2024 / 11 - středoevropské snění o Evropě

Zdá se, že psychoterapeutka Iva Hadj Moussa se dala do psaní knih na plný úvazek. Čtveřice románů vydaných v rozmezí pěti let, to je slušná bilance. Moussa sice nikdy nebude reprezentantkou vysoké umělecké literatury, rozhodně ale nepatří mezi autorky „hostovské školy“, s nimiž jsou spjaty spíše negativní konotace. Její prózy se vyznačují darem vystihnout mentalitu a idiolekt postav z různých sociálních vrstev i generací. Postupně tak skládá mozaiku problémů a jevů, jež rezonují soudobou společností, a zároveň se k nim svými romány vyjadřuje. A právě to ji odlišuje od plejády prozaiček, jež se zaměřují buď na zásahy moderní historie do osudů konkrétní rodiny, nebo na problém domácího násilí – ačkoli tohoto tématu se Moussa dotkla ve své předchozí knize Havířovina (2022).

Autorčina doposud nejlepší próza Démon ze sídliště (2021, viz A2 č. 19/2021) je vyprávěním šestnáctiletého chlapce, který své problémy s dospíváním i šeď života na táborském předměstí kompenzuje založením blackmetalové skupiny. Stejně jako v letošní novince Těžké duše i tady se uplatnila autopsie, neboť Moussa je sama vyznavačkou tohoto hudebního žánru a dovede o něm zasvěceně mluvit. Kdybychom si protagonistu Šimona z Démona představili třikrát staršího, mohl by vypadat jako Johanes z Těžkých duší. Můžeme přitom jen obdivovat, s jakou suverenitou a lehkostí spisovatelka dokázala vyměnit jednu narativní masku za druhou a vžít se do padesátiletého muže.

Fakáč, Bruty a Pípa

Johanes je rozvedený vyklízeč bytů. Občas u něj přebývá adolescentní dcera Žofie, pravidelně se schází s kamarády na pivu, ale jinak žije vcelku osamělý život. Touží sice po partnerce a sexu, ale překážkou mu je nízké sebevědomí, jež pramení z více zdrojů. S dojetím vzpomíná na manželku, protože se stále úplně nevyrovnal s rozvodem. Navíc si uvědomuje svůj věk a tělesnou neatraktivnost plynoucí z holdování pivu. Nedávno – jak tomu sám říká – „špatně vyhodnotil situaci“ a coby lektor autoškoly obtěžoval neplnoletou žačku. Ačkoliv „k ničemu nedošlo“, byl obžalován, a i když vyvázl bez trestu, propustili ho ze zaměstnání a získal stigma vyvrhele a pověst úchyla. Svůj čin neomlouvá. Se selháním se vyrovnává těžko a kamarádům se dokáže svěřit až s odstupem čtyř let.

Přesto hrdina není typický lúzr, už proto, že má celkem pěkný vztah se svou dcerou (ta ho sice považuje za „boomera“, to je ale u šestnáctileté dívky naprosto přirozené). Především se však snaží svou neutěšenou situaci vyřešit a pouze nenadávat na dnešní dobu, jako to dělají jeho známí. Rozhodne se tedy vrátit ke své hudební lásce a spolu s Fakáčem, Brutym a Pípou po čtvrtstoletí resuscitují metalovou kapelu, kterou z původních Heavy Gods přejmenují na Heavy Souls. Na název skupiny, který je zároveň titulem románu, jsou náležitě pyšní, protože přesně vystihuje jejich mentální posun. Není přitom podstatné, že skupina dosáhne jen nepatrných úspěchů a brzy se zase rozpadne. Johanese totiž tato aktivita „nakopne“: začne alespoň trochu dbát o svůj zevnějšek a životní styl, získá znovu respekt své dcery, která navštíví jeho koncert a brnká na kytaru po otcově vzoru, a na obzoru je i nová partnerka…

Odsoudit, nebo litovat?

Provokativní podtitul „O čem sní stárnoucí bílí muži“ není redakční vábničkou, ale dílem autorky. Její postoj k těmto mužům, z nichž někteří ovládají současný svět, ovšem není vyhraněný ani jednostranný a dokázala je vykreslit s obdivuhodnou vyvážeností. Na jedné straně jsou stárnoucí bílí muži směšní a odsouzeníhodní, protože nejsou schopni nebo ochotni přijmout turbulentní proměny společnosti a bezohledně setrvávají na svých hodnotách – tak to „přece má být“, a když si něčím prošli oni a zvládli to, musí to zvládnout i jejich děti. Na druhou stranu přece jen mohou zažívat pocit ohrožení v době, kdy se sociální a genderové role všelijak relativizují. Máme jejich názor na svět považovat za nekorektní, anebo je litovat pro jejich nostalgii? „Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde si musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho,“ říká vypravěč.

Nedokážu posoudit, do jaké míry prózám Ivy Hadj Moussy pomáhá autorčino zaměstnání psychoterapeutky, ale chtě nechtě musím uznat, že její příběhy jsou čím dál promyšlenější. Respektive jejich aktéři se jeví čím dál uvěřitelněji a přirozeněji, což je dáno jak jejich autentickým smýšlením a vyjadřováním, tak dobře zvládnutou výstavbou neschematických životních situací, jimž musí čelit. Nejspíš zde svoji roli hraje i skutečnost, že jsem cílový čtenář jejího posledního románu. Dokonce i metalovým obdobím jsem si kdysi prošel, jenže „pak se zničehonic objevil Kurt Cobain ve vytahaným svetru“, jak podotýká Johanes, „a všechno bylo v hajzlu“.

Autor je literární historik a kritik.

Na pomezích

Červený obr Terezy Bínové

Tereza Bínová bývá recenzenty řazena mezi výrazné autorky takzvané konceptuální poezie. V předchozích autorčiných sbírkách jasně definovaný koncept skutečně tvoří svorník, jenž poskytuje čtenáři vodítko pro pochopení jednotlivých básní. Prvotina Souborná zkouška (2014) obsahuje texty, které sestávají ze „studijních materiálů na soubornou zkoušku z psychologie“, což jasně definuje pravidla a způsob konstruování tohoto vesmíru. Druhá sbírka Pan Bína (2016) obsahuje útržky hovorů, které si vyprávějí členové básnířčiny rodiny o jejím dědečkovi. Třetí kniha Mezera je prázdné místo (2017) pracuje s opakujícími se slovními spojeními a specifickým grafickým rozvržením textu, respektive s volným místem na stránce. Koncept těchto sbírek autorka explicitně formuluje a často je již od první chvíle zjevný. V loňském – Magnesií Literou oceněném – Červeném obru je tomu jinak. Ačkoli po přečtení několika prvních básní zjišťujeme, že i tato sbírka představuje pečlivě komponovaný celek, pojítko si musíme najít či definovat sami.

Sourodý svět

Nejvýraznější a nejzřejmější spojitost mezi jednotlivými básněmi nám poskytují neustálé návraty k motivům, ze kterých se postupně začínají skládat konkrétní situace. Takto se například v úvodu knihy objeví poněkud enigmatické dvojverší „Včera se narodila / už dnes ji poštípali komáři“, které o několik stránek (s básněmi o hadech, polévce miso a angreštu) dál autorka upřesní: „Poslouchám ve tmě / bzučení komárů / nad postýlkou novorozené dcery.“ V další básni se dcera budí, aby posléze proháněla nyní již unaveného komára po okenním skle. Jednotlivé situace jsou nám předkládány fragmentárně, často nechronologicky, souvislosti někdy na mnoho stránek mizí. Propletenec, který s přibývajícími stránkami začínají tvořit, však nepůsobí ani nepřehledně, ani zmatečně. Právě naopak, čtenář pod rozmanitostí tuší sourodý a pevný svět.

Je mi osm

Domnívám se, že klíčem k porozumění tomuto světu je povaha lyrického subjektu, tedy jasně definovaného lyrického já s evidentně autofikčními rysy – je to žena, matka; jméno manžela se shoduje se skutečným jménem manžela autorky. Právě toto já si zde klade otázky („Je Země jednou ze všech planet?“; „Kam mizí naše krev, / co z ní roste?“), to jeho očima veškeré situace pozorujeme, často i reflektovaně: „Já vidím moře, / skálu a lidi v dálce pod kopcem. // Nevidím Radka, / nevidím zmiji, / nevidím kámen, / na kterém se prý vyhřívá. // Co je teď pro mě skutečnější?“

Lyrické já jako jednotící element jistě není ničím neobvyklým – tuto roli má i ve sbírkách, které jejich autoři či autorky nekoncipují jako celek. V případě Červeného obra ale zarazí, jak výraznou stylizaci autorka volí. Její lyrické já totiž stojí na pomezí dětského a dospělého vidění světa. Najdeme tu hru se slovy a otevřenost nekonečným možnostem toho, co mohou znamenat a s čím se mohou pojit („Třesavka je neviditelný pavouček / Třesavka žije ve skrytosti / Třesavka je dravá / Třesavka žije v každé domácnosti“) i úzkou vazbu na rodinu („Děda měl měchuňky rád / bábí to slovo znala“). Občas se objevuje i specifická syntax („Nikdo, ani já, nepovíme nic“) nebo kauzalita („Tehdy prý přišla bouřka z čistého nebe. / Ale přece! / Jedna bába povídala, / že se mračí“).

Několikrát se ve sbírce vrací verš „Je mi osm“, zároveň se však neustále tematizuje mateřství a manželství. Minulost se ve světě Červeného obra nevymazává – osmiletá dívka může existovat vedle pětatřicetileté ženy a obě mohou být ta samá osoba. Okouzlené vidění se nevylučuje s vědomím konečnosti („Kolik hodin spánku / mě čeká, ještě čeká, čeká mou dceru“) ani s environmentální tematikou („V tomhle kousku řeky ještě žijí perlorodky“). Básnická řeč Bínové přitom působí nestrojeně a svou přímočarostí vzbuzuje důvěru, která nám pomáhá zmiňované protiklady přijmout.

Hůlkovým písmem

Dalším jednotícím prvkem je reflexe samotného aktu psaní, a to nikoli pouze jako činnosti mentální, ale také fyzické a materiální. Zdůrazňuje a zvýznamňuje se tak například informace, že si pisatelka něco zapisuje „rychle“, že škrtá „na velice luxusním vysokogramážním papíře“ nebo že píše „čitelným hůlkovým písmem“. Fyzickému aktu zápisu se zde přisuzuje velká moc, což je nejlépe patrné z básně na straně 43: „Několikrát se ujišťuji, / zda vyslovuji a zapisuji / měchuňku a srstku správně. // S pocitem prazvláštní zodpovědnosti / vykresluji slova čitelným hůlkovým písmem, / aby žádné písmeno nebylo sporné. // Jsem strážce měchuněk.“

Opakovaně se také objevuje informace, že slova jsou psána „červeným inkoustem“, což poskytuje novou možnost interpretace názvu sbírky. „Červený obr“ označuje hvězdu v posledním stadiu vývoje, což básnířka tematizuje hned v úvodní části sbírky („Žhavý Červený obr / spolyká všechny planety / a stane se ledovým Bílým trpaslíkem“), může však být i lehce ironickým odkazem k podobě sbírky – útlé knížky psané červeným inkoustem.

Červený obr nabízí četná dobrodružství. Mizí zde jasně daná pravidla, vlastní ostatním knihám Terezy Bínové, zároveň ale autorka nerezignuje na celistvost. Je to sbírka pečlivě konstruovaná, rozmanitá a kompaktní zároveň, sbírka o pomezích, která působí obyčejně, mohou však být tím nejzajímavějším.

Autorka studuje komparatistiku.

Nesympatičtí machři - literární zápisník

Mytický Tantalos pyká za své zločiny věčnými mukami. Stojí po kolena v průzračné vodě a trpí nezměrnou žízní, jenže kdykoliv se skloní, aby se napil, voda se promění v písek. Při četbě literárně-kritického blogu Kanon na literaturu má člověk občas pocit, že podobné prokletí se vznáší i nad některými tam publikovanými texty. Také v jejich blízkosti se živá a radostná materie mění v písek a suchopár. V recenzi nazvané Místo redakce paseka se Michal Kosák naposledy svým anestezujícím perem dotkl knihy Neviditelné řemeslo (2023), jež pojednává o práci v nakladatelství.

Tu knihu jsem uspořádal a vím, že není známkou dobrého vkusu ohrazovat se proti kritikám, s nimiž nejsem spokojen. Brzy vysvětlím, oč mi jde. Soubor esejů od autorů a autorek z nakladatelských a redakčních kruhů má nabídnout pohled „do kuchyně“, ukázat úkoly a překážky, s nimiž se potýkají. To se soudě podle ohlasu kolegů z nakladatelských domů, knihkupců, studentů a dalších čtenářů daří. Slušný je i mediální ohlas, což mě těší neméně. Zvláště proto, že kniha o „neviditelných profesích“ přichází v době, kdy se diskutuje o spravedlivých odměnách v tvůrčích a přidružených oborech. Reportáž, kterou veřejnoprávní televize odvysílala ve zpravodajském prime timeu, opakované rozhlasové výstupy, stejně jako debata o situaci na nakladatelském trhu, jejíž organizátoři si za krédo vzali jeden z motivů knihy, naznačují, že se podařilo upozornit na něco, co bylo dosud spíš přehlíženo.

Jsou sféry, ve kterých se stále považuje za samozřejmé, že se za intelektuální práci, třeba ve formě otištěného článku, neplatí. Běžné je to mimo jiné v akademických časopisech, alespoň takovou mám zkušenost. Neskromně se proto domnívám, že naše kniha tak kope i za redaktory a autory Kanonu, kteří právě z akademického prostředí pocházejí.

Obhajovat knihu ovšem není potřeba, psát o kritice Neviditelného řemesla jsem se rozhodl z jiného důvodu. Myslím si totiž, že ostrá reakce Michala Kosáka je formována přesně těmi oborovými hranami a limity, kvůli nimž jsem knihu vydal. A tady si dovolím malou osobní odbočku.

Vystudoval jsem skvělou školu, bohemistiku na Filozofické fakultě UK. Kromě tří let po promoci, kdy jsem pracoval jako textolog v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, jsem strávil většinu „kariéry“ po nejrůznějších redakcích. A v nich jsem brzy začal narážet. Žádný seminář mě nepřipravil na to, že kromě zacházení s textem musí nakladatelský profesionál umět zvládat mnohem širší agendu, například v podobě práce s termíny a autorskou mentalitou. Teprve na cestě lemované množstvím trapasů, nedorozumění, konfliktů a probdělých nocí jsem začínal chápat, co obnáší řemeslo, které stojí za vydáváním knih. Došlo mi, že vyžaduje cit, intuici, psychologii a diplomacii – kompetence, kterým se učíme zkušenostmi. A proto jsem do Neviditelného řemesla sezval kolegy a kolegyně, kterých si vážím, aby mi prozradili, jak na to jdou oni. „Tato kniha nechce suplovat příručky a učebnice, které redakční práci pojímají jako systematickou, exaktní činnost, kolíkující cestu ‚od rukopisu ke knize‘,“ upozorňuji na začátku publikace. „Přeji si, abyste četbu vnímali jako setkání se zajímavými lidmi, kteří mají nenahraditelné zkušenosti, a díky nim můžou nabídnout inspirativní pohled.“

Kosákovi přesto chybí přesně formulovaná koncepce. „Každý z autorů zřejmě na startu obdržel blíže neurčené ústní či písemné zadání, které čtenář publikace až na výjimky nezná,“ uvažuje. Z toho paušálně dovozuje, že „vágnost zadání“ má za následek „značně rozdílnou kvalitu“, a to do té míry, že někteří přispěvatelé působí „jako nesympatičtí machři a všudybylové“, které jsem měl „v zájmu celku… vyhodit“. Koho má na mysli, nespecifikuje, takže si můžeme jen představovat. Je tím „nesympatickým machrem“ Joachim Dvořák, který píše o zákrutách, jimiž provedl svůj Labyrint od devadesátých let, a také o tom, jak stál u zrodu kariéry předního německého spisovatele současnosti Jaroslava Rudiše? Nebo Viktor Bezdíček, jenž přiznává, že ho z redakčního sezení bolí záda? Zuzana Válková, která se zamýšlí nad tím, jak by se dalo psát o vědě populárně? František Kotleta, jenž přibližuje, jak sestavoval antologie fantastiky?

Připomínám si větu z eseje Miroslava Balaštíka, který pojednal cestu Hosta od poezie k bestsellerům: „Z každé knihy vyzařuje důvod, proč byla vydána.“ Michal Kosák si prostě jen chtěl přečíst jinou knihu.

Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.

Souhvězdí samot

Na obálce katalánského vydání románu Irene Solà Zpívám já a hora tančí (Canto jo i la muntanya balla, 2019) je vidět pravěká krajina. Mezi jehličnany se prohánějí pratuři, šavlozubá zvířata a zakrslí koně. Zleva do obrázku trčí mamutí chobot. Za tím vším se jako zadní prospekt na divadle pne úbočí hor a celé to působí trochu jako obrázek na zdi školní třídy, kde se kvůli názornosti tísní spousta věcí, které by jinak udržovaly vzájemnou distanci. Zvířata, rostliny, kamení. Obálka českého překladu zůstala bez obrázku, dojem ale vyvolává podobný díky různým řezům písma. Konfrontujeme se tu s nějakou mnohostí, asi dost hlasitou.

Ve shodě s obálkami je polyfonie dominantou knihy. Slova se tu chápou lidé a houby, srnci a mraky. Hory. Není to přitom „bachtinovské románové vícehlasí“. Jednotlivé promluvy spolu příliš nesoupeří, spíše si dávají za pravdu, plynou týmž směrem a v zásadě i stejně rychle, jen z různých stran obeplouvají kamínky v proudu.

Voda z hor

Z různých paratextů na obálce a pod ní vyplývá, že by kniha měla pojednávat hlavně o Pyrenejích, o hřebenech a vrcholcích posetých vesnicemi a drobnými lidskými sídly jako obloha hvězdami (jak tu mudruje jeden cestář). Tímto směrem také ukazuje v doslovu překladatel Michal Brabec, podle něhož se tu hory „obtiskují do všeho a všech“, do postav a jejich osudů, do katalánské historie i státnosti.

Sám mám z té knihy trochu jiný, dynamičtější pocit. Hory tu jsou, to jistě, ale neobtiskují se, spíše všechny věci podkládají, dávají jim základ, a v tom je ta potíž. Zhruba uprostřed knihy leží monolog hory a hor (text se přelévá ze singuláru do plurálu) jako jediná ilustrovaná kapitola. Na jednoduchých, schematických kresbách – zase jako ve škole – tu sledujeme orogenezi Pyrenejí. Dvě šipky tlačí proti sobě a díky tomu se hory zvedají z rovin. „Nenuťte mě, abych vám pověděla, že tehdy, až pořádně zapustíte kořeny, až vám bude v doupěti útulno (…) pak zaduní slepě vedená síla puzení.“ To hrozí hora. A také: „Tehdy se vše dá do pohybu.“ Půda pod nohama je tu pevná jen zdánlivě, jen díky tomu, že na posledním schémátku dočasně chybějí ty dvě šipky. Tlak ustal, ale obnoví se. A pod odpočívající zemí i dnes tečou neviditelné řeky a přemisťují hmotu. Jedna z postav, proutkařka a znalkyně barev světla, je vidí jako vodopády spojující nebe se zemí.

Ta žena kromě toho také rozmlouvá s mrtvými, jejichž přítomnost cítí všemi orgány, v krvi a žluči. Mrtvých je mezi mluvčími mnoho. Tak jako podzemní řeky i oni jsou tu většinou mokří, jako Domènec zasažený bleskem za deště nebo dávno popravené čarodějnice, které pořád chodí močit na kříže v horách a stýkají se s lidmi. Z mokrého sněhu si prý kdysi rodiče vysoko v horách, skoro na francouzské hranici, uplácali Jaumeho, ústředního hrdinu románu (je-li tu vůbec někdo takový). „Všechny pachy se rozkládají ve vlhku,“ konstatuje hlas feny, která ráda pozoruje soulože svých lidí a přitom do sebe slastně nasává vůně. Jaumeho si ta fena obzvlášť oblíbí. Hory s sebou nenesou jen tradice, ale i vláhu – na nadějnějším konci Katalánska, v dnešních časech vyprahlého na smrt.

Řetěz paměti

Pro Irene Solà samotnou je patrně klíčovým slovem knihy „legenda“. Autorka tak v závěrečné poznámce charakterizuje své zdroje i jednotlivé kapitoly, jejichž lidští hrdinové zastupují dvě, maximálně tři generace, prarodiče, rodiče a děti, ale jejich slova sahají mnohem hlouběji. Slovo „legenda“ má ale ještě jiný význam, než je synonymum k „pověsti“. Když je něco legendum, má se to číst, neboť to člověku přinese poučení. Je třeba vštípit to do paměti. A právě takové štípení je v knize hojně tematizováno. Mluvčí či aktanti se neustále vracejí k tomu, co je naučili rodiče či co oni sami naučili jiné; k tomu, co má smysl si pamatovat. Srnec si nemusí pamatovat svou matku; mrtvý Hilari přebírá básnické umění od mrtvého otce. Příběhy lidského i nelidského tu tvoří řetěz nepříliš dlouhý, ale solidní; táhnou se odněkud někam a snadno se pozná, kde končí jeden článek a kde začíná jiný. K tomu poslednímu lze ale vždycky ještě něco připojit. Nový pohled a nové poučení.

Však ten právem oceňovaný text také charakteristicky končí předtuchou rozbřesku. Přijde den podobný tomu včerejšímu, a přitom docela nový. Vyprávění jsou plná malých a velkých přírodních koloběhů, díky nim se ale zřetelně vyjevuje lineární, k nějaké smrti zacílená existence všech věcí. Jenom ty houby v lese, jimž také chvíli nasloucháme, ty jen a prostě jsou, neměnné a stálé. I ony však potřebují vodu; i je prostupuje linearita namířená k bodu smrti. Jsou to stročky trubkovité, katalánsky trompetes dels morts: „trumpety mrtvých“.

Autor je komparatista.

Srdce je jen sval

Illiesova kronika bezuzdného prožívání

Mladý Jean-Paul Sartre se dívá do očí Simone de Beauvoir a poprvé v životě ztratí hlavu. Mascha Kaléko klade manželovi ke snídani na talíř báseň, v níž se vyznává: „Svět je mořem bezbřehým. / Ty jsi však mým přístavem. / Tak nemusíš mít těžký sen, / já vždy u tebe zakotvím.“ Těmito obrazy otevírá Florian Illies román Láska v časech nenávisti. Kronika citů 1929–1939 (Liebe in Zeiten des Hasses: Chronik eines Gefühls 1929–1939, 2021). Titul i ornamentální kurzíva úvodní věty navozují očekávání letopisného vyprávění, jež bude systematicky registrovat zásadní milostné události jednoho desetiletí a také kotviště, k nimž se zamilovaní upínají v neklidné době. Ta ale přeje spíše temným snům a láska jde ruku v ruce se lží a nenávistí. Vznešená slova i patetická gesta, jež milostná vyznání zpravidla doprovázejí, se přitom snadno stávají směšnými.

Každý podle svého gusta

Už potřetí nás spisovatel, redaktor a vystudovaný kunsthistorik Illies přiměl nahlédnout do koláže sestavené na základě důkladné rešerše zápisníků, deníků, dopisů, vzpomínek, ale i uměleckých děl. Dvakrát jsme s jeho romány ustrnuli v témže roce – po úspěšném románu 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013) následovala kniha 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět (2018, česky 2021). Roku 1913 vládla rozjívená fantazie, zuřila moderna, umělci a myslitelé hledali nové možnosti vyjádření, zachycovali unikavé, zaplňovali prázdnotu. Na soukromých debaklech vyrůstala velká díla. Kalendárium předválečného roku zaplnil Illies ztroskotanci a neurasteniky, nešťastně zamilované nechal zmítat se mezi Erótem a Thanatem. Láska se zde jevila jako tvůrčí energie. V druhé knize se milostné třeštění uklidnilo (a vyčerpalo) každodenní banalitou – došlo na Rilkeho přezůvky i chrup Felice Bauerové; vyléčení alkoholici pečovali o farmy, expresionisté malovali pokojné okamžiky.

Pokud bychom Illiesovy historické mozaiky četli jako pojednání o lásce (neboť motivy milostných vztahů už několikrát poskytly spolehlivý rámec fragmentárnímu vyprávění), pak by Láska v časech nenávisti byla studií třetí fáze moderní lásky. Jak už víme, po romantické mánii následoval realismus každodenního soužití. Milostné vztahy se stávají arénou, kde se bojuje o moc, nebo mají realizovat sociální a kulturní utopie předem odsouzené k trapnosti – viz obrazy naturismu, nové spirituality či „barbarství“ v Co jsem ještě chtěl vyprávět. Většina protagonistů Kroniky citů už o idealistické představy zcela přišla, láska zde má pragmatickou a děsivou podobu, nezřídka prožívanou aktéry milostných mnohoúhelníků.

„V roce 1929 ještě nikdo nedoufal v budoucnost. A nikdo si nechce připomínat minulost. Proto všichni tak bezuzdně propadli přítomnosti.“ Desetiletou kroniku bezuzdného prožívání přítomnosti člení Illies na tři části, lakonicky pojmenované Předtím, 1933 a Potom. Neuralgickým bodem se tak stává rok, jehož zimní události nadlouho poznamenaly směřování západního světa: Hitler je jmenován říšským kancléřem, Hindenburgův Dekret o požáru Říšského sněmu omezuje řadu občanských práv, otevírá se první koncentrační tábor v Dachau, pruská tajná policie se přeměňuje v gestapo. Nic z toho však nestojí v popředí Illiesova vyprávění, jemuž dominují vztahové rošády, emocionální výlevy, falešná vyznání, nevěry a zrady, unavená dobrodružství, ale i překvapivá spojenectví – jak se na „kroniku citů“ sluší. Aktéři a aktérky těchto eskapád poletují mezi bary, kavárnami, travesti podniky či biografy, popíjejí, tančí tango. „Každý má být oblažen podle svého gusta,“ komentuje to distingovaný hlas kronikáře.

Jde to tak nějak dobře

Zdá se, že čas „předtím“ přeje absolutní svobodě a emancipaci. Ženy už nepotřebují muže, vymaňují se z jejich touhy, kouří a tvoří, píší fejetony. Protagonisté se osvobozují od konvenční představy vztahů a možná i lásky samé. Spisovatel Kurt Tucholsky se pomiluje s milenkou a manželce píše: „Jinak to jde tak nějak dobře – žiju jako poustevník.“ Brecht spěchá po svatebním obřadu vyzvednout na nádraží jednu z milenek a další pak společně se svou manželkou obsadí ve své divadelní hře. Marlene Dietrichová manžela neustále podvádí, ale v transoceánské korespondenci se podepisuje „mamka“ a svému „taťuldovi“ posílá instrukce k nákupu spodního prádla. Klamaná manželka Alfreda Döblina sice vyhrožuje rozvodem, ale každý večer na stroji přepisuje rukopis, který ještě ráno její manžel předčítal své milence. Thomas Mann uniká do manželství před homofilními sklony a jeho dcera si o pár let později bere homosexuálního spisovatele, aby unikla před nacisty. „Panuje neuvěřitelný kult pohody, poklidu, a když přijdou slzy, člověk chce vždycky toho druhého přesvědčit, že srdce je jen sval.“

Zjitřené vyprávění z roku 1913 držely pohromadě mimo jiné milostné vaudevilly Gottfrieda Benna a Else Lasker-Schüllerové nebo Kokoschkovo vzplanutí k Almě Mahlerové. Po dvaceti letech se Benn cpe uzeným se zelím, léčí kožní choroby, bere kokain, aby v sobě probudil „prvotní sílu poezie“, a hrdě se hlásí k novému režimu. Schüllerové už nechřestí náramky, ale žebrá na ulici a z někdejší múzy Almy se stala antisemitská alkoholička a drbna kšeftující s nacisty. „Lidé dvacátých let zoufale potřebovali lásku (nebo alespoň terapeuty). Ale místo ní dostali stimulanty,“ konstatuje Illies. I srdeční sval lze trénovat a otužovat: „Proti někdejšímu expresionistickému ideálu autenticity stojí příkaz uměřenosti (…) Malíři se na své modely dívají jako lékaři.“ Otto Dix se portrétuje jako lyžař na severním pólu, George Grosz se chlubí ledovou povahou, Picasso maluje, jako když vymítá, a z duše si „vymalovává“ jednu ze svých žen.

Dějiny nepíší vítězové

Přestože Illies je opět spíše fascinovaným čtenářem či kolážistou než kritickým badatelem, způsob, jakým vedle sebe klade jednotlivé osudy, nepoukazuje k jejich analogičnosti. Naopak, nenápadně, a přitom působivě upozorňuje na paradoxy a neporovnatelnost osudů, postojů, míry utrpení i emocionální a morální angažovanosti. Z těch, co se ve dvacátých letech oblažovali požitky, úspěchy či slávou, se stávají utečenci a vyhnanci. Exil má však různé podoby: Brecht je doma všude, protože se vždy najde alespoň jedna pečující žena, která věří, že ho zachrání před neklidným osudem; turista Henry Miller v Paříži píše o sexuálních avantýrách a němečtí emigranti ho netrápí; Sartre si užívá berlínského luxusu; Thomase Manna v přímořské emigraci hněte, že si musí sám kupovat bagety, že ubývá večírků a přibývá komárů; Ernst Kirchner se v alpské mlze zastřelí; Ernest Toller se oběsí v newyorském hotelu; Walter Benjamin živoří na Ibize v polorozpadlém domě bez oken a vzpomíná na berlínské dětství; Victor Klemperer se krčí s našitou hvězdou na drážďanských ulicích, protože nemá peníze na to, aby z Německa odjel.

Coby pobavený čtenář cizích pamětí a vyznání si Illies neodpustí sarkastické špílce: „Ani bouřlivý vítr nedokáže Thomasi Mannovi vyfoukat z hlavy nominální konstrukce.“ Hermannu Hessemu píše roztoužená dívka, které bylo teprve čtrnáct, což „je nejlepší věk pro čtení jeho knih“, a jeho láska k ní „je stejně zmatečná jako věty v knize Narcis a Goldmund“. Některá nápaditá epiteta dokážou ve zkratce říct víc než rozsáhlý komentář (například „volnočasová amazonka“ Riefenstahlová). Navzdory neskrývané ironii ale Illies neslídí v pikantériích soukromých životů, ani nesoudí. Dokonce ani neshromažďuje svědecké výpovědi, aby nabídl pestrou mozaiku kolektivní paměti. Je si dobře vědom toho, že dějiny nepíší vítězové (jak nás učí ve škole), ale že dějiny píší ti, co píší.

A právě pestrost a možná i zásadní neúspěšnost – co se týče schopnosti autenticky zachytit a zprostředkovat prožívání soukromých dramat i hrůzu z dějin – takového psaní Láska v časech nenávisti ukazuje. Francis S. Fitzgerald z manželské krize, zmatku a prázdnoty vytříská román za cenu toho, že nemocnou manželku zbaví hlasu, kterým by mohla sama promlouvat o své nemoci. Erich Kästner se pohoršuje nad úpadkem mravů a jedním dechem zpravuje matku o své kapavce. Anaïs Nin „svádí lékaře k rozhovoru o pronásledování Židů“, zatímco jí přerušuje těhotenství, protože jediný porod, který ji zajímá, je román jejího milence. Není překvapivé, že ti, kdo před vichřicí emocí a děsů utíkají do slov, potvrzují transformační schopnost literatury vytvářet nejisté nebo přímo falešné reprezentace reality. Zvláštní je spíše to, jak směšné a naivní tyto obrazy mohou být. A to i tehdy, když se rodí v mysli filosofa: „Štěstí je pocit, který člověk cítí tak silně, že vydrží celý život.“

Stromy života, eskadry smrti

V roce 2013 se v nikaragujském hlavním městě Managua začaly objevovat „stromy života“. Vyrobeny jsou z kovu, měří kolem patnácti metrů a v noci jsou osvětlené. Zhruba sto padesát těchto artefaktů spotřebuje ročně elektřinu za milion dolarů. Tvarem nápadně připomínají ornamentální strom z jednoho obrazu Gustava Klimta, ale existují k nim i nejrůznější esoterické interpretace. Za celým projektem totiž stojí Rosario Murillo, básnířka, rádoby vědma, manželka prezidenta Daniela Ortegy a dnes už i viceprezidentka – jedna z osob spoluzodpovědných za to, že se kdysi slibný levicový projekt nikaragujského sandinismu zvrátil v brutální režim v kulisách jako z maloměstské čajovny.

Na jaře 2018, při velkých protestech proti důchodové reformě a celkovému směřování země, několik desítek těchto železných symbolů rodinné diktatury padlo. A právě tehdy se vrací na scénu inspektor Dolores Morales, hrdina detektivní série Sergia Ramíreze a v lecčem i jeho mladší alter ego. Román Tongolele neumí tančit (Tongolele no sabía bailar, 2021) tvoří třetí, závěrečný díl této řady a je zatím jedinou Ramírezovou knihou přeloženou do češtiny.

Operace DDT

Inspektor Morales, dávný bojovník sandinistické revoluce, jenž byl kvůli svým detektivním aktivitám z předchozích dílů vypovězen ze země, se na tajnou cestu zpátky přes hranici vydává původně ze soukromých důvodů: jeho milenka v Managui je vážně nemocná. Jelikož ho ale z Nikaraguy vykázal samotný Tongolele, což je přezdívka lidské kreatury šéfující tajným službám, politická zápletka začíná už pár kroků za hranicí. V jednotlivých kapitolách nejprve střídavě sledujeme inspektora, jak se s pomocníkem zvaným Rambo skrývá na farách opozičně orientovaných kněží, a politicko-mafiánské aktivity kruhů kolem Tongoleleho. Když se protivládní protesty vymknou kontrole a režim se je rozhodne utopit v krvi, postava detektiva Moralese ustupuje do pozadí a o mnoha událostech se dovídáme spíš od Ramba, jemuž se podaří infiltrovat paramilitární jednotku pod Tongoleleho vedením. Přihlížíme tak cynismu, s nímž se režim odvolává na někdejší levicové ideály, zatímco spouští „operaci DDT“, posílá odstřelovače na protestující mládež, nechává své pohůnky hromadně znásilnit studentku, a nakonec se zbaví i Tongoleleho, který se nejvyšším patrům moci znelíbil, a tak umírá na ulici s hořící pneumatikou kolem krku.

To, co na první pohled působí bizarně – krvavé represe zahalené do směsi starolevičáckého a lacině esoterního diskursu –, má bohužel ke skutečnému světu blíž než některé dialogy postav. Ramírez dává málo prostoru „obecnému“ vypravěčskému hlasu (což je škoda, protože dané pasáže jsou napsány výborně) a informace nám občas dávkuje skrze poněkud lopotné rekapitulující rozhovory, jaké lidé normálně nevedou. Jindy jsou zase postavy tlačené k neustálému důvtipu a sarkasmu, což souvisí s konvencemi detektivního žánru, ale časem to může unavovat, stejně jako poznámky jedné z postav, která ve skutečnosti zemřela už v předchozím dílu, ale většinu událostí komentuje jako jakýsi vnitřní hlas. Tweety, whatsappové chaty nebo důvěrné dopisy sice vyprávění osvěžují, ale někdy až příliš znepřehledňují.

Inspektor smutné postavy

Nakladatel nejspíš sáhl po Tongolelem ne proto, že by šlo o Ramírezovo literárně nejvýznamnější dílo, ale kvůli společenským souvislostem, jež v českém vydání přibližuje doslov Radka Bubna. V daném případě se to dá pochopit – životní příběh Sergia Ramíreze je v lecčem imponující, stejně jako osudy jeho knihy, která jako jedna z mála titulů stála nikaragujskému režimu za to, aby ji zakázal, ale současně tím přiměl tisíce Nikaragujců, aby si ji stáhli a četli v mobilu. Hodnotné jsou v tomto ohledu pasáže popisující mechanismus i diskurs státních represí, které zašly dál než v mediálně mnohem sledovanější Venezuele.

I když je román jako celek poněkud nepřehledný a nesoudržný, obsahuje skvělé pasáže, od jednotlivých promluv po celé kapitoly. V češtině jim dává vyznít výborný překlad Blanky Stárkové; snad jen některé repliky nejmladších postav by zasloužily aktualizovat, nicméně převod přezdívky Cara de Culo jako Zprdeleksicht (v „korektnější“ verzi Řitní Líčko) patří k řadě oceněníhodných překladatelských rozhodnutí. Kromě toho, že postavy umějí být vtipné (například Tongoleleho milenka vyjádří svá marná očekávání slovy „vidím, že se doprošuju mangovníku o avokádo“), jsou tu i místa, která dokládají Ramírezovo ukotvení ve velké literatuře. Sem patří nejen odkazy na básníka Rubéna Daría, ale i nenápadné cervantesovské, případně quijotovské momenty. Když kulhavý inspektor Morales se zemitým parťákem Rambem putují do Managuy v přestrojení za kněze, těžko nepomyslet na „rytíře smutné postavy“ a jeho věrného druha. Připomněli mi jeden výrok samotného Dona Quijota, který by se dal vztáhnout jak na Moralese, tak na celou knihu: „Kdybych se vůbec nedostal do takových nesnází, ani bych se za slavného potulného rytíře nepovažoval, neboť pouze rytíři méně význační a proslulí neoctnou se nikdy v slepé uličce.“

Rozvod, který bolí dodnes

Inscenace Pomlčka ohledává rozpad Československa

Rozpad Československa na přelomu roků 1992 a 1993 si už třiadvacet let připomínáme státním svátkem připadajícím na Nový rok. Ale zatímco u nás máme tendenci tuto historickou událost opomíjet, u našich východních sousedů je situace jiná: pokud totiž nepočítáme období mezi lety 1939 a 1945, jedná se o vznik suverénního slovenského státu a v jistém smyslu o završení národní emancipace. Na obou stranách hranice se ovšem se „sametovým rozvodem“ pojí směs nostalgie a resentimentu a obě společnosti jsou v pohledu na rozdělení federace rozpolcené: zhruba polovina obyvatel je považuje za správný krok, druhá část teskní po společné minulosti. I po třiceti letech se tak nad dynamickým politickým vývojem v první třetině devadesátých let vznáší mnoho otázek. Odpovědi se pokouší najít inscenace Pomlčka, která vznikla ve spolupráci Horáckého divadla Jihlava a Divadla Andreja Bagara v Nitře.

Správní eskamotéři

Hodinu a půl dlouhé představení je rámováno kabaretní show, v níž vystupuje iluzionistické duo – Ivana Kubáčková se Zdeňkem Stejskalem. Hned v úvodu se jako správní eskamotéři snaží získat pozornost diváctva pomocí několika hladce provedených kouzelnických triků, jejichž princip ale záhy odtajní. Údiv vzbuzující vytahování pingpongových míčků z úst se ukáže jako pouhý klam. Jedná se o elegantní jevištní metaforu leitmotivu celé inscenace, jímž je vzpomínání. Z pohledu jedince se paměť – stejně jako fígle – vztahuje k realitě jako k něčemu nejistému. Od samého začátku je tak bořen nárok na objektivní, autoritativní výklad minulosti ve prospěch mnohosti perspektiv, a to jak ve vztahu k interpretacím, tak k historickým aktérům.

Za koprodukčním projektem jsou bez dvou výjimek podepsány ženy. Autorkou námětu je známá slovenská teatroložka a v posledních letech také ředitelka Slovenského institutu v Praze Ľubica Krénová. Pro vznik výzkumně-dokumentární inscenace bylo potřeba provést archivní bádání. Tereza Krčálová a Johana Štorková Maliti shromáždily množství archivních reportáží, dobových článků, ale i osobních příběhů. Vedle historických pramenů pak kladou soudobé texty, jež se kriticky vyjadřují k polistopadovému vývoji. Ze scénáře, za nímž vedle dvojice jmenovaných výzkumnic stojí režisérka Iveta Ditte Jurčová a dramaturgyně Slavka Civáňová, lze vyčíst nejen snahu o rekonstrukci, ale zejména o zhodnocení naší nedávné historie. Inscenace nicméně začíná zlehka – u sdílených představ a předsudků.

Sourozenecké hašteření

Pro vztah Čechů a Slováků se vžilo přirovnání k sourozenectví. To implikuje pokrevní blízkost, ale i vzájemnou hašteřivost a povýšenost vůči menšímu členu rodiny. A přesně takové napětí panuje mezi Kubáčkovou a Stejskalem. Úvodní dynamika slovensko-českého páru vychází ze strefování se do těch nejprofláklejších stereotypů o národech borovičkářů a knedlíkožroutů. Jak už to ale u sourozenců bývá, nevinné pošťuchování přeroste ve výčitky. Ač autorky trefně tematizují český šovinismus, inscenace občas tíhne ke zjednodušujícímu narativu spojenému s aktuální politickou situací. Dojde i na postesknutí, že zatímco Česko od revoluce směřuje na Západ, Slováci vždy tak nějak tíhli k opačné světové straně. Podobná prohlášení jsou však příliš návodná a zastírají komplikovanou realitu obou národů.

I přes různé neshody a rozdíly mezi oběma národy inscenátorky poukazují na jejich dvojjedinost či alespoň spřízněnost. Výmluvné fraky kabaretiérů jsou ušité ze svítivě žlutého suchého zipu. Když oběma postavám prasknou nervy a pustí se do sebe, skončí ve strnulém objetí. Výpravu od Markéty Plaché lze souhrnně označit za hravou a nápaditou. Ve vzduchu visí díky jednoduchému systému kladek plastikové koule, které jsou během představení spouštěny a využívány například jako „promítací plátno“ pro dobové reportáže. Instalace působí až mimozemským dojmem a průhledné nádoby evokují paměťová úložiště. Od původní kabaretní stylizace se během představení postupně upouští ve prospěch volnějšího scénického tvaru. V hypnotickém prostoru se setkávají tři nové postavy – astronautka, fracek a živá pochodeň.

Billie Eilish a Jozef Aszmongyi

Název Pomlčka odkazuje na legislativní potyčku, jež vznikla poté, co Václav Havel na začátku roku 1990 předložil návrh na změnu státních symbolů. Prezident předpokládal, že společnost bez výhrad přijme název odkazující na první republiku. Objevily se ale různé další návrhy, jež se snažily pociťovaný nepoměr mezi postavením částí federace narovnat – například právě použitím pomlčky, respektive spojovníku v názvu státu. Zdánlivě malicherný konflikt skončil až rozpadem federace. Pro starší generace je to známý příběh, ale je třeba si uvědomit, že dnešním středoškolákům, narozeným v druhé polovině nultých let, může být tato událost podobně vzdálená jako třeba rozpad Rakouska-Uherska. A právě na toto publikum inscenace cílí.

Generaci Z na jevišti reprezentuje herečka se zeleným melírem a roztrhanými kalhotami. Zpočátku je usazená v zadní části jeviště a estrádnímu vystoupení pouze přihlíží, až později se přidrzle přihlásí o slovo. Kristýna Nováková svou postavu ztvárnila jako lehce nesnesitelnou teenagerku, jež jen stěží ovládá svoji agresivitu. Dle slov dramaturgyně Barbory Jandové ji k postavě a její stylizaci přivedl text Dojebané deti. Nejen citace z pamfletu bloggera Jakuba Pohleho, ale i inscenace jako taková překvapí kritickým stanoviskem vůči polistopadovému vývoji. Jeden z obrazů je jen dlouhým výčtem politických kauz posledních pětatřiceti let. Téma „co přinesl rozpad federace“ se propojuje s (čím dál populárnějším) kritickým vzpomínáním na devadesátá léta, jehož součástí je i kritika starších ročníků za ignorování klimatické krize.

Náctiletá revolta se prolíná s příběhem Jozefa Aszmongyiho, muže, který se po sérii marných protestů proti rozdělení Československa upálil. Jedná se o poměrně nejasnou, ale naléhavou paralelu, kladoucí „palachovskou“ otázku odpovědnosti jedince za osud společnosti, ale také ceny nejvyšší oběti. Tímto srovnáním jako by se autorky inscenace snažily validovat pocity beznaděje a deziluze, jež se přisuzují „generaci sněhových vloček“, a zároveň ji vyzývaly k větší občanské aktivitě. Silná je v tomto ohledu scéna, kdy herečka Vladena Škorvagová s mateřskou něhou a empatií dívku zmítanou vztekem obejme.

Hrát o rozpadu historického soustátí pro náctileté je náročný a nevděčný úkol. Toto publikum je možná vůbec to nejkritičtější – zvlášť když se snažíte hovořit jeho jazykem o jeho problémech. Lehce se pak může stát, že výsledek bude „cringe“. Jako zástupce „zileniálů“, tedy generace narozené v druhé polovině devadesátých let, jsem se během představení trapně cítil jen v několika málo momentech – například při poslechu dekonstruovaných aranžmá písní Billie Eilish. Zřídkavý ironický posměšek by ale neměl zastínit, že jde o podnětné a dramaturgicky propracované dílo, pracující se společensky sdílenou představou o generaci, na niž dopadla klimatická krize i pandemie covidu a s ní spojený nárůst psychických onemocnění. Spíše než Pomlčka by inscenaci kvůli její snaze o mezigenerační porozumění slušel název Spojovník.

Animovaný žal - filmový zápisník

Liberecký Anifilm, jehož letošní ročník skončil 12. května, je největší přehlídkou animované tvorby ve střední Evropě. Odehrává se necelý měsíc před festivalem animace ve francouzském Annecy a jeho soutěžní sekce nabízejí dobrý přehled o tom, co se v tomto segmentu kinematografie v uplynulém roce odehrálo – od zdařilých dětských titulů, jakým je francouzská variace na tvorbu Hajaa Mijazakiho Sirocco a království vzdušných proudů (Sirocco et le royaume des courants d’air, 2023), po vítěznou komedii Linda chce kuře! (Linda veut du poulet!, 2023). První snímek loni zahajoval Annecy, druhý tam získal cenu za nejlepší celovečerní film.

Podobný „zpětný ráz“ má i část promítané tuzemské tvorby, což je samo o sobě důkazem o kvalitě české animace. Loni bylo v Annecy uvedeno ve světové premiéře sedm českých titulů, letos to budou čtyři a jedna minoritní koprodukce. Tvůrci nejočekávanějších novinek krátkometrážní tvorby – Matúš Vizár s ekologickou komedií Free the Chickens či Jan Saska s černohumornou romancí Hurikán – ostatně do Annecy míří už podruhé. A do Liberce snad napřesrok.

Letošní přehlídka české krátkometrážní animace každopádně potvrdila, že mladí filmaři řeší společenská a environmentální témata, případně ztvárňují intimní motivy a tíseň ze světa. O ekologii pojednává jemný dětský příběh O lýkožroutce od Evy Matějovičové, bezeslovná asociační koláž O krávě od Pavly Baštanové i sarkastická groteska Jana Míky Earth Epizodes o planetě, která se nakazila lidmi. Hrdinka syrově kreslené hororové komedie Adriany Bendžalové I Will Die in This House se probouzí do světa blížící se apokalypsy, přesto jí větší starost než konec světa na obzoru působí matčiny telefonáty.

Řada snímků mísí humor s deziluzemi dneška. Tereza Kovandová v Humanity nechává loutky zvracet či krvácet a vykresluje nervní obrazy, v nichž postavy propadají násilí a v závěru míří vstříc ekvivalentu zářícího slunce v podobě atomového hřibu. Hrdina snímku Whatman od Niky Zinověvy má zase hrůzu z informací a dům tohoto vzdáleného depresivního bratrance Pata a Mata se postupně mění v anonymní prostor pokrytý kartony. Ve výčtu pozoruhodných titulů by neměla chybět ani melancholická studie samoty Lucie Lisníkové Okyo či experimentální koláž Time Metallurgist od Tomáše Rampuly. Ta využívá estetiku fotografických studií pohybu Edwearda Muybridge a dobové dopisy, přičemž obojí nechává zpracovat umělou inteligencí. Vznikl tak uhrančivý, ale také tísnivý esej o Kalifornii 19. století, který rozkrývá mýty o pionýrských časech Divokého západu a dotýká se vztahu minulosti a současnosti.

Obavy o stav světa pochopitelně nejsou výstřelkem současné mládeže – což připomnělo pásmo věnované pozapomenutým dílům české kolážové animace. Málo známé, zřídka promítané snímky jako Jedna z možných cest (1977) Mojmíra Jaroše rovněž mísí gagy s ekologickými obavami. A u nás nikdy nepromítaný titul Člověk člověku (1968) Václava Bedřicha, vytvořený pro Světovou radu církví, je enormně temnou a bezvýchodnou vizí, která má daleko k pozdější tvorbě „krále Večerníčků“.

Česká animace navazuje na tradici stylem i tematicky a daří se jí prosazovat ve světě. Okolo sedmdesáti procent snímků z FAMU, které se prosadí mezinárodně, pochází z Katedry animované tvorby. To by však nemělo zastřít fakt, že oproti evropské konkurenci je u nás animace stále podfinancovaná. Talentovaní studenti a studentky po škole těžko hledají uplatnění. Státní fond kinematografie totiž dosud nepodporoval seriály, které jsou v oblasti animace zásadní hybnou silou – což by se mělo od příštího roku změnit. Evropský průměr je okolo dvanácti hodin seriálové animované tvorby ročně; u nás je to necelá hodina. O něco lepší je situace celovečerní tvorby, kde je státní podpora v poslední dekádě stále více znát. Letos tak mělo na Anifilmu premiéru několik rozmanitých dlouhometrážních děl. Zmíním alespoň loutkového Velkého pána od Radka Berana, dokument Králové Šumavy a punkovou jízdu Rally od studentského kolektivu Televize Estráda.

Taková, jakou mě chcete

Závěrečná řada seriálu Iveta

Před dvěma roky se na streamovací platformě Voyo objevila první řada seriálu Iveta, který vytvořila produkční společnost Barletta. Producenti Matěj Chlupáček a Maja Hamplová oslovili scenáristu a režiséra Michala Samira, s nímž dříve spolupracovali například na hororu za denního světla Polednice (2016). Letos se původně pouze streamovaná série dostala i do vysílání Novy – a měla rekordní sledovanost. Minulý měsíc pak seriál doplnila povedená dokumentární série Málo mě znáš, kde je život zpěvačky Ivety Bartošové pojednán v širokém kontextu a mimo zajeté narativy.

Iveta je naopak záměrně přímočaré, estetizované melodrama, rozprostřené do tří dekád. Hybatelem děje tu jsou intenzivní emoce a hledání pravé lásky – tvůrci možná chtěli představit zpěvaččin osud jako temnější verzi dobového popsongu. První série zachycovala její profesní začátky a vztah s Petrem Sepéšim v osmdesátých letech, druhá následující dekádu, kdy zpěvačka pomalu vyhasíná ve vztahu s uzurpátorským Ladislavem Štaidlem. Závěrečná řada začíná v roce 2011 a zaznamenává poslední tři roky jejího života. První série je pojata jako křehké retro v modrofialových barvách; druhá od medového nádechu přechází do ostrých vztahových kontrastů a pak do temnoty manželského soužití; třetí opouští hru s barvami a sleduje protagonistku v jednolitém sterilním světě.

Když láska schází

Seriál ukazuje, že Bartošová nikdy neměla prostor být sama sebou. Její život od počátku řídili osudoví muži. Závěrečná řada tuto skutečnost podtrhuje zdůrazněním role veřejnosti a bulváru, který si „Ivetku“ přivlastnil. Tomu je podřízeno i vyprávění, v němž se neustále střídají perspektivy: sledujeme soupeření dvou bulvárních novinářek, manžele, kteří u snídaně sledují nové zprávy o zpěvačce závislé na alkoholu, či Josefa Rychtáře stylizujícího se do manažera a patrona strádající ženy.

Bartošová svádí boj s větrnými mlýny, když se snaží, aby opět mohla být s dospívajícím synem, který jí byl soudem odebrán. Vystupuje jako loutka, kterou si ostatní předávají a píší její život místo ní. Stává se vedlejší postavou svého vlastního příběhu. To podtrhuje subtilní ztvárnění Anny Fialové, jež kontrastuje s extravagantním výkonem Filipa Rajmonta v roli „dělníka bulváru“ Pavla Novotného či s herectvím Davida Prachaře v roli Rychtáře. Dojde i na silně nepovedenou show Iveta živě. Vše míří k absolutnímu rozkladu se zdrcujícím koncem. Ale nejde jen o zpěvačku, nýbrž také o morální bahno lidí okolo ní.

Kamera sleduje detailními záběry tváře ústředních postav, zatímco mizanscéna ve většině případů zeje prázdnotou. Nepříjemně světlý interiér zpěvaččina domu jako by odrážel duševní prázdnotu. Barevný a symetrický obraz se objevuje pouze ve scénách s Arturem. A když se Bartošová připravuje na velký koncertní comeback, barvy na okamžik asociují měkké ladění počátku druhé série. Možnost odrazit se ode dna je ale zničena teatrálním soubojem Josefa Rychtáře se zpěvaččiným samozvaným ochráncem Macurou, sledovaný objektivy bulvárních fotografů. O Bartošovou nikomu nejde.

Dej mi ruku

Seriál nicméně ke zpěvačce přistupuje s empatií. Po vzoru klasických melodramat do centra staví rodinu a pak sleduje postupné zpřetrhávání mezilidských vztahů. Zdůrazněna je hrdinčina bezmoc i machinace ostatních, jež Bartošová v alkoholovém oparu kolikrát sotva vnímá, což podtrhují v krajích rozostřené záběry její tváře. Můžeme pouze reflektovat škody, jež na ní napáchali muži, kteří mluvili a rozhodovali za ni.

V tuzemském kontextu je Iveta cenným příspěvkem do žánru autorských biografií. Pečlivě si vybírá, co ukázat, odmítá soudit a vše podřizuje stylizaci, jež dává příběhu univerzálnější rozměr. Stává se tak kontrapunktem bulváru, který se pásl na upadající kariéře Bartošové a vytvářel kolem ní opar morbidní senzace. Ohlédnout se znovu za tímto až moc detailně a nevkusně zaznamenaným osudem bylo potřeba.

Autor je filmový publicista.

Partyzánky s motyčkou

(An)organická setkání

Zvukové instalace v Domě umění města Brna

Zvuky, které se linou z rozhraní tajících ledovců a oceánu, paprsek světla protínající křemíkový krystal, mikročipy, jež zpívají píseň o svém právě probíhajícím zániku… To je jen zlomek toho, co může až do půlky července zažít návštěvnictvo brněnského Domu umění. Mezinárodní výstava Beyond the Sound představuje zvukové umění, jež pomocí rozličných technologií zkoumá současný svět. Svět, který je technologiemi již dávno skrznaskrz protkaný.

Výstavní projekt je třeba vnímat v kontextu kultivování brněnské experimentální hudební scény, na němž se v posledních letech významně podílí zvukový umělec, hudebník a pedagog Jiří Suchánek. Coby jeden z dramaturgů stojí za avantgardně orientovanými festivaly FAUN a Sonda, přičemž právě k letošnímu ročníku FAUN Festivalu byla výstava přidružena.

Festival zahrnul různé žánry i přístupy ke zvuku, jejichž společným jmenovatelem je experiment – mimo jiné volnou improvizaci, free jazz či elektroakustickou hudbu. Oproti tomu Beyond the Sound, Suchánkova premiéra na poli kurátorství, je zřetelně semknutější a úžeji provázaná s jeho vlastní uměleckou praxí. K mé první zkušenosti s autorovou tvorbou došlo před několika lety na festivalu Hlukovæ mysteria, kde Suchánek představil instalaci, která pomocí senzorů vlhkosti sonifikovala procesy probíhající v půdě. A díla vystavená v Domě umění jako by byla vedena podobnou snahou: spojují organické s anorganickým, s přispěním moderních technologií poodhalují umělecký potenciál ukrytý v přírodních procesech a tříbí vnímavost publika k proměnlivému biotopu okolo něj.

Propojení umění s žitou realitou

Multimediální dílo Symbionti 2.0 autorské dvojice Csilla Nagy a Slávo Krekovič, jež je v Domě umění prezentováno jako samostatná výstava v prostorách Galerie Jaroslava Krále, ale klidně by mohlo být součástí Beyond the Sound, se určitý stylizovaný biotop skutečně pokouší vytvořit. Z reproduktorů u stropu se linou záhadně cizorodé zvuky a podlahu pokrývají rozložité výtvarné objekty, jež v sobě slučují živé i neživé motivy. Jejich neforemný povrch totiž překrývají látky potištěné fotografickými kolážemi složenými z detailů hub, rzi či olejových skvrn. Působivost díla tkví právě v tom, že není jisté, kde začíná a kde končí reprezentace živého; přírodní a umělé elementy tu koexistují a téměř se nedají rozlišit. Ostatně i příroda je v době antropocénu prorostlá nepřírodními prvky, například odpadem všeho myslitelného druhu. A na hybridní útvary narážíme i ve virtuálním světě, ať už jde o fejkové profily, na nichž roboti předstírají, že jsou skutečnými lidmi, nebo o výtvarná díla stvořená umělou inteligencí. Instalace je příznačně umístěna před velkými okny, která fungují podobně jako zadní (filmová) projekce – lze jimi sledovat dění v přilehlém parku Koliště. Jako by skutečně docházelo k propojení světa umění a žité reality.

Z těsného sepětí s bezprostředním okolím Domu umění čerpá instalace Raviva Ganchrowa Building Telluric. Ta v reálném čase snímá a zesiluje proudění pod budovou galerie, kde se, autorovými slovy, „městské antropogenní sítě prolínají s přirozenými elektrickými proudy“. Ze skleněných panelů pod stropem, které plní funkci reproduktorů, se takřka prázdnou místností nese ťukání, jež evokuje zvuk dešťových kapek dopadajících na střechu. Na rozdíl od zvuků deště však nemá relaxační, ale spíš tísnivý, melancholický efekt. To, co zní jako přírodní jev, je totiž z velké části důsledek civilizačních ruchů.

Reakce citlivějších jedinců

Část vystavených děl nepoužívá technologii jen jako prostředek stírání hranic mezi umělým a přírodním, ale také jako nástroj, který dává hlas organickým strukturám, jež nám doposud připadaly němé. Nejedná se ani tak o projev technooptimismu, jako spíš o pokusy znovuobjevit svět kolem nás. Technologie nám v tomto případě neslibují vykoupení někdy v budoucnosti, ale mohou nám usnadnit cestu ke kráse, která existuje už nyní. V tomto ohledu je obzvláště fascinující instalace Resilience z „korkového cyklu“ Gila Delindra. Sestává ze čtyř velkých vztyčených dutin korkového dubu, které se otáčejí kolem své osy a přitom se třou o dřevěné pruty uchycené v mikrofonních stojanech. Pomalá rotace korkových monolitů a mikrofony snímané tření dřeva o korek působí vznešeným a současně uklidňujícím dojmem.

Minimalismus, jenž je většině vystavených děl vlastní, ovšem klade na návštěvnictvo nemalé nároky. K tomu mimoděk odkazuje i poněkud nešťastně formulované, avšak symptomatické varování v jedné z místností: „V tomto prostoru se nachází ultrazvuková instalace, která může vyvolat reakci u citlivějších jedinců.“ Jako by takto pojatá tvorba byla schopna vzbudit reakci právě jen u vnímavějších. Je totiž pravda, že neustálá přesycenost zrakovými i zvukovými podněty povětšinou snižuje naši citlivost vůči jemně nuancovaným dílům.

Vedle veskrze technicistní recepce, spojené s obdivem k tu více, tu méně důmyslné schopnosti vytvořit zvuk, je tedy žádoucí pokusit se napojit na zpravidla pomalé tempo instalací a zkusit jejich nesdílnost kompenzovat vlastními úvahami. Právě pojem „napojení“ se zdá příhodný, jelikož mnohé artefakty generují zvuk jako performativně plynoucí proud a vstoupit do něj je vždy jedinečný zážitek. Například instalace Micro-rhythms V.4 od kolektivu Interspecifics za pomoci algoritmu vytvořeného v programu Python v reálném čase převádí světelné změny probíhající v ampulích naplněných vodou nebo zeminou ve změť táhlých tónů a každá vteřina je neopakovatelná.

Zní zvuk, když nikdo neposlouchá?

Na výstavu jsem zavítal dvakrát. V prvém případě byli přítomni všehovšudy tři lidé, ve druhém jsem se galerií coural skoro hodinu zcela osamocen. Udivilo mě to nejen proto, že byl zrovna státní svátek a platilo se jen dobrovolné vstupné, ale také vzhledem k tomu, že jsem měl v živé paměti zaplněnost Domu umění při vystoupeních v rámci FAUN Festivalu, během nějž byla výstava zahájena. „Když spadne strom v lese a vůkol není nikdo, kdo by to slyšel, ozve se nějaký zvuk?“ zní známá filosofická otázka. Nabízí se zde parafráze: vydává nějaký zvuk instalace z otáčejících se korkových objektů, když se v její blízkosti nenachází nikdo, kdo by naslouchal? „Nikoho to nezajímá, nikoho to nezajímá!“ rezonovala mi v hlavě slova Anny Štičkové na adresu kultury, pronesená v diskusi o budoucnosti doktorandských programů na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity… Doufejme, že šlo pouze o dočasný pokles na křivce návštěvnosti a že zájem s blížícím se koncem výstavy bude vzrůstat. Byť je třeba uznat, že minimalistickým, do sebe zahleděným zvukovým instalacím to v prázdném prostoru docela slušelo.

Autor je filmový a hudební publicista.

Zbavit se nálepky „úlet“

Rozhovor s dramaturgy FAUN Festivalu

Jak vznikl nápad uspořádat nový festival? A co je jeho cílem?

Radim Hanousek: S nápadem uspořádat festival zvuku, který by prezentoval experimentální hudbu společně se sound artem, přišel Vít Kalvoda, člověk, který udělal z malé kavárničky Ponava v brněnském parku Lužánky dynamické kulturní centrum a vůbec rozjíždí spoustu zajímavých projektů. Jako hudebním dramaturgům nám nechal naprosto volné ruce, jediným omezením byla částečná orientace na skandinávské země. Což je z mého pohledu luxusní omezení, protože skandinávskou hudební scénu, alespoň tu postjazzovou, považuju za velmi inspirativní.

Jan Lichý: Ta myšlenka vznikla asi před čtyřmi lety, sám jsem ale u zrodu nestál. Vít Kalvoda oslovil kromě Radima také zvukového umělce a pedagoga Jiřího Suchánka. Tomu ale připadalo propojení sound artu s crossoverovou a improvizační scénou, kterou sleduje Radim, moc radikální, a tak přizval do vznikajícího týmu mě.

RH: V Brně chyběl festival, který se nebojí jít za hranice běžné posluchačské zóny. Moc bych si přál, aby umělecká originalita byla pozitivně přijata širší veřejností a zbavila se nálepky „úlet“ nebo „okrajová záležitost“.

JL: Kvalitní hudební přehlídky jsou u nás až na výjimky žánrově ukotvené. My se naopak snažíme hranice mezi žánry stírat, i když je tenhle přístup do jisté míry riskantní. Před startem prvního ročníku jsem se třásl hrůzou, jestli dorazí dost diváků a jestli ustojí komorní saxofonové experimenty vedle nálože zběsilých elektronických beatů. Naštěstí výsledek předčil očekávání.

Kdo vlastně za festivalem stojí? Hned první ročník proběhl ve velkém stylu…

JL: Pořadatelem je spolek Zahrady Soutoku. To, že se nám podařilo rozjet festival ve velkém, bylo dáno rozpočtem, který jsme díky Norským fondům a EHP měli k dispozici, ale i naší zarputilostí: oslovili jsme hvězdy experimentální scény, jako jsou Deathprod, Lucrecia Dalt nebo Christian Wallumrød, aniž bychom jako festival měli jakoukoliv historii.

RH: Festival vznikl na zelené louce, ale navazujeme na zkušenosti z jiných aktivit. Honza Lichý s Jiřím Suchánkem dělají festival SONDA, já jsem spoludramaturgem Ponava Festu a zorganizoval jsem čtyři ročníky jednodenního Festivalu ošklivé hudby. Také jednou za měsíc na Ponavě organizuju setkání improvizátorů z různých zemí pod hlavičkou FreeForms.

Vycházíte z odlišných prostředí. Do jaké míry tvorbu programu koordinujete?

RH: Při prvních setkáních jsme hledali průniky svých dramaturgických představ – a zpočátku nám to moc nešlo. Ale zjistili jsme, že různé pohledy na to, co je experimentální hudba a co je atraktivní program, jsou přínosem jak pro nás samotné, tak pro publikum.

JL: Fakt, že nás zajímá odlišná hudba, jsem zpočátku vnímal jako překážku a bál jsem se, jestli tohle spojení vůbec bude fungovat. Poskládat line-up prvního ročníku bylo celkem složité. Navzájem jsme si posílali ukázky toho, co se nám líbí, zvykali si na hudební svět toho druhého a hledali průsečíky. Ale myslím, že jsme našli optimální dramaturgický přístup, kdy podvědomě zohledňujeme hudební vkus toho druhého. Letos někteří návštěvníci, kteří nás znají, často ani nepoznali, kterého umělce jsem pozval já a kterého Radim.

Při pohledu na současné festivaly je patrný důraz na žánrové i mediální přesahy, aktuálnost, speciální projekty. Na co se zaměřujete vy?

RH: Klíčový je přístup ke zvuku. Pohybujeme se v experimentální sféře umění a chceme představit projekty, které jsou zvukově výjimečné. Zaměřujeme se přitom na umělce a umělkyně, kteří u nás nejsou moc slyšet.

JL: Interdisciplinarita je určitě jeden z aspektů, které nás zajímají. To ostatně potvrzuje druhý ročník festivalu, jehož součástí je stále probíhající výstava sound artu Beyond the Sound, kterou ve spolupráci s Domem umění kurátorsky připravil Jiří Suchánek. Zároveň mi ale přijde legitimní postavit festival prostě na kvalitním hudebním a zvukovém experimentu, bez snahy akcentovat nějaké aktuální společenské téma. To je možné jen tehdy, pokud máte prostředky na to zařadit do programu besedy, performance a další prvky, které vám dovolí dané téma zkoumat do hloubky. V opačném případě může taková ambice vyznít směšně.

Máte nějaké domácí či zahraniční vzory?

RH: Baví mě malé komorní festivaly, které fungují na komunitním principu a v přátelské atmosféře. Mezi ně patří například berlínská akce Serious Series, rakouský Chilli Festival nebo švýcarský festival DreiKlangTage. Z domácích festivalů sleduju hlavně ty věnované soudobé hudbě: Ostravské dny, NODO, Prague Music Performance, Expozici nové hudby. A uvedl bych i hradecký Jazz Goes to Town, který představuje jazz jako skutečně otevřený žánr.

JL: Z festivalů musím zmínit holandský Rewire s jeho žánrovou rozkročeností i ochotou experimentovat. Pokaždé, když ho navštívím, se cítím jako součást větší komunity, což je aspekt, který mi u českých přehlídek experimentální hudby často chybí.

Stává se, že vás pozvaní umělci překvapí, nebo přesně víte, co od vystoupení čekat?

JL: Při sestavování programu sice zohledňuju divácké zkušenosti ze zahraničních festivalů, ale rozhodně to není tak, že bych měl všechny umělce detailně proklepnuté. Minulý rok mě dostal íránský perkusionista Mohammad Reza Mortazavi – vidět ho naživo byl skutečně transcendentální zážitek. Letos mě překvapil koncert producentek Ziúr a Elvin Brandhi.

RH: Své účinkující jsem znal, ale ty Honzovy jen málo nebo vůbec. To střídání očekávaného, neznámého a překvapujícího mě moc bavilo.

Letošní program byl skromnější než loni. Co stálo za změnou formátu?

RH: Finanční úspory. Museli jsme se vzdát některých „hvězd“. Myslím ale, že diváci nebyli o nic ochuzeni. Navíc jsme letos rozšířili počet festivalových dní a koncerty přenesli z Husy na provázku také do Domu umění a na Hudební fakultu JAMU.

JL: Součástí druhého ročníku je zmiňovaná mezinárodní výstava sound artu, která spolykala velkou část prostředků, takže bylo jasné, že při bookování umělců budeme muset trochu ubrat plyn. Ale nemyslím si, že by to bylo na škodu. Naopak, méně známá jména často znamenají větší nadšení pro společnou věc, což se pak projeví i v atmosféře festivalu.

A jaké jsou vyhlídky do budoucna?

JL: FAUN původně vznikl jako dvouletý projekt, ale úspěch prvních dvou ročníků nás navnadil, takže hledáme cesty, jak pokračovat dál.

RH: Jde o týmovou práci, ale v zásadě bych chtěl pokračovat v dosavadním duchu. Je možné, že se zaměříme na určitá témata, kultury a regiony. Také formát festivalu nebo alternativní koncertní prostor jistě budou tématem pracovních schůzek…

JL: Abychom vyšli vstříc lidem z Prahy, Ostravy, Olomouce, ale třeba i z Bratislavy nebo Vídně, chceme zachovat stávající formát, kdy je hlavní program koncentrován maximálně do dvou dnů, přestože se dostáváme na hranu toho, co je divák během jednoho večera schopný vstřebat. Samozřejmě ale počítáme s tím, že si návštěvníci sem tam místo koncertu dají chill na baru.

Bez Unie ani ránu

Evropské klimatické agendy v Česku

V době nepříliš příznivé pro ekologii si ráda připomínám étos po listopadu 1989, kdy se považovalo za samozřejmé, že životní prostředí je důležitou hodnotou a jeho náprava jedním z hlavních úkolů obnovené demokracie. Země, pro jejíž ekonomiku byl klíčový těžký průmysl, bojovala s rozpadem lesních porostů v důsledku kyselých dešťů z elektrárenského spadu a zaplavat si v řece bylo nemyslitelné. Ostatně protesty proti kvalitě ovzduší na Teplicku se staly jedním ze spouštěčů sametové revoluce.

Revoluční atmosféra, v níž kvalita životního prostředí byla prioritou pro občanskou společnost i politickou reprezentaci, však vzala za své tváří v tvář divokému kapitalismu a prosazování volného trhu. Proto v devadesátých letech proběhla série protestů – proti likvidaci Libkovic kvůli těžbě hnědého uhlí, proti budování jaderné elektrárny Temelín, proti kácení v kůrovcem postiženém Národním parku Šumava, proti prolomení těžebních limitů v Horním Jiřetíně. Zároveň od roku 1992 nabíral na síle ekonomický pragmatismus, jenž ekologické aktivisty řadil k extremistickým hnutím. V době vlád Václava Klause a Miloše Zemana se kvalita životního prostředí stala něčím, na co je třeba si nejdříve vydělat. Začalo být zřejmé, že propast mezi minulým a novým režimem nebude zdaleka tak hluboká, jak si mnozí v revolučním nadšení představovali.

Evropa pro klima

Skutečnost, že se Česká republika začala od roku 1996 připravovat na vstup do EU, se naštěstí stala motivací k větší ochraně životního prostředí. Možná nejviditelnějším dopadem se stalo zacházení s odpady: zmizely divoké skládky a Češi se naučili velmi dobře třídit. Nejdůležitější ale byly unijní nároky na kvalitu ovzduší.

Výchozí motivací evropské integrace byla potřeba společného trhu s uhlím a ocelí, nikoli stav přírody nebo dokonce klimatu. Už od roku 1973 ale vznikaly víceleté akční programy pro životní prostředí, stanovující legislativní návrhy a cíle evropské politiky v této oblasti. Jak známo, pro současnou podobu klimatické politiky je zásadní koncept udržitelného rozvoje, koncept uhlíkové neutrality a závazek, že se průměrná teplota na Zemi nezvýší o více než dva stupně Celsia. Koncepty je však třeba realizovat v praxi. Před Kodaňskou konferencí v roce 2009 oznámila EU cíl snížit své emise o 20 procent a podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie zvýšit na 20 procent – oboje do roku 2020. Cíl považovaný za ambiciózní až nesplnitelný se povedlo dodržet, a důkaz, že dlouhodobá evropská klimatická politika má naději na úspěch, byl na světě.

V té době už bylo Česko plnocenným členem Unie, při řešení konfliktů mezi ochranou životního prostředí a rozvojem ekonomiky nám tak nabízela pomocnou ruku evropská legislativa. Přesto na konci nultých let přetrvávala řada neřešených strukturálních problémů: velká energetická náročnost průmyslu, vysoké emise oxidu uhličitého, nedostatečně strukturovaná krajina, nepřirozená skladba lesů a jejich přezvěření, staré ekologické zátěže či úbytek zemědělské půdy v důsledku zastavování. Společný evropský prostor navíc přinesl i nové, nečekané problémy, jak ukázala třeba libčeveská kauza ilegálního dovozu odpadu z Německa v roce 2006.

Dotace a Green Deal

Kvalitu životního prostředí však neurčují pouze zákony chránící ohrožené druhy a jedinečná území či předpisy stanovící kvalitu ovzduší nebo vody, ale také finanční podpora poskytovaná pomocí fondů a dotací. Jedná se zejména o inovační fond, podporující mimo jiné technologie v oblasti obnovitelných zdrojů energie, či modernizační fond, který je plněn výnosy z emisních povolenek. Systém emisních povolenek z roku 2003 funguje na principu plateb za emise vypuštěné výrobci do ovzduší, přičemž postupně je celkové povolené množství emisí snižováno, a povolenky jsou tak čím dál cennějším zbožím (incidenty podobné tomu, kdy v roce 2011 hackeři ukradli nejen v Česku povolenky v objemu půl miliardy, už se snad nebudou opakovat). Jedním z nejnovějších unijních opatření je nástroj pro oživení a odolnost, který řeší útlum ekonomiky způsobený pandemií. Dobře známé jsou u nás operační programy Životní prostředí a Spravedlivá transformace.

Jedním ze základních stavebních kamenů evropského hospodářství je vedle takzvané kohezní politiky, vyrovnávající sociálně-ekonomické rozdíly mezi regiony, také společná zemědělská politika, jejímž smyslem je už od roku 1957 zvýšení produkce zemědělské výroby, stabilizace trhů a zajištění životní úrovně venkova – právě ona však vyvolává největší kontroverze. Finance nutné pro její realizaci představují asi čtvrtinu celkového rozpočtu EU. Že se právě v oblasti zemědělské politiky střetá požadavek péče o krajinu, kterou je třeba adaptovat na klimatickou změnu a zapojit ji i do ukládání uhlíku a zádrže vody, s podnikáním (hlavně velkých) zemědělců, jsme viděli v posledních měsících ve všech evropských městech včetně Prahy. Kolony traktorů, jejichž cena odpovídá ceně domu na středočeském venkově, byly úspěšné. Jako by opatření na ochranu krajiny, opatrně zaváděná poslední desetiletí, byla šmahem smazána. Tuzemská krajina je přitom devastována dlouhodobě neřešenou erozí a vysokými koncentracemi pesticidů v podzemních vodách.

Vedle značného rozvolnění pravidel pro zacházení se zemědělskou půdou aktuálně Evropská unie zahájila debatu nad novým klimatickým cílem pro rok 2040, jímž by mělo být snížení emise skleníkových plynů o 90 procent oproti úrovni roku 1990. Doufejme, že červnové volby do Evropského parlamentu tuto laťku nesníží. Zelená dohoda pro Evropu a evropská klimatická politika obecně se totiž vedle migrace a války na Ukrajině staly klíčovým tématem nadcházejících evropských voleb. Politické přetahování tak veřejnost začíná štěpit na ty, kteří považují dosavadní tempo transformace za nedostatečné, a ty, kdo se bojí, že přechod k obnovitelným zdrojům a zelená ekonomika ohrozí jejich sociální situaci. Že to s výkřiky o nutnosti ukončení Green Dealu nebude tak žhavé, ale ukazují i výroky Andreje Babiše, který si je dobře vědom objemu finančních prostředků, jež České republice – a jeho podnikům – zelená transformace přináší. Sluší se též připomenout, že před třemi lety přijal Evropský parlament i členské státy první evropský klimatický zákon stanovující právně závazný cíl klimatické neutrality do roku 2050.

Kde máme rezervy?

Na konci letošního dubna vydalo ministerstvo životního prostředí tiskovou zprávu shrnující dvacet let v EU z hlediska ochrany životního prostředí. Pozitivní vliv evropské legislativy a podpůrných fondů shrnuje v číslech: například od roku 2003 do roku 2023 se o třetinu snížilo množství toků v kategorii velmi nebo silně znečištěné; počet čistíren odpadních vod se zvýšil o polovinu; pouze na dvou procentech území dochází k překračování emisních limitů silně karcinogenního benzo[a]pyrenu, který byl dříve téměř plošným problémem kvůli spalování nekvalitního uhlí; roste plocha přirozené obnovy lesů.

Kde máme rezervy? Například v kvalitě ovzduší: podíl energie z obnovitelných zdrojů je sice na 14 procentech (údaj Eurostatu z roku 2022), jenže i zde má Česko co dohánět, protože unijní průměr je téměř 40 procent a legislativa umožňující alespoň nějaký posun existuje sotva pár měsíců. A problém představuje také již zmíněné zemědělství: patříme k oblastem nejvíce postiženým půdním suchem. Největší potíž však spočívá v propasti mezi veřejností a politickou reprezentací. Zatímco čtyři pětiny občanů EU vnímají podle výsledků Eurobarometru z roku 2023 klimatickou změnu jako velmi závažný problém, v České republice to stejně vidí pouze necelá polovina lidí. Způsobeno je to především tím, že Češi nemají o klimatických politikách dostatečné informace – a totéž se bohužel týká velké části poslanců. V boji s klimatickou krizí se ale bez podpory široké veřejnosti legislativní a jiná opatření neobejdou. Snad si nutnost věcné a kulturními válkami nezatížené diskuse brzy uvědomí i politická reprezentace. A možná bychom v Česku občas mohli mít i vlastní klimatické ambice, a nespoléhat pořád na Unii…

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

DOL je mrtev, ať žije LVC - ultimátum

Imitace a revolta

Co je a co by mohla být Visegrádská skupina

Když prezidenti Československa, Polska a Maďarska v roce 1991 podepisovali deklaraci zakládající Visegrádskou skupinu, později známou také jako Visegrádská čtyřka (V4), patřil mezi jejich hlavní cíle rychlý vstup do Evropské unie a NATO. Od doby, kdy členské země mezi lety 1999 a 2004 tohoto cíle dosáhly, hledá V4 důvod své existence. Ač je spolek zejména liberálně smýšlejícími komentátory často zatracován, dává spolupráce středoevropských zemí, sdílejících semiperiferní postavení v globální ekonomice, smysl – pokud by se ovšem soustředila na důležitá témata, a ne na kulturní války.

Je třeba zdůraznit, že spolupráce Visegrádské skupiny není nijak institucionalizovaná. V praxi obnáší zejména pravidelné schůzky premiérů, ministrů a zástupců státní správy. Jedinou organizací fungující pod hlavičkou skupiny je Mezinárodní visegrádský fond. Neexistence visegrádské byrokracie a institucionální paměti znamená, že fungování aliance závisí zejména na aktuální konstelaci vlád v Praze, Varšavě, Bratislavě a Budapešti. Jak ukážou následující odstavce, zájem vlád o spolupráci je velice nestálý. Výčet krizí, jež začaly nedlouho po vstupu zemí V4 do Evropské unie, ukazuje, která témata byla pro spolek důležitá, ale také, kdy jednotlivé státy dokázaly spolupracovat a kdy nikoli. Problém závislého, semiperiferního postavení byl bohužel po celou dobu ignorován. Vůči západní Evropě se V4 nevymezuje ekonomicky, ale na ose konzervatismu a liberalismu.

Mytické kvóty

Hospodářská krize na přelomu nultých a desátých let poukázala zejména na nízkou solidaritu mezi státy středního a jižního křídla Evropské unie. Namísto snahy pochopit společný úděl – spočívající ve zkušenosti s autoritářskými režimy v druhé polovině 20. století, v pozdní integraci do EU a v ekonomické závislosti na Německu – visegrádští lídři strašili voliče „řeckým scénářem“ a poukazovali na „zpovykanost“ Jihoevropanů. Motiv zásluhovosti (Středoevropané pracují, nezadlužují se a obecně fungují v globálním kapitalismu lépe než Jižané) se periodicky objevuje i v diskusích o dělení unijního rozpočtu (naposledy v debatě o rozdělení balíčku postpandemické pomoci v roce 2020).

Více než hospodářská krize však spolupráci zemí V4 posílila krize migrační v letech 2015 a 2016. Tehdy se aliance postavila proti rozhodnutí ostatních unijních států přerozdělit si 120 tisíc válečných uprchlíků na základě dnes již mytických „migračních kvót“. Hlavní význam této krize spočíval v tom, že z regionu imitátorů, kteří prostě jen přejímají západoevropské recepty, učinila region revoltující. Silní regionální hráči, zejména maďarský premiér Viktor Orbán, začali střední Evropu vykreslovat jakožto baštu „pravých“ evropských či křesťanských hodnot, která se brání dekadenci Západu, levicovým experimentům a muslimským hordám. Orbánovy argumenty o „rozumné“ střední Evropě silně rezonovaly nejen v Maďarsku. U nás je (s různou mírou radikality) reprodukovali Andrej Babiš, Miloš Zeman i zástupci většiny hlavních politických stran.

To jsme zase my

Období kolem roku 2018 lze vnímat jako pomyslný vrchol visegrádské spolupráce. „To jsme zase my, no jasně, Visegrádská čtyřka,“ chlubíval se tehdy Babiš na sociálních sítích tím, jak s parťáky ladí postup v Evropské radě. V Unii byla ovšem značka V4 chápána jako dosti toxická, což ještě umocnily spory mezi Evropskou komisí a Maďarskem, respektive Polskem ohledně dodržování zásad právního státu, práv žen a LGBTQ+. V těchto sporech se Babišova vláda nepostavila na žádnou stranu, což značí, že i Babiš dokáže k alianci přistupovat pragmaticky. Liberálnější část české společnosti mezitím radila se od značky V4 zcela distancovat.

Že spolu státy V4 nemusí souhlasit ani v důležitých geopolitických otázkách, naplno ukázala válka na Ukrajině. Polsko a Česká republika si v roce 2022, krátce po vypuknutí války a během českého předsednictví Evropské unii, vybudovaly mezinárodní respekt i důležité postavení v otázkách týkajících se podpory Ukrajiny, což vzhledem k jejich ekonomickému statusu i dlouhodobé roli vyvrhelů (v případě Polska) nebylo nijak samozřejmé. Naopak Orbán roli Maďarska jako „černé ovce“ EU potvrdil opakovanými výhrůžkami, že podporu Ukrajině či sankce proti Rusku bude vetovat. Například v Česku přitom Orbán svým proruským postojem promrhal postavení, které si mezi konzervativci a euroskeptiky v poslední dekádě vybudoval.

K lavírování mezi Ruskem a Evropskou unií se po loňských volbách připojila slovenská vláda Roberta Fica, což vedlo mimo jiné k ochlazení vztahů mezi Českem a Slovenskem. Nelze však očekávat, že odcizení zemí V4 kvůli válce na Ukrajině bude trvalé. Otázkou, která bohužel nikoho z politických elit příliš nezajímá, spíše je, jakým způsobem by si V4 měla v dalších dvaceti letech budovat konstruktivní a progresivní identitu.

Past středního příjmu

Elity postkomunistické střední Evropy se v postoji k evropské integraci i visegrádskému spolku dělí na dvě skupiny. Dle „sebekolonizující se“ liberální skupiny je západní Evropa oproti našim společnostem napřed a měli bychom pokračovat v jejím napodobování, zatímco podle nacionalistů je třeba budovat autonomní konzervativní středoevropský prostor. Tyto postoje se následně projevují i ve vnímání V4: první skupina se od aliance distancuje, naopak druhá ji chce budovat jako pevnost středoevropských konzervativních zájmů.

Kvůli absenci levice ve středoevropské debatě se přitom do mainstreamu nepropisuje třetí pohled, který by zdůrazňoval společné ekonomické problémy středoevropských států a navrhoval, jak je překonat. Mezi tyto problémy patří zejména neschopnost regionu vymanit se z pasti středních příjmů. Po roce 1989 státy V4 vsadily na model ekonomického rozvoje závislého na levné práci a geografické přístupnosti, které můžeme poskytnout západním investorům. Ekonomické a zejména platové konvergenci tento model přestal svědčit již kolem hospodářské krize roku 2008. Dle mezinárodních žebříčků náš region dodnes neumí inovovat – chybějí zde centrály firem, patenty a firmy s přidanou hodnotou. Zisky ve výši stovek miliard korun tak odplouvají na Západ a podporují tamní blahobyt, který nedokážeme napodobit. Ani probíhající zelená transformace nenaznačuje, že by se to mělo zlepšit: patenty v zelených technologiích se v rámci Evropské unie opět koncentrují v Německu, západoevropské firmy masivně dotují svůj průmysl a jejich náskok před střední Evropou se spíše zvyšuje, než snižuje. Závislé postavení našeho průmyslu, a tím i nižší mzdy ve Středoevropanech přirozeně vzbuzují pocity méněcennosti, jež pak mnozí kompenzují podporou krajně pravicových stran, které nám – alespoň rétoricky – dávají pocit nadřazenosti nad Západem.

Na odstraňování pasti středního příjmu se v poslední dekádě nejaktivněji zaměřilo Polsko, avšak s rozpačitými výsledky a nejasným výhledem do budoucna. Nacionalista Orbán zatím navzdory rétorice neváhal prosadit pravidla, která maďarské pracující obírají o práva tváří v tvář korporacím (mimo jiné nechvalně známý „otrocký zákon“ v roce 2018). Ani česká vláda navzdory řečem o „mozkovně“ místo „montovny“ nedělá skoro nic pro to, abychom se ze závislého ekonomického postavení vymanili nebo aby občanům ulevila od ekonomického stresu. Naopak, škrtá výdaje ve vědě, výzkumu, školství i veřejných službách.

Problém závislého rozvoje ani fakt, že nám v procesu zelené transformace opět ujíždí vlak, nicméně agendu V4 netvoří. Stejně tak se spolek nepokouší navazovat spolupráci s jižní Evropou a zeměmi globálního Jihu, jež mají se závislým postavením své zkušenosti. Místo aby Visegrádská čtyřka své problémy a výhrady při jednání se západními partnery jasně komunikovala, soustředí se na témata kulturních válek spojená s migrací nebo právy LGBTQ+. Naše revolta je tak špatně zacílená a potenciál středoevropské spolupráce nenaplněný.

Autorka je publicistka a analytička Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Lekcia 2011

Ponaučenia z dlhovej krízy

Letmý pohľad na súčasnú slovenskú politiku sugeruje dojem ideologickej škály, ktorá sa rozprestiera medzi čímsi, čo by sa dalo pracovne nazvať prozápadnou orientáciou, a suverenizmom, ktorý akcentuje autonómiu a nezávislosť od medzinárodných politických štruktúr, respektíve silu slovenského slova v nich. Na najvzdialenejšom bode prozápadnej orientácie stojí Progresívne Slovensko, ktorého kandidátka do Európskeho parlamentu Veronika Cifrová Ostrihoňová chce reprezentovať „silný proeurópsky hlas“ Slovenska. Na druhej strane stojí krajná pravica typu Slovenskej národnej strany (SNS), ktorá sľubuje: „Slovensko v Bruseli nezradíme.“ V hrubých rysoch by sa dalo povedať, že prozápadný postoj reprezentujú stredové a stredopravé strany opozičnej pravice, kým suverenizmus dnes predstavuje konzervatívna ľavica (Smer premiéra Roberta Fica) a krajná pravica (SNS, Republika).

Euroskepticizmus liberálnej pravice

Toto rozdelenie prináša štandardnú kritiku stúpencov suverenistického tábora, ktorí sú často interpretovaní ako tí, ktorí si výhody slovenského členstva v Európskej únii nevážia či im – keďže sú to len „rurálni“ voliči – ani nerozumejú. Pri pohľade na systematické merania Eurobarometra, ktoré dokumentujú vývoj dôvery v Úniu od roku 2005, je však zjavné, že ide o postupný pokles dôvery, temperovaný momentmi kríz v rokoch 2011 (dlhová kríza), 2014 (utečenecká kríza) a 2022 (ruský útok na Ukrajinu). Už medzi rokmi 2010 a 2012 dôvera slovenského obyvateľstva poklesla o 23 percentuálnych bodov (zo 71 na 48 percent) a k nadpolovičnej väčšine sa už nevrátila. Možno teda stojí za to ohliadnuť sa späť, k európskej dlhovej kríze. Bol to totiž jeden zo zlomových momentov nielen slovenského vzťahu k Únii, ale slovenskej politiky ako takej.

Pohľad na roky 2010 a 2011 je inštruktívny predovšetkým preto, že ukazuje premenlivosť politických pozícií. Najväčším kritikom Európskej únie vtedy nebol Robert Fico a jeho Smer, ale skôr slovenská pravica, ktorá v priebehu volebnej kampane performovala zodpovednú fiškálnu politiku a suverénne vzdelávala Eurozónu, do ktorej vstúpila rok predtým, o potrebe ekonomických reforiem a šokovej terapie. Hnacou silou slovenského euroskepticizmu bola vtedy mladá strana Sloboda a Solidarita (SaS), ktorej mantrou bolo znižovanie štátnych výdavkov. Kľúčovú tému našla v probléme európskej dlhovej krízy, najmä v otázke pôžičky kolabujúcemu Grécku. Jej receptom bolo minimalizovať zásahy do manažmentu krízy na čo najnižšiu úroveň. Radikálny postoj SaS, založený na prízraku fiškálnej zodpovednosti, začal nastavovať očakávania verejnosti a mal dosah aj na ostatné pravicové strany. Išlo predovšetkým o Slovenskú demokratickú a kresťanskú úniu (SDKÚ), ktorú do volieb 2010 viedla populárna Iveta Radičová. Ako píše Rado Baťo, neskorší hovorca premiérky Radičovej, slovenská pravica sa vtedy „premenila na zoskupenie provinčných krikľúňov a lacných kritikov Bruselu“. Tesne pred voľbami sa SaS a SDKÚ zaprisahali, že pôžičku Grécku (ktorú prisľúbil Robert Fico) neodsúhlasia, a po vyhratých voľbách ju nová parlamentná väčšina – ako jediná medzi štátmi Únie – odmietla.

Na strane euroskepticizmu vtedy neboli len pravicoví politici, ale aj časť mienkotvornej verejnosti a žurnalistov, ktorých slová v retrospektíve znejú tak, že by sa za ne nemusel hanbiť ani dnešný suverenista Fico. Novinár Štefan Hríb napríklad napísal, že ide o rozhodnutie, ktoré „je prelomové a zaslúži si potlesk“ ako „jeden z dôležitých krokov Slovenska preč z pohodlnej mentality provincie“ a ako gesto proti „osvietenej bruselskej elite“.

Prípad euroval

Ešte významnejším momentom bolo však rokovanie o „eurovale“, teda Európskom mechanizme pre stabilitu. Proti tomu sa postavila predovšetkým SaS. Tá sa po lapsusoch svojich politikov (napríklad ministra obrany Ľubomíra Galka, ktorý dal odpočúvať novinárov, či excentrického Igora Matoviča, ktorý sa preslávil tvrdením, že sa ho poslanci opozície pokúšali uplatiť) obrátila opäť k istote euroskepticizmu a vyslovila radikálne nie kolektívnemu európskemu projektu. Otázny tu možno nebol až tak principiálny postoj SaS, ale hysterická frazeológia, ktorou jej predseda Sulík sýtil verejný diskurz – mechanizmus finančnej stability sa tu stával „ekonomickou vlastizradou“ či „pozývacím listom Brežnevovi“ a „Mníchovskou dohodou“.

Kríza vyvrcholila spojením hlasovania o eurovale s hlasovaním o dôvere vlády, o ktorom rozhodla premiérka Radičová napriek tomu, že SaS vopred avizovala, že návrh nepodporí. Nepodporil ho ani opozičný Smer, ktorý s vytvorením Európskeho finančného mechanizmu síce súhlasil, celkom logicky však využil príležitosť sabotovať koalíciu. Radičovej vláda tak 11. októbra 2011, po čosi viac ako roku svojho pôsobenia, padla. V nasledujúcich parlamentných voľbách získal Robert Fico rekordných vyše 44 percent hlasov – Smer odvtedy vládol neprerušene až do roku 2020 (hoci sám Fico odstúpil po vražde Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej v roku 2018). A euroval? Ten sa, samozrejme, schválil. Akurát o dva dni neskôr, po pôvodnom hlasovaní, keď ho na druhý pokus podporil okrem troch strán končiacej koalície aj Ficov Smer.

Pád Radičovej vlády, v ktorého jadre bol problém euroskepticizmu, nebol bežnou politickou udalosťou, ale konzekventným politickým momentom, ktorý možno porovnať s pádom vlády Petra Nečasa. Bol momentom krachu dôvery v slovenské stredopravé spektrum, ktoré v ďalších obdobiach prakticky nebolo schopné fungovať ako efektívna opozičná protiváha k excesom vlád Smeru. Najdôležitejší tu bol krach dôvery občanov v pravicu. Dodajme však, že tento moment bol kľúčový aj štruktúrne, pretože (spolu s prebiehajúcou kauzou Gorila) odštartoval rozklad centristického SDKÚ, bez ktorého konsolidačnej sily sa slovenská pravica na najbližšiu dekádu roztrieštila do malých charizmatických hnutí sústredených okolo osobností ako Richard Sulík či Igor Matovič, balansujúcich na hrane zvoliteľnosti. Je to práve tento moment rozkladu, od ktorého smerujú kľúčové nitky k politickej tragédii vlády Matovičovho hnutia OĽaNO, ktorá pripravila pôdu pre návrat Fica.

Nezahodiť dôveru

V politickom životopise Roberta Fica píše novinár Peter Bárdy, že od hlasovania o eurovale „sa stalo na Slovensku tradíciou získavať na kritike Bruselu politické body“. Nie je to celkom pravda. Už predtým na Slovensku existovali náznaky euroskepticizmu. Roky 2010 a 2011 boli však prvým momentom, keď sa na Slovensku euroskepticizmus stal súčasťou hlavného prúdu slovenskej politiky – a to vrátane dovtedajších eurooptimistov z SDKÚ. Robert Fico svoj vlastný euroskepticizmus našiel až v priebehu kultúrnych vojen, ktoré sa rozpútali o niekoľko rokov neskôr.

Bol to však azda aj moment, ktorý možno ponúka pre dnešok viacero ponaučení, čo by sa mohli súčasnej slovenskej opozícii hodiť do politického konfliktu so stranou Smer potom, čo sa v októbri minulého roka vrátila v radikálne inej podobe ako v roku 2012. Prvé ponaučenie by malo predovšetkým smerovať k tomu, že netreba politicky hazardovať s kľúčovými otázkami geopolitickej orientácie. Nemusí sa to vyplatiť, ako sa to nevyplatilo SaS, ktorá svoj volebný výsledok z roku 2010 nikdy nezopakovala. Druhou, podstatnejšou lekciou by malo byť nezahodiť politickú dôveru – aj za cenu politickej práce, ktorú si vyžaduje prekonávanie ideologických a politických rozdielov. Napokon, ak je v niečom Robert Fico vynikajúci, je to umenie nevzdať sa moci za žiadnych okolností a neohroziť svoj elektorát predstavou chaosu a nestability. To je niečo, čo sa od neho oplatí naučiť.

Autor je sociolog.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Levná práce

Ekonomické nerovnosti v Evropské unii

Asi před rokem jsem psala článek pro zahraniční deník. Můj desetiletý syn se vrátil ze školy a chtěl, abych se mu věnovala. „Ještě to dopíšu, tak chvíli vydrž. Je to pro francouzské noviny, snad za to dostanu dobře zaplaceno a budeme si moct pořídit další terárko,“ snažila jsem se ho motivovat. „A oni nevědí, že se v Česku platí málo, takže by ti moc platit nemuseli?“ zeptal se zlomyslně. Uvědomila jsem si, že mé děti vyrůstají v realitě ekonomických nerovností mezi státy Evropy; já jsem v jeho věku věřila, že budu celý život žít v nesvobodné zemi, zavřená v hranicích Československa. Moje dětské představy se nenaplnily. Nenaplnily se ale ani ty, které jsem měla o pár let později, když přišla devadesátá léta a měli jsme pocit, že všechno už bude jen lepší.

Vstup do Evropské unie tento dojem umocnil. Jistě, nešlo nevidět, že se země během ekonomické i společenské transformace potýkala s mnoha problémy, ale ještě se daly přičíst na vrub tomu, že integrace teprve začíná. Za takových deset, dvacet let už budeme jinde, říkala jsem si. Věřila jsem i klišé, že stačí, aby dorostla mladší generace, která už nebude pokřivená normalizační atmosférou. Věřila jsem, že míříme sice pomalu, ale jistě na Západ. Vnímala jsem sice i sílící antikomunismus a útoky na levici a odbory, ale věřila jsem, že je to reakce na minulý režim, která časem zeslábne.

Dnes, dvacet let po vstupu do Unie a téměř pětatřicet let od pádu železné opony, nezbývá než si přiznat, že se některé věci nepovedly, a že pokud nezměníme nastavení naší společnosti, zcela jistě se nezlepší. Zejména se to týká práce, pracovních podmínek, důstojných mezd a s tím úzce související životní úrovně.

Pracovat pro Západ

Vstup států východní Evropy do EU znamenal pro jejich obyvatele mimo jiné otevření pracovního trhu, což se jevilo jako jedna z největších výhod. Možnost odjet pracovat na Západ byla na první pohled navýsost emancipační. Ať už to znamenalo, že si lidé vydělali na opravu domu, anebo na Západě zůstali a začali tam nový život. Pro západní společnosti ovšem příliv gastarbeiterů ničím novým nebyl. Řada pracovníků z Východu tak nastoupila do vyjetých kolejí – do podmínek nastavených zaměstnavateli, kteří byli zvyklí zaměstnávat pracovní migranty z Afriky a Asie.

Kvůli idealizaci Západu jsme totiž přehlédli, že jeho blahobyt do značné míry stojí na levné práci. Ta je dvojího druhu. Jednak jde o práci přistěhovalců v odvětvích, která nelze přemístit – například na stavbách, v zemědělství, v dopravě nebo ve výrobě potravin snadno podléhajících zkáze (typicky zpracování masa), v gastru, v péči o děti, seniory a nemohoucí a obecně ve službách. A pak je zde dovoz levného zboží, jež je vyráběno v jiných zemích, ale opět díky levné práci – typicky se jedná o oblečení, technologicky méně náročné výrobky, součástky do nejrůznějších přístrojů, ale i trvanlivé potraviny. Když dostatečné množství lidí pracuje za dostatečně nízké mzdy, ať už v továrnách, na stavbě, v hotelích, anebo při péči o seniory a nemocné, mohou si občané bohatších zemí se svými relativně vysokými platy dopřávat krásné věci, cestovat, chodit do restaurací a pěkně si žít. Nebo aspoň mnohem lépe než ti, kdo na ně dělají.

Mzdová opona

Možná jsme v devadesátých letech ani tak nepřemýšleli nad tím, jak vzniká bohatství a prosperita, a prostě jsme jen chtěli být součástí světa, kde příjem stačí na pohodlný a důstojný život. Věřili jsme, že je to jen otázka času. Když se dnes podíváme na příjmy obyvatel zemí východní Evropy a porovnáme je s těmi západními, je okamžitě jasné, že „mzdovou železnou oponu“ se zbourat nepodařilo. Svůj díl odpovědnosti mají čeští politici, kteří v rámci ekonomické transformace podporovali vznik montoven a neinvestovali do vzdělání, vědy a výzkumu. Je paradoxní, že menší rozdíly ve mzdách na Západě a Východě jsou v nekvalifikovaných a nízkopříjmových profesích. Zato český vysokoškolský učitel nebo lidé pracující v kultuře jsou v porovnání s německými nebo francouzskými kolegy učinění žebráci. Spojení „investice do vzdělání“ tak získává až ironický nádech.

Nízké mzdy často nutí lidi odcházet za prací. V případě kvalifikovaných profesí přitom získávají ve svém oboru zkušenosti, což může být obohacující. Pak jsou tu ale nekvalifikované práce, které může „dělat kdokoliv“. Zde už nejde o nové znalosti nebo lepší příležitosti; lidé je často dělají proto, aby přežili nebo aby se zajistili na stáří, protože vědí, že důchod bude mizerný. Migrace uvnitř EU nabrala na síle po přistoupení nových členských států v letech 2004 a 2007 a následně po finanční krizi v roce 2008. Největším příjemcem občanů pocházejících z jiného členského státu bylo v letech 2010 až 2020 Německo. V roce 2010 se příliv pohyboval kolem dvou set tisíc osob, v roce 2015 to bylo už přes půl milionu. Druhá byla Velká Británie, která v roce 2015 přijala téměř tři sta tisíc osob. Zemí, ze které odchází nejvíc lidí, je Rumunsko. Například v roce 2019 odsud odešlo zhruba 92 tisíc osob.

Podle současných odhadů pracuje v domácí péči jen ve střední Evropě přes milion lidí. Jsou mezi nimi občané EU, ale i lidé ze zemí mimo ni. Například v Německu je to čtyři sta až šest set tisíc osob, přičemž velká většina pečovatelek pochází z Polska a částečně přijíždějí i z Česka. V Rakousku pracuje asi šedesát tisíc domácích pečovatelek, které přicházejí zejména z okolních východoevropských zemí.

Závislost na vykořisťování

V zemích, odkud se masově odjíždí za prací, což je kromě Rumunska zejména Polsko, jsou leckdy vylidněné vesnice. Tyto státy přicházejí o práci lidí v produktivním věku, kteří se ovšem vracejí, když si zničí zdraví a potřebují lékařskou péči. V hostitelských zemích jsou zase pracovní podmínky v celých odvětvích nastavené na migrantskou práci, takže ji fakticky nemohou dělat místní lidé, kteří zde žijí se svými rodinami. Jasně se to ukázalo během covidu, kdy navzdory přísnému zákazu překračování hranic vznikla celá řada výjimek. Speciální letadla dopravila rumunské pracovníky do Německa, aby zde sklízeli chřest a další plodiny; slovinské ošetřovatelky zase jezdily zvlášť vypravenými vlaky do Rakouska, aby zde pečovaly o seniory. Problém není pochopitelně v tom, že někdo pracuje v zahraničí, ale v tom, že nikdo jiný než gastarbeiter tu práci dělat nemůže nebo by ji dělat nechtěl kvůli požadovanému množství hodin, ale i relativně nízkým mzdám. Nemohl by z ní platit nájem, neuživil by rodinu a nemohl by s ní trávit čas. Systém se tak stává závislý na vykořisťování, a když to tak dělají všichni, je těžké jim konkurovat s nabídkou vyšších mezd a lepších pracovních podmínek. Společný evropský trh tak většině lidí nepřinesl očekávaný blahobyt, ale jen nekonečný výběr těžké, špatně ohodnocené a nedůstojné práce.

Odchod za prací do jiné země navíc často znamená rozdělení rodiny. Česko je na tom v tomto ohledu o něco lépe, protože pendlerství, které díky naší geografické poloze může do značné míry nahrazovat pracovní migraci, je většinou spojeno s lepšími pracovními podmínkami a nevyžaduje opuštění rodiny. Ale nerovnost v životní úrovni trvá i tak.

Pořád si lámeme hlavu nad tím, proč je naše společnost rozdělená, bojíme se nástupu nedemokratických sil a i ti z nás, kdo jsou k evropským strukturám v některých ohledech kritičtí, se děsí možnosti, že by lidé v Česku chtěli z Unie vystoupit. Krize důvěry v systém má ovšem konkrétní příčiny. Skutečnost, že se Evropská unie prezentuje jako jeden celek, zatímco rozdíly v životní úrovni jsou ohromné a nutí lidi k drastickým rozhodnutím, je rozhodně jednou z nich. Nedůvěra totiž vyrůstá z frustrace a zklamaných očekávání. Koneckonců kdyby západním politikům skutečně záleželo na životech lidí v méně prosperujících regionech, dávno mohli na evropské úrovni přijít s opatřeními, jak tyto nerovnosti snižovat. To by ovšem znamenalo také snížení životní úrovně v západní části Evropy. Je jasné, že do toho se nikomu nechce.

Autorka je zástupkyně šéfredaktora Deníku Alarm.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Před „návratem“

České úvahy o Evropě v osmdesátých letech

„Návrat do Evropy“ byl jedním z refrénů veřejné debaty v polistopadovém Československu a posléze v České republice. Předstupněm úvah o návratu do Evropy byla v myšlení československého disentu a exilu renesance zájmu o střední Evropu v osmdesátých letech. Střední Evropa se přitom zpravidla vymezovala hranicemi někdejší habsburské monarchie, nezahrnovala tedy Německo. Válka byla ještě v živé paměti a ani ti, kteří s nostalgií vzpomínali na fin de siècle v rytmu valčíku, neměli v úmyslu křísit cokoli, co by připomínalo Mitteleuropu Friedricha Naumanna spojenou s plány na germanizaci (a částečně také maďarizací) středoevropského prostoru.

Revival širšího zájmu o středoevropskou svébytnost začal už šedesátých letech, kdy italský spisovatel Claudio Magris vydal knihu Habsburský mýtus v rakouské literatuře (1963, česky 2001). V Československu však promýšlení středoevropanství nemělo jen sentimentální rozměr, ale představovalo nástroj k budování potenciální alternativy k bipolárnímu světu.

Západ a Antizápad

K nejslavnějším esejům Milana Kundery patří Unesený Západ aneb Tragédie střední Evropy. Vznikl v roce 1983, kdy velká část střední Evropy už pětatřicet let patřila k východnímu bloku a vypadalo to, že se na tom ani v následujících dekádách nic nezmění. V tomto kontextu je třeba chápat Kunderovu emfatickou obhajobu západní přináležitosti středoevropských národů (alespoň některých) jako performativní akt, gesto podobné tomu, s nímž v eseji Český úděl postavil na Vánoce 1968 okupované Československo do středu světových dějin. Podle Kundery představovala Evropa pro „Maďary, Čechy, Poláky“ (není jasné, jak je to se Slováky nebo Slovinci) „duchovní pojem, který je synonymem slova ‚Západ‘“. Geograficky byla Evropa vždy rozdělena na latinský Západ a s byzantský Východ, a tak středoevropské země vždy patřily k prvnímu okruhu. V době, kdy Kundera svůj esej psal, se však politicky nacházely na Východě.

Specifičnost střední Evropy spočívá v první části Kunderova eseje vlastně jen v aberaci aktuální politické přináležitosti. Unesená část Západu se zkrátka ocitla v područí Ruska – země, kterou kvůli své poloze na „východní hranici Západu“ vždy vnímala coby „Antizápad“ a jinou civilizaci. Proto se právě v tomto regionu (zde Kundera navazuje na Český úděl) soustřeďuje „drama Evropy“, tedy vlastně světové dějiny.

V další části eseje však Kundera své vymezení střední Evropy relativizuje, když mluví o její kulturní specifičnosti: „Střední Evropa není stát, ale kultura nebo osud. Její hranice jsou imaginární a v každé nové historické situaci se musí znovu a znovu vytyčovat.“ Tím odděluje region od politických dějin a v podstatě nahodilého překreslování hranic států, aniž by se ptal, do jaké míry tyto hranice podmiňovaly kulturní svébytnost. Toto vágní vymezení vyplývá z toho, že kdyby chtěl střední Evropu vymezit přesněji, musel by tak činit nejen vůči Rusku, ale také vůči Západu. Tím by ale popřel svou ústřední myšlenku, a tak pouze konstatuje, že střední Evropa je „nejisté území malých národů mezi Ruskem a Německem“.

Německo se sice nemuselo konfrontovat s východními hrozbami, které postupně představovali Mongolové, Tataři a Turci, bylo však integrální součástí střední Evropy a její dějiny bez něj nedávají smysl. Podobně jako další země střední Evropy ani Německo nemohlo v éře zámořských objevů expandovat do atlantického prostoru a podílet se na pochybném dobrodružství kolonialismu. Navíc německé dějiny od dob Svaté říše římské národa německého jsou i našimi dějinami a bez německého vlivu si dějiny středoevropské kultury nelze představit.

Charta jako model

Zmínku o Kunderově Uneseném Západu najdeme v knize Jiřího Dienstbiera Snění o Evropě z roku 1985 (oficiálně vyšla v roce 1990). Podle Dienstbiera je však střední Evropa širší, představuje „prostor od Rýna po Balkán“, jejž „po staletí charakterizovalo společenství větších a menších národů, které se stýkaly, potýkaly, míchaly a prolínaly“. Bývalý zahraniční zpravodaj a budoucí ministr zahraničí zároveň vnímá ruský živel méně kulturalisticky. Ruskou expanzi na západ považuje za důsledek snahy o zajištění vlastní bezpečnosti („nepřítel nechť musí přejít tisíce verst, než pronikne do středu ‚ruského lesa‘“).

Samotná Evropa podle Dienstbiera představuje projekt nejen kulturní, jako pro Kunderu, ale také politický: „Evropská civilizace vždy byla a je utopická, směřuje k tomu či onomu ideálnímu cíli.“ Tento idealismus je patrný na staletém úsilí o jednotu, jehož projevy nachází od Římské říše přes Danta – a poněkud zvláštně i Mazziniho či Palackého – až k hraběti Coudenhove-Kalergimu. Snění o Evropě je sněním o její jednotě. Dienstbierova liberální utopie obrácená do minulosti zakládá světlou budoucnost, v níž Evropa nebude potenciální třetí silou mezi SSSR a USA, ale jakýmsi „liberálním impériem“, o němž mluví ve své knize Evropa, náš domov (2023, česky 2023) Timothy Garton Ash. Tedy velmocí bez vojenské síly a dobyvačných ambicí.

Konkrétní evropskou utopií, již měl Dienstbier na mysli, když svou knihu psal, byla představa, že se státy východního bloku začlení do zbytku Evropy, kde se tehdy formovala budoucí Evropská unie. Příspěvkem středoevropského prostoru utopické perspektivě sjednocené Evropy měl být model Charty 77, která dokázala překonat hodnotové a názorové rozepře svých signatářů. Kunderovský motiv střední Evropy coby středu evropských dějin však vývoj po roce 1989 vyvrátil. Postkomunistické státy střední Evropy se svými postdisidentskými elitami se nestaly modelem evropské integrace, ale trpělivými čekateli v jejím předpokoji.

Proti národnímu státu

S jedním z nejkonzistentnějších pojetí střední Evropy přišel na sklonku osmdesátých let politolog Rudolf Kučera. V knize Kapitoly z dějin střední Evropy (oficiálně vydané roku 1992) vymezuje region coby „východní oblasti Svaté říše římské“, které se součástí Evropy staly postupným přijetím křesťanství. Zároveň však zůstávaly hranicí, zpravidla válečnou, čelící nájezdům a expanzi. Ačkoli i pro Kučeru je Evropa jednotkou hlavně duchovní, založenou na křesťanství, nevidí na rozdíl od Kundery jasnou dělicí linii mezi Východem a Západem: „Habsburská monarchie ve střední Evropě byla typickým útvarem pomezí Východu a Západu, v němž se křížily západní a východní vlivy, přičemž to byl útvar, který si byl schopen vytvořit na základě těchto různých vlivů svůj vlastní styl – kulturní, sociální, ale i politický.“ Výjimečnost Habsburků spočívala v jejich „nadnárodním poslání“, které středoevropský prostor definovalo. V Kučerově perspektivě vznik národních států nebyl logickým vyústěním dějin jednotlivých národů, nýbrž aktem destrukce. Jeho důsledkem nakonec byla i sovětská expanze, a tedy konec střední Evropy jako takové. Podle Kučery si Češi a Slováci v průběhu 19. století vyvinuli charakteristické sebedestruktivní rysy politického myšlení – komplex malého, ohroženého národa, „neustále pohotového schovat se pod ochranu někoho mocného, a to i proti svým přirozeným spojencům a partnerům“.

Jakkoli je Kučerova konzervativní analýza dějin střední Evropy v mnoha svých valérech daleko přesvědčivější než ta Kunderova či Dienstbierova, jeho odpor k národním státům mu brání smířit se s tím, že před období jejich zrodu se už těžko vrátíme. I kdyby byla pravda, že „založení jakéhokoli národního státu ve střední Evropě je katastrofický podnik, ať je již motivován jakkoli ušlechtile“, už krátce po roce 1989 se ukázalo, že budoucí střední Evropa nebude „především útvarem duchovním, který vyrůstá z evropského křesťanského dědictví“, ale že nacionalismus zažije ohromující revival. Náš návrat do Evropy se nakonec odehrál spíš „v politicko-geografickém“, nikoli „duchovním“ smyslu, jak doufal Kučera. Přesto jeho přesvědčení, že „budoucnost Evropy nespočívá v národních státech“, ale v „nadnárodním federativním řádu“, patří k pozoruhodným – byť přehlíženým – projevům českého konzervativního myšlení.

Česká snění o Evropě v osmdesátých letech měla svou elegickou, utopickou, ale i optimistickou polohu. Liberálně-konzervativní Kunderovo pojetí osciluje mezi civilizačním a kulturním vymezením střední Evropy, z něhož vyplývá morální závazek Západoevropanů vzít věc (některých) národů sovětského bloku za svou. Jiří Dienstbier se v době práce na Snění o Evropě sice identifikoval jako demokratický socialista, jeho vize sjednocující se Evropy však byla spíše liberální utopií, pro niž se – překvapivě – měla stát vzorem Charta 77. Konzervativní politolog Rudolf Kučera se vymezoval nejen proti tehdejší socialistické přítomnosti, ale také vůči masarykovské národně-revoluční minulosti. Jeho vize tak po roce 1989 mohla stěží najít uplatnění. Středoevropská spolupráce se nakonec uskutečnila v rámci Visegrádské skupiny, jež se však skutečně efektivní aliancí stala až na půdorysu spolupracujících nacionalismů. Ty jsou v novém tisíciletí nejvýraznějším rysem politiky regionu a zbytek Evropské unie jej v tom podle všeho bude následovat.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Reportáž z Codiga - carabus cancellatus

O Sagra dell’Anguilla – čtrnáctidenním svátku úhořů, úhořovém festivalu – v italském městečku Codigo se v internetových recenzích psalo nelichotivě i lichotivě. „Vaří tu nedbale (na rybě byl popel) a účtují si nekřesťanské sumy,“ stálo v jedné z nich. „Proti loňsku zhoršení – úhoř stojí pade a parkování dvě pade,“ hodnotil fesťák pan Marco odněkud z Toskánska. „Přátelská atmosféra a nic lepšího než opečeného hada jsem nikdy nejedla,“ mínila paní Angela Frascari ze San Marina.

Váhali jsme (zvlášť kvůli té drahotě!), ale v našem malém lidu byla tentokrát taková nuda a zima, že jsme jednoho dne brzy ráno nastoupili do autobusu a vyrazili. Na pláž lilo.

Cestou jsme v mobilech prostudovali úhoře a dějiny sladkoslané a slanosladké delty, do níž míříme, i rybářskou historii Codiga a ostrovů, na kterých se rozkládá. Probrali jsme se fotografiemi středu města i přístavu a prohlédli si hejna nepatrně narůžovělých plameňáků, kteří stojí v solných polích, co se jako přízraky bělají mezi mokřady. A pohádali se o to, jak dlouho se úhoři mohou marinovat, aniž by se zkazili.

Pak jsme oba usnuli.

Probudily nás hlasy. Autobus stál s otevřenými dveřmi na malém náměstí plném života a my zírali do sloupového podloubí s bílými stánky, obklopeného hlučnými lidmi. Nejbližší stánek stál tak blízko autobusových dveří, že jsme překvapeni vstoupili rovnou do něho, jako bychom – myslím, žes to přesně tak řekla – vyšli koridorem z trupu letadla, a ano, kdovíjak jsme najednou drželi sklenky s vínem, snad jsme si je objednali a zaplatili, a slyšeli, jak kdosi nadšeně říká, že tohle je pravé „úhořové trebbiano“, žádné jiné bílé víno se k úhořům nehodí líp. Cincin! Na zdraví! Salute! Salute!

Když moje sklenice ťukla o tvoji – ale že to trvalo; tolik místních si s námi prostě muselo připít! – usmála ses a… konečně se teď po Codigu trochu rozhlédneme:

Stánky prastarého rybího trhu, všechny z čistého bílého mramoru, se táhnou po celém obvodu náměstí, stejně jako světlá podloubí, v nichž kávu a rybí trebbiano popíjí teď tolik lidí, že téměř není možné projít. Všechno okolo se zdá bílé, je bílé – a nadto už teď odpoledne rozsvícené. Kolem nápisů „Antica Pescheria Codigo“ na čtyřech kamenných portálech nad čtyřmi vstupy do tohoto tržiště-náměstí už také slavnostně blikají žárovky; písmo obklopují reliéfní girlandy z různorodých mořských živočichů, vždy ale propletené různě dlouhými a tlustými úhořími těly. Stejní úhoří hadi se zjevují také na patách a hlavicích sloupů a postupně rozeznáváme, že ani dláždění se bez úhořů tak docela neobejde. A obdobné to je na stáncích, které se – ať se díváme kterýmkoli směrem – ztrácejí v nedohlednu. Jen sem tam zahlédneme velké ryby a vedle nich tácky pražem, srpy makrel nebo sardinkové vějíře, jenom občas odněkud zachrastí škeble, do kterých rybářka zanoří lopatku. Jinak všude úhoři, úhořové stánky, samí úhoři: bronzoví i průsvitní, v kádích, boxech s ledem, v krabicích vystlaných hedvábným papírem, úhoři živí i bezhlaví i nasekaní na špalíčky, uzení a nakládaní, v bednách, v bedýnkách, ve špinavých akváriích, kde v nehybných spletích zarůstají smaragdy a ametysty. Přesně tak to vypadá!

Už bych tu zůstal, nikdy bych nešel jinam, a snad k tomu přemluvil i tebe – chodili bychom sem a tam se skleničkou úhořového vína, nic nejedli a dívali se, jak rybář s rukama hluboko v akváriu odmotává obrovského úhoře od ostatních, rozvazuje ho, vyvléká, pokládá břichem vzhůru na ponk a přibíjí jeho hlavu hřebíkem ke dřevu. A před našima očima ho zaživa kuchá a podivně úspornými pohyby stahuje z kůže a teprve potom seká sekyrkou na špalíky, které hází do připraveného nálevu. Skleněná láhev se zaplní a úhoří špalíky se v ní hýbou jako o život a vrážejí do sebe. Lák šplíchá a rybář se směje.

„Zítra večer přijďte ochutnat, musíme jim dát čas,“ zve nás a z jiné sklenice nabízí už vláčné kousky.

Tak rád bych tu už zůstal… A věděl bych, jak tě přemluvit, zdá se mi.

„Pie, Pie,“ ozve se v tom okamžiku.

Moki, stará známá z našeho lida, mi mává od svého stánku. Moki tu neprodává úhoře (a ani její stánek, jak vidím, není z mramoru, zvláštní); nabízí malé černé lanýže, které hledá v kopcích Valbegy v podhůří Apenin, kde žije. Moki je Rumunka a živí se jako cvičitelka romaňolských vodních psů, toho plemene, které dovede vyčenichat lanýže pod zemí. Prasata jsou dávno zakázána. Moki ví o lanýžích všechno. Kdysi dávno, když jsem se s ní seznámil, mi prozradila, že lanýže se najdou docela snadno, když je vidíte a slyšíte.

„A já je vidím a slyším. Někdy je neslyším, někdy jo, ale vidím je vždycky. Nepotřebuju ani mouchy, ani komáry, ani psy,“ řekla tenkrát čarodějka Moki.

U jejího stánku je prázdno; lanýže na úhořových hodech kupuje málokdo. Ale Moki nemá starosti, a když nás s výkřiky obejme a zlíbá a poučí o tom, že obchod s lanýži hrozně upadá, svěří svůj stánek sousednímu prodejci konzerv s úhořími vajíčky a vede nás do staré úhoří továrničky, jejíž vchod vypadá jako vstup do baziliky. Vstupujeme! Jsme překvapeni!

A jak!

Jedna stěna té prostorné místnosti, malé haly s malovanými stropy, stojí od země až do stropu v plamenech. Obrovský, železem obložený mělký krb, od něhož jde takový žár, že couvneme. Přes ohnivou stěnu se na špízech dlouhých jako kopí propékají desítky úhořů stočených do úhledných esíček. Ženy, které tu pracují, mají každá svůj úkol – první dvě zavěšují a otáčejí špízy, třetí na ně úhoře navléká a čtvrtá propečené ryby vyvléká a klade na stříbrný tác, který na hlavě odnáší do přilehlé restaurace. Na teplé podlaze se válejí kočky. A pak uvidíme, co jsme ještě neviděli – Moki je tak pyšná, že může být u našeho údivu! Vrata na opačné straně se najednou otevřou dokořán a ke kamennému portálu v nečekaném světle přirazí pramice (těsně za prahem se zřejmě nachází kanál, jehož jsme si vůbec nepovšimli), opravdu veliká, vstup je jí rázem přeplněný, nemůže se tam vejít, kouř se valí – a rybář podává z lodi do naší rozpálené místnosti ošatku s hemžícími se úhoři. Jako kdyby někdo v té chvilce spojil dva nespojitelné filmové záběry – dva záběry z odlišných vzdáleností a epoch.

„Nic lepšího už dnes neuvidím, ani nechci,“ říkám.

Kouzelnice Moki se ale tajemně usmívá.

Rybář, co si od jedné z žen právě teď bere prázdnou ošatku, neodplouvá, stojí s pádlem v ruce rozkročený v lodi a rozhlíží se po hale, jako by někoho hledal. Na dně pramice, jak si za chvíli – už v proudu, který nás spolu s Moki unáší do delty, mezi hady a plameňáky – všimnu, se mu v louži vody mrská několik malých, úplně průsvitných úhořů.

„Nejlepší návnada na sladkovodní murénu, jen počkejte, to něco uvidíte,“ směje se Moki a prohlíží si nás.

Autor je básník a reportér.

Vygrantovaná společnost?

Cesty nevládního aktivismu v České republice

Otázka „občanské společnosti“ byla v devadesátých letech předmětem jednoho z nejlítějších sporů mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem. Dávalo to smysl. Klaus vyhrál volby a postavil svou vizi demokracie na představě, že vítěz bere vše: má „mandát“ k vládnutí a k tvarování společnosti, jak se mu zlíbí. Havel se oproti tomu zabýval tématem legitimity a zdroje moci, ale také jejího omezení systémem „brzd a protiváh“. V čerstvé paměti byly obrazy plných náměstí a demokratické revoluce, která svrhla diktaturu. Jak se někdejší solidarita a patos mohly rozplynout v pouhém soupeření politických stran o moc?

Havel viděl v občanské společnosti především alternativu k bezohledné centralizaci moci, prostor, v němž lidé vstupují do politiky motivovaní především svými ctnostmi. Zatímco centralizovaná moc bude mít vždycky jen několik barev, občanská společnost představuje pestré předivo obsahující všemožné odstíny. V Havlově pojetí ji reprezentovali výrazné kulturní a duchovní autority, ale také ekologové, církve či odpůrci rasismu. Už mnohem méně ale odbory, viděné jako relikt komunismu. Obraz občanské společnosti se spojil s jinou představou, populární zejména v debatách osmdesátých let: s vizí „ostrůvků pozitivní deviace“. Demokracie prodchnutá občanskou společností neměla být diktaturou jednobarevné většiny, ale prostorem pro skládání a přeskládávání většiny z různých menšin.

Na konci devadesátých let se ke slovu hlásila právě takto pojatá občanská společnost: iniciativy jako Impulz 99, Děkujeme, odejděte! nebo posléze Česká televize – věc veřejná. Některé z nich znovu naplnily náměstí, vyvolalo to ale i rozpaky: proč by měli právě tito občané představovat občanskou společnost? Klaus odpověděl Havlovým věrným, kteří jej vyzvali k odstoupení, ať vyhrají volby, a později, v dobách své prezidentské a postprezidentské radikalizace, dokonce nechal svého mluvčího Petra Hájka vykládat, že občanská společnost je ve skutečnosti převlečený fašistický korporativismus. Jiní autoři si zase kladli otázku, jak vlastně odlišit občanskou společnost demokratů a humanistů od rasistických shromáždění či lynčujících davů: v obou případech lze vysledovat solidaritu, patos a sebeorganizaci, byť se zjevně odlišnými intencemi. Autoři jako Petr Kopecký či Cas Mudde mluvili o „neobčanské společnosti“, která se vyznačuje netolerancí a násilím, i oni si ale byli vědomi paradoxu, že jedna část občanů dává dohromady společnost „občanskou“, zatímco druhá „neobčanskou“.

Mizení společnosti

Ve stínu velkých debat se zatím odehrávaly procesy méně viditelné, ale důležitější pro budoucnost. Finanční podporou občanské společnosti od různých transformačních fondů, například Phare, Evropská unie výrazně ovlivňovala Česko už před jeho vstupem. Byla to reakce na následující problém: ideál občanské společnosti počítal s aktivitou lidí zakořeněných ve společnosti a ve volném čase realizujících své občanské ctnosti. Taková představa ale mohla odpovídat realitě v okamžicích občanského nadšení, nehodila se však k dlouhodobým aktivitám a všednímu dni. Občanská hnutí se tak změnila v nevládní organizace a – jak to už v devadesátých letech komentoval anarchista Jakub Polák – projevil se u nich „syndrom získané grantové závislosti“.

Sociologové Adam Fagan a Arnošt Novák ukázali na příkladu českého environmentálního hnutí, jak jeho proměna v nevládní organizace utlumila jeho horizontalitu, spontánnost a radikalitu – tedy v podstatě to, co dělá hnutí hnutím. I oni ale zčásti přitakávají tomu, že závislost na grantech patrně neměla dlouhodobě udržitelnou alternativu. Tsveta Petrova a Sidney Tarrow pojmenovali situaci jako posun od „participačního“ k „transakčnímu“ aktivismu – nevládní organizace na rozdíl od sociálních hnutí nedosahovaly svých cílů masovými demonstracemi, ale spíš spoluprací, dialogem s mocí a lobbingem. Sociolog Ondřej Císař zdůraznil, že v řadě případů bylo financování z Evropské unie výhodou: umožňovalo uniknout místním předsudkům a zachovat si relativně radikální agendu. Zatímco v devadesátých letech bylo feministické hnutí ostrakizováno, v nultých letech mu financování a záštita Evropské unie vnesly vítr do plachet. Podobně se postupně profesionalizovaná občanská společnost nemusela ohlížet na rasistické předsudky vůči Romům a probojovala inkluzi ve školách. Jenže pochybnosti zůstaly.

Nejen že se špatně rýmoval étos občanské sebeorganizace a vygrantovaná profesionalizace. V momentě, kdy se „občanská společnost“ změnila v „občanský sektor“ závislý na EU a dárcovství, často navíc zahraničním, jsme si mohli klást otázku, v čem je vlastně „občanská“ a zda plní jednu ze svých klíčových rolí: signalizovat akutně zakoušené problémy, být nástrojem k získání pozornosti pro jejich řešení a umožňovat společenskou sebeorganizaci. V reakci na tvrzení, že transakční aktivismus dokáže plnit funkci aktivismu participačního, se můžeme ptát, zda protéza dokáže zcela plnit funkci ruky. Jistě, dokáže uchopit předměty, ale nemůže být součástí krevního oběhu. Podobně se i profesionalizace občanství spojená s nevládními organizacemi stala součástí procesu, který Boris Buden a jiní popsali jako mizení společnosti.

Návrat „neobčanské společnosti“?

A byl tu ještě jeden problém. Aktivismus placený „z Bruselu“, profesionalizovaný a spojený s nátlakem či lobbingem, vyvolával resentiment, kterého dokázala využít různá populistická hnutí, jejichž ideálním terčem se staly genderová expertíza, antirasismus nebo ekologický aktivismus. Na přelomu nultých a desátých let jsme byli svědky i jiné podoby občanské společnosti: protestních hnutí Ne základnám a posléze protestů proti Nečasově vládě a škrtům, tedy protestů nesených levicovou verzí občanské společnosti včetně odborů. Politicky ale situace využili především umírnění populisté v podání Babišova ANO a krajně pravicoví populisté Tomia Okamury.

Na přelomu nultých a desátých let se jako předznamenání věcí budoucích objevily násilné, nenávistné a rasistické demonstrace proti Romům, na nichž se setkávali místní obyvatelé frustrovaní problematickým soužitím s militantní krajní pravicí. „Nejsou nakonec oni onou autentickou občanskou společností spíš než my?“ řekl tehdy na uzavřeném setkání odpůrců rasismu představitel jedné olbřímí nevládní organizace. V následujících letech jsem si na jeho slova často vzpomněl – v době uprchlické krize, kdy šel Prahou průvod se šibenicemi pro „vítače“ uprchlíků, v době různých útoků na feministky, v době covidu a nejnověji během demonstrací za „Česko na prvním místě“, potažmo za vystoupení ze všech mezinárodních organizací včetně OSN, v reakci na rusko-ukrajinskou válku a zdražení elektrické energie. Jistě, mohl jsem mu tehdy odpovědět, že jde o „neobčanskou společnost“, tu se špatnými hodnotami. Čím ale to, že měla tolik étosu a schopnosti mobilizovat, na niž její odpůrci už často pozapomněli? Mezi vyplňováním grantových žádostí se občanský étos a solidarita rozvíjejí blbě.

Hybridizace

Vnímat poslední dekádu jen jako vítězství „neobčanské společnosti“ by ale bylo zavádějící, a ne jen kvůli spornému vymezení obou pojmů. Náměstí nenaplnili jen rozněcovatelé vášní proti muslimským či ukrajinským uprchlíkům, ale také duch Václava Havla, který se vtělil do iniciativy Milion chvilek pro demokracii. Snaha o obnovu étosu demokratického občanství se nicméně zadrhla na pouhé obraně před politickou mocí populistického oligarchy – a mimoděk se tím prozradila politická omezenost dodnes převládající tradice občanské společnosti v Česku.

K devadesátkovým představám o občanské společnosti není proč se vracet. Nemá smysl oživovat ani ducha purismu přítomného mezi tehdejšími radikály, stavějícími sociální hnutí proti nevládním organizacím živým z grantů. Granty fungují podle klišovitého přísloví „dobrý sluha, ale špatný pán“. Pokud dokázaly přeformátovat celá sociální hnutí v neziskové organizace, byl to posun do slepé uličky. Naději představuje hybridizace, kterou vidíme třeba v současném klimatickém hnutí nebo v hnutí nájemníků – propojení nevládních organizací s energií sociálních hnutí. Uvidíme, kam nás tento vývoj přivede.

Autor je politolog a novinář.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Z montovny mozkovna?

Minimální mzda a český pracovní trh

Evropský parlament i Rada Evropy schválily v roce 2022 směrnici, podle níž má přiměřená minimální mzda činit alespoň 60 procent mediánové, respektive 50 procent průměrné mzdy v dané zemi. Tato směrnice výrazně dopadne na Česko, které se vyznačuje extrémně nízkou minimální mzdou nejen v absolutní částce, ale i relativně – aktuálně dosahuje jen 41 procent průměrného příjmu. Problémem takto nízko nastavených minimálních odměn je to, že nepostačují k zajištění přijatelné životní úrovně pracujících rodin, a musí tedy být doplňovány sociálními dávkami. Ekonomicky vyspělejší země Evropské unie ovšem nebyly k prosazování směrnice motivovány ani tak péčí o východoevropskou pracující chudinu, jako obavami ze mzdového dumpingu. Hodinové mzdy jsou ve východní Evropě, kam Česko ekonomicky i politicky spadá, zhruba třetinové oproti zemím evropského jádra.

Hoax o přeplácení

Součástí směrnice je i závazek usilovat o zvýšení podílu zaměstnanců pokrytých kolektivní smlouvou v těch zemích Unie, kde je jich méně než 80 procent – a v Česku tento podíl není ani poloviční. Členské země by měly směrnici implementovat v národních legislativách do konce letošního roku. Česká vláda proto připravila novelu, podle které má minimální mzda postupně růst na úroveň 47 procent průměrné mzdy v roce 2029 a zhruba na této úrovni být nadále automaticky valorizována.

Zároveň má dojít k výrazné změně zaručených mezd, stanovených koeficientem podle náročnosti různých pracovních zařazení, a k jejich zrušení v soukromém sektoru. Minimální zaručené mzdy jsou českým specifikem a pro jejich zrušení lze argumentovat tím, že stát stejně nemá důvod – ani kapacitu – určovat, jakou mzdu by měl pobírat například ajťák, takže jsou zaručené mzdy natolik podhodnoceny, že se v soukromém sektoru prakticky nikoho netýkají. To ale neplatí v sektoru státním a veřejném. Dlouhá léta omílaný hoax o přeplácení státních zaměstnanců vedl k tomu, že stát svým kvalifikovaným zaměstnancům platí výrazně méně než soukromé firmy. Obzvláště palčivé je to u vysokých škol, kde na některých fakultách vede každé zvýšení zaručených platů k rozpočtové krizi. Například Filozofická fakulta Univerzity Karlovy řešila v minulosti tyto situace tím, že akademiky uměle přeřazovala do nižších kvalifikačních kategorií.

Existence zaručených mezd a platů tak paradoxně slouží jako obrana proti rozpočtové lakotě samotného státu, respektive proti některým pravidlům státního financování, jakými jsou nepřiměřeně stanovené finanční normativy u různých oborů studia. Zaručené platy tudíž mohou pomoci při vyjednávání o přerozdělování mezi fakultami, případně o financování rozpočtových a příspěvkových organizací.

Základní poučky

Jak se s plánovaným zvyšováním minimální mzdy vyrovná český trh práce? Bývalý preziprohlásil: „Základní ekonomická poučka praví, že když je minimální mzda vyšší než rovnovážná mzda na trhu práce, přicházejí lidé o místa.“ Zapomněl však dodat, že tato poučka platí jen v některých ekonomických modelech, konkrétně v tom nejjednodušším modelu dokonale konkurenčního trhu práce. To je bohužel jediný model, jenž některým absolventům ekonomie uvízne v paměti. Empirická literatura ovšem tuto údajnou „základní poučku“ nepotvrzuje, což zprvu vyvolalo překvapení i u samotných průkopníků metod empirického testování hypotézy o vlivu zvyšování minimální mzdy na zaměstnanost. Někteří ekonomové proto usoudili, že na trzích práce nelze předpokládat existenci dokonalé konkurence – že mnohem častější situací, než se dříve předpokládalo, je existence monopsonu (což je poptávková analogie monopolu): monopsonní zaměstnavatel využívá své tržní síly k maximalizaci zisku držením mezd i zaměstnanosti pod úrovní maximalizující ekonomickou efektivitu.

Já se však domnívám, že by se kritika měla zaměřit nejen na předpoklad dokonalé konkurence, ale i na model dílčí rovnováhy, podle něhož se změna rovnováhy na sledovaném trhu neprojeví na trzích ostatních. To je obtížně splnitelné právě u trhu práce, kde rovnovážná mzda ovlivňuje rozpočtové omezení drtivé většiny spotřebitelů i investiční chování firem. Namísto modelování trhu práce dílčí statickou rovnováhou by proto bylo vhodnější používat dynamické modely, nebo modely vyučované ve specializovaných kursech ekonomie práce, podle nichž může stejně jako v modelu monopsonu vést zvýšení minimální mzdy i ke zvýšení zaměstnanosti – v rozporu s Dlouhého „základní“ poučkou (středoškolské) ekonomie.

Tím se dostáváme k problému, jakým způsobem je u nás ekonomie vyučována. Poučky, z nichž jsou studenti zkoušeni a jež pak někteří z nich reprodukují v ekonomické žurnalistice a poradenské činnosti, jsou totiž vždy odvozeny z předpokladů určitého modelu. A s platností těchto předpokladů na konkrétní jevy hospodářské politiky bývá svízel. Tím se ekonomie liší třeba od fyziky. Ve fyzice se studenti nejprve naučí jednoduché modely newtonovského světa, aby v pokročilejších kursech zjistili, že mnohé z předpokladů těchto modelů neplatí. Pro většinu reálných aplikací ale newtonovská fyzika poskytuje dostatečně přesnou aproximaci fyziky relativistické. V ekonomii tomu tak není – selský rozum a jednoduché modely často poskytují předpovědi diametrálně odlišné od modelů komplexnějších. Proto výuka ekonomie ve světě v posledních dekádách klade větší důraz na empirické testování hypotéz a modelových předpovědí i na větší propojení s dalšími vědními obory. V Česku jsou ale stále hojně využívány zastaralé učebnice poplatné étosu devadesátých let. V tomto ohledu zaostáváme i za Slovenskem, jehož centrální banka financovala překlad moderní on-line učebnice CORE Econ.

Český unikát

Efekt chystaného výrazného zvýšení minimální mzdy je tedy nutné průběžně empiricky zkoumat, zároveň by však bylo vhodné reformovat extrémně vysoké daňové zatížení nízkopříjmových zaměstnanců a OSVČ, což je další český unikát. Takto nastavený systém je nutně neefektivní, neboť co stát jednou rukou chudým domácnostem vezme na daních a kvazidaních (odvodech na sociální a zdravotní pojištění), to jim druhou rukou složitě vyplácí sociálními dávkami, Při zohlednění těchto dávek tak z každé tisícikoruny mzdových nákladů získá nízkopříjmová domácnost jen 160 Kč, což vytváří silnou motivaci k práci načerno a švarcsystému.

Zvyšování mezd, ke kterému nás ve vlastním zájmu donutila západní Evropa, může sloužit i jako pobídka k příslovečné změně „z montovny na mozkovnu“, což by ale vyžadovalo rozsáhlé investice do vzdělávání a infrastruktury, zatímco česká vláda se v důsledku snižování daní pro bohaté a iracionálního strašení dluhem vydala opačnou cestou – v rozporu s vlastním programovým prohlášením, které deklarovalo vzdělávání a zvyšování konkurenceschopnosti jako prioritu.

Autor je politolog a ekonom.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Zrada filosofie

Doba je složitá, říká filosofický podcast, který běží na rozhlasové stanici Vltava. Zazněla v něm řada myšlenek, jak by filosof (člověk vycvičený na filosofickém myšlení současnosti i minulých věků, znalec kontextů a perspektiv, systémů i postupů tázání, rozprav a metod) mohl pomoci současné společnosti: v obecné orientaci, při místních sporech v obcích či na univerzitách, v nejistotě existenciální, prostě tam, kde to společnost, stát či vláda budou potřebovat. Nemůžeme sice vyřešit geopolitické problémy světa, co ale udělat můžeme, je drobná práce tam, kde jsme. Můžeme pomoci komunitě, bližním, sobě. Filosof jako pomocník, asistent, mikromanažer, mediátor, solicitér současného světa – jaká to lákavá a vkusná představa! Konečně budou filosofové k něčemu; „zrada filosofů“, kteří obvykle dávají od světa ruce pryč, je zažehnána.

O „zradě filosofů“, kteří se nezapojují do řešení problémů a nechtějí společnostem zmítaným krizemi poradit, psal už před mnoha lety ekonom Tomáš Sedláček. Všichni se snaží pomoci, seč mohou, jen filosof sedí na univerzitě a dumá o smyslu jedné Spinozovy věty. Kdo jiný by měl radit a zachraňovat svět, naznačoval tehdy ekonom-myslitel – jako by filosofie měla pouvoir ke správnému nahlížení univerza, a tudíž i návod na správný život lidí a společnosti, ne-li kultur a civilizací. Filosof sice tradičně spíše neví, a tak hledá a zpochybňuje, ptá se a zase ptá, ale všichni víme, že se jen tak dělá (jako Sokrates), že ve skutečnosti ví víc, než si myslíme. Touha po pozitivním praktickém vědění je dnes tak silná, že dokonce přetváří dějinnou figuru myslitele do podoby mudrce, který předstupuje před veřejnost, aby ji poučoval a vedl.

Když zakladatel fenomenologie Edmund Husserl mluvil o filosofovi, který „se stává funkcionářem lidstva“, myslel tím, že se filosofové musí zasazovat o hledání společné, jedné filosofie, která by byla základem pro dorozumění. To, co se rozpadá, musíme spojit, nakonec možná jen proto, že jsme někde na začátku udělali kardinální chybu. Filosof se pustil do posledního pokusu o záchranu jakési jednoty světa, který se později definitivně rozpadl do fragmentů a různých atomizovaných a individualistických verzí. Jedna filosofie – vedená dokonce metodicky jako přísná věda – nalezena nebyla, navždy se ztratila a musíme se s tím smířit.

Přesto se dnes filosofové opět pasují do funkcionářské role rádců vlád, jedno, zda z upřímného přesvědčení, nebo pro větší pozornost společnosti a odměnu v grantech. Není to pozice revoluční, kterou všichni znají z Marxova bonmotu, že „až doposud filosofové svět pouze vykládali, je načase ho změnit“. Jde naopak o obranu a restaurování civilizace, která se bojí svého rozpadání, nerozumí mu, nedokáže v něm najít inspiraci a chce se mu bránit, aby přežila. Bojíme se vlastního myšlení, a tak totéž myšlení nasazujeme proti subverzivnímu ohrožení filosofie. Upevníme a vyztužíme systém (ostatně nic jiného nemáme, TINA), aby se nám v něm žilo šťastněji…

Filosof se stává nástrojem budování moci nad (moderním) chaosem, který je třeba svázat řádem rozumu. Vládnutí v liberální společnosti už není panování, jak to popisoval Michel Foucault, nýbrž dobrá správa země, good governance. Při snaze o posilování systému či vytváření odolnosti vůči krizím osobním i společenským je filosofie nástrojem, instrumentem moci. Chce si pomoct tím, že pomůže jiným, že konečně bude užitečná, že se vyplatí. Resilientní virus – snaha posílit a zabezpečit, co se dá – se šíří i ve filosofických kruzích, zarývá se do všeho, co děláme, aby jako správný parazit žil z toho, co se zdá být špatné a nejisté. A že toho všude kolem je! Ženeme se s filosofy po boku za bezpečím, kterého nikdy nedosáhneme. Nápadně to připomíná práci Kafkova živočicha v povídce Doupě. Ze zabezpečování se stává neuróza či posedlost, jež ale vede k objevení dalšího nebezpečí, růstu strachu, z něhož se dá zešílet. Filosof jako „asistent lidstva“ nakonec nepomáhá, neuklidňuje, nýbrž svou iluzí vytrénované síly znovu znervózňuje ty, které přišel zachránit.

Je-li filosof zoufalý a nervózní z toho, že není užitečný bezradné společnosti, a dobrovolně se nabízí k politické instrumentalizaci, je to vykročení z filosofického postoje, který se nikdy nezakládá jako vědění, nýbrž jako život. Filosof jako asistent lidstva – to je stejně strašlivé pomyšlení, jako když se Gilles Deleuze divil tomu, že podniky (a snad i kapitál) mají svou Duši. Funkcionář lidstva měl ještě svůj filosofický smysl, jakkoliv to byla dějinná iluze; pomocník humanity již definitivně přechází do oblasti veřejných sociálních služeb. Iluze je to ale podobná.

Autor je publicista.

55 kilometrů od Kolína

Z okruhu Praha!

Co není nikde jinde

Patrikovi a Maše

Skyline Hradčan

se svatovítskou (neodbytnou) siluetou.

Nad Vltavou. S každým nadechnutím.

Za Lennonovou zdí. Platan.

Za Velkopřevorským náměstím.

55 kilometrů od Kolína.

Co není nikde jinde

než nad Folimankou. Bastion.

S výhledem na Vyšehrad –

na Slavín (neodbytných) hrobů. Tento

je Metodie. Záleží,

na které straně hřbitovní zdi právě jsi –

putovní kamínek 790 03

ze Ztracenky.

Domov po domově

Petru Gojdovi

Co by byl svět bez pojistných událostí?

Co by byl svět bez vražd

neobjasněných Sherlockem Holmesem?

Řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti.

Louka zatím není milencům k dispozici.

Kdy rozkvetou akáty nad garden party?

Ve střetu zájmů pohledů, pejskařky a mých,

magnólie. Pochoutkově růžová.

V parku na náměstí Generála Kutlvašra.

Obnažené rameno pejskařky

na pozadí oranžového popelářského vozu.

Co bych byl bez averze k pražským psům?

Co by byl duben bez četby Eliotovy Pustiny?

Nusle. Domov po domově.

Kvetoucí kaštany na Kampě

Karlu Škrabalovi

Přes most Legií se prohnal na skútru jídlonoš

s azurovou krychlí na zádech. Na bílém pozadí.

Zamítnout zimu. Nikdy jsem nebyl připravenější

na titulní období roku. Na jaro

s vyloučením šedé. Staročeši.

Mladočešky. Na Kampě. Celá Mléčná dráha

se vejde do kaštanové koruny. Slast z kvantity.

Kvetou krátce – kaštanové květy – my.

Na podolském hřbitově

Michalu Jarešovi, 29. 5. 2023

A ku B se má jako D ku C. Zakládá

vztah (poměr) A ku D a vztah B ku C.

Neututlatelné tělesné potřeby

ze zákona zachování života.

Když odkvétají kaštany.

Když rozkvétají akáty a májové dívky

do životní velikosti, ohlašuje se červen.

S cestovními plány na léto. Nyní však

rozkvétají bílé bezy vůkol. V tu ránu

mě vylekal hrob básníka Libora Pločka –

jako když prolomením rychlosti zvuku

ozve se sonický třesk – otřásající zemí

i zdmi podolského hřbitova.

Na tomto světě

bývám otřesen tím, čím jiní zřídka.

Beru si k srdci, co jiní lidé zřídka.

Bývám vylekán víc než jiní lidé –

strachuji se víc než strach.

E ku F se má jako H ku G. Zakládá

vztah (poměr) E ku H a vztah F ku G

ze zákona zachování života.

Je mrtvý víc než jiní lidé. Básník.

Kolínské artikuly

Velký pátek 7. 4. 2023

To nám ještě scházelo

na seznamu městopisné neobeznámenosti:

Kolín;

řečený Jeruzalém na Labi.

Hostování v penzionu Pod věží

(svatého Bartoloměje).

V Parléřově ulici.

Shodný druh toaletních papírů používáme

doma, lásko.

Nesvítí slunce.

Na Velký pátek jsme navštívili

kolínskou synagogu.

„Když jsem vystoupil na vrchol Golgoty,

strhli ze mě šaty. Byl jsem svlečen donaha.“

Je nepřijatelné, aby druhý člověk

disponoval mým tělem bez mého souhlasu.

V nadživotní smrtelnosti. V mateřštině

mailování s básníkem Tomášem Gabrielem.

Je přítelem člověka. Hostuji v jeho řeči –

s mým souhlasem předem. Pomilujeme se?

Lásko, co budeme spolu v Kolíně dělat zítra?

Bílá sobota 8. 4. 2023

Zakuckala se. Zuta

s rozpuštěnými vlasy. Pohlavně poslušná.

Plná starých radiopřijímačů,

restaurace s terasou nad Labem.

Narůžovělý pruh na obzoru nad paneláky.

Nad elektrárnou na pravém břehu Labe.

Rozhodl jsem se přečíst Demlovu Pupavu.

V Kolíně. Na Bílou sobotu.

Spoluuspokojí nás pistáciový dort?

V troubě. Ve stejnojmenné kavárně

svého času zasedal básník Milan Ohnisko

se Zutou. Je přítelem člověka.

Lásko, co budeme spolu v Kolíně dělat zítra?

Neděle velikonoční 9. 4. 2023

Jsme v Kolíně na pozorování.

Kmochova ostrova.

Posel pradliského venkova,

básník Jan Slovák,

se právě ve vlaku prohnal kolem –

vyplývá z krátké textové zprávy

(zdravice). Je přítelem člověka.

Skutečnost smrti denně aktualizovaná.

Třetím tělem stáří. Sympatickými nervy.

Nekontrolovaná citoslovce. Některým

citoslovcím mohu později oponovat.

Podle busoly jsem určil oltářní orientaci

v chrámu svatého Bartoloměje.

Lásko, co budeme v Kolíně dělat zítra?

Pondělí velikonoční 10. 4. 2023

Na první pohled jsme si v Kolíně nepřišli

na své.

Tedy budeme muset spoléhat na druhý pohled,

na prozření paměti nostalgie. Zpětně viděno –

teprve nastane, co (přezírané) předcházelo;

nedochvilná přítomnost. Vida –

Kmochův ostrov,

když my už tu nebudeme!

Dochvilné vlakové spojení

s Prahou nepřerušeno.

Lásko, co budeme v Kolíně dělat předevčírem?

S návratem nepočítáme.

David Fesl, Esther Kläs: Budu se dívat s vámi

Gaël Segalen: Aire Du Maquis D’Em

Heinrich Böll: Ochranné obklíčení

Kristina Andělová, Jiří Suk, Tomáš Zahradníček: Pro nás dějiny nekončí

Kuře pro Lindu

Laird Barron: Černá tma zapomnění

Moc mě zajímá víc než mocní

Se Sergiem Ramírezem o básnících, geopolitice a Nikaragui

Když dnes slyšíte staré a zlidovělé písně latinskoamerické levice, třeba El pueblo unido jamás será vencido (Sjednocený lid nelze porazit), co při tom cítíte?

V první řadě je to nostalgie, stesk po latinskoamerické protestní hudbě. Byl to symbol vzpoury, která poznamenala mé mládí – boj proti Somozově diktatuře, potom odpor proti diktaturám v Chile a dalších zemích jihu Latinské Ameriky. Ta píseň reprezentuje něco obecně latinskoamerického. Když jsem se v roce 1978 vrátil se Skupinou dvanácti z Kostariky do Nikaraguy, v hlavním městě se konaly velké lidové demonstrace a tahle píseň byla něco jako hymna. Zaznívala v celé Latinské Americe, symbolizovala protest a revoluční boje.

V dnešní Nikaragui si ale tu píseň uzurpuje režim Daniela Ortegy, i když už je dávno autoritářský…

Ano, a nejen ji. Především si nárokuje hudbu známého nikaragujského písničkáře a skladatele Carlose Mejíi Godoye, který byl hudebním hlasem revoluce – napsal slavnou píseň Nicaragua, Nicaragüita nebo hymnu Sandinistické fronty národního osvobození (FSLN). Když se o mnoho let později s FSLN rozešel, prohlásil, že zakazuje, aby jeho hudba zněla na akcích režimu, který terorizuje obyvatelstvo. Režim ale zákaz ignoruje a jeho písně zneužívá dál.

Píšete už šedesát let, dříve jste psal o rodinné diktatuře Somozů, kterou jste pomáhal svrhnout, pak o současné rodinné diktatuře Daniela Ortegy a jeho manželky Rosario Murillo, vašich někdejších spolubojovníků. Jaký je to pocit, psát už o druhé diktatuře ve vlastní zemi?

Jistě je frustrující, když se spisovatel celý život zabývá tématem diktatury – jako by boj, do kterého jsem se zapojil, nikam nevedl a všechno bylo odsouzeno k opakování. Je to hořká zkušenost, ale na druhou stranu se tím zdůrazňuje, jak důležité je pro nás latinskoamerické spisovatele vyprávět o moci. Moc tu znepokojivě, zásadně a přímo ovlivňuje životy lidí, proto jde o věčné literární téma. A není to jen politická moc, ale i ta mediální, anebo třeba moc navázaná na drogy a obchod s nimi.

Moc je ostatně i název jedné z vašich vůbec prvních povídek z roku 1963. Dá se říct, že moc představuje vaše životní téma?

Myslím, že ano. A skutečně spíš moc než samotní mocní. Moc mě zajímá jako fenomén, který se vplétá do lidských životů. Například jak se projevuje v diktatuře, která má revoluční rétoriku, a přitom se obrací v totéž, proti čemu bojovala. Jak veřejný život ovlivňuje a mění ten soukromý? To si podle mě zaslouží být vyprávěno literárními prostředky.

V latinskoamerické literatuře nicméně existuje i zvláštní subžánr „románů o diktátorovi“. Udělat literární postavu ze samotného Daniela Ortegy se nechystáte?

To mě příliš neláká – jde mi spíš o fungování moci, a krom toho bych řekl, že archetyp tradičního diktátora už byl v latinskoamerické literatuře definován, třeba v Márquezově Podzimu patriarchy, a jen by se opakoval…

Pokud jde o skutečné diktátory, Nikaragua Daniela Ortegy má dobré vztahy s Putinovým Ruskem. Podporuje invazi na Ukrajinu, v zemi byli nedávno přítomní ruští vojáci…

Mají smlouvy o spolupráci v bezpečnostní oblasti, Rusko se podílí na výcviku policie, rozvědky a podobně.

Což je oficiální stránka věci. Ale co běžní Nikaragujci? Zajímalo by mě, jestli dodnes na Rusko hledí se sentimentem jako na zemi, která bývala protiváhou mocenských zájmů USA v Latinské Americe, a zda od něj nemají mylná očekávání.

Mezi běžnými lidmi tenhle sentiment není, ale v řadách tradiční latinskoamerické levice ano. Je to kuriózní jev – velká část této levice je pořád přesvědčená o kontinuitě mezi Sovětským svazem a putinovským Ruskem. V Latinské Americe je to časté. Think tanky a další regionální organizace tradiční levice se neodvažují odsoudit invazi Ruska na Ukrajinu: buď k ní mlčí, nebo ji všelijak omlouvají. Jsou to tytéž segmenty levice, které odsuzují izraelské bombardování Gazy, ale ne masakr Hamásu. Já se pořád považuji za levičáka, ale levicové přesvědčení je podle mě i přesvědčení etické a patří k němu také univerzální lidská práva. Zatímco tahle oportunistická levice má velmi selektivní vidění.

Jako by žila v klasické fázi studené války…

Ano, a dnes, kdy jsme v její další fázi, se opět řídí tím, že každý nepřítel USA je jejím přítelem.

Existovala kolem roku 1990 reálná šance studenou válku ukončit a předejít její současné fázi, pokud by se tehdy Západ neoddával triumfalismu a sebestředným představám o konci dějin?

Tehdy to tak viděl málokdo. Gorbačovův Sovětský svaz se rozpadl, Jelcinovo Rusko nikdo nebral příliš vážně, očekávalo se, že z postsovětských zemí se stane něco na způsob zemí třetího světa, aspoň v tom smyslu, že geopoliticky nebudou představovat žádnou dostředivou sílu. Čínu jako světovou velmoc tehdy také ještě prakticky nikdo nevnímal. Nastoupil tedy triumfalismus, předpokládalo se, že zvítězil kapitalismus a demokracie, že všechny zbývající evropské země postupně vstoupí do Evropské unie a NATO, a nikdo nepředvídal, že se objeví někdo jako Putin. Ten ale nerestauruje ani tak Sovětský svaz, jako spíš předchozí impérium ruských carů. Současná fáze studené války je nicméně trojstranná a hlavním vyzyvatelem USA není Rusko, ale Čína.

Která je v Latinské Americe ekonomicky čím dál silněji přítomná.

Ano. Rusko má zdroje víceméně na to, aby udrželo vedení války na Ukrajině, ale schází mu ekonomická moc, se kterou by mohlo nastoupit do Latinské Ameriky, jako to dělá Čína. Ta už je pro mnoho latinskoamerických zemí největším obchodním partnerem. A má dlouhodobé strategické zájmy, teď se například chystá budovat přístav v Antarktidě.

Nebyla to ostatně Čína, kdo chtěl stavět v Nikaragui megalomanský průplav mezi dvěma oceány jako alternativu k Panamskému průplavu?

Nemyslím, že by na tom měla Čína skutečný zájem – byl to spíš projekt podnikatele a politického dobrodruha jménem Wang Ťing, kterému se asi před deseti lety podařilo oklamat Ortegu, aniž by celý záměr myslel vážně. Navíc v té době Nikaragua ještě neměla diplomatické styky s Čínou, ale s Tchaj-wanem. Teď, když vyměnila Tchaj-wan za Čínu, už Peking o kanálu nemluví. Už v době velkých protestů v roce 2018 to byl mrtvý projekt.

Vy jste tehdy ještě žil v Nikaragui, ale v roce 2021 jste musel odejít…

V listopadu 2021 se konaly prezidentské volby a Ortega už pár měsíců předtím pozavíral všechny opoziční kandidáty a předáky, případně je přinutil opustit zemi. Byl to kritický rok, kdy se represe dotkly i mě a byl na mě vydán zatykač. Od té doby není v zemi politická opozice.

Stal jste se tehdy součástí nebývalé migrační vlny.

Ano, migrace ze země silně vzrostla. Dřív byla spíš socioekonomická, lidé prchali hlavně před chudobou, ale Spojené státy nepovažovaly Nikaraguu v otázce migrace za „kritickou zemi“. Zaměřovaly se hlavně na takzvaný severní trojúhelník – severní z hlediska Střední Ameriky –, čili na Guatemalu, Salvador a Honduras. A najednou se Nikaragua dostala na první příčku, naráz přišlo 170 tisíc lidí. A týkalo se to i střední třídy – začali utíkat právníci, lékaři, inženýři nebo ajťáci.

Mnozí z těchto migrantů podstupují martyrium, které v roce 2010 popsal Óscar Martínez v knize Bestie. Na migrantech nesejde. Například putují přes Mexiko na nákladních vlacích, čelí násilí ze strany narcos…

To ano, ale od doby, kdy Óscar psal svou knihu, se některé věci radikálně změnily. Tehdy ještě Mexikem neputovaly tisíce Nikaragujců ve snaze dostat se na hranici USA, neexistovaly rozsáhlé převaděčské sítě Haiťanů, Afričanů, lidí z Blízkého východu. Trasa přes prales Darién na hranici Kolumbie a Panamy byla zavřená, zatímco dnes tamtudy projde i tisíc lidí za den. Čili celý ten fenomén ještě výrazně zesílil.

Zkusme se vrátit k literatuře, i když ani tady se nevyhneme vztahu s politikou. V nikaragujské Granadě se léta konal velký Mezinárodní festival poezie, kterého se zúčastnilo i několik českých básníků. I toho se zmocnila vládnoucí garnitura?

Festival, jak jsme ho znali, už neexistuje. Režim ho pak zkusil zorganizovat po svém, ale bylo to fiasko. Nejdřív vláda zastavila financování pořádající organizace, a potom, v roce 2018, už bylo politické klima tak napjaté, že pro takovou akci nebyly podmínky.

Dá se říct, že se literární život v zemi zastavil?

Ano, protože odešli i ti poslední spisovatelé, kteří zůstávali.

Například známá, ale do češtiny dosud nepřeložená Gioconda Belli?

Ta odešla do Madridu jako já, vídáme se tam, a stejně jako mně jí odebrali občanství. Pryč je i Carlos Mejía Godoy, který teď žije v Kalifornii. Odešli spisovatelé, hudebníci, písničkáři, herci…

Překvapila mě informace, že v zemi nejsou žádná nakladatelství. Dokonce ani režimní?

Knihy vládu nezajímají. Samozřejmě kromě učebnic, což má pod palcem ministerstvo školství. Ale literárních nakladatelství bylo jen pár, a ta skončila.

Nikaragua má přitom výraznou literární tradici. Básníka Rubéna Daría, největšího modernistu španělskojazyčné literatury, zná v Latinské Americe aspoň podle jména skoro každý. Pro leckoho je to nudná školní četba, ale pro vás zůstává živoucí postavou…

Je to vlastně kulturní hrdina celé Latinské Ameriky, a především Nikaraguy, kde je dodnes populární i mezi lidem. Proto je pro mě tak přitažlivou postavou – ne Darío, jak ho známe z bankovek a poštovních známek, ale ten skutečný. Přestože pocházel z tak malé země, proslavil se tím, že byl básník, což je výjimečné.

A pokud jde o jeho básnický odkaz? V jednom z nedávných článků pro deník El País jste napsal, že próza by bez poezie neexistovala.

Próza je způsobem vyjádření poezie. Pokud spisovatel nezní aspoň trochu jako básník, těžko napíše prózu, která by měla melodii a rytmus a která by zkrátka fungovala. Vyrůstal jsem v zemi se silnou básnickou tradicí a během dospívání jsem se cvičil především na poezii, mnohem víc než na próze. Rubén Darío může být nudný klasik, ale jeho vliv byl obrovský a působení modernismu jakožto literárního směru je ve Střední Americe a Nikaragui dodnes patrné. Verlaine, Baudelaire, symbolismus, parnasismus, to všechno tu zanechalo velkou stopu. V Nikaragui nicméně došlo ke zvláštnímu jevu: po smrti Rubéna Daría v roce 1916 nastal v poezii permanentní zvrat. Náš první velký básník po Daríovi, Salomón de la Selva, se přidal k avantgardě, žil ve Spojených státech, psal ve španělštině i angličtině, v New Yorku měl románek s básnířkou a feministkou Ednou St. Vincent Millay. A s ním se dostala do Nikaraguy nová severoamerická poezie. Básníci jako José Coronel Urtecho nebo Ernesto Cardenal – s nímž jsme později byli v Managui dlouholetí sousedé – ji začali překládat, takže jsem už během dospívání měl k dispozici překlady Carla Sandburga, T. S. Eliota nebo Ezry Pounda, kterého jsem měl načteného už v sedmnácti letech. Této poezii vděčím za mnohé.

Sám jste se ale psaní básní nevěnoval?

Za začátku jsem je psal, ale brzy jsem si uvědomil, že mám nadání spíš pro vyprávění příběhů než pro psaní básní. Poezie mi slouží jako základ, ale nevyjadřuji se v básních, nýbrž v próze.

Vaše poslední kniha vyšla letos a jmenuje se Zlatý kůň. Zaujalo mě, že se částečně odehrává v Rumunsku.

Ten román je plodem imaginace, vystoupením ze šablony – i když žiji v exilu a čelím politické realitě své země, nechtěl jsem se nutit zas a znovu používat literaturu jako komentář k politické situaci. Proto v knize není nic z nikaragujské současnosti a místo toho jsem se plně oddal imaginaci. Hrdinkou je chromá kněžna z karpatského šlechtického rodu. Zamiluje se do kadeřníka, který vynalezne kolotoč s figurami koní a vytvoří jeho podrobný nákres, aniž by tušil, že taková věc už existuje. Potom přijdou vzájemné úklady, ona uteče do Paříže, potká tam jednoho Mexičana, který se vydává za syna Maxmiliána I., mexického císaře z rodu Habsburků, a v roce 1907 se dostanou do Nikaraguy. Základem románu jsou sice historické reálie – Rakousko-uherská říše, Rumunské království, Francie, železnice, výroba kolotočů –, ale jako celek je čistě imaginativní.

Ale přece jen má blízko k historickému románu…

Pokud jde o Latinskou Ameriku, její uplynulá i právě probíhající historie je výborným materiálem pro román – právě proto, jak tam vypadá normalita. Je to něco jiného než klidný průběh dějin, kdy se věci řeší v parlamentu, u volebních uren, u nezávislých soudů, v institucích občanské společnosti. To se naopak do románu příliš nehodí…

Protože je to nuda?

Ano, v zásadě proto. Ale v Latinské Americe platí, že dějiny jsou zdrojem neustálých zvratů a překvapení, která v románu mění normalitu zažívanou literárními postavami. Už jsem zmiňoval pronikání veřejného života do soukromého – veřejnému životu se takříkajíc nedá vyhnout. Sotva můžete napsat milostnou scénu z ložnice, aniž by v pozadí zaznívaly výstřely nebo křik z demonstrace.

Ve vašem románu Tongolele neumí tančit jedna z postav říká, že probíhající protesty možná znamenají začátek „nikaragujského jara“, ale záhy je uzemněna slovy, že v Nikaragui „bohužel máme jenom dvě roční období, zimu, kdy prší, a léto, kdy neprší“. Může nikaragujské jaro přijít aspoň ve střednědobém horizontu?

To nevím. Když člověk zestárne, horizonty už pochopitelně nejsou tak daleké. Člověk nevyhnutelně myslí na to, co může nastat ještě za jeho života. A za toho mého si možností takové změny vůbec nejsem jistý. Dejme tomu, že by mi Ortega jednoho dne řekl, že se můžu bez obav vrátit do Nikaraguy, já bych přijel a byl bych tam zavřený ve svém domě, bez svobodných médií, bez možnosti vídat přátele – to by mi nedávalo smysl. Musela by to být hluboká změna. Kdoví, třeba se jí dožiji, ale v tomhle jsem trochu pesimista.

Pokud se ještě vrátíme k vládnoucímu režimu – ve kterém momentu nastal zlom, kdy se věci začaly vyvíjet neblahým směrem?

Podle mě nastal už v roce 1990 – píšu o tom v memoáru Adiós Muchachos (Sbohem, chlapci). V roce 1990 jsme jako FSLN přijali volební porážku. Bylo to skvělé a správné rozhodnutí, na němž se původně podílel i Daniel Ortega jakožto prezidentský kandidát. Ale už druhého dne litoval. Přišel tenkrát za mnou do kanceláře a řekl, že porážku nemůžeme přijmout, že to znamená prohru revoluce a tak dále. Já jsem se mu snažil vysvětlit, že to tak není: že musíme získat důvěru zpátky, znovu přesvědčit lidi, aby se Sandinistická fronta opět mohla stát politickou většinou, protože když nemáme většinu, jak bychom mohli vládnout? Tehdy se vynořil starý známý problém avantgardy, která má vždycky historickou pravdu, bez ohledu na nějaké většiny. A k tomu přistoupily vůdcovské ambice. Podle mě se v těch dnech Ortega zapřisáhl, že se k moci vrátí a už se jí nevzdá. A to také dělá – drží se moci za jakoukoliv cenu, bez ohledu na lidské oběti. Počet mrtvých při potlačování protestů v roce 2018 byl na tak malou zemi obrovský – a šlo o cílené zabíjení, o teror.

Politické násilí tehdy přesáhlo míru známou z Venezuely?

Ano, bylo to ještě horší.

Když se ale ohlédnete o pětačtyřicet let zpátky, do doby sandinistické revoluce a svržení diktatury Somozů, myslíte si i dnes, že to stálo za to?

Taková otázka by byla snazší, kdybyste se mě ptal v mých třiceti letech. Tehdy, na konci sedmdesátých let, byl svět jiný. Ale ano, povstání proti tehdejší diktatuře bylo správné rozhodnutí a udělal bych to znovu. A dnes? Už bych asi nebyl revolucionář… Starý revolucionář, to je přece jen trochu trapné.

Molière: Škola žen

Podřízení, vzdor a emancipace?

Dvě dekády východní periferie Evropské unie

Postkomunistické elity považovaly za svoji hlavní ambici „nevinný“ útěk ze zajetí ruského „Východu“ zpět na civilizovaný „Západ“, kde se rozhodly hledat politickou a ekonomickou rovnoprávnost. Milan Kundera to vyjádřil už v osmdesátých letech ve svém eseji o střední Evropě Unesený Západ (česky oficiálně vyšel až v roce 2023). Tento údajně nevinný návrat do Evropy v sobě přitom skrýval pochybnosti i mocenské ambice. Především Středoevropané pochybovali, zdali západní Evropa neztratila tradiční evropské hodnoty a touhu po volnosti, které si z pudu sebezáchovy údajně uchovaly společnosti postkomunistické. Jejich mocenskou ambicí pak bylo navrátit se do západního bloku a evropského projektu, jenž na konci dějin hodlal přetvořit zbytek globalizovaného světa k obrazu svému.

Dvě východní strategie

Do roku 2024 se zcela nenaplnila ani jedna z obou ambicí. Zaprvé, ani visegrádská střední Evropa, jejíž společnosti si nárokovaly mezi ostatními zeměmi z nového východu EU privilegovanou pozici, nezískala plnou politickou a ekonomickou rovnost se staršími členskými státy. Podle think tanku European Democracy Consulting zůstávají zástupci východních členských států v unijních institucích dlouhodobě hluboce podreprezentovaní. Žádná ze zemí východní periferie EU také zatím nedosáhla plné ekonomické konvergence. Klopýtající Česko s 91 procenty a setrvale rostoucí Polsko s 80 procenty průměru unijního HDP na hlavu sice s fanfárami přeskakují jižní periferii kontinentu, ale nadále se krčí za nadprůměrnými 115 procenty Německa a 130 procenty Nizozemska v evropském centru. Východu dávno došlo, že EU nerovnosti místo narovnávání jen nanovo přeskupuje skrze vzájemnou soutěž evropských společností.

Zadruhé, narostly pochyby o prestiži a ekonomické váze EU. Světová polykrize, tedy série vzájemně se umocňujících krizí od finanční krize 2008 až po probíhající ruskou agresi proti Ukrajině, znejistila především Evropu. Východní rozšíření sice utvrdilo Unii v sebeobrazu mocnosti, k jejímž civilizačním hodnotám a socioekonomickému modelu svět bezpodmínečně vzhlíží, dnes ovšem „geopolitická Evropa“ tyto hodnoty a model údajně musí před světem bránit. Podle analýz prestižního think tanku ECFR se toto úsilí prolíná s krizí identity Evropanů, pochybami o životaschopnosti EU ve zbytku světa i procesem „vazalizace“ a podřízení kontinentu Spojeným státům.

Střední Evropa na své polovičaté zrovnoprávnění v EU stíhané krizí identity a moci dnes odpovídá dvěma strategiemi: suverenistickou a proevropskou. Ačkoli se suverenisté jako Viktor Orbán nebo Robert Fico (jakožto protivníci evropského mainstreamu) a proevropané jako Donald Tusk a Petr Fiala (považující se za jeho součást) vůči sobě vyhraňují, obě strategie mají dva společné rysy. Jedním je snaha o emancipaci východních zemí vůči západoevropské dominanci a vedení v Unii. Druhým je fakt, že tyto strategie nejsou žádnou exotickou výjimkou východního souboje mezi místními autoritáři a navraceči do Evropy, ale plně zapadají do celoevropského posunu ke středopravicové až krajně pravicové přestavbě EU. Obě strategie lze přitom chápat jako výsledek podřízení se proevropským ambicím let devadesátých a nultých, které se brzy změnilo ve skepsí umocněné zklamání a suverenistický vzdor let desátých.

Podřízení v nultých letech

Východní rozšíření bylo procesem, v němž se Středoevropané podřídili symbolickým, materiálním i formálním nerovnostem Evropské unie. Ty byly vyjádřeny v samotných přístupových podmínkách, které celkovou transformaci východu kontinentu zasazovaly do obrazu (neo)liberální EU a zároveň ji normalizovaly jako vzájemnou soutěž o dosažení minimálních civilizačních kritérií (západo)evropanství. Kodaňská kritéria od roku 1993 nejenže stanovila technokratizované a mnohem tvrdší vstupní podmínky než v předchozích kolech rozšíření, ale od kandidátských zemí postupně vyžadovala implementaci standardů a pravidel, kterým se dosavadní členské státy vyhýbaly. Samotný rok 2004 neznamenal narovnání nerovností mezi Západem a Východem. Nový východ EU naopak zůstal v roli zaostalejších společností, které se musely politicky doučovat a ekonomicky dohánět vyspělejší zbytek bloku.

Jednou z odpovědí na to, proč společnosti východní části Evropy tuto podřízenou pozici přijaly, je, že evropským nerovnostem samy věřily. Proevropan Václav Havel a suverenista Václav Klaus se neshodli prakticky na ničem, snad kromě toho, že Češi si jako historicky nejvyspělejší národ evropského východu zaslouží vstoupit do NATO a EU mezi prvními. Soutěží o vstup do západních struktur si především Středoevropané odůvodnili svou vlastní nadřazenost vůči zbytku postkomunistického prostoru. Jako jeden z intelektuálních otců konceptu střední Evropy a zakladatelů Visegrádské čtyřky dával Havel v devadesátých letech jasně najevo privilegia tohoto regionu v přístupových jednáních. Klaus šel ještě dál a odmítal institucionalizaci podobných středoevropských formátů s argumentem, že by stáhly Česko zpět na východ a zdržely by jeho západní integraci.

Druhou odpovědí je fakt, že příslib socioekonomické konvergence se západoevropským blahobytem a symbolického zrovnoprávnění se Západoevropany dostal se vstupem do Unie reálné základy. Vnitřní trh EU umocnil příliv i efekty soukromých zahraničních investic, které společně s veřejnými investicemi z evropských fondů vzbudily naději v kompletní modernizaci. Ta se měla přelít ze západu na východ EU, a v rámci východu z center Prahy či Varšavy na periferie Ústecka nebo Podlesí. Východ se stal na těchto fondech a investicích závislým a dřívější soutěž o vstup do Unie nahradila soutěž o socioekonomické dobíhání a hlubší integraci. V ní zprvu excelovalo Slovensko, které se za pouhých šest let posunulo z 52 procent průměru unijního HDP na hlavu v roce 2004 na 74 procent v roce 2010. Mimo to brzy přijalo euro.

Naplňující se nevinné ambice ale uvolnily prostor pro ambice mocenské i pro otevřenější skepsi. Vzniklý mix vystihlo rozdělení kontinentu na proamerickou „novou Evropu“ na východě a sklerotickou „starou Evropu“ na západě. Nová Evropa byla daleko ochotnější zapojit se po boku Spojených států do westernizace a demokratizace globálního Jihu, a to i silou jako v Iráku v roce 2003. Zároveň v ní rostla skepse ohledně západoevropského přístupu k Rusku. Když polský suverenistický prezident Lech Kaczyński při solidární návštěvě Tbilisi v době ruské invaze z roku 2008 varoval před „ruským imperialismem“ a kritizoval západní spojence za netečnost, západoevropskou odpovědí mu byl opovržlivý poukaz na jeho východní iracionalitu.

Tuto skepsi prohloubil jen čtyři roky po rozšíření Unie náraz konvergenčních nadějí na globální finanční krizi. Ta nejdříve zasáhla některé východní ekonomiky, ale v rámci dluhové krize eurozóny do poloviny desátých let prakticky zničila představu EU jako hospodářsky mocného a stabilního bloku. Vedle Rumunska a Pobaltí se riziku bankrotu přiblížilo i Maďarsko. Mezinárodní pomoc těmto zemím byla vykoupena tvrdými neoliberálními reformami, které bez špetky solidarity prosazovala především Evropská komise. Středoevropané pro změnu ukázali nulovou solidaritu s jižní Evropou. Většina místních elit podporovala tvrdý německý přístup k předluženému Řecku, zatímco se utvrzovala v přesvědčení, že EU je blokem dluhu a regulace, nikoli stability a blahobytu. Smířlivost vůči nerovnosti východu a západu EU byla tatam.

Vzdor let desátých

Pokud nultá léta jakožto doba podřízení strukturálně nahrávala proevropským silám, desátá léta přála těm suverenistickým. Krize eurozóny pootevřela Pandořinu skříňku polykrize globální i unijní, jakmile se na ni navršily další problémy: populismus, migrace, klima, brexit, Donald Trump, pandemie, ruská agrese, inflace. Viktor Orbán jako hlavní architekt suverenistické strategie dokázal prakticky každou z těchto krizí využít. Jako příležitost suverenisté uchopili i přetrvávající symbolické a ekonomické nerovnosti. Díky nim se totiž mohli stát autentickým zrcadlem, které přiostřilo jak požadavek na zrovnoprávnění se Západoevropany, tak rostoucí skepsi k (neo)liberálně laděnému mainstreamu EU a západoevropským společnostem jako civilizační normě.

Hospodářská krize přes svůj různorodý dopad na jednotlivé země i jejich regiony sehrála zásadní roli. Narušila proevropský příslib, že za hůře placenou práci pro západoevropské investory získají východní pracovníci na vnitřním trhu EU kontinuální socioekonomickou konvergenci. Krize takovou konvergenci zvrátila, zastavila nebo aspoň zpomalila. Orbán sám se v roce 2010 vrátil k moci v důsledku tvrdého řešení dluhového managementu, a to se suverenistickým heslem „Nebudeme kolonií“. Jakkoli Polsko prošlo krizí úspěšně, pozdější premiér Mateusz Morawiecki po volebním vítězství Práva a spravedlnosti v roce 2015 oznámil svůj cíl vymanit zemi z přílišné ekonomické a rozhodovací „závislosti“ na zahraničním kapitálu. Polsko jako údajný růstový šampion mezitím pokračovalo v konvergenci z 69 procent průměru unijního HDP na hlavu v roce 2015 na dnešních 80 procent, aniž by ale překročilo hranice východní hospodářské závislosti.

Požadavek na socioekonomické zrovnoprávnění byl pragmaticky doplněn skepsí vůči tomu, jaký hospodářský model je vlastně dobíhán. Po ekonomické krizi totiž v důsledku politik úsporných opatření a nedostatku investic Evropa začala hospodářsky i technologicky ztrácet za Spojenými státy i Čínou. Zatímco v roce 2008 byl HDP Evropské unie o něco větší než HDP Spojených států, dnes už je o třetinu menší. Pokud Klaus a jiní středoevropští neoliberálové od devadesátých let brojili proti údajné sociální a zelené přeregulovanosti přicházející z Bruselu a západu Evropy, nyní se jim dostalo zadostiučinění. Jak skomírající západoevropský sociální stát, tak podfinancovaná zelená agenda proti klimatické krizi ztělesněná Green Dealem suverenistům umožnily vymezit se proti „socialismu“ z Bruselu.

Migrační krize po roce 2015 byly další příležitostí pro prohloubení skepse ze ztráty pudu civilizační sebezáchovy. Od vstupu do EU snad poprvé a naposledy středoevropští lídři vzkřísili Visegrádskou skupinu jako jednotný blok s jasným cílem. Kunderovská představa o tom, že na rozdíl od postkomunistických společností ty západoevropské již nebyly schopné ochraňovat hodnoty západní civilizace, ožila. Odpověď Středoevropanů byla jasná. Petr Fiala ještě v roli opozičního lídra navrhoval jako řešení migrační krize snížit „sociální výhody“ a „bránit hranici“ ostnatými dráty. Prezident Miloš Zeman odmítl principy relokace a rovnovážné distribuce migrantů mezi nejvíce a nejméně postiženými státy EU, protože umístit kdekoli „muslimské těžko slučitelné migranty“ či příchozí z globálního Jihu obecně by ničilo evropskou, a především českou identitu a bezpečnost. Šlo o vzdor vůči pomyslnému bruselskému diktátu a myšlence kulturně i rasově barevnější společnosti, ale také o další výraz nesolidarity s jižní periferií Evropy.

Do konce desátých let byl sice příkop mezi západem a východem EU socioekonomicky o něco mělčí, ale symbolicky se prohloubil. Mohli za to i Západoevropané a evropský mainstream. Požadavky na zrovnoprávnění i samotný vzdor zpětně hrály na strunu západoevropských stereotypů o iracionálních, autokratických a zkorumpovaných společnostech východní periferie. Karikaturou tohoto přístupu se stal například belgický liberál Guy Verhofstadt, pro něhož vlády Viktora Orbána, Mateusze Morawieckého, Andreje Babiše nebo Roberta Fica byly bez rozdílu pro „evropskou duši“ a Unii „větší existenční hrozbou než brexit“. Podobně jako Verhofstadt se mnozí západoevropští politici, experti a novináři předháněli v návrzích, jak „ochránit hodnoty EU“ nebo východoevropské společnosti disciplinovat odebráním evropských fondů. Západoevropské elity samy neopustily stereotypní vidění Východu, což nakonec posilovalo pozici suverenistů jakožto národních ochránců před opovržením ze strany západoevropských metropolí.

Emancipace

Ruská agrese v roce 2022 katapultovala východ EU do evropského vedení. Zatímco koronavirus umocňoval jeho perifernost, reakce části střední Evropy a baltských zemí na napadení Ukrajiny signalizovala podle mezinárodního a domácího tisku „přesun těžiště moci na východ“. V až ironickém smyslu kunderovského eseje z osmdesátých let to byli opět Rusové, kteří pomohli symbolickému návratu části Východu na Západ. České předsednictví Rady EU pod napůl suverenistickou a napůl proevropskou vládou Petra Fialy, kterému hrozila programová vyprázdněnost, i suverenistická politika Polska dostaly nový, evropský smysl. Šlo přitom prakticky o resuscitaci skepse i ambicí „nové Evropy“. S návratem proevropských sil do polské vlády se proevropská strategie pod taktovkou Donalda Tuska stala rovnocennou strategii orbánovského vzdoru. Ani jeden z obou přístupů už se nepodřizuje, ale oba se snaží o asertivní emancipaci.

Začněme znovuvzkříšením strategie proevropské. Okamžitá a setrvalá pomoc Ukrajině ze strany Česka, Polska, Slovenska i baltských a dalších severských zemí je hodna jednoznačného obdivu. Pochopení si zaslouží i východní kritika prvotní netečnosti a pasivity západoevropských zemí, přičemž oboje má kořeny již v nultých letech. Středoevropská i baltská pomoc Ukrajině proti Rusku má nicméně i své mocenské ambice, a sice zmíněný přesun těžiště evropské moci na východ. Poválečná obnova Ukrajiny je často vnímána jako „příležitost“ pro další konvergenci východu EU tím, že tamní země zopakují investiční „kolonizaci“, již samy zakusily od západní Evropy. Jinak správná kritika ruského imperialismu přitom svědčí o dosebezahleděnosti Středoevropanů, kteří se v této věci musí vyrovnávat s nezájmem globálního Jihu. Podle polského ministra zahraničí Radosława Sikorského jde o poslední „koloniální válku“, protože na Západě je kolonialismus „něco uzavřeného“. Středoevropané se tak hlásí k vykreslování EU jako ultimátně mírového projektu ve světě plném imperialismů, jež jsou v tomto pojetí výhradně nezápadní. Skepticismus vůči neochotě západní Evropy více se angažovat pak po vzoru nové Evropy vítá vazalizaci EU a její přimknutí ke Spojeným státům – tentokrát nikoli jako prostředek šíření západních hodnot na globálním Jihu, ale jako způsob jejich obrany v Evropě.

Vedle proevropské strategie tu ovšem zůstává i ta suverenistická, která reprodukuje dřívější vzdor v širších globálních a nezápadních trendech. Ačkoli ruská agrese zničila Orbánovy ambice na sjednocení střední Evropy coby ultrakonzervativní hodnotové protiváhy proti údajně ultraprogresivistické západní Evropě, autoritářská transformace a mocenský návrat Roberta Fica i pragmatický příklon Andreje Babiše k této pozici ukazují na pokračující vitalitu suverenismu. Ani Orbán samozřejmě nevyvazuje EU ze závislosti na Spojených státech, protože jen trpělivě čeká na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Rétoriku kolonizace ze strany Unie a západních investorů přitom umně smísil s pokračující spoluprací s německým automobilovým průmyslem a novou spoluprací s čínskými výrobci elektrických aut pro vnitřní trh EU. Orbánovy a Ficovy apely na „mírové řešení“ a jejich lhostejnost vůči ruskému imperialismu jsou nakonec nejen cyničtějším odrazem dřívější západoevropské politiky vůči Ukrajině, ale i vyvažovacím manévrem v reakci na rostoucí význam Číny a globálního Jihu i na Trumpův možný návrat.

Konečně evropský mainstream?

Obě strategie – proevropská a suverenistická – spolu vzájemně soupeří jak na domácí, tak na (středo)evropské úrovni. Také ale mezi nimi existují průniky, a to například i ohledně přestavby Unie. Vlastně se jedná o dvě odlišné odpovědi na původní středoevropské ambice i skepsi spojenou s polovičatým zrovnoprávněním východní periferie EU, přičemž sama Unie pochybuje o své dříve málokdy zpochybňované sociální, ekonomické i hodnotové převaze v globálních vztazích. Obě zmíněné strategie přitom nejsou žádným východním exotismem, ale naopak plně zapadají do středopravicového až krajně pravicového přerodu Unie v „pevnost Evropa“.

Středoevropské politické elity se ve většině shodnou na otázkách migrace, zelené tranzice a unijní ekonomiky. Není proto překvapením, že Tusk stejně jako Orbán a Fico veřejně odmítl nový migrační pakt. Ten má téměř deset let od migrační krize mimo jiné rozseknout spor o principy relokalizace tak, aby vyhovovala všem členským státům. Společné cíle – tedy zabránit nelegální migraci, zvláště pak z neevropských zemí, a ochránit středoevropské státy od nesení přílišné odpovědnosti za její řešení – jsou často zmiňovány jako další průniky a důvody ke spolupráci. Skepse vůči zeleným regulacím a cílům Green Dealu a snaha je snížit a zpomalit ve prospěch konkurenceschopnosti EU dnes spojuje politiky od protiruského Alexandra Vondry po proruského Orbána.

Tyto průsečíky jsou zároveň ve shodě s postupnou krajně pravicovou transformací evropského mainstreamu, což je činí hlavními tématy blížících se voleb do Evropského parlamentu. Tuto transformaci po celé Evropě pohání růst krajní pravice a mainstreamizace jejích programů ve veřejné debatě za pomoci všech hlavních středopravicových stran – ať už jde o přijetí postfašistické italské premiérky Giorgii Meloni do evropského mainstreamu, podíl krajní pravice na vládách ve Švédsku a Finsku, vítězství krajní pravice v Nizozemsku nebo růst preferencí AfD v Německu. Opakování těchto národních úspěchů pravicových stran se očekává i v nadcházejících evropských volbách. Nový středopravicový až krajně pravicový Evropský parlament se pak může symbolicky potkat s maďarským předsednictvím Radě EU v druhé polovině roku 2024. Ironickou otázkou dvacátých let 21. století tedy zůstane, zda plnohodnotný podíl východu EU na pravicové přestavbě Evropy postsocialistickým členským zemím konečně přinese vytouženou politickou i ekonomickou rovnoprávnost.

Autor je výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů a pedagog na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Silvicultura oeconomica

věnováno Lužickým horám

hrdinka jede daleko

odkud nevíme

auto se rozbije

hrdinka zastaví kdesi

na opravu nejsou peníze

zadrží ji při krádeži

pes se jí ztratí

hrdinka hledá psa

nějaký muž k ní v parku mluví

nevidíme mu do tváře

brečí hodně bojí se nebo se drží a

nic moc se neděje

psa najde ale

psa musí opustit

jsem už prý unavený

hrnek odkládám do dřezu

čistím si zuby a odcházím spát

ráno si stelu

uprostřed ticha zarovnávám

křídové útesy

americké nezávislé léto

tak znovu

chytíš se někde v polovině

starší bratři silnějších sester

se natlačí mezi pískovce

pláčou

silnější sestry starších bratrů

projíždí v noci lesem

na motorce

starší bratři otřou slzy a vidí

kardinální negativní bod

plocha přes kterou není

vhodné těleso lesní cesty

navrhovat

pověstné vidění ano

ale k ničemu to není

kostlivci z videoher nakládají dřevo

lepenkové štíty jim dřou o lopatky

jeden harvestor denně

musí zpracovat přibližně

100 až 200 kubických metrů

dřeva tedy asi

100 až 200 vzrostlých smrků

aby byl jeho provoz

ekonomicky výhodný

neboj se jich víc

bojí se nás víc

než ty se jich bojíš

po vzoru okolí les vkročí do záběru

amatérský strašidelný film

střih v půlce věty tma v záběru

rok dva tisíce tři

tři děti třicet prstů

šest očí to vidí

jak se digitální

kamera vybíjí

v jejich režii násilí

podniká jen elastické

deformace

malé odstupy stromů

šperkovnicí tichých chvil

utichnou v bázni i smradi

netopýří křídla stlačují

tvary v trávě

plastové zbraně

maska démona

sekyra delší než

spaní tady zase

bude třeba vypočítat detaily snu

krvavé koleno jedno i druhé koleno na kost

jako vždy projíždějící tvář jeskyně naruby

sluneční brýle přirostlé ke skráním

nepromokne termo kombinéza propálená

nehnutě v příkopu vedle svého Miláčka

přední kolo se protáčí jede dál nikam

v sebejisté póze líbá vibrovaný štěrk

zbývá mlčenlivě cinknout ustoupíme

opodál mezi stromy auto typu kombi

to už se probouzíme

na bok otočíme

přemýšlíme

o člověku celém ze strupů

nechť se děje chvíli tma

malé dobrodružství pro jednoho

TY sám rozhodneš

kterými stezkami se vydáš

kterým nebezpečím budeš čelit

se kterými protivníky budeš bojovat

hej ocásci samoty

drtím staré mince

v kapse šusťákovky

jinak to cinká

když na dno házíš mince

a odmítáš si přát

čekám vás

vidím vás

tady se musí vyjednávat

vzdálenou svačinou

na lehkém opevnění

v lese si mystika války podává ruku

s mystikou hospodářství

smráká se a fotí si jak

pařez rodí pařezy

malinké své obrazy

stopy hrůzy končí

chlapče

kluku

rychle naštvaný stín si tě zamiluje

světélkuje ti dopadá ze stromů na ramena

ale bezpečnost práce být musí

duchové co nevěří že z menších lidí

něco bude listují atlasem

ve velikánské místnosti

ach moji lidé slabomyslní

znám vaše krásné plány

se zvláštní vnitřní stavbou

zakulaceným tvarem

pod tlustou tvrdou slupkou

se šesti až dvanácti pouzdry

ve sladkém rosolovitém míšku

sedněme si tady do trávy

proberme to

tenhle závistivý svět

vám závidí i domácí soumrak

kdo z vás jako já

cvaká zuby ze spaní

kdo mi poví

vaše krásné plány

žádná taková soška ze slonoviny

nikdy tu nebyla ani za gaučem zapadlá

obrať se na záda

napij se vody

jiné světlomety

jiné obchodní trasy

tudy prochází

Štěpán Kučera: Alžírské arabesky

Zátiší s gondolou a narcisem

Živé odrazy a mrtví lidé v seriálu Ripley

Na jednom z plakátů, jež mají propagovat minisérii Ripley, distribuovanou Netflixem a produkovanou společností Showtime, vidíme obličej představitele titulní role Andrewa Scotta vyfotografovaný skrze poloprůhlednou výplň dveří. Vrstvami krizetového skla překrytý, ale stále ještě rozpoznatelný hercův profil se mění v rozrastrovanou sérii černých čar na mléčném pozadí: tvář ztrácí hloubku a nahrazuje ji izolovaný ornament. Ve zkratce by se tak dal charakterizovat celý osmidílný seriál režiséra Stevena Zailliana, v němž je svět lidských bytostí odhalován jako plocha znaků zbavených kontextu a libovolně iterovatelných.

Věčné návraty věčně jiného

Proslulý román Patricie Highsmith, v němž si znepokojivě ambivalentní hrdina bez rozpaků přivlastní identitu i majetek rozmařilého muže, kterého měl – za úplatu – přivést k návratu na „správnou cestu“, poprvé vyšel v roce 1955. Dosud se dočkal dvou filmových adaptací, které dvojznačnost Toma Ripleyho interpretovaly odlišně. V plném slunci (1960) jej Alain Delon ztvárnil jako rastignacovskou figuru, kterou pohánělo přání nebýt jen mladíkem s oslnivou tváří. Vraždí hlavně proto, že krádež identity těch, kdo měli při narození více štěstí, zkracuje úmorné šplhání po společenském žebříčku. V Minghellově Talentovaném panu Ripleym (1999) oproti tomu Matt Damon hraje někoho, kdo zůstává věčně, nevyhnutelně a tragicky „mimo“, neboť jeho touha není slučitelná s normami, jež každému určují jeho místo. Násilná povaha této verze Toma Ripleyho z velké části vyplývá z jeho nekoordinovaného potácení mezi pozicemi, v nichž nikdy nebude doma.

Seriál na první pohled oba přístupy kombinuje. Ripley Andrewa Scotta je proměnlivý a statický zároveň. Coby liminální bytost, jejíž doménou jsou prahy a hraniční oblasti (ne náhodou se převážná část scén odehrává ve vestibulech hotelů, nádražních halách, na nástupištích a molech, u bankovních přepážek či recepčních pultů), ustavičně prochází určitým přerodem. Nikoli však vývojem. Velkorysejší formát seriálu totiž Zaillianovi dovoluje, aby pracoval s odlišným typem vyprávění než filmové adaptace: struktura televizního Ripleyho připomíná spíš hudební variace než soustředěnou naraci. Opakované přeskládávání poloh, pohybů a gest do nových kompozic zde hraje důležitější roli než poťouchlý příběh o vině a (neustále oddalovaném) trestu. Proto má proměnlivost hlavní postavy povahu chameleonství: za střídáním masek nestojí vědomé usilování o to stát se někým jiným – jde čistě jen o důsledek zrcadlení. Tento Ripley je přesně takový jako předměty, jež jej obklopují.

Osudy němých sluhů

V Zaillianově podání příběhu o muži bez minulosti, zásad a skrupulí, se tak rýsuje značně paradoxní pojetí lidského jednání, jež nahrazují mechanické procesy, a to dokonce do té míry, že ve stopáži minisérie zabírají nejvíce času repetitivní úkony, které konvenčněji laděná vyprávění obvykle vypouštějí. Stále se tu někdo vrací pro něco, co si zapomněl; opakovaně se aranžuje a zase vyklízí mobiliář pokojů (přestože skoro žádná z těchto pečlivě nachystaných scén nepřiláká sebebezvýznamnější událost); znovu a znovu se předkládají doklady a podepisují formuláře… Ve světě zmrtvělých pauz strukturu a intenzitu činů neurčují ti, kdo je vykonávají – rozhoduje tvar a délka schodišť, umístění popelníků, tloušťka hrotů per či přerývaný klapot věčně selhávajících zdviží. Nástroje a aparáty tvarují lidské reakce a domnělé aktéry vykazují do příslušných mezí.

Kameraman Robert Elswit snímá všechny záběry jako kubistické kompozice protínajících se linií a světelných ploch ohraničených více či méně rozsáhlými pásy stínů. Diváci musí herce hledat v labyrintech vrstvících se rámů, mezi veřejemi dveří, balustrádami zakrývajícími výhled nebo zrcadly, jež svými odrazy otevírají průhledy do doposud skrytých zákoutí. Lidské postavy mohou buď setrvat v úzkých pruzích světla, nebo zůstat neviditelné. Trupy, ruce i tváře lidí tak povětšinou představují spíš součást než středobod ostře snímaných černobílých celků. Světlé či tmavší body, linie a plochy zapadají do obří mozaiky neživých objektů, s nimiž se doplňují nebo se o ně tříští. Lidská těla navíc často vystupují jako předměty druhého řádu, jež svůj význam získávají jen ve vztahu k hodnotnějším artefaktům: přestanou-li sloužit coby „němí sluhové“ (tedy věšáky na oblečení), stanou se nádobami, do nichž lze nalévat nejrůznější druhy tekutin, opakovaně využitelnými kontejnery, které se dají ukrývat a více či méně pohodlně přenášet.

Záběry postprodukčně zbavené barvy absenci rozdílů mezi zdánlivě živými bytostmi a zdánlivě neživými objekty ještě umocňují. Digitální sběrače i použité objektivy umožňují Elswitovi dosáhnout absolutní hloubky ostrosti, ta však výjevy z italských i amerických lokací paradoxně zplošťuje: záhyby košile, vrásky ve tváři i textura pobřežních skal ve výsledku vyhlíží jako součást sítě vzájemně propletených ornamentů. Nivelizující kamera odhaluje svět jako nekonečnou skrumáž přírodnin bez života, jako natura morta, jež místo logiky pohledů či úkonů spojuje jen jejich souběžné křehnutí a uvadání.

Mr. Replay a Mr. Funshow

Zaillianova a Elswitova stylizace však nestírá jen rozdíly mezi lidským a anorganickým, ale také (podobně jako to činí zátiší využívající efektu trompe l’œil) rozmlžuje hranici mezi znaky a tím, co mají reprezentovat. V černobílých, hloubky zbavených záběrech, kde často nelze rozhodnout, zda je světlý pás, který je protíná, tvořen blízkým bokem lodi nebo vzdáleným pruhem pláže, strhávají části obrazu pozornost samy k sobě a osamostatňují se. Ve světě ornamentů se může jakýkoli předmět stát znakem a jakýkoli znak předmětem. Většina fraškovitých momentů v Zaillianově detektivce ostatně vychází z konsternace nad tím, že stopy, které hlavního hrdinu jednoznačně usvědčují ze zločinu, nejsou ostatní postavy schopny jako stopy rozpoznat. Na scénu tak vstupují desítky mcguffinů, jichž si ovšem Ripleyho soupeři skoro nikdy nevšimnou. Bankovní úředníci budou znovu a znovu chválit pero, jímž hlavní postava před jejich očima falšuje podpisy na šecích, a inspektor Ravini si při pátrání po vražedné zbrani neuvědomí, že do ní odklepává popel z cigarety.

I kdyby toto nekončící vrstvení vodítek a korespondencí nebylo ničím jiným než narcistickou manýrou, je zábavné je sledovat už pro virtuozitu, s jakou je tvůrci seriálu dokázali zorchestrovat. V Zaillianově podání však tyto formální postupy navíc pozoruhodně korespondují s queer perspektivou knižní předlohy. Lidem, kteří jsou nuceni skrývat svou odlišnost (již zároveň touží rozpoznat u druhých), nezbývá, než aby sami na sebe a svá těla nahlíželi zároveň jako na objekty vystavené pátravým pohledům a jako na znaky předhozené ostatním k interpretaci. Právě proto nejlépe vědí, že vše, co považujeme za skutečné, je výsledkem inscenace, a že lpět na rozlišování originálů a kopií může jen naiva.

Kdo jiný by mohl tuto pravdu zvěstovat než padělatel? Zaillianův Tom Ripley však ve velkém benátském finále odhaluje i to, jak snést její tíži. Když v poslední scéně přebírá falešný pas vystavený na jméno Timothy Fanshaw, naznačuje tím, že ve světě vzájemně se zrcadlících znaků může dojít jen k nominálním změnám. A že si jako jeho dočasní návštěvníci můžeme zvolit jedinou smysluplnou strategii: zbavit se strachu a bezútěšný koloběh znovu a znovu přehrávaných repetic pojmout jako zábavnou podívanou.

Autor je filmový publicista.

2024 / 11 - středoevropské snění o Evropě

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Evropa volá

Metalem proti boomerství

Těžké duše Ivy Hadj Moussy

Na pomezích

Červený obr Terezy Bínové

Nesympatičtí machři - literární zápisník

Souhvězdí samot

Srdce je jen sval

Illiesova kronika bezuzdného prožívání

Stromy života, eskadry smrti

Rozvod, který bolí dodnes

Inscenace Pomlčka ohledává rozpad Československa

Animovaný žal - filmový zápisník

Taková, jakou mě chcete

Závěrečná řada seriálu Iveta

Partyzánky s motyčkou

(An)organická setkání

Zvukové instalace v Domě umění města Brna

Zbavit se nálepky „úlet“

Rozhovor s dramaturgy FAUN Festivalu

Bez Unie ani ránu

Evropské klimatické agendy v Česku

DOL je mrtev, ať žije LVC - ultimátum

Imitace a revolta

Co je a co by mohla být Visegrádská skupina

Lekcia 2011

Ponaučenia z dlhovej krízy

Levná práce

Ekonomické nerovnosti v Evropské unii

Před „návratem“

České úvahy o Evropě v osmdesátých letech

Reportáž z Codiga - carabus cancellatus

Vygrantovaná společnost?

Cesty nevládního aktivismu v České republice

Z montovny mozkovna?

Minimální mzda a český pracovní trh

Zrada filosofie

55 kilometrů od Kolína

David Fesl, Esther Kläs: Budu se dívat s vámi

Gaël Segalen: Aire Du Maquis D’Em

Heinrich Böll: Ochranné obklíčení

Kristina Andělová, Jiří Suk, Tomáš Zahradníček: Pro nás dějiny nekončí

Kuře pro Lindu

Laird Barron: Černá tma zapomnění

Moc mě zajímá víc než mocní

Se Sergiem Ramírezem o básnících, geopolitice a Nikaragui

Molière: Škola žen

Podřízení, vzdor a emancipace?

Dvě dekády východní periferie Evropské unie

Silvicultura oeconomica

Štěpán Kučera: Alžírské arabesky

Zátiší s gondolou a narcisem

Živé odrazy a mrtví lidé v seriálu Ripley

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3