2026 / 13 -  <p>nové třídní boje</p>

„Kdyby se buržousti viděli, kdyby tak neburžousti věděli. (…) Dlouho jsem nemohla pochopit, proč vyšlo z módy třídní násilí, myslím teď násilí nižších tříd vůči vyšším. V opačném směru ho znám dobře, jako svoje boty, žila jsem mezi jeho původci,“ píše ve svém románu Jméno francouzská spisovatelka Constance Debré, která pochází po otci z buržoazního a po matce z aristokratického prostředí. Nová Ádvojka se snaží vymezit prostor aktuálních sociálních konfliktů a identifikovat jejich aktér(k)y v čase, kdy se strukturálně proměňuje pracující třída, a tím pádem i způsoby, jakými se různorodé skupiny sdružují na obranu vlastních zájmů.

Třída je běžný sociologický termín, přesto ale v Česku u mnohých vyvolává antikomunistické záchvaty z nevědomosti. Proto bychom rádi připomněli, že sociální třídy i konflikty se mohou různě proměňovat, ale zatím nikam nezmizely. Nezbývá než v této souvislosti do omrzení opakovat nesmrtelný výrok miliardáře Warrena Buffetta: „Probíhá třídní válka a moje třída v této válce vítězí.“

Jak ale vypadá perspektiva z druhé strany? Tomáš Schejbal se ve svém eseji kriticky zamýšlí nad tím, zda se dělnictvo servisního sektoru skutečně může stát předvojem nových třídních zápasů, jak píše politická teoretička Jodi Dean, a zároveň interpretuje romány spisovatelky Marion Messiny, které podle něj „probouzejí nový typ třídní citlivosti“. Tendenci vracet většinu dnešních konfliktů včetně feminismu, antifašismu a klimatické krize „k otázce vlastnictví a přerozdělování“ a nahlížet „každodennost jako třídní konflikt“ v podání německé strany Die Linke rozebírá Zuzana Zavadilová. Tereza Virtová s Josefem Patočkou zase vyzdvihují solidární ekonomické modely a na konkrétních příkladech ukazují, že ekonomiku lze organizovat i podle jiných principů, než je maximalizace zisku. O lidech, kteří mají místo šéfa aplikaci a jejich pracovní tempo určuje algoritmus, se dočtete v textu Markéty Švarcové. A pokud vás zajímá, jak se kurýři a kurýrky organizují, dozvíte se to z článku Jonáše Kreisingera. O neúnosné situaci pracujících v oblasti péče píše Saša Uhlová, která ve svém textu mimo jiné odmítá falešnou dichotomii mezi komunitou a rodinou. A protože se téma nových třídních bojů těžko obejde bez aktéra v podobě odborového hnutí, Václav Drozd se zamýšlí nad tím, zda a jak lze zastavit úpadek této historicky zcela zásadní síly. Řešení vidí v novém způsobu organizování i vyjednávání. Variace slovesa „organizovat“ se v textech objevují až podezřele často, a proto je namístě připomenout si rovněž slova Neviditelného výboru, podle nějž je sice organizování zásadní, ale nemělo by znamenat, že budeme při životě udržovat rozličné organizace, jejichž jediným účelem je starat se o vlastní přežití.

Pokud jde o Ádvojku, o své přežití se zatím postarala – alespoň pro letošní rok. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že se nás nová garnitura na ministerstvu kultury bude snažit přiškrtit, jsme vyhlásili záchrannou dárcovskou kampaň Ádvojku nedáme!. Podpořily nás v ní kulturní osobnosti od Jiřího Lábuse přes Milenu Bartlovou po Lindu Bartošovou a díky vám, našim čtenářům, jsme vybrali půl milionu korun. Tím jsme zalepili velkou část díry v rozpočtu, ale ne celou. Kampaň, kterou najdete na platformě Darujme nebo pod přiloženým QR kódem, běží do 30. června. Všem, kdo nám přispěli, případně se ještě přispět chystají, moc děkujeme! Bez vás už by tu Ádvojka ve své současné podobě nebyla.

Bez okázalých gest

Próza Aleny Sabuchové Volajte ma Mandy

Spisovatelské kvality Aleny Sabuchové potvrdil už její první román Šeptuchy (2019, česky 2021), za nějž získala v roce 2020 nejznámější slovenskou literární cenu Anasoft litera. Ve svém druhém románu autorka opouští folklorní prostředí polsko-běloruského regionu Podlesí a obrací se do minulosti. Kniha Volajte ma Mandy přináší příběh kabaretní klavíristky, zasazený do kontextu velkých společenských změn 20. století.

Od chmurných let vzmáhajícího se fašismu přes období normalizace až po éru dotykových telefonů se zpoza klavíru rozplétají soukromé dějiny „zábavnej hudobníčky“ jménem Mandy. Historické události se mísí s cigaretovým dýmem večerních vystoupení i s ranní vůní čerstvě upečené vánočky. Alena Sabuchová tak postupně skládá časosběrný portrét života jedné ženy prostřednictvím vzpomínek na dospívání, manželství i náročné období mateřství.

Jednoduché kulisy

Základní linie vyprávění se odehrává v několika městech, přičemž v tom nejvýrazněji přítomném čtenář snadno rozpozná obrysy Bratislavy. Městský prostor však zároveň přesahuje svou lokální ukotvenost a stává se spíše typovým obrazem sdílené středoevropské zkušenosti, v níž se prolínají dějiny, osobní paměť i každodennost. V tomto ohledu se Alena Sabuchová pohybuje v rámci dnes rozšířeného modelu historických próz, jenž si vysloužil nálepku mainstreamové literatury a který je založen na propojení velkých dějin s individuálními osudy, zpravidla ženských postav. V českém kontextu tuto část literární produkce reprezentuje například Alena Mornštajnová, Karin Lednická a částečně i Kateřina Tučková.

Podobně i Alena Sabuchová klade důraz především na přehlednost vyprávění a jeho čtenářskou vstřícnost. Text se do jisté míry opírá o schematizované zobrazování jednotlivých politických režimů, které slouží jako srozumitelný rámec pro individuální hrdinčin příběh. Na pozadí se objevují dobře známé strasti druhé světové války i politické represe komunistického režimu. V tomto směru se román blíží zejména prózám Aleny Mornštajnové. Jednotlivé epochy jsou načrtnuty v obecných rysech známých metafor – autorka je někdy do vyprávění nezačleňuje organicky a předkládá je přímočaře: „Poznala aj predchádzajúce názvy ulíc, ktoré sa menili, akoby sa vydávali za režimy a mužov, po ktorých boli pomenované. Potom im jednoducho odňali tabuľu a zavesili novú. A všetci si zvykli.“ Historická zkušenost se kondenzuje do jednoduchých kulis, aniž by byla hlouběji problematizována. Pro domácího čtenáře proto může být takto zjednodušené podání místy poněkud únavné, ale pro zahraniční publikum představuje přehledný a dobře srozumitelný vstup do středoevropské zkušenosti. O potenciálu takového psaní pro zahraniční recepci ostatně svědčí i přijetí historických románů jiného slovenského spisovatele, Pavla Rankova, které byly v domácím kontextu často kritizovány, zatímco v zahraničí si získaly uznání právě díky své srozumitelnosti.

Napětí v každodennosti

Alena Sabuchová do žánru historických próz navíc vnáší i svůj osobitý rukopis. Zavedený žánrový model pouze nepřebírá, ale modifikuje jej důrazem na atmosféru, smyslovost a paměť, které narušují jinak poměrně přehlednou konstrukci. Právě v těchto momentech se text vzdaluje mainstreamovému vyprávění a otevírá prostor pro subtilnější zachycení každodennosti a prožitku. Paměť se často uchovává v detailech: „V ušiach jej zostávali zvuky, ku ktorým priraďovala časti dní a rokov, útržky rozhovorov, skladby, na ktorých názvy si po čase nemohla spomenúť.“ Autorka nespoléhá jen na dobové kulisy, a tím méně na sílu dramatických zvratů. Příjemnou změnou ve srovnání s prózami Aleny Mornštajnové je pak to, že hlavní hrdinka Mandy není vystavena drastickému násilí vojáků, ani se během komunistického režimu nesnaží za zvuku střelby přelézt ostnatý plot a zmizet za hranice. Čtenář je tak ušetřen emocionálně vypjatých a již značně otřepaných klišé, na nichž v jiných případech často stojí celé vyprávění.

Místo toho kniha sleduje méně nápadné formy napětí skryté v každodennosti. Konflikty se neodehrávají na barikádách, ale v domácnosti, v běžné komunikaci, v rozhodnutích, jež se na první pohled jeví jako drobná a neheroická. Nejsilnějšími momenty tak nejsou gesta vzdoru vůči politickým represím, útěky přátel z NDR do Západního Berlína ani tragická arizace podniků za Slovenského státu. Jelikož se vyprávění soustřeďuje na hlavní hrdinku Mandy, mívají vrcholné momenty spíše podobu osobních rozhodnutí, jakým je například odchod od manžela. Tato perspektiva souvisí s autorským přístupem – postava Mandy totiž vychází z reálně existující osoby, k jejímuž životnímu příběhu se autorka opakovaně vracela a postupně jej doplňovala na základě osobních setkání a rozhovorů.

Velké dějiny proto do příběhu vstupují spíš jako změna všeobecného pocitu ze života než jako série spektakulárních událostí. Alena Sabuchová tak žánr historické prózy zbavuje okázalých gest a vrací do něj půvab všední, někdy náročné, jindy však radostné každodennosti.

Autorka působí v Ústavu slovenské literatury SAV.

Helmansovy mezulány

Nejeden z tuzemských poděsů, když hledal svoji metresu, nakonec skončil v baru, kde překonal zelenou čáru, a než se skutečně vylil, mnohé podivné, dobře temperované příhody tam o půli noci prožil. Ovšemže jedenkaždý veselý tovaryš uměn dobře sobě ví a zná, že mnohá cesta vede k jakémusi dílu poznání, málokterá však do marné zkázy. Tak umění a dílo zůstává provždy jakousi jistotou, ano i jistinou života lidského tvůrčího, a ten jistě je a trvá. Vždyť kdo by neznal čínskou hru štěstí! Musíš rozeslat nejméně deset dopisů svým nejlepším kamarádům a příbuzným, a v nich psáno: Jásej a raduj se, byl jsi vyvolen k pokračování čínské hry štěstí! Tento dopis nejméně desetkrát opiš a rozešli svým nejlepším kamarádům a příbuzným! Když tak učiníš, sestoupí na tebe mnohé požehnání a zdar: kupříkladu příležitostná elektrikářka slaboproudařka Spřáhlorelé Odporná tak učinila, počemž vyhrála ve sportce 600 Kč. Oproti tomu řidič pojízdného dřevokatru Jitříček Maryáš tak neučinil a vykradli mu kůlnu s truhlářským nářadím. Podkovář Džungar Gusudajev také neodeslal a voda mu vyplavila čerstvě zkolaudovanou garáž na předměstí Ulánbátaru, a když vyběhnul rozpařený z hospody na mráz, ochořel zápalem plic, ze kterého se zotavoval celých osm týdnů a čtyři dni. Dokonce i malíř pokojů Viktorýn Rachlík, jenž působil dojmem, jako by jej alchymista sestrojil z pomfritů, aby posloužil kamarádům coby zdroj stravy v krušných časech, s čínskou hrou štěstí nezaváhal, rozeslal obesílky a získal poukaz na soupravu zahradnického nářadí, to jest pilku, rýč a lopatku s klubkem provázku. Proto neváhej a ještě dnes rozešli deset dopisů s tímto textem – čínská hra štěstí začíná! Dnes, kdy se lidé rozřazují na ty, se kterými se můžeš ukázat v kavárně, a tamty, které zcela nevhodno vyvléci na veřejnost mezi lidi, je nejvyšší čas uvést čínskou hru štěstí do pohybu! Kromě čínské hry štěstí obsahuje tato povídka ještě soutěž o dvě volné vstupenky na obecní přebor ve skákání panáka, tudíž neleňte a bez otálení čtěte, setřete všechno na sprosťáka, než to zakážou a smažou; vždyť člověka lze mít rád jedině za to, co je, nikoliv za to, čím není.

Jednoho dne přijel velkolepou meluzínou do vesnice Buráky na břehu jezera Milada zvláštní chlapík. Jemnocitní krasoduchové budou nesporně jménem obce pobouřeni, avšak Buráčané byli na svoji obec hrdí a dávali svůj patriotismus jaksepatří znát: v Burákách bylo uklizeno, doprava jezdila správně a včas, nekradlo se a nikdo neměl strach říci veřejně, co si myslí. Zřejmě i proto v Burákách a okolí pěkně pršelo, vegetace prosperovala, pole dávala úrodu někdy i dvakrát ročně a obecní rybník s potůčkem nikdy nevysychal. Buráčané byli skutečnými nádobami ctností, jimiž bohatě obdařovali své blízké i vzdálené okolí, a jejich věhlas proto překračoval normu ne jednou, ale stokrát a desetitisíckrát. Věrojatný ráj!

Důmyslní čtenáři pochopí už teď, že tím řidičem skučivé jednostopé meluzíny byl Makabro; nebyla to Hadislava Syčáková ani Věrolím Haprlín, či mulatka Théresa, aneb jiná celebrita známá z bulváru, co vypadá jako pařez, s rádiovkou naraženou na tři facky přes kosmatou leb, temných zraků a dumnou řečí. Pocházel z rozvětvené famílie Makabrónů, proslulých pastevců mezků a lam, kteří kdys úskočně obsadili kraj a vypálili cejch naší jinotajné současnosti; tváře byl ploské, vrásčitě srdčité jak jávský Orang-Utan, postavy schřadlé, ač kdysi vykrmené režimními příděly tuřínu a špeku, povahy veselé, hovorné, až tlachavé, čímž úspěšně skrýval svoji gigantickou neznalost. Na policejním okrsku byl pod přízviskem Makabro známý jako doručovatel reklamních líblovských letáčků, těch svatých obrázků našich dní hemžících se rozličnými plodinami, pokrmy a lahvicemi, co jich jenom na světě je pro blaženost lidského konzumu. Když mu letáčky došly, v kanceláři Líblu zas nafasoval další a poctivě je roznesl; nebyl žádný utíkáček, co roznese deset lístků a zbytek zahodí do křoví u rybníka. Skandálně smrděl na sto honů: trochu jako zdechlina v silničním příkopu, zároveň jako čerstvě nastrouhaný křen, zamřelý perimandurijský sýrec v uherské čalamádě, kapánek jako uzrálý surströmming a hákarl, lahůdky ze živoucích legend nelítostného Severu; jako by na obranu před elektronickou industriální čistotou prolezl septikem. I ten jeho moped byl divný; prvotně velociped, který prošel ve vzdálené minulosti svépomocnou zásadní metamorfózou na garážovém ponku v motoped, řečeno krajským dialektem. Dílenský demiurg na zadní vidlici přimontoval benzínový motorek, do kterého teklo hadičkou z petláhve pod sedlem palivo rozličné provenience a pohánělo geniálními převody řetěz. Stroj v plném výkonu ryčel fistulí tyčového mixéru.

Ve vsi nebylo pamětníka, jenž by znal Makabra jiného. Překrslý, odhadem asi šest střevíců vysoký nádeník s mozkem vyžahaným televizními vlnami se jako temná planeta Q pohyboval nezbadatelnými cestami okresu, mizel a vynořoval se z neznáma, zatímco celá pokolení mizela v nenávratnu. Pod neposkvrněným igelitovým pončem se skvěl kdysi bílý svetr, dozdobený skvrnami od mazutu, paprikové omáčky, wasabi, pozůstatků hmyzu a ptačích vizitek, s nonšalantními propaly elektrickou pájkou a vybryndanou kávou na hrudi. Navlečený byl do indočínských jeansů zdobených flitry, jurodiveckou rustikální výšivkou a hroznýším páskem s masivní litinovou přezkou v podobě roztlemené držky snového kašubského démona. Sandály už dávno ztratil.

Vítejte v Hotelu Mamlas aneb Proroctví volyňského Tralaláše

Makabro doufal, že jednou nalezne Helmansovy mezulány, záhadné amulety šumlaváckého kraje, které měly zajistit lidstvu věčný blahobyt a štěstí. Z proroctví volyňského Tralaláše věděl pouze, že mu k jejich nálezu významnou měrou dopomůže mluvící kočka. O tom ale jezero Milada mlčelo, a byl by div, kdyby někdy promluvilo. Původně bylo zamýšleno jako brouzdaliště pro bohaté děti, ale projektantům se záměr vymknul z paže a ze zahradního jezírka vznikla pinka – propadlina nezměrné hloubi a nezbadatalné šíře jako v diluviální době.

Pohoří šumlavácké obepíná zemi českou ze všech stran. Získalo jméno po praotcovi Šumlovi, který do kraje přitáhnul se svým kmenem ze Slovenska, odkud jej vyhnaly kromě jiných sociálních příčin také hlad a drahota. Tam přivandrovali kdys až z daleké Turkmenie, odkud pláchnuli před Timurem a jeho humbukpartou. Doprovázela je skupina norských turistek vedených náčelníkem pekingů Ivardem Rumcardem; ti se zavčasu odpojili a zamířili do luhů a hájů atlantských.

Kdyžtě se Šuml se svým lidem usadil, dal jméno celému kraji známému dnes jako Šumlava od Bavor k Polsce v celém širém kraji a tamo jako ryzí zdoba západošumlavská pomrkává jezero Milada pracujícím rekreantům vstříc. Pokud k němu přicházíte lesíčkem od severu, nemůžete si nevšimnout pestře malované cedule přišroubované na lešenářských trubkách: Vítejte v Hotelu Mamlas, a tam, právě tam v decentním klubíku zmiňovaném v panamerické epopeji barda Kozelky Teteliště prdů, tam probíhá děj našeho příběhu.

Klub U Flígra, který vedl pan Šolín, byl určen pro milovníky kotoučů. Všechen mobiliář oplýval kruhovým, bo kulovým tvarem; pravé úhly měly zákaz dle neoblomných direktiv deskriptivní geometrie. Sedačky byly vytvořeny z ojetých pneumatik, hosté pili pivo z bachratých tykvic a skleněných bakulí lamp, víno však a kořalky z důvtipně upravených žárovkových baněk rozličných kubatur. Šolín sám byl nehorázný tlachal. Mohl se dávno již odstěhovat do Dubaje, ráje zbohatlíků, bo do Londýna, ráje výtržníků, aneb do Vídně, ráje zakyslíků, či Stockholmu, ráje študentíků – ne, on zůstal věren svému Flígru a tlachům; tím žil jako fořt pučícími haluzemi. Když odbila půlnoc, vetřel se do lokálu zpěvák sentimentálních šlágrů Marginalius a ovíjel se kolem hostů lascivními dotyky na údech i vyžilých tvářích, podoben marockému eunuchovi, an dráždí svěřené ženiny obskurním předmětem. Za pozornost stálo, že hosté v krčmě, dokonce i poeta Evelínl, měli všichni na hlavě buřinku, ať už omaštěnou stálým uctivým smekem, nebo vykartáčovanou psím chvostem. Přitom se i nejočividnější trosky snažily působit jako stabilizované monumenty, ač stačilo nechat ležérně své půvaby plynout okamžikem a pustnout svobodným vlivem přírodních živlů. Kdosi se nechal slyšet, že nedávno našel před magacínem odhozenou Makabrovu ošmatanou portmonku. Podíval se do ní, jestli tam nejsou nějaké zbytečné grafiky z tiskárny cenin, a přitom si na jeho legitimaci přečetl, že je trvale hlášený ve vesnici Kostipsa kdesi na Balkáně. V krčmě trvale přítomný malíř Vedutto Vedutovský znalecky pronesl, že v těch krajích kdysi byl a dokázal by tam cestu najít i poslepu. Společnost klidně pila, sledovala na plazmové televizi další polský film o hercích, jak svačí, když do krčmy vpadnul uřícený figurkář Makabro. Oběhnul vesnici, naházel do všech schránek letáky a po práci si chtěl zaslouženě vypít svých pár škopků vlažného piva se sirupem.

V těch dávných dobách lidé věřili všemu, co se jim řekne, a souhlasili víceméně se vším, i když s trochou výhrad. Makabro neměl kde spát, a tak se vyptával mezi hospodským lidem, zda by jej někdo nechal u sebe strávit noc někde v přístěnku nebo u botníku. Každý se na něj vykašlal, pche, takový nuzák! Ať jde do hostelu, který tady pro turisty začneme v příštích letech stavět pro nehorázné zisky z přírodních krás, neb jsou zadarmo a lze z nich bezuzdně těžit, dokud jsou nevytěžené! Pod televizí seděl vedle starosty Karavanského nějaký exemplář a tiše si pil své pivo, prokládané v pravidelných intervalech kalíšky jiskrně průzračné zžonky. Byl to chudý historik Hallstad, majitel řady apartmánových domů na břehu jezerním s výhledem, pro kmetsky bělostný vlas a vous přezdívaný mazlivě Hnojíř Mrdka vším lidem jezerní kotliny. Když k němu Makabro přišel s prosíkem, široce se usmál, vece obdivnými slovy zpoza houštiny vousů: „Ciwe frajer jak hovado! Toť se rozumí, přespíš u mě. Kolo si můžeš nechat na balkóně. Jenom dopijeme pivo a půjdeme!“ Chvíli se koukali na televizi: na scénu tam vběhnul nějaký chlapík, máchal rukama, řval nehorázně o válce a míru na věčné časy a po náměstí zastavěném budovami jako ze sna šíleného cukráře rachotily zlověstné mašíbly s vyrovnanými zástupy lidí v uniformách.

Hallstad Hnojíř Mrdka chodil po vsi zásadně s mohutným břichem omotaným blankytnou šerpou, za níž nosil křížem zasunutý pár bambitek z dílny jeruzalémského zbrojíře Avrama Linzcölna; každá z nich vážila bratru čtyři armínské libry a jejich ebonitové pažbice, filigránsky krumplované kandahárskou alpakou a vykládané tuarežskou sloninou v jemných fasetách, vrhaly zdáli, dávno před jeho příchodem, oslnivé pablesky věštící příchod bitevníkův, takže v dál prchaly živly. Zato Karavanského manželka, stará bouřemi opráskaná Hidra, obývala prkennou boudu ve višňovém sadu a za nocí obcházela obec se smysly nastraženými, zda občané někde nesvítí zbytečně a neposlouchají zahraniční rozhlas. Každému, kdo jí chtěl naslouchat, říkala: „Hele, nejsou tu jen oni! Za Zemana bylo nejlíp, kšeft plný zboží z dovozu i domoviny, kdo chtěl na cestu do Norska i do Států, anebo do Číny, vybavil se, a kdo měl radši tuzemský revír, našel výběr, o jakém se jinde ani nesnilo! Když jsi chtěl protestovat, stačilo pípnout, Germina hned nabila hnojomety a byl rázem klid!“

Kdyžtě mejdan začal kolabovat, pohodili naši minéři pár mincí na pult kudrnatému krčmářovi, synovi Viadukta, synovi Kakabrova, synovi Ammenhotepa, po němž zdědil kadeře hlemýždích kudrlin, jehož mateř byla uklízečkou v Silicon Valley a otecko myč automobilů tamtéž, kdežtě jej počali při jedné z cigárpauz, jenž za pípou nenosil ani trenýrky – vskutku, lepší známost s bláznem než s hospodským! Chudý historik Hallstad Hnojíř Mrdka vzal Makabra okolo ramen a odvedl ho do svojí skrovné chrchlárny na skládce.

„Ahoj Vetišková,“ volal na svoji ženinu, „vedu hosta zubatého!“ Vetišková působila jako cholerografka, řídila transkontinentální obchod s kolovými ořechy, a že si dávala s Mrdkou sladké hubičky, povila ob rok houfec dětí jako stupínků, ze kterých rostli přičinliví šprti, a ona se neskonale těšila na chvíli, kdy už se konečně posunou ve vývoji a odejdou do světa na zkušenou. Vzešla z prastarého rodu, v němž proběhlo mnoho baštonád a jenž zrodil v skvostném poupěti stavitele pouťových kaplí Pierra Lachaise de Saint-Denis, a proto nosila komickou čepici tvarovanou halabala z krepdešínu a plsti, ozdobenou robotickou anténkou. Vyznačovala se tak bystrým sluchem, že jí neuniklo ani bleší zívnutí. Ještě jinou vlastnost měla: na chlupech po celém těle jí rostly malinkaté zvonečky, které se v čase jídla rozezněly tremolem a přivolaly strávníky ke stolu. Měla ještě další vlastnost: vládnula jí jasnozřivost, kterou nedokázala využít. Ohřála v elektrické mrkvopilce příchozím občerstvení, zasypala nastrouhaným křenem jako zmije kousavým a vytratila se do alkovny, kde u lampy mlčky přešívala dětem letní oblečení na zimu.

Příchozí usedli ke stolu, zatímco v mrkvopilce vybuchovala další večeře, a pilně datovali. Když Vetišková přinesla večerní odvar z trsů plískavic hnojných, v kraji hojně rostoucích na svazích výsypek, Makabro lačně okusil z mísy onu rytéřskou polévku s kakáním – byla to tekutá směska uhlohydrátů, tuků a bílkovin provařená s esencemi rostlinných alkaloidů a stopovými prvky stravitelné syntézy – a povstal.

„Vy garanti! Okamžitě musíte odejít ze vsi do bezpečí,“ promluvil ke spolustolovníkům, „jezero se ještě této noci vzedme a pohltí celé údolí.“ Na ta slova všichni vylítli ze židlí, nahodili na záda evakuační ruksaky a vysmahnuli z chaloupky pod horami do tmy v blesku jako kukráři.

Makabro si fofrem umyl uši a vyčistil zuby, do pytle nacpal májovou mluvící kočku a pevně zavázal vyšívanou pentlí, z kapsy vytáhnul mosazný námořnický datlohlad, řádně se zadíval do dálavy a vyběhnul za nimi. Sprintoval takovým kvapem, že se stal znenáhla ze zuřivého pronásledovatele vztekle pronásledovaným s pronásledovanou rodinou v patách. Dusali pospolu temnotami s hučícími vlnami za zády jako k výprodeji. Nejmladší cipís neodolal zvědavosti a otočil se, by pohlédnul do tváře povodňové zkázy; v tu ránu zkameněl a stal se z něj patník pro psy rekreantů. Zvědavosti neodolali ani Hallstad Hnojíř Mrdka, Vetišková a ostatní ratolesti; všichni tam v nepravidelných rozestupech zkameněli a dochovali se jako kamenná alej až do našich časů věčného pochybování a pokusů.

Jezero Milada se vylilo z břehů, a když se vlny a víry na hladině uklidnily, začalo mizet. Trvalo jen pár chvilek, než se na jeho místě zjevila temnotemná mokrá propast beze dna. Za čas do kraje připutovala zvěst, že kdesi v Patagonii na druhém konci světa vytrysknul v solné poušti mocný gejzír sladké vody se zmačkanými plechovkami od gambrinusu, zrezlými velocipedy, bižuterií, rozvrzanými polarizačními brejlemi a kupami rozličného šatstva po nudistech. Do tamního kraje se vrátil mír, klid, rozkvět a pohoda, vskutku prosperita, oč třeba usilovati všemu pokrokovému lidstvu.

Našinec se nad tím sotva ušklíbne a dál se šťourá lžící v jídle z mrkvopilky. Na něco člověk umřít musí; když už, tak ať je to na čertovsky slanou strouhanku. Makabro měl v zapadákově po noční povodni už dlouhou chvíli a rozhodnul se po nekonečném váhání k cestě do Prahy, té věkovité metropolis české, za nezbadatelnými Helmansovými mezulány prožít další báj svého života.

Jsem takové městské zvíře

S Rodrigem Blancem Calderónem o sympatiích i opuštěnosti

Ve vašich textech je výrazně přítomné napětí, nejistota, atmosféra ohrožení. Je to pro vás především literární motiv, anebo způsob, jak zachycovat současný svět?

V příbězích, které se odehrávají v Caracasu, je vždy přítomný pocit ohrožení, protože je to velmi nebezpečné město. Pokud chcete vykreslit jeho obyvatele realisticky, musíte si toho být vědomi. A mě baví budovat zápletky, v nichž hrají roli různé intriky a manévry – a je to navíc klasický způsob, jak si získat čtenářovu pozornost.

Caracas ve vašich dílech není jen kulisa či zrcadlo společnosti. Je to spíš dusivý organismus, nebo dokonce duševní stav…

Možná se vám to tak zdá proto, že já sám se považuji za takové městské zvíře – vyrůstal jsem ve městě a vždycky v něm žil. Dokonce se nepovažuji ani tak za Venezuelce, jako spíš za obyvatele Caracasu… Nejde tolik o jeho krajinu, vnímám ho takřka jako samostatnou literární postavu.

Jak se vůbec u vás rodí tvůrčí proces? Z obrazu, věty, postavy? Nebo snad z nějaké úzkosti či neodbytné otázky, která vás pronásleduje?

Někdy z obrazu – ale ten vzniká poetickým způsobem, z jediného slova, příběhu, který mi někdo vyprávěl. Zkrátka mě něco zaujme, začnu nad tím přemýšlet a už to nedokážu dostat z hlavy. Obraz je ale vždy vztažený k úplnému závěru příběhu – přijde mi na mysl, a já přitom ještě nevím, jak příběh začíná. Píšu tedy, abych závěrečnému obrazu porozuměl. Přirovnal bych to ke „zjevení“, které podnítí imaginaci. Proces psaní je pro mě objevováním něčeho, co už znám, ale ještě jsem si to dostatečně neuvědomil. Vjemy přicházejí zvenku, ale pravé poznání či zjevení vychází zevnitř.

Latinskoamerická literatura je v Evropě často automaticky spojována s magickým realismem. Máte vztah k této tradici, nebo se vůči ní nějak vymezujete?

Celý tenhle boom magického realismu se týká spíš generace mých prarodičů. Gabriel García Márquez, Julio Cortázar či Mario Vargas Llosa pro ně byli zásadními autory. Napsali mistrovská díla, pro něž si jich nesmírně vážím, ale nejsou to osobnosti, které by mě nějak „deprimovaly“. Patří do mé tradice, ale dnes už přece žijeme v úplně jiné době. V Evropě i ve Spojených státech se mě na tohle často ptají a stále je pro mě těžké vysvětlit, že „latinskoamerický autor“ je vlastně nicneříkající nálepka. Spíš mi jsou bližší spisovatelé z doby před tímto boomem – Juan Carlos Onetti nebo Jorge Luis Borges –, anebo naopak ti, kteří přišli později, a to včetně autorů polských, albánských či rumunských. Vnímám je totiž jako ekvivalent Latinské Ameriky v Evropě. Například román Solenoid Mircey Cărtăresca [2015, česky 2020] mi připadal úplně jako latinskoamerické dílo! Nebo Ismail Kadare, kterého nesmírně miluji. A také Sándor Márai a samozřejmě Milan Kundera nebo Franz Kafka.

Pocházíte z Venezuely, země poznamenané hlubokou krizí, která eskalovala lednovým únosem diktátora Madura do USA. Nakolik píšete skutečně o své zemi? A může podle vás román popsat politickou realitu pravdivěji než reportáž nebo zpravodajství?

Vždycky si připomínám citát Alberta Camuse z eseje Návrat do Tipasy [z knihy Léto, 1954; česky 1999]: „Města a vesnice, o kterých nám vypráví literatura, už neexistují.“ Když tedy píšu o Caracasu nebo Venezuele obecně, vždy vyprávím v jistém smyslu o něčem, co neexistuje, co je pouze v mé mysli, paměti, v mých snech. Literatura má schopnost udržet při životě něco, co by jinak naprosto zmizelo.

Váš poslední román Sympatie [viz recenzi v A2 č. 3/2026] vypovídá o rozpadu společnosti, osamělosti, ale také o hledání nových forem blízkosti – třeba skrze záchranu opuštěných psů, které po sobě zanechávají lidé prchající do exilu. Proč jste si právě toto téma zvolil jako metaforu soucitu?

Začalo mě jednoduše zajímat, co s těmi opuštěnými zvířaty bude dál. Říkal jsem si, jak asi může člověk, který má peníze na letenku, nevzít svého domácího mazlíčka s sebou?! A tak jsem začal psát román zaměřený na psy, ale po několika kapitolách se mi tato zvířata stala symbolem všech dalších forem opuštěnosti. Je to metafora mého vlastního pocitu osamělosti, pocitu, že už nepatřím tam, kde jsem vyrůstal.

Je životem v exilu ovlivněn jazyk, kterým píšete a myslíte?

Nejdříve jsem žil v Paříži, a protože jsem stále mluvil francouzsky, má venezuelská španělština zůstala naprosto nedotčená. Až později v Málaze jsem se setkal se španělštinou, která byla ale úplně jiná – a bylo nevyhnutelné přijmout nová slova a výrazy. Samozřejmě to mělo vliv i na mé psaní. Myslím, že venezuelský dialekt, který jsem používal, po těch letech, co jsem pryč, už neexistuje.

Stýská se vám? A dokážete si představit, že byste se ještě někdy vrátil domů? Co by se muselo stát?

Především by se tam musela vrátit demokracie, což by bylo příslibem určité stability. Ale nemyslím si, že se tam ještě někdy natrvalo vrátím – i kdyby se politická situace změnila. Už jsem si na Evropu zvykl, raději bych tam tedy jezdil jako dosud – jen čas od času za rodinou a přáteli. Chybí mi tamní jídlo, počasí, pocit, že tam patřím, pocit domova. Byl jsem tam za celou dobu jen dvakrát a zjistil jsem třeba, že v rodném domě velmi dobře spím – jako by se mi vypnulo nějaké SOS tlačítko a doopravdy jsem si odpočinul. Kdežto tady v Evropě jsem stále trochu ve střehu.

V knize Sympatie mimo jiné líčíte, co kolaps režimu může udělat s lidskou intimitou, rodinou, důvěrou mezi lidmi. Jak si vy osobně na tyto závažné otázky odpovídáte?

Když žijete v diktatuře nebo autoritářském režimu, rychle si všimnete, jak se vztahy mezi lidmi mění. Politika roztrhává partnerství a rodiny – to je jeden z nejpříšernějších dopadů autoritářství. Dělo se to zvláště během prvních let režimu Huga Cháveze. Masivní exodus už tehdy způsobil přerušení mnohých vztahů a je tomu tak dodnes.

Titul vašeho posledního románu neodkazuje jen k soucitu a náklonnosti, ale i ke kouzlu osobnosti, respektive charismatu. V předchozí Knize noci jste se zaměřil na zmíněného Cháveze; vracíte se do roku 2010, kdy v Caracasu chybějí potraviny a jsou přerušovány dodávky elektřiny. Proč podle vás dnes některým občanům navzdory historické zkušenosti stále imponují silní lídři?

To opravdu netuším. Hodně to souvisí s lidskou psychikou a také s konkrétními příběhy, které stojí za politickými preferencemi. Byl jsem v šoku, když jsem si poprvé naplno uvědomil, že lidé, kteří mají nějaké osobní problémy, věří, že je za ně vyřeší silný vůdce. Historie zná dlouhou tradici diktátorů, kteří vědí, jak lidmi manipulovat – dělo se to dávno před internetem a sociálními médii. Současné mechanismy těmto vůdcům výrazně napomáhají – utvářejí mainstreamově se tvářící názory, které ale nemají nic společného s realitou. Všichni jsme dnes součástí jednoho velkého experimentu s našimi myšlenkami – mám na mysli umělou inteligenci i to, že jsme závislí na mobilech. Ale máme podle mě stále slušnou šanci zůstat svými vlastními pány a porozumět jeden druhému. Ale není snadné zůstat v této situaci pozorný. Už totiž nevíme přesně, co je realita a co ne. Digitální systém jejich hranice rozmlžuje.

I dnešní Evropa je ohrožena extremismem, zažívá strach z budoucnosti, v její blízkosti se odehrává hned několik válečných konfliktů. Vidíte zde něco, co vám připomíná zkušenost z vašeho rodiště?

Ve Španělsku si všímám populismu předsedy vlády Pedra Sáncheze. Je to charismatický levicový vůdce, ale používá stejné autoritářské nástroje, jakých jsem byl svědkem ve Venezuele. A když na to ve Španělsku upozorním třeba v článku nebo na sociálních sítích, vyčítají mi, že jsem fašista, ultrapravičák. Těžko tento svůj postoj vyjadřuji i mezi španělskými přáteli. Jsou to kultivovaní, vzdělaní lidé, ale v podstatě podporují vládu, kvůli níž jsem svou rodnou zemi musel opustit. Je pro ně velmi těžké přijmout rozdíly mezi Latinskou Amerikou a Evropou: mají problém pochopit, že v Latinské Americe jsou „bad guys“ ti druzí. Ptají se mě: „A to je to tam vážně tak hrozné?“ Chybí jim zkrátka srovnání.

Ladislav Klíma: České úlohy

Maxim Biller: Mama Oděsa

Na plese berlínského upírstva

Román Jense Wintera Zrozeni v dlouhém létě

Román Jense Wintera Im langen Sommer geboren (Zrozeni v dlouhém létě) bývá kritikou přirovnáván k Faserlandu (1995) Christiana Krachta – labutí písni levicové generace osmdesátých let. Krachtova tvorba vešla ve známost jako poněmčená varianta románů Breta Eastona Ellise, který zejména ve svém nejslavnějším díle Americké psycho (1991, česky 1995) reflektuje fenomén životního stylu tzv. mladých městských profesionálů. Sociální svět točící se kolem okázalého konzumerismu, večírků a drog nachází svůj současný ekvivalent v prostředí berlínských aktivistických kreativců, jejichž požitkářství a snobismus se liší pouze dobovými kulisami, formou a ideologií.

Paradoxní kinky parties

Samotný název Winterova románu odkazuje ke knize Der lange Sommer der Theorie (Dlouhé léto teorie, 2015) historika idejí Philippa Felsche. Ten popisuje, jak generace obyvatel německých univerzitních kampusů a obsazených domů postupně vyměňovaly svou teoretickou výbavu: neomarxismus frankfurtské školy byl nahrazen poststrukturalismem Michela Foucaulta a Jacquese Derridy. Tyto nenápadné aluze tak naznačují pointu, která však zůstává vyslovena pouze nepřímo. Nová levice, jejímž mladším generacím se z dohledu vytratil organizovaný boj proti kapitalismu, soustředila veškerou energii na vzpouru proti mikrofyzice moci ve vlastních řadách. Aniž by pomohla ostatním zbavit se pout vykořisťování, sama se uvěznila v okovech moralizování. Jediným hmatatelným výsledkem se tak stává samolepka na pánském záchodě nabádající ke kontrole privilegií při močení vestoje.

Jens Winter v roli průvodce těmito společenskými sférami ukazuje, že kromě levicových hospod v Neuköllnu patří mezi formy společenského setkávání berlínské smetánky především soukromé sexpozitivní večírky – kinky parties. Potkat na nich lze všechny, kdo v německé metropoli něco znamenají: od aktivistických vědkyň a vědců po politicky angažované umělectvo. Stejně jako svět prestižních univerzit a vysokého umění je i toto prostředí prosyceno týmiž paradoxy: antikapitalističtí levičáci zde konverzují o pracovních projektech, zatímco značkový fetišistický dress code, jenž má účastnictvo osvobodit od patriarchátu (dámské šaty a nalakované nehty u mužů, neoholené nohy a podpaží u žen), funguje jako skryté symbolické násilí vůči dělnické třídě, jíž jsou upírány jak možnosti akademické kariéry, tak účast na elitním sociálním erotismu. Označit třídní exkluzivitu za násilí je však považováno za impertinenci, neboť údajně chrání „dříve marginalizované“ před sexismem a homofobií.

Divadlo pro intelektuály

Mohlo by se zdát, že Winterovo vyprávění stojí na černobílém kontrastu mezi tzv. upířím hradem (viz A2 č. 8/2020) a socialistickou levicí, jež se nově formuje kolem časopisu Jacobin. Ten totiž spoluzakládala Ines Schwerdtner, současná spolupředsedkyně strany Die Linke. Vyprávění ji stylizuje do role královny dobra: se slámově žlutými, dozadu sčesanými vlasy připomíná panovnici z Hry o trůny, velící armádě lidí v bílých tričkách a brýlích s rohovinovými obroučkami. Přesně z takovýchto typů lidí – k nimž patří i sám autor – se skládá redakce Jacobinu i publikum jeho veřejných debat, na nichž Ines Schwerdtner hovoří o kulturních válkách.

Už v otázkách po povaze kulturních válek se ukazuje určitá nestoudnost popisovaných kruhů. Samotná odborářská témata – kolektivní vyjednávání, kompenzace inflace či jednorázové platby od firem – jsou přitom neuvěřitelně nudná; skutečný třídní boj v Německu ostatně neexistuje od dob nacismu. Všechna vyjednávání odborů se zaměstnavateli jsou vlastně jen inscenací třídního konfliktu, na jehož konci se dělníci smiřují s výsledky pod úrovní původních požadavků. Výjimkou není ani levice kolem Jacobinu – její třídní boj je podle autora pouhým divadlem pro intelektuály.

Slibný název románu vzbuzuje očekávání, že by mohlo jít o dílo úrovně Návratu do Remeše (2009, česky 2019; viz A2 č. 8/2020), v němž Didier Eribon na francouzském příkladu ukazuje proměnu politické levice – proměnu, v jejímž důsledku se dělnická třída obrací k novému fašismu. Šťavnatý námět však zůstává nevyužitou příležitostí k literárnímu rozpitvání politické mršiny, nad níž se slétají supi krajní pravice. Namísto křečovité krásy, s níž by autor mohl zachytit lámající se dějiny, předkládá jemnou ironii v mezích německé střídmosti. I když Winterovy jízlivé poznámky zasahují všechny stejně, jeho styl nepřesahuje žurnalistickou úroveň. K literární velikosti mu schází mnohostranný pohled, který by dokázal zachytit složitost reality mimo rámec karikovaných klišé. Ta zde nefungují jako analytický nástroj, nýbrž jako podpůrný mechanismus hlavního narativu románu: autorova manifestačního odchodu z radikálně levicové scény. Tento posun Winter ostatně potvrdil i mimoliterárně, když po vydání knihy začal pracovat pro krajně pravicové médium Nius.

Autor je historik.

Podivuhodná samota prastaré stodoly

Sám mezi lidmi

Nad novou sbírkou Bohdana Chlíbce

Kdo je hrdinou básnické skladby Rapido Bohdana Chlíbce? Neduživý člověk, jemuž lze ublížit třeba už tím, že mu sundáte klobouk z hlavy. Muž, který stojí stále v pozoru pro případ, že by jej vyvolali jménem. A jméno má možná jen proto, aby jej mohli vyvolat. Že stojí v pozoru, si jen myslí, ve skutečnosti se chvěje v předklonu nebo se bezmocně třese vleže. Nedobrovolný asketa, jehož život je sledem nevlídných, nepatřičných chvil, kterým musí čelit, které musí přežít, které si nevybral a před kterými by se raději skryl. Ponížený prapravnuk písaře Bartlebyho. Ale i když o nic neusiluje a ničemu neodporuje, dějí se mu nehody a nedorozumění. Jeho ideálem je nehybnost, živená hrůzou z pomíjivosti: „Kéž by se časy přestaly měnit.“ Když vysloví přání nebo jen potřebu, zůstane u slov. Bezradný jedinec, který v záchvatech sebepozorování shledává, že se obírá obavami a vzápětí obavami z obav, přesněji řečeno: je nucen (ale kým nebo čím?) se jimi obírat.

Mezi ponížením a nadřazeností

Brzy se dozvídáme, že hrdina žije potmě, rozsvěcuje, jen aby zkontroloval stolici. Někdy se diví, proč neztratí vědomí. Překáží i sám sobě. Nevelké zásoby energie vyčerpává na to, aby se držel u zdi, prochází-li ulicemi města, kde hrozí, že jej někdo zahlédne, že se s někým střetne, že vůbec bude muset reagovat na to, co se kolem něj děje a co jej nevyhnutelně, navzdory jeho trvale obrannému postoji, zasáhne, co jej donutí zaujmout stanovisko, vynaložit úsilí, určit směr: „Domů by měl pospíšit se zavřenýma očima, / aby tak chránil atmosférické výboje své mysli / (‚události své mysli‘) před vnějšími vlivy. / Alespoň chvíli by tak mohl tušit, co má dělat.“

Přesto občas zatouží po setkání s lidmi. Možnost sledovat a soudit své okolí mu dává dočasně zapomenout na vlastní existenci a v tom smyslu jej zřetelně osvěžuje. Muži, ženy a děti jsou se zvláštním zřetelem k tělesnosti vykreslovány jako odpudivé karikatury lidství. Jejich podobu i úděl hrdina škodolibě, rozpustile, fascinovaně komentuje: „Chlapec, který se roztéká na vedlejším sedadle. / (V čem ho asi macerují?) / Řve! A řve! / Je však zakázáno vykázat dítě ze svého okolí. / Chlapcova hlava miluje kubismus, / zpřítomňuje ho. // ,Směl bych ho postrašit porodnickými kleštěmi? / Ještě jednou ven? A ještě jednou kubismus?‘“ Čím víc lidí potkává, tím rozjařeněji účtuje s člověkem, tím temněji jeho náhlá výřečnost dává průchod krutosti a nadřazenosti. Chce se snad na druhých odškodnit za svůj vlastní osud? A pak se ta zálibná řeč o lidské ubohosti zlomí připomínkou svědomí a náznakem vysvětlení: na vině je podle všeho znalost anatomie, která dráždí hrdinovu obraznost. Od té chvíle je zase plachou bytostí skrývající se v průchodu, ale mluví teď víc, překotněji, jako by se odhodlal vypořádat s vlastním údělem. A tak vysvětluje, argumentuje, osočuje, vyznává se a polemizuje, projevuje svůj „paranoidní alibismus“. Střet s druhými lidmi v něm spustil hráz studu: z politováníhodného nebožáka je nyní osamělý povýšenec. Dál se cesta odvíjí v antitezích podle toho, která z těchto dvou poloh jeho existence převáží.

Na dně jámy

Kdo vypráví hrdinův osud? Kdo tak názorně prostředkuje život v kulisách pochmurného světa, kde rubem lidskosti je marnost a účinkem vlhké, potemnělé krajiny netečnost? Kdo líčí minuciózní pochody ztrápené mysli? Kdo zná okolnosti hrdinova vnímání a prožívání, jeho předsudky, neurozenost i únavnou nemohoucnost? Kdo komponuje tuto hořkou, dramatickou grotesku sestavenou z vynalézavých opisů, enigmatických replik a důvtipných pozorování? Nepochybně autor, který se skrývá za svým protagonistou. Hlas vypravěče a hlas hrdiny jsou dvěma hlasy jedné bytosti, jejíž sebezničující vůle k introspekci je hodna obdivu i odporu. Titulní slovo rapido („prudce, dravě“), jakkoli se hodí pro městský ruch a shon, ironicky protiřečí chorobné úzkostlivosti hrdiny, jeho pomalosti i povlovnému rytmu a hudební kompozici skladby, kdy jedna část, motiv či replika rozvíjí, transponuje nebo variuje jinou. Váhavá, nejistá protagonistova chůze má svoji paralelu v náznacích a opisech, jimiž on i vypravěč přibližují veškeré dění. Vyjadřují se oklikou, cudně i obřadně: „Měl by pozorněji pečovat o povinnosti / v příjmu vzduchu.“; nebo: „I podle dechu by měl svolit k lékaři.“ Ale k čemu ten takt? Nebo snad útlocit zachvátil i jejich schopnost pojmenovat skutečnost?

Později hrdina spadne do „poměrně hluboké“ jámy, naštěstí tam spolu s ním skončí i pár prken vylomených z plotu, takže se v bahně necítí tak sám. A zase: vypravěčova ironie se stírá, pomyslíme-li na hloubku protagonistova zoufalství. Na dně jámy zatouží opět po klidu, který se u něj pojí s touhou po neviditelnosti, v konečném důsledku po nebytí. Lze to chápat jako projev pokání? Chce se tím hrdina potrestat, vykoupit, obrodit, znovu a lépe začít? V závěru skladby je bezvýchodnost jeho postavení vyjádřena dalším paradoxním obrazem: „Třásl se, prochladlý, vláčel těžký kufr, / ve kterém ukrýval zimní kabát, / ale neměl dost sil, aby se zastavil, / aby kufr otevřel a kabát si oblékl. / Síly mu stačily sotva k tomu, / aby dál vláčel těžký kufr.“ Následují tři poslední verše skladby: „‚Jste tady?‘ // (Rozhlíží se) // ‚Je tu někdo?‘“ Co zprvu působí jako nadějeplné zvolání, snaha přece jen vykročit z osamění a setkat se s druhým člověkem, je možná věcnou otázkou, ubezpečením, že tam, kam hrdina došel, bude opravdu sám.

Autor je literární kritik.

Spiklenci proti spiklencům

Politický thriller Friedricha Bruegela

S velkým zpožděním se k nám v českém překladu dostává román Spiklenci (Verschwörer, 1951) německy píšícího spisovatele a diplomata v československých službách Friedricha Bruegela (1897–1957). Tento vídeňský rodák byl stejně jako jeho otec Ludwig Bruegel (jenž zemřel roku 1942 v terezínském ghettu) stoupencem ideje, že nastolení sociálně spravedlivější společnosti je možné, ba nutné uskutečnit demokratickou cestou. V opačném případě dojde ke katastrofě. Román, jakož i autorova životní zkušenost nám v tomto smyslu udělují tvrdou lekci. Varují, že systém, který se zaklíná principy spravedlnosti a rovnosti, se stává jejich obludným popřením hned od okamžiku, kdy se začne opírat o metody policejního dohledu, svévolného výkladu práva a pronásledování všech projevů svobodného jednání. Právě tyto metody se pak stávají skutečnými principy existence systému, jeho skutečným raison d’être, kdežto spravedlnost a rovnost degradují v napůl vyprázdněný ornament.

Nemilosrdné zákruty dějin

Román Spiklenci vyšel poprvé v roce 1951 v nakladatelství Europa Verlag. Byl opatřen dedikací Rolly a Robertu Neumannovým. Obě tyto informace jsou výmluvné. Europa Verlag vydávalo antifašistické, levicově nebo liberálně orientované autory. Bruegel coby sociální demokrat do tohoto ideového profilu plně zapadá. Také zmíněná dedikace leccos prozrazuje. Robert Neumann, známý jako vynikající parodista, se po opuštění zfašizovaného Rakouska prosadil jako anglicky píšící spisovatel. S Bruegelem sdílel nejen vídeňské rodiště, nýbrž i pozdější působení v Londýně, kde nakonec oba zemřeli. Jeho manželka Rolly byla překladatelka, mimo jiné převedla do němčiny Neumannův anglickojazyčný román Děti z Vídně (1946).

Z těchto zdánlivě nahodilých detailů vyvstávají generační paralely poznamenané zákruty středoevropských dějin 20. století. Bruegelův jedinečný osud je tak řadou motivů spojen s osudy mnoha židovských levicových intelektuálů. Po angažmá v rakouské komunistické straně a nástupu Dollfussovy autoritářské vlády získal v polovině třicátých let československé občanství. Snad právě rakouská zkušenost i kritický odstup jedince, který v převážně českém prostředí píše jiným jazykem, zvýšila jeho citlivost vůči doutnajícím společenským problémům, na něž nastupující středoevropské diktatury odpovídaly politikou nenávisti.

Rok 1948 představoval pro Bruegela otřes, třebaže ještě ve třicátých letech hodnotil Stalinův Sovětský svaz pozitivně. Eva Jelínková, autorka doslovu k románu, připomíná Bruegelovu publicistiku, která vznikala souběžně se Spiklenci. Poúnorové Československo je v nich líčeno jako policejní stát, v němž se ústava změnila v bezcenný cár papíru a kde si moc uzurpuje úzká stranická klika protkaná nepotismem. Ve veřejném životě, od hospodářství po kulturu, rozhoduje pouze loajalita k nové politice. Všechna rozhodnutí jsou řízena neprůhledně a nitky vedou do mocenského centra v Moskvě. Takovýto model moci, jejž Bruegel coby diplomat zakusil na vlastní kůži, je natolik vychýlený a neproniknutelný, že konspirace tvoří v podstatě běžný nástroj politiky. Nahlíženo takto, žánr politického thrilleru není uměleckou volbou, nýbrž vlastně nutností – adekvátní formou psaní.

Studie jednání v represivním režimu

Děj Bruegelova románu se odehrává v Praze na jaře roku 1949. V prvním plánu sledujeme členy konspirační skupiny, vyšetřujícími orgány nazývané Organizace číslo 5, kteří jsou zapleteni do vraždy vysokého představitele Státní bezpečnosti. V konfliktu s represivními složkami nového režimu skupina brzy eroduje; skoro všichni její členové končí tragicky. Navzdory tomu vyprávění působí věcně a neutrálně. To vytváří zřetelné napětí mezi obsahem a formou vyprávění. Zdaleka však nejde o prózu experimentující, která by pracovala s modernistickými postupy zkratky, nečekanými skoky v čase (kromě ústrojně zapojených retrospektiv) a podobně. Psychologická konstrukce postav se naopak opírá o klasické principy románové epiky. Každá důležitá postava je čtenáři představena plným jménem, často i s pomocí zapamatovatelného popisu fyzického zevnějšku. V pásmu vypravěče anebo v dialozích jsou pak zpřítomněny také její dosavadní životní peripetie, odhalující motivaci nynějšího jednání. V tomto duchu působí text až staromilsky.

Přiznám se, že jsem – možná pod vlivem filmových narativů – očekával vyprávění mnohem úspornější, náznakovitější, zrychlené. Nicméně Bruegel postupuje jinak. I když si jeho příběh udržuje napětí (jež v závěru graduje překvapivým rozuzlením), vypravěč si zároveň vždy dokáže otevřít dostatek prostoru i času k tomu, aby své hrdiny uchopil až do výmluvných detailů a aby přesvědčivě zachytil i prostředí, v němž se pohybují, včetně nevybíravých vyšetřovacích metod, které jsou na ně uplatňovány, nebo které sami – jakožto kolečko mocenského mechanismu – uplatňují na jiných. Tak se o hlavním hrdinovi, Janu Horákovi, na začátku třetí kapitoly dozvídáme, že mu bylo dvaatřicet let, ale že vypadal mladší, že měřil metr sedmdesát, měl vlasy hnědé barvy, silný nos a tak dále. Jsou to detaily zčásti jistě postradatelné, pokud bychom ekonomii vyprávění chtěli omezit jen na rozvíjení zápletky. Bez toho by nám však unikly některé vyloženě herní či ironické prvky, jež jsou v textu přítomny. Bez popisu bychom například v postavě tajemníka Huga Kladenského sotva poznali literární protějšek Rudolfa Slánského.

Bruegelův román ovšem není odlehčenou literární jednohubkou. Je samozřejmě pravda, že během druhého, třetího čtení napínavost i momenty překvapení ztrácejí na intenzitě, avšak tím více vystupují do popředí další, dosud méně viditelné roviny vyprávění. Můžeme zmínit fakt, že vedle zmíněné hravosti a ironičnosti je možné číst text též jako studii lidského jednání uprostřed všeobjímajícího represivního režimu. Jednotlivé postavy reprezentují různé postoje k vládnoucímu systému – od aktivních odpůrců přes oportunisty až po přímé vykonavatele útlaku.

Paranoia a rozklad

Zvláštní kapitolu představuje otázka, jak je v románu budován prostor, který tvoří aktivní složku vyprávění, nikoli pouhé doplňující pozadí. Týká se to především nepřehlédnutelného důrazu na topografii Prahy, v níž se drtivá většina děje odehrává a kde se sbíhají všechny vztahové linky. Pochopitelně, není to Praha malebná, nýbrž tísnivá, podtrhující celkovou paranoidní atmosféru příběhu. Václavské náměstí není nevinně hektické místo přeplněné lidmi – je tu přítomna hrozba, že mnohohlavý dav může být prošpikován agenty. „Kapitalisticky zpupná“ budova banky v ulici Na Příkopě se stává sídlem nové moci, stranického ústředního výboru. Smíchov a vltavské nábřeží jsou pro protagonistu Jana Horáka místa úzkosti, kde v podezřelém tichu naslouchá vlastním krokům. Středobod všeho je dům číslo 11 v Palackého ulici, který působí navenek docela nenápadně. Ve skutečnosti se v něm odehrávají tajemná setkání a osnují tajné akce Státní bezpečnosti. Místa mají rovněž svou historickou paměť, je proto mrazivě příznačné, že Jan Horák končí v Malé pevnosti v Terezíně. Jednu represivní moc prostě nahradila druhá.

Paranoidní atmosférou, která je v románu sugestivně vystavěna, prolíná motiv mnohovrstevnatého rozkladu. V prvé řadě je to rozklad Organizace číslo 5, doprovázený rozkladem důvěry a mezilidských vztahů. Zde se naplno rozvíjí konspirační linie příběhu. Každou komunikaci předchází podezírání, nutná opatrnost, která znemožňuje otevřenost nebo spontaneitu, což logicky proniká do psychologické vrstvy vyprávění a ovlivňuje jednání postav. Avšak je tu ještě rozklad v rovině filosofické a morální. Spočívá v tom, že přestává platit společensky záchovné rozlišení mezi právem a bezprávím, zločinem a státem. Myslím, že právě v této rovině se Bruegelovi Spiklenci stávají dílem nadmíru znepokojivým. Kladou nám otázku: kdo je vlastně spiklencem ve světě, v němž se moc spikla proti všem, kteří jí chtějí vzdorovat?

Autor je literární historik.

Supercut

15. 6. 2026, Řím

„The visions never stop

These ribbons wrap me up

But when I reach for you

There’s just a supercut“

V římské čtvrti Parioli, v ulici mezi starým zmrzlinářstvím Duse a bytem hudebnice Lorde, stojím na dvorku a očima hledám místo, kde zamáčknout cigaretu. Nemůžu se rozhodnout; nejlepší nápad překazí domovní kamera, které si včas všimnu. Kouřím až k filtru, típnu o podrážku a dál pátrám, kam to zahodit.

Na jihu padá listí na dlažbu po celý rok. I teď na začátku léta je kamenný dvorek posetý tuhými vyschlými listy a jejich zlomky – zatímco v rohové pinii, jediné v tom těsném prostranství s pozlacenými domovními zvonky a sloupky spojenými řetězem, snáší vejce zelený papoušek. Nespouští ze mě oči.

Červnové slunce pálí do podzimního listí jako v srpnu.

Že se Lorde nedávno nastěhovala do vedlejší ulice, mi řekla moje dcera, za níž jsem do Říma přijel – a mlčky mi pustila klip.

Opravdu rád bych si vybavil první poslech skladby a první zhlédnutí videa. Vjemy, drobnosti, co mě upoutaly nejdřív, a jejich posloupnost. Detaily, jimž jsem nerozuměl, vedle těch, které mi ihned něco připomínaly. Ale už to nedovedu. Nechce se mi začít s psaním, dokud si nevzpomenu a neseřadím je ve správném pořadí. Ale už to nedovedu a – píšu: někde na začátku ohromení stála melodie, která několikrát nečekaně „spadla“, nepřitáhla se do míst, kde jsem ji – podle jejího předchozího průběhu – očekával. A pak taky jedna chyba, přeslechnutí: z textu mi ihned utkvělo spojení „svět se rozpadá na auta“, které tam není. A ještě: moje dcera řekla ke klipu jenom: „Dobře se hýbe.“ Překvapila mě – tím, že si všímá především pohybů. A ačkoli jsem si pomyslel, že to možná říká proto, že pohyby Lorde jsou „zvláštní“, její poznámku jsem obdivoval. Sám jsem si napoprvé s údivem prohlížel hlavně zpěvaččino oblečení, které mi připadalo jako – okamžitě jsem si ho takhle pojmenoval – rokoková noční košile. Pohotový k zblití jsem hodně často. Potom jsem si vyhledal, nevěděl jsem to ani přibližně, co znamená ten název, Supercut: kompilace „videoúryvků“ z filmů, seriálů a jiných médií, které spojuje společné téma, motiv, činnost… Specifický druh sestřihu.

Konec vztahu, jeho odžívání a žal – to Lorde zpívá a tohle ukazuje. Je úplně otevřená. Pořád dokola si v hlavě přehrává nejlepší momenty ztracené lásky nebo možná jedinou silnou chvíli (v autě, hrálo rádio, we keep trying to talk about us). Dávno se ocitá na hranici ztráty sebe samé; tam skladba začíná. Ještě si to uvědomuje, ještě sama sebe ujišťuje a s obavami komentuje proměnu svého vnímání. Zároveň se už ztrácí. Její pohyby jsou hranaté, trhavé, ale takovým způsobem, že „by nemusely být“, jsou nepatřičné jakoby těsně. Často na sebe sahá. Bicí připomínají bušení krve ve spáncích, zesílený tep, který nikdy nevynechá.

Její okolí jako by se ale nacházelo o něco dál, je už „za čárou“, za hranicí příčetnosti, žalu: ona stojí (později si kleká) v temné místnosti, kterou osvětluje mnoho svící a mnoho hlasů ženského chóru. S chórem se, jak píseň pokračuje, zaplétá pořád víc, srovnává s ním svůj rytmus; hovoří spolu, odpovídají si v proměnlivém tempu. Jestliže předtím v gestech probleskl mezi žalem i hněv, v tom, jak se hlas Lorde se sborem proplétá, se mihne (podobá se to zátřpytu) také radost. A dravost.

Jsme pod světem, se stíny, s podsvětním bohem, který nikdy neotvírá oči, u kláves.

A to, co má hudebnice na sobě, je rubáš – ušitý tak, že je na něm také něco „holčičího“.

Autor je básník, prozaik a překladatel.

Začátky a konce

„Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec,“ píše ve slavné básni Vítězslav Nezval. Jeho generační druh Jaroslav Seifert v neméně slavných verších říká: „Každého dne se něco končí, / něco překrásného se končí. (…) Každého dne se něco počíná / něco překrásného se počíná.“ Začátek a konec patří k podstatě bytí a světa stejně jako třeba míra – existence života na Zemi je závislá na správné vzdálenosti od Slunce, o trochu více či méně, nebylo by tu nic; lze najít mnoho dalších příkladů, kdy míra rozhoduje o všem. Stejně se to má i s dualitou. Začátek a konec na sobě závisí a každý rozměr, děj či proces je v sobě obsahuje jako zásadní nevyhnutelnost. Zda to platí i pro čas a prostor, neumíme zatím posoudit.

Máme radši konce, nebo začátky? Asi jak kdy. „Lepší je konec věci než její začátek, trpělivý duch je lepší než pyšný duch,“ praví se v knize Kohelet. V evangeliu se upozorňuje na nebezpečí zacházení se zlými duchy. Když nečistý duch opustí člověka, bloudí po světě, patrně se i nudí, napadne ho tedy vrátit se, odkud vyšel – a nalezne dům perfektně ošetřený úklidovou službou. „Tak jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam, a konce toho člověka jsou horší než začátky.“

Se začátky a konci jsou tedy svízele a trápení. Tragickým mottem Ivana Slavíka bylo poeovské nevermore, nikdy víc, proti němuž Ivan Diviš kladl své Pozdě jako výraz fatální unikavosti a nezavršitelnosti žití. Zvláštní je, že každé poprvé nám zpravidla zůstává v paměti nevyvratitelně, zatímco naposled často nikoli. „Naposled dnes chytneš kliku, kterou jsi stiskl tisíckrát“ (Goethe), ano, ale zatímco na první pobyt ve škole, nemocnici a často kdekoli mám svěží reminiscence, na ten poslední kontakt s klikami si většinou nevzpomínám. Snad v tu chvíli je člověk už jinde a na místě, které opouští, je přítomen pouze fyzicky, a nikoli mentálně. Vystupuji ze starého, nořím se v nové, zrozen bývalým, přecházím v budoucí. Začátek i konec může být náhlý, přichází jako prudký přeryv, jindy působí povlovně, nezřetelně, nenápadně a neohraničeně, někdy jde o neúprosné a neoddálitelné momenty, na něž jen zíráme jako na pohyb padacího mostu.

Potíž tkví i v tom, že ne vždy dokážeme obojí rozpoznat. Stává se také, že začátek a konec zaměníme. (Ve filmech, zvláště v těch ruských, se na závěr produkce upozorňovalo, čtenáři knih se tohoto zjištění musejí dobrat sami.) Choulostivé to vždy bývá v procesech politických, společenských a kulturních. Začátky a konce tu na sebe občas rychle navazují nebo vykazují neostré hranice. Žádný počátek sám od sebe nechce skončit, protože se na to cítí ještě mladý. Někdy je nového příliš, jindy zase starého moc. Stojí naše civilizace na konci, nebo pouze začíná? Pro obojí lze shromáždit nemálo argumentů. Jestliže se ocitáme na konci, kam vstoupíme, když projdeme ten konec? Nikdo nic nezkazí, zařadí-li se mezi apokalyptiky.

Něco vidíme, něco vidět nechceme; kdo se těší na loučení s tím, co má nejraději? Odmítám přijmout konec novin, časopisů a koneckonců i knih – tuším však, že se mě na to nikdo ptát nebude. Strachuji se umělé inteligence, jež učiní z našeho myšlení věc zhola zbytečnou či nedostatečnou. Děsím se odevzdání tajemného, jemného, křehkého a neuchopitelného lidského života do moci technologií, jeho rozložení a převedení na mechanismy a algoritmy. Útěchu snad zase poskytne oblíbený Kazatel: „Co se dříve dělo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“ Pokud nás opustí naši démoni, odejdou s nimi i naši andělé, myslel si Rilke. Přítomnost hrozných věcí možná vykupuje příchod ještě horších. Radikálně nový začátek může splynout s absolutním koncem. Ale dokud září světlo v lidské duši, potud žije naděje. A na konci někdo mává šátečkem a usměje se uplakanýma očima jako v našich básních na začátku.

Autor je literární historik a kritik.

DRAMAtapas

Příliš mnoho ohňů najednou

Pan Biedermann a žháři v HaDivadle

Brněnské HaDivadlo vede od letošní sezóny trojice mladých tvůrců Justyna Grecová, Jana Vaverková a Jan Doležel. V druhé půlce května zde měla v režii Jana Doležela premiéru hra švýcarského dramatika Maxe Frische Pan Biedermann a žháři. Autor tuto modelovou hru napsal v roce 1953 jako reakci na komunistický puč v Československu v únoru 1948. V návaznosti na poetiku Brechtových naučných her, ale zároveň jako jejich ideový odpůrce jí dal podtitul Naučná hra bez ponaučení. Brecht ovšem nepsal naučné hry primárně pro publikum, nýbrž například pro skupiny učňů, kteří si je měli hrát sami pro sebe a díky výslednému ponaučení si osvojovat nemilosrdnou dialektiku marxistické ideologie. Frischův dodatek „bez ponaučení“ neznamená nejasnost tématu a výpovědi. Sousloví „naučná hra“ zdůrazňuje přímočarost sdělení, stejně jako je přímočará samotná fabule.

Ve městě zuří požáry, a zatímco policie pátrá po žhářích, pan Biedermann (mluvící jméno, v překladu Poctivec) se nad nimi při četbě novin rozhořčuje. Když se však k němu do domu vloudí dvě podezřelá individua a na půdě začnou skladovat sudy s benzínem, ze strachu a oportunismu jim vychází čím dál víc vstříc. Nakonec jim dokonce podá zápalky a zpečetí tak vlastní zkázu. Jednoduchá zápletka demonstruje taktiku takzvaných Mitläufer, tedy těch, kteří pomáhali uskutečňovat nacistické plány postupnými ústupky brutální moci nebo předstíráním, že nevědí, co se kolem nich děje. Ještě spíše se Frisch snažil zachytit podíl slabých demokratů na komunistickém převratu, který umožnili svou nečinností, apatií a přesvědčením, že něco podobného není možné.

Surrealistická inspirace

Inscenátoři se rozhodli zdůraznit neuvědomělou rovinu Biedermannova vztahu ke žhářům. Inspiraci hledali u Carla Gustava Junga a v surrealismu. Pro výtvarnou stylizaci si zvolili ikonografii belgického surrealistického malíře Reného Magritta, který si s oblibou pohrával s měřítky i barvami zdánlivě realistických předmětů. Scénograf Jakub Šulík a kostýmní výtvarnice Jana Mlatečková pracují především s kontrastem blankytně modré a sytě červené. Tyto barvy se objevují na pozadí, schodišti, stěnách, kostýmech i rekvizitách často v nezvyklých proporcích. Z modrého zadního prospektu se klene červená vypouklá kulovitá úseč, po jevišti se povalují červené gymnastické míče, s nimiž si aktéři chvíli pohrávají, ale jejichž symbolický význam zůstává nečitelný. Dobře naopak funguje modrý modýlek půdy s miniaturními červenými sudy benzínu. Méně přesvědčivá je symbolika prodlužující se Biedermannovy kravaty, na níž jej žháři obrazně – a manželka doslova – vodí jako na vodítku.

Žháři mají na hlavách geometrické čapky, jimiž připomínají cirkusové šašky. Viliho ozdoba hlavy ve tvaru koule navíc evokuje turban a bez zjevného důvodu vnáší do inscenace nádech exotiky. Přestože herecké výkony obou představitelů žhářů, Kanwara Šulce (Vili Eisenring) a zejména Emy Lovecké (Pepi Schmitz), jsou skvělé, vůbec není jasné, koho vlastně mají v současné interpretaci představovat. Lovecká ztvárňuje „dítě z děcáku“ s nenapodobitelnou bezelstností, hravostí a fantazií, takže diváka nepřekvapí, že si Biedermanna získá svým odzbrojujícím „dětským“ projevem. Za celou dobu ale nepochopíme, zda žháři ztělesňují ambivalentní, ba zčásti sympatické anarchisty, kteří chtějí zlenivělou střední třídu žijící ve zdánlivém blahobytu probudit z apatie, nebo zda jde o extremisty skrývající pod přátelskou maskou pouze touhu ničit.

Představitel Biedermanna Jiří Miroslav Valůšek v besedě po představení v pražské Arše+ hovořil o náročnosti úkolu nehrát pasivní postavu pasivně. Toto úskalí se mu však nepodařilo zcela překonat. Valůškův Biedermann zůstává v celku až příliš nevýrazný, což je zřejmě částečně důsledek režijního vedení. Herec pracuje především se subtilními prostředky, zejména s udiveným výrazem tváře a očí. Ani v tomto případě se nedozvíme, kým tato postava vlastně je. Ještě méně čitelné je pojetí paní Biedermannové v podání Simony Horynové. S podivnou kvaziřeholní pokrývkou hlavy, kterou si podle nejasného principu nasazuje a odkládá, působí rigidně a přísně. Ve vztahu s manželem je dominantní, vůči žhářům však téměř bezvýrazná, takže její postoj k narůstajícímu nebezpečí zůstává nezřetelný.

Nejasný žert

Po celou dobu jsem myslela na dnešní oportunismus a apatii. Na to, kolik lidí se snaží vytěsnit realitu války na Ukrajině, o níž jsme si ještě krátce před ruským útokem namlouvali, že není možná, a dál si přitom namlouváme, že se nás ruská agrese netýká a ani v budoucnu týkat nebude. Nepřipomíná toto strkání hlavy do písku postoje mnoha lidí a politiků po mnichovské dohodě, těsně před vypuknutím druhé světové války? Frischovu hru lze proto vnímat jako brutálně aktuální, aniž by ztratila svou historickou rovinu.

Doleželova inscenace se však nevyhranila ani jedním směrem. Nepřispívá k tomu ani postava Anny v podání Magdaleny Kuntové, pojatá jako utajená revolucionářka sloužící v Biedermannově domácnosti, kde se z ní stal živý držák na různé předměty, třeba popelník. Cituje přitom z knihy Revoluce pro život: filosofie nového protestu Evy von Redecker (2020, česky 2024; viz rozhovor v A2 č. 15–16/2024) a propaguje dlouhodobou, postupnou revoluci místo jednorázového převratu. Když si však svlékne služtičkovskou halenku, objeví se na jejím červeném tričku portrét Stalina namísto obvyklého Che Guevary. Těžko říct, zda jde jen o žert, každopádně to z postavy činí buď naivku, anebo fanatickou obdivovatelku masového vraha.

Vdova po Biedermannově obchodním partnerovi Knechtlingovi, který se po vyhazovu oběsil, působí v podání Marie Ludvíkové jako hrozivý černý přízrak, snad ženská obdoba ducha Hamletova otce. V tomto případě jde o nápaditou a vtipnou ironickou hříčku. Skvělý je také Radim Chyba v roli vedoucího chóru: chaoticky pobíhá po jevišti se stříkací pistolkou à la agent 007, vysílačkou se domlouvá s neviditelnými kolegy, ale přitom se jeho postava totálně míjí s jevištní realitou a v podstatě vůbec nereaguje na bezprostřední nebezpečí.

Tak o čem?

Inscenace vrší velké množství inspiračních zdrojů, aniž by je dokázala propojit do smysluplného významového celku. Výsledkem je roztříštěnost, v níž původní výpověď hry zaniká. Nepomůže ani epilog. Všechny postavy se ocitnou uprostřed opony zobrazující abstraktní zelenou krajinu a ukáže se, že žháři byli ve skutečnosti čerti a všichni ostatní navzdory idylickému obrazu skončili v pekle. Počínání žhářů tak získává jednoznačný význam svádění ke zlu. V tom se inscenace s Frischovou hrou nakonec shodne, ale není to naopak až moc jednoznačná tečka?

Autorka je teatroložka a překladatelka.

1+1+1

Kdy máme dost?

S Ondřejem Vavrečkou o pokroku, trhlinách i naivitě

Kdysi jste svůj přístup k tvorbě popsal tak, že nechcete hovořit o něčem, ale přímo něčím. Čím tedy?

To je dobrá otázka. Chci – a proto filmy i výtvarné umění dělám – vyprávět sám sebou. Proč zrovna já? Mám nějaké privilegium, toho jsem si vědom, zároveň se s touto svobodou pojí jak volnost, tak odpovědnost. Vzniká extrémně hodně filmů a já cítím odpovědnost k tomu, kdo se dívá. Já jim beru čas. Z té pozice, kam jsem se dostal a která není zcela mým přičiněním. Tu odpovědnost cítím víc a víc. V rámci umění si mohu dovolit všechno, ale zároveň si toho můžu dovolit hrozně málo. Je to podle mě princip, který je univerzální, a bylo by fajn, kdybychom se jím všichni řídili.

Ve snímku 1+1+1 řešíte stinné stránky pokroku. Padne tam klíčová věta: „Nikdy nevíte, kdy máte dost.“ Jak dilematu akumulace, jež má osobní i obecný rozměr, čelit?

Každý den děláme tisíce rozhodnutí a pohybujeme se na nějakých třech základních úrovních: osobní, komunitní a celoplanetární. Myslím si, že je dobré se u všech rozhodnutí, která děláme, zeptat, jak se dotýkají všech těchto rovin. Jak poznat, kdy máme dost? Myslím, že je třeba jenom počkat. Zkusme takový experiment: vyjděme z metafory ve filmu týkající se pojídání brambůrků. Dáme si jeden dva tři a ten, kdo má rád brambůrky, chce víc a víc. Zkusme na chvilku přestat, popasovat se s takovým tím vnitřním kapitalismem. To je poslání filmu, na chvíli nás zastavuje a zároveň aktivizuje, abychom zjistili, jak to vlastně s tím „dost“ nebo s tím „víc“ je.

Vaše filmy můžeme pracovně nazvat esejistickými kolážemi, jsou spřízněné formálně i tematicky. V Osobním životě díry, který se věnuje mezerám, trhlinám či „ďourám“, jste pracoval s Althusserovými koncepcemi aleatorního materialismu, které jdou proti teleologickému pojetí dějin, nový snímek na to v mnoha ohledech navazuje. Jaké jsou souvztažnosti mezi vašimi díly?

Původně jsem měl rozvrženou pentalogii. Nejprve jsem udělal filmy o počátku a o konci, přišlo mi logické začít u počátku. Druhý byl o konci. Tím jsem si vytvořil schéma. I časové, protože jako malíř jsem si vždy na plátno kladl osu těch filmů. A teď jsem udělal šestý film. Takže jsem z toho nějakým způsobem vykročil. A ptám se: Kam? To je základní otázka. Nedokážu dělat zakázkovou tvorbu. Beru to jako způsob života. Neodděluju tvorbu a netvorbu, pro mě je existence tvůrčí. Když jdeme na pivo nebo matcha latte, to je vlastně taky tvorba. Všechny mé filmy mapují celek světa. Osobní život díry se sice věnuje nějakému detailu, ale i tak mou ambicí je chápat svět, pozici člověka i zvířete a hmoty.

Na vašich dílech je pozoruhodné mimo jiné to, jak pracují s nelidskou perspektivou. Propsal se do poetiky 1+1+1 váš vedlejší středometrážní projekt Lišejníky? Ten z vaší tvorby poněkud vybočuje, protože má o něco konkrétnější téma, ale zároveň je uhrančivý tím, jak obrací optiku: možná větší pozornost než ústřední dvojici lichenologů věnuje objektům jejich zájmu.

Já jsem na lišejnících chtěl založit celou filmovou tvorbu. Psal jsem disertaci o montáži a obecně o tom, jak tvoří člověk. Protože my obecně děláme věci z věcí. Můžeme složit cokoli s čímkoli. A teď – jaké si vzít měřítko? Třeba každá architektura musí odolat testu gravitace. Jaký test musí zvládnout film, aby držel? V American Science jsem narazil na rozhovor s Trevorem Gowardem, pozdějším protagonistou mého snímku, a říkal jsem si, že by bylo dobré, aby filmy vydržely totéž, co vydrží lišejníky. Tehdy jsem o nich moc nevěděl. Začal jsem je studovat, seznámil jsem se s Trevorem, odjel jsem do Kanady, abych s ním natočil jednu scénu pro 1+1+1. Ale nechtěl jsem létat zbytečně, tak jsem si řekl, že udělám samostatný film. Identita lišejníků vzniká kontaktem, což je pro mě extrémně důležitá věc. Já se filmem spojuju s diváctvem i s lidmi, se kterými ho dělám.

V čem jsou lišejníky inspirativní jako symbol řešení širších, nejen ekologických problémů?

Já jsem vyrůstal u lesa. Některé věci mi připadají přirozené. Rád rozumím věcem, ať už intelektuálně, nebo emočně. A to přesně oba protagonisté, Trewor Goward a Curtis Randall Björk, dělají. To je jejich primární způsob zkoumání. Jsou botanici, píšou články, působí na univerzitách. Ale jinak podobně jako já neodlišují tvorbu a netvorbu. Zkoumají na svém těle. Curtis je z osminy domorodec a je pro něj normální zahradničit nahý. Zároveň dnes je tohle velká móda, bioart. Pro ně to ale není estetický fetiš. Trevor je spíše pokračovatel Thoreaua a jeho naturfilosofie. Lišejníky nejsou objekt zájmu nebo práce, ale okno do světa. Všechny živé bytosti jsou nějaké středy. Když přemýšlím o struktuře mých filmů, jde o vztah ke středu. Když něco krouží kolem středu, působí na to dvě síly: centrifugální a centripetální. Většina kultury i většina věcí je založená na tom, že jsme ke středu přitahovaní. Chceme výlučnost – v lásce, v příběhu. Chceme intenzitu, která je daná koncentrací. Ale zároveň je tu přece také odstředivá síla. Napsal jsem si soukromý manifest o tom, že hloubka může pramenit z průtoku, a nikoli ze zastavení, z rezonance, a nikoli z výlučnosti. Proto mým filmům lidé říkají experimentální. Je to typ kinematografie, který není dost prozkoumaný. Souvisí to i s našimi kulturními předpoklady, většina příběhů má začátek, prostředek a konec.

Jak vybíráte aktéry svých snímků? Nikdy nevystupují jako klasické „mluvící hlavy“. Nechcete z nich vysát všechnu moudrost, vynořují se spíše jako ti, kdo kladou otázky. Hrají s vámi i divákem trochu potměšilou hru…

Napřed si dělám velké studie. Půlka práce spočívá v tom, že čtu, kreslím, zkouším, co jde, co nejde, příprava je hlavně výtvarná. Papír je rychlé hřiště, dělám koláže a kladu si otázku, jak je udělat. A jsme zpátky u té montáže. Film nesleduje nějakou dominantu, jde o proud. Otázka, jestli jde o konceptuální, nebo intuitivní volby, je podle mě lichá. Nejde o protiklad. My myslíme tělem. Tělo zná stav uvolnění i tenze. Je otázka, zda půjdeme cestou uvolnění, anebo tam, kam se nám nechce. Myslím, že je dobré dělat obojí. Odpor nám ukazuje to, co je skutečné.

O věcech, o nichž se často mluví kriticky, apelativně, vyprávíte spíše rozverně, bezelstně, s pomocí písní i inscenovaných pasáží. Možná proto mohou vaše snímky dráždit: nezapadají do škatulky dokumentu a možná ani experimentu.

Naivita se obzvlášť v dokumentech těžko odpouští. Ale mně připadá důležitá. Jedině tím můžeme přijít na něco nového. Děláme film o závažném tématu, které je těžké a možná taky trochu nudné. Schválně jsem v 1+1+1 zvolil takovou frivolní formu, plus ty písničky, které přinášejí odlehčení. Mám moc rád Gargantuu a Pantagruela. Ten román je v něčem podobný tomu, o co se pokouším. Nemá střed, občas vyskočí ze žánru a následuje seznam slov, jak se dá něco pojmenovat.

Vaše filmy pracují s Althusserovými či Žižekovými teoriemi, ale odmítají se zařadit do nějakého politického či filosofického diskursu. Vybízejí sice ke komunikaci, ale přitom jsou unikavé, někdy až radostně bezelstné. Vnímáte svou tvorbu jako politickou?

To je důležité. Nejde tam o exekutivní politiku, ale spíše o to, co stojí před politikou, co formuje naše politické názory. 1+1+1 zachycuje model našeho přemýšlení, trojice protagonistů reprezentuje pozice „hodně dopředu“, „hodně dozadu“ a „nevím“. V pozadí je tak mimo jiné úvaha o levopravé politice. Byl bych rád, kdyby se politika dělala takhle. Jde o ohledávání toho, co můžeme a jak se můžeme sejít. Ten snímek je natočený na 16mm film a je obrazově i zvukově vytvořený pro kino. A v tomto prostoru může vznikat nějaká polis, nějaké politikum.

Použití 16mm materiálu tedy pro vás znamená víc než jen estetickou volbu?

Ono je to ve filmu obsažené. Michal Rataj mluví o tom, že jsou dva způsoby, jak se stavět k nástrojům. Buď si každého půl roku aktualizujeme hardware i software, anebo si musíme říct „stop!“ a soustředíme se na jeden nástroj. Já jsem se už na škole rozhodl, že budu natáčet na film. Ta volba je spíš etická než estetická. Víc a víc mi vadí dělat z toho estetický fetiš. Lidé říkají, že točím experimentální filmy, ale pro mě to je normální.

Když zázrak nestačí

Podoby mimozemského kontaktu ve Dni odhalení

Když se Steven Spielberg po více než dvaceti letech vrací ke svému životnímu tématu existence mimozemského života, nelze se úplně tvářit, že jde jen o další studiovou sci-fi položku v kinech. Režisér si v americké imaginaci téma kontaktu s mimozemskou civilizací do značné míry zprivatizoval. Oceňovaná díla Blízká setkání třetího druhu (Close Encounters of the Third Kind, 1977) i E.T. – Mimozemšťan (E.T. the Extra Terrestrial, 1982) ukázala, že mimozemšťané u něj nejsou jen žánrovou atrakcí, ale zkouškou lidské schopnosti vidět, naslouchat a překročit vlastní strach. Novinka Den odhalení proto od začátku nese tíhu návratu na teritorium, které Spielberg sám pomohl definovat. Výsledkem je film, který je pozoruhodný hlavně tím, jak okázale se v něm mimořádné řemeslné mistrovství potkává s méně povedeným scénářem.

Frustrující mistrovství

Snímek sleduje několik paralelních linií týkajících se postupného odhalování pravdy o mimozemském životě. Meteoroložka Margaret (Emily Blunt) po podivném setkání začíná zažívat vize a schopnosti, jimž nerozumí. Kyberbezpečnostní analytik Daniel (Josh O’Connor) se vydává na útěk poté, co získá důkazy o dlouho utajovaných mimozemských návštěvách a o korporaci WARDEX, kterou vede Noah Scanlin, jemuž herec Colin Firth vetkl roztomile záporáckou tvář. Margaretina linka se postupně stáčí k osobnímu traumatu a zvláštní vizi domu z dětství, zatímco Danielova část směřuje dílo blíže konspiračním útěkovým dramatům. Spielberg se scenáristou Davidem Koeppem mísí paranoidní thriller s rodinným melodramatem, konspirační sci-fi i metafyzickou bajkou o empatii. Problém však nespočívá v samotném žánrovém rozkročení. Spielberg vždy uměl stavět velké populární filmy na pomezí úžasu, strachu a intimního traumatu. Tady se ale jednotlivé roviny nikdy nespojí v přesvědčivý emocionální celek. Den odhalení sice v dílčích scénách působí kineticky a řemeslně výborně, jenže napojení na postavy úplně nefunguje.

Nejvíc zamrzí, že Spielberg jako režisér pořád umí téměř vše. Snímek je v jednotlivých scénách inscenačně suverénní. Kameraman Janusz Kamiński znovu pracuje se světlem jako s dramatickou energií, která dokáže prostor zcela proměnit. Zároveň si distribuce světla stylisticky hraje s dávkováním informací, na němž je zápletka postavena. Hrdinové se často ocitají v kompozicích, v nichž za nimi nebo vedle nich jako by neustále existoval další neviditelný rozměr. Spielberg přesně ví, kdy podržet záběr o vteřinu déle, kdy sdělovat informace odrazem nebo pohybem ve druhém plánu. Herci v čele s výbornou Emily Blunt a Joshem O’Connorem se pohybují v dokonale kontrolovaném prostoru, kde na sebe akce přehledně navazují a každá změna perspektivy má jasnou funkci.

Jenže právě tato režijní jistota v kontextu nepříliš zdařilého scénáře postupně působí téměř frustrujícím dojmem. Koeppův scénář se tváří jako komplexní hra s mírou vědění, distribucí informací, jazykem a neschopností společnosti přijmout skutečnost přesahující horizont lidského ega. Ve skutečnosti ale příliš často jen přesouvá pozornost od jednoho motivu k druhému, aniž by je dokázal přesvědčivě propojovat. Navíc je celý film až podivně vysazený na polemiku s křesťanstvím. Této symboliky je tu požehnaně a rozhodně nepatří k nejsubtilnějším. Snímek sice pořád směřuje k něčemu vyššímu, ale málokdy dokáže dát těmto motivům skutečnou váhu.

Vynutit si úžas

Den odhalení si přesto bezpochyby zaslouží uznání za podvratnější přístup k vyprávění. Nejakčnější scéna je tu vlastně myšlenkovým soubojem a vyvrcholení netkví ve spektakulárním odhalení, ale v cestě zpátky do dětství, které je zinscenováno téměř jako simulakrum z potměšilých televizních formátů kanadského komika Nathana Fieldera. Není proto pochyb o tom, že Spielberg záměrně nebuduje klasický paranoidní thriller založený pouze na distribuci informací. Jeho nejnovější počin chce být spíše dětským filmem pro dospělé, vypovídajícím o důležitosti úžasu a kolektivním vnímání pravdy. Samotná konspirace je v něm méně důležitá než schopnost znovu se dívat na svět se ztracenou otevřeností. Přesun pozornosti od konspirační linie k osobní katarzi postav by mohl být nosný, kdyby tyto katarze měly váhu a přesvědčivost. Snímek nám opakovaně říká, že máme naslouchat, věřit a otevřít srdce, jenže sám nikdy nevytvoří dostatečně silný důvod, proč bychom to měli udělat právě s jeho postavami.

O to neúprosněji se nabízí srovnání s Příchozími (Arrival, 2016) Denise Villeneuva. Obě díla spojuje motiv mimozemského kontaktu, který se odehrává na pozadí hrozícího globálního konfliktu, a mimozemšťané v nich nepředstavují primárně hrozbu, nýbrž možnost, jak překonat rozdíly a instinktivní potřebu reagovat na neznámé strachem. Příchozí ale dokázali tuto myšlenku ukotvit nejen ve formální bravuře, ale také v silném emocionálním oblouku svých protagonistů. Den odhalení naproti tomu jako by spoléhal na to, že samotná přítomnost spielbergovského úžasu postačí k vytvoření dojetí. Jenže Spielberg si tuto emoci až příliš citelně vynucuje, místo aby ji nechal přirozeně vyrůst z postav, vztahů a situací.

Pravda v době postfaktické

Film paradoxně nejlépe funguje v izolovaných momentech. Spielbergova kinetika je pořád nesmírně přesná a jeho cit pro prostor místy vyvolává skoro starosvětské potěšení z velké hollywoodské režie. Jenže mezi těmito momenty se rozlévá velká dávka vyprávěcí hlušiny. Postavy zůstávají spíš nositeli funkcí než opravdovými lidmi, k nimž by bylo možné se skutečně vztáhnout. Jejich strach, vina i naděje jsou srozumitelné, ale nikdy ne nakažlivé. Snímek chce být hluboce humanistický, ale v důsledku působí podivně odpojeně.

Závěrečné odhalení tuto odpojenost jen stvrzuje. Spielberg se snaží propojit mimozemskou transcendenci se současnou mediální realitou, kolektivní nedůvěrou a potřebou společného prožitku pravdy. Místo přesného obrazu dnešní informační krize však nabízí obstarožní představu světa, v němž lidem stačí ukázat jeden dostatečně velký zázrak a oni se rozpomenou na vlastní srdce. V době, kdy se skutečnost rozpadá v algoritmických bublinách, deepfake obrazech, konspiračních ekonomikách a permanentní soutěži pozornosti, vyznívá takový závěr trochu naivně. Ne jako naděje, ale jako nostalgie po době, kdy ještě bylo možné věřit, že pravda sama o sobě něco změní.

Autor je filmový publicista.

Home Discomforts

Posekat louku a jít se vykoupat k řece

Příliš mnoho bienále?

Zrod nové přehlídky současného umění na Maltě

V současnosti si mohou zájemci o současné umění vybírat z nepřeberného množství bienále. Vedle tradičního benátského se konají desítky dalších přehlídek – z místního prostředí můžeme zmínit Ve věci umění (Matter of Art), v širším středoevropském kontextu například putovní Manifestu v Německu nebo bienále spojená přímo s konkrétními městy, například Berlin Biennale, OFF-Biennale Budapest či Klima Biennale Wien. V posledních desetiletích se tento formát stal populární formou prezentace současného umění a jejich počet stále roste. Každá nová přehlídka proto vyvolává otázku, zda má v tomto přehuštěném poli ještě co nabídnout.

Právě touto optikou lze nahlížet i Malta Biennale. Druhý ročník přehlídky, která se snaží etablovat na mezinárodní scéně, nabízí příležitost sledovat, jak se nové bienále formuje a jaké strategie volí, aby si vydobylo pozornost širokého publika i odborníků. Musí dnes nové bienále přinést něco skutečně nového? Nebo je jeho úspěch podmíněn spíše schopností zapojit se do již existujícího globálního systému uměleckých přehlídek?

Hledání relevantních témat

Rostoucí počet bienále vede přirozeně k zamyšlení, zda se z původně výjimečné události v dnešní době nestal univerzální kulturní formát, který lze uplatnit kdekoli. Na takové akce je zároveň stále těžší nahlížet jen jako na přehlídky umění, jelikož jejich podobu významně ovlivňují okolnosti vzniku, způsob financování i kulturní či politické ambice lokalit, které je hostí. Pokud dnes stále více míst usiluje nebo vytváří vlastní bienále s mezinárodním dosahem, je namístě se ptát, zda tyto přehlídky dokážou přinášet nové perspektivy a témata, nebo jen reprodukují zavedený model sloužící k budování vlastní kulturní prestiže a mezinárodní viditelnosti.

Struktura Malta Biennale naznačuje, že se nesnaží vystupovat jako alternativa k zavedenému bienálnímu modelu, ale spíše se do něj vědomě zapisuje. V čele stojí kurátorka Rosa Martínez spojená s Benátským bienále a dalšími významnými mezinárodními přehlídkami, organizátoři zároveň převzali některé osvědčené prvky, například systém národních pavilonů. Ambice přesáhnout lokální rámec a etablovat se na mezinárodní scéně je tak patrná již ze samotné koncepce.

Letošní ročník s tématem Clean, Clear, Cut (maltsky Tnaddaf, Tgħarraf, Tferraq) si podle kurátorského textu klade za cíl „vyvolat řadu myšlenek a činů, které volají po naléhavé proměně světa, v němž žijeme“. Pozornost je věnována distribuci moci, toku kapitálu či environmentální krizi. Tento zvolený rámec působí velmi široce a umožňuje zahrnout téměř jakýkoli umělecký přístup. Právě tato otevřenost a nejednoznačnost je dle mého názoru pro současná bienále příznačná. Mnohá z nich se prezentují jako platformy pro reflexi globálních krizí, avšak jejich témata bývají formulována natolik obecně, že se pozornost přesouvá od konkrétních příčin problémů k jejich pouhé reprezentaci.

Dialog, ale s kompromisy

To, čím se Malta nejvíce snaží odlišit od jiných uměleckých přehlídek, je snaha o zasazování současného umění do souvislostí s historií tohoto ostrova. Jde o jeden ze základních pilířů celého konceptu. Tento přístup je umožněn jak mimořádnou koncentrací historických staveb a institucí na relativně malém území, tak i institucionálním zázemím a zaštítěním samotného projektu. Hlavním partnerem bienále je totiž Malta Heritage, organizace spravující většinu muzeí, historických památek a archeologických nalezišť na maltských ostrovech. Propojení současného umění s historickými budovami a existujícími expozicemi otevírá nové interpretační možnosti a umožňuje vnímat dějiny Malty prizmatem současné světové vizuální produkce. Zároveň však tento model přináší i praktická a kurátorská omezení, která vyplývají právě z nutnosti adaptovat umělecká díla na silně specifické a často rigidní prostředí památkových prostor.

Díla maltských i světových současných umělců jsou v rámci Malta Biennale umisťována do rozmanitých historických i institucionálních prostorů – od muzeí a galerií až po pevnosti a další památkové objekty. Jedním z nejzdařilejších příkladů je Muzeum Inkvizitorského paláce v Il-Birgu, sídlící v budově, která v 16. století sloužila jako sídlo inkvizičního úřadu. V tomto prostoru jsou současná díla prezentována v přímém dialogu s historickými artefakty: někdy tento vztah funguje jako rozšíření historického kontextu, jindy naopak jako záměrný kontrast. Samotná volba místa přitom významně ovlivňuje způsob instalace i kurátorská rozhodnutí. Méně navštěvované lokality, jako je právě Inkvizitorský palác, umožňují volnější práci s prostorem, v prestižnějších institucích ve Vallettě je patrné kompromisnější řešení umístění a prezentace děl. Na některých místech (jako například v Grand Master’s Palace) tak dialog mezi uměleckými díly bienále a historií místa téměř zaniká.

Propojování historie místa se současným uměním by samo o sobě mohlo poskytnout odůvodnění a východisko pro vznik nového bienále. Tento přístup nabízí hned dvojí zkušenost – návštěvník se setkává se současnou uměleckou produkcí, zároveň však vstupuje do specifického historického rámce, který se stává součástí interpretace děl. Otázkou však je i další směřování bienále. Bude umění budoucích ročníků nadále začleňováno do stejných míst a bude vytvářet vždy nové interpretační vrstvy, nebo se organizátoři budou snažit hledat další vhodné lokace, jejichž počet je přirozeně omezený? V této souvislosti se ukazuje i širší problematika udržitelnosti instalační strategie, která je silně vázaná na konkrétní architektonické a historické prostředí a její schopnosti dlouhodobě oslovovat publikum napříč jednotlivými ročníky.

Bienále versus stát

Předloňské Benátské bienále tematizovalo otázku cizosti a migrace. V souvislosti s migrační politikou některých zúčastněných zemí však tato univerzalizující perspektiva mohla působit ambivalentně. Nakolik mohou velké mezinárodní přehlídky skutečně oddělit své významové rámce od politických prostředí států, které je hostí a často i financují? Podobné napětí vzbuzuje i Malta Biennale. V letošním ročníku například vyvolala rozruch instalace organizace Women on Waves v Muzeu námořnictva, která se věnovala tématům, jako jsou reprodukční práva a dostupnost interrupcí. Součástí instalace byl také banner s nápisem „Need Abortion Pills?“, který byl ještě před samým zahájením přehlídky odstraněn. Malta je totiž jediná země v Evropské unii, kde jsou interrupce stále téměř úplně zakázány. Po peripetiích s různými verzemi byl banner nakonec přece jen v expozici vystaven. Na jedné straně se tedy bienále snaží otevírat aktuální společenská a politická témata, na straně druhé však naráží na limity dané legislativním a ideologickým rámcem státu, v němž se odehrává. V tomto případě však bylo možné hranici, jak se zdá, nakonec překonat.

Právě ve chvílích, kdy vstupuje do dialogu s konkrétní historií, institucemi a společenskými rozpory ostrova, působí Malta Biennale nejpřesvědčivěji. Ukazuje se totiž, že důvod pro vznik další bienální umělecké přehlídky nemusí spočívat v hledání nových globálních témat a jejich vyprázdněné reprodukci, ale naopak ve schopnosti nabídnout pohled, který by jinde vzniknout nemohl. Jaký bude vývoj maltského bienále, ale nejlépe ukážou až další ročníky.

Autorka je historička umění.

Kočovná přehlídka divné hudby

S Antonínem Závodným o festivalu Trať

Třetí červencový víkend proběhne sedmý ročník festivalu Trať. Jak festival vznikl a co je jeho cílem?

První ročník byl výsledkem středoškolského projektu skupiny přátel z Pardubic, kteří chtěli využít prostor kina v budově pardubického nádraží. A protože se festival vydařil, rozhodli jsme se na něj následující rok navázat v nádražní budově v Ústí nad Orlicí. Členové týmu v tu dobu studovali na různých místech v ČR a nádraží pro ně symbolizovala průsečíky jejich trajektorií. Záměrem byla krátkodobá revitalizace společenského a kulturního významu míst, která se postupně stávají opuštěnými. Pravidlem je kočovnost – chceme festival pořádat každý rok na jiném místě, což je samozřejmě značně limitující kvůli kapacitám, bezpečnosti a domluvě s majiteli či správci budov. Na druhou stranu to ale přináší spoustu nových příležitostí a neobvyklých zážitků.

Dramaturgickým cílem hudebního programu je představovat nové tvůrkyně a tvůrce z experimentální elektronické a elektroakustické scény. V posledních třech letech jsme se snažili zvát i projekty ze zahraničí, které tu předtím ještě nehrály. Program festivalu volně přechází mezi různými žánry a nebojí se velkých stylových skoků. Naším záměrem je i přilákat publikum na zajímavá místa v menších městech, cílem není dělat festival v Praze nebo Brně. Jedním z efektů tohoto přístupu je pestřejší složení návštěvnictva.

Daří se vám každý rok zvát nové projekty, nebo některé vystupují opakovaně?

Už se nám pár účinkujících vrátilo, ale vždy s nějakým odstupem – po určitém vývoji, změně stylu, případě v jiných formacích. Občas je komplikované hledat nové projekty, které nevystupují měsíc co měsíc ve velkých městech. Letos například máme v line-upu dva throwbacky z programu loňské koncertní série Trať Off the Rails, protože chceme dotyčné vystupující představit většímu publiku a v jiném kontextu.

Na co konkrétně se letos můžeme těšit?

Připravujeme různé subžánrové sekce. Nejvíc se těším na footwork blok, který představí dvě současné východoevropské reinterpretace tohoto klubového hudebního stylu. V rámci této části programu vystoupí například polský bubeník Gary Gwadera. Těšit se můžeme i na Vic Bang, umělkyni z Buenos Aires, která spojuje laptopovou elektroniku se samply strunných nástrojů a field recordings. Z lokální experimentální scény se představí třeba Ursula Sereghy a Luan Gonçalves, jejichž společné vystoupení souvisí s naším důrazem na nové tvůrčí dvojice. Tohle duo vzniklo v rámci platformy Konektiv na podzim roku 2025 a mě hrozně nadchla jejich hudební komunikace, schopnost improvizace a synergie. Pozornost si zaslouží i duo Babau ze severní Itálie, jehož členové – Luigi Monteanni a Matteo Pennesi – stojí za labelem Artetetra.

Kdo má na starosti dramaturgii nehudebního programu?

Každá umělecká složka má své vlastní dramaturgické vedení. Výtvarný blok, který bude letos fungovat v rezidenčním formátu, zajišťují Dorota Václavíková, Lucie Francová a Ema Kašparová. Divadelní část řeší Samuel Špilar a Doubravka Dostálová, kteří se letos zaměřili na loutkové divadlo. Jsou to většinou samostatné dramaturgické linky, které se nedrží jednoho pevného konceptu. Vždycky ale máme hlavní téma, vyjádřené mottem nebo metaforickým obratem, které se pak promítá zejména do výtvarného programu. Obvykle se jedná o site specific instalace, které fungují v dialogu s architekturou nádražních budov.

Letošní ročník se ale v nádražní budově neodehrává…

Původním plánem bylo uspořádat festival na nádraží v Olomouci, ale nakonec jsme to museli z produkčních důvodů zrušit. Hradecká sýpka se ukázala jako dobrá alternativa. Je to první vybočení ze „železničního“ projektu, způsobené nečekanými změnami. Ale pořád jde o budovu úzce napojenou na železniční prostor. Sýpka nabízí trochu lepší možnosti než původně zamýšlené místo. Má větší kapacitu a architektonicky je to hodně zajímavý prostor. Zároveň tam můžeme umístit víc plnohodnotných stagí.

Jakým způsobem se snažíte oslovit lokální publikum?

Za lokální publikum jsme vděční – místním nabízíme zlevněné vstupné. I tak to ale může být bariéra pro lidi, kteří se chtějí jen podívat, co se v jejich městě děje. Myslím, že festival vždy bude z pohledu místních obyvatel tak trochu invazivní. I když se snažíme o co nejcitlivější přístup, pořád jsme cizinci. Je to trochu odvrácená strana naší kočovnosti. Nicméně v předchozích letech jsme ze strany místních návštěvníků, ač jich nebylo mnoho, pozorovali nadšení.

Jak festival financujete? Ovlivnily vás letos při plánování programu škrty v rozpočtu ministerstva kultury? Máte vymyšlené strategie, jak festival udržet ve funkčním období současné vlády, která kulturu rozhodně nemá mezi svými prioritami?

Kromě ministerského grantu čerpáme i ze Státního fondu kultury a z městských rozpočtů. Města, v nichž se festival koná, nás naštěstí pravidelně podporují. Letos jsme museli program v reakci na škrty a opožděně vyhlášené výsledky dotačního řízení ministersta kultury zredukovat. Je náročné připravovat festival na červenec, když se rozpočet dozvíte v květnu. Myslím si ale, že nejdůležitější položkou je stejně vklad produkčního a dramaturgického týmu – každý z nás do toho investuje velké množství svého času. Může se samozřejmě stát, že v případě klesající státní podpory už nebudeme mít kapacitu festival dál organizovat. Určitě ho nechceme udržovat při životě za každou cenu, jen aby se něco dělo.

Laurel Halo: Midnight Zone

Oběti basu a narcismu

Electroclashová introspekce podle Bassvictim

Existence britské electroclashové formace Bassvictim je vratká jako melodie na jejím letošním EP, jehož název tvoří jen otazník. Navzdory kontroverzím i vzájemným osobním útokům však polsko-anglická vokalistka Maria Manow a původem americký producent Ike Clateman zůstávají jedním z motorů současné londýnské alternativní scény. Jak ve zkratce popsat jejich produkci? Je to jako ocitnout se v roce 2002, kdy se zaplivané newyorské taneční kluby vracely k osmdesátkovému zvuku: synthpopem a new wave inspirované tracky byly plné syntezátorových melodií zahratelných jedním prstem, zatímco vokodéry se postaraly o robotický zpěv.

Y2K estetika

Název electroclash dal tomuto stylu Larry Tee, spoluzakladatel legendární brooklynské klubové akce Berliniamsburg. Electroclashoví producenti z počátku nového tisíciletí nenavazovali na rovnostářský přístup raveu a místo toho se zaměřovali na hru se stylizací popových hvězd. Hudební publicista Simon Reynolds v knize Energy Flash (1998) píše, že ztracená anarchistická identita raveové kultury a komercializace tanečních parties vedla k proměně chápání klubové kultury. Pro electroclashovou generaci už party nepředstavovala prostor, kde tančící lidé splynou v homogenní masu, ale spíše jeviště pro narcistní – případně ironickou – sebeprezentaci.

K renesanci electroclashe došlo okolo roku 2020, kdy generace Z prožívala boom Y2K estetiky. Velká festivalová pódia v té době začali okupovat Justice, ovlivnění diskem, ale i rockem osmdesátých let, nebo postklubové hardcore duo Brutalismus 3000, vycházející z berlínské scény. K tomu se přidává inklinace k DIY kultuře a punku a do hry vstupuje také odkaz trapu, což platí zvláště pro Spojené státy a tamní undergroundové ikony, jako jsou Snow Strippers nebo Jane Remover.

V roce 2022, kdy se Bassvictim dali dohromady, Ike Clateman studoval na Goldsmithově univerzitě v Londýně. Z denverských squatů a spolupráce s tamním nezávislým prostorem Rhinoceropolis si do Anglie přivezl zkušenost se syrovou a přímočarou produkcí, chyběl mu však partner, s nímž by takovou hudbu tvořil. Našel ho ve své spolužačce, polské hudebnici Marii Manow – ale láska na první pohled to rozhodně nebyla. Při prvním setkání, na školním výletu do Berlína, se prý okamžitě „začali nenávidět“, po několika měsících se však znovu potkali na akci v londýnském klubu Peckham Audio a domluvili se na spolupráci. Clateman si tehdy v reakci na přepálené ozvučení subwooferu do poznámek v telefonu zapsal slova „bass victim“, tedy „oběť basů“. Když se pak s Manow sešli ve studiu, během prvního dne společné práce vytvořili skladbu Air on a G String, která se záhy proslavila v londýnském undergroundu.

Hry na telefonu

Příznivci electroclashe – a také virální estetiky indie sleaze – nemohli nové londýnské duo přehlédnout. Jejich EP Basspunk (2024) a Basspunk 2 (2025) do současné vlny electroclashe beze zbytku zapadají. Clateman si v produkci rád pohrává s momenty překvapení – téměř každá skladba se dostane do přebasované, energeticky ztřeštěné polohy, dávající za pravdu názvům obou zmíněných EP i jménu dua. Basové ekvalizéry se doslova otřásají v základech – například v tracku Alice, ve kterém Clateman jemnou, newwaveovou melodii přerušuje úderným trapovým refrénem s až ironicky dekonstruovaným samplem legendární skladby L’amour toujours od Gigiho d’Agostina. „The fuck you mean, bitch?“ jako by se Manow ptala těsně před proměnou skladby, jejíž text končí vyjádřením zklamání: „nikdy jsem nechtěla být sama, ale jdu domů / úplně sama, hrát hry na telefonu“.

Zatímco první releasy experimentální směřování Bassvictim jen naznačovaly, loňská deska Forever i letošní ? ukazují, že autorský potenciál dua zdaleka přesahuje electroclashové pozlátko. Clateman přímé basové linky doplňuje o rozmanité samply a hlasový projev Manow, která ve svých překvapivě introspektivních textech reflektuje dospívání v Polsku, osciluje v polohách od screama po abstraktní vokály asociující dětskou nevinnost. Bassvictim vždy kladli důraz na to, aby se jejich projekt rozvíjel společně se scénou, která se kolem nich postupně utvářela. Jejich večírky nazvané„I was a victim of the bass“, které se odehrály v různých DIY prostorech, ale například i ve školních tělocvičnách, zpopularizovaly nejen alternativní projekty jako Worldpeace DMT, ale třeba i rappera Fakeminka.

Upřímní narcisté

Kdo sleduje dvojici na instagramu, tomu asi neunikla radikální upřímnost Marii Manow, s níž se hudebnice obrací nejen ke Clatemanovi, ale i ke svým fanouškům. Po sdílení fotografie krvavých šrámů na obličeji po pěstním souboji se svým parťákem, což celkem pochopitelně vyvolalo úvahy o toxické povaze vztahu dvojice, Manow zkritizovala své publikum za „drbání“ v online komentářích. Clatemana navíc v rozhovoru pro Pitchfork označila za vůbec nejbližšího člověka, jakého v životě potkala, snad s výjimkou své babičky. Té je věnována emotivní skladba Babcia Jadzia, v níž se vokalistka, doprovázená repetitivní klavírní melodií, s babičkou loučí a děkuje jí za to, že ji naučila být upřímná, zatímco zpěv se postupně láme až do pláče.

Současný vývoj Bassvictim, inklinujících k akustickým prvkům, ale i k punkové energii (podobně jako předchozí projekt Marii Manow nazvaný FC Malina), vypovídá jak o hudební všestrannosti dua, tak o rozmanitosti současného „londýnského undergroundu“ – což je mimochodem označení, které už nějakou dobu nestačí. Scénu, o níž je tu řeč, charakterizuje smysl pro „edginess“, který před více než dvaceti lety formoval estetiku electroclashe. „Oběťmi basů“ jsou přitom i narcistní fanoušci, kteří se před beznadějně vyprodanými koncerty předhánějí v tom, kdo má stylovější hadry a zářivější elfbar.

I když se ale Bassvictim posouvají k jemnějším melodiím, letošní EP ukazuje, že jejich tvorbu stále pohánějí nekompromisní, přímočaré emoce a že více než o londýnské scéně vypovídá o samotných hudebnících. Clateman a Manow nepochybují, že jsou cool, a vědí, že cool jsou i jejich fans. Zároveň ale upozorňují na to, že k narcistnímu flexení je potřeba přidat i notnou dávku sebereflexe.

Autor je hudební a filmový publicista.

David Čermák, Jan Palička, Tomáš Souček: Suk

Jeden a ten samý boj

Každodennost jako třídní konflikt

Když z německé Die Linke (Levice) odešla část členů v čele se Sahrou Wagenknecht a založili národovecky laděný protestní projekt BSW (Spojenectví Sahry Wagenknecht), mnozí původní stranu odepisovali. Die Linke ale začala znovu růst. K obratu přispělo i masově sdílené vystoupení Heidi Reichinnek v reakci na to, že křesťanští demokraté prosadili migrační návrh s podporou AfD (Alternativa pro Německo). Reichinnek se díky TikToku stala jednou z nejviditelnějších tváří strany a pomohla jí znovu oslovit mladší voliče. Stejně důležitá však byla proměna strategie. Nové vedení v čele s Ines Schwerdtner a Janem van Akenem soustředilo pozornost na nájmy, zdražování a zdanění bohatých. Schwerdtner, která do strany vstoupila až v roce 2023 a nemá za sebou klasickou stranickou kariéru (do politiky přišla z prostředí médií a politické teorie), do této proměny vnesla ambici mluvit o sociálním konfliktu srozumitelněji, sebevědoměji a úderněji. Volební úspěch, růst členské základny a omlazení strany ale otevřely další otázku: čí stranou chce nová Die Linke být?

Společný zájem

Po zdvojnásobení členské základny na téměř 130 tisíc lidí za rok a půl se Die Linke pokouší odpovědět právě na tuto otázku. Sama sebe stále častěji chápe jako organizující třídní stranu: nechce voliče pouze reprezentovat v parlamentu, ale spojovat je tam, kde se odehrávají každodenní konflikty kapitalismu – na pracovištích, v odborech, v nájemních domech, sociálních poradnách i komunální politice. Snaží se proměnit izolovanou zkušenost nejistoty ve vědomí společného zájmu.

Proto klade takový důraz na bydlení. Nájem vnímá jako jeden z hlavních konfliktů současného kapitalismu. Požadavky na regulaci, zastropování cen energií nebo zespolečenštění velkých bytových koncernů mají ukázat, že zdánlivě individuální problémy mají společnou příčinu a mohou mít kolektivní řešení.

Do této strategie zapadá i její iniciativa Mietwucher-Check, tedy nástroj pro ověření přemrštěného nájemného. Nájemníci mohou porovnat svůj nájem s místně obvyklou hladinou a v případě podezření na nepřiměřeně vysokou částku postoupit věc příslušnému úřadu. Die Linke tím ukazuje, že vysoký nájem není nevyhnutelná daň za život ve městě, nýbrž problém, který lze pojmenovat, právně napadnout a proměnit individuální nejistotu v kolektivní tlak na pronajímatele a veřejné instituce.

Schwerdtner nový přístup strany shrnuje tak, že většinu dnešních konfliktů vrací k otázce vlastnictví a přerozdělování – od klimatické krize po feminismus. Vysoké nájmy, drahé energie nebo nedostupné veřejné služby nejsou jednotlivá selhání systému, ale projevy téhož konfliktu o kontrolu nad podmínkami každodenního života. Do stejného rámce Die Linke zasazuje klimatickou politiku, kterou chápe jako spor o to, kdo ponese náklady transformace, i feministická témata, jako jsou péče či rovné odměňování. Odmítá představu, že za ochranu klimatu má platit člověk dojíždějící za prací starým autem nebo nájemnice v nezatepleném bytě. Místo toho zdůrazňuje veřejné investice, dostupnou dopravu a regulaci těch, kdo na současném systému vydělávají. Právě v tom se snaží odlišit od sociální demokracie i Zelených. Sociální otázku nechce jen spravovat, ale znovu z ní udělat viditelný konflikt. Klimatickou politiku naopak odmítá stavět na individuální odpovědnosti.

Nové pojetí pracující třídy

Ve své vznikající koncepci přitom Die Linke chápe pracující třídu mnohem šířeji, než je obvyklé. Patří do ní zaměstnanci v průmyslu i službách, lidé v péči, kancelářské profese, pracovníci ve skladech a zemědělství, lidé s migrační zkušeností, ženy vykonávající neplacenou pečovatelskou práci, prekérní živnostníci i ti, kdo pracovat nemohou nebo už nepracují. Společným základem pracující třídy nemá být národ, ale sdílená závislost na práci, bydlení, péči a veřejných službách. To je opačný přístup než u Sahry Wagenknecht, která se pokusila sociální politiku spojit s představou národně vymezeného společenství, jež má chránit své zdroje, kulturu a sociální stát. Migrace v pojetí Die Linke není rušivým prvkem třídní politiky, ale její součástí.

Strana nepopírá, že nedostatek bytů, míst ve školách, lékařů nebo sociálních služeb vytváří napětí, odmítá však přisuzovat vinu za tento stav migrantům. Problémem je podle ní politicky produkovaný nedostatek: podfinancovaná infrastruktura, politika úspor, oslabený sociální stát a bytový trh podřízený zisku. Konflikt se tak nemá vést mezi domácími a příchozími, ale mezi těmi, kdo veřejné statky potřebují, a těmi, kdo z jejich nedostatku profitují.

Odchod Wagenknecht tak Die Linke pomohl, protože ji zbavil ochromujícího sporu o to, zda má sociální otázku spojovat s národoveckou kritikou migrace a kulturním konzervatismem. Neznamená to však, že by se tím strana stala ideově jednolitou. S přílivem nových členů, omlazením základny a silnějším napojením na aktivistická prostředí se do popředí dostávají jiné konflikty – nejviditelněji spor o Izrael, Palestinu, antisionismus a hranici mezi legitimní kritikou izraelské politiky a antisemitismem. Právě ten ukazuje, že nová třídní politika nemůže kulturně-symbolické otázky jednoduše odsunout stranou a vrátit se jen k „materiálním“ tématům.

Podobně se mění i význam antifašismu. V nové strategii Die Linke nemá být jen morální obranou demokracie, ale také sociálně-ekonomickou strategií. AfD podle této logiky sílí tam, kde lidé ztrácejí jistotu a rozpadají se veřejné služby. Boj proti krajní pravici proto nemá vést jen přes veřejné odsuzování, ale také přes nájemní politiku, dostupné školství a fungující zdravotnictví. Zde však strana naráží na limit. V západním Německu zůstává její elektorát výrazně mladý, městský a vzdělaný; daří se jí mezi mladými ženami a v univerzitních městech, méně pak mezi staršími voliči, na venkově a částmi dělnictva, kde často dominuje AfD. Jak vytvořit most k lidem, jejichž sociální frustraci dnes úspěšněji organizuje krajní pravice, zůstává jednou z hlavních otázek.

Mezi TikTokem a třídní organizací

Zemské volby přitom ukazují, že tento test nebude lehký. Neúspěch v Bádensku-Württembersku připomněl, že nový spolkový vzestup se automaticky nepřenáší do všech regionů. Berlín naopak představuje metropolitní prostředí, kde mohou témata nájmů a veřejných služeb vynést Die Linke až k ambici vést radnici. V Meklenbursku-Předním Pomořansku, kde je strana součástí vlády s SPD, půjde o jinou zkoušku: dokáže nést odpovědnost ve chvíli, kdy AfD sílí jako hlavní protestní síla? A Sasko-Anhaltsko může otevřít nejvíce nepohodlné dilema ze všech: bude Die Linke ochotná podílet se na uspořádání, které zabrání vládě AfD, i kdyby to znamenalo určitou formu spolupráce s CDU?

Bezprostřední test nové strategie však přichází v konkrétních konfliktech německé politiky. Die Linke se nyní snaží profilovat jako hlavní opozice proti sociálním škrtům černo-červené koalice a proti představě, že krizi veřejných financí mají zaplatit pacienti nebo lidé odkázaní na přetížený systém péče. Právě zde se může její politika dostupnosti života rozšířit za hranice tradiční levice. Oslovit se přitom snaží nejen lidi s nejnižšími příjmy, ale i části pracujících a nižších středních vrstev, které stále častěji narážejí na drahé bydlení, dlouhé čekání u lékaře, rostoucí doplatky, nedostatek školek nebo nejistotu ve stáří.

Po odchodu Sahry Wagenknecht Die Linke získala mladší tvář, větší ideovou jasnost a znovu našla jazyk sociálního konfliktu. Zároveň však zatím není jisté, zda tím skutečně překračuje hranice levicového milieu, nebo je pouze nově mobilizuje. Mezi TikTokem, sociální poradnou a skutečnou třídní organizací leží dlouhá cesta. Pokud ji Die Linke nezvládne ujít, může zůstat stranou těch, kteří umějí přesvědčivě mluvit o pracujících, ale nedokážou si je získat. Pokud se jí to však podaří, může se stát jedním z mála evropských pokusů, jak proti krajní pravici postavit nejen morální odpor, ale také sociálně zakořeněnou solidaritu.

Autorka je politoložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Možnosti alternativy

Solidární ekonomika mezi svépomocí a organizováním

Po finanční krizi roku 2008 se v západním světě znovu staly diskutovaným tématem ekonomické nerovnosti a třídní konflikt, počínaje heslem hnutí Occupy „We are the 99 %“ až po Corbynovo „For the many, not the few“. Zároveň se vrátila debata o tom, co by systémová alternativa ke kapitalismu znamenala na mikroekonomické úrovni: jak by mohly vypadat podniky – nebo alternativy k formálnímu podnikání –, které by měly hodnoty demokratického řízení a spolurozhodování, socioekonomické rovnosti a ekologické udržitelnosti zabudované přímo do svých principů i každodenního fungování.

Za hranicemi zisku

Pod názvy jako sociální a solidární ekonomika, družstevnictví, občiny (commons) nebo komunitní ekonomika se skrývají příbuzné snahy organizovat ekonomickou činnost podle jiných principů, než je dosažení co nejvyššího zisku. Sdílejí přitom dva základní principy. Za prvé upřednostňují užitnou hodnotu a uspokojování lidských potřeb, prospěch komunit a ekologickou udržitelnost před maximalizací výdělků a akumulací kapitálu. Za druhé se tyto cíle promítají i do vlastnictví a řízení zdrojů prostřednictvím různých forem ekonomické demokracie, které jsou založeny spíše na principu „jeden člověk, jeden hlas“ než „jedna akcie, jeden hlas“.

Tradice vzájemné pomoci, družstevnictví, odborového organizování a dalších forem kolektivního hospodaření jsou mnohem starší než současné zaujetí ekonomickými alternativami. Rozvíjely se mimo jiné jako reakce na rozmach tržní ekonomiky. Už Karl Polanyi upozorňoval, že společnost se opakovaně brání podřízení všech oblastí života tržní logice prostřednictvím forem kolektivní samosprávy a solidarity. V různých podobách se k nim levice vrací zejména ve chvílích, kdy narážejí na své limity jak tržní řešení, tak strategie spoléhající na stát.

S novodobým zájmem o tyto formy bychom se setkali už v sedmdesátých letech minulého století. Reagoval na limity levicových strategií založených především na dobývání státní moci, ať už v podobě sociálnědemokratických pokusů regulovat kapitalismus, nebo státně socialistických projektů. Posun k lokálnějším a autonomnějším způsobům organizování byl do jisté míry vynucený, zároveň ale otevřel prostor pro překonání některých nedostatků, jimiž se představy o společenské změně uskutečňované převážně shora vyznačovaly.

V českém i obecně středo- a východoevropském okruhu se otázka ekonomických alternativ prosazuje spíše nesměle. Region je silně poznamenán neschopností představit si jiné možnosti mimo falešné dilema mezi volnotržním kapitalismem a státním socialismem. Tváří v tvář stále zřetelnějším limitům polistopadového neoliberálního modelu se však i zde objevuje poptávka po jiných formách ekonomické organizace.

Dvě cesty a jejich limity

V českém prostředí se debata o ekonomických alternativách rozvíjí v posledních letech zejména dvěma směry. První z nich znovu objevuje ekonomické praktiky, které ve střední a východní Evropě existují dlouhodobě, ale často byly vnímány jen jako relikty zaostalosti. Střední a východní Evropa byla dlouho nahlížena především prizmatem nedostatečnosti a potřeby „dohnat Západ“. Samozásobitelství, zahrádkaření, sousedská výpomoc nebo vícezdrojové domácí ekonomiky se dnes naopak ukazují jako důležité zdroje odolnosti, autonomie a ekologicky udržitelnějšího způsobu života.

Tento posun je důležitý, neměl by ale vést k idealizaci svépomoci a neformální ekonomiky. Samozásobitelství či sousedská výpomoc mohou být zdrojem autonomie a solidarity, často jsou však také reakcí na nízké mzdy, drahé bydlení nebo nedostatečné veřejné služby. Podobně jako neplacená práce v domácnosti mohou fungovat jako nepřímá subvence soukromého kapitálu. Pokud chceme přemýšlet o jejich politickém potenciálu, nestačí je pouze symbolicky ocenit – důležitá je také otázka, jaké materiální podmínky umožňují jejich rozvoj, kdo si je může dovolit a zda a jak je lze propojovat se zápasy o reálnou redistribuci zdrojů.

Druhý směr se soustředí na nové formy alternativní ekonomiky, často inspirované zahraničními zkušenostmi, jako jsou komunitní zahrady, družstva nové vlny nebo komunitní energetiku. Tyto iniciativy přinášejí cennou zkušenost demokratického organizování, kolektivní správy zdrojů i ekologičtějších forem výroby a spotřeby. I zde se ale objevuje otázka sociálního dosahu a měřítka. Mnohé projekty vznikají především v městském prostředí a opírají se o lidi s určitým kulturním a ekonomickým kapitálem. V semiperiferní ekonomice založené na nízkých mzdách a vysokých životních nákladech tak často zůstávají omezenými ostrůvky alternativy. Zároveň mohou nevědomky reprodukovat logiku dohánění idealizovaných západních vzorů, přestože i na Západě bývají úspěšné projekty solidární ekonomiky spíše oázami v kapitalistické poušti. Mohou také pomáhat řešit dílčí problémy systému, a paradoxně jej tak spíše stabilizovat než přetvářet. To se děje například tehdy, když sociální podniky zmírňují následky sociálních škrtů nebo oslabování veřejných služeb místo toho, aby posilovaly ekonomickou moc pracujících. Neznamená to ovšem, že jsou tyto iniciativy marginální nebo zbytečné. Je ovšem třeba se ptát, jak lze překročit rámec malých komunitních projektů a stát se součástí širších konfliktů o podobu ekonomiky a životních podmínek.

Od alternativ k organizování

České i zahraniční zkušenosti tak vedou ke klíčové otázce: jak mohou být projekty solidární ekonomiky víc než jen izolovanými alternativami, v lepším případě znouzectností a v horším nepřímou subvencí pro nadnárodní kapitál a oligarchii? Jak mohou přispívat k (re)organizaci ekonomiky podle lidských potřeb a ekologických limitů spíše než podle logiky akumulace kapitálu? Takový pohled chápe solidární ekonomiku především jako projekt kolektivního organizování – nikoli jako alternativní podnikání, které kapitálu pouze konkuruje, ale jako součást širšího zápasu o moc a kontrolu nad zdroji, vedeného současně v ekonomické i politické sféře.

Úspěch podobných projektů si lze nejspíše představit tam, kde stát i kapitál stále zjevněji selhávají v naplňování základních lidských potřeb. Nedostupné bydlení, energetická chudoba, zhoršující se dostupnost zdravotní péče, nedostatek kvalitních potravin nebo ústup služeb z periferních regionů – právě zde se otevírá prostor pro alternativní formy organizování. Z pohledu nové třídní politiky mohou projekty solidární ekonomiky plnit několik důležitých funkcí. Umožňují levici prokázat svou užitečnost ještě předtím, než požádá veřejnost o další podporu nebo hlasy ve volbách. Zároveň zapojují lidi do společné činnosti a budují vztahy, zkušenosti i kapacity potřebné pro další politické organizování. A konečně představují formu prefigurativní politiky v nejlepším slova smyslu: v malém ukazují, jak by mohly fungovat demokratičtější a solidárnější instituce v širším měřítku.

V mezinárodním kontextu bývají nejúspěšnější takové projekty solidární ekonomiky, které jsou součástí širších politických zápasů. Příkladem je projekt Zdravotnictví pro lidi belgické Strany práce, který desítky let poskytuje dostupnou zdravotní péči, buduje podporu pro dekomodifikované zdravotnictví a své kliniky označuje za „malé kousky socialismu v Belgii“. Podobně v britském postindustriálním městě Preston vedla systematická podpora družstevnictví a místní ekonomiky k poklesu nezaměstnanosti a zlepšení kvality života. Takzvaný prestonský model po dekádách neoliberalismu pomohl nabourat představu, že „neexistuje alternativa“ a utrpení periferií je nevyhnutelným přírodním zákonem.

V České republice se podobný přístup prosazuje spíše v podobě jednotlivých iniciativ než coby součást širší strategie. Projekty sdíleného bydlení, družstva propojující pěstitele se spotřebiteli, energetické komunity, nájemnické odbory nebo odborové organizace, které svým členům místo reklamních benefitů pomáhají třeba s péčí o zdraví, jsou však základy, na nichž má smysl stavět. Jejich hodnota spočívá mimo jiné v tom, že narušují představu levice jako síly, které jde pouze o přerozdělování shora. Do levicové politiky vracejí důraz na podnikavost, spoluzodpovědnost a kolektivní schopnost měnit vlastní podmínky života, tedy hodnoty, z nichž historicky čerpala svou sílu, ale které ve svém etatistickém období z velké části přenechala pravici.

Autor je ekonom, autorka je antropoložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Opustit blízké, starat se o cizí

Proč potřebujeme zlepšit situaci v oblasti péče?

Evropa stárne. Není to jediný problém, kterému lidstvo v současné době čelí, představuje nicméně výzvu: jak bychom mohli zorganizovat naše životy i celou společnost, abychom žili spokojeně a pokud možno důstojně nejen v dospělém reprodukčním období, ale i v dětství a ve stáří? V budoucnu budou navíc hrát roli faktory, které neumíme v tuto chvíli dobře odhadnout. A některé z nich si nedokážeme ani představit. Velmi pravděpodobně mezi ně bude patřit masová imigrace z částí světa, kde nebude možné kvůli klimatické krizi žít, války, důsledky klimatických změn v našem regionu a možná i změna společenského uspořádání. To aktuální – tedy neoliberální kapitalismus – působí čím dál sebedestruktivněji a zdá se, že je na konci svých sil.

Uvažovat v tuto chvíli o ideálních modelech společenského uspořádání se může jevit jako snaha odtržená od reality. Jenže ať už se bude dít cokoli, budeme žít, rodit se, stárnout a umírat. V době možných zvratů tedy budeme potřebovat co nejsilnější solidární sítě.

Ústavy a domácnosti

V současné době odcházejí z domovů jen v Evropě miliony lidí: opouštějí vlastní rodiny, rodiče i dětí, aby si vydělali peníze v jiné zemi. Část z nich hledá uplatnění v oblasti péče, což znamená, že opouštějí blízké, aby se starali o cizí. Tato práce je špatně honorována z více důvodů. Péče je vnímána jako něco, co dělají lidé (ve větší míře ženy) zadarmo, ale také jako obor, jenž nevyžaduje kvalifikaci a zdánlivě ani žádné zvláštní předpoklady. Mizerná finanční odměna má ale často dopad na její kvalitu. A pokud se člověk stará o své blízké sám, jde v případě péče o nemohoucí seniory o tak vyčerpávající práci, že se z ní mnozí zhroutí. Příběhy lidí, zpravidla žen, z takzvané sendvičové generace, kteří pečují současně o děti i své stárnoucí rodiče, působí často jako horor a neslučují se s představou dobrého života. Dát své rodiče do ústavu se přitom jeví jako špatná volba, do budoucna navíc obtížně realizovatelná, protože je čím dál větší nedostatek volných míst.

Často se přitom jedná o velké domovy důchodců, kde poddimenzovaný personál není schopen zajistit plnohodnotnou péči. Ve Francii, kde je hodně seniorů, se periodicky objevují skandály z podobných zařízení, zejména pak těch, která jsou komerční a jejichž cílem je generovat zisk. Z rozhovorů, které jsem vedla s tamními zaměstnanci, vyplynulo, že sami sebe vnímají jako někoho, kdo své svěřence – jakkoli nechtěně – týrá. V noci je v budově běžně třeba jen jeden člověk, který nemá kapacitu odpovídat na všechna zvonění, jimiž se snaží senioři na pokoj přivolat pomoc, a tak se zkrátka naučí na ně nereagovat. Ranní hygiena se odehrává v takové rychlosti, že není možné zacházet s lidmi s potřebnou něhou a není dost času ani na podávání jídla. Vzácné nejsou ani případy, kdy klienti po nástupu do takové instituce v řádu měsíců umírají, anebo ztrácejí zájem o okolní svět a stávají se naprosto apatickými.

Všechno mluví pro to, že lepší je stárnout doma. K tomu, aby rodiny péči o své seniory zvládly, popřípadě aby senioři mohli pečovat sami o sebe, existují různé modely výpomoci, kterou často realizují právě pracovní migranti. V Německu a Itálii je například běžné, že někdo s takovým seniorem bydlí a stará se o něj takřka nepřetržitě. Často je to člověk, jenž by raději pomáhal vlastním příbuzným či svým dětem. Pokud jde o legální práci, má podle zákonů dané země i nárok na volno, například ve čtvrtek odpoledne a v neděli. Ve Francii je ale takový typ péče nelegální, je vnímán jako nepřípustné vykořisťování, takže potřeby částečně soběstačných seniorů uspokojují ambulantní služby přímo u nich doma. Zdravotní sestry, ošetřovatelky, pečovatelky, některé přicházejí opakovaně, aby píchly injekci, udělaly oběd nebo pomohly s hygienou. V domácnosti se tak za den vystřídá více lidí.

Sama jsem podobnou práci ve Francii vykonávala a obdivuji, jak dlouho zmíněné pečující profese dokážou seniory udržet v jejich bydlišti. Jsem však spíše skeptická, pokud jde o kvalitu takové péče, a to zejména pro nerealisticky nastavené časové plány. Třeba pečovatelky pobírají minimální mzdu a do odpracované doby se jim započítává pouze čas strávený v domácnostech klientů, a nikoli přejezdy mezi nimi. Nakonec je to stresující jak pro pečovatele, tak pro klienta. Existují ale i jiné modely, které počítají s delší dobou strávenou v domácnostech a přidělí pečujícím pracovnicím či pracovníkům jen tři nebo čtyři stálé klienty. Znám francouzskou organizaci, která stanovila minimální dobu strávenou v domácnosti seniora na dvě hodiny, ale může jít i o celý den. Tuto službu si ovšem lidé musí platit sami, stát ji totiž neproplácí. Jedná se o variantu péče, která se řadí k těm důstojnějším, a ve zbývajícím čase se může o seniora či seniorku postarat rodina. Tato práce je pak pochopitelně i lépe zaplacená.

Falešná dichotomie

V rámci různých modelů, které na levici konstruujeme jako ideální uspořádání společnosti, se v poslední době mluvilo o dvou překladech, které napadají tradiční rodinu. Jde o díla Zrušte rodinu (2022, česky 2023) od Sophie Lewis a Až skončí práce (2023, česky 2024) Helen Hester a Nicka Srnicka. Obě knihy vnímají nukleární rodinu jako místo patriarchálního útlaku. Hester se Srnickem sice mají mnohem diferencovanější pohled na rodinu i na podoby reprodukční práce a přinášejí řadu podnětů k zamyšlení na základě historického vývoje neplacené domácí práce, i oni ale stejně jako Lewis stavějí (nukleární) rodinu do protikladu komunitní péče. Vytváří se tím dojem, že máme na výběr mezi životem v patriarchální rodině a jinými formami uspořádání, v nichž reprodukční práce a péče budou organizovány komunitně a vykonávány za úplatu. To je ale falešná dichotomie, zvláště pokud si odmyslíme přívlastek nukleární. Rodina může mít mnoho podob, a dokonce ani nemusí být místem patriarchálního útlaku.

Hester se Srnickem mají nicméně pravdu, že jedním z problémů, které současné rodiny mají, je individualizace reprodukční práce. Dříve byly rodiny větší a lidé v nich trávili takovou prací méně času – prostě proto, že jich na ni bylo víc. Idea, že část povinností se bude dělat komunitně, není úplně špatná, ale není přitom potřeba rodinu zavrhnout. Historie zná různé formy spolužití a ideální společnost by je měla umět zkombinovat a také jim přizpůsobit svou sociální politiku.

Najít lidi, se kterými opravdu chcete žít, trávit volný čas, starat se o seniory a děti v rodině, se může jevit jako nesmírně náročný úkol. Někdo se narodí do rodiny, kde je mu dobře, jiní si svou „rodinu“ najdou během života a nemusí se jednat o tu biologickou. Součástí rodiny se mohou stát přátelé. Rodina by se tudíž neměla rušit, ale měla by se rozšířit. To je jediná cesta, jak zajistit důstojnou péči o své bližní, a nezbláznit se. Pokud by stát důstojně hradil i placenou pomoc pečovatelů, dalo by se to ve většině případů zvládnout bez pocitu, že jste krok od vyhoření. Takže placená péče má existovat dál, jen by nemusela být tak masová – není třeba, aby kvůli ní přijížděli lidé z dalekých zemí. A měla by pochopitelně být slušně placená, protože vyžaduje řadu vlastností a schopností, které každý nemá.

Velké rodiny

Jako studentka romistiky a později absolventka, která měla děti, jsem během svých terénních výzkumů viděla ohromný rozdíl v přístupu k péči – o děti i seniory – mezi běžnou českou a tradiční romskou rodinou. Pociťovala jsem závist, když jsem viděla, že si mladá Romka po porodu může vyjít ven, protože ví, že doma je několik lidí, kteří se o novorozeně mezitím rádi postarají. Stejně přitom vypadala péče o staré nebo umírající – i ti využívali servisu mnoha příbuzných.

Těžko můžeme takový model snadno reprodukovat, když už velké tradiční rodiny nemáme a s řadou příbuzných bychom ani žít nechtěli. V současné době se život ve větších rodinách nebo menších komunitách může jevit jako nemožný i proto, že je pro ně těžké sehnat adekvátní bydlení. Přesto je myšlenka velkých rodin (nikoli nutně striktně biologických), v nichž se kromě péče sdílejí i další nutné práce v domácnosti, podnětná. Především je to odpověď na otázku, jak se postarat o blízké, aniž by u toho pečující museli vypustit duši.

Autorka je redaktorka Deníku Alarm.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Organizovat se

Jak uchránit odbory před bezvýznamností?

S polistopadovými českými odbory je úzce spojena osobnost Richarda Falbra, který nedávno zemřel ve věku 85 let. Původní profesí odborový právník, stál v letech 1994–2002 v čele Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Tuto organizaci provedl náročným obdobím přechodu na kapitalistickou ekonomiku. Z pohledu odborů šlo podle něj o „schizofrenní situaci“: svazy sice podporovaly vládní transformační politiku, ale zároveň odmítaly její škodlivé sociální a ekonomické dopady. Odbory začaly pod Falbrovým vedením aktivně vystupovat proti vládním návrhům na omezování sociálního státu, jako byly snahy o privatizaci penzijního systému nebo zavádění zjišťování výše příjmů u žadatelů o přídavky na děti, což vyústilo ve výstražné stávky a velké demonstrace na konci roku 1994.

Falbr byl také ztělesněním propojení odborů se sociální demokracií, za kterou byl jako nezávislý kandidát v roce 1996 zvolen do Senátu a později i do europarlamentu. Byl prvním předsedou ČMKOS, který aktivně vstoupil do parlamentní politiky.

Zastavit marginalizaci

Období, kdy českou politiku formovalo komplikované, ale přesto podstatné spojenectví mezi odbory a sociálními demokraty, definitivně skončilo. Po pádu ČSSD, resp. SOCDEM do marginality zůstávají odbory poslední masovou organizací hájící zájmy pracujících. Pokud máme vést debatu o třídních bojích, musíme si položit otázku, co lze udělat pro to, aby odbory v příštích letech nenásledovaly osud sociální demokracie.

Průměrná odborová organizovanost napříč zeměmi OECD klesla od roku 1985 na polovinu (z třiceti na zhruba patnáct procent). Pokles je téměř plošný, s výjimkou hrstky zemí jako Island nebo Belgie. Propad v České republice přitom patří k nejdramatičtějším: z 61,6 procenta v roce 1993 na historické minimum 9,4 procenta v roce 2023. Podobně je na tom i pokrytí kolektivními smlouvami, které celosvětově kleslo ze 47 na 33,6 procenta, přičemž nejvíc zasáhlo zaměstnance ze střední a východní Evropy.

Zatímco odbory ztrácejí členy, zaměstnavatelské svazy v Česku si udržují silnou pozici a sdružují 68 procent všech podnikatelů. Kapitál je mimořádně dobře organizovaný a dokáže tvrdě prosazovat své zájmy, což se v poslední době promítá například do pracovněprávní legislativy přijímané v souvislosti s transpozicemi evropských směrnic o transparentním odměňování nebo platformové práci. Evropské směrnice, které mají za cíl zvýšit standard ochrany práv pracujících, se pod tlakem zaměstnavatelů stávají trojským koněm pro prolomení stávajících klíčových paragrafů.

Alarmující je snaha změnit definici závislé práce, což by fakticky znamenalo legalizaci švarcsystému v zájmu platformových firem. Odbory v čele s ČMKOS vynakládají velké úsilí, aby další útok na zaměstnanecká práva odvrátily, ale jejich pozici oslabují především dva faktory. Prvním je nejednota odborových svazů, které nenacházejí základní programovou a strategickou shodu, což oslabuje jejich schopnost vystupňovat tlak na politiky i zaměstnavatele, kteří oproti nim postupují koordinovaně. Druhým důvodem je absence politických spojenců v parlamentu. V případě platformové legislativy jsou čestnými výjimkami Irena Ferčíková Konečná (Zelení) a Hana Ančincová (Piráti).

Snížit odborům práh

Za malou ochotou lidí se organizovat není hluboce zakořeněný ideologicky motivovaný odpor, ale spíše nedostatek relevantních informací znásobený uzavřeností odborů. Struktura svazů, základních organizací i konfederace je nepřehledná i pro profesionální odboráře a pro případné zájemce o členství představuje neprostupnou hradbu. Pokud dnes někdo vstoupí do odborů, tak je to většinou díky tomu, že se ocitne v zaměstnání, kde organizace dlouhodobě existuje, a někdo mu předloží papírovou přihlášku. Tradičních odborově organizovaných pracovišť rok od roku ubývá s tím, jak se proměňuje struktura ekonomiky, a zároveň odchází do důchodu poslední silná generace odborářů. Svazy tak narážejí na základní problém: nové členy získávají především tam, kde již působí. Jenže právě taková pracoviště postupně mizí.

Odpověď může spočívat v tom, že odborové svazy, které jsou aktivní na úrovni celých sektorů ekonomiky a disponují financemi i odborným aparátem, převezmou větší iniciativu a začnou výrazně investovat do rozšiřování členské základny. To však předpokládá, že přestanou navenek vypadat jako uzavřené kluby. Zpřehlednění odborového terénu i strukturálnímu posílení odborů by pomohlo sloučení některých z třiceti odborových svazů, což svého času neúspěšně prosazoval i Falbr. Vtipně tehdy glosoval odpor šéfů odborových svazů k myšlence slučování: „Lepší být pánem v malé hospodě.“

Změna čeká na úrovni organizační kultury, která byla formována převážně muži narozenými v husákovské éře. Pokud chceme mezi členy vídat i jiné lidi, musíme vzít jejich potřeby vážně a dát jim podporu a prostor k realizaci. Odbory historicky představovaly jedinečný nástroj sociální mobility pro jednotlivce i celé skupiny zaměstnanců – autobusák nebo zdravotní sestra se v nich mohli vypracovat na respektovaného lídra nebo lídryni. Pokud chceme přitáhnout mladé lidi, ženy, queer lidi a cizince, musíme je nejprve zaměstnat v zázemí odborů, nechat je mluvit vlastním jazykem a nechat je odbory reprezentovat navenek. Dát jim prostor pro experimenty, ale především důvěru vedení a důstojné podmínky pro práci.

Skutečně přelomovým krokem by bylo zavedení dobře zpracované jednotné online přihlášky. Pokud nebude přihlášení do libovolných odborů jednodušší než zřízení bankovního účtu nebo pojištění, jsou svazy odsouzené k pádu do bezvýznamnosti. Stejně tak je nutné více propagovat a usnadnit individuální členství v odborech, které není vázané na základní organizaci působící v konkrétním podniku. Lidé během ekonomicky aktivního života daleko častěji mění nejen práci, ale celé kariéry. Ekonomika založená na velkém podílu služeb se vyznačuje daleko větší mírou fluktuace zaměstnanců. Nejde o to, opustit zavedený model podnikových odborů, ale rozšířit možnosti členství, aby odpovídalo novým formám práce. Odbory působí v porovnání s překotným vývojem trhu práce strnule; potřeba lidí sdružovat se a kolektivně hájit vlastní zájmy nicméně trvá, jen je potřeba jít jim naproti.

Překonat falešné dilema

Zastánci organizování vnímají odbory jako prostředek emancipace pracujících a rozšíření radikálního pojetí demokracie do ekonomické sféry života. Jiní chápou odbory především jako servisní organizaci, která má poskytovat členům kvalitní služby. První skupina chce investovat zdroje odborů do systematického posilování členské základny a do zmocňování pracujících, aby mohli hájit svá práva na pracovišti i mimo ně, kdežto propagátoři servisního pojetí si přejí vkládat prostředky do péče o stávající členstvo a nové zájemce oslovovat různými benefity a právní podporou. Oba proudy vedle sebe přitom mohou úspěšně koexistovat, a pokud chtějí rozvíjet širokou členskou základnu, musí se jak proaktivně organizovat na úrovni pracovišť i celých odvětví, tak nabídnout členům dobrý servis. V českém prostředí se tím bohužel rozumí jen distribuce benefitních poukázek nebo příspěvků na dětské tábory. Servis ale může vypadat úplně jinak. Například ve skandinávských zemích odbory fungují jako špičkové kariérní a vzdělávací instituce, které svým členům poskytují profesionální koučink, doplňkové pojištění při ztrátě zaměstnání či psychologickou pomoc při vyhoření nebo bossingu.

V posledních sedmi letech jsem se spolu s dalšími zasazoval o rozšíření řemesla organizování nejen v odborovém prostředí, ale také v různých aktivistických skupinách. Dnes tyto metody inovativně rozvíjí Iniciativa nájemníků a nájemnic, která rozšiřuje členskou základnu a vyhrává konkrétní spory s pronajímateli. V rámci odborových struktur lze podobný přístup vidět u iniciativ zaměřených na sektor informačních technologií (ICT) nebo u ALICE, která sdružuje pracující v sociálních službách. S některými metodami experimentují také zdravotnické odbory a další svazy. Organizování se tak postupně dostává z okraje do hlavního proudu, díky čemuž členské základny posílily v posledních letech o tisíce lidí. To je cesta k vybudování silných odborů, které slovy Richarda Falbra „umějí argumentovat, uzavírat a dodržovat dohody a v případě nutnosti vystupňovat tlak až do stávky. Pokud cokoliv z toho chybí, nejsou to silné odbory.“

Autor je profesionální odborář.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Pod flexibilitou algoritmu

Nové podoby pracovní nejistoty

Kurýr na kole projíždí deštěm po silnici, kde chybí cyklopruh. Na zádech má ošuntělý termobatoh s objednávkou. Očima každou chvíli sjíždí k telefonu připevněnému na řídítkách. Na displeji sleduje aplikaci – svého neviditelného šéfa. Přiděluje mu zakázky, měří rychlost, vyhodnocuje výkon a nepřímo rozhoduje o tom, kolik práce dostane dnes i zítra. Zákaznictvo mezitím vidí jen pohybující se tečku na mapě. Na obrazovce bliká upozornění na zpoždění. Potřeboval by si odskočit, ale čas běží. Před ním se hromadí auta v koloně, v uších tiká algoritmus. Pokud objednávku nedoručí dostatečně rychle, nepřijde dobré hodnocení a příště možná dostane horší zakázku. Usmívající se emotikon se dnes možná nerozsvítí. A s ním může zmizet i část dnešního výdělku.

Práce přizpůsobená životu?

Je toto opravdu podnikání? Podle státu i digitálních platforem bezpochyby ano. Podle každodenní zkušenosti mnoha pracujících to však spíše připomíná zaměstnání bez práv, jistot a ochrany, které si se zaměstnáním tradičně spojujeme. Digitální platformy slibují svobodu, flexibilitu a nezávislost. Nabízejí představu práce, která se přizpůsobí životu, ne naopak. V jejich marketingových kampaních není nikdo podřízený, nikdo není zaměstnanec nebo zaměstnankyně. Jsou zde pouze samostatní lidé, kteří si organizují vlastní čas a podnikají sami na sebe. Tato představa je přitažlivá. A není náhoda, že nachází odezvu zejména mezi mladší generací, která už nechce žít podle rytmu tří směn, nočních služeb a jednoho volného víkendu za několik týdnů. Flexibilita sama o sobě není problém. Naopak. Je legitimní hodnotou moderní společnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy se pod jazykem flexibility skrývá přesun rizik, nákladů a odpovědnosti z firem na jednotlivce. Z těch, co mají moc, na ty, kteří nemají jiné možnosti. Platformy nejsou laboratoří budoucnosti práce. Jsou jejím lakmusovým papírkem.

To, co dnes pozorujeme v oblastech, jako jsou přeprava osob či kurýrní a rozvážkové služby, se postupně rozšiřuje do dalších oblastí ekonomiky. Přes platformy lze objednat úklid, péči, překlady, grafické práce, výuku i expertní služby. Samotné slovo „platforma“ se stalo módním označením téměř pro cokoli, především jde ale o způsob organizace práce. Není proto důležité sledovat pouze několik známých aplikací. Důležité je zkoumat logiku, kterou přinášejí.

Touto logikou je proměna práce v sérii jednotlivých úkolů, jejichž koordinaci přebírá algoritmus. Dříve měl člověk nadřízeného, dnes má aplikaci. Neznamená to, že by byl méně kontrolován, jen podléhá kontrole jiného typu. Pracující jsou průběžně hodnoceni, sledováni a porovnáváni. Musí reagovat na měnící se pravidla, sledovat vlastní výkonnost, přizpůsobovat se poptávce a optimalizovat své chování. Učí se nejen vykonávat práci, ale především předvídat, jak bude reagovat algoritmus. Pracující tak postupně začíná kontrolovat sám sebe – autonomie se mění v permanentní sebeřízení. Je to v podstatě gamifikace vlastního života.

Právě zde se skrývá jeden z největších paradoxů platformové ekonomiky. Člověk je formálně svobodný, ale jeho příjmy, viditelnost v aplikaci, a tudíž i budoucí pracovní příležitosti jsou podmíněny systémem, jehož pravidla nezná a nemůže ovlivnit. Je to black box, obchodní tajemství, které se fluidně mění.

Možná nejvýraznějším symbolem této proměny je příběh italského kurýra, který zemřel při dopravní nehodě během práce. Platforma podle médií následně pouze deaktivovala jeho účet, protože přestal plnit zakázky. Ať už se jednotlivé detaily případu interpretují jakkoli, tato tragická událost vystihuje podstatu problému. Člověk zmizel, zůstal pouze neaktivní účet.

Nové odcizení

Pokud Karl Marx psal o odcizení člověka od výsledků jeho práce, platformová ekonomika představuje novou podobu tohoto procesu. Pracující se nestává součástí kolektivu, profese ani organizace. Je propojen s aplikací, ale odpojen od ostatních lidí. Je neustále online, a přitom izolovaný. To má zásadní důsledky i pro možnost společného vyjednávání. Neoliberální kapitalismus předpokládá, že každý je schopen prosadit své zájmy sám. Pokud se mu nedaří, bývá problém hledán v jeho nedostatečné aktivitě, flexibilitě nebo podnikavosti. To je mýtus meritokracie, protože schopnost vyjednávat není rozdělena rovnoměrně. Někdo disponuje vzděláním, kontakty, finanční rezervou a sebevědomím. Jiný pečuje o děti, potýká se s jazykovou bariérou nebo žije od výplaty k výplatě. Možnost být „svobodným podnikajícím“ je proto výrazně podmíněna sociální pozicí člověka. Právě zde vstupují do hry genderové a další nerovnosti. Představme si ženu, která má několik hodin denně mezi odvedením dítěte do školky a jeho vyzvednutím. Platforma jí slibuje flexibilitu. Může pracovat kdykoli. Rigidní trh práce takové podmínky téměř nezná, především ne v regionech a v nekvalifikovaných pozicích a už vůbec ne za důstojnou mzdu. Bingo! Nízkoprahová platforma působí jako ideální nástroj, jak zvýšit zaměstnanost matek předškolních dětí, která je u nás v porovnání s ostatními evropskými zeměmi bezprecedentně nízká. Jenže zakázky nepřicházejí tak, jak by žena potřebovala, přicházejí ve chvílích, když je potřebuje trh, respektive zákaznictvo, a tehdy je platforma bonifikuje. Formální svoboda zde naráží na velmi konkrétní omezení každodenního života. Podobně migranti a migrantky často vstupují do platformové práce proto, že jim jiné segmenty trhu práce zůstávají uzavřené. To, co je prezentováno jako příležitost, se tak často stává strategií přežití.

Problémem přitom není pouze postavení jednotlivých pracujících. Co tato proměna znamená pro společnost jako celek? Po desetiletí evropské země budovaly instituce sociálního státu. Ochrana zaměstnanců, aktivní politika zaměstnanosti, kolektivní vyjednávání nebo veřejné sociální systémy nebyly překážkou ekonomického rozvoje. Naopak. Vznikly proto, že moderní společnosti postupně pochopily jednoduchou skutečnost: dlouhodobě prosperují tehdy, když mají vzdělanou, zdravou, sociálně zabezpečenou a mobilní pracovní sílu. Z představy kohezní společnosti a stability netěží pouze jednotlivci, ale celá ekonomika.

Digitální nevolnictví

Dnes však sledujeme opačný trend. Veřejné systémy jsou často vykreslovány jako neefektivní přítěž. Daňová zátěž dopadá především na práci, zatímco majetek a kapitál bývají zatíženy výrazně méně. Rozdíly mezi zdaněním zaměstnanců a některých forem samostatné výdělečné činnosti vytvářejí silnou motivaci k obcházení zaměstnaneckých vztahů. Nejistota se stává ekonomicky výhodným obchodním modelem. Výsledkem není pouze oslabení ochrany pracujících, ale také postupná eroze sociální soudržnosti. Ve společnosti, kde lidé stále silněji vnímají, že pracující jsou zatěžováni, zatímco koncentrovaný kapitál je zvýhodňován, totiž roste pocit nespravedlnosti. Historie ukazuje, že extrémní nerovnosti zřídka vedou k větší svobodě. Častěji otevírají prostor oligarchizaci společnosti, v níž největší ekonomičtí hráči získávají nepřiměřený vliv na pravidla hry. Ve světě, kde si nejbohatší mohou koupit vlastní špičkovou zdravotní péči, vzdělávání i bezpečnost, mizí motivace investovat do systémů, na nichž závisí všichni ostatní. Platformová práce je proto mnohem víc než jen pracovní model několika stovek tisíc lidí. Je předobrazem společnosti, která stojí na rozcestí.

První cesta vede k dalšímu rozšiřování logiky permanentní konkurence, k individualizaci rizik a oslabování kolektivních institucí. K budoucnosti, která bude stále nejistější pro čím dál větší množství lidí. K zítřku, v němž se ještě více naruší hranice mezi prací a volným časem. K budoucnosti digitálního nevolnictví, v němž je člověk řízen algoritmem.

Druhá cesta vyžaduje mnohem více představivosti. Nejde o návrat do minulosti, nýbrž o hledání nových forem flexibility, které nebudou vykoupeny ztrátou jistot a důstojnosti. O ekonomiku, která dokáže spojit svobodu s ochranou a inovace se sociální odpovědností. Především však vyžaduje návrat k jednoduché myšlence, že společnost není souhrn izolovaných jednotlivců, ale síť vzájemné závislosti, solidarity a péče.

Možná bychom si měli při další objednávce položit nepříjemnou otázku: opravdu odpovídá cena kávy dopravené v dešti kurýrem na kole částce, kterou za ni platíme? Skutečnou cenu totiž často neplatíme my, ale člověk, který ji přivezl.

Autorka je socioložka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Právo na spánek

Ve svém minulém premiérském působení se Andrej Babiš proslavil sloganem „o čem sním, když náhodou spím“. Usínání bylo i jedním z prominentních témat minulé prezidentské kampaně ve Spojených státech, když byl předmětem výsměchu na veřejnosti pospávající Joe Biden. Spánek v těchto politických představeních figuruje jako projev nedostatku (mužné) vitality, sebekontroly a morálního odhodlání. Skutečný vůdce nikdy nespí, v ložnici se věnuje leda sexu. Usnout znamená selhání.

Na druhé straně třídního spektra je v případě řady prací zaměstnanectvu klidný spánek ubírán nebo narušován nočními a střídavými směnami s ohledem na požadavky kontinuální výroby, distribuce a poskytování služeb. To se týká nejen řady místních továrních zaměstnání, ale i třeba pracovníků call center ve třetích zemích, typicky v Indii, kteří po nocích pracují, aby spotřebitelstvo v bohatší části světa mělo v denním čase dostupné služby. Od žen s malými dětmi se pak očekává, že bez remcání obětují svůj spánek biologické reprodukci národa. Spánek či pospávání jsou projevem lenosti, zahálky a sebestřednosti.

Současné výzkumy přitom přinášejí stále více důkazů o tom, že spánek je zcela zásadní pro lidské zdraví a ovlivňuje většinu jeho aspektů. Kvalitní a dostatečně dlouhý spánek má významný vliv na správné fungování mozku, paměti, schopnost soustředění i emocionální stabilitu. Během spánku dochází k obnově nervových spojení, zpracování informací získaných během dne a upevňování nových poznatků.

Význam spánku se však neomezuje pouze na duševní zdraví, ale zásadně ovlivňuje také fungování celého organismu. Ve spánku probíhají regenerační procesy, které podporují imunitní systém, hormonální rovnováhu, metabolismus i správnou činnost kardiovaskulárního systému. Dlouhodobý nedostatek spánku je spojován se zvýšeným rizikem rozvoje civilizačních onemocnění, například obezity, cukrovky 2. typu, vysokého krevního tlaku nebo srdečně-cévních chorob, což zřejmě souvisí i s narušením biorytmu mikrobiálních souputníků obývajících naše útroby. Spánek není pasivním stavem odpočinku, ale aktivním biologickým procesem, který představuje jeden ze základních pilířů lidského zdraví a celkové kvality života.

Obsese bdělostí a neutuchající činorodostí má ovšem důsledky nejen individuální, ale i kolektivní. Je jedním z projevů a zároveň podmínek ekonomického růstu, který ekologicky drancuje planetu (a stále intenzivněji i jí přiléhající vesmírný prostor). Z tohoto hlediska pak nejde jen o to, že nespí lidé, ale že nespí ani technologie, trhy či datová centra. Nepřetržitý provoz digitální infrastruktury vyžaduje enormní spotřebu elektrické energie a vody na chlazení. Výsledkem jsou emise skleníkových plynů, zvyšující se spotřeba vody a další tlak na přírodní zdroje. Nepřetržitý tok zboží, informací a kapitálu si žádá rozsáhlou dopravní infrastrukturu, zahrnující námořní dopravu, letecký provoz, kamionovou přepravu i automatizované distribuční sklady fungující bez přestávky.

Logika společnosti, která nikdy nespí, má rovněž méně viditelné důsledky pro samotné fungování přírodních systémů. Neustálé umělé osvětlení měst a průmyslových areálů narušuje denní a noční cykly mnoha organismů. Světelné znečištění ovlivňuje orientaci tažných ptáků, reprodukční chování hmyzu, aktivitu netopýrů i cirkadiánní rytmy rostlin. Dochází k oslabování ekologických vazeb mezi jednotlivými druhy a ke změnám v časování důležitých biologických procesů. Narušování pravidelného střídání dne a noci ve formě světla a tmy tak zasahuje do základních mechanismů fungování biosféry.

Andrej Babiš se v poslední době opakovaně veřejně hlásí k tématu „longevity“ a mluví o tom jako o svém osobním zájmu. Zmiňuje přerušovaný půst, pravidelné měření tělesných parametrů, prevenci či fyzickou aktivitu. Dokonce si o tématu prý přečetl i knihu. Tak snad se dočte i o tom, že jedním ze základních pilířů dlouhověkosti je právě kvalitní spánek, a přestane za svoji přednost a příklad hodný následování vydávat to, že spí jen náhodou.

Bez některé noční práce a péče se neobejdeme. Nesmí být ale považovány za samozřejmost nebo projev ctnosti. Spánek není morální ani jiné selhání a neměl by se stát privilegiem horní třídy. „Neproduktivní“ spánek a noční sněni by měly patřit k základním právům – nejen lidi, ale i dalších organismů.

Autorka je socioložka.

Přirozené podhoubí odborů

Sebeorganizace v platformové ekonomice

Opomíjeným, ale o to důležitějším tématem platformové ekonomiky je odborové organizování. Jde o novou výzvu z hlediska již existujících institucí kolektivního vyjednávání i samotných pracujících, pro které se často jedná o novou zkušenost.

Odborová hnutí platformových pracujících navazují na sílící zájem veřejnosti o kolektivní vyjednávání a konflikty, jež se týkají pracovních podmínek. Zatímco v kontextu českých platforem dosavadní snahy o vytvoření odborů zatím nebyly korunovány výraznými úspěchy, v zahraničí je to běžná součást fungování tohoto sektoru.

Náročnost sdružování v odborech lze dobře ukázat na případu rakouské organizace Riders Collective (RC), která začala vznikat během pandemie covidu okolo platformy Mjam (dnes Foodora). V počátcích RC jsem se v těchto kruzích pohyboval a díky tomu jsem získal unikátní zkušenost týkající se budování odborové organizace v tomto prostředí. Tvořit odbory od základů s sebou nese problémy, které se v následujícím textu pokusím nastínit. Nicméně i přes náročné začátky se RC podařilo vytvořit prostředí, v němž se sdružují zájmy všech platformových pracujících ve Vídni a Grazu.

Počáteční bariéry

Většina současných výzkumů se shoduje na tom, že v případě platformové práce často dochází k nesprávné klasifikaci závislé práce, tj. že je součástí švarcsystému. V praxi to znamená, že tito pracovníci mají velice často jiný typ smlouvy, než jaký odpovídá jejich reálným pracovním podmínkám, a z toho důvodu jsou jim upírána různá práva a benefity vyplývající ze standardního zaměstnaneckého vztahu (nižší ochrana v případě nemoci a úrazu, žádná ochrana před propuštěním apod.).

Podle výzkumu Mezinárodní organizace práce (ILO) je ochota vstoupit do odborů v případě platformových pracovníků vyšší než v tradičních odvětvích. Ukazuje se, že toto pracovnictvo častěji zastává postoje odborům vstřícné, které jsou nezřídka posíleny budováním online i offline komunit. Organizovanost lidí vykonávajících práci pro platformy je podle zmíněného výzkumu ve zkoumaných evropských zemích na podobné úrovni jako na offline pracovištích.

Odborová praxe v rámci platforem je specifická. To je způsobeno zejména odlišnou organizací práce. Jednou z hlavních bariér je absence společného fyzického pracoviště. Pro kurýrstvo je pracovištěm jednak virtuální prostor aplikace, která řídí jejich práci, jednak ulice, kde dochází ke skutečnému kontaktu s restauracemi a klienty. Podmínkou vzniku odborů je vzájemná komunikace potenciálního členstva, která se oproti jiným zaměstnáním může přirozeně odehrávat pouze během krátkých prostojů při čekání na jídlo před restauracemi. Tato krátká setkání byla pro kurýrstvo při budování RC klíčová.

Vstupu do odborů zpravidla napomáhá silnější identifikace s pracovištěm, a to i identifikace negativní. Práci pro platformu ovšem velká část lidí bere spíš jen coby přivýdělek, což výrazně ovlivňuje ochotu lidí se angažovat. I v případě Mjam se ukazovalo, že kurýři, pro něž byla práce hlavním zdrojem příjmů, se stávali aktivními členy vznikajících odborů častěji. Budování odborové organizace podněcuje nové přemýšlení nad smyslem práce i vlastní rolí na pracovišti. To také motivuje ke komunikaci s dalšími pracujícími a lepšímu poznávání zaměstnavatele i kontextu práce. Do té doby zbytečné a neproduktivní čekání před restauracemi se stalo zásadní příležitostí pro budování odborů zdola.

Ani mezi kurýrstvem nejsou názory na další směřování platformové ekonomiky jednotné. Zatímco ti, kteří jsou součástí odborů, zpravidla usilují o posílení zaměstnaneckých práv při zachování stávající flexibility, část neorganizovaných kurýrů jakoukoli snahu o změnu kritizuje. Tito lidé vnímají svoji pozici velmi soutěživě a nastavený systém jim vyhovuje. Samotné platformy tento konflikt často využívají a stavějí se jednoznačně na stranu „úderníků“. Odtud často pramení marketingově chytlavé zprávy o výdělcích na úrovni vyšších desítek tisíc korun, které sice nejsou zcela nepravdivé, ale týkají se menšiny pracovníků a pracovnic.

Hlavní výzvou odborů v oblasti platformové ekonomiky je přivést dostatečně velkou skupinu podobně smýšlejících osob na jedno místo. To může být počátkem organizované struktury, která bude schopná stát se relevantním subjektem pro jakákoli vyjednávání. Zatímco platformy mají zájem udržet případná vyjednávání na individuální úrovni, odborová organizace může tuto dynamiku změnit.

Jak vypadá úspěch?

Případ rakouských RC je příkladem postupně rostoucí schopnosti ovlivňovat dění ve prospěch organizovaného členstva. Už v počátcích těchto odborů patřilo mezi úspěšné aktivity zejména koordinované vyplňování ticketů. Tickety byly nástrojem komunikace s Mjam, jejichž prostřednictvím bylo možné podávat stížnosti a vznášet požadavky. Taktika vyplývala z předpokladu, že hromadné upozorňování na konkrétní témata (například dostupnost respirátorů) přinutí samotnou platformu k akci. Vrcholem odborových aktivit pak je zapojení do prosazování legislativy vstřícné k zájmům platformových pracovníků. Podobně jako v České republice i v Rakousku se aktuálně vyjednává transpozice evropské směrnice o platformové práci a existence partnera k diskusi je pro vyjednávání bezesporu výhodou. V České republice relativně nedávno vznikla Asociace platformových pracovníků, která se záhy začala zapojovat do diskusí o transpozici zmíněné směrnice.

Kolektivní vyjednávání slavilo částečné úspěchy i ve Skandinávii. V Norsku bylo například právo na kolektivní vyjednávání prosazováno na základě toho, že platformoví pracovníci se na rozdíl od běžných živnostníků nepodílejí na vyjednávání o ceně za zakázku, a výsledkem řada kolektivních smluv nejen v rozvážkových službách. Tradice kolektivního vyjednávání se ukazuje jako zcela zásadní. Třeba ve Velké Británii, kde je sociální dialog výrazně méně institucionalizovaný, Nejvyšší soud v případě pracujících pro aplikaci Deliveroo rozhodl, že se nejedná o zaměstnance, a tedy nemají na kolektivní vyjednávání nárok. Tento spor však pokračuje další žalobou ze strany kurýrstva platformy Just Eat, kterou se aktuálně zabývá britský zaměstnanecký soud.

Nejsilnějším nástrojem kolektivního vyjednávání je stávka, a ta se může týkat i platformové ekonomiky. Jedním z nedávných příkladů je březnová stávka kurýrů v České republice, která však nebyla příliš úspěšná. Naopak stávka norského kurýrstva Foodory, trvající déle než pět týdnů, se stala první stávkou platformových pracujících, která byla korunována kolektivní smlouvou. Tento úspěch by nebyl možný bez odborů, které umožnily vytvořit zaměstnanecký fond a kompenzovat stávkujícím ušlou mzdu.

Inspirativní příklady

Reflexe období pandemie se zpravidla soustředí především na spor o protiepidemických opatřeních. Pro mnohé však bylo jednou ze sdílených zkušeností i setkání s platformovou ekonomikou, která zažívala boom. Tyto zkušenosti se mohly stát pojítkem mezi decentralizovanými pracujícími a silně institucionalizovaným prostředím odborů – a mnohdy se je podařilo přetavit v konstruktivní proces budování odborových organizací. Toto zázemí je dnes, několik let po pandemii, nezbytnou podmínkou pro úspěšné zapojení pracujících do vyjednávání o regulaci platformové ekonomiky.

Příklad RC a dalších podobných úspěšných organizací je tak inspirativní i pro české prostředí. Znovu se vyjevuje, že budování organizační struktury je pro vyjednávání na nejrůznějších úrovních klíčové. Pokusy o založení odborů platformových pracovníků, které sledujeme v Česku, je tak nutné vítat zejména kvůli kultivaci a posílení věcnosti diskuse o regulaci tohoto ekonomického sektoru. Přestože platformy často argumentují, že regulace mohou rozvrátit celý sektor, velká variabilita regulačního nastavení napříč evropskými zeměmi ukazuje, že tato hrozba není reálná.

Autor je sociolog.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Prostor vzájemného ponižování

O manosféře s Lindou Coufal

Jak a kde vznikla manosféra? A lze v jejím kontextu možné mluvit o ideologii?

Manosféra vznikla v šedesátých letech dvacátého století jako odpověď na druhou vlnu feminismu. Z diskusí o genderových rolích a faktu, že tyto role nejsou přírodním zákonem, ale něčím, co se učíme, vzešla i „mužská“ odpověď. Původním cílem bylo kritickým způsobem zvažovat také mužskou roli, gender a postavení ve společnosti. Postupně ale začaly vznikat i proudy, které daly základ aktivismu za mužská práva. To je poměrně misogynní hnutí, které ovšem reflektuje reálné problémy. Jeho velkým tématem je skutečnost, že muži po rozvodu dostanou jen zřídkakdy do péče děti, a často se ani příliš důkladně nezjišťuje, zda by to pro děti nebylo lepší. To se skutečně děje, zmíněný mužskoprávní aktivismus to ovšem nepovažuje za systémový problém, ale viní z toho ženy.

Aktivisté za mužská práva stále existují, ale v manosféře jako takové jsou dnes méně výraznou skupinou. Stejně jako u většiny hnutí došlo s příchodem internetu i k přesunu manosféry do online světa. Ještě poměrně nedávno figurovala na soukromých diskusních fórech typu redditu, a protože incelská fóra byla v roce 2017 na redditu zakázána, jejích účastníci se přesunuli na vlastní platformy, kde neexistuje moderace. V důsledku toho se pro širší veřejnost už tak nepříliš známý fenomén stal ještě nenápadnějším. Ale poslední dva tři roky začínáme sledovat manosféru jako výrazný trend na sociálních sítích.

Odborná definice manosféry by zněla asi takto: volně propojená skupina online prostorů a komunit, která se mobilizuje kolem ideologie red pill. Ta tvrdí, že s nástupem feminismu byla ženám předána veškerá moc a muži žijí v převráceném patriarchátu. Muži jsou přesvědčováni, že se nic takového neděje, aby je nenapadlo si stěžovat a nesnažili se nastalou situaci měnit. Každá subkultura uvnitř manosféry má vlastní interpretaci tohoto sdíleného příkoří. Patří k nim třeba incelové, kterým se věnuji ve své práci já. Ti jsou velmi extrémní a tvrdí, že veškerý úspěch na „trhu“ se vztahy a sexem je geneticky predeterminovaný, což u nich vede k nihilismu, v jehož důsledku došlo i k teroristickým útokům. Vedle nich ale najdeme třeba takzvané pick-up artists [PUA] neboli „umělce v balení žen“, což je známá a stará komunita, která je poslední roky na vzestupu a je spojena s Andrewem Tatem. PUA tezi o ženské moci doplňují schopností naučit se způsobům, jež vám pomohou zlepšit vaši situaci na „randicím trhu“. Ty způsoby jsou však zpravidla manipulativní a zabalené v ideologii, která ženy dehumanizuje.

Jaké jsou vzájemné vztahy těch komunit? Teorie incelů a PUA jdou vlastně hodně proti sobě…

Incelové nemají PUA vůbec rádi a jejich ideologie jdou inherentně proti sobě. Incelové totiž tvrdí, že vaši pozici nic nemůže změnit, a na svých fórech PUA hodně řeší. Pro ně jde ale ve své podstatě o byznys model: PUA influenceři prodávají návody, jak svádět ženy, jak být úspěšný a podobně, takže je incelové nemusí moc zajímat. Z výzkumů zároveň víme, že v manosféře se uživatelé postupně pohybují směrem od méně radikálních skupin k radikálnějším. A incelové představují i z hlediska samotné manosféry tu nejradikálnější komunitu. Modelově lze tedy říct, že když se někdo udrží v manosféře dostatečně dlouho, dostane se nakonec až k incelům. A aby to nebylo málo složité, platí, že „dřívější“ stadia odmítají stadia „pozdější“.

Najdeme mezi nimi přesto nějaké vědomí sounáležitosti, založené například na tom, že pochopili, jak funguje svět?

Není to jednoznačné. Existuje tam určitě nějaká úroveň poznání – my jsme ti, co prozřeli –, ale pak nastupuje vysoká míra „tření“ v odpovědích na to, co s tímto poznáním dál dělat. Manosféra je totiž, ať už v rámci jedné skupiny, nebo napříč skupinami, plná vzájemného ponižování a spory o to, jaké řešení je adekvátní, tento sklon ještě prohlubují.

Existuje nějaký typický či modelový návštěvník těchto fór? Dá se vysledovat nějaký opakující se vzorec, třeba z generačního nebo třídního hlediska?

Pokud je mi známo, nemáme k dispozici žádný výzkum, který by se těmto otázkám věnoval napříč celou manosférou. Protože jde o online komunity, často vůbec netušíme, co je to za lidi. U určitých skupin trochu něco víme, u incelů třeba pomocí metod strojového čtení, které umožňují rozpoznat sociodemografické charakteristiky na základě textu, odhadujeme, že víc než polovině uživatelů je méně než pětadvacet let a mají spíš nižší vzdělání. Koreluje to s věkem, protože hodně mladí lidé obvykle nemají ukončené vzdělání. Co se týče sociálního zařazení, kromě vzdělání neznáme nic. Můj odhad je, že půjde spíš o příslušníky nižší střední a pracující třídy, ale nemám to podloženo žádnými daty. Manosféra zahrnuje ovšem také skupiny, které vyloženě cílí na starší muže. Existovala skupina Old Wise Men, silná je rovněž komunita MGTOW (Men Going Their Own Way), cílící na muže, kteří procházejí rozvodem nebo jsou po rozvodu.

A posouvají se lidé v rámci pomyslné osy radikalizace s tím, jak sami stárnou?

Z veřejně dostupných dat je velmi těžké v online prostředí sledovat konkrétního člověka. Ale například v rámci komunit na redditu jsme schopni sledovat účty, a na nich vidíme, že se pohybovali od méně radikálních k radikálnějším. Podle mě zjistili, že recepty na jejich trápení nefungují, a tak hledají nová, často právě radikálnější řešení. To se děje spíše v nižším věku. Ve středním věku se míra radikalizace snižuje bez ohledu na ideologický směr. V poslední době ale často dochází k tomu, že i v těch extrémnějších komunitách se objevují lidé, kteří se sami označují za „staré“. To nemusí nutně znamenat, že jim je přes šedesát, ale vnímají své stárnutí jako cosi, co je přivedlo k radikalizaci.

A pak je tu looksmaxxing, snaha o systematické zlepšování fyzického vzhledu jedince, která zasahuje naopak ty nejmladší, tedy příslušníky generací Z a alfa…

U nejmladší generace je to možná ještě častější než u „zetek“. Víme, že se to děje, ale v této chvíli nemáme data, jak velký je to problém. Že dochází ke konzumaci manosférického obsahu prostřednictvím looksmaxxingu – a looksmaxxing v manosféře vznikl –, víme na základě svědectví vyučujících, kteří vidí proměnu ve třídách, jež učí. Ti to téma často vznášejí, protože z manosféry mají pochopitelně obavy – jde přece o nenávistnou ideologii –, ale také jim prakticky ztěžuje práci: ve školství totiž působí většinou ženy – a jejich žáci je nerespektují právě proto, že jde o ženy. A zároveň necítí dostatečnou kapacitu ani podporu, aby se s tímhle fenoménem mohli vypořádat.

Existují v rámci společenských věd přesvědčivá vysvětlení, proč manosférický obsah zasahuje už i tak mladé kluky?

Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Nejspíš jde o komplexní sadu faktorů – odpověď bude podobná, jako když se zeptáte, proč v meziválečné éře uspěl fašismus. Jde o všechno možné dohromady: roli hraje ekonomická situace, existence oněch myšlenek ve veřejném prostoru, skoro určitě půjde i o selhání „společenské smlouvy“ a krizi důvěry v systém. Pokud bych měla mluvit vyloženě o looksmaxxingu, jde podle mě do značné míry o vyústění logiky neoliberálního kapitalismu uplatněné na individuální vzhled. V jeho jádru je totiž individuální zodpovědnost za sebezlepšování. Ta může vést stejně tak k workoholismu a konstantní přepracovanosti, jako k obsedantní snaze vylepšovat a opravovat to, jak vypadám.

Na looksmaxxingu je mimochodem zajímavé, že vlastně moc neřeší, co ženy považují za atraktivní, ale aplikuje male gaze [mužský pohled] na muže. Obecně samozřejmě ti muži budou tvrdit, že jim o ženy jde, ale například jeden z výrazných představitelů tohoto proudu, influencer, který si říká Clavicular, tvrdí, že o randění nemá zájem a se ženami spát nechce, protože mu to bere čas, který může věnovat zlepšování svého vzhledu. Navíc ženy nechtějí muže jen kvůli tomu, jak vypadá. Samozřejmě, že vzhled hraje ve vztazích roli, proto ostatně nelze looksmaxxing odmítnout jako od počátku vyšinutý a absurdní fenomén, ale není to ta jediná a určující věc. Ti muži vzhled vnímají jako něco, co mohou kontrolovat – a podle mě právě snaha o kontrolu stojí v jádru looksmaxxingu.

To samé se vlastně dá říct o celé fitness kultuře, která je daleko širší než looksmaxxing…

Rozhodně. Looksmaxxing je samozřejmě extrémnější a vyhraněnější. V něčem mi připomíná pro-ana, internetovou subkulturu, která propaguje anorexii. Ženy, které jsou její součástí, mají také své vzory a také nechávají svá těla procházet relativně extrémními proměnami, aby se oněm vzorům přiblížily, sdílejí tipy, jak konzumovat co nejmenší množství kalorií, jak to vydržet a tak dále. V obou případech se jedná o posedlost fyzickou podobou a využívání běžně dostupných prostředků za hranicemi, které jsou zdravé.

Přitom ale nejde jen o více méně neškodné „sebezlepšování“, protože se v rámci manosféry v klasifikacích lidí podle vzhledu objevují i termíny jako subhuman, tedy podlidský.

Ano, to se tam objevuje. Vychází to z premisy, že lidé i vztahy jsou komodifikovatelné a vzhled je to jediné, na čem záleží. Ta premisa je pochopitelně naprosto chybná, ale chápu, že to, jak náš svět funguje, vyvolává úzkost, která může vést až k podobným úvahám. Jde vlastně o snahu nějakým způsobem kontrolovat a usměrňovat skutečnost, že si lidé nejsou rovni, nevypadají stejně a podobně.

Jaký je vztah mezi manosférou a současnou krajní pravicí?

Velmi blízký. Jde vlastně o propojené světy. I odborníci na proces radikalizace, kteří se věnují krajní pravici, mají problém tyto dvě oblasti oddělit. Krajní pravice patrně klade menší důraz na genderovou otázku. V rasismu jsou si velmi podobné. Manosféra se zase nezajímá o národní stát, nemá ambici zachraňovat národ, daleko víc to chce natřít feministkám. Je víc spjata s neoliberalismem, a programově jde méně o politický projekt, alespoň zatím. Své přívržence ale obě scény loví v podobných vodách, dochází mezi nimi k fluktuaci a vzájemně se překrývají.

Manosféra a americká krajní pravice, včetně té konspirační kolem QAnonu, sdílí část slovníku a charakteristické figury: „red pill“, odpor k liberalismu, konspirační teorie a obavy z úpadku západní civilizace. Manosféra je ale hodně opřená o vztahy a sexualitu. Objevuje se v ní ještě nějaká další ideologie, která by vysvětlovala svět, nebo všechno vychází právě ze vztahů a sexu?

Je to ta druhá možnost: z genderového řádu se odvozuje všechno ostatní. Gender ale podle mého názoru hraje podobnou úlohu i pro americkou krajní pravici, u níž se ovšem pojí s teorií bílé nadřazenosti. „Bělost“, kterou v genderovém řádu už tak ostře nevnímáme, původně ztělesňoval bílý heterosexuální člověk. Tato představa v době kolonizace přispívala k disciplinaci kolonizovaných a také k filosofickému ospravedlnění, proč bílí lidé mohou zneužívat ty, kteří mají jinou barvu kůže. Mám pocit, že manosféra jde právě svým důrazem na genderové vztahy na dřeň konzervativní ideologie.

Vždycky mi připadalo, že obzvlášť incelské teorie jsou hodně ambiciózní: snaží se vysvětlit téměř vše. Jsou skutečně v rámci manosféry nejpromyšlenější?

To nedokážu se stoprocentní jistotou říct, protože jsem se věnovala výzkumu právě incelů, takže nemám tak velké srovnání. Ale u nich je ideologická rovina velmi důležitá, protože jim chybějí politické nebo byznysové cíle. Aktivismus za mužská práva se snaží prosadit konkrétní politiky, PUA se věnuje vydělávání peněz prodejem know-how, incelové ale nic podobného nemají. Věnují se hlavně vysvětlení a pochopení své situace, a teorie je pro ně tedy o dost důležitější. Jejich fóra jsou často vnímána jako forma svépomocného projektu, kam si lidé chodí postěžovat, a představují pro ně svého druhu platformu pro duševní zdraví. Přitom je ale zřejmé, že se často vzájemně stahují dolů. Když se někdo svěří, že potkal někoho na Tinderu a jdou na rande, odpověď nebude znít „To je super!“, ale „Jde s tebou jen pro peníze“, „Chce večeři zdarma“ a podobně. Hlavní premisa incelské ideologie je udržet ty lidi v pocitu, že pro ně neexistuje řešení.

Vnímá manosféra návrat Donalda Trumpa do Bílého domu jako své vítězství? Mají její přívrženci pocit, že se jim tím otevírají možnosti, které předtím neměli?

Nepochybně, už kvůli zmíněnému překryvu s krajní pravicí. Lze najít i novinářské analýzy, které přičítají Trumpovo vítězství mimo jiné tomu, že se aktivně snažil mobilizovat manosféru. Ale ve skutečnosti si nemyslím, že by Trump hnutí za mužská práva pomohl prosadit reálné změny. Manosféra má určitě radost z opatření proti trans lidem, která prosadil, a velká její část také z antiklimatické agendy. Odmítání klimatické vědy a jejích poznatků totiž patří k ideologickému proudu, který v manosféře najdeme.

Z jakého důvodu? Změny klimatu přece s genderem a vztahy tak úzce nesouvisí…

Jde o několik rovin. Jedna z nich je odmítnutí vědy jako takové – to mají ostatně společné s neonacistickou částí krajní pravice. I když vědecky víme, že rasy neexistují, neonacistická pavěda s představami o rasách dál pracuje. V oblasti klimatu je to stejné. A jakmile odmítnete vědu v jednom směru, je snadné ji odmítnout i ve směrech dalších.

Jde i o to, že klimaskeptici jsou velmi často mocní bílí muži. A konsenzus ohledně klimatické krize se interpretuje jako ohrožení mužské role těchto lidí. V manosféře se to pak zobecňuje do představy, že nutnost upravit ekonomický systém tak, aby nedocházelo k destrukci planety, vede k tomu, že muži přicházejí o moc, jíž v onom systému disponovali. Je to vlastně součást zmíněného spiknutí, jehož cílem je vzít jim jejich pozice – právě tento moment spojuje klimatickou vědu s feminismem.

Je český kontext v transnacionální, ale svým původem anglofonní manosféře v něčem specifický? Máme tu něco zvláštního?

Máme Filipa Turka. Myslím, že někoho podobného nikde jinde nenajdete: politik, který dokáže z manosféry úspěšně těžit, aniž by se považoval za její součást. On skutečně dokáže velmi dobře zužitkovat kombinaci hegemonické maskulinity s popíráním klimatické vědy. Vytváří ideálního alfa, nebo možná sigma muže, který se vypracoval svou podnikavostí až na vrchol. Ale co se týče influencerů, nemáme, pokud vím, žádnou kuriozitu nebo lokální specialitu. Sama ale tuhle tu scénu podrobně neznám, protože jsem se nevěnovala českému prostředí. Myslím, že na hraně manosféry je Adam Kajumi, který se do určité míry inspiroval Andrewem Tatem.

V posledních letech se mimo jiné právě v souvislosti se vzestupem manosféry mluví o krizi mužství, o křehkosti mužské identity a podobně. Není to trochu klišé, které zároveň funguje jako performativ? Čím víc se o ní mluví, tím větší množství mužů krizi maskulinity pociťuje…

Krize mužství je narativ, který se objevuje každých pár desítek let. Poprvé na tuto figuru narážíme snad za Francouzské revoluce a dodneška se příliš nezměnila: problém je, že se muži stávají ženštějšími, než by měli být. Když přednáším, ráda používám příklad z meziválečných Spojených států, který ale působí naprosto aktuálně: kulturistu Charlese Atlase, který prostřednictvím novinových inzerátů prodával svůj tréninkový plán jako spolehlivý recept na úspěch u žen. Jeho marketing byl postavený na osobním příběhu: v minulosti býval neúspěšný a holky ho odmítaly, ale když začal posilovat, všechno se změnilo. Byl to v podstatě první looksmaxxer.

Myslím, že problém není nějaká krize mužství, ale ideál maskulinity, který je nedosažitelný. Když někdo říká, že máme krizi mužství, nemyslí tím zpravidla, že se muži nemají empiricky dobře, ale že se vzdalují od tohoto ideálu. V meziválečné Americe tento proces souvisel s tím, že místo na polích muži čím dál častěji pracovali v kancelářích a továrnách, kde začaly pracovat i ženy, čímž muži pozbývali status nezastupitelného chlebodárce. Kdybychom žili ve společnosti, v níž by muži mohli být komplexními osobnostmi a neměli potřebu se přibližovat abstraktnímu ideálu, měli bychom se všichni líp.

Thomas E. Ricks: Churchill a Orwell

Vstanou nové bojovnice?

O výchově k novému třídnímu cítění

Duch doby se obrací k dělnické třídě a znovu se probouzí i zájem o třídní boj – a tentokrát v něm vystupují do popředí ženy. Dokladem je nová kniha americké politoložky Jodi Dean Capital’s Grave. Neofeudalism and the New Class Struggle (Hrob kapitálu. Neofeudalismus a nový třídní boj, 2025) i literární tvorba Marion Messiny, vycházející hvězdy francouzského literárního nebe.

Nová vlna třídní literatury – od Didiera Eribona přes Édouarda Louise až po Annie Ernaux či Virginii Despentes – potvrzuje obrat směrem k dělnické problematice i k autobiografické reflexi třídního původu. Společným jmenovatelem většiny jejich románů (s výjimkou Života Vernona Subutexe I–III; viz A2 č. 4/2025)jsou však příběhy společenského vzestupu, zatímco Marion Messina se naopak soustředí na zkušenost neúspěchu – na osudy studentů z dělnického prostředí, kteří se po marném pokusu o emancipaci vracejí zpět ke své třídě. Náměty nových knih Jodi Dean a Marion Messiny spojuje především tematika nového typu třídních bojů dělnictva zaměstnaného v sektoru služeb.

Proletářská melancholie

Splín jako životní pocit rozhodně není aristokratickou výsadou dandyho, kanonicky zosobněného Charlesem Baudelairem, který utišoval smutek z odcizení a porážky revoluce roku 1848 útěkem do umělých rájů poezie, hašiše a opia. Podobnou melancholii sdílela britská dělnická třída po své porážce v boji s vládou Margaret Thatcher v osmdesátých letech 20. století. Hlavní postavy románu Trainspotting (1993) Irvina Welshe, pocházející právě z tohoto prostředí, prchají před bolestí k heroinu.

Celou tvorbu Marion Messiny prostupuje melancholický pesimismus, vědomě inspirovaný deterministickým fatalismem Émila Zoly. Na rozdíl od něj však Messina nehledá příčiny lidských osudů v dědičnosti, ale v třídním původu. S jejím literárním debutem, bildungsromanem Faux départ (Chybný start, 2017), jsem se poprvé setkal právě ve chvíli, kdy mě vyloučili z prvního doktorátu. Propadl jsem tehdy podobné depresi jako Ozzy Osbourne, když se po vyhazovu z Black Sabbath na několik měsíců zavřel v hotelovém pokoji s chlastem a koksem a smiřoval se s vizí života na podpoře v Birminghamu.

Splín vytváří návaznost, která spojuje tradici naturalismu, dekadence a proletářské literatury postindustriální éry s tvorbou Marion Messiny. Přestože má spisovatelka dělnické zázemí a ve svých románech ztvárňuje sobě podobné postavy, nelze tento aspekt její estetiky ztotožňovat se sociálním realismem typu Steinbeckových Hroznů hněvu (1939, česky 1941) ani s proletářskou literaturou nebo socialistickým realismem ve stylu Olbrachtovy Anny proletářky (1928) či Zápotockého Rudé záře nad Kladnem (1951). Americká kulturní historička Sabine Hake v knize The Proletarian Dream (Proletářský sen, 2017) ukázala, že kultura dělnického hnutí převzala od buržoazie nejen vkus pro realistický styl, ale i její estetické představy o výchovné funkci umění. Podstatným paradoxem je, že morálně výchovná funkce divadla a literatury, jak ji formuloval Friedrich Schiller, jenž chápal básníka jako tvůrce národního cítění, má své kořeny v idealistické estetice Immanuela Kanta. Takto pojatá společenská role umění se později stala východiskem nejen pro materialistickou literární teorii Györgye Lukácse, který stavěl realismus do kontrastu vůči modernismu, ale také pro epické divadlo Bertolta Brechta, jehož cílem byla výchova lidového diváka ke kritickému myšlení.

V duchu modernistické tradice není próza Marion Messiny mravoukou, ale spíše citovou výchovou. I proto se v narativní struktuře jejích románů nesetkáme s triviálním schématem Anny proletářky, kde naivní venkovská služka Anna skrze platonickou lásku ke slévači Toníkovi dochází k třídnímu uvědomění a rozpoznání rodiny stavitele Rubeše – symbolu buržoazie – jako třídního nepřítele. Postavy Chybného startu Messina rozřezává sociologickým skalpelem – s chladnou přesností a cynickým odstupem. Naprosto nezajímaví studenti provinční univerzity, ať už uniformního vzezření, nebo s tolerovaně extravagantním stylem oblékání (dready, piercing, barevné šátky ve vlasech), nahlížejí hudbu a film úzce politicko-sociálním prizmatem, zatímco hlavním tématem jejich konverzací zůstávají opilecké večírky. Pro většinu mladých Francouzů se univerzita stala jedinou alternativou k nezaměstnanosti, neboť pozadím jejich životů byla ekonomická krize roku 2008, která utvrdila rozdělení francouzské společnosti do neprostupných kast a proměnila ideál rovnosti šancí v závod želvy se zajícem. Jednou z nich je také Aurélie – dcera uklízečky, která si během studií práv v Grenoblu vydělává na živobytí stejnou prací jako její matka. Se svým mladým kolumbijským milencem, s nímž se snaží uniknout osamělosti, ji spojuje pocit odcizení jak vůči světu, z něhož pochází, tak vůči tomu, kam by chtěla patřit. Zklamaná z pornem formovaných představ o sexualitě – mužských tužeb po análním sexu a výstřiku na obličej – odchází studovat do Paříže, kde se tragika jejího osudu opakuje a vrcholí potratem. Příběh Aurélie ve spisovatelčině podání je zpovědí dítěte své doby a třídy: v důsledku sociální výlučnosti školství a lhostejnosti okolí se její život mění v existenciální peklo vyloučení v prázdném sociálním meziprostoru.

Splín a nenávist

Sociálně dystopický román La peau sur la table (Obnažení,2023) představuje výrazný posun v emocionálním rejstříku autorčiny tvorby – rozvíjející se květy zla nechávají dozrávat splín v hořký plod obnažené třídní nenávisti. Tento obrat směrem k hněvu reflektuje proměny v naladění francouzské společnosti: v době mezi vydáním obou děl došlo k zásadní události soudobých francouzských dějin – povstání Žlutých vest v roce 2018, které děj románu inspirovalo.

Hlavním aktérem zápletky je Enzo Brunet, který spolu s Aurélií představuje podobný sociální typ – studenta z pracující třídy. Jeho matkou je vdova postižená rakovinou prsu, jež se zadlužila, aby svému synovi umožnila studovat. Je přehlížený woke politikou diverzity, rovnosti a inkluze, v jejímž rámci zrovnoprávnění „dříve marginalizovaných“ skupin slouží k maskování ekonomického predátorství vůči většině společnosti. Zápletku tvoří Brunetovo spektakulární sebeupálení před Národním shromážděním – k sebevraždě ho dohnalo hromadné znásilnění ze strany buržoazních spolužáků, pro něž bylo jeho mučení srovnatelné s týráním psa. Akt, streamovaný na sociálních sítích i se jmény útočníků, se stal rozbuškou masového sociálního povstání, které propojilo osudy hlavních postav. Messina zde mistrovsky obrací logiku call-out kultury – původně nástroje rozbíjení solidarity – ve zbraň dělnické třídy.

K dalším postavám patří Paul, pocházející ze solidní rodiny staré katolické buržoazie, která s pohrdáním hledí na nouveaux riches a jejich špatnou angličtinu. Ani s doktorátem z literatury však nenachází uplatnění v oboru a končí jako řezník na maloměstě. Zde nalézá ponurý svět nemoderně oblečených žen, jejich machistických mužů uctívajících kult násilí a osamělých sídlištních důchodců, jejichž jedinými společníky se staly kočky. Sabrina učí studenty z vyšší třídy – soutěživé utilitaristy neschopné soustředění, snící o kariéře startupových milionářů. Aurélien a Élodie, žijící v Ardèche, jsou mladý pár farmářů ze staré školy – lidé, kteří své sliby berou vážně a pro něž manželství nepředstavuje pragmatický kariéristický svazek.

Aurélien po letech marného odborového aktivismu rozpoznává své skutečné třídní nepřátele: nejsou jimi celebrity, ale muži stojící v čele velkých koncernů, opření o moc starých rodin. Messina však obrací afekt nenávisti především proti postavě postmacronistické prezidentky – úspěšné ženy zosobňující zájmy liberální buržoazie. Životní styl buržoazní bohémy, v němž se prolínají elitní soukromé školy s buddhistickou spiritualitou, ostře kontrastuje s realitou „coworkingových center“, kde je nezaměstnaným ženám dovoleno nabízet sexuální služby, pokud odmítnou tři pracovní nabídky. Protesty, které spontánně organizují studenti a servisní dělníci pendlující po dálnicích – novodobých tepnách, jež spolu s internetem tvoří i komunikační osy –, jsou nakonec na příkaz prezidentky utopeny v krvi a líčeny jako xenofobní semknutí extremistů všech barev.

Román Obnažení otevírá možnost nového promýšlení společenské funkce umění a autorství v éře „nových třídních bojů“. Jeho originální syntéza proletářské literatury a modernistické tradice vytváří podmínky pro uchopení umění v duchu Schellingovy estetiky, podle níž krása jako pravý smysl tvorby neslouží ani užitku, ani mravnosti. Nezávislá umělecká imaginace, jak ji v návaznosti na Schellinga chápal básník Samuel Taylor Coleridge, může být svébytným tvůrcem politické kultury – té, která je podle Fredrica Jamesona výrazem politického nevědomí utvářejícího pocitovou vrstvu třídní subjektivity. Messina a další tvůrci – jmenovat můžeme například postpunkové duo Sleaford Mods či písničkářku Molly Nilsson – by výchovou svého publika k obraznosti mohli probouzet nový typ třídní citlivosti v duchu, jaký předvídal Joris Karl Huysmans ve své dekadentní bibli Naruby (1884, česky 1905): „Čím víc se lidé budou namáhat, aby otesali inteligenci a zjemnili nervovou soustavu těch chudých ubožáků, tím víc v nich rozvinou zárodky mravního utrpení a nenávisti, zárodky, které mají tak zuřivě houževnatou životnost.“

Neofeudální kapitalismus

Podle koncepce Jodi Dean by měla být politická vrstva třídního vědomí utvářena zvenčí – prostřednictvím avantgardní strany odborových organizátorů, kteří vedou boj proti třídě landlordů, finančníků a dědiců velkého majetku. Dean zároveň polemizuje s Varufakisovou koncepcí technofeudalismu jako nového společenského řádu; podle ní se totiž nacházíme v období přechodu od neoliberálního kapitalismu ke kapitalismu neofeudálnímu. Tento přechod se podle Dean vyznačuje parcelací suverenity a její proměnou v tzv. suzerenitu, vznikem tříd nových pánů a sluhů, periferizací a nárůstem psychotické úzkosti. Neofeudální hypotéza se opírá o argumenty historika Harryho D. Harootuniana, který kritizuje představu západního marxismu o vyspělém kapitalismu: pokrok podle něj může sám plodit úpadek. O návratu kapitalismu k formám připomínajícím feudalismus v souvislosti s nástupem monopolů a finančního kapitálu však uvažoval již Lenin ve své teorii imperialismu jako nejvyššího stadia kapitalismu.

Podle právního vědce Alaina Supiota se suverenita národních států proměňuje ve vztah vazalství vůči nadnárodním institucím, jako jsou Mezinárodní měnový fond či Evropská unie, jejichž členské státy vystupují jako leníci přísahající věrnost svým pánům. Parcelace suverenity se projevuje rozpadem centrální veřejné moci – jednotlivé státy i města jsou nuceny jednat s nadnárodními korporacemi typu Amazon, Apple, Microsoft, Meta či Google jako se suverény.

Neofeudální vztah mezi třídou pánů a sluhů se uskutečňuje dvojím způsobem: na jedné straně prostřednictvím dobývání a ničení bez akumulace – například formou vyvlastňování či evikcí –, na straně druhé proletarizací, respektive tzv. uberizací servisních pracovníků, „osvobozených“ od sociálních jistot a plně závislých na trhu. Periferizace dále prohlubuje propast mezi centrem a periferií: mezi gentrifikovanými metropolemi a jejich okraji poznamenanými bezdomovectvím, mezi bohatými aglomeracemi a vnitrozemím proměněným ve skladiště, prostoupeným drogovými závislostmi, úzkostmi a v případě Spojených států také fenoménem školních střeleb.

Platformou afektivní infrastruktury neofeudalismu je komunikativní kapitalismus sociálních sítí, obývaných soutěživými „sněhovými vločkami“. Parcelace suverenity se v tomto symbolickém řádu projevuje jako „smrt velkého Druhého“ – jejím důsledkem je psychotický stav paranoidního boje o významy. Katastrofická úzkost se stává podhoubím, z něhož vyrůstají nejrůznější ideologické formace a únikové fantazie: konspirační teorie typu QAnon, k nimž se uchylují zmatení a dezorientovaní lidé, ezoterismus, mystické jungiánství Jordana Petersona, temné osvícenství Nicka Landa, geopolitické mytologie Alexandra Dugina či technoutopické fantazie Petera Thiela o exodu bohatých na Mars a mořské ostrovy. Opiem poražených už nejsou náboženství ani ideologie, ale drogy, alkohol a junk food – látky a zvyky, které tlumí bolest z bezvýchodnosti a otupují úzkost z práce pod dohledem algoritmů.

Kdo stane v čele?

Amerikocentrismus není jediným problémem koncepce Jodi Dean – argumentační struktura teorie o avantgardní úloze dělnictva servisního sektoru totiž vychází z nedostatečné znalosti marxistické politické ekonomie. Historizace kapitalismu, jež je podstatným bodem Marxových Rukopisů (Grundrisse) z let 1857–1859 (česky 1971), je interpretačním rámcem, v němž se platforma Uber stává determinantem neofeudálního vztahu mezi pány a znevolněnými sluhy. Pojetí tohoto servisního vztahu má však být distinkcí vůči „produktivistické“ analýze vztahů v Kapitálu. Vztah, který vytváří Uber, se odlišuje od klasického vztahu průmyslového kapitálu: zatímco průmyslový dělník byl „osvobozen“ od vazalství i od produkčních prostředků, řidič Uberu ztrácí postavení zaměstnance i nárok na spotřební jistoty, aby byl vazalsky připoután k aplikaci, jež mu zprostředkovává přístup k trhu. Ačkoli se řidič subjektivně cítí být nezávislým kontraktérem, automobil zde plní funkci kapitálu, který akumuluje zisk ve prospěch platformy. Její akumulační strategie je přitom založena na systematické demontáži městské veřejné dopravy.

Stěžejním argumentem pro obrat od průmyslových bojů k zápasům na poli servisního sektoru a nájemního bydlení je proces deindustrializace a deagrarizace, který postihl většinu ekonomik světa. Dean chápe antimodernistickou vizi návratu k rolnickým komunitám Silvie Federici i akceleracionistickou představu postpráce Nicka Srnicka jako dvě strany téže neofeudální logiky – jak únik z měst, tak i robotická budoucnost bez pečovatelské práce ve skutečnosti prospívají bohatým a vzdělaným. Federici s popíráním dialektiky kapitalismu odmítá jeho progresivní rozměr. Stavění servisního dělnictva do historické role předvoje se však pojí s několika problémy. Učitelé a zdravotní sestry mají podle této koncepce stát v čele nového třídního boje kvůli povaze své práce, založené na péči o sociální potřeby – právě tato dimenze má podrývat princip zisku.

Navzdory těmto iluzím, vyvráceným privatizací nemocnic a škol, byla péče již dávno vstřebána kreativním průmyslem do podoby imerzivní moci. Jak ukázal sociální filosof Rainer Mühlhoff, profesionálové firmy Google se v rámci pracovních týmů navzájem kontrolují prostřednictvím sdílení svých niterných pocitů.

Strategické nebezpečí

Přestože servisní pracovníci jsou vykořisťovaní, pokladní, poslíčci, služebnictvo či skladníci se na oběhu a přerozdělování nadhodnoty pouze podílejí, aniž by ji vytvářeli. Vytýká-li Dean Marxovu Kapitálu produktivistický redukcionismus, ignoruje za prvé přeměnu zbožně peněžního kapitálu v kapitál obchodní, vysvětlenou ve čtvrtém oddílu třetího dílu, za druhé přehlíží abstraktní rozměr práce podle Marxovy teorie nadhodnoty (produkce bot se kvalitativně rovná produkci idejí), rozvíjené v teorii duševní práce a třídy tzv. kognitariátu italského filosofa Franca Berardiho. V pojetí historického materialismu nespočívá dějinné poslání proletariátu v početní převaze průmyslového dělnictva, nýbrž v jeho postavení v procesu tvorby nadhodnoty, kterou si její tvůrci mohou znovu přivlastnit. Vznik nových odvětví a forem moci neznamená zánik těch starých, stejně jako zavedení strojní výroby automaticky neodstranilo zemědělství – tuto skutečnost mělo na zřeteli i dělnické hnutí při promýšlení aliancí s venkovem.

Zúžení horizontu kapitalistických vztahů do služeb a omezení třídních bojů na toto pole může představovat strategické nebezpečí v podobě přehlížení konfliktů v průmyslových a technologických odvětvích, jež disponují potenciálem transformovat tvorbu a oběh nadhodnoty v infrastruktuře celého systému. Bez spojenectví s pracujícími v průmyslu a technologiích by obrat k péči představoval obdobu „ústupu od třídy“, charakteristického pro nová sociální hnutí osmdesátých let 20. století, jejichž implicitní spojenectví s kapitálem vedlo na jedné straně k identitární politice Upířího hradu a na straně druhé k vzestupu krajní pravice mezi pracujícími. Zkušenosti s fungováním odborových aparátů ukazují sklony jejich bílých límečků hájit partikulární zájmy na úkor celku a nadvláda organizovaného předvoje zároveň nesla riziko reprodukce nového typu vládnoucí třídy, jak ukázala zkušenost stalinismu. Má-li antikapitalistické hnutí představovat také radostnou alternativu k slzavému údolí komunikativního kapitalismu, kdo jiný by měl utvářet jeho afektivní infrastrukturu než nezávislí umělci, kteří své publikum vychovávají k novému třídnímu cítění?

Autor je historik.

Text vznikl s podporou Nadace Rosy Luxemburgové.

2026 / 13 - nové třídní boje

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

eskalátor

editorial

Bez okázalých gest

Próza Aleny Sabuchové Volajte ma Mandy

Helmansovy mezulány

Jsem takové městské zvíře

S Rodrigem Blancem Calderónem o sympatiích i opuštěnosti

Ladislav Klíma: České úlohy

Maxim Biller: Mama Oděsa

Na plese berlínského upírstva

Román Jense Wintera Zrozeni v dlouhém létě

Podivuhodná samota prastaré stodoly

Sám mezi lidmi

Nad novou sbírkou Bohdana Chlíbce

Spiklenci proti spiklencům

Politický thriller Friedricha Bruegela

Supercut

Začátky a konce

DRAMAtapas

Příliš mnoho ohňů najednou

Pan Biedermann a žháři v HaDivadle

1+1+1

Kdy máme dost?

S Ondřejem Vavrečkou o pokroku, trhlinách i naivitě

Když zázrak nestačí

Podoby mimozemského kontaktu ve Dni odhalení

Home Discomforts

Posekat louku a jít se vykoupat k řece

Příliš mnoho bienále?

Zrod nové přehlídky současného umění na Maltě

Kočovná přehlídka divné hudby

S Antonínem Závodným o festivalu Trať

Laurel Halo: Midnight Zone

Oběti basu a narcismu

Electroclashová introspekce podle Bassvictim

David Čermák, Jan Palička, Tomáš Souček: Suk

Jeden a ten samý boj

Každodennost jako třídní konflikt

Možnosti alternativy

Solidární ekonomika mezi svépomocí a organizováním

Opustit blízké, starat se o cizí

Proč potřebujeme zlepšit situaci v oblasti péče?

Organizovat se

Jak uchránit odbory před bezvýznamností?

Pod flexibilitou algoritmu

Nové podoby pracovní nejistoty

Právo na spánek

Přirozené podhoubí odborů

Sebeorganizace v platformové ekonomice

Prostor vzájemného ponižování

O manosféře s Lindou Coufal

Thomas E. Ricks: Churchill a Orwell

Vstanou nové bojovnice?

O výchově k novému třídnímu cítění

České kulturněpolitické zpátečnictví

Motobabiš

Právo na příznivé životní prostředí

2026 / 13 -
nové třídní boje