kolejnice vzdáleny „standardních“ 1 435 milimetrů, na druhé straně hranice – která tudy prochází teprve od roku 1945 – je to o osm a půl centimetru víc. Širokorozchodná trať vede až na polské území, podobně jako na Slovensku do Čierné nad Tisou. Osobním vagonům se dají vyměnit podvozky, aniž by museli cestující vystupovat, jenže ty kvůli válce přes hranici nejezdí. Zboží se geopolitikou jako obvykle zastavit nenechalo, ale musí se tu kompletně přeložit z jedněch vagonů na druhé. A totéž se děje o tisíce kilometrů dál na východ, u hranic Číny s Ruskem nebo Kazachstánem.

I přepravní proudy zboží závisejí na geopolitické situaci, ale v nákladní dopravě panuje mnohem pragmatičtější logika. Napadení Ukrajiny Ruskem v únoru 2022 mohlo pro logistický komplex v Małaszewiczích znamenat konec. Ten však nenastal. Řada firem sice od přeprav přes Rusko upustila, ať už z etických či jiných důvodů, ale nikdo je k tomu nenutil. Ruských železnic se evropské sankce dotkly jen částečně, například omezením přístupu k finančním službám. Dopad měl také odchod strojírenského gigantu Siemens, jenž byl přítomen v Rusku od poloviny 19. století. Málokde se ale píše o tom, že na vývoz a dovoz železničním tranzitem přes Rusko se sankce nevztahují. Objem odbaveného zboží v Małaszewiczích tak po únoru 2022 sice spadl o více než polovinu, poté ale až do konce roku 2023 zůstával víceméně stabilní – na úrovni pár desítek tisíc kontejnerů měsíčně plus komodit přepravovaných mimo kontejnery. Zároveň ale areál na válce svým způsobem vydělal. Zboží putující přes Rusko nemůže pokračovat do EU přes Ukrajinu, což ubralo práci terminálům na Slovensku a v Maďarsku, a Małaszewicze se tak ocitly na jediné relevantní suchozemské cestě do Číny.

Zatímco v médiích probíhaly diskuse o tom, zda mají umělci z Ruska vystupovat na mezinárodních festivalech, nákladního tranzitu si nikdo nevšímal, přestože má se schopností Ruska pokračovat v agresi mnohem těsnější souvislost. Pro ruské železnice sice nejde o klíčové výkony, protože zajišťují jen úsek mezi Kazachstánem a Běloruskem, ale pochopitelně na nich neprodělávají. Zato Evropa se bez levného čínského zboží neobejde – a v řadě relací je cesta po železnici rychlejší než po moři a někdy ani nevyjde dráž. Zároveň je železnice ekologičtější, ale těžko říct, zda to tentokrát v unijním rozhodování hrálo nějakou roli. Tranzit přes Rusko je výhodný pro všechny zúčastněné, a proto pokračuje.

Úsměv pana Sokólského

Samotná ves Małaszewicze je oproti překladišti nepatrná. Je tu několik ulic, asi deset malých paneláků, kostel z devadesátých let, mládež posedává před ruinou kulturáku. Nechávám vesnici za zády a mířím přes koleje k hromadám uhlí, které nejspíš pochází z Kazachstánu. Polsko sice plánuje těžit uhlí ještě pětadvacet let, ale část už musí dovážet – a před válkou se vozilo hlavně z Ruska. Seřaďovací nádraží, k němuž se blížím, čeká na velkou modernizaci, takže má ještě malebný ráz. U boudy obložené spoustou železného náčiní zrovna dva dělníci v oranžových vestách nakládají na rudl plynovou bombu. Když se jich zkouším ptát na vytíženost překladiště, jeden z nich mi říká: „No, my tady na dílně nemáme takovej přehled. Ale tamhle jsou kanceláře,“ a ukazuje k budově za dalšími kolejemi. Ostraha u vchodu mě posílá za panem Markem Sokólským. Najdu ho v patře, v kanceláři s výhledem na koleje a les. Usměvavý padesátník je vedoucím oddělení provozu společnosti Cargotor a já se ho chci zeptat, jestli v posledních měsících registruje nárůst odbaveného zboží.

Na začátku letošního roku se totiž začaly objevovat zprávy, že po útocích jemenských Hútíů na lodě v průlivu Báb-al-Mandab, jež přinutily velké rejdařské společnosti přesměrovat plavidla ze Suezu na trasu kolem jihoafrického mysu Dobré naděje – což cestu z Číny do Evropy prodlužuje minimálně o deset dní, takže trvá zhruba měsíc –, se část zákazníků začala vracet k železnici. Tedy na trasu přes Małaszewicze. O jak velký nárůst ale jde?

„Víte, na to vám nemůžu tak úplně odpovědět,“ říká s úsměvem pan Sokólski. „My jsme infrastrukturní společnost, nějaká čísla máme, ale dát by vám je museli dopravci.“ Když zmíním komplikace na moři, dodává trochu netrpělivě: „Ano, to všechno víme. A řekněme, že se to projevuje. Můžete se zeptat třeba v terminálu firmy Agrostop, možná vám řeknou víc.“

Pana Sokólského ale nejspíš čekají perné časy. Už několik let se mluví o „gigainvestici“ a „gigaterminálu“, tedy modernizaci a rozšíření ústřední části překladiště. Cílem je zvětšení kapacity na dvojnásobek, tedy okolo padesáti párů vlaků denně, zrychlení manipulace s vozy i odbavovacích procedur. Původně se počítalo s finanční podporou EU, ale ta po ruské invazi z projektu vycouvala – možná trochu pokrytecky, když s tranzitem přes Rusko dál počítá. A tak se potřebná miliarda eur hledá v polském rozpočtu. Výhled z okna pana Sokólského může za pár let vypadat úplně jinak. Rozvojová rétorika, která v médiích a na různých prezentacích provází modernizaci Małaszewicz i dalších terminálů ve vnitrozemí, je plná slov jako „příležitost“, „spolupráce“ a „růst“; mluví se o střední Evropě a východní Asii, někdy i o Číně a Nové hedvábné stezce, ale skoro vždy chybí jakákoli zmínka o Rusku.

Kontejnery jdou nahoru

Sekuriťák mi dovolil přejít další koleje. Abych se dostal k terminálu Agrostopu, musím pokračovat asi kilometr a půl po silnici podél překladiště, odkud sem zaznívá souzvuk nárazů, skřípání a lomozu. Každou chvíli mě míjí kamion, protože část zboží, která dorazí z Běloruska po kolejích, už se rozváží dál po silnici. Za ní se táhne plot, pás prázdné vlhké země a potom opět naskládané kontejnery s čínskými znaky a nápisem „Chongqing, Freight to the World“. V dalším oploceném areálu stojí cisternové vozy s oranžovým pruhem, tedy s chemikáliemi – zřejmě přečerpávací stanice.

K terminálu se blížím podél řady odstavených kamionů lemujících nezpevněnou krajnici. Za nimi se táhne pruh lesa plný odpadků. Řidiči tu zřejmě nemají pořádné zázemí – u improvizovaného hlinitého parkoviště vidím nahnutou kadibudku, která se nejspíš při prvním poryvu větru zhroutí. Když prosím skupinku kamioňáků o zapalovač, všimnu si, že sice mají polské espézetky, ale mluví mezi sebou rusky. Možná pracují pro spediční firmy, o nichž se v Polsku hodně psalo loni: jelikož ruské a běloruské kamiony do Unie nesmějí, vznikly tu desítky silničních dopravců, u nichž se předpokládá napojení na ruský či běloruský kapitál. O kus dál u velké rampy stojí řada mohutných vagonů ruských státních drah s nákladem bavlny a červená širokorozchodná lokomotiva Deutsche Bahn.

Uhlí je nízko, ale kontejnery jdou nahoru. Foto Michal Špína

Je odpoledne, takže pracovní doba v kancelářích Agrostopu pomalu končí. Chvíli se mi ale věnuje přísně působící žena v kostýmku: „Čísla vám říct nemůžu,“ říká po krátkém zaváhání, „ale ano, zaznamenáváme mírný nárůst. Zhruba od poloviny ledna. Ovšem ne na úroveň před vypuknutím války. Přeprava uhlí je nízko, ale kontejnery jdou nahoru.“ To by odpovídalo statistikám na portálu Eurasian Rail Alliance, které uvádějí za první dva měsíce roku 2024 dvojnásobný počet kontejnerů oproti stejnému období loňského roku, tedy v podstatě předválečnou úroveň. Převažuje import z Číny do EU – většinou z čínského vnitrozemí kolem megalopolí Čchung-čching a Si-an do Polska a Německa – a vozí se hlavně strojírenské výrobky, elektronika, plasty a plastové výrobky, nábytek a chemikálie. Přesto zatím nejde v globálním kontextu o velká čísla – gigantická kontejnerová loď s kapacitou dvacet tisíc TEU by pobrala skoro celý měsíční obrat. A v Česku končí zřejmě jen malá část zboží, která překladištěm projde. Martin Koubek, ředitel pro Novou hedvábnou stezku v Metransu, mi napsal, že jejich vlaky propojují zdejší terminál nejen s Českou Třebovou, ale i s Budapeští, Mnichovem či Hamburkem a že „aktuální počet vlaků převezených mezi Małaszewiczemi a finálními destinacemi činí dva až tři týdně“.

Ptám se ještě paní v kostýmku, kolik pracovních míst celý komplex zajišťuje. Těžko se to prý odhaduje, jde o různé společnosti, ale samotný Agrostop zaměstnává sto dvacet lidí. Ti se v nejbližší době o práci bát nemusí. Ano, žijeme ve světě, kde útoky na lodě u pobřeží Jemenu pomáhají snižovat nezaměstnanost v pět tisíc kilometrů vzdáleném polském okrese Biała Podlaska.

Čínský pás, čínská stezka

Podél kolejí jsem dorazil k další vesnici a zpátky k hlavní trati – obešel jsem tedy většinu překladiště. Copak ale nákladní vlaky na cestě z Číny do Evropy nemůžou objet Rusko a Bělorusko? Můžou, ale zatím se to moc nevyplácí. Vzdálenostně i časově nejkratší cesta z Šanghaje do Prahy skutečně vede přes Moskvu a Minsk. Jižně od Ruska leží Kaspické moře, což znamená další překládku, a za ním Írán, což už je minimálně týdenní zajížďka, navíc po horských tratích s nízkou kapacitou. To se ale v posledních letech mění – a především v režii čínské iniciativy Pás a stezka. Železniční trasy do Evropy v této imperiální strategii tvoří jen jednu z mnoha součástí.

Iniciativu ohlásil čínský prezident Si Ťin-pching krátce po svém nástupu do úřadu v roce 2013, tehdy ještě pod názvem Jeden pás, jedna stezka. Slovo „jeden“ bylo zřejmě pro nevhodné politické konotace po pár letech vypuštěno. Původně mělo jít o spolupráci na trase dávné hedvábné stezky, která vedla přes střední Asii a Persii do Středomoří. Postupně ale projekt nabobtnal a stal se ústřední složkou čínské zahraniční politiky. Zahrnuje především „tvrdé“ rozvojové projekty, jak jsme je znali z minulého století, tedy stavbu železnic, silnic, přístavů, letišť, přehrad, elektráren (včetně uhelných), ale i digitální infrastrukturu. Memorandum o porozumění s Čínou v rámci Pásu a stezky podepsalo během dekády sto padesát zemí – většina Asie (bez Indie), Afriky, část Latinské Ameriky a celá východní Evropa včetně Česka, které se přidalo v roce 2015, tedy v éře Zemanova „zmizelého poradce“ Jie Ťien-minga. Z čínských investic v Česku sice nic nebylo, ale k rozvázání memoranda nedošlo – k tomu se zatím odhodlala pouze Itálie. Pro mnohé chudší země mohou čínské investice znamenat dočasný rozvoj, ale také environmentální zátěž, dluhovou past a geopolitické podřízení Pekingu.

V zásadě lze říct, že si Čína chce pojistit všechny trasy do Evropy – námořní i suchozemské. S tranzitem přes Rusko nemá Peking problém, obchodní výměna mezi oběma zeměmi (a Běloruskem) po invazi stoupla. Pokud by ale ruská větev „západní trasy“ z nějakého důvodu zavřela – anebo prostě nestačila –, bude mít brzy přichystanou jižnější alternativu.

Na konci minulého roku začala v rámci Pásu a stezky stavba třetí železniční trati přes čínsko-kazašské hranice do města Ajagoz. Kazachstánem potom můžou vlaky pokračovat až do kaspického přístavu Aktau. Další trasa nicméně umožní vyhnout se nejen Rusku, ale i Kazachstánu. V nejbližší době má být zahájena odkládaná a náročná stavba trati z čínské hranice v Ujguristánu přes hornatý jih Kyrgyzstánu do Uzbekistánu. A už v roce 2016 stavební společnost China Railway Tunnel Group vybudovala v Uzbekistánu tunel Qamchiq, který se s devatenácti kilometry stal nejdelším na území bývalého Sovětského svazu a propojil lidnatou Ferganskou kotlinu se zbytkem sítě, bez nutnosti objížďky přes území Tádžikistánu. Uzbekistán měl štěstí, že čínské zájmy pomohly i vnitrostátní dopravě, zato kyrgyzský úsek povede odlehlou částí země a nepřinese jí skoro nic.

Z uzbeckého Taškentu trasa pokračuje do Turkmenistánu. Ten je sice jednou z nejuzavřenějších a nejautoritářštějších zemí světa, ale i tudy si zboží pro Evropu cestu najde, byť zatím v malých objemech. Odtud může putovat oklikou přes Írán anebo z přístavu Türkmenbaşy přes Kaspické moře do ázerbájdžánského Baku. Zde má navíc kromě Číny své zájmy Erdoğanovo Turecko, které se v návaznosti na ideu panturkismu snaží posílit svůj vliv v Ázerbájdžánu a středoasijských republikách, ale i Rusko, které aktuálně investuje do železničního propojení Ázerbájdžánu s Íránem ve snaze pojistit si přístup k Indickému oceánu.

Na Kavkaze pak dálkovým tokům zboží dlouho chyběl „obchvat“ Arménie, která má velmi špatné vztahy s oběma turkickými sousedy. Ten byl s několikaletým zpožděním otevřen v roce 2017 a poprvé propojil gruzínské železnice s tureckými. A brzy nato byla zdolána další a poslední letitá překážka na cestě do Evropy – průliv Bospor v Istanbulu. Železničním tunelem pod Bosporem v listopadu 2019 slavnostně projel první nákladní vlak. Vypravila ho společnost China Railway Express a směřoval ze Si-anu přes Turecko do Prahy. I na evropské části trasy má Čína své spojence, jmenovitě Vučićovo Srbsko a Orbánovo Maďarsko, a modernizace trati mezi Bělehradem a Budapeští v čínské režii je aktuálně největším projektem Pásu a stezky v Evropě.

Nová železná opona

Podvečerní vlak mě za pár minut doveze do Terespolu. Dál nejede. Železná opona znovu vznikla o pár set kilometrů východněji, než kde před pětatřiceti lety padla, a stejně jako tehdy není neprostupná. Zboží ale putuje snáz než lidé. Když projdu městečkem, vidím za řekou Bug vysoký obelisk, který už stojí uprostřed Brestské pevnosti v Bělorusku – v zemi, kam se jen tak nepodívám, i když po mostě opodál jezdí desítky nákladních vlaků denně.

Je v pořádku, že tranzit zboží přes Rusko a Bělorusko pokračuje? Nemám na to jasnou odpověď. Pokud by putovalo po moři, byly by emise ještě větší. Suchozemskou alternativou k Rusku jsou diktátorské režimy Turkmenistánu, Íránu a Ázerbájdžánu. Ale především je tu samotná Čína, která sice nevede otevřenou válku proti sousedům, ale má evidentní imperiální ambice a podle všeho se už léta dopouští genocidy v Ujguristánu – tedy v regionu, kde současně buduje nové železnice směrem na západ, aby si pojistila trasy pro své zboží. Možná by bylo lepší snižovat závislost na čínských produktech a Číně vůbec – ale místo toho evropské instituce přinutily zadlužené Řecko prodat přístav v Pireu, který tak skončil v čínských rukou.

Kdo ví, možná se dožijeme přívětivějšího Běloruska, Ruska i Číny a investice nejen do překladiště v Małaszewiczích se ukážou jako prozíravé. Ale i v opačném případě bude vždycky někdo profitovat. Přeshraniční obchod nezastaví ani válka – ten skončí až ve chvíli, kdy přestanou existovat buď hranice, anebo samotné lidstvo.

Zodpovědnost, ze které se nevylžeme

Masakr v Gaze nabral tak děsivé kontury, že nalomil i proizraelský konsenzus české politiky a mainstreamových médií. Poté, co velmi viditelně vystoupily i desítky českých umělců, se mohlo zdát, že se ve věci utrpení v Gaze budeme bavit k věci a budeme si klást otázky, na nichž v dnešní době záleží. Třeba: Jak může Česko přispět k příměří a výhledově ke spravedlivému míru? Skutečně je naší rolí být spolu s Maďarskem nejdůslednějšími přáteli Benjamina Netanjahua v Evropské unii? Jakými kroky dnes můžeme zmírňovat utrpení civilistů?

Bylo by pěkné, kdybychom mohli diskutovat tyto otázky. Jsme ale v Česku, a tak nás elitní novináři přiměli diskutovat o skutečně důležité věci: kdo je a kdo není podle jejich dohadů antisemita. Adam Drda probral tuto otázku v rozsáhlé úvaze na Bubínku Revolveru, v níž nás zahltil kategorickými odsudky nepřímo úměrnými argumentační přesvědčivosti a formulacemi, které vyvolávají pochybnost, zda jejich autor definitivně ztratil soudnost, anebo ji nikdy neměl. Například svým čtenářům vysvětlil, že „manipulativní ideologizující texty v deníku Alarm.cz (…) dnes plní podobnou úlohu, jakou měly dřív antisemitské brožurky“. To je moment, kdy se ztrácí chuť k diskusi i polemice, na podobně podpásové vylučující gesto lze odpovědět jen symetricky: konstatováním, že podobná, ničím nedoložená tvrzení jsou paranoickým bludem a „plní podobnou úlohu“ jako lživá a dryáčnická propaganda minulých let a staletí proti levici, a připomenutím, že šla často ruku v ruce s antisemitismem – byly to třeba žvásty o „židokomuně“.

Přes všechnu demagogii je ale v Drdově textu jedna úvaha, která stojí za pozornost a reakci. Je to častý a obvyklý argument dvojího metru: „žádná jiná národnostní skupina, která se dostala do tragické situace, nevyvolává takové projevy solidarity jako Palestinci“. A Drda expresivně dodává: „Potíž je v tom, že příčinou těch soucitných deklarací často nebývá upřímný zájem o složitý a mnohdy asi bezvýchodný palestinský úděl, ale zjevně spíš skutečnost, že lze Palestince opakovaně prohlašovat za oběti Izraele, tedy de facto za oběti Židů, že lze skrz ně poukazovat na židovskou špatnost.“

Zní to logicky, ač je to formulováno šroubovaně: čím jiným by mohla být motivována zvýšená pozornost palestinskému údělu než zaměřením na „židovskou špatnost“? Jenže autorovi toho ve svatém zaujetí unikne mnohem víc než to, že mu Židé splynou s Izraelem. Jako kdyby většina z nich nežila mimo Izrael a mnozí z nich vůči němu nebyli kritičtí (podle Drdy jsou mnozí z nich beztak antisemité).

Především, mluvit o přehnané pozornosti vůči tragické situaci Palestinců zrovna ve střední Evropě je trochu nejapné: co přesně o jejich současné situaci bylo ve veřejném povědomí třeba naší země přítomno před masakrem 7. října 2023? Iniciativ za spravedlivý mír na Blízkém východě bylo jako šafránu, český mainstream je stigmatizoval, vzpomeňme jen na pokus Miroslava Kalouska diskreditovat Pavla Čižinského za účast v jedné z nich. Srovnejme si český zájem o Palestince s českým zájmem o Ukrajince. Jistě, Adam Drda by patrně odpověděl, že to je něco úplně jiného. Řekl bych, že právě v této představě, že jde o něco radikálně odlišného, je základ problému.

Situace Palestinců není ojedinělá, běžně naši pozornost ke zločinům směřujeme na základě totožnosti pachatelů. U Ukrajinců je důležité, že je masakruje Putinovo Rusko, u Tibeťanů a Ujgurů to, že jsou oběťmi Číny. Občanskou válku v Jemenu jsme měli sklon přehlížet, tak jako ignorujeme to, že se dost možná rozbíhá další kolo strašné války v Demokratické republice Kongo, jejíž předchozí dějství si v uplynulém čtvrtstoletí vyžádala životy zhruba sedmi milionů lidí.

V nedávných dějinách Západu najdeme tři příklady velké pozornosti vůči nespravedlnosti a utrpení, které by šlo vnímat analogicky k zájmu o Palestince, a při troše zlé vůle mluvit o „dvojím metru“. Byla to citlivost vůči utrpení středo- a východoevropských společností za studené války (Noam Chomsky svého času k velkému pohoršení naší mediální scény správně připomněl, že bylo zcela neúměrné oproti brutálním antikomunistickým diktaturám v Latinské Americe). Byla to (a stále je) všímavost k utrpení Afroameričanů v USA a také pozornost věnovaná diskriminaci a útlaku Židů v evropských zemích v „dlouhém 19. století“. V obou případech to bylo oprávněné a adekvátní morálnímu skandálu, jímž evropský antisemitismus a útlak Afroameričanů v USA byly, ale obojí bylo ve značném nepoměru k nízkému zájmu o utrpení domorodých obyvatel kolonií.

Míra pozornosti nebývá spravedlivá, ale její nespravedlivé rozdělení ještě není důkazem zavrženíhodných motivů. Ano, citlivost k utrpení Palestinců může pramenit v antisemitismu. Nikdo ale nedoložil, že v něm pramení ve větším množství než v malé menšině případů. Pro většinu ostatních snadno nalezneme jiné vysvětlení, obdobné vysvětlení pozornosti vůči evropskému antisemitismu či útlaku Afroameričanů. Izrael je součást Západu, různými deklaracemi se k němu hlásí a je tak přijímán, což se projevuje politickou podporou i dodávkami zbraní. Jeho oběti jsou i našimi oběťmi, máme za ně poměrně jasnou zodpovědnost, z níž se nevylžeme. K západní tradici patří naštěstí značná dávka sebereflexe a bohužel také výrazná sebestřednost. Obojí přispívá k tomu, že Palestinci přitahují naši pozornost. Kdyby tomu tak nebylo, vypovídalo by to tváří v tvář masakru v Gaze o naší totální mravní okoralosti.

Měli bychom se pochopitelně zajímat i o oběti „občanských“ válek v Jemenu či Kongu – souvisí s námi víc, než to vypadá. V Jemenu vraždí také saúdskoarabští přátelé Západu, v Kongu se umírá také kvůli koltanu do našich mobilů a notebooků. I to je zodpovědnost, ze které se nevylžeme. Začít můžeme tím, že přestaneme brát tragickou situaci obětí Západu jako „složitou a mnohdy asi bezvýchodnou“ a začneme se ptát, jak můžeme přispět k tomu, aby byla méně bezvýchodná.

Autor je politolog a novinář.

Bohumil Hrabal: Kain

Bylo možné cokoli?

S Veronikou Pehe o mýtu devadesátých let

Překvapila vás nominace knihy Věčná devadesátá na Magnesii Literu?

Samozřejmě mě to těší, ale skutečně mě to trochu překvapilo. Nechci, aby to znělo nějak pohrdlivě, ale není to „velká“ kniha, je to vlastně „jen“ takový sborník.

Nemůže to být proto, že se jedná o první knihu, která se s tou nepochybnou fascinací devadesátými lety vyrovnává?

Doposud k té době skutečně vycházely spíš obrázkové knížky. Devadesátky! Johany Fundové i Svobodná a divoká 90. léta Dušana Radovanoviče obsahují jen útržky textů. Ačkoli i v naší knize najdete fotky, nejde o její hlavní náplň. Historici a historičky se tomuto období samozřejmě věnují už delší dobu, ale ti málokdy produkují texty, které si přečte běžný čtenář. Šlo nám o to oslovit širší veřejnost. Ta kniha je popularizační, ale má přinést i něco jiného než obrázky.

Jak jste s Apolenou Rychlíkovou, druhou editorkou knihy, vybíraly tematické okruhy?

Zajímala nás společnost a různé druhy přeměn, které se v té dekádě odehrály napříč rozdílnými skupinami. Proto tam není kapitola věnovaná politické změně, což byla oblast, kterou lidé nepochybně sledovali a vnímali. My se však chtěly soustředit na fenomény, s nimiž se setkávali v každodenním životě. Původní koncepce počítala s menším množstvím kapitol, ty však postupně narůstaly, jak jsme oslovovaly další autory a autorky, kteří přinášeli nové podněty a perspektivy. Díky tomu jsme si uvědomily, že by bylo dobré zachytit i menšinové hlasy, jako je třeba příběh queer devadesátek, ale zároveň i ty, které třeba mně osobně zprvu nepřišly důležité, jako například sport, který pro spoustu lidí představoval velmi významný devadesátkový příběh.

Že chybí kapitola věnovaná politice, mě zaujalo. Už proto, že způsob, jakým se tehdy formovala, ovlivnil naši politickou krajinu po další dekádu…

Asi jsme nenašly správný klíč. Mohly jsme se věnovat rekonstrukci tehdejších politických procesů, tomu, jak docházelo ke konkrétním rozhodnutím. My ale chtěly zaujmout perspektivu zdola. A tam lze zpětně velmi obtížně rekonstruovat, jak politika dopadala na konkrétní lidské životy.

Přitom právě v politice je asi nejviditelnější kontinuita s dneškem – Václav Klaus nebo Miloš Zeman coby určující politici devadesátek jsou s námi pořád. Šlo o natolik titánské postavy, nebo je to spíš tím, že se ve šťastnou chvíli dostali na výsluní?

Proto se ta kniha jmenuje Věčná devadesátá – spousta lidí a institucí z té doby, které strukturují veřejný život, nás provází i v dalších dekádách. V případě jmenovaných politiků se jedná o podobný fenomén. Nelze popřít, že Klaus, Zeman nebo Havel jsou výrazné, či dokonce výjimečné osobnosti. Zároveň se v devadesátých letech řada lidí díky tehdejší „historické konjunktuře“ dostala do vysokých pozic, které do dnešních dnů neopustili. Když se podíváte na životopisy šéfredaktorů nebo čelných komentátorů, často se ve velmi mladém věku, krátce po dvacítce, dostali na pozice, na něž by v zemích, kde nedošlo k revoluční změně, museli stoupat mnohem déle. Nebývalá akcelerace možnosti postupu výrazně určovala ráz celé dekády a zůstává s námi dodnes.

Že to bylo období gründerské, platí i pro vzestup ekonomických elit. Přitom standardně si spíš vyprávíme příběh o meritokratickém principu schopností a zásluh…

V tom je stále obsaženo určité napětí. Na jednu stranu bylo v devadesátých letech velmi silné přesvědčení, že každý může svým vlastním úsilím najít uplatnění, na stranu druhou existuje ta velmi specifická konstelace historických okolností. To neznamená, že mnozí nebyli velmi schopní. Ale pro byznysové elity, kterým se v knize zase tolik nevěnujeme, platí to, co je jednou z jejích hlavních tezí: že ve všech oblastech tehdejšího života existují výrazné kontinuity s dobou před rokem 1989. Může to nabourávat veřejnou paměť na devadesátá léta, která se pojí spíš s motivem změny a novosti. Spoustu naučených způsobů jednání si ale lidé logicky přinášeli z dřívějšího období.

Jaké jsou ty hlavní kontinuity, které narušují představu ostrého předělu?

Je důležité zmínit, že existuje výrazný rozdíl mezi tím, jak k té době přistupuje společnost a jak odborná veřejnost. Rok 1989 byl nepochybně předěl, ale podstatou historické práce je sledovat delší časová období a hledat v nich dlouhodobé procesy. Z hlediska historiografie je až banální říct, že mezi osmdesátými a devadesátými lety existuje řada kontinuit. Naopak například pro liberálně laděnou publicistiku je to až provokativní sdělení, protože polistopadový mýtus stojí právě na ostrém předělu. A nakonec je tu populární paměť, která nemusí korespondovat ani s jedním z těchto pohledů.

Různé sociální skupiny totiž mohly prožívat výrazné předěly, ale jindy než v roce 1989. Pro toho, kdo pracoval v továrně, se tím předělem mohl stát okamžik, kdy byla privatizovaná. Naopak ti, kteří se neformálně věnovali podnikání už před listopadem, mohli jako předěl vnímat nějaký konkrétní legislativní krok, třeba zavedení daně z přidané hodnoty. Své dříve nezákonné podnikání si totiž nejprve snadno legalizovali, ale DPH se pro jejich malý byznys stala likvidační. A nejenže v názoru na toto období neexistuje konsenzus a stále probíhá paměťový konflikt, ale jednotlivé periodizace se různě protínají a vyprávíme si různé příběhy. O výklad socialismu samozřejmě rovněž probíhala a probíhá řada sporů, jejich repertoáry jsou však dnes už ustálené. Devadesátky jsou v tomhle směru stále ještě daleko otevřenější.

Ke konfliktům patří i vyhraněné ideologické interpretace, ať již antikomunistická, která mluví o ukradené revoluci, nebo antikapitalistická, která zdůrazňuje sociální náklady ekonomické transformace…

Když se člověk zabývá sociálními nebo kulturními dějinami jakéhokoli období, zpravidla naráží na limity podobných, ideologicky vyhrocených představ. Zjišťuje totiž, že žitá zkušenost lidí nezapadá do daných narativů. V případě devadesátek je to hodně vidět, protože je zažila většina z těch, kteří se o nich snaží mluvit. Přesto si myslím, že u nás dlouho žádná skutečně polarizovaná veřejná diskuse o výkladu devadesátek neexistovala. Nyní se výrazně proměňuje, zejména proto, že do ní vstupují lidé, kteří je zažili jako děti. Ale například v Polsku probíhala debata o výkladu devadesátých let mnohem dřív a podobné to bylo na Slovensku v rámci vyrovnávání se s mečiarismem. V Česku panovala velká míra konsenzu. A to jak v základních otázkách, které se kladly v té době, tak i v jejím pozdějším hodnocení.

Kritické hlasy tehdy zněly skutečně spíše z periferií, kdežto mainstream byl daleko širší a homogennější než dnes. Kdy se společnost „rozdělila“? A byl to důsledek nějaké události, něčího zlovolného úsilí, nebo přirozený proces?

Ten výrazný konsenzus devadesátých let se začíná hroutit s ekonomickou krizí roku 1997, po níž následuje „sarajevský atentát“ a opoziční smlouva. Následná iniciativa Děkujeme, odejděte! je první výrazný akt kolektivní nespokojenosti. V posledních letech se objevuje termín „poražení transformace“, který by v dobovém tisku asi nikdo nepoužil – ale je zatím jen relativně málo zmapováno, jak svou roli tehdy různé skupiny lidí skutečně vnímaly. Na to je potřeba mnohem širší kvalitativní výzkum, což znamená mluvit s lidmi. Musím říct, že mě překvapuje, že se tomu česká publicistika dosud nevěnovala. Třeba v Polsku je to skoro až oblíbený žánr, vyjet do postindustriálního města a mluvit s místními, jak se jim vede potom, co zavřeli důl, kde všichni pracovali. To byl nakonec i jeden z impulsů, proč udělat Věčná devadesátá, i když nejsou reportážně koncipované.

Připadá mi, že v knize trochu chybí venkov, který devadesátky prožíval nutně jinak než města, podobně jako osmdesátky. Proč je sborník tak „městský“?

To je kritika, která je namístě. Některá témata se ze své povahy týkají center, jinde jde ale o důsledek našeho zkreslení. K tomu dochází často, protože většina z lidí, kteří píší podobné knihy, žije ve městech, znají lépe městská témata, nabízejí se jim městští respondenti a podobně. Ve Výzkumné skupině pro historická transformační studia, kterou vedu v Ústavu pro soudobé dějiny, se venkovu a regionálním rozdílům průběhu transformace snažíme věnovat. Zamýšlíme se nad tím, jak transformační procesy dopadaly nerovně na velké městské celky a venkovské oblasti či periferie. V tomto směru je ale pořád hodně práce před námi.

Zatímco padesátá léta byla pro venkov tvrdší než pro města, s normalizací to bylo naopak. Venkov dokázal z normalizace ekonomicky těžit – JZD rozvíjela výroby, stavěla bytovky a…

… a rodinné domy! V celém období státního socialismu byl velký problém bydlení ve městech, ani velké sídlištní projekty normalizace nedokázaly vyřešit poptávku po bytech. Kdežto na venkově lidé měli možnost postavit si rodinné domy. To byla zcela jiná zkušenost. Díky tomu jsme mimochodem měli už před rokem 1989 velký podíl vlastnického bydlení. Co se týče rozdílného prožívání a hodnocení změny roku 1989 ve městě a na venkově, o tom zatím vlastně víme jen málo.

Privatizace bytového fondu je možná jedno z nejtrvalejších dědictví devadesátých let. Byla tehdy nějaká alternativa?

Privatizace bytového fondu byla postupná, podobně jako došlo relativně pozdě k deregulaci nájemného. Ani jeden prvek tak nebyl z hlediska ekonomické transformace šokový, dovršeny byly vlastně až v následující dekádě a v případě městských bytů často tyto procesy probíhají dodnes. Kdyby se tehdejší bytová družstva netransformovala na společenství vlastníků jednotek, mohl náš trh s bydlením díky většímu podílu družstevnictví vypadat jinak. Souvisí s tím otázka, zda kulturní nastavení preferující soukromé vlastnictví tady bylo už dříve, nebo je důsledkem až privatizační politiky. Zodpovědět ji ale může jen další výzkum.

Co znamenala často skloňovaná devadesátková „svoboda“ a co si pod ní lidé představují dnes?

Pro ty, kteří do devadesátých let vstupovali na prahu dospělosti, svoboda znamenala možnosti seberealizace, které nebyly ohraničovány politickým tlakem. To byl velmi důležitý kolektivní prožitek. Během rozhovorů s pamětníky ale také zjišťuji, že na devadesátky vzpomínají jako na dobu, kdy nebyla žádná regulace. „Bylo možné cokoli“ – to je vzpomínkový motiv, který zaznívá velmi často. U řady lidí převládá pocit, že pak už bylo regulace čím dál víc a dneska je to úplně hrozné, ať už jde o institucionální rovinu, nebo kulturní konvence. Často to pak vyvolává pocit nostalgie. Ty charakteristiky, že devadesátky byly svobodné, divoké a kriminální, jsou přitom trochu klišé. I to byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodly vytvořit tuto knížku – snaha nahlédnout za ustálené stereotypy, které o té době máme. Protože pro určité lidi takové byly, ale celková společenská zkušenost té doby je mnohoznačnější a ambivalentnější a každý z těch stereotypů svazuje mnohotvárnou minulost do prožitku konkrétní skupiny. Byli lidé, kteří začali podnikat, potom je vydíral nějaký mafián a prožili si ty „typické“ divoké devadesátky. Ale jiní přišli o práci, nebo patřili k menšinám, jež na tom náhle byly výrazně hůř. Anebo naopak menšinám, které se najednou mohly emancipovat. Všechny tyhle zkušenosti k devadesátým letům patří.

Svoboda dala průchod i dříve upozaděným rasistickým sentimentům a společnost si musela začít klást otázku, kde jsou hranice svobody projevu. Dnes už jsou mantinely jasnější, ale tehdy to tak nebylo a důsledky byly v případě rasově motivovaných vražd skutečně tragické.

Je současnost konzervativnější než devadesátky, jak se často říká? Nebyla devadesátá léta, co se kulturních konvencí týče, spíš radostným chaosem než zlatým věkem?

Určitě docházelo k postupnému ohledávání a nacházení hranic. Dobrý příklad je tehdejší všudypřítomnost pornografie. Tehdy v každé trafice a na každém stánku bylo běžně vystavené tvrdé porno a považovalo se to za projev svobody. Podobnou svobodou byl pro nás v devadesátých letech „imaginovaný Západ“, který fungoval jako kulturní vzor. Ty představy však pocházely z velmi různých zdrojů a často byly jen zprostředkované. Dobově nejsilnější byla ta, že svoboda znamená absenci regulací, a teprve postupně jsme se učili, že i ve svobodné společnosti je namístě nastavit si nějaké hranice.

Často se mluví o kulturních konvencích, ale mělo to daleko širší záběr. V jednom z rozhovorů v naší sbírce respondent vzpomínal, jak se vydal podnikat do Německa: někde v centru města rozbalil deku a chtěl prodávat nějaké předměty. Hrozně se tehdy divil, když ho zadržela policie, protože si myslel, že svoboda znamená, že může přijít a cokoli prodávat. Až později mu došlo, že tak to na Západě nefunguje, že je potřeba mít povolení, živnostenský list, odvádět daně.

Přesně tak si ale počátky podnikání na začátku devadesátých let představujeme…

Přitom nejjednodušší forma této aktivity – neformální venkovní tržiště – v Česku a na Slovensku nedosahovala takových rozměrů. O velký fenomén šlo v Polsku a hlavně v Rusku. V první polovině devadesátých let pocházelo podle dostupných údajů více než sedmdesát procent veškerého importovaného spotřebního zboží v Rusku z drobné obchodní činnosti. Lidé jezdili s velkými taškami za hranice, nakupovali zboží v Číně, Polsku nebo Turecku a pak ho prodávali doma na tržištích.

Nakolik české prožívání devadesátek korespondovalo s tím, jak je vnímal okolní svět?

V mnoha směrech mají zkušenosti postkomunistických zemí podobné rysy. Se zbytkem světa jsme spoluprožívali neoliberální obrat, který znamenal definitivní opuštění poválečného sociálního státu. Ta dekáda byla na celém Západě ve znamení geopolitického optimismu, který je z dnešního pohledu velmi naivní. Zajímavé je, že v současnosti prožíváme globálně vlnu devadesátkového retra, která se týká i států, jež tehdy žádnou dramatickou transformaci neprožívaly.

Dělení na dekády je vždy trochu problematické, protože naše matematické milníky nemusí odpovídat těm skutečným, dějinným. Devadesátky ale tohle ohraničení vlastně docela splňují. Jaké je podle vás jejich symbolické zakončení?

V knize za to symbolické zakončení považujeme televizní krizi, protože představovala mimo jiné konec jistého typu veřejného angažmá spojeného s rokem 1989. Už nikdy poté se tolik veřejných osobností tak aktivně nezapojilo do veřejného protestu, jako když na přelomu let 2000 a 2001 přespávaly v televizním velínu. V tom bylo možné cítit jistý „disidentský“ duch. V mnoha směrech byl však podobným milníkem vstup do Evropské unie, a to nejen symbolicky, ale také legislativně.

Bylo pro období devadesátých let důležitější vypořádat se s dědictvím minulosti, nebo se spíš upřít k budoucnosti?

Ačkoli pro české devadesátky zpočátku bylo palčivým tématem, jak se vyrovnat s minulostí, což dokládají třeba lustrace, celkově byly orientovány na budoucnost, v níž se vrátíme na Západ, do Evropy, a dostaneme se tak do vzývané „normality“, do přirozeného řádu. Oproti tomu nultá léta byla charakteristická obratem do minulosti. Nejspíš kvůli tomu, že hlasy komunistů pomohly na Hrad Václavu Klausovi, vznikla řada iniciativ, které se toužily vyrovnat s komunistickým režimem. Na tomto aktivismu se podílela významná část tehdejší kulturní elity. Na přelomu tisíciletí se také začalo aktivněji debatovat o vzniku ústavu paměti národa a z této debaty později vzešel Ústav pro studium totalitních režimů. Od té doby hledáme své hrdiny i padouchy spíš v minulosti.

Jaký obraz devadesátých let převažuje nyní a jaký se podle vás zachová?

Aktuálně převažuje spíš kritický pohled. Myslím, že to souvisí s dekádu trvajícím boomem knih investigativních novinářů a bývalých policejních vyšetřovatelů, kteří píší o tehdejší kriminalitě. Na této vlně se vezl i populární seriál Devadesátky a tato perspektiva výrazně strukturuje kolektivní paměť. Je to velké vyprávění o střetu dobra se zlem: dobří vyšetřovatelé chrání nový, liberální řád před chapadly mafiánské chobotnice. Zároveň to ale lze číst i s konspiračním nádechem jako důkaz, jak moc byl nový řád zkorumpovaný a propojený s organizovaným zločinem. Právě proto, že tyto příběhy lze číst oběma způsoby, systémově i antisystémově, jsou tak populární.

Co bylo osobní a co naopak

Nad novou sbírkou Kristiny Láníkové

Jedna z prvních básní sbírky Puma M Kristiny Láníkové zní: „posiluje bariéru, jako když rappeři mluví o sobě / přesto si nepřipadá osaměle // bere si ibalgin, někdy dva / použije ho běžným způsobem / ale sleduje jiné cíle“. Ty verše mi připadaly povědomé (rapové metafory přece jenom nepředstavují v současné české poezii zaběhlý fenomén), ale v něčem zároveň podivně cizí. Až když jsem v galerii mobilu našel fotku časopisecké publikace, v níž se vyskytovala podobná báseň (chybí druhá sloka, jeden verš je tu naopak navíc a báseň je formulována v první osobě), docvakl mi důvod mého prvotního zmatení – a s přibývajícími básněmi snad i určující princip sbírky. V Pumě M využívá Láníková různé své texty, které často nabývají intermediálního charakteru, a sestavuje z nich o dost tradičnější, ale neméně pozoruhodný výstup. S textem se zde částečně pracuje jako s koláží, autorka se však nespokojuje s pouhým uždibováním a skládáním veršů k sobě – nová sousedství vyžadují přepsání, přeformulování.

Fluidnost napsaného není jediným rysem, který silně koresponduje s určitým typem vnímání skutečnosti, jenž bude leckterému čtenáři dobře známý. Ve sbírce se v krátkých sekvencích neustále těká mezi verši poznámkového rázu, verbalizovanými objekty sledování, automatickými překlady či souslovími budícími dojem motivačních citátů a vtíravých rad. Autorce tato metoda umožňuje, aby napjatě balancovala na hranici mezi instagramovým balastem a opravdovým vyznáním či aby, přeneseně řečeno, nepostřehnutelně překlikávala mezi soukromým feedem a algoritmem určovanou explore page.

Dívka Gucci plakala

Texty Láníkové zřejmě silně ovlivnila digitální zkušenost – jak svou formou, tak obsahem –, aniž by na to ovšem kdovíjak ostentativně odkazovaly. Většinou se obejdou bez jednoznačných reálií sociálních sítí, málokdy obsahují upozornění, že se registrované skutečnosti vnímají přes určité médium. Digitální a mimodigitální se zde organicky prolíná, princip koláže rovná jeden výjev za druhým bez potřeby zjevné stratifikace. „Léčím drobné nedostatky / a nevím, jestli to dělám proto / že jsem to viděla / nebo slyšela / nebo udělala, nebo se mi to stalo“, píše se v úplně první strofě sbírky, která kromě výše zmíněného prostorového rozostření prozrazuje i další tendenci autorčiny poetiky – směšování vlastního prožitku se sledováním jiných osudů.

Tím, že si mluvčí od svých emocí a stavů drží poměrně chladný odstup, dochází k přechodům mezi jejími a cizími stavy téměř neznatelně, ani třetí osoba jako by nestačila k jasnému rozlišení vlastního a okolního. Díky tomu se básně vyvlékají z tradičního ladění intimní lyriky, ale také s sebou přinášejí téma sebeidentifikace. Pozornost je zaměřena zejména na ženy, které však vůči mluvčí stojí v ostrém kontrastu – zatímco ona „zůstává u slev“ a její bezprostřední okolí je vykreslováno téměř pouze skrze skutečnosti, jimž lze těžko přiřknout určitý barevný odstín, deskripce pozorovaných osob hýří luxusem a zaměřuje se až na bizarní detaily. Všechna ta umělost (poučená ovšem marketingovým nárokem autentičnosti), kterou reprezentují ženy figurující v načančaných reklamních spotech, v písňových videoklipech či na fotografiích módních značek, se jeví jako něco, v čem lze najít alespoň dočasné útočiště – což je ještě svádivější v době, kdy korporace pochopily ekonomický potenciál inkluzivnosti: „barbie má protetické končetiny / a poruchu kůže, při které ztrácí pigment / když holčička přijde o vlasy / může se ztotožnit s panenkou“. Z tohoto naleštěného mikrokosmu pak autorka vystupuje ve chvílích, kdy věnuje pozornost osobám, které se představovanému ideálu vymykají – ať už jde o osamělé muže na tinderu, či o ženy doufající u horoskopů v podporu vesmíru. Jako ještě podstatnější se mi však jeví pasáže, v nichž se odkrývá přenositelnost typických způsobů konání, vstřebávaných z digitálního prostoru. Například když Láníková píše „kluci mi přejí k narozeninám / taky se stydím, ale tvářím se, že ne“, čtu za tímto obrazem rozpačitosti skrytý nárok umělé důstojnosti, který by mluvčí vůbec nemusel být vlastní. Působí tím groteskněji, že skutečnou reakci je potřeba maskovat i při něčem tak nevinném a lehkovážném, jako je přání k narozeninám.

Skopnuté polštáře dětí

Za dominantní témata sbírky bychom mohli považovat zranění, léčbu či tělesnost. Tento tradiční inventář intimní lyriky však pro Láníkovou nepředstavuje materiál pro nimravé introspekce či meditace. Přítomné verše leckdy působí spíš ležérně, jako nedokrvené zápisky poznamenané únavou, která zkrátka neumožňuje dotápat se ničeho lepšího – zbývá tak třeba jen záznam počasí, reprodukce banálních zpráv či cynický komentář. Jindy naopak autorka přichází s verši, které samy o sobě sice nepůsobí nikterak zvláštně, ale spojovacím výrazem je jim propůjčen zprvu neproniknutelný význam: „o samotě bývám, když všichni spí / proto můžu říct, že spolu žijeme“ či „také sníh je většinou technický / každý miluje někoho jiného“. Tyto zhuštěné, pouze zdánlivě paradoxní sekvence se dostávají do napětí s oněmi ledabylými záznamy, přičemž dohromady jsou schopny analyzovat skutečnost mnohem nuancovaněji, bez obvyklých psychologických škatulek. Zranění totiž není jen modřina a léčba nejsou jen antidepresiva – Láníkové zastřený výraz zkrátka nemá potřebu tato témata blíže specifikovat, čímž je vyvazuje z ohraných konotací a naznačuje jejich širší horizont.

I feminismus avizovaný v nakladatelské anotaci se ve sbírce projevuje poněkud implicitně, ale o to více si zachovává svůj subverzivní podtón. Kromě zmíněné iluzorní touhy dostát „ideálním“ vzorům se tato rovina projevuje zejména v nenaplnění předpokládané ženské role – mateřství. Motiv bezdětnosti se však neobjevuje v lítostných souvislostech, naopak se váže k pasážím, které pracují spíše s latentní ironií („kolem se snášejí stovky srdcí / a my si vybrali společný svět mezi předměty / jmenuje se tělísko Kyleena“) či komplikovanou něžností: „je to noční příběh, malé ztmavení / polštáře dětí leží na mé půlce postele / a protože mi překážejí / v noci je skopnu na zem // díky maličkostem jsme si blíž“. Autorčin jazyk, zdá se, neumožňuje vyjádřit nic napřímo, s jasným zacílením – i přesto, že sbírka pracuje s poměrně úzkou škálou lexika. Když už k něčemu takovému dojde, působí to v kontextu ostatních – unavených či nejednoznačných – veršů až nepatřičně, jako by právě v ten moment promlouvala spíš osoba odkudsi z internetového prostoru: „jsem feministka, varianta bez parfému / ráda se nechávám vozit / odhodlaná být šťastná v jakékoliv situaci“.

A jak to souvisí se štěstím?

„Už pár dní přemýšlí, jak nazvat svou sbírku: / snad Pumí láska, akorát anglicky,“ píše Elsa Aids v jedné z básní publikovaných na kurátorské platformě Psí víno. V jeho poslední knize vyšel daný text mírně upraven bez výše citované pasáže, stejně tak sbírka Láníkové má nakonec trochu odlišný název – i tak tento evidentní odkaz ponouká ke srovnání autorských poetik. Kromě hojivého motivu sněhu či tendence nerozlišovat důležitost zabíraných obrazů spojuje oba tvůrce věcný a odtažitý výraz, který přitom nevylučuje zprostředkování emočně nabitých okamžiků, čímž vytváří zvláštní napětí. Zatímco však Aidsův mluvčí směřuje svou pozornost k nostalgicky podbarveným momentům, v nichž nachází na první pohled těžko pochopitelné pocity něhy, v Pumě M se minulost ututlává a básně spíše setrvávají ve stojaté pasivitě, než že by se ohlížely či něco vyhlížely.

Štěstí se tak vyjevuje jako něco, k čemu se nedá zapřáhnout nějaký životní cíl či vize, což umocňuje i opakující se motiv bezdětnosti. Jako by bylo možné se jen brodit všedností a doufat, že se nějaký záblesk štístka objeví – třeba ve formě nadějného horoskopu či zářivé slevy na oblečení. Puma M zkrátka nebuduje hladivý safe space, ale současnost analyzuje s precizností i spontánností řezu.

Autor je student bohemistiky na FF UK.

Heptameron: surrealismy a sen renesance

Jiří Weil: Stati a reportáže 1938–1959

Krabice, které změnily svět

Co všechno nám dala a vzala kontejnerová doprava?

Je příznačné, že jeden ze zásadních pilířů současné civilizace je zcela banální, přehlížená a doslova prázdná věc. Obří krabice z vlnitého ocelového plechu s vyztuženými rohy, dřevěnou podlahou a dveřmi na jednom konci, dvacet nebo čtyřicet stop dlouhá, osm stop vysoká a široká, tedy zhruba šest- nebo dvanáctkrát dva a půl metru. Standardizovaný kontejner.

Pokud už se lidé s výjimkou pracovníků v logistice s kontejnery setkávají, většinou je vnímají jen jako nezajímavou kulisu nádraží, přístavů a průmyslových areálů. Hradby z pestrobarevných kostek obřího lega s nápisy Maersk či Hapag-Lloyd jsou ve své oprýskané uniformitě takřka neviditelné a jen málokomu dochází, že by bez nich náš svět vypadal naprosto jinak. Když se ale ponoříme do světa kontejnerů, zjistíme, že jejich role v globálních ekonomických řetězcích je sama o sobě fascinující, ale také na ní lze demonstrovat dopady technologické automatizace.

O příčinách, formách a následcích globalizace už toho bylo napsáno mnoho, ale jedna oblast dlouho zůstávala mimo zorné pole historiků – přeprava zboží. Selský rozum by naznačoval, že se zkrátka doprava díky rozvoji technologií stále zlepšuje, zrychluje a zlevňuje, parníky toho odvezou víc než plachetnice a auta jsou rychlejší než koňské povozy. Tak jednoduché to ale není. A teprve když ekonom Marc Levinson v roce 2006 vydal přelomovou knihu The Box, ve které zmapoval historii kontejneru, laická veřejnost možná poprvé zjistila, jak zásadně tvář světa změnily právě tyto nenápadné ocelové krabice.

Logistika minulosti

Zejména námořní doprava ještě v polovině 20. století trpěla stejnými potížemi, které byly – byť v jiné podobě – nejspíš důvěrně známé již středověku či antice. Jakékoli zboží bylo u výrobce nejprve potřeba zabalit, naložit na nákladní auto, pak často ještě přeložit na vlak, z něj potom v přístavním městě zase složit na auta a z nich do přechodných skladů v docích. Balíků, krabic, košů a pytlů se následně chopily stovky přístavních dělníků, kteří je s pomocí jeřábů, vysokozdvižných vozíků i prostého ručního přenášení přesunuli do nákladních lodí a v jejich útrobách je dlouho a pečlivě štosovali tak, aby byl náklad vyvážený a dal se na jednotlivých zastávkách smysluplně vykládat. Po dlouhých dnech či týdnech nakládání loď konečně vyplula, a když dorazila do místa určení, celý proces se zopakoval v opačném pořadí.

Není divu, že dálková přeprava byla ve srovnání se současností nesmírně drahá. Největší podíl z ceny přitom mělo na svědomí právě složité překládání v přístavech. Pro snížení nákladů se podnikatelé snažili výrobu umístit co nejblíže cílovému trhu či zákazníkům a velká část průmyslu se také logicky soustředila do co nejtěsnější blízkosti přístavů a nádraží. Je to ostatně patrné nejen v urbanismu kdysi slavných přístavů v Londýně či New Yorku, ale i v Praze a jiných českých městech – není to tak dávno, kdy takřka v jejich středu stály cihelny či cementárny a nejrůznější drobné podniky a dílny byly nedílnou součástí městské krajiny.

Velká část ekonomických řetězců proto fungovala na lokální úrovni, drahá zámořská přeprava se využívala jen v případech, kdy nebylo zbytí nebo kdy to přinášelo výraznou přidanou hodnotu, a představa, že by se pro výrobu běžného zboží dala využít levná pracovní síla v zámoří, byla vzhledem k logistickým bariérám zcela absurdní. Desítky či stovky let neměnné principy se ale najednou začaly bortit, když se na konci padesátých let nejprve pomalu a pak stále rychleji rozjelo používání kontejnerů.

Doky, terminály, brownfieldy

Nešlo přitom o nový vynález, právě naopak. Umístit náklad do kontejneru, se kterým se lépe manipuluje a který lze snadno překládat mezi jednotlivými dopravními prostředky, je celkem banální myšlenka, která se objevila již v 19. století a v meziválečném období se už různé typy kontejnerů především na železnici občas používaly. Povědomí o možnostech kontejnerové dopravy dál rozšířila úspěšná americká vojenská logistika za druhé světové války, jenže širšímu nasazení kontejnerů stále bránila byrokracie i samotná struktura ekonomiky.

Námořní, železniční a silniční doprava byly tradičně vnímány jako oddělené domény se svými vlastními podnikatelskými strukturami, které si bedlivě střežily své trhy a privilegia. Celý sektor logistiky byl ve Spojených státech i dalších západních zemích svázán řadou regulací a především byla celá průmyslová ekonomika uspořádána podle dosavadních dopravních zvyklostí.

V roce 1956 ale americký podnikatel v kamionové dopravě Mascom McLean vycítil příležitost a rozjel úspěšný pilotní projekt dopravy zboží ve standardizovaných kontejnerech na speciálně upravené lodi podél východního pobřeží USA. Kontejnery se daly v destinacích snadno překládat na vlaky a kamiony, cena dopravy se zásadně snížila a i přes složité počátky si kontejnery postupně začaly získávat stále větší podíl zejména v námořní nákladní dopravě.

V cestě pořád stála řada překážek – trvalo to ještě nejméně dekádu, než se revoluční potenciál kontejnerů projevil naplno. Kromě překonání byrokratických bariér a nedůvěry zákazníků byly potřeba obrovské investice do přestavby či budování nových přístavů i lodí. Dlouho také chyběla dohoda na jednotném standardizovaném modelu kontejneru. Řadu rejdařů a dalších podnikatelů k přechodu na kontejnery přesvědčila až efektivní armádní kontejnerová logistika za války ve Vietnamu, ale pak už se kontejnerová transformace rozjela naplno a její dopady překonaly i ty nejdivočejší představy.

V první řadě se zcela změnila krajina námořní dopravy. V tradičních starých přístavech, jako byly Benátky nebo Londýn, většinou nebylo místo ani vůle k budování nových kontejnerových terminálů, a tak se novými centry globálního byznysu stala do té doby bezvýznamná malá přístavní města jako kalifornský Oakland, anglický Felixstowe nebo korejský Pusan, která mohla nabídnout levnou půdu, pracovní sílu a přátelské radnice. Dříve živé oblasti doků ve starých přístavech se naopak proměnily v rozpadlé brownfieldy a dnes často v nové kancelářské distrikty.

Zásadní změny samozřejmě nastaly i mezi rejdaři. Vysoké investice do nových, stále větších kontejnerových lodí si řada malých společností nemohla dovolit. Ti, kdo na kontejnery přešli jako první, měli zásadní konkurenční výhodu a dříve pestrý sektor se tak začal koncentrovat do rukou několika velkých hráčů.

Kořeny západní deindustrializace

Nejdůležitějším důsledkem kontejnerové revoluce byla ale celosvětová transformace průmyslu, která naplno otevřela dveře globalizaci. Levinson ve své knize podotýká, že až do nástupu kontejnerizace byla cena dopravy přibližně stejnou bariérou pro všechny výrobce a vzhledem k lokalizaci trhů nebyly tak zásadně znevýhodněny vnitrozemské státy. Pak se ale do výrazně lepšího postavení dostali výrobci a státy, kteří měli snadný přístup k velkým kontejnerovým terminálům.

Proměnila se i samotná logika podnikání. Pokud už se dříve někdo pokoušel o velký byznys, investoval hlavně do vertikální integrace, tedy ovládnutí celého výrobního řetězce od těžby surovin po finální sestavení výrobků, a také se jej snažil koncentrovat na jedno místo co nejblíže cílovému trhu. Když se ale cena mezikontinentální zaoceánské dopravy ve srovnání s jinými náklady propadla takřka na nulu, najednou dostalo smysl dovézt do Číny indickou bavlnu, turecké knoflíky a brazilské nitě, nechat z nich tamní levnou pracovní silou ušít trička a ta pak dovézt americkým spotřebitelům. Z lokální konkurence se stala konkurence globální, v níž tradiční západní průmyslová odvětví a regiony najednou nemohly soupeřit s nízkou cenou práce v nově dostupných destinacích. U kořenů západní deindustrializace tak do velké míry stály právě kontejnery.

Při pohledu na lodě či vlaky plné kontejnerů bychom nejspíš odhadovali, že jsou plné laciného asijského zboží, ale ve skutečnosti dnes tvoří velkou část přepravovaného materiálu nejrůznější průmyslové komponenty a polotovary, které se přesouvají po světě tam, kde je jejich zpracování do finálních výrobků zrovna nejlevnější – typicky to mohou být třeba peletky k výrobě plastových produktů, jejichž úniky do moře při ztroskotání lodí bývají hojně medializovanými ekologickými katastrofami.

Globální přestavbu průmyslu pak dovedli do důsledků manažeři japonské Toyoty, kterým v osmdesátých letech došlo, že díky spolehlivé, rychlé a počítačově řízené kontejnerové dopravě už nemusí s vysokými náklady držet na skladě velké zásoby dílů a materiálu pro případ výpadku v dodávkách, a ušetří tak obrovské peníze. Jejich taktiku okopírovaly další podniky i prodejci po celém světě a novou normou se stala produkce vyladěná tak, aby všechen materiál přicházel jen v nutný čas a v potřebném množství a nic zbytečně neleželo na skladě.

Odvrácená stránka tohoto triku se ovšem ukázala při pandemických lockdownech, uvíznutí lodi Ever Given v Suezském kanálu, ruské invazi na Ukrajinu nebo nedávných útocích Hútíů v Rudém moři – jakýkoli nečekaný zásek dokáže optimalizované logistické řetězce zcela rozhodit, do pár dnů se začne zastavovat průmyslová výroba po celém světě a v supermarketech náhle docházejí nejrůznější druhy zboží.

Konec starých časů

Kontejnery zničily atmosféru starých přístavů s chaotickými a životem kypícími doky, ale také velké dělnické komunity a kulturu, která se kolem nich tradičně utvářela. K nakládání lodí bylo dříve potřeba velké množství přístavních dělníků, jejichž příběh je v mnoha ohledech typickým příkladem dopadů automatizace.

Byla to nesmírně namáhavá, nebezpečná a nejistá práce, na kterou se dělníci většinou každodenně najímali podle potřeby, a nikdy tak nevěděli, jestli o ně zrovna bude zájem. Zároveň ale bývali hrdí na to, že jsou pány svého času a mají nenahraditelné zkušenosti, které se většinou předávaly z otce na syna, a žili v úzce propojených tradičních komunitách v těsné blízkosti doků.

V jednom nákladu se vedle sebe často ocitaly rozmanité druhy zboží. Pytle s cementem, žoky bavlny a koše s tropickým ovocem bylo potřeba do nákladového prostoru lodí skládat tak, aby se zboží nepoškodilo, co nejlépe vyplnilo každou nevyužitou skulinu a zároveň bylo dobře vyváženo, protože špatně uložený náklad mohl loď při nepříznivém počasí snadno převrátit a potopit.

Přístavy tak bývaly dějištěm ostrých střetů mezi loďaři a přístavními dělníky, kteří si byli vědomi nenahraditelné a zároveň nejisté povahy své profese. Proto si také postupně vybudovali velmi vlivné odbory, které pak měly celé dekády zásadní vliv na neměnný rytmus námořní dopravy. Po nástupu kontejnerů jim rychle došlo, jaké nebezpečí jejich profesi a celému životu hrozí, ale ani rozsáhlé stávky a protesty nedokázaly globální transformaci zabránit. Dříve slavná a rozšířená profese v průběhu dvou dekád takřka vymizela, tradiční přístavní komunity přestaly existovat a práci stovek lidí najednou dokázal nahradit jeden operátor jeřábu překládajícího kontejnery z lodí na auta a vlaky.

Podobným způsobem se proměnila i kultura a život námořníků. Zatímco dříve lodě stály v přístavech celé týdny a námořníci tak mohli zažívat tradiční dobrodružství v exotických lokalitách, kontejnery a automatizace zkrátily vykládání a nakládání lodí na několik dní. I samotné lodě už potřebují mnohem méně lidské obsluhy a obří kontejnerové plavidlo na cestě z jihovýchodní Asie do Evropy či USA má často jen přibližně dvacetičlennou posádku. A stejně jako v jiných oblastech ekonomiky i v dopravě kvůli kontejnerům začala mizet autonomie pracujících a z nezávislých a hrdých odborníků se staly zaměnitelné, strojově řízené figurky. Celý proces kontejnerové dopravy řídí sofistikované algoritmy, které lodě zpomalují či zrychlují tak, aby dorazily do přístavu v pravý čas a zbytečně neblokovaly terminály.

Námořníci většinou netuší, co vlastně vezou (vzhledem k objemu kontejnerové dopravy se také výrazně usnadnilo pašování), a přístavní dělníci už nemohou šlohnout zatoulaný soudek whisky, boty či rádio, tak jak to dřív bývalo zvykem. Automatické senzory a GPS čipy dokážou přesně sledovat pohyb každého jednotlivého kontejneru kolem světa. Principy, které teď s dobře známými dopady aplikují velkosklady Amazonu nebo dovážkové kurýrní a taxi služby, byly v mnoha ohledech odzkoušeny právě v kontejnerové dopravě a ta zase v mnohém navázala na procesy, které už dříve odstartovala průmyslová revoluce.

Kontejnerová kultura

Bylo by zjednodušující tvrdit, že kontejnery jen zničily starou kulturu a život okolo námořní dopravy. Stejně jako každá jiná technologie také vytvořily kulturu novou, byť dost specifického typu. I odlidštěná, automatizovaná kontejnerová doprava má svůj půvab a kolorit, který čas od času mapují umělci a novináři – za pozornost v tomto směru stojí třeba projekt designérského kolektivu Unknown Fields Division, který se v roce 2014 plavil na palubě velké kontejnerové lodi mezi Čínou a Jižní Koreou a svá zjištění reportoval i pro britskou BBC.

Rezavějící kontejnery jsou oblíbenými kulisami filmů a videoher, ať už jde o postapokalyptické dystopie nebo kriminální thrillery, ve kterých se za dveřmi kontejnerů spolehlivě skrývá mrtvola či různé druhy kontrabandů. A samostatnou kapitolou je pak jejich druhý život, kdy se po vyřazení často mění na různé skladovací prostory a provizorní architekturu ve slumech rozvojových zemí i trendovních pop-up prostorech v západních metropolích. Nemine měsíc, aby nějaký student architektury nepřišel s novým převratným konceptem na budovy z kontejnerů, jakkoli už velmi dlouho víme, že jsou kontejnery mimořádně mizerným materiálem pro bydlení – coby plechové krabice mají jen minimální teplotní izolaci a jejich podlahy jsou navíc často napuštěny toxickými pesticidy.

Většina pokusů o romantizaci nebo kreativní využití kontejnerů působí jen jako východisko z nouze a naivní snaha o smíření s technologií, která přeorává svět ke svému obrazu. A přílišné soustředění na symbolický hmotný rozměr technologie, tedy samotný kontejner, navíc odvádí naši pozornost od její skutečné podstaty.

Marc Levinson ve své knize upozorňuje, že samotný vynález standardizovaného kontejneru sám o sobě žádné převratné změny nepřinesl. To, co skutečně proměnilo fungování globální ekonomiky, nebyla ona plechová krabice, ale hlavně radikální a dalekosáhlé změny logistických řetězců a výrobní logiky uskutečněné byznysmeny a politiky, kteří jako první pochopili přelomový potenciál nové technologie a začali jí přizpůsobovat svět. V prvních dekádách svého rozvoje musela kontejnerová doprava překonávat řady byrokratických bariér i setrvačnost dosavadního systému, teprve po pádu těchto překážek se spirála globalizace mohla roztočit naplno.

Výhody složitosti

Příběh kontejnerů tak pro nás může být skvělou učebnicí, ale také varováním před negativními důsledky našeho nakládání s novými a potenciálně převratnými technologiemi. Často se totiž stává, že i novináři a odborníci, kteří by měli myslet kritičtěji, za hybatele změn označují „internet“, „počítače“, „smartphony“ a v poslední době hlavně „umělou inteligenci“, jako by snad tyto technologie měnily svět zcela automaticky a díky své takřka magické podstatě.

Realita je ovšem jiná – stejně jako v případě kontejnerů začalo i u těchto relativně dlouho známých technologií docházet k zásadním globálním změnám až ve chvíli, kdy se rozvolnily legální bariéry a zároveň se jim přizpůsobily trhy, průmysl a rytmus práce. Nešlo tedy o žádný zázračný vliv nového vynálezu, ale o sérii lidských rozhodnutí, která bývají takřka vždy vedena touhou po zisku, a nikoli snahou o budování lepšího života pro všechny.

A historie rozvoje kontejnerové dopravy také ukazuje, jak se bezhlavému a destruktivnímu nástupu nových technologií alespoň trochu účinně bránit. Rozmach kontejnerů nebyl zpočátku tak klopotný a nejistý proto, že by mu bránila jen jedna specifická úřední regulace nebo zájem určité skupiny lidí – takovou překážku by bývalo šlo snadno odstranit. Onou efektivní bariérou byl složitý propletenec obchodních zájmů mnoha různých skupin zaměstnanců i podnikatelů, síť na sobě nezávislých lokálních i celostátních regulací a specifické rysy a nedostatky dosavadní dopravní infrastruktury. Výsledkem byl systém, který svou složitostí a neměnností udržoval dosavadní řád věcí a jehož reforma byla velmi komplikovanou záležitostí.

Je stále zřetelnější, že neustálý ekonomický růst je neslučitelný se zachováním obyvatelné planety, a často se proto skloňují různé alternativní hospodářské teorie typu nerůstové ekonomie. Tváří v tvář nesnesitelně lákavému ziskovému potenciálu nových technologií je jen velmi obtížné bránit jejich nekontrolovanému rozvoji. Když ale stávající ekonomické uspořádání nastavíme tak, aby žádná z jeho složek neměla velký zájem na divokých inovacích, možná dokážeme nasypat příslovečný písek do stroje.

Jakkoli je totiž příjemné mít každodenně k mání nejnovější levnou asijskou elektroniku a tropické ovoce, je zjevné, že revoluční změny nastolené prostřednictvím nenápadné plechové krabice světu v konečném důsledku přinesly víc problémů než užitku a že rychlost, pohodlnost a efektivita nejsou vždy ty nejlepší principy pro organizaci společnosti.

Autor je editor webu Seznam Zprávy.

2024 / 8 - globální logistika

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor