2026 / 14-15 -  <p>maloměsto</p>

Když literární scénu 20. června zasáhla informace o smrti Slavenky Drakulić, chvíli viselo ve vzduchu podivné ticho. Každý, kdo v (post)jugoslávské literatuře opravdu něco znamená, čekal a hledal vhodná slova. Když potom reakce přišly, jejich společný jmenovatel by se dal shrnout lapidárními slovy: Díky, Slavenko, budeme tě dál číst.

Žádný přehnaný patos se nekonal, protože kdo Slavenku Drakulić poznal osobně (včetně autora těchto řádků), věděl, že by mu to dala pořádně sežrat. Myslím, že by byla radši zůstala „čarodějnicí z Ria“, jak ji a několik dalších odvážných spisovatelek – mimo jiné Dubravku Ugrešić – v devadesátých letech častovala nacionalistická soldateska chorvatského prezidenta Franja Tuđmana, za jehož vlády byla Drakulić donucena ze své nové, „demokratické“ vlasti doslova uprchnout. Nebyla by to ale žena, která přežila několik smrtelných diagnóz, aby se nechala zastrašit avatary dobové manosféry. Kromě toho, že vyhrávala soudní procesy o právo na ochranu osobnosti proti všem koryfejům nové moci, vracela strůjcům nacionalistického kýče postjugoslávských zemí vše i s úroky.

Dopátrat se pravdy

Pokud bychom měli vyzdvihnout jednu z několika konstant jejího díla, byl by to cit pro skutečnost. Všechny její prózy totiž spojuje touha dopátrat se jakési generální, prožité a proživatelné pravdy, ovšem ne prostřednictvím pouhého sběru a prezentace suchých faktů. Naopak, fabulace jí vždy sloužila k prohloubení velmi čtivého a svébytného publicistického stylu. I proto byla poměrně těžko zařaditelná – v každém svém díle oscilovala mezi rolemi prozaičky a novinářky, a tak k ní měli blízko jak vyznavači „krásné“ literatury, tak čtenáři dnes tolik populární „prokleté“ novinařiny.

Její dílo můžeme rozdělit do tří velkých, vzájemně se prolínajících, ale přesto autonomních okruhů: zabývala se otázkami ženství, ženské zkušenosti a tělesnosti; dědictvím komunismu i realitou kapitalistické každodennosti; a konečně zlem a násilím jako faktem, proti němuž je nutné vést i předem prohrané bitvy.

Už název její první sbírky esejů Smrtni grijesi feminizma (Smrtelné hříchy feminismu, 1984) naznačuje nadhled, s jakým přistupovala k otázce ženského hnutí a jeho rozmanitým peripetiím. Prakticky přes noc se díky této knize stala hvězdou nové generace spisovatelek. Tou dobou se už potýkala se závažným onemocněním ledvin, kvůli němuž musela podstoupit spoustu zákroků a operací. Zkušenost s transplantací ledviny pak přetavila do autobiografického románu Tijelo njenog tijela (Tělo jejího těla, 2006), v němž s neobyčejnou pokorou vzdala hold cizí ženě, která jí zachránila život. Prožitá bolest se nejvýrazněji promítla do románového triptychu, v němž zobrazila osudy silných a talentovaných žen, které však trpěly ve stínu svých slavnějších partnerů: Fridy Kahlo, již není potřeba představovat, Picassovy múzy a milenky Dory Maar a konečně Milevy Einstein, manželky švýcarského patentového úředníka, který obrátil fyziku naruby. Román Dora i minotaur (Dora a minotaurus, 2015) přitom vrhá na španělského kubistu tak nepříjemné světlo, že by to nejspíš neustál ani leckterý komparzista z „Epstein Files“.

Jako bych tu nebyla

Český čtenář se mohl s dílem Slavenky Drakulić seznámit díky souboru reportážních esejů Ani mouše by neublížili (2003, česky 2006), v nichž vykreslila portréty válečných zločinců z jugoslávských válek devadesátých let. Podobně jako Hannah Arendt zde pregnantně odhaluje banalitu zla, které se v posledním desetiletí minulého století na jih od Maďarska urvalo ze řetězu, přičemž zcela jasně poukazuje na nevyspělost a intelektuální mrzáctví protagonistů soudních procesů, v nichž nakonec padaly nejen vysoké tresty, ale bohužel i osvobozující rozsudky. Pro pochopení toho, co, jak a proč se ve válkách o jugoslávské dědictví dělo, je tato kniha přinejmenším stejně důležitá jako erudované historiografické monografie.

Ještě zásadnějším dílem podobného zaměření je román Kao da me nema (Jako bych tu nebyla, 1999), vydaný péčí legendární skupiny chorvatských opozičních novinářů kolem týdeníku Feral Tribune. Slavenka Drakulić původně chtěla napsat sbírku reportáží především o ženách znásilněných během války v Bosně a Hercegovině, nakonec se však rozhodla všechny vyslechnuté hlasy spojit do fikčního vyprávění, jež svou hrůzností a surovou bezprostředností dalece předčí i ty nejstrašnější záběry z domácích videí, které svého času kolovaly na všech stranách fronty. Román získal několik mezinárodních cen a v roce 2010 se dočkal filmové podoby v režii Juanity Wilson.

Druhou česky vydanou autorčinou knihou je sbírka esejů Jak jsme přežili komunismus (1991, česky 2006). Autorka se v ní vypořádává s nelehkým problémem jugonostalgie, která je stejně zhoubná jako již bezmála čtyřicet let trvající křížová výprava proti všemu, co na sobě mělo rudou hvězdu. Vzpomíná na dny svého dětství a dospívání v době, kdy nedostatek znamenal standard, ovšem ve společenském vývoji během rozpadu Jugoslávie a po něm nachází pouze přelakovaný totalitní režim, v němž už je sice dostatek všeho, ale k ničemu to není.

Stihneme všechno říct?

Slavenka Drakulić zemřela jen několik týdnů po vydání svých pamětí, příznačně nazvaných Zašto nisam naučila kuhati (Proč jsem se nenaučila vařit, 2026). Její životní dílo se tak uzavřelo titulem odkazujícím k jednomu ze smrtelných hříchů nikoli feministky, ale dobré hospodyňky. Odpověď na položenou otázku se nabízí sama: Slavenka Drakulić se nenaučila vařit, protože osud chtěl, aby se zabývala jinými věcmi. A v tom, co se stalo jejím posláním, uměla chodit jako málokdo. Nikdy nevystupovala se sebemenším náznakem toxicity, své názorové oponenty dokázala rozložit poučenou argumentací a útoky proti sobě odvracela s odzbrojujícím humorem. Kdyby se učila vařit, mohla být světová literatura bohatší leda o pár kuchařek.

Její dílo bylo převedeno do dvacítky jazyků, mimo to značnou část textů napsala v angličtině, takže její knihy jsou dostupné i čtenářkám a čtenářům, pro něž je chorvatština nesrozumitelná. V románu Frida ili o boli (Frida aneb O bolesti, 2007) napsala: „Stále si představujeme, že svým blízkým stihneme všechno říct a vysvětlit, ukázat jim, že jim rozumíme a milujeme je. Náhlá smrt je tak nespravedlivá i pro toho, kdo zůstal.“ My, kdo jsme zůstali, naštěstí můžeme číst – třeba právě Slavenku Drakulić.

Jakub Poštolka: Selské lesy

Káva, knihy a silonky

Epochální banalita v románu Reina Rauda

Fráze o životě v „zajímavých časech“, kdy se „píší dějiny“ a starý svět je střídán novým, patří k nejotřepanějším způsobům, jak uvést román odehrávající se na pozadí velkých historických změn. A přece jen málokdo ráno vstává s vědomím, že se právě nachází uprostřed epochálního zlomu. Také postavy románu spisovatele, kulturního teoretika a překladatele Reina Rauda, jednoho z nejvýraznějších současných estonských autorů, žijí především své každodenní životy, přestože se zatím hroutí Sovětský svaz a Estonsko míří k obnovení nezávislosti. Raud, který vedle románů publikoval také poezii či eseje, se českým čtenářům ve Smrti dokonalé věty (Täiusliku lause surm, 2015) představuje vůbec poprvé.

Lepší jednohubky

Smrt dokonalé věty sleduje několik navzájem propojených osudů odehrávajících se na sklonku osmdesátých let. Jedna z dějových linií předkládá příběh Maarije, která pomáhá pašovat fotografie z archivů estonské KGB.Vyprávění se však záhy rozrůstá do mozaiky vztahů, setkání a vzájemně propojených osudů. Kromě disidentů zde vystupuje bývalá učitelka ruštiny a ruské literatury Lidia Petrovna Gromova, jež pracuje ve zmíněném archivu a po letech strávených v Estonsku si stále silněji uvědomuje, že ji okolí vnímá jako někoho, kdo v zemi zůstal déle, než měl. Prostor dostávají i další postavy pohybující se na pomezí či opačné straně systému.

Raud ovšem nespoléhá pouze na lineární vyprávění. Vedle jednotlivých dějových linií vstupují do textu osobně laděné vypravěčské vsuvky, které se od hlavního příběhu na čas vzdalují. Autor přitom nepředstírá, že by čtenář mohl získat bezprostřední přístup k minulosti. Naopak průběžně připomíná, že mezi prožitou událostí a jejím vyprávěním vždy existuje mezera. Podobné postupy spojované s postmoderním psaním mohou dnes působit vyčerpaně, v knize jsou však využity s překvapivou lehkostí. Fragmenty postupně skládají obraz společnosti stojící na prahu změny, aniž by text ztrácel na čtivosti.

Tato struktura odpovídá tomu, co Raud ve svém románu sleduje především. Místo velkých politických gest jej zajímají jednotlivé osudy. Jedna z postav například poznamená, že k důstojnému životu člověk potřebuje to, co se pašuje z Finska – tedy kávu, knihy, silonky a další věci. Na první pohled nenápadná věta vystihuje Raudův román lépe než všechny úvahy o životě v pohnutých časech. Když se ve Finsku vedle sebe ocitnou dva bufety určené různým stranám železné opony, zviditelní se rozdíl mezi oběma světy výrazněji než během politických debat. „Blíž u vchodu, který je určen pro sovětskou stranu, se podává hlavně vodka, s džusem i bez. Pokud ale přejdete na druhou stranu sálu, naleznete tam celkem slušný výběr vín a také o něco lepší jednohubky.“ V podobných detailech se zviditelňuje zkušenost světa, v němž tytéž věci nejsou stejně dostupné všem. Hranice mezi oběma stranami přitom nejsou tak pevné, jak by se mohlo zdát. Přes Finský záliv putují fotografie, knihy i informace, estonské osudy se proplétají s ruskými a politické konflikty vstupují i do nejsoukromějších oblastí života.

Všichni mají své důvody

Raudovy postavy nebojují o velké ideály, častěji hledají odpověď na otázku, jak vlastně vypadá normální život. Ve chvíli, kdy se dosavadní odpovědi přestanou zdát dostačující, začíná se hroutit i systém. Tehdy vystupuje do popředí otázka odpovědnosti lidí, kteří systém pomáhali udržovat při životě. Jednou z největších předností Smrti dokonalé věty je skutečnost, že se vyhýbá jednoduchým odpovědím. Lidé spojení s režimem nevystupují jako jednoznačně záporné figury, ale jako osoby starající se o své rodiny a snažící se vypořádat s podmínkami, do nichž se narodily. Míra individuální odpovědnosti se v systému, na jehož fungování se různou měrou podílejí téměř všichni, ukazuje jako obtížně uchopitelná.

Nejzřetelněji je tato ambivalence patrná na postavě Helmuta Särga, působícího v místních bezpečnostních složkách, jenž v rozhodující chvíli varuje mladé disidenty před chystaným zásahem. Tento čin nicméně nemaže jeho minulost ani jej neproměňuje v hrdinu. Proto se postavy románu tak často vzpírají jednoznačným soudům. Společenská změna zde nevyrůstá z okamžiku, kdy se svět rozdělí na dobré a špatné. Přichází, když dosavadní kompromisy přestanou fungovat, a i nečinnost začne mít své důsledky.

Věci, které se nestaly

Vedle svobody nebo odpovědnosti se román opakovaně vrací k otázce důvěry. Pašování archivních materiálů, konspirační schůzky i běžná přátelství zde stojí na neustálém rozhodování, komu lze věřit a komu nikoliv. O to zajímavější je vztah Estonky Maarije a mladého Rusa Alexe, který se odehrává v prostředí, kde se politická nedůvěra snadno přelévá do mezilidských vazeb.

Název knihy odkazuje k větě, která nezazní ve chvíli, kdy zaznít měla. Stačí několik nevyslovených slov, a jedna z možností navždy zmizí. Osudy Raudových postav jsou často určeny věcmi, které se nestaly: nevyřčenými větami, odloženými rozhodnutími nebo náhodnými setkáními. Titul tak nemusí odkazovat pouze k poměru Maarije a Alexe. Stejně dobře může připomínat možnosti, které zůstaly nenaplněné, ať už v životech jednotlivců, nebo ve společnosti stojící na prahu změny.

Raudův román bývá označován za příběh o konci sovětské éry. Takové čtení je jistě oprávněné, zároveň však vystihuje jen část knihy. Jak vyprávění pokračuje, stále méně působí jako příběh o pádu jednoho režimu a do popředí se dostávají lidé, kteří se pokoušejí vyjít s proměňující se skutečností. Možná i proto po přečtení Smrti dokonalé věty nezůstávají v paměti ani tak archivní fotografie, demonstrace či politické projevy, jako spíše káva, knihy a silonky.

Autorka je literární kritička a komparatistka.

Náměstí Bezradnosti

Nová sbírka Daniela Hradeckého

Náměstí Práce se v Česku nachází ve třech městech: ve Zlíně, Prostějově a Adamově. Danielu Hradeckému a jeho poslední knize je geograficky nejbližší třetí z nich, byla totiž napsána „v Brně, v kapesní metropoli, která především / postrádá jakoukoli tragiku, / a tak se stává dokonalou reprezentací světa / ponechaného nazdařbůh“. V Brně se dnes žádné náměstí Práce nenachází. Podobně jako tato „kapesní metropole“ je totiž i název sbírky zjevně symbolickou reprezentací světa a jeho podivných pravidel; ostatně tematika práce, její nutnosti nebo nucenosti není Hradeckého tvorbě cizí.

V nových básních se ovšem vyskytuje spíše sporadicky – práce je jen jedním z mnoha obecných pojmů, se kterými se zde žongluje. Jejich trajektorie přitom není snadné zaznamenat, neboť žonglér své řemeslo po letech zdatně ovládá, neustále přidává nové pojmy a ty staré překotně převrací. Devatenáct dílčích výstupů se různě doplňuje a variuje, díky čemuž vzniká vcelku nápadité, ač trochu exhibicionistické představení, jehož protagonista se na publikum obrací vesměs nevybíravě: „nebuďte prosím blbí“, „cožpak nemáte kurva štelung nic jiného na práci“; ale dokáže být i přívětivější: „pochopili jste správně, mám vás za to rád“.

Ultimátní soubor nesmyslů

Zřejmě nejčastěji létá vzduchem pojem mládí (respektive dětství), které je také prvním slovem knihy. Mluvčí se ve zběsilých proudech myšlenek opakovaně navrací ke generačním sporům, jejich příčinám a důsledkům: mládí je „budoucnost a radost“, hlavně ale boj proti otcům, proti dospělosti, v niž se ovšem každé mládí nevyhnutelně převrací a dostává se tak na opačnou stranu barikády. Lyrický subjekt tyto nekonečné konflikty pozoruje a komentuje s patřičnou distancí: „můžu bezpečně a se skrývaným žalem / zapisovat dál tu dnešní sútru, sledovat, jak se lopotíte, / jak se snažíte a pílíte, jak z jedné strany stavíte dům / a z druhé vám ho rozebíraj“.

Nijak přitom neskrývá svou skepsi, a to nejen ve vztahu k mládí, ale k celému světu – ke světu „přechodů z bezradnosti do bezradnosti“. Právě bezradnost se zdá být diagnózou dnešní situace: „bezradný svět lidský“ čeká na „další bezradnou válku“; „lidi budou vyšilovat, co jiného, / vyšilujou z bezradnosti sto tisíc, milion let, / tož si zavyšilujou ještě nějakej ten pátek“. Co jiného také dělat ve světě, jenž sám zešílel? Bezradně působí i literáti a literátky, kteří se knihou ochomýtají, enigmaticky utrousí verš a zase zmizí. Není se čemu divit, řídí-li se příručkami, jak se dnes v literatuře nezesměšnit.

Hradeckého kniha se však nebojí (třeba se zesměšnit). Mluvčí si je vědom, že „je to obvyklé a banální vidět svět co ultimátní soubor / nesmyslů“, a úporně se snaží přece jen objevit ne snad smysl, ale aspoň východisko: „ne, musí přece / někudy vést cesta ven, jen musí to ven ještě někde být / a ono jistě jest“. Odhodlanost navzdory všemu nepodlehnout pesimismu oživuje velká slova – lásku, přátelství či vzájemnost, ale i to největší, sice důsledně psané s malým písmenem, zato však překvapivě časté: „musíme dál a dál něco, cokoli dělat, / z bezradnosti dostavíme třeba i ty věže katedrály, / těsně předtím, než se bůh stane nezajímavým vtipem“.

Radost a naděje

Snad je v tom určitá moudrost – či přemoudřelost – starého muže, dávajícího rady dalším pokolením: „bezradnost synů rovná se zde bezradnosti otců / a kritizovat umí každý, co zkusit třeba odpuštění“. Ale v pozadí všech bonmotů, povzdechů, glos, sžíravostí i vulgarit pulsuje hluboká účast s tímto bezradným světem. Na několika místech se nenápadně vynořují i osobní tragédie mluvčího, a jak skladba pokračuje, ironický odstup nahrazuje jeho osobní angažmá, přiznání strachu i vlastní bezradnosti. Sám v závěrečných pasážích píše, že „tahle kniha měla být / o radosti a naději do budoucích hrůz a katastrof, / něco se tedy zjevně nepovedlo“.

Zde si ovšem dovolím polemizovat – jistě, budoucích, ale i současných hrůz je v knize o poznání více než naděje, která se vyskytuje jen zřídkakdy, bezděky a spíše v balabánovském nulovém stupni. Ale jestliže i tak cynický hlas, jako je ten promlouvající v Hradeckého básních, dokáže nakonec přitakat úsilí mladé generace a nevzdat se přitom vyhlídky na odpuštění a spásu, jestliže je v době masivního vzestupu nacionalismu a fašizace Evropy ještě stále možné milovat národ a jestliže i to Brno („nudné jako domluvená rvačka“) je „hodno lásky, hodno lásky, hodno lásky“, pak radost a naděje ještě nezhynuly. Něco se tedy zjevně povedlo.

Autor je literární kritik.

Někde mezi Randovou a Spillanem

Paul Lynch: Píseň proroka

Paul Stamets (ed.): Zázračné houby

Thriller z Podněstří

Román Montana Alexandra Popesca

O moldavské literatuře u nás dlouho nebylo takřka nic známo. Po osamostatnění někdejší sovětské svazové republiky se ale situace začala pomalu měnit, zejména díky systematické práci zasloužilého překladatele Jiřího Našince. Prostřednictvím vypravěčského umění prozaiků, jako jsou Nicolae Rusu, Aureliu Busuioc, Iulian Ciocan nebo Dumitru Crudu, jsme se mohli dovědět mnoho podstatného z nedávných dějin Moldavska, od obsazení sovětskou mocí přes marné souboje intelektuálů s tajnou policií a mizérii Brežněvovy éry až po chaotické události po rozpadu sovětského impéria a nepříliš optimistické vyhlídky do budoucna.

O atraktivitě současné moldavské literatury svědčí i zájem, s nímž se ve světě setkává próza autorky střední generace Tatiany Țîbuleac. Rumunistka Jarmila Horáková si před několika lety k překladu zvolila její román Skleněná zahrada (2018, česky 2022) o nesnadném osudu moldavské dívky pohybující se mezi rumunským a ruským světem. Loni pak zásluhou téže překladatelky vyšel úspěšný román Montana, literární debut Alexandra Popesca z roku 2022, který mu vynesl Cenu Svazu moldavských spisovatelů.

Na březích Dněstru

K výběru mohlo přispět několik okolností: autorův původ v Podněstří (narodil se roku 1987 ve městě Bendery), tematika života v tomto málo známém pruhu země za Sovětů, po vyhlášení nezávislosti Moldavska i během občanské války roku 1992, a dále syrové líčení reality dnešní proruské Podněsterské republiky. Možná však sehrála roli i žánrová originalita: román lze charakterizovat jako napínavé drama nebo dokonce jako thriller, jeden z prvních svého druhu v Moldavsku. Takto ho označuje i přední znalec moldavské literatury Vitalie Ciobanu, který hodnotí autora jako „talentovaného vypravěče s vyhraněnou zálibou pro bezprostřední skutečnost a život nahlížený jako blok tvrdého a nepoddajného mramoru“.

Děj románu se odehrává menším dílem ve Velké Británii, větším dílem v Podněstří, rumunsky zvaném Transnistria (tedy spíše „Zádněstří“). Toto území, ležící podél levého břehu Dněstru, se koncem 18. století stalo součástí Ruska a jeho hlavní město Tiraspol bylo založeno z iniciativy generála Suvorova. Po napoleonských válkách získalo Rusko celé dnešní území Moldavska, jež od té doby procházelo silnou rusifikací. Po první světové válce byla Besarábie, ležící na pravém břehu Dněstru, připojena k Velkému Rumunsku, zatímco levobřežní část se od roku 1924 stala součástí Sovětského svazu. Ten pak v roce 1940 anektoval Besarábii, kterou ovšem rumunská armáda po boku armády německé v protisovětském tažení dobyla zpátky a k Rumunsku byla připojena i Zadněsterská provincie. O čtyři roky později Rudá armáda území kolem Dněstru včetně dnešního Podněstří znovu ovládla. V prvních poválečných letech odtud sovětská správa deportovala tisíce lidí na Sibiř nebo do střední Asie. Jako součást Moldavské sovětské republiky se Podněstří vyvinulo v průmyslově vyspělou oblast, politicky a kulturně silně formovanou Sovětským svazem, v níž podíl etnických Moldavanů činil méně než 40 procent. S rozpadem SSSR se dříve významný region stal pozůstatkem sovětské minulosti.

Uvíznout na základně

Nepříliš rozsáhlý román Alexandra Popesca obsahuje dvě syžetové linie, které se v jednotlivých kapitolách střídají, aby se nakonec střetly v závěrečném dramatu. V přítomné dějové lince mladý Moldavan Ivan Josan po univerzitní stáži v Canterbury nachází práci v lokálním televizním studiu a rozhoduje se pro život na Západě, po boku anglické partnerky. Tento syžet je inspirován autorovým vlastním osudem: Popescu po studiích několik let působil v Kišiněvě jako rozhlasový a televizní reportér; od roku 2017 však žije a pracuje v Británii. Protagonista, který řeší běžné kulturní, pracovní a jazykové problémy přistěhovalce, zároveň zápasí s dříve neléčenou epilepsií a se steskem po svých nejbližších: po matce, jež zůstala v Podněstří, a po sestře-dvojčeti, s níž se čas od času setkává ve Vídni.

Druhou linii tvoří jeho vzpomínky na dětství a dospívání v Benderách (rumunsky Tighina), jediném podněsterském městě ležícím na pravém břehu řeky. Zde žije malý Ivan – či Váňa nebo Váňuša, jak mu říkají rodiče – se svou rodinou ve zvláštním prostředí, odděleném od ostatního světa strážní věží a betonovou zdí: na takzvané „základně“, kde se montují a opravují železniční soupravy. Početná komunita dělníků tu bydlí v odstavených vagonech, přeměněných na primitivní příbytky. Hrdinova dětská léta jsou poznamenaná neuvěřitelnou chudobou, nedostatkem základních životních potřeb i jakýchkoli kulturních podnětů, všeobecně panujícím násilím a alkoholismem. Drsné vztahy v rodině i celém společenství se odrážejí i v klukovských hrách, či spíše soubojích, které nezřídka končí zraněním nebo i smrtelným úrazem. Jedinou úlevu přináší Váňovi škola ve městě, nicméně ani její absolvování nemění jeho podvědomou jistotu: „vyrostu, zestárnu a budu pracovat na základně“.

I do tohoto uzavřeného prostředí však vtrhnou události, které převracejí dosavadní chod dějin: rozpad sovětského impéria, vznik nového státu zvaného Moldavská republika a čím dál ostřejší rozpory mezi moldavskou vládou a převážně ruskojazyčnými obyvateli Podněstří. V březnu 1992 byla zahájena moldavská ofenziva proti podněsterským separatistům a v létě se boje se přesunuly do Bender, kde následně zahynulo mnoho civilistů. Hrdina spolu s matkou, sestrou a sousedy přežívá válečné hrůzy ukrytý ve sklepě na základně. V jednom ze dnů naplněných rachotem střelby přijde o otce, jehož před pár týdny poprosil, aby mu obstaral digitální hodinky Montana. Teprve po delší době se Ivan se sestrou Evou dovídají, jak jejich otec zahynul: „Byl na venkově, jak nám řekla máma. Podařilo se mu vyměnit polovinu střechy na domě babičky a dědy. Všeho nechal, když v rádiu uslyšel, že začala válka u Dněstru. Vyrazil do Bender na dědečkově staré motorce. Nechal ji na kraji města a plížil se za námi. Skoro se mu to podařilo. Ale někdo ze sousedů našel jeho nehybné tělo u betonové zdi v místě, kde sousedila s naší zahradou. Máma mi vyprávěla, že na zdi byly vidět krvavé skvrny. Byly vidět stopy jeho špinavých prstů na zemi. Táta, můj milovaný táta, se pokusil dostat se přes zeď. Pokusil se.“ Umírající otec svíral v ruce hodinky Montana: splnil slib daný synovi, ale zaplatil za to životem. Když se Ivan při návštěvě matky o této tragické okolnosti doví, rozhodne se za každou cenu najít onen vysněný dar, jejž matka tenkrát schovala v ruinách sklepu na základně.

Přízračný stát

Obě románové linie se protínají v nedávné době. Důvodem k Ivanově cestě z Anglie do Bender je zpráva, že matka prodělala infarkt a leží v nemocnici. Protagonista se vrací do rodného města po třinácti letech; tehdy tam měl absolvovat povinnou vojenskou službu, z níž však dezertoval. Atmosféra místa se nezměnila. „Uvědomil jsem si, že základna, kde jsem vyrostl, nikam nezmizela. Prostě se ještě víc zvětšila a pohltila celé město Bendery, Tiraspol, Grigoriopol, Rîbnițu a celé území, které se jmenuje Podněstří, kus země, který patří všem a nikomu, přízračný stát, který na oficiálních mapách neexistuje.“ Pátrání po otcově daru, ukrytém v podzemí již neexistující základny, je však velmi riskantní, a Ivan je okamžitě zatčen „za nepovolené vniknutí do oblasti s omezeným přístupem“, uvržen do plesnivé vězeňské cely a obviněn ze špionáže proti Podněsterské republice. Jen díky náhodnému setkání s bývalým spolužákem v uniformě milicionáře se mu podaří uniknout osobní tragédii. Sama existence „sovětského skanzenu“ však ztělesňuje potenciální hrozbu, která na východě Evropy stále přetrvává.

Popescovo vyprávění je dynamické a přímočaré; autor nevyužívá žádné postmoderní techniky, jeho narace připomíná spíše filmový střih. Dramatické svědectví o životě v Podněstří se čte se zatajeným dechem, což je i zásluha zdařilého překladu. Doufejme, že se čeští čtenáři brzy dočkají dalšího setkání s talentovaným moldavským autorem, který krátce po Montaně vydal romány Adâncuri incolore (Bezbarvé hloubky, 2023) a Ecografie (Ultrazvuk, 2024).

Autorka je rumunistka.

Velká jezera

Klára Vlasáková: Hlad

V boji s provincialismem

Pohled do historie chebského divadla

Reprezentativní budovou mnohých českých a moravských maloměst je divadlo. To si měšťanstvo postavilo všude tam, kde se cítilo jako sebevědomá a etablovaná společenská síla, a často si do něj pořídilo i nákladnou malovanou oponu. V českých i německy mluvících městech šlo o teritoriální, nikoli jazykový fenomén. Ve Varnsdorfu, Lounech, Nymburce, Novém Jičíně, Klatovech, Kolíně, Prostějově, Znojmě, Táboře, Písku, Litoměřicích, Šumperku, Uherském Hradišti, Jablonci, Žatci či Chebu představovalo divadlo důkaz kulturních ambicí obce. Podobně tomu bylo v lázeňských centrech, kde potřebu divadla vytvářeli i hosté přijíždějící za léčbou a odpočinkem. Existence divadelní budovy však sama o sobě ještě nezaručuje pestrý kulturní život ani otevřenost vůči světu.

Malé Národní

Fungování českých divadel po druhé světové válce zásadně proměnil divadelní zákon z roku 1948 a nové územněsprávní uspořádání státu z roku 1960. Zatímco některá města o své soubory přišla, jinde vznikly nové profesionální scény. Jedním z těchto případů byl Cheb. Do města s nově vyštafírovanou divadelní budovou z roku 1874 byl z Klatov přesunut profesionální ansámbl. Chebské divadlo se změnilo v Divadlo pohraniční stráže a jeho ředitelem se stal herec a režisér Karel Novák.

Důvodem, proč byla stálá profesionální scéna zřízena právě v Chebu, byl i fakt, že v blízkosti leží dvoje lázně, Mariánské a Františkovy, oboje vybavené divadelní budovou. Lázeňská klientela i vojenské posádky vytvářely v řídce osídleném kraji poměrně stabilní diváckou základnu. Zatímco v Karlových Varech se vydali dramaturgicky cestou lehkého populáru, v Chebu, v jehož středověké atmosféře žádná šlehačková frivolnost neutkvěla, byl repertoár od počátku dán úsilím vytvořit z místní scény „malé Národní“. Vedle klasiky se uváděla současná evropská i americká dramatika a čas od času zde hostovaly významné osobnosti. Karel Höger vystoupil ve Smrti obchodního cestujícího od Arthura Millera, Jiří Adamíra v Grossmanově inscenaci Boučkova Setníkova štítu. Šlo o způsob, jak překračovat horizont regionu a bránit jeho kulturnímu uzavírání.

Poučení z krizového vývoje

Divadlo by se bezpochyby rozvíjelo – spolu s regionem, který se po vysídlení a opětovném dosídlení pomalu stabilizoval i kulturně. Potom však přišel srpen 1968 a poučení z krizového vývoje. Železná opona opět spadla, pevná hráz socialismu a míru se ještě upevnila a regionální kultura utrpěla šok. Za normalizace podléhalo vedení divadla přísné stranické kontrole. Přesto patřili chebští ředitelé k těm, kteří dokázali vytvářet prostor pro výrazné dramaturgy a režiséry. Mikuláš Krotký a po něm Jaroslav Vlk zaměstnali jinde nežádoucí dramaturgy a přizvali opravdu progresivní režiséry (vedle Jana Grossmana to byl Luboš Pistorius nebo Miloš Horanský). Hostování Vlasty Chramostové v Pistoriově inscenaci Brechtovy Matky Kuráže v roce 1973 bolševický dozor rozlítilo, ale tehdejší ředitel Krotký soubor i dramaturga Miloslava Klímu ubránil.

Po roce 1989 nastoupila do angažmá loutkářská skupina Buchty a loutky a setrvala v Chebu čtyři sezóny, během nichž získala festivalové ceny a zákonitě se přesunula do Prahy. V roce 1999 byl umělecký ředitel František Hromada radnicí odvolán. Vítězný projekt jeho – zcela neuměleckého – nástupce zahrnoval mimo jiné i zrušení loutkářské sekce souboru Západočeského divadla. Logiku to nemělo a nemá. Tím okamžikem se místo ředitele chebského divadla opět stalo politickou trafikou.

Valdštejn na scéně

Při dnešní dopravní dostupnosti to má chebské divadlo v lecčems snazší. Už není potřeba být „malým Národním“. Divadlo už nemusí zprostředkovávat nejnovější myšlenkové proudy a stylové tendence, stává se spíše důvěrným společníkem svých diváků. Místo v repertoáru si získává současná dramatika. A nikoli v poslední řadě si publikum už ověřilo, že v jejich divadle začínají umělci, kteří se během času prosadí v metropoli. Patří k sebevědomí provincie, že vysílá do světa místní osobnosti (historickým příkladem je barokní architekt Balthasar Neumann, kterému Cheb roku 1712 pomohl financovat studie půjčkou z městské pokladny).

Vztah publika se od krize v devadesátých letech, kdy se divadlo ocitlo na pokraji zrušení, zlepšil. U kulturní veřejnosti nabyla na hodnotě autenticita tvorby, kterou ani ta nejprestižnější hostující produkce nedokáže zprostředkovat. Nastal proto čas na kritický průzkum vlastní regionální identity. Divadlo ve městě s třiceti tisíci obyvateli, jehož okolí se dlouhodobě vylidňuje a lázeňská klientela je do značné části zahraniční, stojí před úkolem nabídnout publiku něco, co jinde nezažije.

Příkladem takového přístupu je autorská inscenace Marie Novákové a Adama Kratochvíla Valdštejn v noční košili, uvedená v závěru poslední sezony. Tvůrci v ní vycházejí z jedné z nejznámějších událostí chebských dějin – vraždy Albrechta z Valdštejna. Komedie vypráví, jak valdštejnský mýtus ovlivnil život města, jak se událost stala inspirací pro Friedricha Schillera, ale také záminkou k nacistické interpretaci jeho tragédie a pořádání lidových slavností. Důležitou postavou komedie je i vycpaný Valdštejnův kůň, vystavený v ložnici, kde byl generalissimus probodnut. Mrazivě výsměšným momentem inscenace je angažování militantního nacionalisty Thea Modese městskou radou v roce 1934 („Jsem Theo Modes, největší žijící expert na Schillerovu valdštejnskou trilogii, mám z toho doktorát, heil Hitler!“).

V poslední části inscenace přichází ve Valdštejnově kostýmu hochštapler, který od roku 2005 monopolizoval pořádání valdštejnských slavností ve Frýdlantě, Jičíně i Chebu, a radnice krví podepisuje pouťovému podnikateli nevypověditelnou smlouvu. Inscenace končí dialogem nemocného Valdštejna (v noční košili) a Smrti z dramatu Františka Zavřela, zapomenutého českého nacisty, fascinovaného osobnostmi diktátorů. Možná byl Valdštejn ve chvíli, kdy do ložnice vpadli vrahové, už mrtvý…

Inscenace režisérky Zuzany Burianové je místy jízlivá, jindy dojemná, zejména v pasážích připomínajících válečné utrpení. Nechybějí ani aluze k současným politickým vůdcům, kteří se prezentují jako mírotvůrci, zatímco sami přispívají k rozpoutávání konfliktů. Důležitou součástí projektu je také účast smíšeného sboru Chorus Egrensis z Aše. Jeho zapojení je nejen uměleckým přínosem, ale také symbolickým propojením regionálních center.

Svět se mění, všechno je na internetu, cestujeme. Od vlády slyšíme výzvy ke škrtům, ačkoliv společnost je očividně, alespoň pokud jde o situaci jednotlivců, stále bohatší. Zřizovat profesionální divadlo přijde malé město draho. Ale vyplatí se to, divadlo totiž vnáší do města život a vytváří kultivované společenství – i tím, že pořádá akce také mimo svoji budovu, a tak oslovuje i diváky, kteří by do velkého hlediště nepřišli. Narušuje provincialismus. Ne tím, že by region učilo vzhlížet k metropoli, ale tím, že jej vede ke kritickému vztahu k vlastní minulosti i přítomnosti. V době, kdy se falešné velikášství znovu prosazuje ve veřejném prostoru, není taková role vůbec samozřejmá.

Autorka je spisovatelka.

Aby se tu něco dělo

S Ondřejem Hudečkem o filmování na maloměstě

Váš snímek Furiant dostal cenu za režii v Sundance. Díky tomu jste získal amerického manažera, měl schůzky v Hollywoodu a následně natočil sportovní dokument Pásky z Nagana. Ale v celovečerním hraném debutu Poberta jste se nakonec vrátil do rodné Strážnice. Jak jste k tomuto filmu dospěl?

Skrz spoustu jiných scénářů, které se nepodařilo dotáhnout do uspokojivé podoby, nebo byly příliš nákladné. Zároveň jsem se chtěl vrátit na Moravu a natočit tam nějaký místní příběh. Kromě toho mám hodně rád žánr zlodějských filmů – už delší dobu jsem nosil v hlavě námět o bandě zlodějů na malém městě. Pak přišel covid, který tomu dodal nadstavbu. Najednou se objevila možnost, jak vyprávět o hrdinovi v obdobích, kdy ho město potřebuje a kdy ne. Zároveň to snímku dodalo společenský přesah.

Film je jedinečný mimo jiné v tom, jak postavy zasazuje do konkrétního časoprostoru. Odehrává se na obrovském množství lokací. Pomohlo vám, že jste točil v rodném městě?

Byla to výhoda i nevýhoda. Točit ve Středočeském kraji, kde je nejvíce lokací uložených v databázích lokačních firem, je jednodušší, kdežto já si musel všechno objíždět sám. Ale zase jsem o řadě míst věděl. Bylo jasné, že si nebudeme moct dovolit velké stavební úpravy. Architektka Stella Šonková to měla extrémně náročné, často si musela něco půjčovat od místních, kteří byli sice ochotní, ale netušili, jak to funguje během natáčení, kdy je co třeba začít chystat. Ale myslím, že celkově to filmu prospělo, že mu to dalo konkrétnější tvář. Zvažovali jsme s producentem Tomášem Hrubým, jestli to celé ještě komplikovat slováckým nářečím. Znamenalo to odjet s herci na místo dva týdny před natáčením, takže to zvyšovalo i náklady. Jenže když se film odehrává v nějakém neukotveném prostředí, není to ono. Byla to výzva, protože většina filmových pokusů o nářečí končí na půl cesty.

Jak film přijali místní?

Skvěle. Byli rádi, že mohou jít na film ze svého regionu. Spoustě herců se myslím povedlo přiblížit místní mluvě, i když to trvalo a zpočátku jim to připadalo hrozně zvláštní. Ale časem to přestali vnímat a soustředili se jen na roli. Během projekcí jsem si všiml, že to trochu ruší pražské publikum – možná i proto, že je zvyklé vidět herce typu Václava Neužila v jiné poloze. Ale některé postavy hráli i místní.

Bylo to tedy i pro vás osobnější natáčení?

Určitě. Mám to prostředí hrozně rád, ale zároveň je to – asi jako pro každého, kdo je z maloměsta – takový „love-hate“ vztah. Něco mě samozřejmě i štve. Všichni se znají, všechno se ví. Ale zároveň už když jsem ve Strážnici točil amatérské filmy nebo dělal různé divadelní inscenace, měl jsem velkou podporu – od města, kulturního domu i kamarádů. Bavilo mě se tam vrátit a zase tu točit, jen s trochu větším štábem. Premiéra v místním kině, kde jsem viděl svůj první film, pro mě byla skutečně důležitá. Těch osobních rovin je celá řada, byť pod povrchem. Děj se třeba točí kolem odjezdu do Kanady, kde jsem sám nějaký čas žil…

Dva roky jste tam studoval film. Co vám to dalo?

Je výhodné být na podobné škole, kde neexistují katedry. Natočíte tam třeba osm filmů, jeden stříháte, jinde jste asistent režie, další už sami režírujete. A taky mi to prostředí přišlo v něčem pokornější. Tamní škola je zaměřená prakticky, nikdo tam moc nepřemýšlí nad tím, jestli je umělec. Prostě se hledá cesta, jak něco udělat. A pokud jste dobří, postupně se dostanete až do nejvyšších pozic. Na FAMU jsem měl pocit, jako bychom přeskočili nějaký krok. Když jsem tam nastupoval, necítil jsem se rovnou jako kameraman… Proto mi víc vyhovoval ten kanadský model. Vždycky mě zajímala forma a řemeslo.

Poberta je oproti hravému, až výstřednímu Furiantovi ztišený. Jak jste o stylu přemýšlel?

Vycházím z toho, co potřebuje látka. Nechci si budovat nějaký styl, který bych přenášel z projektu do projektu. Ve Furiantovi jsem chtěl ukázat sebestředného, okázalého Stroupežnického jako člověka, který by se rád viděl na obraze. Kdežto Lupyn z Poberty je obyčejný kluk, co se dostane do problémů. Ale zároveň jde o „heist“ film, ke kterému jistá hravost patří, a tak ve scénách vykrádaček pracuje se švenky, záběry z ruky, střihově tu odkazuje na jiné lupičské filmy, třeba na Soderberghovy snímky, hlavně na Loganovy parťáky. Ale mám rád i klasiky jako Podraz nebo procedurální tituly jako Asfaltová džungle. Zároveň se vyprávění inspiruje westernovou estetikou: je tu malé město, mafián, co skupuje pozemky, ustrašení vesničané. Navíc jižní Morava je nejwesternovější krajina u nás. Ale western inspiroval i pohyby kamery, dialogy jsou často snímané jako souboje.

Funguje ve Strážnici stále podobná tvůrčí komunita, jako když jste tam vyrůstal?

Ano. Možná je to dané i folklorem, tady skoro každý chodí na nějaký hudební nástroj, do divadelního kroužku nebo do souboru tančit. Lidé se tu navzájem inspirují. Divadelní tradice je tu dlouhá, v nultých letech s příchodem digitálních kamer se tu začaly točit amatérské filmy, pocházejí odsud herci, několik místních studuje na filmových školách. Inspirujeme se k tomu, aby se tu něco dělo. Zdejší lidé tu mají rádi komunitní život.

Teď se toho ve Strážnici dělo hodně. Jak vnímáte návštěvy vládních představitelů na folklorním festivalu a reakce publika?

Mě ta reakce příjemně překvapila. Čekal jsem neutrální reakci, aby se vše rychle přešlo, ale byl jsem rád, že byla takhle razantní. Ministr či někdo z ministerstva kultury tam jezdí každý rok. Oto Klempíř se možná domníval, že jde jako rodák z Kyjova do přátelštějšího prostředí, a nechal se slyšet, že vnímá Strážnici coby národní dědictví. Potěšilo mě, že lidé jasně vyjádřili svůj názor. Těžko říct, zda za to mohla ministrova komunistická minulost, situace kolem veřejnoprávních médií či pocit, že chce slavnost zneužít ve svůj prospěch… A vystoupení ministra Macinky druhý den už všichni vnímali jako čirou provokaci.

Váš další projekt bude taky lokální?

Mám toho rozpracovaného víc. Třeba minisérii, takové kingovské sci-fi z maloměsta, malé české Stranger Things z roku 2000. Ale na Moravě se to odehrávat nebude.

My vás naučíme

Na periferii

Leviticus a australský horor?

Australské horory, potažmo kinematografii obecně, řada diváků stále ztotožňuje s „ozploitation“ filmy ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pro zemi ohledávající svou identitu a komplikovanou historii to bylo období filmové renesance. V šedesátých letech australským kinům dominovaly americké a britské tituly. Chyběl místní filmový „ekosystém“. Tehdejší australská vláda to změnila: vznikly podpůrné instituce, filmová škola a fondy. Cílem nebylo pouze nastartování byznysu, jakkoli filmoví podnikatelé měli daňové úlevy, ale také prozkoumání lokálních specifik dosud neztvárněných na plátně.

Na jedné straně vznikaly umělecky ambiciózní snímky australské nové vlny, například Piknik na Hanging Rock (Picnic at Hanging Rock, 1975) nebo Moje skvělá kariéra (My Brilliant Career, 1979), na straně druhé novopečení producenti prosazovali nízkorozpočtovou, ale také necenzurovanou žánrovou zábavu ve znamení sexu, násilí, hrůzy a akce. Násilí bylo explicitní s patřičně drsnými efekty, vyprávění přímočaré a natáčelo se v reálných lokacích. Z obrazů sálá špinavost.

Krajina jako monstrum

Základem byla fascinace prostředím. Takzvaný outback (nezorané, nehostinné a vyprahlé planiny) tvoří okolo 70 procent celkové rozlohy kontinentu. Krajina se v námětech australských hororů stává místem, jež rozkládá časoprostor, a leckdy i plnohodnotným antagonistou. Pocit tísnivé izolace v odromantizovaném terénu umocňují zabijácká zvířata, prázdné silnice nebo ničivé vedro. A také roztříštěné rurální komunity s vlastními kodexy a návyky. Z tohoto principu ostatně vychází i slavná série Šílený Max. Z hororů zmiňme alespoň Prodloužený víkend (Long Weekend, 1978) s ekologickým podtextem nebo grindhousový slasher Night of Fear (Noc strachu, 1972), v němž postavy nemají jména a nepadne jediné slovo. Film připomíná pozdější Texaský masakr motorovou pilou (Texas Chainsaw Masacre, 1974), ovšem obohacený o lokální specifika.

Na sklonku osmdesátých let vládní podpora kinematografie uvadla. Druhý dech australský film chytil až s novým miléniem a digitálními technologiemi. Díla se stále častěji dostávala do mezinárodní distribuce, navíc nové tisíciletí přineslo hlad po hororech. V posledních letech sílí zejména celosvětový trend snímků kombinujících osvědčené žánrové postupy, podvratnost a společenský přesah. Horor se opět stává nástrojem společenské kritiky – pro tento fenomén se vžil termín „elevated horror“.

Na počátku tohoto proudu stál mimo jiné australský Babadook (2014), hutný a mrazivý snímek vyprávějící o mateřství, truchlení i národní identitě. Monstrum zde zhmotňuje deprese, utkvělé chmury. V posledních letech prorazili také Danny a Michael Philippouové se snímkem Mluv se mnou (Talk to Me, 2022), kde řádí mumifikovaná ruka, nebo s filmem Vrať mi ji (Bring Her Back, 2025), v němž se pěstounská péče mění v rituální děsy. Bratři, kteří jsou původem youtubeři, prošlapali cestu aktuálním globálním hitům Posedlost (Obsession, 2025) a Backrooms (2026), jež taktéž natočili velmi mladí autoři původně tvořící na internetu.

Láska, či zkáza?

Distribuční novinka Leviticus, původně premiérovaná na festivalu v Sundance, na tradici australského hororu podnětně navazuje. Namísto prérií se před námi v úvodních záběrech rozpíná elektrickým vedením prošpikované městečko. Nedohlédneme za jeho hranice, nad kopcovitým terénem pulsuje horkem rozvibrovaný vzduch, tvořící znepokojivě strnulou atmosféru zastaveného času. Tamní komunita je striktně křesťanská a rigidně konzervativní. Ostatně název filmu odkazuje k třetí knize Mojžíšově, kterou si konzervativci rádi vykládají jako odsudek stejnopohlavních vztahů. V tomto prostředí vyrůstají dva mladíci – Naim a Ryan. Jeden lehce zakřiknutý, druhý naopak impulsivní.

Mezi chlapci vzplane vášeň, příznačně v rozpadající se továrně. Jsou nuceni svůj cit skrývat, schovávat se před ostatními. Zprvu idylický vztah však naruší, když Naim zjistí, že Ryan zažívá ještě o poznání bouřlivější fyzický vztah s dalším jejich vrstevníkem Hunterem. Udá tedy dvojici Ryanovým rodičům. Pro ně je jediným východiskem povolat „léčitele“, démonicky vyhlížejícího kněze s bílou hřívou. Jeho vymítací rituál uvrhne dvojici mladíků do bolestivých křečí a má u obou za následek paranoiu a emocionální odtrženost. Začne se jim zjevovat neviditelná síla, usilující o jejich život. Co to je? Proč se jí chlapci zprvu nebojí? A je možné se ji zbavit? Tyto otázky pohánějí jinak velmi přímočaré vyprávění kupředu. Sledujeme přitom takřka výhradně perspektivu Naima, jehož chlapecká láska osciluje mezi naprostou oddaností, vztekem, nezkrotnou vášní i chvílemi deziluze. Chybování a bolest dělají z hochů oproti generaci jejich rodičů skutečné lidi.

Všichni dospělí jsou v ideologickém područí, problémy „řeší“ strachem. Konejšivost víry a ortodoxní kodex je pro ně důležitější než šťastná budoucnost. Tvůrci v tomto ohledu odkryjí karty velmi brzy – celé městečko je znepřáteleným mikrosvětem, kde se ústřední dvojice pomalu stává štvanou zvěří. Coby výpověď o mladistvé homosexualitě, kdy stojí celý svět proti vám, je Leviticus úderný a efektní. Nadpřirozeně hororová rovina pak pomáhá setřít předěl mezi láskou a obsesí. Ten, koho milujeme, se může stát naší zkázou.

Proti všem

Debutující režisér Adrian Chiarella apeluje na důležitost lidské blízkosti. Ukazuje, že někdy jedinou volbou, jak být šťastný, je zkrátka uniknout. Zbavit se svazujících kořenů. Film spojuje oblíbený festivalový žánr „coming of age“ s hororem, který se stává stále populárnějším distribučním artiklem. Děs zde spočívá primárně v rdousivé atmosféře a pozvolném umocňování pocitu zranitelnosti. Jde o fatalismem prostoupenou queer romanci, ale také o emocionální leporelo adolescentní nevyrovnanosti, o přehlídku ventilované i zadušované zloby. Tvůrci osekávají vyprávění na nutné minimum. Pečlivě volené statické kompozice nás připoutávají k lokalitě, z níž se nelze vymanit a jejíž design připomíná zchátralou verzi idylického amerického předměstí. Osudovost i sklony k metafyzice připomenou Onibabu (1964) Kaneta Šindóa, najdeme i vliv Johna Carpentera a jeho snímků o obklíčených hrdinech, kteří stojí proti všem.

Film kombinuje mezinárodní vlivy i lokální tradici práce s prostředím. Přesto zůstává osobitý. Chiarella obdivuhodně pracuje s haptickými, upoceně fyzickými vjemy. Suverénní režie spoléhá i na obsazení ústředních mladíků, kteří jsou autentičtí a podmanivě neotesaní. Leviticus mezi horory s hlasitějším PR nezapadne. Jeho síla tkví právě v nenápadnosti a především upřímnosti.

Autor je filmový publicista.

12 261 myší

Patricia Lambertus: Den má 86 400 sekund

Planéta, vesmír a veštenie

K absolventskej výstave FaVU

Absolventské výstavy alebo výstavy diplomantov a diplomantiek vysokých umeleckých škôl sa vyznačujú spoločnými rysmi – už preto, že sú spojené s prezentáciou mladých autorov a autoriek naposledy pod záštitou školy. Medzi hlavné otázky sa dostávajú samotný zmysel ich realizácie aj téma mocenských vzťahov a kompetencií či všeobecne prítomného tlaku na výkon a výsledky v rámci kultúrnej scény. Určitým spojivom sú taktiež témy konca študentského života a prekračovania inštitucionálneho rámca školy.

Či už však sledujeme formáty diplomantských, bakalárskych alebo semestrálnych a klauzúrnych výstav, je zrejmé, že prostredie i výstupy štúdia na umeleckých školách sa odlišujú od iných odborov. Produkcia fyzického artefaktu a jeho prezentácia pred komisiou a niekedy i verejnosťou prináša jednu z posledných kritických reflexií, ktorú študujúci môžu dostať. Tento aspekt je zásadne formatívny a ostáva významnou súčasťou študijnej praxe. Dôležitá je pritom spolupráca školy s ďalšími inštitúciami: v prípade Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brne, na ktorú sa tento text zameriava, ide najmä o Dům umění města Brna.

Diplomky a kurátorstvo

Realizácia projektov skupinových výstav, ktoré prezentujú často technicky kvalitné a podnetné, no tiež nesúrodé výsledky finálnych prác študentstva, je náročná i z kurátorskej perspektívy. V kontexte FaVU sa uprednostňuje pomerne individuálny kurátorský koncept, pracujúci priamo s formátom diplomantskej výstavy. Oslovené kurátorstvo potom komponuje tematicky, architektonicky i obsahovo prepojený celok. Využíva pritom mimoškolské výstavné priestory Domu umění, situované v budove Domu pánů z Kunštátu. V posledných rokoch tak diela absolventstva magisterského štúdia vstúpili do rámca oslavy (ako v roku 2024; kurátorky Barbora Trnková a Kateřina Olivová), gambitu (2025; kurátorský tím Ateliéru herních médií FaVU) alebo vesmírnej galaxie, ako v tomto roku, vďaka duu Šimon Kadlčák a Tereza Vinklárková.

Okrem prostredia galerijnej inštitúcie sa niekoľko fragmentov výstav realizuje i externe alebo site-specific, čo prináša interpretačne podnetné kontrasty, zároveň to však môže vzbudiť úvahy o nevyrovnanom postavení a reflexii diel. Zásadné je, že pri prípravách výstav dochádza k podnetnej diskusii a prekračovaniu autoritatívnych prístupov, ktoré sú v niektorých prípadoch zaužívané v rámci ateliérovej výučby či pri hodnotení odbornými komisiami. Na kurátoroch a kurátorkách potom ostáva komunikácia s kolektívom približne 40 až 50 vystavujúcich, tvoriacich v žánroch voľného umenia a dizajnu.

Pop-up formát

Formátom, ktorý prepája záverečné práce najmladšieho študentstva, je výstava bakalárskych prác, realizovaná samostatne, mimo prezentácie diplomových prác magisterských programov. Tohtoročná výstava bakalárskych prác FaVU sa predstavila vo formáte pop-up projektu s trvaním vyhradeným na jeden deň. Zásadným sa tu stal práve termín „pop-up“ a tiež oddelenie od diplomantskej výstavy. Obe prezentácie sa odohrali na viacerých lokáciách v rámci mesta. V prípade bakalárskej výstavy bola najväčšia časť výstupov situovaná v ateliéroch a priestoroch na Údolní ulici a na Kraví hore, pričom celkovo bolo možné vidieť okolo 40 projektov zo 16 ateliérov, zahŕňajúcich voľné umenie a dizajn. Výstava sa tak podobala koláži prístupov. Okrem hlavných lokácií boli prezentácie situované napríklad v Káznici alebo Galerii TIC, no využili sa i menej tradičné priestory v Botanickej záhrade a jaskyni Výpustek.

Prezentácia na Kraví hore, ktorá bola inštalovaná v priestoroch budov, kde sa niektoré ateliéry dočasne usadili z dôvodu rekonštrukcie hlavného areálu školy, pôsobila mierne chaoticky, pretože areál je pomerne rozsiahly a diela boli rozmiestnené v menších počtoch. Napriek potrebe prechádzky a práce s mapkou sa tu však dali vidieť viaceré prepracované realizácie. Príkladom sú inštalácia a video Kamily Kouřilovej z Ateliéru tělového designu, ktorá na dizajnových textilných doplnkoch tematizovala koexistenciu umenia a komercie v rámci estetiky sociálnych sietí a sebapropagácie, alebo intímna práca Very Perecárovej z Ateliéru kresby a grafiky, zameraná na vnútorný svet autorky a digitalitou podmienené dištancovanie či úzkosť. Obe absolventky predstavili práce vychádzajúce z osobných skúseností a vlastných fotografických či emocionálnych archívov.

Skupinové prezentácie menších zoskupení, ako napríklad samostatne realizovaná výstava Until It Looks Back: Witness of Twofold Experience v Káznici, mohli pripomenúť projekty bežne realizované v off-space a artist-run priestoroch.

Príležitosť pre pochopenie

Napriek obavám zo straty kontextu z dôvodu fragmentácie do deviatich lokácií výstava presvedčivo sprítomnila súčasné hlasy a témy vlastné mladému umeniu – otázky identity, presýtenej pozornosti, rôznych foriem úzkosti či sociálnych nerovností. Rovnako však ukázala záujem študentstva o profesionálny prístup a dôslednú technickú realizáciu výsledného výstupu – ako napríklad v inštalácii videoeseje Michala Durdu v Galerii TIC alebo v prezentácii Lukáša Tomečka v Galerii architektury. Autor tu v mediálnej inštalácii pracoval s motívom latinskoamerického rituálu očisty a veštenia z vajec, ktorý vychádzal z jeho osobnej skúsenosti.

Svojím oddelením od výstavy diplomiek bola síce prezentácia bakalárskych prác zbavená jednotnej kurátorskej koncepcie a nebola sprevádzaná katalógom, i napriek tomu sa však prikláňam k názoru, že výstavy prezentujúce rané študentské projekty prinášajú do kultúrnej sféry nové impulzy. Možno niekedy v kolísavom predvedení, predsa však zrkadlia súčasné témy a umelecké tendencie. Sú podnetné nielen pre kritiku, kurátorstvo a zberateľstvo, ale aj pre samotné študenstvo, pričom práve prostredníctvom rozvrstvenej siete lokácií prekračujú formát komunitných akcií a môžu pripomenúť prístupnejšie formy festivalov umenia.

Napriek riskovaniu inštitúcií, ktoré prezentujú začínajúcich autorov a autorky a prepožičiavajú im zázemie, sú tieto spolupráce pre všetky zapojené strany výrazne podnetné. Ako naznačila aj tohtoročná pop-up výstava absolventstva FaVU, je potrebné tvoriť príležitosti na pochopenie mladších hlasov a na kritickú reflexiu kontinuálne sa formujúcich prístupov, relevantných pre aktuálnu spoločenskú situáciu.

Autorka je kurátorka současného umění.

Zdá se, že jsme uvnitř jakési ulity

Maloměstská alternativa

Jak se dělá kultura na Moravě a ve Slezsku

Dostat na maloměsto „alternativu“ je vlastně snadné. Stačí nezvat zprofanované interprety na škále od Argemy po Znouzectnost, vyvarovat se zábavových diskžokejů, nepromítat nabídku multiplexů a místo stand-upu Zdeňka Izera uspořádat slam poetry. Přijde pak ale vůbec někdo? Abychom na tuto otázku odpověděli, podíváme se do několika moravských a slezských obcí s počtem obyvatel mezi třemi a třiceti tisíci. Cílem následujících řádků není zmapovat veškeré tamní kluby a jiné kulturní subjekty, které někdy poskytly prostor začínající punkové nebo metalové kapele. Pokusím se vypíchnout ty, na nichž se dají ilustrovat světlé i stinné stránky prosazování netradičních přístupů a interpretů v místech, kde se takové pokusy nemusí nutně setkat s pochopením.

Případ hranické Karnoly

V roce 2017 založili manželé Marka a Jan Vařekovi v bývalých ženských šatnách a umývárnách zrušené textilky Karnola stejnojmenný kulturní a komunitní prostor. Pod hlavičkou spolku Zvěř zde organizovali hudební, filmové, tvůrčí a vzdělávací akce určené mládeži i rodinám s dětmi. Stali se tak podstatnou alternativou k dosavadnímu společenskému životu osmnáctitisícových středomoravských Hranic, ve kterých jinak prakticky veškeré kulturní aktivity obstarává tamější městské kulturní zařízení a základní umělecká škola. Na maloměstě, kde se největšímu zájmu těší projekce animovaných velkofilmů, každoroční festival bigbítových revivalů nebo zájezdová představení ztřeštěných komedií, pořádala Karnola promítání artových snímků, minifestival Neočekávaný dýchánek či edukační besedy Dua docentky.

Prostor se potýkal s kolísavou návštěvností, někdy mizivou, jindy vzhledem k nevelké ploše až nadměrnou, ovšem spíše díky přespolnímu diváctvu. Přesto se Vařekovým podařilo v Hranicích vybudovat semknutou komunitu, která se vzájemně podporovala a umožňovala co nejhladší průběh veškerých akcí od bleších trhů po on-site performance zahraničních umělců. Pozvolný rozvoj bohužel narušila pandemie, z níž se Karnola nikdy úplně nezotavila, což v roce 2021 vyústilo odchodem Vařekových z města a předáním prostoru do rukou pořadatelů festivalu Letiště. Ani jim se však nepovedlo Karnolu udržet dlouho při životě – kvůli vzrůstajícímu nájmu o dva roky později projektu zazvonila hrana.

Podobný osud stihl nejeden alternativní kolektiv pokoušející se zpestřit kulturní život v oblastech, kde v důsledku odlivu obyvatelstva do větších měst zůstávají především starousedlíci, zaměstnanectvo fabrik a lidé pracující ve státních či soukromých službách, z nichž navíc velká část do práce dojíždí. Maloměsta sice tu a tam disponují proaktivními středoškoláky – ti ale povětšinou po maturitě odcházejí studovat nebo za prací, a tak lokální kulturní produkci často dominuje konzervativní přístup. Tímto problémem ovšem netrpí zdaleka jen Hranice.

Předávání pochodně

V devadesátých letech vzniklo v Česku ohromné množství soukromých podniků zaměřených na kulturu. Na malých městech se jednalo hlavně o diskotékové a rockové kluby, leč některé z nich nabízely i undergroundovější akce. Přestože situace na Moravě a ve Slezsku, kde má alternativní kultura potíž udržet se i ve větších městech, svádí spíše k beznaději, v určitých teritoriích se přece jen daří ředit maloměstský mainstream něčím nekonvenčním. Stačí se podívat například na Valašsko.

Ve Študlově u Valašských Klobouků alternativní kultura vzkvétala hned po roce 1989 – na zdejším androšském festivalu vystupovali mimo jiné The Plastic People of the Universe. Ve stejné době se v šestnáctitisícovém Rožnově pod Radhoštěm motali tamější punkeři a punkerky kolem podniku Kamenec, odkud je majitel záhy vyhostil zpět do zkušebny, kde nakonec začali koncertovat, čímž vznikl klub Garáž. S novým miléniem pak došlo k založení slavného klubu Vrah, jenž se do roku 2014 zaměřoval nejen na nezávislou hudbu, ale též na výstavy a workshopy a také pod něj spadalo vydavatelství Malárie (viz A2č. 2/2015). Jeho zakladatel Martin Valášek dodnes ve městě provozuje hudební bar Vrátnice a v nedaleké Malé Bystřici organizuje festival Setkání svobodných duší.

Také ve Vsetíně si předávaly pochodeň alternativy různé lokály. V letech 2009 až 2012 zde působil klub Jatka, kterému naneštěstí kvůli rušení nočního klidu neprodloužili nájemní smlouvu. Na něj navázal prostor Vesmír, situovaný v bývalém krytu civilní obrany, kde se díky punkovému kolektivu Cultburger navzdory střídání provozních stále konají akce.

Vydáme-li se z Valašska na západ, narazíme na další současné alternativní kulturní prostory s různě dlouhou tradicí. Blanenský spolek KVLTVRA.bka provozuje od roku 2019 ve dvacetitisícovém městě klub Suterén. Od stejného letopočtu kulturní a komunitní centrum Prostor v nedalekých Boskovicích pravidelně pořádá nepřeberné množství událostí všeho druhu. O rok dříve rozjela partička nadšenců ve svratecké sokolovně stále funkční undergroundový podnik Plísňák. Loni pak v Kroměříži vznikl Bongo Fury Klub propojený s galerií T2. Trvalost těchto projektů se teprve ukáže. Najdeme však i skutečné moravské držáky – kupříkladu břeclavská Piksla sice loni po dvaadvaceti letech svůj provoz přerušila, ale letos se za velkých fanfár vrátila.

Na těchto příkladech vidíme, že alternativa může operovat i v maloměstském kontextu, pokud má v místě určitou tradici, kulturní projekty i komunita nadšenců se obměňují a nástupci hledají nové způsoby, jak své nezávislé iniciativy ve městech udržet. Proto také nemusí být na škodu, když v určitých organizacích převažuje komunitní prvek nad tím kulturním.

Slezské písně

Ne všude se nicméně daří klubovou kontinuitu udržet. V roce 2010 v Kopřivnici po sedmnácti letech skončila z finančních důvodů Nora, spjatá s labelem Piper Records a spolkem Živá Mandala. Ve dvacetitisícovém městě sice nadále funguje alternativní kultura v podobě událostí jako MNDL Fest, ale kulturní centrum tu schází. Obdobně dopadl Bohumín a jeho Bedrunka, později Bublina, které se poslední vlastník vzdal v roce 2014 kvůli havarijnímu stavu budovy, a o pět let později byla srovnána se zemí. Své dveře loni naposledy otevřel HC klub El Chorro v Jeseníku…

V jiných slezských maloměstech naopak alternativa doslova bují. Vedle česko-polského multižánrového podniku Dziupla v Českém Těšíně nebo Vily Vilekuly kolektivu Oikos Logos v třítisícovém Háji ve Slezsku stojí za zmínku hlavně orlovská Futra, založená roku 1997. Spolu s kulturním klubem zde naleznete ještě nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, které si klade za cíl poskytovat odbornou pomoc dospívajícím. Futra tak ve městě podporuje rozvoj nemainstreamové kulturní komunity a zároveň ty, jimž by se za jiných okolností potřebné pozornosti dost možná nedostalo. A právě proto, že upírá pozornost nejen k mnohdy přehlížené kultuře, ale též k ignorovaným lidem, může sloužit jako vzor toho, jak by měly fungovat všechny lokální alternativní prostory bez ohledu na regionální poměry.

Autor je publicista a překladatel.

Packalství beru jako privilegium

S Ivanem Palackým o volné improvizaci a nekonečném balancování

K ránu těsně předtím, než měl začít náš rozhovor, jsem měl sen. Seděli jsme spolu na plastových sedačkách v nemocniční chodbě a vy jste říkal něco o tom, že budoucnost lze zahlédnout ve zpětném zrcátku. V přichystaných dotazech jsem měl čisto a uklizeno. Nic z toho si teď bohužel nepamatuju. Uděláte mi v tom pořádek? Zdálo se něco vám?

Zdálo se mi, že jsem dálková plavkyně, asi docela dobrá, protože v cílové rovince jsem měla dost slušný náskok před svými soupeři. Následně se ale ukázalo, že ve skutečnosti jde o mravnostní policii, jež po mně z neznámého důvodu jde. Vlastně přesnější by bylo říct, že po mně plave, jakkoli to zní zmateně.

Protnula jsem tedy pomyslnou cílovou pásku a pokračovala jsem dál, uplavala bez větší námahy svým pronásledovatelům a v takovém záhybu na kraji lesa jsem se schovala mezi stromy. Po zralé úvaze jsem se rozhodla svůj úkryt ještě vylepšit tím, že se zamaskuju polorozpadlým trabantem vymazaným tvarůžky a opřeným vertikálně o borovici. Zda mě nakonec v mém extravagantním úkrytu cajti dopadli, už nevím.

Sny by se neměly vysvětlovat, ztrácí se pak jejich půvab… Přejdu tedy rovnou k první otázce. Patříte k našim nejvýznamnějším umělcům pěstujícím volnou hudební improvizaci. V knize 6 km od civilizace [viz recenzi na s. 13] ji označujete jako hudbu bez pointy a často k jejímu popisu volíte antiinterpretační metody. Nestačí vám improvizovanou hudbu jen provozovat, máte potřebu o ní i psát. Proč?

Důvod, proč se pokouším o improvizaci psát, je dost banální. Jednak si to tímto způsobem vysvětluju sám pro sebe, jednak píšu kvůli komunikaci s ostatními, abychom nemuseli tolik mluvit, až se zase uvidíme, a mohli spolu jenom tak být. Pokouším se označit východiska, ze kterých k improvizaci vyrážím.

Jaká to jsou východiska? Mají nějaký vstup a výstup?

Přeřeknutí. Vlastní i cizí. Odposlechnuté věty na ulicích. Přepisování cizích textů. Například poslední album naší kapely Pátí na světě Hymny je založeno na přepisech a posunech textů národních písní různých států. V duchu si řeknu, co chci zrovna vyjádřit, a pak čekám, většinou nepříliš dlouho, na impuls, který mě dovede k formě. Může to být zvuk zaslechnutý v přírodě nebo třeba jen netypický způsob, jakým někdo skládá své věci do batohu. Ten to pak rozjede určitým směrem a já jen lehce koriguju směr.

Někomu se může zdát, že si takzvaně vymýšlím. Dobře, možná ano, ale fabulace je regulérním základním kamenem určitého pohledu na svět. A ten je plný záhadných znaků – často si člověk nemusí ani nic složitě představovat a najednou má před sebou sémiotické monstrum. Třeba ty obchody jménem Vše za 39,-! Proč, jéminkote, zrovna 39? A „vše“! Tučný font na zeleném, skoro fluorescenčním podkladu. Výloha vytapetovaná plakáty s jedním a tím samým sdělením. Vytapetovaná „vším“! Úplná záhada a námět na gotický román. A to člověk ani nemusel nijak zvlášť fabulovat. Samo se mu to postavilo do cesty.

Nemám moc rád rozhovory se současnými hudebníky a jejich kapelami. Často mluví, jen aby mluvili. Vaše popisy mě ale vždy překvapí. Roztomile se klikatí do dalších žánrových pěšinek. Nikdy nevím, o čem budete mluvit na další stránce – jestli to bude o architektuře, experimentální hudbě nebo o všedních věcech. Překvapit sám sebe je asi těžké, ale daří se vám to při psaní někdy?

No jo – zahrada, v které se cestičky rozvětvují. Sám sebe vykolejit – o to se pokouším téměř vždy. Ale co si budeme povídat, za těch šest desítek let mám přece jen nějaké vyběhané laufy. Pečlivě si všímám věcí, které mi lezou na nervy, protože mám tu zkušenost, že paradoxně právě ony po čase přitáhnou mou pozornost a začnu se jimi intenzivně zabývat. Jelikož se to děje opakovaně, tak nevím, jestli je mohu zahrnout do seznamu věcí, kterými sám sebe překvapuju. Například jsem jednu dobu dost nesnášel veškeré reverby a dozvuky, ale hned jsem tušil, že není daleko doba, kdy se pokusím založit nějakou performanci čistě na nich. A také mě, i po dvaceti letech, dokáže často překvapit pletací stroj zn. Dopleta, nástroj, který jsem si kdysi vybral, aby byl můj hudební jazyk co nejmíň zatížen tradicí, kterou si s sebou vlečou klasické nástroje. Stále dokážu najít techniku hry, která mě překvapí a ponoukne k něčemu pro mě nečekanému.

V úvodu zmíněné knihy píšete, že je zamýšlená jako šanon. Je to samomluva muže cestujícího v prvních letech nového milénia s těžkým kufrem po Evropě. Přijde mi ale, že toho z kufru (nebo šanonu) na oněch cestách hodně vypadalo a roztrousilo se a už se toho nelze dopátrat. Je odstup dobrá taktika pro vydání knihy? A jaké to je, katalogizovat své eseje, reportáže a rozhovory?

Ta kniha má poměrně dlouhou genezi. Když jsem dopsal v roce 2011 seriál textů o scénách volné improvizace pro časopis HISvoice, někdo navrhl, abychom se jej pokusili vydat knižně. Pak se ale ukázalo, že by to bylo závislé na grantu, a ten už nikdo nedotáhl do konce. Trošku jsem na ty texty zapomněl, a teprve když mě Lukáš Jiřička oslovil s nabídkou vydat něco v Balbineu, říkal jsem si, že jde o dobrou příležitost mít ten dluh jaksi z krku. Shromáždil jsem tedy všechny své texty, jež jsem napsal pro různá periodika, a vznikla z toho tahle knížka s nenápadně skvělou grafickou úpravou od Jaroslava Tvrdoně. Díky přehledné sazbě jsem našel v textu poměrně dost míst, která jsem pak opravoval. A díky odstupu jsem si uvědomil, že vlastně mluvím celá léta opakovaně o tom samém a hledám pro to nové a nové formy. To mě potěšilo. Nehledám velké změny.

Každý titul je vybaven autorskou „šifrovací mřížkou“. Prý jste těch tři sta kusů vyráběl skoro dva měsíce…

Balbineum má koncept, že každá kniha je provázena originálním grafickým listem autora, a proto publikace vycházejí v malém nakladu a nejsou za úplně lidovou cenu. Já jsem se rozhodl vyrobit tři sta kusů pseudošifrovacích mřížek a byla to krásná práce. Vyřezával jsem spontánně okénka a propaloval do papíru díry pájkou. Na konci jsem mřížky rozložil po pokoji a sedl si mezi ně. Pocítil jsem na malou chvíli hluboké uspokojení. Těšilo mě, že jsem zadělal na tolik náhod. Dokonce to celé vonělo kouřem…

Líbí se mi, když se náhoda prolíná s intuicí a striktním konceptem a když si nejsem jistý, na kterém pólu té trojčlenky se právě nacházím. Jsem na nejistotu už tak zvyklý, že mě vlastně uklidňuje. Zajištěnost by mě asi znejistila.

V knize citujete modernistickou autorku Gertrude Stein: „Je dobré nechápat, jak jsou udělány věci, které vás těší.“ Jak toho „nerozumění“ v hudbě nebo při psaní docílit? A dáváte si pozor, aby se z toho nestal zlo(zvyk)?

Don Fabrizio v mém oblíbeném románu Gepard od Giuseppa Tomasiho di Lampedusa říká, že „palác, ve kterém člověk zná všechny pokoje, není hoden, aby se v něm bydlelo“.

To je myslím ten klíč: neznat jen některé pokoje. Když neznáte žádnou místnost, bloudíte v celém domě jak mátoha a to, jak se dnes říká, nechcete. Za ta léta jsem si osvojil takovou brutální metodu, která spočívá v tom, že když mi během koncertu bleskne hlavou: „Tohle znám!“, okamžitě to striktním střihem opustím. Výsledkem jsou jakési skoky mezi kontrastními přístupy k hudebnímu materiálu. Časem se mi z toho stal svého druhu styl, o nějž jsem ovšem neusiloval. Podobně to mám při psaní. Nerozpakuju se ukončit nějakou stať ve chvíli, kdy bych už jen následoval nějaké ustálené pravidlo, vyčtené z knih. Samozřejmě, že i tak se určitým vzorcům člověk nevyhne. Byl by pak úplně nesrozumitelný, ale nenásleduju ty kánony vědomě. Snažím se jim tam, kde je to možné, vyhnout. Další kontrastní metodou je přehánění. To mám také dost rád. Tak takhle se pokouším dosáhnout nerozumění. Zlomem nebo zveličováním.

Jaká umělecká činnost vás v poslední době překvapuje?

Pracuju teď na takovém soukromém projektu: sbírám předměty, minivěcičky, které nacházím na zemi cestou z práce, a doma je vždy proženu starým lisem na linoryty. Namlouvám si, že stlačuju konkrétní den do nějakého znaku. Výsledku vůbec nerozumím, ale neuvěřitelně mě to takzvaně naplňuje. Nenechávám ten slisovaný den být – doplňuju skvrny, které vznikly vytlačením šťávy z listů nebo květů. Kreslím k nim pentelkou osobní kartografické značky. Na rohu naší ulice někdo pravidelně pokládá na parapet věci, které už zjevně nepotřebuje. Občas tam něco vezmu a vytvořím mu z toho 2D znak. Možná bych mu to tam mohl slisované zase vracet. Vezmu si tam třeba salátové vydání Tří mušketýrů a některá slova, náhodně vybraná a pak pečlivě zvažovaná, vlepuju do denních prací. Komentář ke dni, jak by jej řekl Aramis, například. Vytvářím mapy určitých dnů. Vůbec nevím, o co ve skutečnosti jde, ale činí mě to šťastným mnohem více než spousta činností, v nichž jsem takříkajíc trénovaný a kterým prý rozumím.

Líbí se mi, jak volnou improvizaci připodobňujete k počasí, jemuž podle vás chybí zřetelný vrchol a které jen tak lehce klouže po čase. Jindy zase píšete, že dělání hudby je jako příprava jídla. Jak moc vám jde o to, aby se akt tvorby prolnul s reálným životem? Respektive má cenu tyto dva světy oddělovat?

O prolínání reálného života vypráví text o koncertu na českém konzulátě v Berlíně: člověk se dostává do situací, v nichž jen těžko dokáže rozlišit, co je performance a co už běžný život. Jak v knize zmiňuju – možná i na více místech, protože ta kniha je sled opakování v různých variacích –, mně se improvizace zalíbila ve chvíli, kdy na přelomu milénia proběhla experimentálním světem tzv. prázdná vlna. Hudebníci hráli míň a míň, až nakonec drahnou dobu na pódiu jen tak existovali a hráli si k tomu soundtrack sestávající z velmi sporadických zvuků. Časem se to, jak už to tak bývá, překlopilo do jakýchsi stylových klišé. Párkrát jsem zažil situaci à la císařovy nové šaty, ale ten začátek byl pro mě fascinující. Samplery bez samplů, mixážní pulty bez vstupů, klasické nástroje jakoby jen se zbytky svých skutečných možností, hlasy jako signály z kosmu – to všechno mi připadalo jako návrat domů. Rozuměl jsem těm situacím, aniž bych byl schopen říct, v čem spočívají.

To mi připomíná přístup konceptuálního umělce Mariana Pally, který tvrdil, že umělecký artefakt je hotový v momentu, kdy mu umělec přestává rozumět.

Smyslu mnoha lidských činností nebo hierarchizaci společenských struktur často nerozumím, zato smysl života, o němž se až příliš často mlží, je podle mě krystalicky jasný. Nejde o nic jiného než se pomocí stárnutí postupně přiblížit k základním tvarům a jevům. Prvotním a průmyslově nezpracovaným. Čárka. Tečka. Úzký obdélník. Vánek. Oheň (jeho praskání). Je toho celá sestava a jsem přesvědčený, že právě k té máme nakonec dojít. Jasně, oproti tomu stojí ty obdivuhodně složité věci! Automobil – neuvěřitelně komplikovaný vynález, pokročile chytré telefony, jaderná fúze nebo hudební teorie, kterou jsme si tak výběrově zakodifikovali, ty komické docentury, profesury a habilitace – ano, uznávám, všechna čest, takhle to zašmodrchat vyžaduje bez legrace fakt už kus fištrónu, ale láska k základní geometrii, k prostým jevům je nenahraditelná. Pod mraky plavaly temné čárky. V obývacím pokoji ťuknul spínač termostatu. Purkyňovy obrazce, fosfény (světelné vjemy ve tmě) a tak dále. Tam to celé směřuje. Tím si buďme jisti. Na to vezměme jed.

V 6 km od civilizace popisujete architekturu, v níž je stavba vedlejším produktem jejího prostoru. Hrál jste na kytaru jako na dechový nástroj a vaším výrazovým hudebním prostředkem je i pletací stroj Dopleta. Odkud pramení potřeba vystavovat se – i prostřednictvím netypických nástrojů – opakovaně riziku, možnosti selhání?

Existuje dvojí vysvětlení. První je jednoduché: chci slyšet, co jsem ještě neslyšel. To komplikovanější, a tedy už méně jasné, je spojeno s tím, že mě vždycky bavili hráči, kteří se pouštěli do terénu, kde mohli padnout. Napadá mě třeba Vladimír Merta. Už dlouhá léta mě baví ho pozorovat, jak hraje na kytaru, protože i když je samozřejmě v mnoha ohledech brilantní, často žene svůj instrumentální projev do poloh, kdy dělá „chyby“, nebo spíš nedorazy, které ovšem jeho vystupování dodávají nezaměnitelnou atmosféru. Legenda by mohla hrát na jistotu, a nedělá to. To vždycky cením. V mládí jsem závodně lyžoval a se soupeři jsme se navzájem hecovali rčením „Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti“.

A v knize tuto frázi obměňujete: „Kdo nedělá při koncertě chyby, hraje pod své možnosti.“ To by se mělo vyučovat na každé základní škole, a nejen v hodinách hudební výchovy. Jak se ale k té správné chybě dopracovat? A když ji odhalíme, je to pořád ještě chyba?

Slovo chyba by v tomto případě mělo být psáno v tučných uvozovkách. Rozpoznaná chyba, která navíc člověka vede dál, samozřejmě chybou v pravém slova smyslu není. Lidé mají v oblibě pořád něco kodifikovat, a provedete-li něco mimo dohodnutý kód, označují to za chybu. Ovšem na druhé straně ne všechny takzvané chyby jsou stimulační. Někdy vám zašpuntují celé flow materiálu, kterým se právě zabýváte.

Jak tu pravou chybu rozpoznat? Docela nedávno jsem byl na literární debatě, které se účastnil můj kamarád. Tři mluvčí v ní dost pěkně, ale také poměrně přísně hovořili o spoustě pravidel, která autor prostě musí dodržovat, aby byl výsledek pro odborníka přijatelný. A já jsem kamarádovi pak říkal: „Ty jo, kdybych měl na tohle myslet, když něco píšu, už nikdy bych nenapsal ani čárku. Jak mám poznat, které pravidlo je pro můj případ zrovna to správné? On na to: „Intuicí.“

Ha! Takže intuice – ta je sudí. V současnosti prožívám období, kdy všechno svádím na vkus a intuici. Ty teď u mě mohou za vše.

Virtuozita současného improvizátora podle vás spočívá v jeho packalství. Jak tomu máme rozumět?

Je tím myšleno packalství uvolněného dítěte. Dostat se do stavu, kdy je z hlediska techniky hraní vše na pováženou, pohybovat se na hraně a dávat pozor, aby z ní člověk nesletěl, aby neupadl do úplného chaosu. Jsme odsouzeni k nikdy nekončícímu balancování. Ani brilance, ani diletantství. Jak poznat, zda se pohybuju tam, nebo tam? Tady jsme odkázáni téměř stoprocentně na intuici. Proto je těžké o volné improvizaci psát. Je to jemná tkáň. Často se vám do ní dostane zánět, ani nevíte jak.

Packalství beru jako privilegium. Minimálně určitou jeho kontrolovanou polohu. Asi jako když skladatel Peter Graham říká, že jeho hudba roste „jako dříví v lese“. Jak už ho znám, chápu, že to neznamená, že je všechno jen tak halabala na sebe naházené; jde o jemné zásahy do přirozeného, zdánlivě chaotického systému. Někdy jen tak opatrně vyjmete nějakou větévku, a celá, do té doby rozcuchaná situace se začne vyjevovat jako cosi jiného, něco, co odkazuje dál, a vy se od kupky chrastí zvednete a popojdete k mraveništi: „Hele! Tady se nám dokonce entropie animuje! Hm, hm, dobrý!“ A necháte tam popisek z kamenů, třeba jen půl slova, však on už je někdo citlivý doplní. Anebo nedoplní a ten rozčíslý výrok vám tam zůstane ležet – i to se počítá. Můžete pokračovat dál, anebo se natáhnout do mechu. To je fakt buřt. Ale pořád jsme na území řízeného uvolnění, dokonce bych řekl zakázaného uvolnění: balancujeme na hraně ofsajdové pasti, kterou si ovšem řídíme sami, soupeře nemáme. V tom je ten frk: celé to komponujeme v reálném čase a je jen na nás, zda to v určitou chvíli utneme, anebo budeme pokračovat donekonečna. Metaforicky samozřejmě.

Vypsal jsem si z vaší knihy pár symptomatických citátů: „Hudba je buď dobrá, špatná, nebo z Brna.“ „Jde mi o hudbu zbavenou informací.“ „Důležité je na koncertě to, co hudebníci nezahrají.“ „Na koncertě by měl interpret víc poslouchat než hrát.“ „Musíme najít něco starého, co tady ještě nebylo.“ „Těhotné ticho“ – a tak bych mohl pokračovat. Hledáte v hudbě, potažmo v řeči paradox?

Protimluv je mé druhé jméno. Mně přijde, že situace, kdy do sebe dvě věci, slova, jevy narážejí, má skoro vždycky skvělý potenciál. Nejde o destrukci, mělo by to jen tak o sebe křísnout. Pak už stačí pozorovat, co se v tom záblesku objevilo, a zkoušet, jestli na to lze naskočit, jestli mě to uveze, nebo je to jen něco takzvaně samonosného a nemá cenu na tom trajdat.

Pořád tady mluvíme o nekonečném prosmýkávání významu, který rezignuje na úplnost a jednoznačnost. Mluvit oklikou může být zajímavější než něco doslovně popisovat. Takovou metodu (nebo spíš antimetodu) aplikoval Roland Barthes v knize Rozkoš z textu. Interpretaci podřídil slasti. Přiznám se, že po celou dobu četby vaší knihy jsem na to musel myslet…

Barthesovy texty rád čtu jako poezii. Pravděpodobně jim nerozumím správně, ale u něj se často zmiňuje čtenář, který je „udržován v procesu interpretace“. To docela sedí na to, na co upozorňuju ve své knize: u takzvané neidiomatické improvizace je posluchač stejně důležitý jako interpret. Vznik kýženého pole napětí, toho „těhotného ticha“, záleží z velké části na něm.

A pak ty Barthesovy střihy, podobné těm, jaké mám při hraní v oblibě: žádné velké přípravy, prostě změna žánru – a je to. Pamatuju si, jak jsem byl překvapen, když jsem poprvé četl Světlou komoru. Barthes tam systematicky mluví o fotografii a najednou se přistihnete, že čtete podrobnou rozpravu o jeho matce, přesto jako by pořád hovořil o fotografii. Jako by jen upřesňoval to, o čem vyprávěl už dříve, ač jsme zdánlivě někde úplně jinde.

Výhoda bočních cest

6 km od civilizace Ivana Palackého

„Virtuozita současného improvizátora spočívá v jeho packalství,“ píše v souboru 6 km od civilizace hudebník, textař a básník Ivan Palacký (viz rozhovor na s. 20–21), jemuž naposledy knižně vyšla sbírka Škody jsou tajné (2022; viz A2 č. 5/2023). Autor je povoláním architekt a právě v architektuře či urbanismu (ale nejen v nich) nachází řadu paralel k hlavnímu předmětu svého zájmu v nové knize. Tím je redukcionistický přístup v elektroakustické improvizaci, který se objevil koncem devadesátých let jako reakce na starší proud improvisingu vycházející z free jazzu. Zatímco dřívější improvizovaná hudba měla podobu nepřetržitého, zvukově bohatého toku, nové, minimalistické pojetí bylo založeno na izolovaných zvucích obklopených tichem. A právě do této „nové improvizace“ se Palacký na začátku nultých let – poté, co působil jako kytarista a zpěvák v alternativně rockových kapelách Výkřiky břich a Sledě, živé sledě – aktivně zapojil, nejprve jako hráč na preparovanou akustickou kytaru a diktafony a posléze se svým ikonickým nástrojem, amplifikovaným pletacím strojem Dopleta.

Zhodnocení chyb

Kniha dostala název podle série článků zaměřených na jednotlivá centra evropské improvizace, které vycházely v roce 2011 na webu časopisu HISvoice. Kromě tohoto oddílu v publikaci najdeme více než dvě desítky textů nejrůznějšího zaměření, včetně několika rozhovorů, původně publikovaných mezi lety 1996 a 2018. V 6 km od civilizace se podle autorových slov variuje několik základních pozorování: „Až na výjimky je uvádím tak, jak mě v průběhu let napadala; díky tomu zachycují, jak jsem zapomínal dříve už vyslovené a byl tak nucen vyprávět to znovu a v obměně. Další verzi. A ještě jednu. Stala se z toho metoda. Nepřesné opakování a vytěsňování, znovu a znovu defilující ve zvucích a textech.“

V textu citovaném v úvodu, příznačně nazvaném Svatý packal a prostorové uhýbání, Palacký na příkladu nezamýšlených posunů mezi návrhem a realizací kaple sv. Františka v Domově sv. Anežky v Brně ukazuje, jak může být improvizační přístup užitečný v občanském životě, a zároveň nastiňuje několik základních strategií, které využívá ve své freeimprovizační praxi: „Ve chvíli, kdy jsem se vzdal představy dokonalého, řemeslně precizního provedení, ulevilo se mi a začal jsem si užívat chyby a nedokonalosti, přibývající jak houby po dešti.“ Volnou improvizaci představuje jako disciplínu, jež zdaleka nestojí jen na tvůrčí spontaneitě, ale také na schopnosti otevřít se náhodě a vůbec vnějším vlivům – v popisovaném případě šlo o chyby a nedůslednosti řemeslníků, které byl Palacký-architekt díky zkušenosti Palackého-improvizátora schopen přijmout jakožto tvůrčí prvky vstupující do jeho architektonického návrhu: „Není potřeba ze své původní představy uhýbat úplně. Postačí úkrok stranou, aby ses vyhnul křeči, a možná zjistíš, že boční cesta, na které ses zničehonic ocitl, je z jistého úhlu pohledu uvolněnější a inspirativnější než ta původní, dokonalá.“

Popis oklikou

Ivan Palacký dokáže obšírně a zaujatě vyprávět o tom, čemu, jak tvrdí, nerozumí; na druhou stranu spoustě věcí rozumí, ale přiznává, že není schopen vysvětlit, v čem spočívají. Uvědomuje si, že improvizovaná hudba je téma, které s sebou nese značné formulační obtíže, a toto poznání se promítá do struktury textů. Přímý popis je v případě tak nestabilní tvorby zpravidla nemožný, a tak je Palackého psaní plné odboček, úkroků, transfokací, rychlých střihů, protimluvů, stylových a žánrových proměn. Čtenář má pocit, že čte text o něčem, a zároveň se nemůže zbavit dojmu, že jím neustále prosakuje něco jiného. Přitom se necítí nepatřičně, protože je mu s každým dalším řádkem jasnější, že čím víc se jádru věci vzdaluje, tím víc se mu ve skutečnosti blíží. Vůbec ho pak nepřekvapí, že se zásadní poznatky o improvizaci dozvídá ve chvíli, kdy čte poznámky o přírodních jevech a procesech, o běžných lidských činnostech, jako jsou příprava jídla či výroba poličky, nebo o používání surových materiálů v současné španělské architektuře. Každá narativní odbočka z hlavní cesty nakonec vede k cíli, podobně jako každá procházka po Barceloně končí spolehlivě u moře, ať už se vypravěč vydal kterýmkoli směrem. Anebo nevede nikam, ale i to je v pořádku, protože se nacházíme ve světě, kde stačí změna perspektivy a ze slepé uličky se rázem stane nový výchozí bod.

Některé texty připomínají deník, jiné mají parametry reportáže, ale většina má vysloveně hybridní charakter. Všechny, včetně Palackého odpovědí v interview, přitom svědčí o soustavném a osobitém promýšlení vlastních východisek a metod v rámci improvizované hudby a také o nesporném literárním talentu. Ten autorovi umožňuje přirozeně propojovat osobní hledisko s reflexí obecnějších tendencí a přístupů: čteme tak subjektivní zážitky improvizátora cestujícího a performujícího po Evropě a zároveň historickou sondu do vývoje volné improvizace konce 20. a prvních dekád 21. století.

Nořit se s odstupem do Palackého textů je cenné i z toho důvodu, že dnes se – přinejmenším v českém prostředí – improvizace spíš „dělá“, než že by se reflektovala. Pokud se o ní píše, zpravidla se jedná o texty, které nevybočují ze žánru recenze. Současná situace by si přitom hlubší reflexi zasloužila. Improvizační scéna se od doby, jíž se autor v textech věnuje, výrazně proměnila a nabobtnala; redukcionismus je, zdá se, v útlumu a v undergroundových klubech se to hemží mladým performerstvem s hédonistickým přístupem, jehož kořeny sahají (nepřekvapivě) opět do free jazzu a také noisu. Je to radostná entropie, ale dokáže se freeimprovizační scéna dál rozvíjet a posouvat, pokud je napájena výhradně komunitním entuziasmem? Zkoumavý pohled, jemuž byl díky Palackému vystaven improvising předešlých dekád, současné mladé české scéně každopádně chybí – to je fakt, který se nedá popřít. Ale také je třeba dodat, že v nultých letech nic jako česká improvizační scéna ještě neexistovalo.

Průzkum prázdných míst

Bylo by pošetilé v knize 6 km od civilizace hledat jednoznačné odpovědi na otázku, co je improvizace, nebo striktní taxonomii improvizačních scén. Jejím základním poselstvím je totiž poznání, že nic jednoznačného ani striktního neexistuje. A i když se autorovi daří jednotlivé scény – tokijskou, barcelonskou, berlínskou, vídeňskou či londýnskou – výstižně charakterizovat, neopomene zdůraznit, že jeho pohled je neúplný a subjektivní. Autorské texty i rozhovory se snaží improvizaci představit nikoli jako žánr či scénu, ale jako rejstřík rozmanitých tvůrčích i posluchačských taktik založených na aktivním přístupu, otevřenosti, citlivosti k proměnám a přesvědčení, že proces je cennější než produkt. Proluky a slepé uličky provázejí jakoukoli tvorbu a volná improvizace nám ukazuje, že tato místa nejenže stojí za průzkum, ale navíc nás mohou i obohatit. Akcentováním momentů, které se většina hudební produkce snaží odsunout stranou, se z koncertu, tedy komunikační situace, v níž vystupující a publikum často jen vzájemně naplňují svá očekávání, může stát nepředvídatelné zvukové dobrodružství.

Že se žádné správné dobrodružství neobejde bez nudných úseků, jsem si po x-té uvědomil na nedávném pražském koncertu Richarda Youngse. Šlo o performanci, která by se těžko dala označit za improvizační, nicméně jako celek byla založena na ostrých výrazových střizích, vedoucích k opakovanému znejišťování obecenstva, a důležitou roli v ní hrály i okamžiky, kdy se nedělo doslova nic. Pro mě osobně to bylo nejnapínavější hudební vystoupení za hodně dlouhou dobu, v nepočetném publiku se však našlo i pár nudících se jedinců. Koncert probíhal ve foyer MeetFactory, a protože vstupní dveře při každém dovření hlasitě třískly, organizátoři je radši nechali dokořán: rušivé údery byly eliminovány a místo nich nastoupily zvuky projíždějících vlaků, autobusů, tramvají a aut. Během koncertu mě napadlo, že bych si mohl objednat grepovou limonádu s vodkou, ale objednal jsem si ji bez vodky. Pomalu jsem srkal svůj nápoj a pohybem po místnosti jsem si reguloval intenzitu venkovního rámusu i směr, jímž vstupoval do zvuků vznikajících na pódiu, šťastný a spokojený, že jsem na to kápnul. Improvizace je schopnost užít si vodku s grepovou limonádou bez vodky!

Bez iluzí i naděje

Psychologie války podle Jamese Hillmana

„Válka je základem lidského bytí,“ říká americký psycholog James Hillman, který působil na curyšském Institutu C. G. Junga a je považován za klíčového představitele archetypové školy jungovské psychologie, ve své pozdní práci Válka a její strašlivá láska (A Terrible Love of War, 2004). Válce jakožto jedné z odvěkých lidských činností zoufale potřebujeme porozumět – to se však podle autora nestane, pokud s ní nesestoupíme do „podsvětí“ a zároveň ji nespatříme v její nejoslnivější záři. Zdá se, že boji podléhá vše, i náš slovník. Dokonce i samotné psaní knihy je analogií války – a v daném případě to platí navýsost, protože jinak by Hillman fenomenalitu zkoumaného jevu nebyl schopen zprostředkovat. Základem je podle něj odhalit a připustit si lásku k válčení: „Nemůžeme nikdy zabránit válce nebo smysluplně mluvit o míru a odzbrojení, pokud nevstoupíme do této lásky k válce.“

Stále probíhá

Cílem textu je nemilosrdně rozbít všechny iluze, útěchy a útočiště před krutou pravdou věčnosti války a její nezměnitelnou nelidskostí. Klíčem k jejímu porozumění může být pouze průzkum nepochopitelné iracionality, s níž se člověka zmocňuje a skrze niž jej ovládá. Za lidmi a jejich konáním stojí mocné, těžko přemožitelné síly: „Všechny války jsou táž válka, protože válka stále probíhá.“ Její původ podle amerického psychologa spočívá v mytologických událostech, tkví v povaze a vůli bohů: „Bůh nestojí nad scénou nebo za ní a neřídí, co se děje. On je to, co se děje.“ Autor se nezabývá teodiceou ani politikou a historicitou, ale pouze psychologií a metafyzikou války samotné ve spojení s všeprostupující imaginací.

Hillman uvádí, že lidské dějiny válčení normalizovaly, umožnily mu vstoupit do jazyka, myšlení i běžného chování; válečné konflikty ostatně vykazují všudypřítomnost i stálost v průběhu času. S tím je spojena také jejich přijatelnost– obecně vzato lidé válku akceptují a projevují ochotu se na ní podílet včetně její další expanze: „Cílem války není nic jiného než její vlastní pokračování, pro které je však nezbytný nepřítel.“ A je-li nepřítel zlý, všechny prostředky proti němu jsou dobré. Proto také boje nikdy nekončí. Válka existuje v souladu s čímsi v lidské duši (již Hillman interpretuje nesubstančně optikou jejích projevů a utváření), co se bezprostředně netýká pouze agrese, sebezáchovy či soudržnosti. Z tohoto důvodu neobstojí zjednodušené teorie války (v nichž se jako příčina jeví například patriarchát, což je ovšem podle autora spíše důsledek) a na ně vázané úsilí o její vymýcení (všimněte si, že už výrazy, jež jsme nuceni v této souvislosti používat, nás vracejí do světa násilí). Ostatně i český filosof Ladislav Klíma v díle Svět jako vědomí a nic (1904) tvrdil, že let na Mars není utopií, ale mír mezi národy ano. Idealismus spatřující příčiny konfliktů pouze v egoistickém kořistnictví jedinců a sociálních vazbách problém jen banalizuje.

Dotek pekla

Válečná realita s sebou přináší něco, co se nezúčastněnému pozorovateli jen těžko přijímá – fascinaci. Zpětně k ní patří také studium válek, obliba válečných filmů a beletrie, sběratelství militarií či rekonstrukce bitev (sotva se však na takové akci bude podílet někdo, kdo strávil byť jediný den v opravdové řeži). Nabízí se otázka: pokud člověk válku nezažije, přichází o něco bytostného? Sám mohu potvrdit, že noční ostré střelby motostřeleckého pluku v sobě mají cosi infernálního, je to pravý dotek pekla. Ale co třeba bombardování? Má i ono své kouzlo? Podle Hillmana je válečná zkušenost transcendující – ve válce jsem bytostně altruistický, ontologie války aktivuje plný potenciál odpovědnosti. Uvnitř hrůzy je navíc přítomná krása jiného řádu, které člověk podléhá a rozhoduje se jí sloužit. Vznešenost války nelze najít v ničem jiném, spočívá totiž mimo rozum, v absolutním chaosu.

Hillman, jenž se narodil v roce 1926 (a zemřel sedm let po vydání knihy), vychází i z vlastních zážitků – část druhé světové války prožil jako zdravotník u námořnictva. Ovlivnila ho ale také specifická zakořeněnost mentality obyvatel Spojených států v občanské válce, jejíž stopy jsou patrné i v dlouhodobé afinitě americké společnosti k násilí. Patologickou závislost na zbraních autor vysvětluje magickým myšlením, jde o „kouzlo proti paranoidním úzkostem, které pronásledují americkou psyché“. Země sice překypuje zlými skutky, ale „dokud mám svou zbraň, duchové mě nedostanou“.

V této souvislosti Hillman upozorňuje, že míra světového násilí závisí do značné míry právě na Spojených státech (není však pochyb, že náhradníci by se našli bleskově). Teze, že násilnost americké společnosti souvisí s populární kulturou, však podle Hillmana neobstojí, protože násilí zde bylo rozšířeno vždy. Specifická je podle něj neschopnost Američanů porozumět svým nepřátelům, jak to vidíme třeba na zoufalém nepochopení islámského světa ze strany amerických politiků.

Průchod bludištěm

Významnou roli ve válce sehrává také náboženský rozměr, neboť člověk je neustále ve „válce“ se světem, zlem, ale třeba i svým tělem, a tuto zkušenost pak zhusta přenáší na jiné lidi, národy či náboženství. Víra nás vede do války a zažehává ji svým fanatismem. Ohledně podstaty války a jejích perspektiv zůstává Hillman skeptický. Válka podle něj představuje nadčasovou sílu, do jejíhož smyslu lze jen pronikat, úplné porozumění nicméně není možné. Proto i psaní o válce je ve výsledku deprimující – autor i čtenář mají být na konci otřeseni.

Četba Války a její strašlivé lásky připomíná vzrušující průchod bludištěm plným dramatických svárů tezí a antitezí, v němž je třeba se neustále vracet zpět. O mimořádné inspirativnosti textu ostatně nejlépe svědčí to, že i dvacet let po svém vydání zneklidňuje. Jaký je ale závěr Hillmanových vývodů o válce? „Války budou pokračovat; nepřestanou a nezmění se. Mrtví budou padat k zemi jako vždy.“ Nezbývá než upustit od iluzí o naději, lásce, míru a rozumu. Řekl bych ale, že nás to nezbavuje povinnosti válkám bránit a nutnosti zachovat si ideály. Jestliže války žijí v nás, jsme to zase jen my, kdo se s nimi může vyrovnat.

Autor je literární historik a kritik.

I feel fine on Stochov

„Ty asi nebudeš zdejší, co?“

„To nejsem.“

„A co tě sem přivedlo?“

„Mě zajímá Stochov.“

„Tak to děláš chybu! Protože jak se někdo sčuchne se Stochovem, tak z toho kouká malér.“

Stojím u baru pivnice U Raka a chci si objednat pivo, jít s ním ven na náměstí a cucat ho při koncertě kapely The Beatles Revival, jednoho z vrcholů série akcí s názvem „100chovské kulturní léto“. V hospodě je frmol, a než na mě přijde řada, zapřádám řeč s šedesátníkem, který tu v naprostém klidu usrkává kafe.

Zvenku sem mezitím doléhá hlas Luďka Maulise alias Johna Lennona: „Hej, potkal jsem včera na Stochově tu tvoji kočičku, říkala, že tě má pořád ráda, že je to pořád dobrý,“ načež se ozvou první slova a akordy písně She Loves You.

„Prý jsou z Kladna,“ zavedu řeč na kapelu.

„Jojo. Jsou dobrý, ale už je to takový profesorský, ne jako v dobách, kdy začínali.“

„A jak dlouho hrajou?“

„Strašně.“

Se sklem mě paní hospodská nesmí pustit dál než do podloubí, a tak vezmu zavděk pivem v plechu. Je to krušovický ležák, pivovar leží jen patnáct kilometrů odtud. Vycházím na Mírové náměstí, kam v horký nedělní podvečer přišlo minimálně sto padesát, možná dvě stě lidí, další sledují dění z oken a balkonů bytovek. Starší si posedali na přinesené pivní lavice, někdo si našel místo na obrubě kašny, ostatní stojí. Mladí jsou tu ve výrazné menšině proti lidem zhruba ve věku beatlesáckých písniček. Chtěl jsem působit nenápadně, ale jednu drobnost jsem podcenil – když nepočítám vystupující, ze všech mužů jsme tu jen asi tři, kdo na sobě nemají šortky. Ale co už, zatím si mě stejně nikdo nevšímá.

Dívám se na hudebníky v typických černých oblecích, bílých košilích a kravatách a napadá mě, jestli existuje nějaká spojitost Liverpoolu se Stochovem. Mezitím ale první písnička skončí a John Lennon teprve teď pořádně vítá publikum: „Dámy a pánové, kapela The Beatles Revival z hornického a dělnického města Kladna přijela sem, do hornického a dělnického města Stochova, aby tady zahrála něco málo písní z let šedesátých, od kapely, která si říkala The Beatles!“

Přísně vzato byl Stochov hornické město jen pětatřicet let. Městem se oficiálně stal až v roce 1967, kdy si liverpoolská čtveřice nechala narůst dlouhé vlasy a nahrála album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. A těžba uhlí na Kladensku skončila v roce 2002, pár měsíců po smrti kytaristy George Harrisona. Fáralo se tu ale mnohem dřív, a jak je vidět nejen tady, hornická identita se zarývá hluboko a jen tak nemizí.

„Každý rok jezdil malý Kamil na prázdniny k babičce a dědečkovi do Stochova,“ začíná pozapomenutá dětská knížka Jeden den prázdnin z roku 1949, jejímž autorem je básník a výtvarník Jiří Kolář a dojemnými ilustracemi ji doprovodil Kamil Lhoták. „Malý Kamil“ je tak trochu on sám a trochu malířův tehdy osmiletý syn – oba totiž strávili v jednom ze stochovských domků podstatnou část života. (A taky bych to mohl být já: kluk totiž umí vyjmenovat všechny zastávky vlaku z Prahy včetně všelijakých dopravních zajímavostí.) Většina dnešního Stochova ale tehdy ještě neexistovala. „Stochov je malá obec na kopci nedaleko Lán, poblíž železnice vedoucí z Prahy do Rakovníka,“ pokračuje vyprávění. „Ve Stochově je prastarý dub, zasazený dle pověsti před tisíci lety při narození svatého Václava.“

Svatý Václav se narodil v roce 903 nebo 907, ale neví se kde. Legenda praví, že to bylo na zdejším hradišti, což dokonce dalo vzniknout nepříliš věrohodné etymologické teorii, podle níž název Stochov znamená „sto chův“, které se o malého Přemyslovce měly starat. Svatováclavský dub u kostela stále ještě stojí a je možné, i když ne moc pravděpodobné, že opravdu pamatuje národního světce. Má už jen jednu větší živou větev, ale všiml jsem si, že za jeho obřím dutým kmenem už je zasazen nový, záložní doubek.

Od doby svatého Václava se tu ale zhruba tisíc let vlastně nic zásadního nestalo. Tvář kraje změnila až průmyslová revoluce a těžba kladenského uhlí. Stochov dlouho zůstával vesnicí, zatímco kolem rostly haldy a těžní věže, jak je zachytily Lhotákovy ilustrace a Kolářův text: „Obrovité kouřící komíny šachet trčí v blízkém okolí jako sochy mávající smutečními prapory. Mávající ve dne i v noci, neboť v dolech se dělá bez přestání a pod zemí, kde pracují havíři, je stále tma a počasí stále stejné, bez jara a bez léta, bez podzimu a bez zimy.“

Brzy nato se Stochov dostal do literatury znovu: „Aby šla Rézka k rodičům na Stochov, na to nebylo pomyšlení,“ píše druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký v románu Rudá záře nad Kladnem. „Zvykla si příliš na město. Je do luftu, ráda si zatancuje, ráda se parádou pochlubí, a co na Stochově? Tam mimo ten Svatováclavský dub nemají nic kloudného.“ To už ale bylo rozhodnuto o tom, že se Stochov zásadně rozroste. V sousedních Tuchlovicích se otevíral důl Nosek a nové horníky bylo potřeba někde ubytovat. A tak se na náhorní plošině za vesnicí začalo stavět sídliště, které dnes tvoří většinu Stochova, včetně náměstí.

Jde o poměrně vzácný urbanistický celek vybudovaný na zelené louce, nebo spíš na polích místních sedláků. V osvětové knize Architektura všem z roku 1956 je vyfocený model, jak měl tehdy rozestavěný komplex vypadat. „V socialismu jsou architektura a urbanismus jediným pojmem,“ hlásá popisek pod fotografií. Jenže tam, kde podle modelu měl být park a vyhlídka s obeliskem, zůstává dodnes pruh pole, podél něhož parkují auta, a ve svahu pod ním je zahrádkářská kolonie, kolem níž jsem v potu tváře procházel cestou od nádraží pod městem. I tak je ale potřeba uznat, že většinu tehdejšího záměru se podařilo naplnit. Cihlové bytovky, některé se socrealistickou výzdobou, jiné střídmější, jsou dnes obklopené vzrostlými stromy a kompaktní obytný celek stojí bokem od hlavních silnic, takže v ulicích je místo a klid. Parkovacích míst na náměstí není ani málo, ani příliš, a většinu plochy na rozdíl od mnoha českých měst skutečně tvoří veřejný prostor. Dnešní koncert kladenských Beatles proto nic neruší, leda šplouchání fontány.

Možná hrají profesorsky, ale musím uznat, že nápodobu původního zvuku zvládá kapela výborně, dostala za to ostatně i ocenění na revivalové přehlídce v Liverpoolu. Baskytarista se dokonce naučil hrát levou rukou jako Paul McCartney. Jen už začíná být vidět, že se dostávají do věku, kterého se Lennon ani nedožil. Letos mají za sebou Antverpy, Essen nebo Lanzarote, včera ale hráli v Libušíně o dvě obce vedle a Lennon by se rád chlubil historkami o svých mladických avantýrách na Stochově, jenže paní Maruška z kulturáku mu to prý zakázala. I tak ale lokální reference předcházejí každé druhé písničce: „Přátelé, všude se říká: jedu do Prahy, do Brna, do Plzně, ale jenom tady na Kladensku říkáme na Kladno a na Stochov. A my teď zahrajeme písničku z roku 1964, která se jmenuje I Feel Fine, nám je na Stochově taky fajn, takže ne ‚in Stochov‘, ale ‚on Stochov‘. I feel fine on Stochov!“

Několik starších párů pod pódiem začíná decentně tancovat. Objevuje se taky místní šoumen. Ví, že ho tu znají, takže může vylézt na pódium a nechat se z něj po dobrém vyhnat. Po koncertě, kdy se lidé rozcházejí a ti zbylí se koncentrují kolem dvou hospod, se na mě zadívá a prohlásí: „Tebe neznám!“ Ale po pár slovech jsem neoficiálně přijat, vklouznu do pivnice a sedám si prozatím s tureckou kávou za dvacku k nejmenšímu stolku.

Dva chlapíci po padesátce, už trochu připití, tu probírají práci sekuriťáka v pražské Bílé labuti. „Tak to vyděláš víc, než utratíš, super!“ haleká jeden na druhého přes uličku. „Jo,“ odpovídá druhý, „já jsem spokojenej člověk.“

Koncem letošní zimy město zažilo velkou událost. Vyšla totiž kniha Temná strana Stochova, která na dvou stech šedesáti stranách „vypráví historii stochovského zločinu a četných neštěstí“ a prokládá ji přetištěnými zprávami z dobového tisku. Jejím autorem je Josef Archmann, mimo jiné správce živé facebookové skupiny o historii Stochova. Když jsem si knihu chtěl v květnu koupit, musel jsem si pro ni zajet přímo k němu do jedné ze stochovských bytovek. Náklad knihy, vydané v nakladatelství Gelton z Nového Strašecí, už byl totiž skoro rozprodaný, a teď je pryč i první dotisk. Prodalo se šest set kusů – to znamená, že ve městě, kde žije pět a půl tisíce obyvatel, si ji koupil aspoň každý desátý obyvatel, což se dá označit za mimořádný úspěch. Křest se měl původně konat v muzeu, ale na poslední chvíli ho přeložili do kulturáku. „A ještě že tak,“ řekla později paní, snad Maruška, která zrovna zavírala sál po víkendovém dětském představení. „I tady lidi stáli až ven.“

Možná, že za úspěchem stochovské knihy stojí i tematika hrůz a neštěstí, která lidi přitahuje tím spíš, když se jich nějak týká. Dvě nejdelší kapitoly jsou věnovány jednak tragédii na dole Nosek, kde při požáru v roce 1960 přišlo o život v důsledku otravy kouřem dvacet horníků, a potom kriminálnímu případu, jehož těžiště sice leží v Praze, ale pro pachatele si policie v květnu 1985 přišla na internát stochovského hornického učiliště. Jedním z místních učňů byl totiž takzvaný spartakiádní vrah. „Uvedl, že vždy v neděli nebo v poslední den státního svátku řekl matce, že odjíždí na internát,“ píše se v Temné straně Stochova. „Místo toho však chodil celou noc Prahou a hledal oběť.“ Během tří měsíců tak šestnáctiletý učeň napadl, znásilnil či zabil jedenáct žen. Někdejší učiliště tu stále stojí a funguje, jen už pod názvem Střední škola služeb a řemesel.

V hospodě se nakonec zaseknu. Dávám se do řeči se stejným chlapíkem jako předtím, jen už nepije kafe, ale pivo. Dovídám se, že žil v zahraničí, částečně se živil jako malíř, ale vrátil se na Stochov. Patří vlastně k první generaci, která se na sídlišti narodila. Její rodiče tehdy přicházeli z blízkého okolí, ale i z Moravy, někteří o své vůli, jiní ne tak docela: „Naši fotrové byli propuštění vězni, seděli za věci, jako bylo třeba ilegální překročení hranic. Když se to trochu uvolnilo, pustili je s tím, že tu dostanou byt, ale půjdou na šachtu.“

Zatímco dochází pivo, přidává se k nám servisní technik eskalátorů, přemýšlivý člověk, který nejdřív překonává ostych před zdánlivě „odbornými“ rozhovory. Z vyprávění obou mužů získávám dojem, že Stochov byl před rokem 1989 sice formálně vzorné hornické město, ale v lecčem si žil po svém. Technik vypráví, že měli štěstí na progresivní češtinářku, která s nimi četla My děti ze stanice Zoo hned poté, co kniha vyšla česky, což bylo v roce 1987. Oba mě ujišťují, že se tu pořád něco děje a že město funguje v zásadě dobře. Já mezitím paní hospodské chválím interiér provozovny – obložení s imitací korku a pestrá výzdoba, žádná sterilní šeď, jaká zachvacuje už i maloměstské podniky –, jenže ani tak se žádné další pivo zázračně neobjeví. Pak už hovor meandruje od pěších túr po Slovensku k horolezeckým závodům ve Slaném, od křivoklátských lesů k historce o inženýrovi z jaderné elektrárny Temelín, který propadl Timothymu Learymu a LSD. Nakonec se ukazuje, že jsem se musel vypravit do Stochova – pardon, na Stochov –, abych se tam při zavírací hodině hospody U Raka dověděl, že v Praze za pár týdnů hrají Kraftwerk.

It’s been a hard day’s night. Jak se někdo sčuchne se Stochovem, kouká z toho malér. Budím se v jednoduchém pokoji při tenisové hale, kde mě včera za pár stovek ubytoval sám prezident místního tenisového klubu, „celoživotní Stochovák“. Vyhlédnu z okna: venku už praží slunce, na hřišti běhají školní děti, za ním se táhne pole a v pozadí rozeznávám zástavbu sousedního Nového Strašecí.

Stochov je plánovité město neplánovité krásy, říkám si, když se procházím po jeho okrajích. Na sídlišti je sice příjemně, ale o původní estetický ráz přišlo se zateplením – vedle sebe jsou tu na domech z šedesátých let oranžové, pomněnkové, skořicové nebo citronově žluté omítky. Nejpěkněji je možná tam, kde Stochov zničehonic přechází do polí, zahrádek a strání, kde vedou nezpevněné cesty, v květnu tam kvetou šeříky a v červnu bezy. Jen haldy a komíny z Lhotákových obrázků už tu nejsou. Zato je tu obří hranatá logistická hala firmy Andreas Schmid Group, která zabrala pět hektarů pole, na druhou stranu ale pomohla Stochovu vyrovnat se s koncem hornictví. Město tu změnu nakonec zvládlo, a i když je Praha blízko, většina lidí má stále práci tady na Kladensku. Prstenec relativního blahobytu v satelitech, který s sebou nese naprostou závislost na metropoli, se sem šíří jen pomalu.

Na nádraží seběhnu pěšinou mezi zeleným obilím, kterou nenajdete ani na mapách.cz, nejspíš proto, že vede přes koleje, a proto je ilegální. Dřív se stanice jmenovala Lány a uchoval se tu salonek prezidenta Masaryka, kterého sem při jeho poslední cestě přivezl pohřební vlak. Vlastně se na zdejším nádraží uchovalo leccos ze starších dob – jako bych se vracel do vyprávění o cestě malého Kamila na prázdniny do Stochova. Chvíli je mi líto, že musím vyrazit opačným směrem.

Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14–15/2026. Připravil Michal Špína. Redakce Michal Špína a Ondřej Klimeš. Ilustrovala Ladislava Gažiová, grafická úprava Lukáš Fairaisl, jazyková korektura Věra Becková. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Jakub Spevák: Všetko, čo som ti nestihol povedať

Komunistický příběh různosti

S Molly Pucci o raných dějinách KSČ

Vaše první kniha byla o tajných službách v druhé polovině 20. století, zatímco nyní jste se vrátila k dvacátým letům 20. století. Postupujete jinak, než je běžné, proti proudu času…

Asi bych měla říct něco málo o tom, jak jsem se dostala k československým dějinám, což je i trochu osobní příběh. Začala jsem ruskými a východoevropskými studii, učila jsem se češtinu spolu s němčinou a ruštinou a fascinovaly mě některé unikátní aspekty role Československa v rámci východního bloku. Ač mě tento blok zajímal jako celek, vždycky jsem si uvědomovala, že Československo je unikátní případ. To se týkalo zejména literatury. Miluju satiru, humor a texty psané disidenty, které obsahují řadu intelektuálně zajímavých a stimulujících věcí. Zkrátka, podle mě mělo Československo unikátní politickou a kulturní trajektorii.

Kam vás tento zájem dovedl?

K bohaté kultuře politické kritiky a disentu i k otázkám po tom, jakou podobu měl komunistický stát a proč. Ve své první knize jsem se věnovala období po roce 1945. Ve své současné monografii jsem se rozhodla podívat zpět v čase, i proto, že řada postav, které jsem zkoumala v období po roce 1945, zahájila svou činnost ve dvacátých či třicátých letech – jako třeba Vladimír Clementis, kterého znáte z procesu se Slánským. Ptala jsem se, kým byli předtím. Jak se stali známými? Takových postav je celá řada, už se jim věnovaly i odborné práce, ale studií o nich není zrovna závratné množství.

Po roce 1945 byla KSČ jednou z největších komunistických stran – a byla jí vlastně už v meziválečném období. Toto období mě zajímalo, protože se v něm odehrálo tolik pozoruhodných věcí! Mezinárodní propojení, avantgarda, kreativní myšlenky přesahující hranice… Rozumět lépe meziválečnému období by nám umožnilo také lépe pochopit období po roce 1945. Je pozoruhodné vidět, jak v něm působily – anebo naopak nepůsobily – meziválečné tradice. Pokud jde třeba o vícenárodnost, vztah mezi politikou a kulturou, internacionalismus nebo roli intelektuálů ve straně – v tom všem existovalo mnoho kontinuit a také mnoho diskontinuit.

KSČ byla ve dvacátých letech velmi zajímavou stranou. Byla třetí nejpočetnější v Kominterně, a to v absolutních číslech, samozřejmě po sovětské a pak také po německé komunistické straně (i oproti ní ale byla silnější v poměru k počtu obyvatel). Byla větší než například francouzská komunistická strana, o Polsku nebo Maďarsku ani nemluvě.

Je tu opravdu hodně co vysvětlovat. Začala jsem tím, že jsem se zaměřila na stranu nikoli z hlediska ideologie nebo rozporů v ideologii, ale spíš širších cílů. První kapitola mé knihy, která se věnuje ideologii, je především výkladem snu o sjednocené levici, o tom, že se konečně spojí všechny možné frakce na levici. To je ostatně problematika, kterou i dnes důvěrně známe a dokážeme pochopit její přitažlivost i obtíže s ní spojené. V KSČ byli mnozí, kteří se domnívali, že levici oslabila válka, nacionální fragmentace a vnitřní spory. Chtěli proto vytvořit společný rámec pro dělníky, intelektuály, umělce, novináře…

Strana ale také hlásala nesmiřitelný rozkol s dosavadní levicí…

Ano, působí to paradoxně, protože komunisté v zásadě říkali: odtrhněte se od sociálních demokratů, abyste vytvořili sjednocenou levici. Když ale čtete komunistické noviny z roku 1921 a po něm, zjistíte, že dál tiskli myslitele Druhé internacionály. Ve stranickém tisku KSČ vycházeli všichni významní sociálnědemokratičtí autoři, stejně jako hlavní anarchisté. Někdy šlo o myslitele, kteří souhlasili s bolševiky, ale byli to i tací, kteří s nimi nesouhlasili.

Docela mě to překvapilo, čekala jsem, že jakmile komunisté vytvoří stranu, budou číst už jen Lenina, Lunačarského, Bucharina a tak dále. Ale jejich tisk byl ve skutečnosti mnohem eklektičtější. Setkávaly se tu různé tradice. A to platí i ohledně takzvané národní otázky: existovala česká socialistická tradice, ale ta se potkávala s německou či maďarskou tradicí, přičemž se od sebe dost lišily. Myslím, že velkou část přitažlivosti KSČ tvořilo právě propojování rozrůzněných proudů.

Experiment přitom nespočíval v ničení levicových tradic ani v představě, že budou nějak očištěny, ale spíš v představě, že se shromáždí pod jednou střechou a podaří se z nich vytvořit syntézu. Což souviselo s tím, že i sama Moskva a Třetí internacionála jako symboly úspěšné revoluce přitahovaly lidi z různých prostředí.

Ti ale přijímali novou, leninskou identitu, nebo ne?

Myslím, že leninismus byl spíš způsobem, jak sjednotit různé proudy, které se v KSČ setkávaly a diskutovaly jeden s druhým o jeho obsahu. Jasný obsah leninismu dala až koncem dvacátých let vzpoura mladých radikálů v čele s Gottwaldem, Švermou, Kopeckým a několika dalšími, kteří zastávali názor, že leninismus je řešením problémů levice. Zároveň se jednalo o řešení problému mezinárodního sjednocení. Leninismus totiž poskytoval společný jazyk, politickou kulturu i sdílený soubor symbolů a postupů, zatímco marxismus se zdál příliš roztříštěný a příliš spojený se sociální demokracií.

KSČ dvacátých let byla nicméně mnohem širší silou. Mnoho jejích členů přitahoval příslib usilovat o starší cíle, ale v rámci novější struktury. To se samozřejmě mezi lety 1921 a 1929 měnilo. Nicméně myšlenka sjednocení lidí z různých národů a různých ideologických prostředí dala KSČ velkou sílu.

Tento pohled je pro českého čtenáře poněkud překvapivý. Máme představu o homogenitě leninismu a dějiny KSČ se nám zužují na dvě jména a stereotypy s nimi spojené: Bohumír Šmeral, který měl stranu vytvořit jako jakési pokračování sociální demokracie, a pak Klement Gottwald, který ji „bolševizoval“, tedy stalinizoval. Podle vás ale byla situace mnohem různorodější…

Ano, a musím říct, že mě to překvapilo, protože jsem čekala, že narazím přesně na to, o čem jste mluvil, tedy na představu, že jediné řešení je SSSR, a prostě se řiďme tím, co říkají. I takový postoj tam byl. Ale připomeňme si, že komunisté překládají ze začátku i Trockého a pak Bucharina. A musíme mít na paměti, že SSSR sám nebyl jednotný. V té době přece probíhala ruská revoluce, pak ruská občanská válka a budování sovětského národa. Takže když hledáme ono mytické sovětské centrum, tak tam vlastně není. Místo něj najdeme boje na život a na smrt, které nastaly v době Leninovy nemoci a po jeho smrti.

I tak mě ale překvapilo, nakolik různé levicové tradice v KSČ stále pokračovaly. Říkala jsem si: Cože? Oni pořád četli Kautského, Luxemburg, Kropotkina? A Kropotkin je stejně zásadní autor jako Lunačarskij? A musela jsem se ptát proč.

K čemu jste dospěla?

Vztah komunistů k sociální demokracii byl zvláštní. Potřebovali zdůraznit rozdíly, ale zároveň soupeřili o voliče, brali vážně masovost a snažili se oslovit co nejvíce lidí. Takže posléze akcentovali společné rysy, kladli důraz na dělníky, na vládu dělníků. Zároveň jsem si uvědomila, že KSČ v té době jednala jinak než jakékoli jiné komunistické strany. Ve vytváření ne zcela ortodoxního kánonu myslitelů hrál roli, řekla bych přímo zásadní roli, Stanislav Kostka Neumann, a tento široký kánon existoval v kultuře i politice.

To, co rekonstruujete ve dvacátých letech, by tedy šlo označit nečekaným souslovím „komunistický pluralismus“.

Ano. To ale také znamená nutnost dělat řadu kompromisů. A právě tam to začíná být zajímavé, protože myslím, že právě to vysvětluje Gottwalda a jeho důraz na centralismus a jednotu. Pluralismus je totiž něco, co je celkem obtížné mobilizovat a militarizovat, což se stalo akutním v druhé polovině dvacátých let s nástupem fašismu a potřebou budovat proletářskou armádu proti němu. A to nejde, pokud neustále jenom diskutujete o své různosti a o tom, čí model vlastně uplatňovat. Strana je pak mnohem méně efektivní jako politická zbraň, a právě to bylo jádro kritiky přítomné u mladé generace komunistů mezi lety 1924 a 1929. Takže pluralismus ano, ale zdrojem radikalizace byla právě reakce na něj.

Zároveň tu byl ještě jeden zdroj plurality: KSČ byla stranou více jazyků, více národů a národností. Byli v ní Češi, Němci, Slováci, Rusíni, Židé, Maďaři…

Nejsilnějšími skupinami byli Češi a Němci, a ti podědili velmi silné sociálnědemokratické tradice, vycházející z předválečných sociálnědemokratických organizací, spolků a novin. Tyto formy organizace KSČ v zásadě převzala a stavěla na nich. Nešlo jen o konkrétní struktury, ale také o osobní vazby mezi lidmi, o akce jako letní tábory pro děti a další způsoby socializace.

Z jistého hlediska bylo tou nejrevolučnější věcí na KSČ spojenectví mezi Čechy a Němci, zejména v době krátce po roce 1918. KSČ šla proti představě, že tyto národy mají odlišné zájmy a jejich strany by se měly organizovat odděleně. Tato tradice byla po druhé světové válce pochopitelně ztracena, ale ve dvacátých letech byla velmi silná a byla to jedna z hlavních odlišností KSČ od ostatních stran. Navazovaly na to i teoretické úvahy o protestantismu jako společné česko-německé raně novověké revoluci. O česko-německých tématech a obecně „národnostní otázce“ v KSČ píše v českém prostředí velmi zajímavě historik Jakub Vrba.

KSČ byla snad jedinou stranou, která pokrývala celou národnostní strukturu Československa. Jak fungovala tato pluralita?

Působila tu také tradice rakouské sociální demokracie, která byla rovněž vícenárodní. Šmeral byl přímý pokračovatel této tradice – v zásadě šlo o federalizovanou stranu s mnoha národními tradicemi pod jednou střechou. Myslím, že původní Šmeralova vize pro KSČ byla hodně inspirována právě touto představou, že centru by měla náležet relativně malá role a většina moci by měla spočívat v různých jazykově vymezených částech takové federace s vlastními strukturami. Samozřejmě ale, že za touto růzností byla jednota spočívající v myšlence komunismu, která všechny svedla dohromady.

Jak dvacátá léta postupovala, představa o jazykové federaci se rozplývala. V různojazyčných novinách už nebylo tolik odlišných myšlenek, ale spíš stejné myšlenky v různých jazycích. Různé jazykové struktury se nicméně rozpadly až během války a v reakci na válku. Ale to už je téma pro jiného historika.

Váš popis KSČ evokuje pohled na střední Evropu, který je hodně odlišný od Kunderovy verze.

Kundera píše svůj esej v první půli osmdesátých let, po dekádách diktatury a během sovětské okupace Československa. Definuje v něm střední Evropu kulturní diverzitou, intelektuální svobodou a pluralitou, právě tak jako mnohonárodnostní povahou. Komunismus oproti tomu ztotožňuje do značné míry s Ruskem, které je založené na uniformitě, represi a potlačování národních kultur. Je to polemický text, napsaný v kontextu studené války.

V čem se podle vás mýlil?

Nemyslím si, že se přímo mýlil, ale vycházel ze specifické historické situace a zkušenosti. A tento obraz se velmi často projektuje zpět, na celou dobu existence komunistických stran. Což platí i obecněji: na meziválečnou situaci neustále přikládáme studenoválečnické narativy. Tím ale riskujeme, že přehlédneme mnohé z toho, co bylo pro meziválečné období unikátní a co je charakterizovalo. Má kniha byla inspirována úsilím uniknout nástrahám tohoto přístupu. Dlouho jsem si ale neuvědomovala, že klíčový je především jiný pohled na sovětské Rusko, samozřejmě aniž bych ignorovala jeho význam. Nechci tvrdit, že na Rusku nezáleželo, samozřejmě, že na něm hodně záleželo, ale nerozhodovalo o všem ani nefungovalo jako model, podle kterého by se všechno řídilo. Inspirovalo především jako experiment, nejradikálnější politický experiment na světě. Důležité byly také konverzace s německými či francouzskými soudruhy. Nebyli to zdaleka jen Rusové…

A právě tady jsem zaujala hodně jiný pohled než Kundera. Pro něj jako by komunismus a střední Evropa byly protiklady. Já se ale domnívám, že ve dvacátých letech byly silně propojeny a přesně ty kvality, které Kundera přisuzoval střední Evropě – jako vícejazyčnost, kulturní experimenty, intelektuální angažovanost a národnostní různost –, byly tím, co charakterizovalo KSČ a co mnohé její členy přitahovalo na SSSR. Ten totiž nabízel mnoho odpovědí na dlouhodobé problémy a aspirace, jimiž se tehdy zabývali.

To nás přivádí k dalšímu tématu. KSČ té doby a struktury kolem ní byly svého druhu kontrakulturou, na níž se podíleli i někteří z nejvýznamnějších umělců své doby – od avantgardních poetistů a surrealistů až po tvůrce proletářského umění a starší generace původně sociálnědemokratických spisovatelů. Není to další rys pluralitní tváře tehdejší KSČ?

To je další věc, která mě překvapila. Opět vám ji nevysvětlí zaměření na Sovětský svaz – kánon byl velmi různorodý a narazíte na velmi různé intelektuály a tvůrce přitahované po první světové válce k představě silné alternativy. Válka pro ně diskreditovala staré politické instituce i kulturní formy, a tak hledali nové. Ruská revoluce přišla právě v tento moment. Je tedy logické, že přitahovala mezinárodní avantgardu. O umění se vedla řada debat – o míře nezávislosti umělecké práce, o tom, jak by měla být integrována do struktur strany a podobně.

I komunistická kultura tedy byla mezinárodní?

Velmi zajímavým žánrem pro rozumění komunistickému hnutí té doby jsou cestopisy, zejména ty líčící cesty do SSSR, ale také do Francie, Německa, USA, případně svědectví o pomoci zahraničním komunistům s útěky přes Československo. To všechno vytvářelo mnohonárodnostní svět, který pak zrcadlily komunistické noviny a časopisy.

Mezinárodní propojení se projevovalo také v solidaritě proti státní represi.

Represe buržoazním státem byla pochopitelně dalším velkým tématem. Organizace Mezinárodní rudá pomoc překládala řadu materiálů do němčiny a češtiny, včetně memoárů, vězeňských deníků a záznamů z politických procesů. Tyto žánry pak byly velmi důležité pro antifašistické hnutí. Sítě proti represím, které se mohly relativně otevřeně organizovat v podmínkách demokratického Československa, odlišovaly fungování KSČ od komunistických stran v represivnějších autoritářských zemích. V tom se KSČ naopak podobala komunistickým stranám ve výmarském Německu do roku 1933 nebo ve Francii. V řadě zemí, třeba v Jugoslávii, Polsku, Rumunsku, Bulharsku a mohla bych pokračovat, byly komunistické strany zakazovány. KSČ oproti tomu mohla využívat parlament, měla masový tisk a členskou základnu, to vše legálně.

Zároveň ale čelila represím. A právě význam práva, právníků a právního aktivismu je pro mě jedním z největších výzkumných překvapení. Často vnímáme komunisty jen jako nositele revoluce, která svrhne stát a veškerou legalitu i existující instituce. V praxi ale vidíme využití státu a práva ke zpochybnění nerovností a represe. Právníci se účastnili politických procesů, kampaní za občanské svobody, pomoci uprchlíkům i pomoci zakazovaným politickým stranám v zahraničí.

Nicméně, i když KSČ mohla operovat legálně, její členové čelili zadržování a věznění na základě různých důvodů, od hranic svobody slova v republice – volali třeba po svržení kapitalismu či konci buržoazního státu – až po stávkové boje. Právní aktivismus, který se kolem podobných kauz rozvíjel, mě velmi zaujal. Momentálně píšu novou knihu o tom, jak vypadal v USA. Tam působila jedna z nejvýznamnějších poboček Mezinárodní rudé pomoci, International Labor Defense. Šlo o jednu z hlavních organizací věnujících se občanským právům, přičemž se programově zaměřovala na chudé, kteří si nemohli dovolit právníky, bojovala za občanská práva Afroameričanů a podobně. Tyto kauzy byly zároveň publikovány a šířeny mezinárodně, staly se konkrétními příklady západních nespravedlností vůči dělníkům. Byly to velmi protizápadní narativy. Existovala samozřejmě také sovětská pobočka Mezinárodní rudé pomoci, která šířila mimo jiné informace o tom, jak strašný je život v Československu. A to všechno v době, kdy byl v SSSR stalinismus… I takové byly rozpory meziválečného komunismu.

Komunitní bohatství jako cesta z krize

Lidé chodí přes most, to já půjdu brodem

STŘEDA

1. PLNOU PAROU VLÁROU

Jedu domů po Vlárské dráze, trati, která už v době Rakouska-Uherska propojila Moravu a Uhry, Brno a Trenčianskou Teplou. Umím zastávky zpaměti, spěšný vlak směr Brno odjížděl z Uherského Hradiště zároveň s vlakem, kterým jsem několikrát týdně jezdila domů z atletických tréninků. Cestou ze zastávky v Havřicích, části Uherského Brodu, slyším cinkání přejezdu. To se můj vlak na brodském nádraží vystřídal s rychlíkem na Prahu.

2. NAPOSLEDY JSEM TU BYLA HLÍDAT MALOU NETEŘ

Muselo to být koncem února. Fína měla v prosinci čtyři roky. Pohádala se se mnou, jestli se správně říká nátělník, nebo košilka. Já říkám nátělník všemu, ona tvrdila, že nátělník je pro kluky. Chlubila se novými náušnicemi, uši jí nechala propíchnout její babička z Čech.

Lilo jako z konve, a tak jsme šly do dětské herny. Pokaždé ke mně přiběhla celá zadýchaná, pověděla mi, odkud zrovna slezla a že se mám dívat, protože zase někam vyleze nebo se sklouzne. Když nějaký rodič řekl: „Pozor, nechte nejdřív sklouznout holčičku“, přišla mi oznámit: „Když jsem neměla náušnice, pletli si mě všichni s klukem, a teď si mě zase pletou s holkou.“

3. V LEDNU JSEM MĚLA ČTENÍ V MÍSTNÍ KNIHOVNĚ

Přišli moji strýcové, prateta, bratranci, sestřenice, rodiče. Se všemi kromě dvou lidí jsem byla příbuzná. Knihovnice vzpomínala na mého bratrance, který v knihovně pravidelně zapomínal aktovku. Měla už uložené číslo na tetu. Pracovala na úřadě a aktovku si po práci vždycky vyzvedla.

ČTVRTEK

4. PROBUDÍM SE V POSTELI, VE KTERÉ UMŘEL MŮJ DĚDA

Nebo to nebyla tahle? Na bílou peřinu dopadá slunce. Je posledního dubna. V Havřicích na hřišti stavěli májku už včera, dneska se budou pálit čarodějnice. Já půjdu do sekáče. Zítra bude zavřeno, První máj!

Máma před odjezdem do práce sedí s kafem v kuchyni. Sednu si naproti s čajem a ona koukne na moje pravé předloktí a řekne: „Toto máš nové, to tu minule nebylo“ a vrtí hlavou. Mluví o tetování, mezi rostlinami a šlahouny přibyla jedna černá čára táhnoucí se od ramene k dlani.

„To skoro nic není,“ bráním se.

„To pokaždé přijedeš s něčím novým?“

Ignoruju to. „Pojedu do sekáče, chceš něco?“

5. ŘÍKÁM JEN BROD A VŽDYCKY VÍM, KTERÝ MÁM NA MYSLI

Uherský Brod: Podle místního zpravodaje nejvíce úmrtí v říjnu, nejméně pak v srpnu. Srpen v Brodě bývá krásný.

Uherský Brod: Všechno je mnohem menší, než si pamatuju z dětství. Bazén, obchody i celé město.

Uherský Brod: Smrk, na kterém se o skautských dnech stavěla lanovka, už tu není. Skáceli ho a do pahýlu vytesali hlavu Komenského.

Uherský Brod: Webkamera, živý přenos z čapího hnízda. Poznámky: 30. 3. přiletěl první čáp, 31. 3. přiletěl i druhý čáp.

Uherský Brod: V jedenáct dopoledne se usmívám na zedníka. Ze střechy domu u pumpy spadne na zem skřidla. Kdybych řekla taška, nerozuměli by mi tu.

6. KAŽDÝ ČTVRTEK MAJÍ V SEKÁČI 75% SLEVU

Všechny kamarády a kamarádky, kteří sem za mnou přijedou, beru nakupovat sem. Každý týden tu mění zboží a postupně ho zlevňují, až na pátečních deset korun za kus.

Procházím regály, hledám věci pro sebe, pro rodiče, pro kamarády. Prý se to tu bude na konci května po dvaceti letech zavírat. Nemám odvahu se prodavaček zeptat, a tak bez váhání beru všechno, co se mi líbí. Batikované tričko, dva bílé nátělníky, kalhoty pro mámu, kraťasy na léto.

V prodejně nakupuje aspoň deset lidí. Věšáky jsou plné, pod oknem stojí tři koše, jeden se spodním prádlem, druhý s kravatami a třetí s plyšáky. Ve dveřích se objeví paní a zdraví prodavačku: „Idu kolem, tož aspoň pozdravím. Dneska si tu sama?“

Prodavačku ale jeden pán vyruší dřív, než stihne odpovědět. Prosí, jestli by mu nemohla rozepnout knoflíky na košili, má prý „haksnu v hajzlu“ a nejde mu sundat. Povídá: „To chcu zkusit, potřebuju nějakú tmavú košulu do lesa, aby na ní nebylo vidět špinu.“

„Tož ukažte,“ řekne prodavačka a pomůže mu. Pak si všichni povídají. Já stojím v kabince a poslouchám. Někdy si přeju být tu taky doma jako oni, abych se mohla se všemi bavit, ale mezi místní jsem nikdy nezapadla. Doma jsem tu byla na loukách a v lese, ne ve městě.

7. KOLIK POLICAJTŮ JE POTŘEBA NA VÝMĚNU ŽÁROVKY?

Sedím v kavárně s počítačem a pracuju. Na uších mám sluchátka, aby se mnou nikdo nechtěl mluvit. Vím přesně, který stůl je nejblíž zásuvce a co si objednat, abych na to měla. Není tu levněji než v Brně. Před kavárnou stojí nabourané auto a policejní dodávka.

Když jsem byla malá, musela jsem se tu bavit s policajty třikrát. Jednou, když jsme s bratranci házeli petardy do odpadkových košů a oni zrovna projeli kolem. Podruhé, když jsme mezi odpadky u garáží našli štěně jezevčíka. Nakonec nám zůstal, nechtěli jsme ho nechat na stanici. A naposledy, když jsem jela na kole bez helmy a oni mi vypustili obě duše a já šla pět kilometrů domů pěšky.

Proto se jim dnes vyhnu obloukem. Sedám na kolo a jedu domů. Je čas oběda. Na radniční věži zvoní Černý Janek. Musím se mamky zeptat na pověst o něm, už si ji přesně nepamatuju.

PÁTEK

8. MOJE MÁMA TU ŽIJE UŽ ŠEDESÁT LET

Černý Janek byl prý Maďar z vojska, které tehdy obléhalo město. Když chtěl v noci vyšplhat na hradby po laně, zazvonil místo toho na zvon a vzbudil stráž. Město se probralo a útoku se ubránilo.

„A kdy to bylo?“

„To si najdi na internetu, já su hlava děravá,“ mávne máma rukou.

9. CO MAJÚ ENOM V BRODĚ A INDE NE

„Brod je v kopcu! Aj náměstí je dole kopcem. Ale šak aj tím je pěkný,“ začne máma. Nedaleké Uherské Hradiště leží na rovině, jezdí se tam mnohem víc na kolech, zatímco v Brodě jsem vždycky jedna z mála.

„Ale zas je tu trochu přeautováno. Všeci všady jezdíja autem a pak sa v městě nedá ani hnút,“ stěžuje si. Můj rodný dům stojí pod kopcem, a tak máma jezdí do práce na elektrokoloběžce, šlapat do kopce by prý nechtěla.

„A Komenského má Brod, šak to víš, to ti vykládat nemosím,“ dodá, když se chci vrátit k jedinečnostem města.

10. VIVAT COMENIUS

Před muzeem stojí bronzová socha Komenského v nadživotní velikosti od Vincence Makovského. Já a moji spolužáci jsme celý první stupeň měli legraci z říkanky: Jan Amos Komenský / skákal z okna na ženský / jednou skočil na býka / roztrhl si pytlíka. Všichni odjinud znají jiný konec: Jednou skočil na ženskou / udělal z ní Komenskou.

U muzea leží park, kam chodí děti z mateřské školy na dopolední procházky. Před pár lety jsem tu odposlechla jejich otázky:

„To je Pán Ježíš?“

„A on už je mrtvý?“

11. JAN AMOS BY ZAPLAKAL

V kulturáku z dob pozdního socialismu se každý rok konala naše školní akademie. Všechny učitelky a učitelé si stěžovali, jak je kulturní dům postavený a že má zbytečně moc malých místností a žádnou pořádnou zkušebnu. Zvenku je to několik kvádrů poskládaných kaskádovitě za sebou, ale to je pořádně vidět jen na leteckých snímcích a zezdola to těžko někdo ocení. Na mojí poslední akademce v deváté třídě jsme jako absolventstvo hráli scénku s hláškou „Hoří škola, pojďte přikládat!“, kterou jsem vymyslela já, znala jsem totiž holku, co to fakt řekla a dostala za to poznámku: Když hořelo, přikládala. Takovou holkou jsem si taky přála být, a tak jsem sbírala jiné vtipné poznámky. Například jedna z šesté třídy zní: Marie se opět chovala velice nevhodně u křížové cesty, prosím o domluvu. V Brodě jsem vychodila katolickou základní školu, v deváté třídě jsem měla jedinou dvojku, a to z náboženství.

Když naše scénka skončila a my jsme se chystali uklánět, spolužačka v roli ředitelky školy s kroucením hlavy pronesla závěrečnou repliku: „Jan Amos by zaplakal.“

12. MĚSTO NAD PEKLEM

Uherský Brod leží v podhůří Bílých Karpat, které se oproti velké části povrchu republiky formovaly v jiném geologickém období a mají odlišný charakter krajiny. Jako by nezapadaly do zbytku Česka, tak jako já nezapadám sem. Téměř v každé ulici, na každém rozcestí a každé louce stojí boží muka a starou češtinou je na nich napsáno, kdo a z jaké vesnice je daroval. Přímo z okna pokoje mám výhled na Velkou Javořinu a její vysílač. Město leží ve srážkovém stínu, deště od Slovenska se vyprší v Bílých Karpatech, ze západu nás zase „chrání“ Buchlovské hory (tak se tady říká Chřibům).

„Sme v dolině, všecko nám tu roste, aj víno, a přitom to je dvacet minut do hor,“ shrnuje máma. Pak dodává: „Máme tu inak než všade okolo. To je těma horama a nějakým teplým fénem nebo čím. Proto sa říká, že Brod stojí nad peklem.“

13. CO SA V BRODĚ VŠECKO DĚJE

„Růžencová púť, Karpatské slavnosti, Boží tělo, GastroFest, GulášFest, divadla, koncerty, přednášky, výstavy, pořád cosi.“

14. JAK SA TU ŽIJE

„Dobře. Čím dál lepší!“

„A jak to?“

„Všecko máme, Tesco, Kaufland, Lidl, aquapark, kino, polikliniku, zubařa, školy, školky. To za nás nebývalo, to až ty sas narodila.“

15. PŘI OTVÍRAČCE TESCA JSEM SI ROZBILA NOS

Bylo mi šest. Běhala jsem po prodejně a ztratila se mámě, kterou jsme se sourozenci přemluvili, aby nás sem vzala. Spadla jsem na šedivou podlahu z leštěného betonu a rozbila si nos. Krev jsem si utřela do tmavých džín v pánské sekci.

16. POVÍDÁ SE, ŽE V AQUAPARKU VYLOVÍ KAŽDÝ ROK DESÍTKY POUŽITÝCH KONDOMŮ

Aquapark tu stál dřív než Tesco, ale ten „black hole“ tobogán je novější. Když jsem na něm poprvé jela, bála jsem se. Byla vidět jen tma, do které jsem se řítila.

17. UHERSKÝ BROD V PODOBENSTVÍ

Vzpomínám si, jak jsem v létě 2019 stála na mostě nad kolejemi a dívala se na brodské nádraží, zpomalené vedrem a nedostatkem stínu, a přemýšlela, co mi brání skočit. Zavolala jsem své jediné kamarádce z Brodu a ona si se mnou povídala, dokud za mnou nepřišla. Tehdy mě od úzkostí a depresí zachránilo zářijové stěhování do Brna.

Most spojuje centrum města s Kauflandem a další zástavbou. Přes koleje to bývalo kratší, pak tam postavili betonovou zeď. Stejná kamarádka o ní napsala podobenství: „Když vám někdo postaví zeď přes cestu do Kauflandu, nejlepší, co možete udělat, je sa jim na tu zeď vychcat a jít do Tesca,“ říká prorok. Pokud jste celý život chodili brodem, těžko vás někdo naučí chodit přes most.

18. DUCHOVNÍ ŽIVOT V UHERSKÉM BRODĚ

Máma chodí do kostela každou neděli, o sobotách pomáhá s úklidem, je i mezi lektory, kteří čtou při mších z Písma. Jedna z největších událostí roku je tu růžencová pouť.

„Tady je sice kostel zasvěcený Neposkvrněnému početí, ale ten oltář nalevo, šak víš který, ten je Panny Marie Růžencové a nad ním Černá madona, akorát její kopia, originál ukradli a majú ho v Polsku v Čenstochovéj.“

„Ale patronkou Brodu je svatá Justýna?“ ujišťuji se.

„Ona ho sice podle legendy založila kněžna z Volenova, to je u Suchéj Lóze. Téj sa v zimě zjevila Panna Maria a řekla jí, ať dá postavit kaplu tam, kde vykvete růžový keř. A ten vykvetl tam, jak je dneska klášter. A svatá Justýna tu má ostatky v dominikánském klášteře, ale to už nevím, jak to s ňú bylo.“

19. V DOBÁCH ČESKOSLOVENSKA

Sedíme s mámou na zahradě, táta kolem chodí v montérkách, chystá se séct. Dál mámu vyslýchám. Zajímá mě, jestli bylo něco jinak, když nás se Slovenskem nedělila státní hranice. Vtom se táta posadí k nám a poslouchá. Oba rodiče se shodnou: „To sa zas tolik nezměnilo. Ale jak už byly hranice a eště nebyl ten Schengenský prostor, to sme museli třeba na Žítkovú přes celníky, když byla zavřená naša silnica.“

Táta, který celý život jezdil kamionem, popisuje, jak někdy strávil i dva dny čekáním na hranicích v koloně, kousek od domova. A pak dodá: „Potom, když hranice zrušili, museli dát celníkům jinou práci, tak zavírají černé pálenice.“ Táta nářečím tolik nemluví, jeho maminka, moje babička, byla učitelka a u nich doma se mluvilo spisovně.

20. PO KOCÚROCH AJ PO ŠPAČKOCH SA STŘÍLALO

„A kdybyste měli na Brodě něco změnit?“

„Já bych nic neměnila,“ přizná máma a táta s ní po chvíli přemýšlení souhlasí, nic jim tu prý neschází.

Dole u řeky se táhne továrna České zbrojovky. Stojí tu už od třicátých let. Kdybych mohla něco změnit já, zbavím se jí, ale rodiče trvají na tom, že bez ní a pracovních míst, která vytváří, by tu nebylo tak dobře. Navíc mají strach z Ruska. Bez zbrojovky by to prý nešlo.

„Každý měl v rodině někoho, kdo dělal ve zbrojovce,“ shrnuje máma. „To sa vždycky říkalo, ten dělá na motoroch, ten na leteckéj, teďka už nevím, co sa tam vyrábí.“

„Možná zbraně pro Trumpův ICE?“ neodpustím si. Četla jsem, že Babiš odtud Trumpovi daroval pistoli s výrobním číslem jeho roku narození.

„Šak zbrojovka má pod sebou aj americký Colt, tož asi jo,“ pokrčí máma rameny. Ona tam nikdy pracovat nechtěla, ale pracovali tam její bratr i táta.

„Vzpomínám si, jak se z fary střílelo na holuby na kostele. Doufám, že už se to nedělá,“ řeknu. Ráno jsme spolu s rodiči u slepic pozorovali mládě hrdličky. Jeho rodiče nahoře na ořechu hlídali všechno kolem a houkali hu-hů-hu.

„Už asi ne, ale šak dřív to bylo jinak,“ brání se máma. „To nebylo jak dneska, že sa kočky kastrujú a proti špačkom máš sítě. Kdo dělal ve zbrojovce, měl vzduchovku. Aj pistolu sme doma měli. Když sa objevil túlavý kocúr, už sa střílalo, aby nebyly koťata. A stejnak byly.“

21. JAK SI BROD PAMATUJÍ CÍZÍ LIDI

„Nejdřív, jak tu dva dny hořela ta skládka pneumatik, to bylo všady v televizi. No a pak ta brodská střelba, to už Brodu nikdo neodpáře, ale o tom nevím, estli chceš psat, estli sa to hodí.“

Na požár pneumatik si vzpomínám i já. Máma nás s bráchou pustila podívat se blíž pod podmínkou, že schováme nos a pusu pod tričko. Z kohoutku nám ten den tekla černá voda, doteď nevím, jestli to mohlo s požárem souviset.

Před jedenácti lety při útoku střelce v Brodě zemřelo osm lidí. Chodily mi smsky, jestli jsem v pořádku. Byla jsem ve škole a na tréninku a dlouho jsem nechápala, proč mi všichni píšou. Doma jsem si ještě v botách sedla k televizi a všechno sledovala.

Pomník obětem střelce tvoří průchod, který vede přímo do prodejny Pepco. Restaurace se po tragédii nikdy znovu neotevřela.

Tahle událost jako by dodala Brodu nechtěnou výjimečnost. Můj bratr hodně cestuje a už dlouho nežije v Česku. Když mu rodiče domlouvali, aby zůstal doma nebo aspoň v Evropě, kde je bezpečno, odbyl je tím, že zastřelit by ho mohli i tady.

22. VELKÝ SESUV PŮDY V SEDMAŠEDESÁTEM

Táta s námi sedí u stolu a poslouchá. Do Brodu se přistěhoval z Bojkovic po svatbě.

„Eště byl ten sesuv půdy na Maršově. To už bylo dávno. Tehdy sa postavily pro lidi nové baráky v Brodě na Ružákově. Na Maršově už sa stavět nesmí, sou tam akorát ty chalupy, co nespadly.“

Ružákov se říká části města, kde stojí desítky identických řadových domů, krychlí s břízolitovou omítkou.

Vzpomínám si, že z Maršova děti vozil do školy taxík, protože tam kraj zrušil autobus. O moc víc toho o Maršově nevím, snad jen, že nad ním v poli stávala cedule s nápisem Zákaz pohřbívání zvířat. Napadne mě, že se tam v sobotu projedu na kole, jestli tam ještě je. Dopiju hrnek čaje, koukám do poznámek. Táta se vrací k sečení a máma se chystá plít záhonky.

Myslím na to, jak s nimi rok od roku mluvím méně a méně a jak se naše příběhy vzdalují, až i na rozhovor, který by se dřív odehrál jen tak, potřebuju zadání.

SOBOTA

23. JÁ A BROD SE ZNÁME DVACET SEDM LET

Můj poslední den tady, večer pojedu do Brna. Chystám se na výlet na svém zdejším kole. Dofoukám duše, vyvezu ho z podvrátí (to je průjezd do dvora uzavíraný velkými vraty, typický pro slovácké domy) a nasednu. Projíždět městem na kole je, jako by mi někdo před očima promítal filmy z vlastních vzpomínek, které s každou další ulicí a výhledem znovu vyplouvají na povrch.

24. CO SE STALO NA TROPICU, ZŮSTANE NA TROPICU

V polovině kopce stojí sokolovna, kde býval Tropic Club. Poprvé jsem dovnitř nahlédla asi ve třinácti. Vybavuju si ulepenou podlahu a jak jsem poprvé tancovala u tyče. Historky z Tropicu se ve škole vyměňovaly jako cenné zboží. V roce 2013 ale jeden kluk spadl přes zábradlí balkónu a několik měsíců strávil v nemocnici. Na nic se tehdy nepřišlo, nikoho neobvinili a Tropic jel dál. Zavřel až po zavedení protikuřáckého zákona, když přišel o třetinu zákaznictva.

25. ZA KOSTELEM JE KAŠNA

Jedu nahoru k Lapači, tak se říká části Brodu, kde stojí atletický stadion a nad ním nový hřbitov. Vyhnu se tak náměstí a centru města, ale stejně koutkem oka vidím věž farního kostela. Podle letopočtu, který je na ní napsaný, dodnes umím římské číslice. Za kostelem stojí kašna, jako malí jsme po mši z jejího dna lovili mince a s mokrými rukávy si je rozpočítávali. Jedna pro mě, jedna pro bráchu, jedna pro bratrance. Měla jsem si je vzít všechny. Kluci si mohli vydělávat ministrováním na pohřbech, čím jsem ale měla vydělávat na Gormiti já?

Když na kole vyšlapu kopec, kde rostou nové domy a ulice, jak se město zvětšuje, dívám se lidem přes ploty do zahrad. Víkendové děti u novostaveb si stavějí hrady z hromad zbylého písku ve vjezdech.

26. RADĚJI ZEŠÍLET V UHERSKÉM BRODĚ

Jedu polní cestou, dolů do Maršova nezajíždím, nechtělo by se mi pak šlapat zpátky. Cedule se zákazem pohřbívání zvířat už tu nestojí. Přemýšlím, kolik jich mám pod nohama a jaké by to bylo, vyrůstat v odlehlé osadě, v chalupách, které ustály sesuvy půdy. Na chvíli mě zamrzí, že dětství na samotě se mi do života nevešlo a vyrostla jsem v Havřicích nalepených na Brod.

Do Brodu jsem chodila do školy, skautu, hudebky, florbalu, fotbalu i kostelního sboru. Pořád se něco dělo. Dětské dny, koncerty, divadla. Spolužačky jsem vodila k mámě do práce na faru, kde byla venku trampolína a ve sklepě bedna tatranek a fruk. Chodila jsem i na Tři krále a za sbírku jsme pak mohli bruslit nebo do kina. Jako starší jsme s kamarády skákali parkur na havřickém nádraží. Jednou ročně přijely kolotoče a my si výpomocí na stavbě „odpracovávali“ volňásky.

A i když jsem tehdy snila o samotách, útěcích a dobrodružství jinde, v Brodě mi bylo dobře. Dokud jsem byla dítě, patřila jsem tam. Můj svět sahal od Uherského Hradiště k Bojkovicím a od Valašských Klobouk ke Zlínu a dál nebylo nic, jen snění živené příběhy z televize.

Zlom přišel v mých čtrnácti. Odmala jsme museli každou neděli do kostela. Později mi máma dovolila chodit místo ranní mše na večerní. Sice jsem pokaždé odešla z domu, ale málokdy jsem došla až do kostela. A když ano, tak jen na chvíli, abych věděla, o čem bylo kázání, kdyby mě máma náhodou vyslýchala.

Když jsem se místo mše jednou domluvila s kamarádkou, že půjdeme do aquaparku, narazila jsem tam na tetu s bratranci. Doma mě čekal výprask a mámino zklamání. Moje malé město mě zradilo. Nebylo úniku, vyrostla jsem z něj a potřebovala jsem zmizet jinam. Brzy potom jsem šla na střední do Uherského Hradiště, i když tam nikdo z mojí třídy nemířil.

27. V PŘÍKOPĚ NA JEDNÉ STRANĚ KVETOU PAMPELIŠKY A NA DRUHÉ UŽ ODKVÉTAJÍ

Dojet až na hranici CHKO Bílé Karpaty na kole ještě trvá, ale mám radost z krajiny. Bolí mě netrénované nohy, ale jedu dál. Míjím louky, kde se tráva seče jen dvakrát za rok. Zastavím se u studánky, kterou hlídá jeden z místních Ježíšů na kříži. Na kopřivách u božích muk se pasou mšice. Za další zatáčkou mě čeká výhled na zelenou mozaiku luk a lesů.

Abych se necítila během střední tolik sama, chodila jsem po bělokarpatských loukách a učila se určovat orchideje a další rostliny. V dálce stále vidím čtyři věžičky a bílou budovu sila. To je Brod. Přepadne mě známý pocit, který jsem si v sedmnácti zapsala do deníku: každým krokem se domovu vzdaluji a každým krokem se k němu přibližuji.

Lidé nežijí ve filharmonii

S Petrem Leškem o architektuře (nejen) na maloměstech

Jak jste se dostal k tématu architektonického rozvoje v menších sídlech?

Někdy kolem roku 2012 byly komunální volby a na všech billboardech se řešila jen dvě témata – psí hovínka a nepřizpůsobiví. Přišlo mi jako průšvih, že tématem není kvalita vystavěného prostředí. Tenhle termín používám radši než slovo architektura, protože to někteří vnímají s předsudky. Jak řekl jeden starosta: architektura je beton, sklo a ocel, a to on nechce… Každopádně je to chyba i nás architektů, protože jsme rezignovali na svou společenskou úlohu. Nechci idealizovat první republiku, ale zdá se mi, že tehdy byli architekti ve veřejné diskusi daleko aktivnější, zatímco v devadesátkách jsme vyklidili pole. Vypráví se, že architektka Alena Šrámková byla asi měsíc kooptovaná v poslanecké sněmovně a pak prohlásila, že se na to může vykašlat a jde zase kreslit baráky. Architekti se asi báli, že budou nařčeni ze sociálního inženýrství. Takže zpráva byla jasná: běžte s debatou do prčic, teď si bude každý dělat, co chce…

Zpracoval jsem tedy pro Českou komoru architektů teze ke komunálním volbám. Ty od té doby aktualizuji a rozšířil jsem je na všechny volební úrovně. Chtěl jsem ale problematiku kvality vystavěného prostředí poznat do hloubky, a tak jsem se přihlásil na doktorát a věnoval se městským architektům malých a středních měst – mimo jiné i proto, že pocházím z Písku. V Praze je navíc téma kvality prostředí hrozně těžké prosadit, takže jsem se zaměřil na menší obce. Je spousta srovnávacích žebříčků, jak se žije v metropolích, ale mimo ně jako by nic nebylo. Převládá názor, že jinde budou kopírovat to, co se děje ve velkých městech.

Proč vznikl spolek Pojďme dělat město?

Na doktorátu jsme uvažovali o pořádání studentské konference. Spojil jsem se s lidmi, kteří ve Žďáru nad Sázavou dělali akci s podobným tématem a pozvali mě jako hosta. Navázali jsme tedy na jejich první ročník a od té doby se rozrůstáme. Snažíme se ale o neformální atmosféru, nechceme konferenci pořádat ve sterilních konferenčních prostorech ve velkých městech a tam pak lidem z malých sídel radit, co mají dělat. Radši se scházíme někde v terénu. Naposledy ve Vimperku jsme skončili opékáním buřtů a to mi přijde ideální.

Dají se menší obce nějak typizovat? Nejsou malá sídla různorodější než třeba globální metropole, které mohou navzájem přejímat různá řešení?

Co se týče kopírování idejí a strategií, není to vůbec tak jednoduché. Lidé z Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy už skoro patnáct let jezdí po různých metropolích, a když se ptám, co si z toho odnesli, většinou slýchám, že to, co viděli jinde, u nás nelze – typicky proto, že je v Praze rozhodování moc decentralizované. Já jsem přesvědčený, že by šlo realizovat mnohé, každopádně výsledkem je zdejší nekonečná debata, zda centralizovat, či ne, a reálně k žádnému významnému posunu nedochází.

Oproti tomu na malých městech – když to hodně zjednoduším – je to o lidech. Vše stojí na tom, zda je tam někdo, kdo má zájem a je aktivní. Rozhodování bývá flexibilnější, a když se chce, tak se toho hodně udělá. Možná se nepostaví hned obří projekt, ale vytvoří se třeba malé veřejné prostranství – a je to skvělé. Mrzí mě, že velká města u nás mají jen velké ambice, které je těžké uskutečnit, a zapomínají, že i jeden strom na nějakém plácku má výrazný lokální význam. Nemůžeme stavět jen velké projekty, protože lidé žijí právě na tom místním plácku, ne ve filharmonii. Vezměte si příklad Pražské developerské společnosti – už šest let plánuje ohromné projekty, ale zatím nevyprodukovala jediný byt.

Co se přenositelnosti týče, často zmiňuji příklad architekta Jiřího Tintěry. Ten odjel na doktorát do Tallinnu, kde se věnoval tématu smršťujících se měst, a stal se asi na deset let městským architektem města Valga na estonsko-lotyšské hranici, které má několik tisíc obyvatel. Řešili tam podobné problémy jako u nás a jeho práce si opravdu vážili, protože vnímali, že právě díky kvalitě prostředí tam lidé zůstávají, že právě to zachraňuje město před vylidňováním.

S čím menší města u nás dnes nejvíc bojují?

Časté téma je právě vylidňování. Bývá to ale relativní, protože lidé odcházejí třeba jen do vedlejší vesnice, kde si postavili domek, a do města pak dojíždějí. V nastavení kvality prostředí může architektura pomoct. Ale pokud v daném místě není práce, je to těžké. Zbývá možnost dojíždění a já vždy říkám, ať už se konečně postaví vysokorychlostní tratě a podporuje železnice, protože dálnice v tomhle moc nepomůžou.

Problém jsou samozřejmě i peníze, kterých nemají obce na svůj rozvoj dostatek. Obecní majetek často rozprodaly a teď nemají z čeho fungovat. Peníze nejsou ani na údržbu, natož na rozvoj. Řeší se to dotacemi, což je dost nešťastné. Funguje to totiž tak, že se někdo na ministerstvu zamyslí, na co udělat dotační titul, pak to čtyři roky připravuje, načež obce musí do roka dodat projekt ke stavebnímu povolení. Čím dál častěji se však ozývají hlasy, že je nutné mít nejprve nějaký plán rozvoje obce a až s ním řešit možnost dotace. Měli bychom být také mnohem odvážnější ve výběru daní z nemovitosti a daní obecně. Vždyť obce mnohdy nemají ani na údržbu silnic. Jak je to možné? Přece je nutné vybrat od občanů dost peněz na fungování města! Stále není v obecném povědomí, že obec je něco společného, na čem by se každý měl podle svých možností podílet. Není to žádná služba na objednávku.

Je v malých sídlech snazší zapojovat obyvatele do dění?

Nejsem úplně odborník na participaci, byl bych ale rád, kdyby probíhala kontinuálně. Moc se mi nelíbí takové ty ad hoc akce, kdy se občané svolávají jen k jednotlivým projektům. To už od začátku nastavuje nepříjemnou atmosféru, vedoucí spíš ke střetům. Měl by existovat kontinuální oboustranný tok informací mezi občany a vedením města. Štve mě, že PR mnoha obcí se smrsklo na vydávání radničního plátku, který lidé akorát házejí do koše. Výhodou vesnic a malých měst samozřejmě může být, že si tam spoustu věcí dokážou vyříkat. Velká města s tím mají problém. Líbilo by se mi, kdyby v rámci čtvrtí působili takoví streetworkeři, kteří by fungovali jako spojka. Věděli by, co se kde děje, předali by to „nahoru“ a těm „dole“ zase řekli, co se chystá nahoře. Tohle tu chybí a supluje se to těmi hurá akcemi typu „přijďte pozítří do základní školy a tam si budeme u pěti stolků povídat o tom, co chceme udělat“.

Má studentstvo zájem o téma architektury v menších obcích či o pozice městských architektů a architektek?

Když jsem asi před deseti lety propagoval právě práci městských architektů, měl jsem strach, že nebude, kdo by ji dělal. Ale mladší generace se k tomu podle mě staví velmi pozitivně. Nicméně před měsícem jsme k této tematice v Komoře architektů uspořádali setkání architektonických škol a bylo to pro mě trochu zklamání, protože vedení a vyučující to příliš nezajímá. Je těžké je přesvědčit o nových tématech z terénu.

Za zásadní považuji osvětu mezi mladými, podněcování zájmu o místo, kde žijí. Občané musí chtít kvalitní prostředí, jinak se situace nezmění a dál budeme pokládat za normální třeba to, že se v našich městech v létě vaříme jako raci.

Minulost bez statusu památky

Reportáž z Kopidlna

Na základní škole jsem seděl v lavici vedle velké nástěnné mapy České republiky, na níž se kromě standardních kartografických znaků nacházely také různé kresbičky ztvárňující regionální emblémy. Dodnes si dokážu vybavit obrázky klavíru, monumentálních skalisek nebo žiraf a nosorožců, které vyplňovaly plochu mého rodného kraje. Podobné mapy samozřejmě neaspirují na zobrazení strukturálních nerovností a i u ostatních oblastí se předvádělo to „hezké“, přesto jsem měl už odmala utkvělou představu Královéhradeckého kraje jako něčeho vznosného, malebného nebo atraktivního. Tomu nahrávají i přízviska největších měst – Hradci Králové se od meziválečného rozkvětu říká „salon republiky“, Jičín si především díky televiznímu seriálu o loupežníku Rumcajsovi vysloužil označení „město pohádek“ a Trutnovu se vzhledem k jeho poloze přezdívá „brána Krkonoš“. Ostatně i předobraz jednoho z nejznámějších českých literárních děl, idylizující Babičky, pochází z východočeského Ratibořického údolí.

Ani mapy volebních výsledků, které sice nepředstavují rozhodující indikátor kvality života, nicméně i při letmém pohledu mohou leccos prozradit, nenaznačují hlubší strukturální problémy – ve srovnání s jinými kraji zde neopanovalo hnutí ANO nadprůměrný počet obcí a měst. Horské oblasti, jako jsou Krkonoše či Orlické hory, si naopak (i vzhledem ke koncentraci vlekařů a majitelů penzionů) udržují pověst bašty ODS. Teprve na některých mapách sociálních nerovností se výrazně červenají dvě oblasti, ležící na opačných stranách kraje.

Prekérní pozice Broumovska, vycházející z polohy geografické periferie či sudetské minulosti, je obecně známá – a zároveň se jedná vzhledem k přítomnosti skalních měst nebo broumovského kláštera o oblast turisticky lukrativní a v posledních letech i kulturně vitální, což dokládá (bohužel neproměněná) nominace Broumova na Evropské hlavní město kultury 2028. Naopak jižní a jihozápadní část okresu Jičín představuje spíš přehlížené území na vnitřní periferii. Městečka jako Kopidlno, Libáň nebo Vysoké Veselí nelze jednoduše secvaknout pod regionální štítek, který by okamžitě vyvolal určitou představu – a ani jejich strukturální znevýhodnění není na první pohled patrné, protože řada map sociálních nerovností není natolik jemná, aby zachytila rozdíly uvnitř jednotlivých okresů.

Když jsme se školou jezdili z Hradce Králové směrem na severozápad, Kopidlno a okolí jsme obloukem míjeli, mířili jsme totiž za pitoreskní krajinou Českého ráje. Ani zkušenost žákovského závodníka orientačního běhu mi neumožnila seznámit se s tamějším koloritem. Jedná se přitom o sport, který má ve východočeské oblasti bohatou tradici a takřka každé maloměsto disponuje klubovým zastoupením – za osm let aktivního působení (což činí přes stovku závodů) jsem proběhal celý kraj křížem krážem, ale ke Kopidlensku jsem se ani nepřiblížil. Snad jedinou vzpomínku spojenou s Kopidlnem mám z chvíle, kdy jsme při návratu z rodinného výletu čekali na tamějším železničním přejezdu. Z blízké budky vyšel železničář v oranžové vestě a začal točit klikou. Manuální závory přitom nepředstavovaly nějakou retro atrakci, ale spíš pozůstatek minulosti, který ještě nestačil získat status památky.

Bezúčelná dominanta

Začíná období školních výletů, ale lokálkou na jednokolejce Jičín–Nymburk nás jede v dopoledních hodinách jen pár a já věkový průměr cestujících výrazně snižuju. V pozvolném tempu míjíme zastávky na znamení, jejichž velkorysé staniční budovy – přinejmenším v porovnání s dnešními přístřešky z plexiskla – jsou často zabedněné nebo přestavěné na obytné domky. Z řepkových polí občas vykouknou hlavičky vysoké zvěře. „Měla rakovinu, ale vylízala se z toho,“ zaslechnu od důchodkyň na čtyřsedačce za mnou, které se celou cestu baví o nemocech. Já se cítím celkem dobře. Lehkému pocitu nepatřičnosti se ale ubránit nedokážu – do krajiny, která je mi svou mírnou zvlněností a shluky remízů důvěrně blízká, přijíždím chtě nechtě účelově. A nejlépe detekovat problém.

Kopidlno oproti městům v Ústeckém či Moravskoslezském kraji nepatří k mediálně exponovaným místům, kam by si novináři jezdili pro „atraktivní“ fotografie sociální bídy. Přesto sem minulý rok zavítal redaktor z Aktuálně.cz, aby na příkladu dvou maloměst ukázal, „jaké rozpory v kraji panují“. Celý článek je nešťastně postavený na protikladu Kopidlna a Nové Paky, která je populačně čtyřikrát větší, takže srovnání postrádá relevanci už v základu. Dobrá třetina textu je věnována údajné neutěšenosti železniční stanice. Mně připadá úplně v pohodě – soupravy Regionova vážně nepovažuju za bůhvíjak „nekomfortní“ a zdejší čekárna představuje útulný maloměstský standard. Trochu mě zamrzí akorát vrčení automatických závor, kterým před několika lety ustoupily ty manuální.

K řadě dalších výrazných objektů města se smírný pohled zaujímá značně obtížněji – a to bohužel i k tomu, který představuje jeho pomyslnou dominantu. Už při pohledu do mapy si nelze nevšimnout šedé plochy označující industriální zónu, jež pokrývá značnou část katastru. Nepřehlédnutelná jsou také stříbrná válcovitá sila, teplárenský komín nebo potrubní most, který protíná celé město – a i když vyjdu mimo zástavbu, jeho narezlá konstrukce dál lemuje malebnou scenerii pasoucích se krav. Historie kopidlenského cukrovaru sahá až do 19. století, kdy jej po pár letech neefektivního hospodaření akciové společnosti převzal do vlastnictví šlechtický rod Šliků. Po roce 1948 se stal součástí národního podniku Východočeské cukrovary a v osmdesátých letech byla zahájena rozsáhlá modernizace a rozšíření závodu. Projekt se však do pádu režimu nepovedlo dokončit a po privatizaci už cukrovar nikdy neobnovil provoz. Ústřední areál dnes funguje jako shromaždiště pouťových atrakcí, teplárna žije maximálně ptačím švitořením a klikatý potrubní most, který oba objekty propojuje, sice donedávna sloužil alespoň k vytápění části kopidlenských domácností, dnes se však vine prostorem bezúčelně jako umrtvený úhoř. Velkou část města tak zaujímají prostranství, která ničemu neslouží a ke kterým se obyvatelé ani paměťově nijak nevztahují.

O složité situaci s pracovními příležitostmi se nejprve dozvídám od muže na náměstí, který mě požádá o cigaretu, ale ani po záporné odpovědi se ode mě neodvrací – a vyvalí na mě příhodu, ve které v nejasných kauzalitách figuruje pořádková pokuta, tři zaplacené potraty a touha po uříznuté hlavě. Teprve když se dostane z vypravěčského rauše, vyjasňuje se, proč v dopoledních hodinách čeká u hlavní silnice – měl ho zde vyzvednout odvoz na práci načerno, ale stejně jako včera nikdo nepřijel. Když se doptávám na možnosti zaměstnání přímo v Kopidlně, mávne rukou směrem k nádraží s komentářem, že „na pile už je plno“.

Kromě dřevařské firmy v Kopidlně nepůsobí žádný větší podnik a většina lidí dojíždí za prací do okolních měst, především do ještě menší Libáně – kde sídlí velký závod nadnárodní firmy Antolin, vyrábějící díly do automobilových interiérů –, nebo do okresního Jičína. Výjimkou prý ale není ani dojíždění do vedlejšího kraje – Mladá Boleslav jakožto hegemon českého automobilového průmyslu dokáže přitáhnout i obyvatelstvo z místa vzdáleného čtyřicet minut autem, respektive hodinu autobusem. Při pohledu na jízdní řády, obzvlášť ty víkendové, se nad vozy postávajícími snad před každým domkem nemám důvod podivovat.

Nově zavřeno

Zároveň by bylo nefér považovat Kopidlno za vyhaslé město – například nabídka občanské vybavenosti je na dvoutisícové městečko poměrně solidní. Chápu, že nad vietnamskými večerkami s nezřízenými potravinovými kolážemi ve výlohách se asi nikdo dojímat nebude, nicméně vzhledem k jejich množství (je jich tu hned pět), velkorysým otevíracím dobám a šíři sortimentu, který v řetězcových obchodech běžně nebývá, představují základ místních služeb. V jedné z nich si s dětinskou rozkoší vybírám jakýsi želé nesmysl jedovaté barvy, který mi u kasy prodává chlapec, jemuž snad nemůže být ani patnáct. Zároveň se přítomnost večerek zjevně nepere s tradicí specializovanějších prodejen – při příchodu na náměstí se cítím (ale pravda – jen trochu, na chvíli a za značného přimhouření oka) jako ve světě Poláčkových románů: řeznictví, ovoce a zelenina, domácí potřeby, květinářství nebo kadeřnictví s (dnes již staromódním) ženským jménem v názvu, pekařství, železářství, papírnictví a cukrárna, kde se na sjednocenou estetiku příliš nedbá, zato si člověk pochutná na zákuscích za takovou cenu, že kdyby se daný podnik nacházel v nějakém velkém městě, hned bych o něm přemýšlel jako o „negentrifikovaném“. V Kopidlně, kde dodnes funguje také trafika s původním logem Poštovní novinové služby (společnosti zaniklé v roce 1992), jako by takové označení působilo nadbytečně. Na stojáncích rozestavěných před ní se setkávají liberální tisk, chalupářská periodika i obálky s necudnými fotografiemi; jedna z bočních stran boudy zároveň funguje jako inzertní plocha. Nalepené papírky nabízejí k prodeji dámské jízdní kolo, jablka „bez chemie“ nebo „mastné“ (asi omyl nebo lokální podivuhodnost) plemeno králíků. Mé nadšení krotí paní prodavačka – trafika prý pravděpodobně brzy zavře.

To byl ostatně osud řady jiných kopidlenských obchodů, o jejichž dřívější působnosti se přesvědčuju na google street view, případně nacházím jejich relikty přímo v ulicích. Několik dělníků zrovna vyměňuje okna bývalého sekáče, zabedněná výloha jedné prodejny potravin přesvědčivosti cedule NOVĚ OTEVŘENO příliš nepomáhá a slouží akorát k vylepení plakátů lákajících na jičínské „mega koncerty“ kapel Komunál a Turbo. Nejuchváceněji stojím před antikvariátem. V zaprášené výloze sice vyšisované knihy doplňují také vypelichaní plyšáci nebo neuspořádané sady hrnců, přesto mi to vzhledem k místním podmínkám připadá jako donkichotský počin. Známky životnosti podniku jsou však od prvního pohledu minimální a na uvedené telefonní číslo začínající čtyřkou (jedná se tedy ještě o pevnou linku) se nedovolám. Tři králové zanechali křídový nadpis nad vchodem naposledy v roce 2016.

Provozu zbývajících prodejen může svědčit skutečnost, že náměstí protíná rušná silnice I. třídy spojující Jičín a Poděbrady. Přináší s sebou ale také permanentní hluk, který přívětivosti náměstí příliš neprospívá. Na stránkách města se pod záložkou „Historie“ píše o tom, že „na náměstí žila vrstva měšťanů, zatímco chudší obyvatelé sídlili na okrajích“. Dnes se zdá být situace opačná – zatímco město obepínají novostavby, na jejichž zahradách se vyjímají kvaziantické sloupky a řádí robotické sekačky, řada neomítnutých domků v centru působí zchátrale a pobíhají kolem nich děti v kroksách s utrhnutými poutky.

Kromě sociální pracovnice městského úřadu poskytuje v Kopidlně pomoc rodinám s dětmi v nouzi také Centrum SASanka, spadající pod oblastní charitu. Když se ptám sociální pracovnice Renaty Jandové, které má na starost místní pracoviště, na nejčastější problémy, s nimiž se obyvatelé na sociální aktivizační služby obracejí, těžko se jí vybírá jedna věc – SASanka pomáhá v řadě oblastí od vztahů v rodině přes školní docházku až po pomoc při vyplácení sociálních dávek, přičemž jednotlivé problémy se často překrývají. Vedoucí služby Kateřina Gölge upozorňuje, že v posledních letech zájem o služby narůstá – a jedná se čím dál častěji o složitější záležitosti, které možnosti SASanky přesahují a vyžadovaly by si multidisciplinární péči, obzvlášť v souvislosti s duševním zdravím. Vzrůstající socioekonomická frustrace se podobně jako v jiných periferních mikroregionech promítla i do výsledků parlamentních voleb – zatímco v roce 2021 v Kopidlně volilo ANO 35 procent občanů, minulý rok zde strana současného premiéra překročila padesátiprocentní hranici.

Trápící koncovky

Možná bylo cynické považovat za dominantu Kopidlna zkrachovalý cukrovar, když se ve městě nachází také novorenesanční zámek s anglickým parkem. Dnes v něm sídlí střední zahradnická škola a na její studenty narážím hned u vstupní brány – obědvají energiťáky a mrskají se mikinami. Pohybovat se až do devatenácti let v takto komorním maloměstském prostředí a ještě studovat tak specifické obory, jako je rybářství nebo rostlinolékařství, mi připadá jako unikátní zkušenost, ale oslovit je se zdráhám. Příliš se stydím.

Až později se spojuju s Michalem, který vyrůstal ve stejné obci jako já a který po deváté třídě zamířil právě do Kopidlna, kam se od nás jede vlakem skoro dvě hodiny. Rybářství bylo Michalovým koníčkem už odmala a vzhledem k tomu, že jiné střední školy s tímto oborem se nacházejí už jen v jižních Čechách nebo na Moravě, byl maturitní obor v Kopidlnu jasná volba. Ačkoliv se k samotnému městu staví spíše rezervovaně a označuje ho za „takovou větší vesnici“, období svého středoškolského studia si celkem pochvaluje. Na rozdíl od některých svých spolužáků sice už při nástupu věděl, že rybářství není jen o chytání ryb, ale především o jejich chovu, studium mu však poskytlo teoretický základ, díky němuž může „přijet na rybník, podívat se do vody a hned si udělat obrázek, co se tam odehrává“. Zároveň je zřejmé, že významnou roli sehrál i Michalův osobní zápal. Už během školy kromě praxí (kterých by prý mohlo být mnohem více) brigádničil v létě i před Vánocemi na místní pobočce Rybářství Chlumec nad Cidlinou. Hned po škole do ní nastoupil na plný úvazek a dnes tam působí třetím rokem, mimo jiné zaučuje současné středoškolské studenty. Ze svého ročníku je však jediný, kdo u rybářství – a zároveň v Kopidlně – zůstal.

Michal nastoupil na rybářský obor v době, kdy se na škole teprve rozjížděl, a v ročníku jich tedy bylo jen pár. Právě rodinná atmosféra mu vyhovovala – vzhledem k odlehlosti města a specifičnosti oboru, na který se dojíždí i zdaleka, byli téměř všichni na intru, viděli se od rána do večera, a člověk se tak „naučil vycházet s lidmi, s nimiž by vycházet ani nechtěl“, což považuje za dobrou zkušenost do života. Ještě před covidem, když ve městě fungovaly čtyři hospody, společně vyráželi na „zakázané pivo“. Dnes už je to s podniky, kam by se dalo večer zajít, složitější – zavřené hospody na sebe upomínají už jen výstrčemi s logy českých pivovarů a restaurace Na Radnici, kde jsem měl příležitost se dvakrát najíst, a dvakrát to bylo dobré a bylo toho dost, zavírá už ve čtyři hodiny odpoledne. Nedávno otevřené bistro Víno & cupcake si evidentně během krátké doby stihlo získat oblibu a v sobotu zavírá až v pozdních hodinách, načančané interiéry však pravděpodobně přitáhnou jiný společenský okruh než tradiční hospody v okolních vesnicích.

Místní komunitu scelují kromě divadelních představení ve funkcionalistické sokolovně nebo v areálu hokejového stadionu především sportovní události – v souvislosti s tím nepřekvapí, že se v minulých komunálních volbách do zastupitelstva dostaly strany pojmenované Hasiči nebo Kopidlno pro sport. Hned na několika místech ve městě narážím na fotbalové vývěsky, které za capslockem a trojicí vykřičníků vyzývají, aby se potenciální diváci stali „dvanáctým hráčem“ týmu. Rozpisy a statistiky jednotlivých utkání doplňují trenérské komentáře, přičemž glosátorský prostor je vždy velkoryse nabídnut i druhému týmu. Místní fotbalová poetika se skládá z obratů o „trápících koncovkách“, „klidu vneseném na kopačky“, „více než stoprocentních šancích“ nebo „oprávněně potrestaných hrubkách“. Nakládačka 14:0 od Robous se však nedá odbýt jinak než dvěma skleslými větami. O výsledky tu ale zas tak moc nejde – ostatně zápas B týmu trumfnul návštěvností ten áčkový. Hlavně že se něco děje.

Nesourodé překryvy

Na webových stránkách město nešetří sebechválou – „ušlechtilá historie“ zde prý „dýchá z každé uličky“. Nechci intenzitu tohoto dechu bagatelizovat, na druhou stranu potřeba v historickém okénku zmínit návštěvu Václava Klause s jeho chotí v roce 2007 naznačuje, že v novější historii se už vznešenost hledá náročněji. V zámecké zahradě se rozkládá majestátní (avšak veřejnosti – stejně jako zámek – až na výjimečné příležitosti nepřístupný) palmový skleník z roku 1894 podle návrhu Josefa Podhajského, který se inspiroval zahradní architekturou vídeňského Schönbrunnu, a dvě ulice svými názvy upomínají na uznávané hudební skladatele spjaté s místním regionem: Bédu Křídla a Františka Hilmara, který je autorem vůbec první tištěné polky. Jinak mi však připadá pro Kopidlno příznačné spíš nesourodé překrývání historických vrstev, které jako by znemožňovalo vnímat viděné skutečnosti památkovou optikou. Před gotickým kostelem sv. Jakuba Většího se z tavolníku vedle sebe vynořují kříž a betonový sloup někdejšího elektrického vedení, který ukřižovaného Krista převyšuje. Kosočtvercovou pamětní desku, umístěnou na okrové fasádě večerky na počest popraveného protestantského myslivce Tomáše Svobody, doplňuje kromě umělé kytičky a prázdného kahance také prorezlá cedule se sotva čitelným nápisem SUPER CENA MASA. Za oknem městské knihovny si všimnu dřevěného ozdobného rámu – a když zaostřím blíž, zjišťuju, že jeho prostředek nevyplňuje očekávaná malba, ale pseudohistorický svatební výjev vygenerovaný umělou inteligenci.

Podobnými zajímavůstkami v méně či více roztodivných kombinacích je poseto celé Kopidlno a pro mě osobně jsou přitažlivější než kdejaké vymazlené monumenty. Na druhou stranu se na ně jen stěží dá naroubovat nějaká turistická koncepce – ačkoliv i v tomto ohledu se současné vedení města snaží, což dokládá nově otevřené turistické informační centrum, sdílená kola nebo dětská stezka po stopách černobílého kozlíka (zvířecího symbolu města), na orientačních cedulích ztvárněného opět pomocí umělé inteligence. (Napadá mě, že pod náporem AI možná není ohrožená ani tak pozice umělců, jako spíš dřívější svébytně živelná estetika vesnických a maloměstských vývěsek, kterou v nadcházejících letech zřejmě čeká citelná uniformizace.) Anglické, polské i německé vlaječky nad QR kódy na naučných tabulích jsou však přece jenom příliš ambiciózní a žaluziemi zakrytý krámek SKLO – PORCELÁN – SUVENÝRY v nadcházejících letech asi rekordní zisky neutrží.

Maloměstům obecně není příliš nakloněna česká turistická logika. V socioekonomických nebo volebních souvislostech se často pracuje s opozicí centrum versus periferie, ale když přijde na výlety, binarita je najednou jiná – metropolitní občané si potřebují odpočinout od „civilizace“, a tak vyrážejí do „přírody“ (čímž se zpravidla myslí institucionalizované oblasti národních parků, kde to sálá člověčinou na vyšlapaných cestách). Myslím, že základem pro to, aby se člověku všechna místa mimo Prahu nerozmyla v nicneříkající „regiony“, je prostý přímý kontakt s konkrétními lokalitami – a nejlépe s těmi, které nejsou turisticky předpřipravené.

Jsem to nicméně já, kdo si po několika vyprahlých maloměstských dnech potřebuje od Kopidlna odpočinout – a tak definitivně vyrážím k železniční stanici. Cestou ještě narazím na balení šesti ovocných piv, položené na hlavním uzávěru plynu a opatřené lístečkem s výzvou „Kdo má chuť, ať si dá“, a také na zatavené obrázky povlávající na plotě základní školy, k nimž děti připsaly vzkazy směřující k letním prázdninám. LÁSKU OD RODIČŮ, NEZRAŇ SE, AŤ JSOU OSTATNÍ HODNÍ NA MĚ. Některé tužby jsou všude stejné.

Na nádraží tentokrát potkávám také druhý typ spoje, který sem zajíždí – po trati zvané Kopidlnka, provozované soukromou společností AŽD Praha a spojující Kopidlno s Dolním Bousovem na okraji Českého ráje, si to drandí vůbec první český autonomní vlak Edita. V budoucnu by mohl (nejen) šotoušský zájem vyšponovat další netradiční vůz – již od května zde prochází zkušebními jízdami unikátní vlakotramvaj LENKA. Já zatím vděčně a vyčerpaně nasedám do obyčejné Regionovy a Kopidlno se mi začne rozmývat před očima. Jen teplárenský komín ještě dlouho po odjezdu vytrvává na obzoru.

Politický folklor

Možná z toho jednou bude legendární historka z post-postindustriálního Česka dvacátých let 21. století. Na folklorním festivalu ve Strážnici lidé vypískali ministra kultury, který za to pískající a bučící dav nařkl z buranství. Předseda Motoristů sobě a zároveň ministr zahraničí Petr Macinka, který s rodiči do Strážnice v dětství jezdil, druhý den přijel „mluvit lidem do duše“. Aby všichni pochopili, že pískání a bučení na politiky je český „politický folklor“, který prý politizuje festival, jenž byl přece vždy apolitický.

Ano, toto je nefalšovaný český politický folklor. Snaha politiků vychovávat voliče k obrazu svému, místo aby jim naslouchali a kladli si otázku: Co ksakru dělám špatně, že jsem i u těchto jindy apolitických lidí tak neoblíbený? Oba motorističtí ministři se rázem ocitli v pozici svého vzoru Donalda Trumpa, který se také pokaždé diví, že na něj lidé na stadionech bučí. Jak je to možné, když je nejlepším politikem na světě? Zřejmě zaplacené demokratické spiknutí, podobně jako to ve Strážnici…

Běžně se tomuto politickému folkloru – který, jak se ukazuje, není zas tak ryze český – říká ztráta soudnosti. V politice se taková věc přihodí snadno, protože málokdo z těch, co jednou ochutnají moc, se vyhne tomu, aby sám sebe neuviděl jako velikána a mimořádného člověka, jemuž se má jenom tleskat, neboť jeho talent a politický význam se opravdu vidí jen výjimečně. Navíc platí, že politika a vysoká patra byznysu přitahují nadprůměrný podíl psychopatických osobností, kterým se takové zahledění do sebe přihodí ještě snadněji než ostatním. Strážnické vypískání má ale i racionálnější, praktickou rovinu, díky níž patří do politického folkloru trochu jinak, než bylo doposud míněno.

Folklor totiž byl – oproti tomu, co tvrdil ministr zahraničí – politizován vždycky. Proto také v Česku a dalších bývalých socialistických zemích sedí spojení „politický folklor“ i v přímém, doslovném smyslu. Stačí si přečíst Kunderův Žert, podívat se na stejnojmenný Jirešův film, případně na slavný polský film Studená válka, nebo si připomenout pravidelné folklorní estrády v komunistické televizi. Hranici mezi autentickým a politickým, všemožně zneužívaným folklorem zkoumá i proslulý Vachkův „dokumentární“ film Moravská Hellas, natočený roku 1963. Folklor se buď žije, nebo inscenuje. V politice zejména slouží národovecké ideologii stojící na nacionalismu, který – jak se nakonec ukáže – je mezinárodní. Folklor má každá země a v něm se nakonec všichni tak nějak hezky lidsky a politicky prolneme. Vzpomínáte na dobu sovětského folklorního internacionalismu?

Současná vláda do tohoto proudu politického folkloru, v němž se, jak bylo vidět ve Strážnici, odrážejí idiosynkratické psychické odchylky jednotlivých ministrů, patří i v tomto druhém smyslu pojmu. Vláda Andreje Babiše je zřejmě vůbec první, která si dala podporu folkloru a starých řemesel do programového prohlášení. Pročetl jsem – pravda – toliko prohlášení vlád od roku 2010, v nich ale není o folkloru a jeho důležitosti ani zmínka. Na rozdíl od muzeí, tradic, paměti, divadel, všelikého živého umění či filmu. Až nyní. „Podpoříme tradiční řemesla a folklor jako páteř české identity,“ píše se v programu vlády v pasáži Kultura, za niž ručí první z vypískaných ministrů, který se však v minulosti věnoval spíše funku a „rapu“. Vane zde snad vítr od ministra zahraničí, který vyrůstal v rodině, jež se folklorním tradicím věnovala už za minulého režimu a úspěšně je reprezentovala i v zahraničí?

Těžko říct. V minulém programu Babišovy vlády se na politický folklor nemyslelo, je ale jistě možné, že ho do programu prosadil někdo jiný než vypískaní a vybučení ministři z Motoristů. Komerční nenávistní národovci z Okamurovy SPD? Anebo folklorně vnitřně žijící ministryně financí za ANO, předvádějící se ráda v kroji jako milá „tetka z Moravy“?

Folklor je dnes v silném smyslu politický nejspíše opravdu kvůli Motoristům, kteří ho chtěli podpořit a čekali za to vděčné přijetí. Jenže nevděk světem vládne. To je jako s tím létem a zimou, jak říká ministr zahraničí, v létě je vedro, v zimě zima – a politik podobně přirozeně naráží na nevděčné lidi, které si nelze koupit pár větami v programovém prohlášení ani finančními tranšemi do páteře české identity.

Politický folklor je zkrátka sviňa. Nejde na něj sázet, ani ho přehlížet. Máme ho tak či jinak zadřený pod kůží. Rozhodně si s ním ale nelze zahrávat. Taková vypočítavá hra se vždycky vrátí jako bumerang, a většinou tehdy, když to člověk vůbec nečeká. Každopádně spoléhat na to, že rána bumerangem do hlavy přinese prozření a rozsvícení kritické mysli, se – jak bylo vidět v umrněných ministerských reakcích – rozhodně nedá.

Tak snad se alespoň definitivně rozsvítilo většinovému publiku ve veřejném mediálním prostoru. Politický folklor žije, berme ho vážně, studujme ho a nebojme se občas zapískat. Čistí to stále hustší a dusivější politický vzduch.

Autor je publicista.

Poslední bitva vzplála

První díl dějin KSČ

První díl Dějin Komunistické strany Československa vyšel pět let po svazku posledním, čtvrtém. Na převrácené chronologii a poměrně významném časovém odstupu obou svazků je znát, že souborné dějiny KSČ nevznikají lehce. Kdy spatří světlo světa druhý díl, věnovaný období 1939–1945, a třetí, sledující osudy KSČ coby strany moci do roku 1968, je nejisté. V loni vydaném objemném svazku, jehož autory jsou Jiří Kocian, Pavel Marek a Jakub Rákosník, je však konečně aspoň splacen dluh české historiografie vůči francouzskému dějepisci Jacquesu Rupnikovi, jehož Dějiny Komunistické strany Československa (1981, česky 2002) byly donedávna jedinou knihou sledující první etapu komunistického hnutí u nás. Po pětatřiceti letech od pádu komunistické diktatury se tak můžeme obrátit i k původní české práci.

Válka a radikalizace

Zpracování období před samotným založením KSČ se chopil historik Pavel Marek. Ten je odborníkem na dějiny křesťansky orientovaných politických stran, a ačkoli se s průzkumem a shrnutím existující literatury vypořádal se ctí, je přece jen znát, že se dříve socialistické politice nevěnoval. Markova syntéza stávajících poznatků je interpretačně střídmá, pozitivistická a pohříchu nepříliš čtivá. Materie, kterou se autor rozhodl vstřebat, je vstřebaná dobře, ale jeho líčení dramatického válečného a bezprostředně poválečného období, v němž se z radikálních socialistů postupně stávali komunisté, mohlo – a mělo – být poněkud živější. Pro pochopení přitažlivosti meziválečného komunismu je právě schopnost ji přiblížit současnými prostředky zcela zásadní. Dobové texty nám totiž znějí zoufale koženě. Neměli bychom však podlehnout prezentistické představě o vlastní moudrosti vznášející se vysoko nad omezeností tehdejšího dělnictva (a části inteligence).

Středoevropský proletariát, odhodlaný před válkou dospět k socialismu pod vedením vůdců zasedajících v parlamentech, byl radikalizován válečnou zkušeností, která znamenala zásadní zlom. Mimo jiné v myšlence pokroku, který měl v socialistické imaginaci vždycky milenaristickou příchuť, s rozšiřováním volebního práva a zaváděním tovární legislativy však tato vize nabrala do jisté míry podobu lokálky, která sice nakonec nevyhnutelně dorazí do „stanice Budoucnost“, těžko ji však popohnat. Válka a bolševická revoluce v Rusku oproti tomu z pokroku udělaly apokalyptickou kategorii, kdy příslovečná „poslední bitva“ není šarvátka u volebních uren někdy ve vzdálené budoucnosti, ale revoluční válka na život a na smrt, teď a tady.

V českém (méně ve slovenském a rusínském, a už vůbec ne v sudetoněmeckém) kontextu sice vznik národního státu do značné míry uspokojil také dělnické aspirace, ani samostatnost však nebyla řešením všech příkoří. Marek upozorňuje, že perzekuce po prosincové stávce roku 1920 se odehrály v míře, jakou dělnické hnutí „v českých zemích ve svých dějinách dosud nezažilo“, tedy větší než za doby protisocialistických zákonů za Rakouska-Uherska. To, co dnes působí jako fanatismus, dávalo ve své době přinejmenším pro příslušníky proletariátu smysl, a vyzařování „země Sovětů“ bylo tak intenzivní, že bolševika (svého druhu) udělalo i ze středoevropského sociálního demokrata Šmerala.

Ve službách Kominterny

Druhá část, jejímž autorem je Jakub Rákosník, začíná vlastním založením KSČ v roce 1921 a končí rokem 1939. Je výrazně svižnější a čtivější, přičemž o Rákosníkově odbornosti a erudici není v tomto případě nejmenší pochybnosti. Vypráví přitom možná ještě fragmentárnější příběh než Marek, protože ani po zakládajícím sjezdu nezmizely rozdílné představy o tom, jaké cíle a jaké prostředky by si československá komunistická strana měla zvolit.

Po celá dvacátá léta se KSČ různými způsoby formovala. V době, kdy ruští bolševici stále ještě čekali na evropskou, potažmo světovou revoluci, jež mladý Sovětský svaz vysvobodí z „kapitalistického obklíčení“, bylo možné s vedením Komunistické internacionály (Komiterny) vyjednávat. Lenin coby nejvyšší arbitr sporů přitom nedal vždy za pravdu radikálnějším a bolševičtějším křídlům komunistických stran, naopak jejich představy mohl pranýřovat coby „dětskou nemoc“. To pomohlo Šmeralovu plánu budovat KSČ jako masovou stranu, tedy převést do ní co nejvíce členstva ze staré sociální demokracie. Přes všechny peripetie, k nimž patřila i zmíněná prosincová stávka, se mu to nakonec podařilo, a KSČ vznikla jako jedna z početně nejsilnějších komunistických stran na světě.

S ústupem revoluční vlny a zklamáním, jež následovaly po selhání pokusů zopakovat Říjnovou revoluci v Maďarsku nebo Německu, se v Kominterně postupně prosazovala (také Leninova) koncepce strany jako avantgardy profesionálních revolucionářů. Což pro KSČ znamenalo postupné zmenšování. Zatímco při svém ustavujícím sjezdu v roce 1921 měla 350 tisíc členů, před pátým sjezdem o osm let později jich měla už jen 138 tisíc. A po něm se její řady rychle smrskly na pouhých 20 tisíc. Do vedení se tehdy totiž dostali „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, tedy vedení mladé, radikální a odhodlané provádět důslednou bolševizaci strany podle moskevských direktiv.

To zjednodušilo do té doby komplikované vztahy s exekutivou Kominterny. Představy ruských bolševiků, velmi často jen málo obeznámených s realitou práce v ústavních režimech, po bolševizaci KSČ narážely na výrazně menší odpor. Přesto strana nebyla stále ještě natolik disciplinovaná, aby neexistovaly pokusy o samostatnost například v taktice jednotné protifašistické fronty. Josef Guttmann, který usiloval o revizi generální linie, však nakonec coby trockistický odpadlík musel ze strany odejít.

Přechodové období

Dějiny meziválečného komunismu jsou dodnes poučné už proto, že i my žijeme v přechodovém období – a tato skutečnost je stále patrnější. Utopická vize jasné budoucnosti, která z tolika mladých lidí udělala ochotné nástroje Kominterny, vycházela z existující bídy, kastovnictví a nerovnosti, jež se začaly v západní Evropě řešit coby politické riziko vlastně až po druhé světové válce. Apel na společnou frontu s buržoazií, která dělnictvem pohrdala, musel být nutně komunistickými aktivisty dlouho vnímán jako problematický. Na druhou stranu varovným mementem politické slepoty zůstává urputnost, s níž se komunistické hnutí drželo očividně nefunkčních tezí o fašismu jako posledním stadiu kapitalismu nebo o hrozbě „sociálfašismu“. Tím samo pomáhalo uvrhnout Evropu do zkázy druhé světové války, která se nakonec stala zdviží, jež vyzvedla (nejen) československé komunisty k moci. O tom ale bude pojednávat až svazek druhý.

Napsat rozsáhlou syntézu je z hlediska fungování akademického světa nevděčné. Trvá to dlouho – za tu dobu je možné napsat několik článků, publikovat v zahraničí, podílet se na mezinárodních projektech, a to všechno současný akademický svět odměňuje štědřeji než práci na rozsáhlé monografii. Navíc samo téma je obtížné, protože jeho zpracování znamená psát současně politické, institucionální a sociální dějiny, a také dějiny ideologii, ekonomiky, osobností a mezinárodních vztahů. Už proto je třeba ocenit odvahu autorů pustit se do tak rozsáhlého projektu. Snad se dalších dílů dočkáme s menším časovým odstupem.

Postřehy z Železnobrodské poutě

Má fascinace jizerskohorskými obcemi, serpentinami, které je spojují, opuštěnými továrnami na periferiích a údolími vyhloubenými do krajiny řekami Jizerou nebo Kamenicí nezačala jejich poznáváním. Nepramení ani ze spletité historie, společenských proměn nebo pozapomenutosti některých místních zákoutí. Mám-li být k sobě upřímný, mým prvním pocitem spojeným s tímto regionem byl strach z neznámého, neočekávatelného. Jedete s rodiči pozdě večer nebo už v noci domů, z kina nebo oslavy narozenin u známých. Mlhovky se brodí hustým smrkovým lesem, a vtom se před vámi otevře scenerie vysokých cihlových komínů, skleněných průčelí a železničních tunelů zejících u břehů řek jako otevřené zlomeniny.

Má tehdejší dětská představivost se nepozastavovala ani tak nad tím, kdo ty budovy postavil, jaký byl jejich účel nebo co tu ještě dělají, pokud je nikdo pořádně nepoužívá. Viděla v nich skrýše, neprobádaná schodiště, neobjevené chodby a zazděné místnosti. Nebylo důležité, na co jsem se díval, ale co jsem viděl. Přiznávám, do jisté míry se jedná o romantizaci, chcete-li „orientalizaci“, těchto míst. Bylo by však mylné se ve svém zaznamenávání zdejších měst a jejich osudů omezit pouze na průmyslový rozkvět a následný strmý pád, stejně jako je okatě přehlížet.

Odvážím se tvrdit, že omezení vlastní imaginace a uvažování nad regionem Tanvaldska, Železnobrodska, Desné či Smržovky pouze na kontext zkrachovalých továren a s tím spojených socioekonomických obtíží je jednou z největších chyb, jakých se můžeme dopustit, snažíme-li se postihnout plynutí všedních dnů těchto oblastí. Připravuje nás to totiž o možnost vnímat své okolí jinak než prostřednictvím faktografických údajů, tedy optikou toho, co je živé, aktuální a palčivé. Vytěsňujeme z obrazu ty, kteří v daných lokalitách bydlí, tvoří a dodávají jim jejich současný charakter a osobitost.

Zmíněný přístup zároveň může naplňovat karikaturní představu buržoazního spisovatele přijíždějícího na maloměsto, aby v kulisách velkých dějin zaznamenával události obyčejných lidí – a to za situace, kdy velké historické události už dávno odvál čas a jejich hrdinové leží na hřbitovech za městem. Život se nezastavil a děje se i nadále. Zároveň se ale netočí pouze kolem problematiky drogových závislostí, prostituce nebo kriminality a rasových konfliktů. Netvrdím, že k ničemu takovému nedochází, právě naopak. Pokoušet se psát pouze o tom však vytváří umělou dichotomii extrémů, pro kterou neexistuje nic mezi nimi.

Křižovatka mezi Semily a Harrachovem

Ze Smržovky, ve které jsem vyrůstal a strávil v ní většinu svého dětství i dospívání, je to autem do Železného Brodu přibližně čtyřicet minut jízdy kolem Černostudničního hřebene a podél toku Kamenice. Cestou člověk projíždí Tanvaldem, dříve důležitým správním centrem, Velkými Hamry, dějištěm dělnického povstání z konce 19. století, až po sérii několika prudkých zatáček těsně nad korytem řeky vjede do poměrně úzkého údolí Jizery, v němž se Železný Brod nachází. S geografickým umístěním a skrytostí města se pojí i legenda z dob třicetileté války, kdy mělo uniknout švédskému plenění díky tomu, že ho ranní mlha, držící se nízko v údolí, schovala před invazní armádou.

Ve městě samotném jsem nikdy nežil. V mé představivosti dlouho zaujímalo roli všedního místa, které sice leželo blízko, ale moc často jsem je nenavštěvoval. Většinou šlo o každoroční pouť, kdy se vše ponořilo do zelenomodrých neonů a ozvěn kolotočářských hlášení lákajících kolemjdoucí na různé atrakce. Nikdo z bližší rodiny ani přátel však ve městě nepobýval. Nenabízelo se v něm nic, co by se nedalo sehnat v bližším Jablonci nad Nisou či v Liberci. Jedinou výjimkou bylo představení Michala Nesvadby a Františka z Kouzelné školky v místním městském divadle, na které mě maminka vzala, když jsem byl ve druhé třídě.

Dalo by se říct, že na první pohled Železný Brod působí jaksi neuspokojivě. Nenajdete v něm připomínku žádné velké bitvy ani památku, za kterou by jezdily davy ze všech koutů země. Jeho neobyčejnost spočívá v subtilnosti, v nenápadnosti, která vystoupí na povrch až po určitém čase. Sám jsem ho díky tomu postupně začal vnímat skrze několik různých vrstev, především díky vlastnímu objevování a svým pozdějším přátelstvím. Tyto zkušenosti jsou v něčem oddělené, mnohdy se ale protínají, střetávají, drhnou o sebe a nakonec se do sebe rozpouštějí.

Skrze tyto vrstvy postupem času rostl i můj vztah k Železnému Brodu. Připadalo mi, jako by se jednalo o místo mně vlastní, jehož jsem součástí a které je jedním z dílků mě samotného. A přesto mu nedokážu zcela porozumět, ať se snažím sebevíc. Vždy mi něco uniklo, vždy se naskytlo něco nového, neznámého. Tajné bary v garážových komplexech za městem, stylizované plesy sklářské střední školy, diskotéky v sokolovně v Koberovech na kopcích nad Brodem. Přímé vlakové spojení s Prahou v době, kdy ho neměl (a stále nemá) ani samotný Liberec. Postupně jsem docházel k závěru, že Železný Brod funguje podle odlišných měřítek, než na jaká jsem byl zvyklý ze sousedních vesnic a měst.

Českojazyčný okraj Jizerek

Přehlédnutelnost a současně jedinečnost Železného Brodu je dána několika okolnostmi. Ačkoliv po druhé světové válce ztratil status okresního města, jeho význam za minulého režimu je v jeho městské struktuře i charakteru stále patrný. Přestože se potýká s postupným vylidňováním, stále zde žije přibližně šest a půl tisíce obyvatel. To vytváří stabilní podmínky pro pořádání kulturních akcí a umožňuje zachování institucí, jako jsou městské kino či divadlo, které z okolních obcí již téměř vymizely. Spolu s nově vybudovanou knihovnou jde o nejdůležitější místa konání kulturních událostí.

Podstatnou roli hraje i skutečnost, že Železný Brod byl po dlouhou dobu převážně českojazyčným městem, na rozdíl od již zmíněného Tanvaldu nebo Smržovky. Někteří pamětníci mi vyprávěli, jak se na kopcích oddělujících obě jazykové oblasti odehrávaly bitky mezi českou a německou mládeží. Poválečný odsun německého obyvatelstva se tudíž Brodu nedotkl v takové míře jako míst ležících dále na sever. Díky tomu zde mohla být zachována kontinuita některých místních institucí, vlastnických vztahů i vazeb obyvatel k jejich rodnému městu.

Jedním z nejvýraznějších příkladů této návaznosti je čtvrť Trávníky, rozprostírající se ve svahu nad centrem města a Jizerou. Jde o památkově chráněné území s jedním z nejzachovalejších souborů jizerskohorských roubených domů, které se často dědí z generaci na generaci a dodnes slouží jako domovy místních. Trávníky proto nepůsobí jako skanzen, ale jako živá městská čtvrť. Vedle roubených domů a někdejších sklářských dílen, jejichž výrobky mířily do Asie i Afriky, tu narazíte na výběhy se slepicemi, svépomocně budované kůlny a přístřešky, české vlajky či figurky trpaslíků. Tato zdánlivě neuspořádaná směs tvoří kontrast k některým původně německým vilovým čtvrtím v regionu, které dodnes chátrají, a zároveň dává Trávníkům charakter většího a členitějšího prostoru. Vyšlapané stezky mezi zahradami a předzahrádkami posilují dojem, že i po důkladném prozkoumání místa se za dalším domem nebo zatáčkou stále skrývá něco neobjeveného.

Vydáme-li se z Trávníků a od místního kostela dále po proudu Jizery, dojdeme k areálu Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské. Její historie sahá do období první republiky a jedná se o první uměleckoprůmyslovou sklářskou školu založenou po vzniku Československa. V současnosti patří mezi nejvýznamnější vzdělávací instituce svého druhu na světě. Paradoxem je, že ve veřejném prostoru Železného Brodu nenajdeme žádná výraznější díla, která na této škole vznikla. Když se na to ptám místních, říkají mi, že řada prací byla kvůli špatnému stavu odvezena do archivů nebo k restaurování, aby nepodlehla „přírodním či lidským živlům“. Někde v okolí se prý stále nacházejí zbytky mozaik, za všechny své návštěvy Brodu se mi je však nepodařilo objevit. Proti představě utajených uměleckých děl kdesi na fasádách domů vlastně nic nemám, jen ať je najde ten nejlepší – anebo naopak ten, kdo je vůbec nehledá. Třeba se díky tomu zachovají o něco déle.

Z vyhlídky nedaleko střední školy si lze udělat dobrou představu o uspořádání města. Je zde nádraží, důležitý dopravní uzel na trati mezi Pardubicemi a Libercem. Soustava panelových domů na levém břehu Jizery, místními přezdívaná Manhattan. Zahrádkářské a chatové kolonie roztroušené po stráních. Historické centrum s radnicí a opuštěným hotelem Cristal, o něco dál pak vybetonovaná plocha se supermarkety, pozůstatky sklářských továren a budovou polikliniky. Mezi tím vším knihkupectví, bufety, vinárny, hospody na ryncích, aranžované výlohy železářství, plakáty zvoucí na zábavy v okolních kulturních domech i večerky. Vyvstává otázka, jak to, že se zde podařilo zachovat kino a sklářskou střední školu, zatímco výrobu celosvětově proslulých produktů místních továren nikoli. Možná nás to vrací k základní poučce, že kapitál sice může odejít, ale lidi i škody, které napáchá, ponechá na místě.

Možnosti návratů

Když na konci května přijíždíme s Lubomírem Tichým do Železného Brodu od Jičína, otevírá se přede mnou panorama, které jsem dosud neznal. Jednak proto, že ze Smržovky se do města přijíždí z opačné strany, a jednak proto, že první, čeho si všimnu, jsou dvě palestinské vlajky vyvěšené na jednom z činžovních domů. Toto gesto, ojedinělé i v našem hlavním městě, natož mimo něj, mě zastihne lehce nepřipraveného, ale i tak mi zvedne náladu. Žijeme však v globalizovaném světě, takže proč by právě obyvatelům Železného Brodu nemohlo záležet na tom, jak se žije jiným lidem pod apartheidním režimem?

Poté, co zaparkujeme na náměstí a absolvujeme obligátní kolečko po význačných i mnou kurátorovaných pamětihodnostech, vyrážíme navštívit mého kamaráda Cyrila. Vystudovaný chemik a bývalý městský zastupitel za Piráty se po studentských letech v Praze vrátil do rodného města. Už pátým rokem zde spolupořádá a vede kulturní festival KultiKino. Nedávno si navíc vzal do nájmu opuštěnou budovu, v níž dříve bylo okénko se zmrzlinou a bar, a spolu s přáteli ji rekonstruuje. Když se pak na verandě bavíme o budoucnosti regionu, zmiňuje především rozvoj turismu a nově vybudované cyklostezky. Právě na ně chtějí navázat svým kolektivním podnikáním. Jiných perspektiv však zatím mnoho nevidí. Loučíme se s tím, že se za dva týdny znovu setkáme na zmíněném festivalu.

Je horké sobotní odpoledne a na ulicích moc lidí nepotkáváme. Procházíme kolem nepřehlédnutelné dominanty hlavního náměstí – zkrachovalého hotelu Cristal – a obdivujeme excentrické lustry, které jsou skrze okna vidět i z ulice. Vybavuje se mi příběh, který jsem slýchával už na střední škole. Podle něj se do tehdy již nevyužívaných hotelových pokojů měli nastěhovat noví obyvatelé a proměnit je ve squat. Známé prý byly jejich LSD seance, o nichž se v okolí vyprávělo a kterých se údajně leckdo účastnil. Jestli to je pravda, nevím.

Následně se vypravíme k budovám sklářských závodů. Jako malého mě vždy překvapovala jejich mohutnost a spletitost a nic se na tom nezměnilo ani v dospělosti. Přesto když tentokrát k areálu přicházím, probleskne mi hlavou úryvek jedné z Lubomírových básní ze sbírky Místní: „dívky za střediskem / zažehly známé tiktokové tance“. Těší mě, že mi Lubomír estetickou provázanost parkoviště mezi Lidlem a opuštěným skladištěm s místem z jeho básně schvaluje. Současně si potvrzujeme, že i v době snah o udržení pozornosti tváří v tvář nepřebernému množství obsahu, který může dospívající člověk sledovat, stále existují zkušenosti, které jsou v naší generaci sdílené a univerzální. Představují způsob, jak se k sobě navzájem vztahovat, aniž by bylo nutné říkat příliš. Je to něco, co v době čím dál personalizovanějších algoritmů přestane být možné.

Každoroční jarmark

První polovina června se v Železném Brodě nese ve znamení vyhlášené pouti a na ni navázaného jarmarku. Na jeden víkend se město promění ve střed vesmíru, place to be, kam se sjedou lidé z blízkého i širšího okolí. V již zmíněném místním kině, postaveném v roce 1964 pod vedením architekta Karla Hubáčka, se během téhož víkendu koná také festival KultiKino. Návštěvníkům nabízí především o něco klidnější atmosféru než pouťové atrakce a ukřičení prodejci s pivem a bramboráky.

Společně s kamarády ze Slam Poetry CZ máme v rámci letošního festivalu na starost jeden z bodů programu. Jde o mystifikačně diskusní pořad Nevyžádaná rada, během něhož diváci před vystoupením vhazují do klobouku své nejpalčivější otázky. My se pak v průběhu vystoupení snažíme improvizačně hledat odpovědi v převlecích za odborníky na nejrůznější problematiky. Na podobné akce záměrně kývnu vždy, když se naskytne příležitost. Láká mě představa, že vystoupím ve městě, kde jsem ještě nikdy neperformoval, ale také to, že místní publikum bývá jiné než v Praze nebo krajských městech. Navzdory zažité představě mám pocit, že lidé v menších městech bývají mnohdy otevřenější novým a překvapivým věcem. Mimo jiné i proto, že když už se nějaká kulturní akce koná, jen zřídka se překrývá s jinou. Lidé se tak mnohem méně uzavírají do bublin tvořených lidmi s podobnými preferencemi a častěji zavítají i na kulturní program, na který by při širší nabídce pravděpodobně nezašli.

Po letech v Praze, kde je možná Česká obchodní inspekce o něco důslednější než v jiných částech republiky, člověk snadno zapomene, co všechno se na podobných akcích dá pořídit. Nože, mačety, airsoftové zbraně, falešné šperky, žrádlo pro psy nebo hrníčky s potisky kapel Kiss či One Direction, k jejichž prodeji manažeři nejspíš souhlas nedali. O něco dál stojí pojízdné střelnice, kde si lze postaru vystřelit papírovou růži ze vzduchovky, a také okénka s občerstvením, která mezi sebou soutěží o to, kolik písmen X se jim podaří vměstnat do názvu „XXL langoše“. Mě osobně nejvíc překvapují obrovské plyšové figuríny penisů s obličeji. Později u nich už nestojí ani zákazníci, ani prodavač.

Setmění dodává celé akci zvláštní atmosféru. Reflektory kolotočů a dalších atrakcí se odrážejí od oken paneláků i domů v okolních svazích a pronikají mlhou, která stoupá od řeky a současně klesá do údolí z okolních lesů. Na mostě potkáváme skupinku romských kluků, kteří se mezi sebou nejspíš perou. Když nás ale zahlédnou, jeden z nich vykřikne: „Pozor, jdou gádžové!“, aby nám ostatní uvolnili cestu. Kromě nich si všímáme i mužů, většinou oblečených do sportovních souprav, s vytřeštěnýma očima a divokými pohyby čelistí. Není žádným tajemstvím, že nejrozšířenějším stimulantem v okolí je pervitin. Zároveň jde o socioekonomickou otázku. Pro mnoho lidí představuje pervitin ve své kategorii jedinou finančně i tržně dostupnou možnost, jakkoli jsou některé alternativy zdravotně i společensky méně destruktivní. Navíc se nejedná o čistě rekreační drogu. Užívají ji i někteří pracovníci fabrik a skladů v regionu při dlouhých směnách u pásu, aby vůbec přečkali noční směny bez usnutí.

Vracíme se do areálu kina, kde už začal večerní hudební program. Na dvorku spolu tančí kluci v kožených bundách i starší dámy s francouzskými holemi, zatímco jim k tomu hraje kapela MMNK a později také rapper Lil Fault. Noční klid po desáté hodině jako by přestal existovat. Když živé kapely po půlnoci vystřídají DJs se svými d’n’b sety, plácek se začne postupně vylidňovat a zůstávají jen ti nejvytrvalejší.

Potkávám se s kamarádkou Nelou – žije v Praze, ale před nějakou dobou koupila nedaleko Železného Brodu pole, o které se s přáteli starají. Přes víkendy, kdy tu tráví čas, pobývají u jednoho z nich. Své rozhodnutí odůvodňuje útěkem před chaosem velkoměsta i uměleckým dědictvím Brodu. Do té doby ji k městu nic nevázalo. Podobně se vyjadřuje i Jonathan, vystudovaný fotograf z FAMU, který z Prahy na sever jezdí v posledních letech čím dál častěji. Sní o tom, že by si tu jednou snad mohl zařídit i ateliér. Sedíme v křesílkách ve foyer a pozorujeme úspěšné i neúspěšné námluvy přítomných dvojic. Zvenku k nám doléhají postupně čím dál tlumenější zvuky megafonů. Všichni začínají pomalu odcházet domů, někteří zavěšení do sebe a někteří sami.

Před motorestem

Je 14. června, tři hodiny ráno, a já mám zítra deadline této reportáže. Zastavuju na parkovišti u dnes již nefunkčního motorestu mezi Plavy a Velkými Hamry, abych se nadýchal nočního vzduchu. Z přehrávače mi zní palestinský rap. Přemýšlím, kolik takových měst, městeček, městysů a vesnic v Česku vlastně je. A jestli mají všechny z nich svého kronikáře, který poctivě zaznamenává každý zajímavý drb, hlášku nebo příběh. Přemůže mě tíha takového údělu. Začínám na jednu stranu chápat všechny ty autory, kteří se věnují historickým tématům a snaží se zachytit střípek zmizelého nebo teprve mizejícího světa. Stojím mezi odstavenými náklaďáky, jejichž řidiči tu tráví povinnou přestávku na odpočinek, a budovou noclehárny. Říkám si, jestli při příjezdu na tohle odpočívadlo někdy přemýšlejí o tom, kdo všechno v onom motorestu spal nebo tu strávil chvíli svého života, anebo je to pro ně jen další obyčejná zastávka na cestě k doručení nákladu, který vezou do pomalu zanikajících skláren a továren.

Reportáže z českých maloměst

Ve stínu impéria

Sovětský sport v knize Zbigniewa Rokity

Na začátku dvacátých let minulého století si moskevská fotbalová hvězda Nikolaj Starostin při zápase v Tbilisi ze svého protihráče nedělal příliš hlavu. Byl to těžkopádný, zavalitý chlapík, který svým umem na levém křídle zrovna neoslňoval. Pro Starostina tak nebyl problém Lavrentije Beriju kličkou obejít a vstřelit gól. Jenže i Berija se stal moskevskou hvězdou – ovšem v Kremlu. A Starostin, jehož socha dnes zdobí stadion Spartaku Moskva, se stal obětí politických čistek a o dvacet let později skončil v gulagu – na výslovné přání šéfa NKVD. Začátkem padesátých let se sice dostal na svobodu, dokonce trénoval jeden moskevský klub, nicméně tajná policie se ho snaží znovu zatknout. Má to ale háček: Starostin je pod ochranou majitele klubu, dokonce kvůli svému bezpečí bydlí přímo v jeho sídle. Tímto ochráncem není nikdo jiný než Vasilij Stalin, syn sovětského generalissima.

Podobných až neuvěřitelných propletenců velké politiky a sportu najdeme v knize polského novináře Zbigniewa Rokity spoustu. Králové střelců (Królowie strzelców, 2018) předkládají dějiny sportu v Sovětském svazu a jeho satelitních zemích jako řadu strhujících příběhů sportovců, kteří se proti své vůli zaplétají s politickou mocí. Sport přitom není jen zábavou pro lid, ale vývozním artiklem vládnoucího režimu – a také zástupným polem konfliktů mezi figurami vládnoucí třídy.

Proletářská kopaná

Rokitovi se na poměrně malém prostoru podařila velká věc. Současný svět sportu – s Trumpovým sportovním aktivismem, vylučováním Rusů z utkání či sportwashingem v zemích Perského zálivu – sice tvrzení, že politika do něj nepatří, zpochybňuje sám o sobě, ale polský autor jde ještě o krok dál. V jeho podání totiž sportovní historie východní Evropy není ničím jiným než součástí politických dějin.

Pokud se zaměříme jen na postavení fotbalu v SSSR, vidíme, že jeden z prvních pokusů o puč proti nastupující bolševické partaji má na svědomí anglická legenda ruské kopané. Začátkem dvacátých let se pak řeší zásadní otázka, zda stále populárnější fotbal není ideologickým nástrojem buržoazie, který učí lidi konkurenčnímu zápolení. Obskurní návrhy „proletářské kopané“ s hřištěm rozděleným na čtverce, v nichž by hráči stáli osamoceně a na odehrání měli pětivteřinový limit, dobře vystihují tehdejší snahu o hodnotovou transformaci společnosti.

Nejde ale jen o ducha sovětského impéria. Tématem je i potlačení maďarského povstání v roce 1956 a následná reakce, která vešla do dějin sportu jako „krvavá lázeň v Melbourne“, když na australské olympiádě během zápasu ve vodním pólu došlo na vyřizování si geopolitických účtů přímo v bazénu. A autorovi se opět daří, byť jen zkratkovitě, předestřít celý komplikovaný politický vývoj v této středoevropské zemi. Stejně tak se skrze sport seznámíme s událostmi v Náhorním Karabachu či Abcházii.

Kromě zkoumání známých kauz se autor ovšem zaměřuje také na hledání různých slepých skvrn. Sem spadá třeba příběh Ernesta Wilimowského, skvělého fotbalového střelce, jehož fotbalová kariéra nás provádí peripetiemi evropského nacionalismu a rasismu třicátých a čtyřicátých let. Rozhodnutí ve válečných letech obléknout říšský reprezentační dres bylo pro Wilimowského osudné: fotbalová legenda je dodnes částí polské veřejnosti vnímána jako zrádce. Jeho příběh však ukazuje, že se černou ovcí nestal jen na základě osobních rozhodnutí.

Ženy v ofsajdu

Králové střelců mají tu velkou přednost, že necílí jen na sportovní znalce, ale budou bavit i ty, kdo si běžně nevšimnou, že právě probíhá mistrovství světa ve fotbale. Omezení knihy na východoevropský prostor a důraz na roli sovětské politické garnitury nicméně může čtenáře vést k mylnému dojmu, že politické zneužívání sportu bylo záležitostí komunistických režimů, případně putinovského režimu. Ani západní, „kapitalistický“ sport, expandující v důsledku britského imperialistického rozmachu, ale není žádnou oázou klidu a apolitičnosti.

I samotná kniha přitom obsahuje jedno bílé místo – je jím absence druhého genderu. Zcela mimo záběr totiž zůstaly ženy-sportovkyně, takže to vypadá, že politiku i sport dělali ve východní Evropě v posledních více než sto letech jen muži. Jako by jen oni tvořili dějiny sportu i politiky, jako by jen muži-sportovci na vlastní zpocené kůži pociťovali mocenské praktiky nejvyšších politických představitelů. Přesto mají Králové střelců dostatečný tah na bránu a slibují adrenalinové čtení vhodné téměř pro každého, což krásně koresponduje se skutečností, že kopání do kulatého nesmyslu patří k nejpopulárnějším kulturním jevům v historii lidstva.

Autor je pedagog a sportovní publicista.

Zářiče jednoty

O fenoménu maloměstských věstníků

Stejně jako je Česká republika zemí mimořádně husté sítě samosprávných obcí, je i zemí obecních tiskovin. Téměř každý obecní úřad totiž s určitou pravidelností vysílá do světa svůj občasník, věstník, zpravodaj, informátor – nebo prostě „listy“. Podle dostupných dat vydávají vlastní periodikum více než dvě třetiny obcí a prakticky všechna sídla od jednoho do pěti tisíc obyvatel. Do schránek je samozřejmě distribuováno zdarma jako služba občanům, a pokud bychom celorepublikově sečetli náklad těchto tiskovin, dobrali bychom se čísel, jež jim komerční tisk může jen závidět.

Na hřišti a v sokolovně

Dosah těchto obecních plátků je velký, a je tedy důležité při cestách po republice tyto plátky vyhledávat a číst. Grafika, která mívá na míle daleko k profesionálnímu zpracování, i texty, jež se v plátcích objevují, jsou téměř vždy vynikajícím příkladem toho, jak by se noviny dělat neměly – jenže právě proto, že se takto dělají, vytvářejí ojedinělý publikační prostor. Vzhledem k povaze těchto periodik je jasné, že texty v nich publikované jen stěží mohou překonat hranici města; podaří-li se to, pak jistě nedosáhnou dále než do krajského střediska a jejich autoři až na výjimky nemají šanci proniknout do celostátních sdělovacích prostředků. A to i přesto, že redaktoři větších médií leckdy v malých městech žijí a lokální listy dozajista čtou. Jakpak jim asi je, když se probírají úvodním sloupkem, jehož autorem je vysoce situovaný lokální politik? Když vidí, jak elegantně lze ve dvou odstavcích vyjmenovat všechny místní spolky a zároveň říct něco obecnějšího o světě, ve kterém musí řídit chod svého města? Profesionálové, kteří mají udržovat především kritický odstup od popisovaného jevu, musí jednou za měsíc vylovit ze schránky plátek, pro jehož obsah je charakteristický úlisný tón všeobecné chvály nebo naopak kantorské přísnosti namířené proti nejrůznějším neduhům občanského soužití. Soupisky aktivit místních spolků střídají zprávy z institucí financovaných městem, v kulturní rubrice je podán výčet akcí, jež se odehrály na hřišti a v sokolovně – to vše zalito v medu nevyčerpatelných sebechvál. Říkám, radost takové věstníky číst, nad nimi prostě musíš mít pocit, že město, v němž ses ocitl, žije spoluprací a že jednota, jinde dávno okoralá, tady září svou původní silou.

Stačilo by přitom málo, a z věstníků by se mohly stát platformy, nad nimiž by se místní politici chvěli strachy. V roce 2013 byl novelizován tiskový zákon, který nyní ukládá vydavateli, že musí tisknout i příspěvky psané v kritickém duchu vůči radnicím. Máme ještě v živé paměti případ z Krupky: opoziční zastupitel upozornil na zvláštní způsoby při prodeji obecních pozemků, nicméně redakce lokálního plátku zasáhla a článek sesekala tak, aby v něm nezůstalo nic z hlavního sdělení. Dokážu si představit, že takto efektivní jsou vydavatelé a jejich redaktoři nejen v Krupce. Tam to tehdy skončilo velkou ostudou – dotčený zastupitel se nenechal odradit a věc dal k soudu, který rozhodl v jeho prospěch. Podobný, byť poněkud komický případ momentálně řeší v Přibyslavi. Až dosud nijak angažovaný občan v humorně laděném textu položil otázku, proč nemůžou být u dětského hřiště instalovány záchodky. O tom, že šlo o vcelku kompromisní text, který měl čtenáře pobavit a zároveň nasvítit problém, svědčí už název „Kam s ním“. Přesto text nebyl v místním občasníku publikován a jeden ze zastupitelů, který byl na toto téma dotázán přímo na zastupitelstvu města, uvedl, že „to byl jakýsi fejeton“ a že v jedné části se jeho autor nepěkně vyjadřuje o zastupitelstvu.

Velebení místní správy

Tyto případy je třeba mít na mysli při čtení lokálních periodik. Výkladní skříň města bývá zároveň výrazem mlčení, respektive symptomem mizerně utajeného maléru. Můžeš vzít jed na to, že každý úspěch by tu mohl být vyvážen zprávou o selhání, ať už při výkonu samosprávy, nebo v každodenním chodu města. Jenže už z principu to tak být nemůže – kazil by se tím totiž žánr. Při listování městskými věstníky si nelze nevšimnout, že pravidlem číslo jedna je neustálé velebení místní správy. To je rámec, do kterého se autor musí vejít, nechce-li podráždit svého čtenáře. Ten nejspíš potřebuje být ujišťován, že ve městě, kde žije, všechno funguje, jak má, že není třeba se znepokojovat. A pokud by na to přece jen došlo, chce jasný důkaz, že lokální politik má problém pod kontrolou a bryskně ho vyřeší. Zpravodaje a listy tak lze vnímat jako mediální stroje na zajištění pokojného výkonu moci.

Zvláštní a oblíbenou funkcí zpravodaje je informovat občany města nejen o kulturních akcích, ale nabídnout jim i základní kulturní servis. K tomuto účelu jsou ve městech zřízena „kulturní zařízení“, přičemž právě jejich úkolem je často i vedení redakce městského zpravodaje. Tady se děje téměř vše podstatné: sestavují se programy kin, zajišťují se vystoupení regionálních ochotnických spolků a do konkrétních praktických opatření se převádějí snahy místních politiků o kulturní a sociální kohezi. Je vlastně zcela pochopitelné, že k uspokojení kulturního života ve větší obci nebo menším městě je třeba neustále udržovat ducha jednoty; a jak už to bývá, v oblasti kultury se vždy počítá s maximálním pracovním nasazením minima zaměstnanců. Od knihovnic se očekává, že budou pravidelně přispívat do zpravodaje souborem anotací knih doporučených k četbě nebo že napíšou článek o divadelním představení. Kulturní rubrika bývá ve zpravodajích hned druhou nejrozsáhlejší – ideálně by měla vyvažovat sebechválu zastupitelstva a svodek typu „co se nám za poslední rok povedlo postavit“. Pravděpodobně se počítá s tím, že kulturní rubriku čtou především ženy, tomu totiž většinou odpovídá charakter vybraných knih.

O pravidelný přísun textů se obvykle stará i místní letopisec, nadšenec, který v historických materiálech bedlivě hledá zmínky o městě a ty pak doslovně přetiskuje, případně k nim podává komentář. Příspěvky tohoto typu jsou podle mě ozdobou každého zpravodaje. Známé události „našeho města“ bývají nasvíceny pohledem lokální historie, mnohdy spíše ústní tradice, a dávají nám možnost uvědomit si, jak hluboká trhlina někdy zeje mezi názory patriotů a ustálenými výklady pracovníků kateder historie.

Držet pohromadě

Na zpravodajích také bývá vidět, jak města pomalu bohatnou. Může se stát, že třikrát ročně vydávají časopis tištěný na křídovém papíře v rozsahu padesáti či šedesáti tiskových stran. Mnoho místa obyčejně zabere reklamní rubrika určená pro místní firmy, dosti bobtnají rozhovory s lokálně známými osobnostmi. Mění se i grafické zpracování – tam, kde před deseti lety postačilo dvanáct stran textu tištěného přímo z Wordu na nejlevnější papír, může dnes čtenář počítat s časopisem v poloprofesionálním provedení. Obsah zůstává stejný, totéž platí i pro žánr příspěvků, mění se ale jejich délka a počet. Jestli to takto půjde dál, za pár let budou muset do zpravodajů přispívat i pracovníci městských služeb, sepisovat souhrny toho, co stihli za poslední tři měsíce opravit, a apelovat na obyvatele, aby dbali na úklid po svých zvířecích miláčcích a nenaváželi na obecní pozemky stavební odpad. Proč by to totiž měl pořád řešit starosta?

Mám trochu obavu, že s postupnou „profesionalizací“ obecního tisku časem zmizí i to, co dělalo obecní zpravodaj zpravodajem: touha místních pisálků ukázat, že „naše město“ je jedinečné už ode dne, kdy vkročil do kraje jeho zakladatel. Anebo jinak: že se postupně vytratí potřeba držet pohromadě, najít spoj mezi dnešní usilovnou prací a odkazem těch, kdo město budovali před námi. Proto tu obecní zpravodaje jsou, proto se na ně vydávají nemalé peníze z veřejných zdrojů.

Autor je nakladatel a maloměstský antikvář.

Život na pomezí

Poznámky k maloměstům

Co se týče vyřizování lékařů, jsem vesměs líný, nepraktický člověk. Už téměř deset let bydlím v Praze, svého praktika mám ovšem stále v Kokorách, hanácké vesnici usazené někde napůl cesty mezi Olomoucí a mým rodným Přerovem. Po matce mám tuhý kořínek, nic vážnějšího mi zatím nebylo, a tak jsem si dosud vystačil pouze s několika návštěvami lékaře, spojenými s obhlídkou míst, kde jsem vyrůstal: říčky Olešnice, kopce nad vesnicí, házenkářského hřiště jen kousek od domu mého nevlastního otce – má teď po letech nový, pryžový povrch. A taky se vracím, pokud mám čas, k lesíku s posedem, k němuž mám mírně sentimentální vztah. Je osvěžující vidět, jak málo se tu toho změnilo.

Letos jsem v čekárně předělaného rodinného domu vůbec poprvé od pandemie. A taky úplně naposledy. Já i můj doktor víme, že to mezi námi skřípe. Lepší bude se rozloučit. Vybavuji si, jak mi při mé minulé návštěvě položil ruku na koleno: „Doufám, že takový mladý kluk hodně cestuje,“ řekl, „moc tě tu nevidím“, a pak se s úsměvem otočil na sestřičku. Nevím, jestli mě víc rozhodil dotek, výčitka, anebo jejich konverzace, ve které stihli tirádu na starou paní v čekárně (je zmatená, měla přijít až za hodinu) a zdlouhavé rozebírání toho, proč by raději vakcíny proti covidu spláchl do záchodu, než aby s nimi naočkoval „cigány“.

Zatímco aplikoval mou vakcínu, tu proti tetanu, polkl jsem, zatnul zuby, neřekl nic.

Podvojnost rodných měst

Měl jsem zatím čtyři domovy: jedno okresní město (Přerov), jednu vesnici (Kokory) a nakonec jsem vystřídal dva věčné soupeře (Prahu za Brno). Roky strávené v každém z těch míst jsem toužil utéct do toho dalšího, jednou z potřeby skrýt se před drobnohledem vesnice a menšího města, jindy protože jsem nechtěl být sám, nebo jsem naopak utíkal před lidmi. A když se mi útěk konečně podařil, celý cyklus začal nanovo. Valnou část svého dosavadního života jsem tak strávil přesouváním mezi místy, která se od sebe měla lišit víc, než se ve skutečnosti lišila.

S papíry od doktora přijíždím do Přerova a na tyhle rozdíly – na jejich absenci – myslím. Mám pocit, že konkrétně o Přerově jsem se už něco napsal, padlo až příliš vět, a přesto jako bych ho neuměl opustit. Fascinuje mě, kolik se toho za roky mé nepřítomnosti změnilo. Pár desítek zešedlých budov před nádražím město separovalo relativně nově zřízenou hlavní silnici, a vytvořilo tak ostrov, který mapa v mé hlavě ještě nezvládla zaznamenat.

Nevím, jestli je to vlastnost všech rodných měst, nebo něco v nás, kteří jsme z nich odešli. Jejich existence se neřídí běžnou logikou, každé rodné město existuje ve dvou časech zároveň. V jednom se bourají domy a rostou nové, ulice nesou nová jména, mizí z nich stromy, přibývají parkoviště. V druhém zůstává všechno jako dřív. Výsledek je nakonec vždycky zvláštní nesoulad, neklid vycházející z touhy vrátit se časem zpátky. A taky vědomí, že už to nejde.

„Tak co ten Přerov, vracíš se tam?“ Variace na podobnou otázku jsem za poslední tři roky při různých příležitostech slyšel poměrně často. Za tu dobu jsem si vypěstoval averzi na pojem „maloměsto“. Ve spojení s Přerovem se termín objevil hned v několika článcích provázaných se mnou, mluvilo se o maloměstské neschopnosti přijmout jinakost, o portrétu maloměsta; ani Český rozhlas a brněnské HaDivadlo pro více než čtyřicetitisícové město nenašli lepší přívlastek. Jako by propast mezi Přerovem a Prahou či Brnem spočívala jen v počtu obyvatel.

Město bastard

Na pojmu „maloměsto“ mi nejvíc vadí, jak málo nám říká o označovaném. Zato o mluvčím prozrazuje mnohem víc. To ostatně naznačuje už definice Slovníku spisovného jazyka českého:„1. malé město; 2. zprav. hanl. město s podprůměrným, nevýrazným kulturním n. společenským životem: tiché náměstíčko českého m-a (Šrám.); pomlouvačné m.; → zdrob. maloměstečko“. Zdánlivě neškodné slovo, a přece urážka. Stačí pátrat dál, a stereotypy se na sebe nabalují jeden za druhým. V kolektivních představách je maloměsto místem malosti – evokuje omezené představy, přehnaný zájem o druhé, potřebu předstírat, že jsme někým lepším. Stojí mimo centrum a tím trpí.

Maloměsto působí jako přirozený mezistupeň, nejde ani o vesnici, ani o opravdové město. Je odsouzené k životu na pomezí. Protože v přirozené hierarchii věcí máme rádi jasně vymezené hranice, maloměsto, které v sobě kombinuje město i vesnici, vnímáme jako nečisté. Je to město bastard, není je možné ani romantizovat jako vesnici (i když ta je alespoň v české literární tradici posledních let spíš místem hororu). Jelikož máme tendenci sklouzávat k vidění světa v opozicích (nejdřív jsme my, pak ti druzí) a potřebujeme se vyhranit, je nesmírně důležité ptát se, kdo z nás dává věcem jména a kdo je pak využívá. Zatímco by nejspíš žádný obyvatel vesnic přídavné jméno „maloměstský“ na obyvatele větších územních celků neuvalil, my lidé z velkých měst je rádi prskáme všude okolo.

Co mi podobné předsudky připomínají? Odstěhoval jsem se do Prahy a nějakou dobu věřil, že jsem světu, který druhé rychle odsoudí, unikl. Velké město prý člověka osvobodí. Nikdo se o vás nezajímá, nikdo neví, nechce vědět, kdo jste. Pak se ale prostor začne pomalu zmenšovat. Najdete si vlastní okruh lidí. Stačí vyslovit jméno a všichni vědí, o koho jde. Historky putují rychleji než jejich aktéři, člověk se dozví, co si údajně myslí, ještě dřív, než si to stihne pomyslet.

Celá představa hierarchie se tak brzy hroutí. Nakonec ani můj kokorský doktor není tím, za koho se vydává. Pod vrstvou, na níž bychom já i jíní udělali rychlý závěr a odškrtli představu vesnického doktora („to by se dalo čekat“), se skrývá vrstva další. Muž totiž na vesnici nebydlí, ordinuje tam jen několik dní v týdnu, kdežto hlavní praxi má v Olomouci, šestém největším městě Česka.

Chci teď snad jako Nietzscheho Zarathustra „plivnout na velké město“? Tvrdit, že je stejně omezené, stejně maloměstské jako ta menší? Že si jen hraje na něco lepšího, něco chytřejšího? Možná. Sním poslední dobou o domě v lesích, čímž jsem opsal celý kruh a od své dětské touhy odstěhovat se do velkého města jsem doputoval zpátky na samotku. Pojal jsem totiž podezření, že pokud vůbec existuje, nestojí maloměsto k městu v opozici, ale je jedním z mnoha jeho možných stavů. Podobně jako vesnice. I tady jsou jeho hranice propustné. Bubliny maloměstského vlivu by člověk dohledal v každé metropoli.

Časová pásma

Peróny přerovského vlakového nádraží jsou v létě rozpálené a prašné. Slunce je nad centrem města neúprosně zavěšené. Procházím oklikami, kolem nového nákupního centra s čerstvě otevřenou pobočkou McDonald’s – na místě, kde dřív stávalo H&M, jedno logo střídá druhé – a pokračuji dál, pasážemi pod paneláky mířím k řadě domů, mezi kterými jsem vyrůstal. Nesečená tráva mezi nimi vzdoruje horku, smutné větve staré břízy před okny bytu mé matky se kývou v mírném vánku.

Ještě než zazvoním na mámin zvonek, sedám si na chvíli na lavičku vedle výduchu krytu civilní obrany. Na rozdíl od Kokor mi to tu k srdci nijak zvlášť nepřirostlo. A přesto, jak snadno člověk i po letech vytuší rytmus dobře známého místa. A právě rytmus se možná mění nejvíc. Která okna se v horku otevírají, která zavírají. Kdo se vrací z odpolední směny. Kdo už se nevrací. Některé práce zmizely, za jinými dnes lidé z města dojíždějí desítky kilometrů. Obchody vystřídaly herny, mění se pobočky řetězců. Jsou věci, které člověk pozná dřív, než je stačí pojmenovat.

O podobných městech se v centrech mluví rádo. Jsou to prý místa, která něco postrádají. Je tu málo kultury, málo dobré práce, málo příležitostí. Už méně často zaznívá, že právě z této skutečnosti centra po desetiletí profitují. Nejdřív se z periferií odsaje budoucnost a teprve pak jim výslednou frustraci a únavu začneme vyčítat. Málo se tam snažili. Přitom jejich podobu už dlouho určují rozhodnutí přijímaná jinde. Jako by se čas malých měst řídil hodinami těch větších.

Autor je spisovatel.

2026 / 14-15 - maloměsto

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

eskalátor