2026 / 17-18 -  Literární překlad v ohrožení

Jak se narodila, si nepamatuju. Moje vysněné dítě, dítě z mých snů, které mi jednou v noci vrazilo do hlavy a uhnízdilo se tam. Je jí jen den, týden, rok, osm let, tři týdny, jen den. Má jemné blonďaté vlásky, až na ty chvíle, kdy má černé husté kudrliny. Jednou měla vlasy ve francouzských copáncích, které povyrostly pokaždé, když jsem odhlédla někam jinam.

„Vlasy jí rostou rychleji, než je stačím stříhat,“ postěžovala jsem si své snové rodině.

Rodina z mých snů je rodina z mého opravdového života, ale jsou méně nápomocní. Ve snu jsou odtažitější. Dávají mi rady nebo vtipkují nebo něco kritizují. Dcerku mi nikdy neberou z náručí. I moje žena, moje snová verze mojí opravdové ženy, jen sedí na gauči na opačné straně pokoje. Usmívá se a občas souhlasně ukáže palec nahoru. Jsem milovaná a mám oporu. Jsem vyděšená a je mi tak divně.

Ty sny mají až takovou moc, že se mi má opravdová prsa plní mlékem. Pobolívají. Ve snu mě nikdo kojit neučí, ale nakonec na to přijdeme. Nikdy nebrečí.

Přes den se to snažím vysvětlit Taye. Nechápe. Nechápe snové dítě, opravdové mléko ani to, jak jsem ráno dezorientovaná.

„Co myslíš tím ‚je opravdová‘?“ ptá se Taya. „Má to něco společného s tím, že jsme se už přestaly snažit otěhotnět?“

Pět let jsme se marně snažily. Jsme moc staré a moc chudé na procedury, které by nám k tomu pomohly. Adopci si nemůžeme dovolit. A poslední rok jsme o tom postupně přestaly mluvit.

„Tohle je jiné,“ říkám jí, „není to jako po ní toužit. Je to, jako by už existovala. Je opravdová.“

Odpoledne začínám věnovat šlofíkům. Usínám hned, jak přijdu domů z obchodu, a nastavuju si budík tak, abych vstala pár minut předtím, než přijde Taya z veteriny. Snažím se skrývat, co můžu. Nevím, jak bych vysvětlila, že to není naše dcerka, ale jen moje.

Je to pokaždé obdoba téhož snu. Každou noc a každý šlofík. Držím dcerku a hladím její (blonďatou tmavovlasou jemnou hustě kudrnatou) hlavičku. Jsou tam moje sestry, moji rodiče a moje žena. Poznamenám, že kdybych věděla, že je dítě už na cestě, předem bych vytřela, napustila vanu a něco málo navařila.

„Kdy jsem ji naposledy koupala?“ povzdechnu si, i když hlavička jí voní sladce a čistě. Nikdo mi neodpoví.

Natáhne se ke mně a já zápasím s tričkem. Jsem nemotorná, nepřipravená. Obrátím se na sestru pro radu, ale ta jen s úsměvem zavrtí hlavou. Když se dítě krmí, dívám se z okna na kompozici mrakodrapů z dvacátých let malířky Georgie O’Keeffe. Stříbrně září na pozadí sametové noci. Prostor (mezi obrazy mrakodrapů) zaplňují obří natahovací příšery na klíček. Jsou to vlídné příšery, i když občas ze sebe vychrlí pár jisker. Nerozdupou ani jednu budovu.

Má snová dcerka stárne, až na ty chvíle, kdy mládne. Někdy je batole, až na ty chvíle, kdy ne. Dvakrát odešla z domu, ale pokaždé se vrátila zpět jako miminko hned další noc. S úlevou ji vítám. Vždy mě znovu překvapí, když ji vidím. V prvním okamžiku mě vždy napadne, jestli je moje, i když vím, že ano. Snažím se vzpomenout si na porod, ale to není součástí (plánu snu). Vždycky tu je. Vždycky tu byla. Je jí (čtrnáct osmnáct jeden den).

Prohledávám internet, hledám výrazy jako „symbolika snů“ nebo „nemluvňata“. Výsledky se mi míhají před očima. Sny o velkých změnách na Zemi, božských dětech, odpovědnosti, nevinnosti. Většinu hned zavrhnu, ale jeden odkaz mě zaujme: dotaz na diskusním fóru, jestli mají i jiní lidé dlouhodobé, opakující se, realistické sny o dítěti. Otevřu ho, procházím odpovědi. Jsou jich stovky. Nečtu je. Nechci zjistit, že ji s někým sdílím. Nechci ji sdílet.

Když odejde z domu potřetí, už se nevrátí. Poprvé za poslední rok se mi nic nezdá. Probuzení je snazší, usínání smutnější. Chybí mi. Najdu znovu stránku se snovými dětmi. Je tam návazný komentář od stejné paní a tentokrát si ho přečtu. Také už nemívá ty sny. Dvě stě sedmdesát dva dalších lidí to má stejně. Měla bych přidat svůj hlas k jejich, ale nechci tu ztrátu sdílet o nic víc, než jsem chtěla sdílet svou dcerku.

Děti se vrátí všechny naráz. Poznám tu svou hned, jak ji spatřím ve zprávách. Naše snové děti přicházejí z oceánu, nahé, krásné a každé jinak staré. Objeví se na útesech s lachtany poblíž jižní Kalifornie. Poznala bych tu svou kdekoliv, i v televizi. Má hnědé vlasy jako já. Vypadá tak na osm let. Vzpomínám si na všechny sny, ve kterých jí bylo osm. Byl to rok, kdy si zlomila ruku, rok, kdy jsme dělaly čokoládové sušenky a nechaly jsme natahovací příšery na klíček, aby je upekly svým dechem. Má pihy a kůži, která se na kalifornském slunci rychle opaluje.

Chci tam odletět, ale Taya je proti. „Je to divný. A nemáme na to peníze.“

„Ostatní rodiče se tam ale scházejí. Slétají se z celého světa. Co když mě potřebuje?“ ptám se. „Co když mě potřebuje a já tam nejsem?“

Taya vrtí hlavou a nehtem se snaží vyčistit si ze zelených zdravotnických kalhot flek. „Snažím se to pochopit, Jo.“

Vím, že se snaží. Vidím, že o mě má starost. I tak si koupím letenku, vyždímám naši kreditku, abych mohla letět ještě ten den. Je to nezodpovědné. Neměla bych to dělat. Ani se nerozloučím.

Nejsem jediná. Na letišti jsou další snílkové. Je snadné nás poznat. Bezpečnostní personál nás všechny odvede k dalším kontrolám. Vypadáme příliš mimo, příliš zasněně. Nikdo z nás nemá kufry. Proti hmatové kontrole neprotestujeme. Koukáme z oken letiště, nikdo z nás nemá tablet, knihu nebo křížovku. Jsme ti s hlavou v oblacích, s oblaky v hlavě.

Z letiště v Los Angeles si bereme taxíky, jedeme po dvojicích, trojicích, čtveřicích. Zmatené řidiče posíláme k oceánu, ať nás vysadí u niños del mar. Důraz na niños, děti, niños. Vysazují nás na plážích, na molech, na kamenitých útesech. Surfaři na nás se zaujetím zírají. My vidíme jen postavy nedaleko pobřeží.

Volá mi šéfová, ptá se, jestli jsem nemocná. Chci lhát, přitakat, ale slyším se říct: „Musela jsem odjet z města.“

Prý ať se neobtěžuji vracet. Mělo by mi to vadit, ale nevadí.

Čekáme. Je červnový večer, svěží, ale ne chladný. Vzduch voní solí. Hledáme po taškách a kapsách oříšky z letadla, jablka, proteinové tyčinky, cokoliv jsme si při odchodu nastrkali do kapes. Znepokojení místní nám přinášejí pizzu a balenou vodu. Při jídle nespouštíme oči z moře, i když se začíná šeřit.

Západ slunce mi na okamžik připomene, že jsem nikdy předtím Tichý oceán neviděla, nikdy jsem neviděla zrovna tohle zapadající slunce. Bodne mě pocit viny, že se na to dívám bez Tayi. Děti na útesech jsou zezadu nasvícené, pak zmizí ve stínu. Západ slunce nás o ně znovu připraví.

Vyprávíme si o svých snových dětech, liší se a neliší zároveň. Nikdo z nás kromě snění vlastní děti nemá. Ti z nás, kdo mají rodinu, vždy hlásí, že se jim o ní zdá. Jsem jediná, kdo má ve snech mrakodrapy Georgie O’Keeffe, jediná s natahovacími příšerami na klíček. Jiní vídají díla Chagalla, Rothka a toho přehnaně dramatického „malíře světla“. Jim se zjevují Donkey Kong, Space Invaders a postavičky z Looney Tunes.

„Je to jako Země město,“ řekne někdo. „Každý si doplní to svoje.“

Vrtat se v různých aspektech těch snů je snadné. Do dětí nevrtá nikdo. Nevím, kolik dalších si právě v hlavě počítá to, co já. Na téhle pláži je mnohem víc rodičů než dětí na útesech. Znamená to, že se někteří z nás budou muset o děti dělit? Vidíme vůbec všichni to samé? Takové otázky si nedáváme.

Blízko nás si rozložila kemp skupinka reportérů. Z jejich dodávek se stala vozová hradba, oblohu probodávají obrovské antény. Občas se k nám jeden z nich vydá, ale my s nimi nemluvíme. Špionku poznáme za pár minut. Zradí ji detaily. Mluví o děťátku, ne o „mém děťátku“. Nemá ztrápený pohled. Když ji požádáme, aby odešla, ušklíbne se. Asi si nás nahrála, tak si říkám, co asi zachytila.

Jedna žena přijde pěšky. Nevíme, kde svou pouť začala, ale na tvářích má puchýře od slunce. Dokonce i takhle dlouho po setmění jí z kůže sálá teplo. Ukládáme ji na chladný písek a do popraskaných úst jí pomalu lijeme pramínek vody.

„Potřebujete lékaře? Medico?“ ptá se někdo.

Zavrtí hlavou a namíří prst směrem k temnému moři. „Mijo.“

Je jednou z nás.

…

Bezesně spím ve vlhkém písku. Probere mě známá ruka, známý hlas. Na chvíli se k Taye přitulím a teprve pak si uvědomím, kde jsem.

„Co tady děláš?“ Škrábe mě a pálí v krku z toho, jak jsem spala venku.

„Mohla bych se tě sakra zeptat na to samý.“

Z jejího hlasu poznám, že se cítí zrazená. Za normálních okolností bych nesnesla, že se kvůli mně trápí.

„Jak ses sem dostala?“ zeptám se.

„Prodala jsem auto, abych měla na letenku. To vyřešíme, až se vrátíme. No tak, zlato. Pojďme aspoň na snídani nebo tak něco.“ Podá mi ruku, aby mi pomohla vstát.

Zavrtím hlavou. „Nemůžu odejít. Ne bez ní.“

Zhoupne se na patách.

„Šla bych, kdybych mohla, Tay. Ale musím u nich být, až se…“

„Až se co? Chováš se jako blázen. Co tady vůbec děláme?“

Objímám si kolena a dívám se na oceán. Děti sedí na útesech a pozorují nás. Má pravdu, ale na tom nezáleží. Měla bych odejít. Nemůžu odejít. Stále to nedokážu vysvětlit.

Posadí se vedle mě. „Dobře, když zůstaneš ty, já taky. Obě dostaneme padáka a domů ani do práce se stejně nemáme jak dostat, takže jsme v háji tak či tak. Ale jsme pořád spolu, ne?“

„Jasně,“ řeknu. Nezmíním se, že mě už vyhodili. Vím, že bych ji měla obejmout, ale neudělám to. Jsem ráda, že je se mnou, ale zároveň si přeju, aby tu nebyla.

Ostatní se natáčejí k vodě, aby se ujistili, že tam děti stále jsou.

„Víš, mluví o tobě ve zprávách.“ Taya se na mě nedívá, když mluví. Oči upírá k dětem, stejně jako my všichni.

„O mně? Co říkají?“

„Ne přímo o tobě. O vás. Říkají tomu ‚masová halucinace‘.“

„Halucinace? Ale vidíte je taky, ne? Naše děti byly v televizi.“

Trhne sebou, když řeknu „naše děti“, a na chvíli se odmlčí. Když promluví, pečlivě volí slova. „Vidíme je. Ale jenom vy je poznáváte. Od chvíle, co se objevily, je neustále fotí a srovnávají fotky s databázemi pohřešovaných, s řidičáky. Nikdo z nich není nikdo.“

„Jasně, že ne,“ ozve se muž, který sedí vedle Tayi z druhé strany. Mluvila jsem s ním minulý večer, prý přiletěl až z Vancouveru. Mark… nevím jak dál. „Nikomu z vaší databáze podobné nejsou, proč by taky měly být? Nejsou ztracené. Čekali jsme, kdy nás zase najdou.“

Taya na mě kradmo pohlédne a naznačí: „Přeskočilo mu?“ Kolikrát už jsme takhle spolu čelily celému světu? Vím, že by jí ublížilo, kdybych stranila jemu. Jestli je divnej on, jsem i já. Nepřipadám si tak. „A co jiného ještě říkají, Tay?“

„Prý je tu asi jen okolo dvou set padesáti dětí. Ale vás je na pobřeží přes tři sta. A další pořád přicházejí. Na letištích po celém světě jsou lidé, kteří vyvádějí, že se musí dostat sem. Hodně z nich ani nemá víza nebo nemají na to koupit si letenky. Ne všichni sem ale patří. Tím myslím sebe. Například.“

Mark si nebere servítky. „Tak proč odsud nevypadneš? My tě tady nepotřebujeme.“

„Já jsem ráda, že tu je. Jsem ráda, že tu jsi.“ To druhé tvrzení směřuju k ní.

„Aby nám všem mohla nadávat do bláznů? Jako kdyby už tak nebylo dost lidí, co nás takhle berou.“ Asi mu neunikl Tayin pohled před chvilkou.

„Nebo aby mohla ostatním vysvětlit, že blázni nejsme.“

Mark vstane, jakoby se protáhne a pak odejde pryč.

„Blbec,“ řeknu. Taya se usměje.

…

Dorazí další z nás z ještě větších dálek. Jedna žena přiletěla až z Namibie přes Johannesburg, Dakar, Amsterdam a New York. Sedí strnule v písku, jako by byla stále ještě v letadle. Jiní přiletěli z Belize, Islandu nebo Srí Lanky. Ti zaopatřenější z nás nechali přinést nějaké jídlo a pití. Jsem jim vděčná. Když se tak dívám na všechno to jídlo, uvědomím si, že bych se měla najíst. Nemám hlad. Děti na skaliscích také nejedly. Vypadají šťastně.

…

Taya odjíždí po třech dnech. „Miluju tě,“ řekne. „Miluju tě a mám o tebe strach. Zůstala bych, ale nemůžeme si dovolit, aby vyhodili z práce i mě. A taky si myslím, že to tady potřebuješ dořešit sama.“

Políbím ji. Chci, aby zůstala, ale ne tolik, jako chci, aby odjela.

„Taky tě miluju. Brzo se uvidíme,“ ujistím ji. Otočí se se slzami v očích. Už se nebavíme o dalším: že nemám zpáteční letenku, že na ni nemám peníze, že čekám na svou snovou dcerku, že nevím, co se bude dít dál.

Jen co odejde, najdu od ní ve své kapse vzkaz. Stojí na něm:

1. Sysel veveří zakrývá svůj pach tím, že žvýká svlečené kůže chřestýšů, kteří by ho jinak zabili, a pak olíže sebe a svá mláďata.

2. Kukačka je hnízdní parazit. Snáší vajíčka do hnízd jiných druhů ptáků a přenechává jim těžkou práci s výchovou mláďat.

3. Nepovažuju se za nerozumného člověka. Každý den svého života činím racionální rozhodnutí. Ty taky. Činíme rozumná, racionální rozhodnutí společně. Vrať se brzy. Prosím. Chybíš mi.

Vzkaz složím a vrátím ho tam, kde jsem ho našla.

…

Po celém týdnu, co tu jsme, děti konečně slezou ze skalisek. Naše řady se za tu dobu ztenčily, ale jen nepatrně. Pár lidí násilím odtáhli. Jiné přesvědčili jejich blízcí, aby se vrátili domů. Neodcházejí dobrovolně, ale nakonec odejdou. Přemýšlím, jak bude vypadat zbytek jejich života. Jestli už budou napořád přemýšlet o tom, jak by to vypadalo, kdyby zůstali. To nejspíš záleží na tom, co se stane dál.

Stalo se, že děti naskákaly do vody. Sledujeme, jak jim to jde, a šeptem je prosíme. Jsem uchvácená. „No tak, pojďte,“ voláme na ně, „chybíte nám.“

Uvědomím si, že moje dítě nemá jméno. Je to první věc, která mě v tom všem zarazí. Jak můžu být tady, v Kalifornii, a volat na někoho, o kom jsem přesvědčená, že je moje dcera, když jí nemůžu oslovit jménem? Myslím, že jedno měla. Možná jich měla víc. Štve mě, že si to nedokážu vybavit.

Vzpomínky na dětství mého dítěte mě pohlcují. Oslava jejích třetích narozenin s dortem ve tvaru králíčka. Nenechala mě, abych ho rozkrojila. Když hrála královnu ve školním představení, nechtěla si pak korunu celý týden sundat. Hledám tvary v dokonalých oblacích Georgie O’Keeffe. Zajímá mě, jak se tyto vzpomínky sladí s dívkou, která ke mně teď plave. Udělá to pro mě a bude jí zase osm? Staly se ty věci, nebo se teprve stanou? Ani nevím, jestli mě pozná.

Strčím ruku do kapsy a nahmatám ten složený vzkaz. Nevím jistě, co tím Taya myslela, nevím, jestli jsem já ten sysel, ten had, kukačka, nebo ten druhý pták. Chci se vrátit do chvíle předtím, než jsem na to začala myslet. Zkouším si představit, jak se začlení do našeho života doma. Jak se k ní bude Taya chovat? Jaký vztah k sobě budou mít? Vždyť pro ni ani nemáme pokoj. Nic z toho se pořádně nepromyslelo. Nic z toho se promýšlet nemělo.

Přibližují se. Jsou překrásné.

Uvědomila jsem si, že jsem ji nikdy nenaučila plavat. Plavou jako olympionici, jako ryby, jako mořští tvorové, jako by plavaly odjakživa a nikdy nepřestaly. Teď mám strach. Je tak nádherná. Už doplavala na břeh. A je neodvratně moje.

Z anglického originálu And We Were Left Darkling, publikovaného v povídkovém souboru Sooner or Later Everything Falls into the Sea (Small Beer Press, Northampton 2019), pod vedením Evy Kalivodové přeložily Tereza Ray Georgi, Zorka Krobová, Anna Krpatová, Dora Procházková, Markéta Šumerová a Denisa Zounarová.

Abychom si nepřestali rozumět

Radosti a obavy českých překladatelek a překladatelů

1. Překladače na bázi generativní umělé inteligence jsou čím dál propracovanější, překladatelské honoráře chronicky zaostávají za rostoucími životními náklady, Ústav translatologie na FF UK bojuje o přežití, ministerstvo kultury místo institucionální podpory osekává grantové prostředky a chaoticky prosazuje novou koncepci státní kulturní politiky. Co považujete za největší hrozbu pro současnou a budoucí překladatelskou práci?

2. Co vám jakožto překladatelům umělecké literatury naopak přináší radost a naplnění?

Alice Flemrová

(italština)

1. V otázce jsou propojeny věci, které spolu do jisté míry souvisí, ale o spojené nádoby se nejedná.

Překladače na bázi umělé inteligence jsou skutečnost, která už nastala, je nezvratná a obávám se, že duševní vlastnictví se nepodaří uspokojivě legislativně ošetřit. Překladatelé krásné literatury ale stále mohou vsázet na jedinečnost intelektuální a citové výbavy, kterou disponují a která dává jejich překladům nezaměnitelnou tvář. Ale to se i v rámci beletrie (do níž řadím i esteticky hodnotnou esejistiku) týká pouze určité části textů, a sice těch, do nichž je vložena jedinečná intelektuální a citová výbava jejich autora.

Pokud jde o translatologii, tam je problém mnohem širší a týká se dlouhodobého neutěšeného stavu věcí na FF UK. Je třeba zdůraznit, že rušení a slučování oborů zasáhlo a zasáhne nejen translatology. Nejhorší je na tom způsob, jímž vedení fakulty tyto plánované změny sdělilo, nedostatečná komunikace se zaměstnanci, jichž se to týká. Za důležité považuju hlavně zachování oboru tlumočnictví, který potřebuje i technické zázemí a vyškolené pedagogy „z praxe“. Překladatelství se týká jen několika velkých jazyků (angličtiny, španělštiny, francouzštiny, němčiny a ruštiny), ostatní filologové se zájmem o překládání museli vždy spoléhat na nabídku domovské katedry či ústavu, kde se vyučoval překlad krásné literatury takzvaně svépomocí.

A konečně se dostávám k problému, jemuž je po mém soudu v tuto chvíli třeba věnovat největší pozornost, protože nesouvisí s dlouhodobým vývojem, nýbrž jen s výsledkem voleb a s politickými náladami v zemi. Doufat ve změnu nestačí, je třeba o ni usilovat a pohotově reagovat na návrh nové koncepce ministerstva kultury, což mnohá profesní sdružení a organizace dělají. Jedno volební období sice neohrozí žádného překladatele, ale může vést k zániku platforem, ve kterých nachází uplatnění.

2. Těší mě práce překladatele krásné literatury jako taková. Pro mě je největším darem možnost skutečně porozumět textu, objevit v něm hlas implicitního autora a tlumočit jeho intence čtenářům, často s nutností ohýbat, pilovat, hníst mateřský jazyk a zkoušet, co vydrží.

Jitka Jeníková

(arabština, angličtina)

1. Za hrozbu považuji především postoj části politických, podnikatelských, ale i akademických představitelů, že překladatelství je cosi přežitého, co líp a hlavně levněji zvládne AI. Tento názor jde obvykle ruku v ruce s jistým pohrdáním „měkkými“ vědami a také se značně omezeným vnímáním toho, co vlastně překladatelství je. Tedy že nejde o mechanické překlopení jednoho jazyka do druhého – což je zhruba to, co dokáže udělat digitální mixér v podobě AI. Od toho se následně odvíjí i snaha o systematické hubení malých oborů, nezájem o malé, případně ne tak exponované literatury a likvidace jazykovědných kateder s mnohaletou historií pod záminkou ekonomické racionalizace.

Dalším velkým problémem jsou tristní podmínky, ve kterých dnes překlady vznikají a které tlak na rozšíření AI ještě zhorší. Nůžky mezi životními náklady a honoráři překladatelů se od devadesátých let rozevřely takovým způsobem, že bychom našli jen minimum překladatelů a překladatelek, kteří dokážou pouze z této činnosti uživit nejen sebe, ale i svou rodinu. To nevyhnutelně vede k tomu, že tento „koníček“ doplňuje „skutečné zaměstnání“, a má-li výsledný překlad snést přísnější měřítka, musí překladatel textu věnovat mnohem víc času, než by bylo ekonomicky rozumné. I tady podle mě začne víc úřadovat AI a tu nejmasovější produkci uvidí živí lidé leda z rychlíku. Až se z části překladatelů stanou redaktoři AI, výsledkem bude postupná, ale nevyhnutelná degradace textů. Zvlášť pokud bude pokračovat současný trend, kdy stát dává ruce od literatury pryč a nechce náročnější, ale také trvalejší díla finančně podporovat.

2. Těší mě, že se pořád ještě najdou nakladatelé ochotní vydávat knihy, které na sebe sotva s bídou vydělají. Poslední roky jsou léty hojnosti hlavně pro překlady z moderní arabštiny, jež byla po dlouhé roky z různých důvodů nakladateli opomíjená. A já jsem nesmírně vděčná, že mohu být téhle „nové vlny“ součástí.

Aleš Kozár

(slovinština)

1. Literárnímu překladu se věnuji přes dvacet let, vždycky to však byla spíš vedlejší aktivita. Před dvěma a půl lety, po zrušení slavistiky v Pardubicích, se ale pro mě poslední možností, jak zůstat v kontaktu s oborem, stalo překládání na plný úvazek jako OSVČ – se všemi riziky nízkých honorářů a zaostalostí české kulturní politiky. Bavit se o výši honorářů u nás v zásadě ani nemá smysl, tím se uživit nejde. Mně to umožňují naštěstí o něco štědřejší zahraniční granty. Mimochodem, Slovinsko, také postsocialistická země, dokázalo smysluplný status umělce zavést patnáct let před námi.

Ohrožení profese vnímám v kratším horizontu v nepředvídatelných a neuvážených zásazích do literárního mikrosvěta, třeba ze strany ministerstva kultury, jak už teď vidíme u literárních časopisů, odkud se rozkolísanost snadno může přenést i na festivaly, malé nakladatele apod. A zásadní je také provázanost prostředí kultury nejen s translatologií, ale i dalšími filologickými obory, které procházejí nebo už prošly podobnou destrukcí. A všechno to má společné jednu věc, která mě děsí. Ti, na které to spadne, jsou vesměs postaveni před hotovou věc. Opravdu nikomu nevadí třeba to, že FF UK i Slovanský ústav Akademie věd v tuto chvíli zrušily výzkum i výuku všech kultur někdejších jugoslávských zemí, a navíc je nejistá i budoucnost jedinečné Slovanské knihovny? A opravdu je nám jedno, jaký obraz o sobě tímhle vysíláme do zahraničí? Vysvětlovat to nedostatkem peněz je ten nejprimitivnější způsob, jak říct, že si lidského umu, znalostí a zkušeností ani trochu nevážíte.

V delším horizontu vidím ohrožení v samotném vývoji čtení a čtenářství, které už teď pro spoustu mladých – a často inteligentních – lidí končí někde na střední škole. Myslím, že sem je třeba napřít hodně pozornosti třeba ze strany knihoven, ale i škol samotných.

2. Radost mám z práce s texty, z rozlousknutí nějakého překladatelského ořechu, slovní hříčky, šroubované věty, a pak když vidím, jak se po mnohatýdenním lopocení začne vylupovat pěkný, živý, barvitý text. V posledních letech taky stále víc oceňuji příležitost dostat se do kontaktu s lidmi při literárních večerech či festivalových besedách, byť to často znamená vylézt ze své ulity a vybojovat boj s trémou a ostýchavostí. A možná mi to aspoň trochu supluje nemožnost učit a přednášet.

Anna Křivánková

(japonština)

1. Nechci nijak zlehčovat ministerský chaos či situaci na FF UK (oboje je symptomem neutěšené doby), ale osobně vidím největší hrozbu v člověku – konkrétně v nakladateli, který je ochoten vydávat knihy přeložené umělou inteligencí, a ve čtenáři, který je ochoten si je kupovat. Aniž bych chtěla znít sentimentálně, stojím si pevně za tím, že lidskou invenci a cit umělá inteligence (obzvláště model fungující na základě pravděpodobnostních výpočtů) nahradit nemůže a že spokojit se v zájmu výdělku s náhražkou je stejně destruktivní jako konzumace ultrazpracovaných potravin.

2. Pominu-li vážnější literaturu, tvoří velkou část mého překládání manga, která má poměrně dost čtenářů. Často hyperkritických, ale o to víc mě těší, kdykoliv některý z nich zmíní, že se mu na mém překladu něco líbilo a pobavilo ho to. A samozřejmě mám radost, když vidím, kolik japonských komiksů i románů je teď u nás dostupných v češtině. Vědomí, že na tom mám nějaký podíl, je pro mě velká odměna.

Alena Machoninová

(ruština)

1. Největší hrozbou pro moji práci je v tuto chvíli režim země, jejíž literaturou se zabývám a snažím se ji zprostředkovávat i českému čtenáři – tedy ruský, putinovský režim. V pátém, respektive třináctém roce války odpor ke všemu ruskému pochopitelně roste. Proč věnovat pozornost literatuře agresora? Argumenty, že autor či autorka válku otevřeně odsoudili, že jejich dílo je z docela jiného času, přestávají pomáhat. Při snižujících se dotacích nakladatelé jako první škrtají ruské autory. A já se nedivím – a zkouším to jinde. Divím se ale, když se mnou nakladatel přece jen smlouvu na překlad uzavře, já knihu přeložím a po odevzdání rukopisu se od něj dozvím, že knihu nevydá, protože nedostal státní dotaci. Divím se, jak se mohl spolehnout na jediný zdroj, jak je možné, že nemá žádnou záložní variantu, a proč si v takovém případě mou práci vůbec objednával.

Překlad pro mě nikdy neznamenal obživu, nanejvýš přilepšení. Koneckonců nevnímám ho ani jako svou profesi. Nikde jsem se mu neučila. Překládat jsem začala ve snaze porozumět básním Gennadije Ajgiho, plným zámlk a novotvarů. Listovala jsem ve výkladovém i v pětidílném rusko-českém slovníku a dělala si poznámky ke každému slovu. K překladu to byl už jenom krůček.

2. Překládat v nějaké míře budu nejspíš vždy. Přinejmenším dokud budu cítit potřebu proniknout co nejhloub do cizojazyčného textu. To je skutečný důvod, proč se této činnosti věnuju, a nenechám se o ni připravit žádnou vládou – ruskou ani českou. Umělá inteligence ten typ textů, které mě zajímají, ještě nějakou dobu nezvládne. Budu se o ně dělit s českými čtenáři, dokud to půjde. Mám radost, když mi někdo napíše, že se těší třeba na novou Vasjakinovou. Znamená to, že se mi daří uvádět „mé“ autory do českého kontextu – a o to mi jde především.

Pavel Novotný

(němčina)

1. Myslím, že AI jen prohlubuje to, co se nazývá dialektikou osvícenství: umělá inteligence na jednu stranu otevírá netušené možnosti, na stranu druhou hrozí tvrdou dehumanizací (která se logicky promítá i do zacházení s jazykem). Právě instituce jako Ústav translatologie, ale třeba také různé jazykové katedry, se v takové situaci stávají nepostradatelnými, jejich společenská relevance neklesá, naopak roste – a šetřit na nich se nikoli nemá, nýbrž přímo nesmí.

2. Překlad je pro mě především intenzivní četbou a interpretací, dialogem s kvalitním textem. Záměrně si vybírám texty takového typu, kde mi umělá inteligence příliš nepomůže: překládám zejména poezii. Snažím se pracovat offline, internet mi slouží pro výchozí rešerše, pro dořešení sporných míst, pro hledání kolokací, ale jinak se prostě odpojuji, nechci být rušen, mlátím do prastarého počítače, důležitý je především dobrý monitor. Hledám ve slovníku, nalévám se čajem, často přitom poslouchám různé dávné jazzové be-bopové živly – tuhle hudbu mám jako překladový stimul, dokážu ji vnímat, poslouchat tisíckrát dokola a zároveň se soustředit na text. Nepřekládám ale příliš, občas si najdu něco, co mě osvěží a co má smysl přenést do českého prostředí. Někdy mě to třeba i propojí s ještě žijícím autorem – takový Gerhard Rühm nebo Ferdinand Kriwet, to byla v tomhle smyslu opravdu osudová setkání, textová i lidská.

Martin Pokorný

(angličtina)

1. Vypomůžu si pár let starým a již jednou „protočeným“ facebookovým postem, nemám na něm co měnit: osobně mě coby překladatele pálí, že knižní distribuce hodně inkasují a málo distribuují, že svou funkci neplní katedrové knihovny a že neexistuje síť kvalitních gymnaziálních knihoven, že se Městská knihovna Praha orientuje na průtok ve „čtenářosvazkodnech“, že se na rozdíl třeba od hudby a divadla u nás neustálil způsob, jak literaturu učinit součástí společenského života smetánky a získat za to odpovídající podporu, že recenzní rubriky nestíhají a Národní knihovna nezvládá udržet, natož zpětně doplnit databázi článků, že FF UK nemá vlastní knihkupectví atd. Kdyby se toto vyřešilo, prezentaci vlastního jména i dojemné popisy osudu rád oželím, koneckonců – aniž bych chtěl někoho chytat za slovo – překlad je vždycky důležitější než překladatel, v tom by snad mělo být jasno.

2. Tady je odpověď snadná a jasná: při překládání umělecké literatury přináší radost samo překládání umělecké literatury – respektive tedy též vyhlídka na to, že text vyjde, že redakci provede někdo přínosný a podobně, ale to jsou v zásadě jen podřízené aspekty.

Robert Svoboda

(maďarština)

1. Po letitých zkušenostech vidím největší, ač zdánlivě bezvýznamnou hrozbu v tom, že malé kreativní komunity plodící originální nápady mohou být rozprášeny nebo (ať už vcelku, či po částech) připojeny k něčemu většímu. Samozřejmě ve jménu úspor! Jak hezké slovo a jaká rozkoš: stát šetří. Ušetří nám námahu, abychom se plody a podněty oněch komunit zabývali, abychom se jimi nechali inspirovat, abychom jim fandili nebo spílali, prostě abychom k nim zaujímali stanovisko. Protože tyto malé skupinky, které někdy vypadají jako škola, jindy jako umělecká dílna, divadelní soubor nebo nakladatelství, se ve větších entitách rozpustí. Některé samozřejmě přežijí, potom ale jejich existence bude záviset výhradně na domácích, případně zahraničních dotacích. Říká se: „Kdo to umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. A kdo to ani učit neumí, ten to řídí.“ Mnoho talentů se ztratí, půjdou raději dělat něco jiného. Nebo odejdou hledat štěstí do ciziny. Po jisté době už ani nebude koho učit. A nakonec odpadne i samotné řízení.

Z hlediska překladatele je nápadné, že vedle reprezentativních „bohatých národních kulturních tradic“ nejsou dost zdůrazněny kulturní tradice a trendy jiných národů, které překlad přenáší do naší jazykové oblasti. Ta pak s nimi vstupuje do interakce, což je už po staletí podle některých nežádoucí (neopičit se po cizích vzorech), podle jiných naopak chvályhodné (mezinárodní kulturní rozhled).

2. Osobně mi dělá radost každá „výzva“. Ač už jsem přeložil nejeden tlustý román, mám rád texty, které minimem jazykových prostředků dovedou vyjádřit maximum. A já je v tom musím napodobit. Mám rád jazykové obraty, které není snadné dešifrovat. Nebo se sice dešifrují snadno, ale jak to, probůh, se všemi těmi konotacemi převést do druhého jazyka? Mám rád, když se musím vejít do určitého veršového schématu. A mám rád nápaditou (pokud možno mírně absurdní) dětskou literaturu… Tím jsem už asi prozradil, že rád luštím šarády a rád překládám poezii. A když to nakonec ještě vyjde tiskem nebo z toho vznikne veřejně provozované představení, moje radost dostupuje vrcholu.

Anna Štádlerová

(angličtina, španělština)

1. Skutečnou hrozbou by byla ztráta motivace číst literaturu, objevovat nové světy a myšlení jiných lidí, přemýšlet o jazyku, učit se a rozvíjet. A to jak na straně čtenářů, tak literárních profesionálů. Mluvím o dystopickém scénáři, kdy vlivem kombinace faktorů, které jsou tak pěkně vyjmenované v otázce, bude postupně ubývat lidí, kteří si například v oblasti literárního překladu budují kritický úsudek. Při absenci expertů a nadšenců by nezbylo než se stále víc spoléhat na technologie. Zároveň by chyběli lidé, kteří by byli schopni výstupy těchto technologií kompetentně posoudit, takže bychom technologiím vlastně nad touto oblastí přenechali kontrolu. A to v situaci, kdy nevíme, jaký dopad by to mělo na společnost: o přínosu literárních překladatelů, třeba o vlivu překladů na rozmanitost jazyka nebo imaginaci čtenářstva, máme vlastně velmi málo empirických dat.

Co s tím dělat? Instituce by měly podporovat výzkumy vlivu AI i lidského umění na společnost a na základě toho činit strategická rozhodnutí. A literární překladatelé by neměli zapomínat na společenskou roli překladatele mimo samotnou práci s textem a být čtenáři průvodcem po světě překládané knihy: psát o ní, besedovat, objasňovat poznatky nabyté během stovek hodin práce. Lidé mají tendenci následovat lidi a sdílet nadšení z milované činnosti mi přijde jako dobrý způsob, jak proti celospolečenské ztrátě motivace bojovat.

2. Teď v kontextu letního blitzkriegu na FF UK mě třeba upřímně těší, jak aktivně se k celé věci staví tamní studentstvo – obrací se na vedení fakulty, píše protestní vyjádření, snaží se celou věc medializovat, dobrat se odpovědí na zásadní otázky týkající se studia. Mám radost, že se nebojí ozvat a není mu ani trochu jedno, co se děje. A taky jsem moc zvědavá na první ročník FLIPu, Festivalu literárního překladu, který se bude konat v září.

Michal Švec

(finština)

1. Podle facebookových nostradamů měli být překladatelé už několik let vyhynulý druh. Nestalo se a v nejbližší době ani nestane. Ke stálým hrozbám pramenícím z neudržitelné, ale setrvačné povahy českého knižního trhu, přiživujícího trvalý prekariát, se nicméně přidávají hrozby nové. Tou možná největší je mylné přesvědčení části společnosti, že lidský překladatel není potřeba, že jeho práci přece svede i stroj, a to nepoměrně rychleji a levněji, s rozdílem tak zanedbatelným, že to stejně „nikdo nepozná“. Přidaná hodnota práce překladatelů, která je velmi komplexním procesem, se přitom vysvětluje velmi obtížně, stejně jako drobné nuance, jež jsou pro čtenáře těžce rozpoznatelné, ale pro text a jeho významy klíčové. Lidé si přestávají rozumět a přestávají se poslouchat, a pokud rezignujeme na péči o jazyk a srozumitelnou mezilidskou a mezikulturní komunikaci, jejichž integrální součástí je právě překladatelství a ústředním mediátorem lidský překladatel, bude se situace nadále zhoršovat.

2. Jakkoli je na tom český knižní trh dlouhodobě prachbídně po ekonomické stránce, jeho velkou předností je nesmírná diverzita, ve srovnání s jinými zeměmi až unikátní. Zájem nakladatelů i čtenářů o překlady z široké škály jazyků, o „malé“ literatury i okrajová témata nadále trvá. A tak mi dělá radost, že můžu v rámci své specializace, kterou je finská literatura, vyhledávat skryté poklady, trávit spoustu času s každým jejich slovem a zprostředkovávat je našim čtenářům. Poslední rok jsem se například zabýval u nás dosud prakticky neznámou dramatickou tvorbou Miky Waltariho. Výsledkem bude český výbor tří her, který vyjde letos na podzim. Dva z těchto textů se dočkaly vůbec prvního překladu do cizího jazyka – a tím je čeština.

Miroslav Tomek

(ukrajinština)

1. Za hrozbu považuji neochotu většiny překladatelů o stávajících možnostech strojového překladu otevřeně diskutovat a hledat novou úlohu člověka při výběru, překladu a popularizaci kvalitní literatury. Velké jazykové modely sice mají svá omezení, s jazykem jim to ale jde víc než dobře. Je proto namístě uvažovat o tom, zda je pro nás překladatelská práce podstatná sama o sobě, jako způsob realizace vlastních schopností a sil, případně zda to či ono literární dílo v lidském překladu představuje svébytnou estetickou hodnotu spojenou s jedinečnou osobností a uměleckým záměrem překladatele, kterou strojový překlad nedokáže nahradit.

Já sám se domnívám, že úlohou lidského překladatele v budoucnosti bude především výběr díla, a jeho prvořadým úkolem bude přesvědčit nejen nakladatele, ale i čtenáře, aby mu věnovali náležitou pozornost. Proto se obávám, že tou opravdu největší hrozbou pro překladatele je dlouhodobý pokles zájmu o literaturu a čtení knih vůbec.

2. Především jsou to vnímaví čtenáři, kteří v přeložených dílech dokážou najít krásy a významy, o nichž jsem leckdy sám neměl tušení. Obecně jsou setkání s vlastními překlady v nových kontextech velmi radostná, a to tím víc, čím jsou nečekanější.

Petra Zikmundová

(francouzština)

1. Osobně ohrožení nepociťuju, jelikož na překládání nejsem existenčně zcela závislá. Je to pro mě spíš milovaný koníček, kterému se věnuju od rána do večera, stojí mě na zálohách devět tisíc měsíčně, rvu si u něj vlasy a párkrát do roka si díky němu přivydělám, třeba na velký pytel superprémiových psích granulí a půlku „dovolené“ v Hostýnských vrších. Strach mám spíš o obor jako takový, protože ne každý má z čeho si tohle hobby dotovat. Ministerstvo kultury zjevně nehodlá situaci OSVČ v kultuře jakkoli řešit ani poskytovat jakoukoli podporu profesním organizacím, které se nedůstojné podmínky překladatelské práce snaží narovnat, a vedení FF UK patrně považuje za zbytné kvalifikované překladatelky nebo tlumočníky společnosti dopřávat. Bojím se i o studující a vyučující z Ústavu translatologie, které vedení fakulty svým bezohledným jednáním vrhá do nejistoty. Generativní AI vůbec nechápu, ale pořád tak nějak doufám, že má lidem práci spíš usnadňovat než brát.

2. Nejspíš i proto, že sama jsem líná a nedružná, si ohromně cením činorodosti profesních organizací, studentských spolků a jednotlivců v překladatelské komunitě, kterou nejen čelí všem těm ranám letošního léta (navíc často s humorem), ale dlouhodobě bojují za lepší postavení nás všech. Na práci samotné mě těší, že se skrze ni neustále něco učím, a když nechci, nemusím celé dny s nikým promluvit. Mám to štěstí, že překládám i literaturu prodchnutou vírou ve společenskou změnu, což mi brání úplně propadnout cynismu.

Připravil Michal Špína.

Bez překladatelů čeština zchudne

Proč zachovat Ústav translatologie?

Překvapila vás silná odezva na záměr vedení pražské Filozofické fakulty zrušit Ústav translatologie? Pod peticí za jeho zachování je přes osm tisíc podpisů, vzedmula se vlna odporu na sociálních sítích, ozývají se hlasy z různých oborů, míst, zemí…

Anežka Charvátová: Mě to překvapilo ohromně a samozřejmě příjemně. Nečekala jsem, že to bude mít takový ohlas. Peticí se objevuje strašně moc a také jsem byla trochu skeptická k vnímání humanitních věd v naší společnosti, když vidím, jak je stát setrvale potírá už od devadesátých let, a je to čím dál tím horší. Ta odezva ve mně vzbudila určitou naději, že si lidé možná uvědomují, že tady nejde jenom o překlad, ale v důsledku i o ochranu češtiny a české kultury.

Stanislav Rubáš: Na naši podporu vystoupili zástupci profesních organizací, ale i představitelé evropských institucí. Generální ředitel pro tlumočení v Evropském parlamentu, generální ředitelka pro tlumočení v Evropské komisi a ředitelka tlumočnických služeb u Soudního dvora Evropské unie poslali vedení fakulty společný „letter of support“ za zachování našeho pracoviště. Ta vlna solidarity je velice posilující, byť se samozřejmě jedná o neskutečně frustrující záležitost.

Je zjevné, že překlad je téma, které, jak se módně říká, „rezonuje“. Čím to je, že ho lidé vnímají jako důležitý a mají potřebu vystupovat na jeho obranu?

ACH: Překlad se u nás tradičně vnímá jako podstatná součást kultury: v některých dobách například plnil zástupnou roli, nahrazoval původní tvorbu v době politické nesvobody a podobně. Překladová literatura u nás tvoří téměř čtyřicet procent publikovaných knih. Lidé, kteří rádi čtou, oceňují kvalitní překlady a nechtějí číst výtvory umělé inteligence. Často znají i překladatelské osobnosti, které v oboru působí.

SR: Překladová literatura tu byla významná vždycky. Po vzniku republiky, ve dvacátých letech 20. století, bylo procento zastoupení překladové literatury na knižním trhu ještě vyšší, až padesát procent, ale i těch dnešních čtyřicet je dost. Byli tu autoři jako Karel Čapek, kteří svými překlady de facto spoluutvářeli češtinu – moderní čeština je od svého vzniku, už od Jungmannových překladů Chateaubrianda a Miltona, spoluutvářena překladateli a myslím, že si to lidé uvědomují…

ACH: Ale zároveň bych řekla, že možná šlo o poslední kapku, kterou přetekl pohár. Tlak na humanitní vědy trvá už dlouho a teď situace možná dospěla do bodu, kdy se ozvali i lidé, kteří by třeba bývali chtěli protestovat už proti dřívějšímu slučování historických ústavů či rušení některých „malých“ oborů na fakultě, ale neměli jak. Už je toho příliš.

SR: Ano, zdá se, že frustrace z neradostného postavení humanitních věd, která už se hromadí delší dobu, teď dospěla k nějakému vyústění.

Z některých komentářů se zdá, že určitá frustrace souvisí také s nástupem AI. Signatáři petice se často vymezují právě proti možnosti, že by se překlad stal doménou umělé inteligence. Jak se k jejímu užití v překladu stavíte na translatologii?

SR: Zakázali jsme používat AI technologie u závěrečných státnicových překladů, a to z toho prostého důvodu, že pokud má člověk pracovat jako takzvaný posteditor, to znamená kontrolovat po nějakém stroji, jak něco přeložil, musí sám umět překládat. Jinak totiž neví, jak má dobrý překlad vypadat.

ACH: AI může v odborném překladu nahradit jednotlivé kroky, ale vždycky je nezbytný posteditor, který musí umělou inteligenci kontrolovat. Není to tak, že umělou inteligenci škrtneme s tím, že je k ničemu. Snažíme se studenty naučit s ní kvalitně pracovat.

SR: Letos v červnu zveřejnil časopis The Economist pozoruhodný článek o AI. Píše se v něm, že v důsledku rozvoje umělé inteligence je dnes v USA větší nezaměstnanost mezi absolventy informatiky než mezi absolventy filosofie. Dokonce i vývojářské firmy zaměřené na AI technologie si už najímají vysokoškolsky vzdělané filosofy, aby je naučili klást otázky. Dnes už se ví, že AI má ve svých odpovědích sklon k „podlézavosti“. A filosofové mohou vývojáře poučit, jak takovou podlézavost odhalit. Jde vlastně o sókratovské kladení otázek, které druhého svou důsledností usvědčí, že vlastně neví, i když si myslí, že ví. Technologie AI zaměřené na překlad je také možné usvědčit ze snahy zalíbit se. Ostatně k tomu má sklon i lidský překladatel, není-li trénován ve stylistice, analýze textu a dalších disciplínách, které jsou součástí našich studijních plánů. O tomhle sklonu umělé i lidské inteligence musíme vědět, jinak čtenář překladu nakonec nerozezná Shakespeara od Ginsberga: oba budou promlouvat uhlazenou, ale bezkrevnou překladatelštinou.

Překlad není jen výsledný text, ale především samotný proces, který se právě na translatologii učí a zkoumá. Co by se stalo, kdybychom tenhle proces přestali studovat a přenechali ho strojům?

SR: Jak říká jeden z českých teoretiků překladu, překlad je ve výsledku umělecká reprodukce. Jde tedy o tvoření, které je a vždycky bude vlastní člověku, lidskému mozku. V míře tvořivosti nemůže umělá inteligence člověka nahradit. Stačí si najít a porovnat třeba české překlady Poeova Havrana, Verlainovy Podzimní písně nebo Shakespearových Sonetů. Ta jazyková invenčnost je neuvěřitelná. Ale ještě důležitější je interpretační trefa. Protože překlad je vždy interpretace, myšlenkové úsilí – ona „žilka prudce vyvstalá Apollónu na čele“, jak říká František Halas. To interpretační úsilí bývá, zvlášť u překladu klasiků, urputné a trvá týdny, měsíce, někdy i roky…

ACH: Překládání učí přemýšlet a otvírá obzory. Tím, že studenty učíme překládat, učíme je pracovat s textem, dostat se do vrstev, kam by se jinak nedostali. Překladatel čte jinak než běžný čtenář, musí hledat kontexty, souvislosti, hlubší vrstvy textu. Pokud budeme mluvit o literatuře, jsem přesvědčená, že nikdo nerozumí literárnímu dílu tak jako překladatel. Žádný historik literatury, žádný kritik nebo literární vědec, nikdo mu nerozumí tak jako ten, kdo musí úplně všechno v textu rozklíčovat. Rozebrat ten hlavolam na jednotlivé součástky, nahradit je a zase ten hlavolam složit.

SR: Součástí překladu jako tvůrčího procesu je taky čeština a způsob jazykového přemýšlení. Sám se pořád na překladech učím česky a pořád se přistihuju, jak zaostávám za překladatelskými mistry typu Bohumila Mathesia nebo Jana Zábrany. Teď jsem zanořený v překladu Života Alexeje Arseňjeva a musím říct, že mi vždycky poskočí srdce radostí, když objevím nějaký jazykový nápad Taťjany Haškové a Jana Zábrany, kteří tenhle Buninův román poprvé počeštili. Oni neřeknou „zelené větve a haluze“, řeknou „rozzelenalé větve a haluze“. A rázem je v tom nástup jara, síla přírody. Jedna předpona tu řekne víc než několik vět.

Zaznělo tu slovo „porozumění“, které je s překladem bytostně spojené. Jaký druh porozumění to tedy je a v čem se liší od porozumění, jež nabízejí jiné obory?

ACH: Obecně myslím, že porozumění textu je bolest českého školství. Vždycky jsem záviděla svým kamarádům z Francie, kde se děti odmalička učí text analyzovat, správně se na něj zeptat a taky texty podle jasných pravidel tvořit. U nás se tohle děti ve školách vůbec neučí. A je to jedna z věcí, které na translatologii děláme: učíme porozumění cizojazyčnému textu, ale i textu českému a práci s ním. To se na hispanistice, anglistice nebo rusistice nedělá. Vlastně u studentů rozvíjíme schopnost dvojího uvažování. V překladu i tlumočení je neustále přítomna ta podvojnost, půlkou hlavy se myslí jedním způsobem a druhou půlkou druhým. A je velice těžké ty dvě poloviny propojit a zároveň přepínat z jednoho jazyka do druhého.

SR: Když člověk zkoumá překlad, učí se vnímat nuance a souvislosti slov, což je pro komunikaci zásadní dovednost. Na překladatelství se pokoušíme studenty vést k důkladnému čtení, na jaké jinde nebývá prostor. Vím, že na některých vysokých školách panuje jakési akademické pokrytectví – student dostane seznam padesáti titulů, včetně Miltonova Ztraceného ráje, a u státnic se pak předpokládá jejich znalost. Jenže aby text opravdu začal něco znamenat, musíte si ho projít důkladně, prakticky slovo za slovem – a to právě dělá překladatel.

ACH: Překladatelské porozumění je specifické. Určité věci totiž uvidíme a pochopíme až při setkání dvou jazyků, tedy v překladu. Ty věci nejsou zřetelné, dokud zůstáváme v rámci jednoho jazyka. Stává se mi často, že když konzultuji některé otázky překladu s kolegy odborníky ze zahraničí, upozorním je na významy a souvislosti, které sami ve vlastním jazyce neviděli, protože teprve srovnáním s výrazovými možnostmi jiného jazyka a s jiným kulturním kontextem se otevřou nové horizonty.

Vedení fakulty ujišťuje studenty, že překladatelství a tlumočnictví jako studijní obor zůstane zachováno, zároveň ale mluví o „zapojení překladatelské perspektivy“ do jednotlivých filologických oborů. Dá se vůbec ten specifický mezikulturní a mezijazykový pohled, o kterém tu mluvíme, zapojit do filologického přístupu tak, aby obor zůstal zachován?

SR: Představa děkanátu je zřejmě taková, že by vznikly jakési trojnožky: třeba španělština filologická, španělština učitelská a španělština translatologická, přičemž jedno by se kombinovalo s druhým. Jenže aby mohl fungovat komplexní překladatelský nebo tlumočnický program, na jehož konci stojí specialisté připravení na praxi, nestačí vzít z dosavadní výuky jen něco, zkombinovat to s něčím z filologie nebo učitelství a vytvořit tak nějaký modul nebo mikrocertifikát. Výsledek takového modulárního vzdělávání popsal už Konrad Liessmann v Teorii nevzdělanosti. Je to, jako když švédská firma modularizuje nábytek: nakonec si všichni doma poskládáme víceméně stejný obývák.

ACH: Výrazným specifikem našeho oboru v rámci FF UK je také jeho zřetelné praktické zaměření. Samozřejmě, teorii se věnujeme také, stejně jako dějinám překladu, které jsou pro překladatele nesmírně důležité, a důkladný teoretický základ je nezbytný i pro tlumočení. Ale vedle toho učíme konkrétní dovednosti, jsme hlavně praktický obor, což se mimochodem pozitivně projevuje i na zaměstnanosti našich absolventů, na tom, jak snadno získávají práci a v jak prestižních institucích.

Tahle praktická orientace je ale vedením fakulty vnímána spíš jako nedostatek, když translatologii v některých vyjádřeních vyčítá, že nepodává dostatečný vědecký výkon…

SR: Pravidla, podle kterých je financována věda v této zemi, určili lékaři, přírodovědci a fyzikové s matematiky, zatímco humanitní obory jsou tímto systémem už mnoho let finančně poškozovány. Ústav translatologie samozřejmě vědeckou činnost spočívající v publikování odborných článků a monografií vykazovaných v Rejstříku informací o výsledcích, tedy RIVu, vykonává, ale vedle toho se díky literárním překladům výrazně podílí na fakultní tvůrčí činnosti, která se vykazuje zvlášť, v Registru uměleckých výstupů neboli RUVu. Dá se snadno dohledat, že v letech 2020 až 2024 se náš ústav na celkovém výsledku FF UK podílel přibližně jednou pětinou, což určitě není málo.

ACH: Já jsem přesvědčená, že i když je věda samozřejmě důležitá, vysoká škola musí také podporovat praktické zaměření a uplatnění. O potřebě propojování vysokoškolského vzdělávání s praxí se ostatně píše i v ministerských strategiích. Ovšem hodnocení naší práce je v tomhle směru velmi nevyvážené – věda a výzkum se cení nejvíc, pedagogická práce méně. A působení směrem k veřejnosti a společnosti, ona takzvaná třetí role univerzity, se prakticky nebere v potaz.

Z rozhovoru s děkankou Evou Lehečkovou pro Český rozhlas vyplynulo, že se zatím neví, co by se zrušením translatologie ušetřilo. Kdyby translatologie jako pracoviště a obor na FF UK skutečně zanikla, co všechno by se ztratilo?

SR: Především se ztratí lidé, kteří našemu oboru věnovali léta práce, soustavně ho budovali a mají materiály a znalosti, které by rádi předávali studentům. Zanikne několik bakalářských a navazujících magisterských programů, které generace vyučujících na našem ústavu cizelovaly desítky let. To všechno zmizí.

ACH: Ztratí se také propojení různých jazykových oblastí v rámci jednoho pracoviště. Mimo to naši studenti mají samozřejmě také povinnou praxi, kde tlumočí a překládají. Náš obor se bez praxe nenaučí a na filologiích nic takového pochopitelně není. A pak se ztratí společenství, které se na našem ústavu vytvořilo, společenství vyučujících, studentů a absolventů. Tam existují velmi hezké lidské vazby, posílené ještě napojením na odborné spolky – Obec překladatelů, Jednotu tlumočníků a překladatelů, Asociaci konferenčních tlumočníků. Setkávají se tak lidé různých generací a různých jazykových specializací, ale se stejnou vášní pro věc, navzájem se obohacují a společně dále rozvíjejí šedesátiletou tradici našeho oboru.

SR: S tím společenstvím souvisí i posilující efekt, o kterém jsem mluvil na začátku. Před pár dny nás studenti pozvali na setkání studentských spolků zaměřených na překladatelství. Studentů přišla spousta a to, jak nám v dané situaci vyjadřují podporu v různých prohlášeních i osobně, je obrovsky povzbudivé. Takže přes veškerou frustraci, kterou svým ukvapeným rozhodnutím vyvolal, děkanátu naší fakulty děkuju, že jsem tuhle sílu a blízkost studentů mohl zažít.

Dobrá dcera

Jde nám o pestrost jazyků a témat

S časopisem Plav o výletech do literárního neznáma

Plav má s A2 společné přinejmenším dvě věci: vychází od roku 2005 a jeho název je nejspíš záhadou i pro velkou část čtenářstva. Jak časopis vznikl? A navazuje na periodikum Světová literatura z let 1956 až 1996?

Martin Pšenička: Plav vznikl v okruhu přátel, kteří se setkávali na festivalu Šrámkova Sobotka a vydávali tam festivalový věstník. Světovou literaturu měli rádi, chyběla jim, a v květnu 2005, necelých deset let od jejího zániku, začali vydávat vlastní časopis, který na ni svým zaměřením navazoval. Od té doby se redakce Plavu hodně proměnila, a tak je jeho název – přes mnohé, často až fantasticky vyznívající pokusy ho objasnit – záhadou i pro nás. Záhady je možná někdy lepší nechat záhadami.

Vedle překladů a recenzí publikujete také eseje a držíte si i v českém prostředí ojedinělou rubriku „kritika překladu“. Je obtížné najít pro ni autorstvo?

Michaela Melichová: Velmi. Právě dlouhodobé obtíže při shánění autorstva nás vedly k rozšíření záběru na „esej překladatele“ či nejnověji „esej o překladu“. Ukazuje se, že sám překladatel dané knihy je v řadě případů jediný, kdo je schopen specifika a úskalí překladu reflektovat – ale ani to vždy neplatí. Mnohokrát se nám potvrdilo, že dobrý překladatel nemusí být nutně také dobrým kritikem. Překladatelé nicméně mají velkou vůli eseje psát, protože chtějí, aby se o jejich překladech vědělo. Když se podaří sehnat člověka, který je schopen napsat kritiku překladu, je to pak velká radost. Mohu jako příklad zmínit Šárku Tobrmanovou, jejíž výborná kritika překladu Miltonova Ztraceného ráje – v níž, považte, upozorňuje na nepřesnosti či problémy překladu Martina Hilského – bude otištěna v listopadovém čísle.

Systematicky se věnujete zpřístupňování „malých“ či Evropě vzdálených literatur – vzpomínám si třeba na sámské nebo filipínské číslo. Stává se vám, že pro některý jazyk neseženete překladatele?

MP: To je důležitá součást toho, proč Plav děláme a čím je – pokoušíme se pokrýt současnou literaturu ve větší pestrosti a šíři, než to dělají česká nakladatelství, jejichž produkci dominují západní literatury a překlady z angličtiny. A ano, někdy si vytipujeme nějakou literární oblast, ale při mapování terénu narazíme: překladatelů z daného jazyka je málo, jsou nezkušení nebo se specializují na odborné překlady a s beletrií mají málo zkušeností, netroufají si na poezii… Takhle dopadly třeba opakované pokusy o vydání gruzínského čísla. V tom případě plán odložíme a za několik let to zkusíme znovu v naději, že tentokrát už bude situace jiná. Trochu paradoxní je, že připravit čísla věnovaná například literaturám rovníkové Afriky, jejichž autoři zpravidla píší v jazycích koloniálních mocností, může být jednodušší než v případě Gruzie, která je nám kulturně mnohem blíž.

Přijde mi, že v posledních letech se Plav více zaměřuje na sociální či environmentální kontext literatury. Je to způsob, jak získávat nové čtenářstvo?

MM: To bych neřekla. Plav se dlouhodobě zaměřuje jak na periferní literatury, tak na důležitá témata současnosti, ke kterým například sociální či environmentální kontext patří. Časopis nevzniká ve vakuu, reaguje na současnost, byť třeba pomaleji než Ádvojka, vstupuje do dialogu s knihami, které se vydávají v zahraničí, i s českými odborníky z různých odvětví, kteří jako autoři koncepcí přinášejí svá vlastní témata. Myslím, že každé číslo má potenciál přilákat nové čtenářstvo díky pestrosti témat a jazyků, jimž se věnujeme, není to ale náš primární cíl, spíš vedlejší efekt výletů do literárního neznáma.

Alžběta Knappová: Nemyslím si, že bychom se při výběru témat ohlíželi na čtenářstvo ve smyslu nějaké podbízivosti. To, k čemu obracíme pozornost, přirozeně odráží tendence, které v současné literatuře i společnosti obecně rezonují. Do velké míry přitom samozřejmě záleží na aktuálním složení redakce a na tom, co nás jako jednotlivce zajímá.

V současné době nemá časopis na šéfredaktorské pozici jednu osobu, ale vede ho šestičlenný šéfredaktorský kolektiv. Jak se vám takový model osvědčil?

MM: Funguje to překvapivě dobře! Rozpuštění agendy šéfredaktora mezi šest lidí vzniklo z důvodu neutěšeného finančního ohodnocení – když má člověk za pár korun pracovat na plný úvazek, po čase vyhoří. Nést šestinu této agendy je mnohem udržitelnější a umožňuje to občasné výpadky jednotlivých členů, když se jim sejde hodně práce v zaměstnání, které je živí. Ostatní pak napnou síly a zaskočí za něj.

AK: Za mě se ten model osvědčil skvěle, mám velkou radost, že jsme se k tomuto rozhodnutí odhodlali. Troufám si říct, že je nyní naše šéfredaktorství výrazně produktivnější než dříve. Každý vnáší do kolektivu jinou energii a nápady, což je pro celek obohacující. Výzvu představuje především to, jak jako kolektiv srozumitelně komunikovat se zbytkem redakce i s veřejností, ale věřím, že se nám to daří.

Plav spolu s A2 patří k časopisům nejvýrazněji postiženým škrty současného vedení ministerstva kultury. Daří se vám pokračovat bez omezení činnosti nebo neplacené práce? A jaký máte výhled na příští rok?

AK: Zatím jsme činnost neomezili, i když jsme úplně na hraně, a uvidíme, jestli se nám podaří do konce roku přežít. Co se týče neplacené práce, to je zapeklitá otázka, protože tu tak trochu vykonáváme stále. Na příští rok plánujeme docela zásadní změny, které ještě nemůžeme prozradit, jsou ale motivovány více faktory, nejen tím finančním. Zároveň se nám i díky kolektivnímu vedení podařilo v posledních dvou letech naši činnost rozšiřovat a doufáme, že v tom nebudeme muset v příštím roce polevit. Z nejdůležitějších novinek musím zmínit blížící se Festival literárního překladu alias FLIP, jehož první ročník proběhne na konci září v Praze.

MP: Snažíme se, aby to na časopisu bylo co možná nejméně vidět, ale pokud přijdete v průběhu roku o výraznou část rozpočtu, někde se to projevit musí. Třeba naše honoráře pro překladatele jsou na úrovni bídného českého průměru, s odměnami uvnitř redakce je to ale horší, a taková situace není dlouhodobě udržitelná.

Budoucnost Plavu je do značné míry závislá na kondici českého překladatelství. Co ji podle vás aktuálně nejvíc ohrožuje?

MP: Podle mě ji ohrožuje nepochopení významu překladatelské práce – že překladatel není jen „překlápěč“ textu z jednoho jazykového systému do jiného, který je vůči tomu prvnímu víceméně ekvivalentní. A nemyslím tím jen nepochopení veřejnosti. Moje zkušenost je, že v nakladatelstvích o tom, co se bude vydávat a jak, často rozhodují lidé, kteří mají o povaze redakční i překladatelské práce jen mlhavé povědomí a kteří za hlavní kvalifikaci překladatele považují jeho znalost výchozího jazyka.

AK: Mně asi největší starost dělá současná politická situace. Literární překlad je stejně jako jiné segmenty nekomerční kultury závislý na veřejné podpoře, zvlášť pokud jde o náročné tituly, na kterých se překlad nejvíce tříbí. Když finance přestanou téct, nakladatelé se budou stále víc zaměřovat na původní českou tvorbu, protože ta je na „výrobu“ vždycky výrazně levnější. Nedostatek financí ostatně stojí také za současným rušením Ústavu translatologie na FF UK, což je pro obor velká rána. Není to ale jen otázka peněz, politika ovlivňuje i veřejný obraz profese a váhu, jaká se překladové literatuře přisuzuje. Její konzumace totiž inherentně předpokládá ochotu zajímat se o cizí kultury a otevírat se jim.

Je léto

Jiří Koubek: Třetí archa

Kouzlo ticha

Caspar David Friedrich a jeho cesta časem

Friedrich vždycky žil u vody. V Greifswaldu, kde se narodil, jako dítě běhával po Lange Straße, kolem katedrály a pak úzkými dlážděnými cestičkami dolů k přístavu, podél topolovek před rybářskými domky, které vzpurně vyrůstaly z dlažebních kostek. Hodiny pozoroval u vody všechny lodě, které připlouvaly a odplouvaly, loučení a shledání, věčné sem a tam, stejně jako vlny, které narážely o nábřežní zeď. Casparu Davidovi to přináší uklidnění, ano, od matčiny smrti ho to dokonce trochu utěšuje, protože jen tak může zapomenout na čas, trochu se ponořit do věčného rytmu přírody, když smutek pomalu svírá jeho srdce. Teprve údery katedrálních hodin ho vytrhnou z transu a on pospíchá domů, kde mu přísný otec s výčitkou otevírá dveře. Nechápe, co jeho syna tak táhne k vodě, považuje ho za zrzavého podivína, který se vůbec nehodí pro jakékoli slušné zaměstnání. O víkendech mladý Caspar David dokonce putuje mnoho kilometrů do Wieku, kde se řeka Ryck, která se vine městem, vlévá do Baltského moře, a jakmile se jeho nohy dotknou písku, začne kreslit velké lodě. Po dvaceti podivně zamlžených letech v Greifswaldu se přestěhuje kvůli studiu do Kodaně, přes Baltské moře na severozápad. Otec už se smířil s tím, že jeho poněkud podivínský syn s kučeravými vlasy se opravdu chce stát malířem. I v Kodani je to stejné: přístav ve městě, plachty a kymácející se stěžně vždy na očích a moře na dosah ruky. Jako student v Dánsku si Friedrich brával batoh a malířské náčiní a vydával se kreslit své milované severské pobřeží. A když se v roce 1798 přestěhoval do Drážďan, vydržel daleko od Labe jen proto, že velmi často cestoval do své staré vlasti, tedy do Greifswaldu, a znovu a znovu na Rujánu, ten milovaný ostrov, který procházel a kreslil co nejčastěji. A pak si v Drážďanech, poté co se odstěhoval z malého penzionu u Festungsgraben, najde vlastní byt, který je co nejblíže vodě. „An der Elbe“, tedy „U Labe“, zní přesná adresa, je to vysoko nad řekou, přímo u starého města. Nejprve bydlí – jak se dozvídáme z dopisu Goethovi – v domě číslo 27, pravděpodobně v letech 1804 až 1810, poté deset let v menším domě číslo 26 hned vedle a po svatbě se přestěhoval do nově postaveného domu o padesát metrů dál, An der Elbe 33, kde žil až do smrti a jeho děti ještě dlouho poté. Přímo před oknem je malý přístav, kde rybáři kotví své lodě, jejich stěžně se tyčí vysoko, takže je může vidět z okna svého ateliéru. Samozřejmě jen když vyhlédne ven, protože většinou se Friedrich přece dívá jen do sebe.

Jakmile se jim narodilo první dítě, malá Emma, Caspar David Friedrich se začal obávat, že ji možná nekoupou dost často. Když poslal svou ženu s malou na venkov, aby mohl v klidu pracovat, důrazně ji nabádal: „Doufám, že nezanedbáš každodenní koupání.“ Nicméně, dodává přísný Caspar David, „je samozřejmé, že se to nemusí dělat s plným žaludkem“. Lze si představit Linein pohled, když čte tyto řádky. Další dopis se pak týká dcerčiny čistoty: „Koupej malou Emmu pilně.“ A zjevně má toto brzké přivyknutí vodě požadovaný úspěch: „Emma se cítí jako ryba ve vodě,“ píše Line svému švagrovi, když se ptá, jak se dívce vede. Je tedy logické, že se Emma v roce 1839 provdala za plavčíka.

Pro nikoho není tak důležitá skutečnost, že Caspar David Friedrich pochází od Severního moře, jako pro národní socialisty. Chtějí z něj udělat kovaného Germána, který stojí v čele jejich strašlivých bludných cest do budoucnosti. Kurt Karl Eberlein je jméno znepokojivého muže, který se v roce 1940, tedy v roce stého výročí Friedrichova úmrtí, snaží za každou cenu udělat z malíře germánského hrdinu, a veřejně se ptá: „Miluje ho jeho lid už dost?“ Jeho odpověď zní: Ne, ještě je co zlepšovat. Když v září 1939 německé jednotky vtrhly do Polska, dokončil svou oslavnou knihu a nazval ji Ein Volksbuch deutscher Kunst (Lidová kniha německého umění). Už z předmluvy je jasné, kam směřuje: říct něco podstatného a nového o Friedrichovi je možné teprve nyní, píše Eberlein, „protože teprve díky národnímu socialismu bylo mnoho věcí vyjasněno otázkami a odpověďmi“. A pak dokazuje, proč Friedrichovy modré oči údajně vypovídají o jeho germánském duchu stejně jako jeho láska ke starým mohylám a samozřejmě i chuť, s jakou mluvil pomořanským dialektem, dokonce i v Drážďanech. Je to skličující četba a někdy i absurdní, když Eberlein jako v šíleném opojení zcela vážně hodnotí evropské umění, rozděluje ho podle „krve a půdy“, a tak dochází ke třem kategoriím: umění pobřeží, umění plání, umění hor. U nordické „rasy“ je přitom „umění pobřeží“ královskou disciplínou a jejím králem je Friedrich. Ale co všechny Friedrichovy obrazy Harzu, jeho hřbitovní scény, jeho krkonošské krajiny, tedy jeho umění plání a hor? Pro Eberleina to není žádný problém: „Každé místo lze vnímat jako nordické, bez ohledu na to, kde se nachází. Všechny krajinomalby jsou rasovými autoportréty jejich malířů.“ A co se to vznáší nad Friedrichem? Správně: „rasová mračna“.

Eberlein vytvořil svůj vlastní „rasový autoportrét“ nejen v této knize, ale také při oslavách stého výročí Friedrichova úmrtí, které uspořádal 7. května 1940 pro město Greifswald. Podle Eberleina je nyní třeba vytvořit „Friedrichovy Němce“. S mírným zděšením si dodnes můžeme přečíst podrobnosti v archivech semináře dějin umění na univerzitě v Greifswaldu, který byl při této příležitosti přejmenován na „Ústav Caspara Davida Friedricha“. Eberlein nejprve sepsal „oslavný telegram vůdci, patronovi německého umění a jeho severského ducha“, kterému společnost slibuje „neměnnou věrnost“. Eberleinovo neustálé velebení severského ducha je o to bizarnější, že sám pocházel z Rastattu v Bádensku a polovina jeho příbuzných z dalekého Baden-Badenu musela být na oslavu do Greifswaldu pozvána. Ale Eberleinův germánský „rasový autoportrét“ se zdá být imunní nejen vůči jeho bádenskému původu; jsou zde totiž i řecké souvislosti. Podle Eberleinovy vize má totiž na Friedrichovu bustu na jevišti nasadit zlatý vavřínový věnec dáma v řeckém rouchu – jenže v Greifswaldu v prvním válečném roce 1940 nebylo snadné všechny ty věci sehnat, jak s lítostí oznamuje Eberleinovi ředitel Ústavu Kurt Wilhelm-Kästner. To Eberleina rozlítilo, a tak se chopil pera a načrtl, jak lze za pět minut proměnit německé prostěradlo v řeckou tógu. Ale těžce se hledá i požadovaná dáma pod prostěradlo, protože tento přítel severského ducha má velmi přesnou představu o Friedrichově Němce. Kästner nakonec Eberleinovi předloží fotografii dvaadvacetiletéleté herečky Gerhild Weberové a naléhavě ho žádá, aby ji přijal, protože jinou nemají. Weberová má sice poněkud „statnější postavu“, ale zároveň je „jedinou vhodnou herečkou, která může ztělesnit vámi požadovaný typ svěží mladé německé ženy a matky“. A aby si Eberleina naklonil, Kästner dodává: „Je rodačkou z Hamburku, svým charakterem a vzhledem je typickou představitelkou pobřežního, severského a germánského typu.“ A tak tento pobřežní typ, zahalený do přešitého greifswaldského prostěradla a vybavený nezbytným osvědčením o árijském původu, pokládá zlatý vavřínový věnec na bustu Caspara Davida Friedricha. Nad bustou, rovněž ověnčený vavřínovým věncem, se na jevišti tyčí obrovský hákový kříž. Poté promluví Kurt Karl Eberlein a oznámí slavnostnímu shromáždění, že po vzkříšení Ježíše můžeme 7. května léta Páně 1940 oslavit druhé vzkříšení Západu: „Ten, koho si dnes připomínáme, není mrtvý, žije mezi námi. Velký samotář patří dnes mezi velké nesmrtelné.“

Gerhild Weberová k tomu v duchu pobřežního, severského a germánského stylu přikývne. Po položení věnce a odeslání telegramu vůdci jde Eberlein s pobřežní ženou na jídlo do přístavu Greifswald a následující den předloží výdaje ve výši pěti říšských marek nově pokřtěnému Ústavu Caspara Davida Friedricha.

V roce 1944 je Gerhild Weberová na seznamu „Bohem obdařených“ říšského ministerstva pro lidovou osvětu a propagandu. Kurt Karl Eberlein je ve stejném roce na seznamu pohřešovaných říšské armády na východní frontě.

V roce 1971 hraje Gerhild Weberová na Slavnostech Karla Maye v Bad Segebergu v představení Vinnetou emigrantku německého pobřežně-nordicko-germánského typu, která zabloudila na Divoký západ.

Často se zapomíná, jak dokázal být Caspar David Friedrich vtipný a veselý. V jeho dopisech se opakovaně objevuje jeho šibalství a jeho přátelé vyprávějí o rozpustilých žertících, které spolu prováděli, a že melancholie je pouze jednou stranou jeho bohaté duše. Nejveselejší a nejpoetičtější jsou jeho dopisy mladé malířce Louise Seidlerové z období kolem roku 1815. Jsou tak veselé, že má člověk téměř pocit, jako by byl trochu zamilovaný. Této zvláštní náladě vděčíme za nádherný popis Friedrichovy cesty na Rujánu v létě 1815 – ve skutečnosti se jedná o děkovný dopis, protože mu dáma poslala do Drážďan sladkosti. „Právě si dávám kousek do úst,“ píše. A pak velmi milým způsobem vypráví o svém létě u moře: „Celé tři měsíce se lední medvěd, na kterého si tak laskavě vzpomínáte, potuloval po pobřeží Baltského moře a často se nořil do zelenavých vod. A viděl tuleně, jak zvedají své mokré hlavy z vln a zase je zanořují. A viděl nejrůznější mořské tvory, jak žijí a jak žili před tisíci lety a jak zkameněli. A slyšel jsem křik racků, kteří se vznášeli nad rozbouřenými vlnami a vrhali se do hlubin, aby hledali potravu. A viděl jsem to nejkrásnější, co kdy lidský důvtip stvořil: lodě s napnutými plachtami.“

V roce 1818 pošlou bratři z Greifswaldu novomanželovi Casparu Davidovi do Drážďan dvakrát sudy se sledi. Ten nejprve hrdě hlásí, že jeho žena sledě „zpucuje“, jako by byla opravdovou ženou od moře. Poté píše do Greifswaldu i sama Caroline, téměř opravdová žena od moře, jak je vděčná za tu spoustu ryb. Ale někdy v létě jí už lezou krkem. Bratři jsou požádáni, aby jí v budoucnu raději posílali husy.

Nosferatu zavleče do každého přístavu, kam připluje, mor. Film se proto také jmenuje Symfonie hrůzy. Ano, Nosferatu je bezpochyby nejděsivější postava, jakou dosud kinematografie stvořila. Friedrich Wilhelm Murnau v roce 1921, tedy v době, kdy dvacátá léta ještě zdaleka nebyla zlatá, umístil scény svého filmu do temného, cizího biedermeierovského prostředí. Přesněji řečeno: do světa obrazů Caspara Davida Friedricha. Když se upír, snímaný zespodu, náhle objeví na lodi, plachta po jeho pravici se zvedá stejně vysoko a lana jsou napnutá stejně jako ve Friedrichově obraze „Na plachetnici“. Když vidíme Karpaty, pak vždy za soumraku a holé stromy čnějí jako na Friedrichových krkonošských krajinách. A když Ellen z filmu stojí u okna, Murnau dohlíží na to, aby stála přesně jako „Žena u okna“, což je ve skutečnosti Caroline a tento obraz visí v berlínském muzeu. Když sedí na pláži, najednou se na kopci vlevo tyčí hrobové kříže zemřelých námořníků a kamera je zabírá právě tím pohledem zdola, který režisér miluje na Friedrichově obraze „Kříž u Baltského moře“. Ellen se pro Murnaua stává ztělesněním oné melancholie, kterou nad ženskými postavami jako temný stín rozprostřel Friedrich ve svých obrazech. U Murnaua je nemanželskou dcerou mnicha u moře. Když jde k vodě, objeví se následující titulky: „Ellen byla často viděna na pláži v osamění dun. Její oči hleděly přes vlny a do dálky.“ Recenzent deníku Vossische Zeitung se domnívá, že právě viděl první Friedrichův film. Posmívá se, že Nosferatu je doslova „muzeum motivů“.

Vdova po Bramu Stokerovi po uvedení filmu podala na Murnaua žalobu, protože v Nosferatu samozřejmě poznala hraběte Drákulu. Vnuci Caroline, vdovy po Casparu Davidu Friedrichovi, však žalobu nepodali.

V roce 1810 vytvoří Friedrich snad nejodvážnější obraz, jaký kdy namaloval: „Mnicha u moře“. Měsíce se s ním trápí. Návštěvníci jeho ateliéru obraz popisují a zdá se, že vypadá pokaždé jinak. Nejdříve je noc, pak den. Nejprve je na moři mnoho lodí, pak je Friedrich přemaluje. Obrovský obraz stojí měsíce na stojanu a zdá se, že se týden od týdne stává radikálnějším. Nakonec zůstává jen mnich a nad ním a kolem něj devatenácti racků. Trochu písku, hodně vody a pak nekonečné nebe, které vše pohltí jako propast.

Protože je k tomu tlačen ze všech stran, zejména svými dvěma malířkami Caroline Barduaovou a Louise Seidlerovou, navštíví Goethe 18. září 1810 na zpáteční cestě z lázní Teplic Caspara Davida Friedricha v jeho ateliéru. Zde se opět projevuje Goethův neomylný smysl pro historicky rozhodující okamžik. Vystupuje totiž po schodech do Friedrichova bytu v domě An der Elbe 27 právě v době, kdy saské, německé a evropské malířství prochází kvantovým skokem. Ale Goethe, uvězněný ve své touze po živém, výchovném umění, není vůbec schopen rozpoznat, co stojí na malířském stojanu ve Friedrichově skromném ateliéru. Večer si do deníku zapisuje: „U Friedricha. Jeho nádherné krajiny. Hřbitov v mlze, otevřené moře.“ A když Goethe říká „nádherné“, pak to bohužel není kompliment, znamená to spíše „zázračný“ nebo „podivný“, protože Friedrich je mu stále cizejší. Melancholie na jeho obrazech Goetha doslova přivádí k šílenství, jistě i proto, že chce před těmito tesknými tóny téměř panicky uchránit svou vlastní ohroženou duši.

„Hřbitov v mlze“ je „Opatství v dubovém lese“ a „otevřené moře“ je „Mnich u moře“, takže cítí „otevřenost“ tohoto obrazu, ale vnímá ji pouze jako nebezpečí, nikoli jako nejodvážnější a nejmodernější vyjádření ztracenosti v přítomnosti. Robert Rosenblum v roce 1975 umístí reprodukci obrazu „Mnich u moře“ na obálku svého standardního díla Modern Painting and the Northern Romantic Tradition a dá knize podtitul Od Friedricha po Rothka. To, co vzniklo v létě 1810, je počátek abstraktní malby.

„Mnich u moře“ je obrazem zoufalého muže. Temná obloha nemilosrdně tíží ramena osamělého mnicha, který stojí u temné vody, ztracený na malém písečném kopci na okraji temného břehu. V konečném důsledku vyjadřuje paradox víry: udržování naděje přes vědomí beznadějnosti. Friedrich namaloval tento obraz krátce poté, co přišel nejprve o svou sestru a poté o otce. Jak víme od návštěvníků jeho ateliéru, obraz se měsíc od měsíce stával temnějším a radikálnějším. Nikdy předtím nebylo tak nekompromisně zobrazeno pochybování o Bohu, nicotnost jednotlivce a jeho ztracenosti tváří v tvář prapůvodním silám přírody. Je to Friedrichova vzpomínka na sebe sama a na své rozplynutí na pláži na Rujáně. Je to velký třesk romantismu.

Teolog Friedrich Schleiermacher je tím, kdo Friedricha požádá, aby poslal obraz na výstavu Berlínské akademie, která bude otevřena na podzim 1810. Je tímto moderním mnichem fascinován. Postava je samozřejmě autoportrét, mnich je zároveň svůdce i sváděný: Bůh ho nalákal a pak opustil – a on nyní svádí nás, abychom se s ním vrhli do hluboké propasti.

Kdo má rád obzvláště hluboké věci, může v souvisejícím obraze „Opatství v dubovém lese“, který Friedrich namaloval na plátno ze stejného balíku, vidět pohřeb právě toho mnicha, který na oné pláži přemýšlel o smyslu života. Ale naštěstí v roce 1810 ještě nikdo tak hluboce neuvažuje.

Protože Friedrich obraz neustále upravoval, mohl jej poslat na berlínskou výstavu až dlouho po jejím zahájení. Olejová barva ještě není zcela zaschlá, a kdo se k obrazu přiblíží, ucítí jeho čerstvost. Ale návštěvníci výstavy se k němu vůbec přiblížit nechtějí. Reagují zmateně a rozrušeně. Posmívají se. To vše jsou nezpochybnitelné známky toho, že zde je k vidění něco opravdu nového. Achim von Arnim a Clemens Brentano píší pro Berliner Abendblätter, nový časopis Heinricha von Kleista, vtipný dialog. Dva lidé se baví před obrazem a žertují o vznešenosti a dojetí. Lidem se to líbí. Jen jednomu ne: vydavateli Kleistovi. V hněvu se sám chopí pera a napíše jeden ze svých nejvýznamnějších textů, protože je stejně čistý, stejně nechráněný jako Friedrichův obraz. Z textu „Empfindungen vor Friedrichs Seelandschaft“ (Pocity před Friedrichovou mořskou krajinou) se vždy cituje pouze jedna věta: „Je to, jako by vám někdo odřízl oční víčka.“ Ale text by se měl číst celý, i když je to pak nepříjemné. Kleist totiž píše o mnichovi ztraceném na pláži: „Nic nemůže být smutnější a nepříjemnější než tato pozice ve světě: jediná jiskra života v rozsáhlém království smrti, osamělý střed v osamělém kruhu. Obraz zde leží (…) jako apokalypsa.“

A pak píše, že nyní musí přestat, protože se neodváží vyslovit, co dále cítí. Beznaděj, kterou Kleist rozpoznává ve Friedrichově obraze, je jeho vlastní. Strhává ho. O několik měsíců později udělá to nevyslovitelné a spáchá sebevraždu zastřelením.

A kde? Na malém písečném návrší u jezera Kleiner Wannsee u Berlína. Za ním temné jezero. Nad ním temná obloha. Pochopil obraz Caspara Davida Friedricha jako pokyn k jednání a jako scénografii – a dotáhl jej do nejradikálnějšího důsledku. Dodnes se nemohu podívat na obraz „Mnich u moře“, aniž bych si pomyslel, že postava pod svou kutnou skrývá pistoli.

Otázka pro Petera Sloterdijka: „Co dělá obraz ‚Mnich u moře‘ tak neobyčejným?“ Jeho odpověď: „Je to první obraz rozplynutí subjektu v substanci.“

31. ledna 1937 navštívil mladý irský autor Samuel Beckett Drážďany a zašel do budovy Sekundogenitur na Brühlově terase, kde se nachází Muzeum umění 19. století. Do svého deníku si zapsal: „Caspar David Friedrich. Zaplněný sál.“ Friedrich tak ve 20. století získal nového přítele. Když 14. února 1937, tedy přesně osm let před strašlivým, traumatickým bombardováním Drážďan, Beckett znovu navštívil podřimující muzeum, poznamenal si: „Friedrich. Krásné zalíbení ve dvou drobných, unavených mužích v jeho krajinách, jako v malé měsíční krajině, jediné přijatelné formě romantismu: celé v moll.“

Že tento den byl původním podnětem pro Čekání na Godota, prozradil Beckett až v sedmdesátých letech, když novinářce Ruby Cohnové řekl: „This was the source for Waiting for Godot, you know.“ Strom z první režijní poznámky ke hře je tedy stromem Caspara Davida Friedricha: „Silnice. Strom. Je večer.“ Beckett tak ovšem paradoxně prozrazuje, že tajným zdrojem inspirace byl Friedrichův obraz „Muž a žena pozorující měsíc“, visící ve Staré národní galerii v Berlíně. Obraz je variantou první drážďanské verze, ve které byla jedna z mužských postav nahrazena ženou. Ale Beckettovi zjevně vadí, že v Berlíně najednou stojí vedle muže žena. Ano, možná panuje zmatek nad tím, proč zdánlivý předobraz vůbec neodpovídá jeho vzpomínkám, skutečným důvodem tohoto zmatku je však Beckettovo dodnes platné testamentární ustanovení: obě hlavní role ve hře Čekání na Godota smějí hrát pouze muži.

Jak je ale možné, že Beckettova hra, nejvýznamnější dílo absurdního divadla, pojednává o nesmyslném čekání dvou lidí na neexistujícího Godota, přičemž oba jsou ztraceni v krajině i ve světě – a přitom byla tato hra inspirována obrazem malíře, který má přesně opačné poselství? U Friedricha totiž vidíme dva lidi, kteří jsou v krajině v bezpečí a vědí, že jejich čekání na Boha bude naplněno.

Historik idejí Isaiah Berlin ve své knize The Roots of Romanticism popsal, že se hluboce prožívané a radikálně pojaté myšlenky často výrazně změní, když se musí přizpůsobit realitě. Ne, často se dokonce změní v pravý opak. Změní svůj charakter – jako u Becketta, který „Dva muže pozorující měsíc“ nazve „jedinou přijatelnou formou romantismu“. A nádherným způsobem ji špatně pochopí. Anebo ji chápe lépe než my, kdo ví?

Nacisté pak považují celou romantiku za jedinou přijatelnou formu umění a oslavují ji jako nejkrásnější důkaz „německé niternosti“. V roce 1940 vychází velký esej s tímto názvem, který vrcholí slovy: „V díle Caspara Davida Friedricha, jehož výkon není srovnatelný s žádným jiným národem, spatří věčné Německo vždy podstatné rysy své duše v čirém zvěstování.“

Když během druhé světové války musely být poklady drážďanské obrazárny převezeny, protože se fronta stále více blížila, bylo s dílem „Dva muži pozorující měsíc“ věčného Německa zacházeno jako s křehkým vejcem, protože bylo až po okraj plné lahodné niternosti. V roce 1942 se obraz spolu se všemi ostatními drážďanskými Friedrichy dostává do impozantního středověkého hradu Weesenstein, který trůní na skále v těžko přístupném údolí Müglitz. Německé dílny Hellerau zajišťují přepravu nákladními stěhovacími vozy s dieselovým motorem. Zdi Weesensteinu jsou metr silné, kresby, které vyžadují zvláštní ochranu, se skladují v bývalé mučírně, obrazy se ukládají v někdejším sále pro horníky. Kromě toho se zde schraňují kostry ptáků a savců z Muzea zoologie a sedm beden s jihoamerickými lebkami z drážďanského Muzea hygieny.

Jsou přiděleni dva strážci, kteří tyto jedinečné poklady nepřetržitě hlídají. Jelikož však, jak sděluje župní velitelství, „mužská práce v oblasti úklidu je vždy nedokonalá“, může jednou týdně přijít uklízet uklízečka z Drážďan, už proto, že obrazy a kresby jsou uloženy nezabalené na policích, mezi nimi i Raffaelova „Sixtinská madona“.

Ředitel obrazárny Hermann Voss se po náletech na Drážďany 13. února 1945 do zámku vzdáleného pouhou půlhodinu cesty dokonce sám přestěhoval, aby mohl osobně dohlížet na své poklady, poté co byly budovy muzea zničeny. Ano, ve své nepříjemné dvojroli ředitele muzea na jedné straně a Hitlerova zvláštního zmocněnce pro plánované Führerovo muzeum v Linci na straně druhé přesouvá do Weesensteinu také umělecká díla určená pro Linz. To vše ví díky informacím tajné služby ruská komise pro trofeje, která Weesenstein 8. května 1945 obsadila. „Kde je Sixtinská madona?“ je první otázka, kterou položí ruský důstojník – a to v němčině. O několik dní později oslavují tisíce ruských vojáků v zámeckém parku Stalinův svátek obrovskou pitkou, která trvá až do pěti do rána; k tomu si přinesou ručně broušené sklenice ze zámku. Během této akce nebo v následujících dnech zmizí dva obrazy Caspara Davida Friedricha, „Odpočinek při sklizni sena“ a „Dva poutníci u moře“, stejně jako některé jeho skicáře a kresby. Víme to tak přesně, protože během těchto dnů sovětské okupace se vlastně děje něco zázračného. Komise pro trofeje zabalila celý fond nejkrásnějších obrazů muzea a poslala jej nejprve nákladními automobily a poté vlaky jako kořist do Ruska. Ale právě obrazy Caspara Davida Friedricha byly ponechány na místě, žádný z nich nebyl odeslán do Sovětského svazu. Jako by Stalin věděl, že Friedricha nacisté chtěli učinit svým umělcem, jako by viděl příliš mnoho padlých německých vojáků s malým Friedrichovým almanachem v náprsní kapse, jako by tušil, že Friedrich je považován za patrona věčného Německa. Ano, celá drážďanská romantika se Sovětům zjevně jeví jako tak zkažená, že ji v Moskvě nechtějí.

A tak v říjnu 1945 přijíždí na zámek restaurátor drážďanské obrazárny, statečný Alfred Unger, s koňským povozem. Ukazuje svůj služební průkaz s mnoha razítky, protože ví, že to vždy pomáhá, dokonce i u Rusů, pak naloží Friedrichovo dílo „Dva muži pozorující měsíc“, k tomu další dva Friedrichovy obrazy, jednoho Dahla a jednoho Caruse, usedá na kozlík, bere do rukou otěže unaveného koně a vydává se přes kopce a rokle zpět do zničených Drážďan.

Tito „Dva muži pozorující měsíc“ opouštějí Drážďany jen velmi zřídka. Jednou, na začátku 21. století, odletí do New Yorku, protože v Metropolitním muzeu budou poprvé po téměř dvou stoletích viset vedle druhého obrazu „Dva muži pozorující měsíc“, který Friedrich kdysi namaloval pro svého lékaře, jemuž se originál tak líbil, že přijal jeho kopii jako platbu za své léčebné služby. Ale když jsou oba obrazy poprvé znovu spojeny, nikdo je nemůže vidět. V den plánovaného zahájení výstavy „Moonwatcher“, 11. září 2001, dva islamističtí atentátníci narazí unesenými letadly do Světového obchodního centra a zničí ho. Éra romantismu končí právě v okamžiku, kdy má být znovu zahájena. Večer 11. září nikdo v centru New Yorku nemůže pozorovat měsíc, nebe zatemňují saze a strach pohledět vzhůru.

Po týdnech silných mrazů nastala v lednu roku 1824 náhle obleva, když Friedrich opustil svůj byt a vydal se na cestu, aby převzal dekret, kterým byl jmenován profesorem Akademie. Na břehu Labe slyší, jak se ledové kry skřípavě posouvají, plují po proudu a hromadí se u pilířů Augustova mostu do bizarních útvarů. Vlastně je to čestný den, ale jen vlastně. Ve skutečnosti je to potupa. Caspar David Friedrich by dal cokoli za to, aby se stal nástupcem Klengela, tedy řádným profesorem krajinomalby. S opravdovými studenty a slušným platem, díky kterému by konečně uživil svou rodinu, aniž by byl závislý na sudech se sledi od bratrů nebo na almužnách od přátel, když se mu několik měsíců nepodaří prodat žádný obraz. Friedrich se však nestane řádným profesorem, ale pouze, řekněme, „neřádným“. Jeho demokratické smýšlení je samozřejmě trnem v oku úřadům, stejně jako jeho plamenné projevy proti knížatům. Ale ještě horší je něco jiného. Horší je, že Friedrich maluje tak ponuré obrazy. Bojí se, že tím kazí mládež, a proto mu to místo nedají, idioti.

Friedrich ve svém zoufalství začal malovat obraz své situace a nazval ho „Zmařená naděje“. Tak se sice jmenuje loď, kterou na jeho obraze drtí obrovské ledové masy, ale každý ví, co tím myslel. Svůj velký sen, zamrzlý a roztříštěný v ledovém moři. Bydlí jen sto metrů od Akademie, všechno by do sebe bývalo zapadalo, všechno je připraveno, ale nakonec to nedopadne. Vlastně tomu nemůže uvěřit. I když mu aspoň nabídli dvě stě místo sta tolarů, znamená to, že ani v budoucnu nebude schopen uživit svou rodinu, pokud nebude neustále malovat a prodávat obrazy. Nespokojeně kráčí přes Brühlovu terasu, aby si vyzvedl oficiální dopis, v tajícím sněhu stojí voda, a on si hledá suchou cestu. Labe dole skřípe a praská. Chce se podívat, zda se ledové kry u pilířů Augustova mostu již městnají jedna přes druhou, aby to mohl zakomponovat do obrazu. Učí se pohledem, kolik modré a hnědé barvy používá sám Bůh, aby bělosti ledu vdechl chladný život. Tak se tedy brodí kolem nádherné Akademie k mostu, do obličeje mu svítí zimní slunce, když náhle uslyší pronikavé výkřiky ženy, která se naklání přes zábradlí mostu.

To, co pak uvidí, zasáhne malíře jako blesk: pár hloupých kluků vlezlo na led. Nikdo jim v tom nezabránil, a oni přece všechno vědí lépe. Pět nebo šest jich leží na břiše, dva běží pryč a jeden, jeden je ve vodě! Lidi křičí jeden přes druhého, dva muži spěchají na pomoc, ale je třeba nejvyšší opatrnosti, led se rozpadá a cesta k místu neštěstí je najednou velmi dlouhá. Friedrich vyděšeně odvrací pohled, zavírá oči, nemůže se na to dívat.

V jeho mysli se vynořují obrazy. Je prosinec 1787. On a Johann Christoffer, jeho milovaný bratr, jen o rok mladší, slézají po hradbách v Greifswaldu a nastupují do malé lodičky, která v předchozích týdnech zamrzla, a jak ji led vyzdvihl, vyčnívá z ledu výš než v létě z vody. Je to jejich škuner, bratři sní o dalekých cestách po ledových mořích a o cizích světech. Pak se v jejich hře strhne bouře a Friedrich, zcela pohroužený do jiného světa, bez rozmyslu skočí přes palubu. Led praskne a on klesá jako kámen. Chlad je tak nesnesitelný, že má pocit, jako by okamžitě zamrzl. Zimník je najednou těžký jako balvan. Umí plavat jen mizerně, ale přesto se mu podaří najít cestu zpět k hladině. Ale naráží na led! Křičí do studené vody, ale nikdo ho neslyší. Je to Johann Christoffer, kdo ho zachrání. Bez zaváhání skočí do vody, chytí bratra za ruku a vytáhne jeho těžké tělo k díře v ledu. Když se Friedrichova hlava vynoří, oba vykřiknou pronikavým hlasem, o kterém nevěděli, že ho v sobě mají. V tu chvíli se srdce Johanna Christoffera zastaví navždy. Proč mu to Bůh udělal, proč, proč mi to Bůh udělal, tak se od té doby Friedrich ptá, už neuvěřitelných 37 let.

Teprve teď, když má obraz ledového moře téměř hotový, si Friedrich uvědomuje, že před sebou vidí led, ale v sobě vidí Johanna Christoffera, a nikdy na něj nezapomene. Led tedy rozdrtil nejen jeho naději, ale i srdce bratra, jemuž vděčí za svůj vlastní život. Když se znovu otočí k Augustovu mostu a otevře oči, spatří: dítě žije. Stojí na břehu Labe, promočené, slabé, uniklo smrti. Friedrich se začne smát, směje se a směje a odpouští svému Bohu.

Celý život ho tíží smutek jako olovo, ano, to, že zemřel bratr, který mu zachránil život, nese Caspar David jako paralyzující vinu. „Dne 8. 12. 1787 se utopil syn výrobce svíček Friedricha, ve věku dvanácti let, když se snažil zachránit svého bratra, který spadl do vody,“ tak stroze zní zápis v matriční knize kostela sv. Mikuláše v Greifswaldu, tak tíživě v knize Friedrichova života.

V jeho životě se opakovaně objevují fáze těžké deprese, které přátelé nazývají „melancholií“. Dva staré zdroje také zmiňují pokus o sebevraždu, jeho hustý vous na krku a na lících údajně zakrývá jizvu. O tom hovoří i jeho přítel Carus, který ví, o čem mluví, a to nejen proto, že je čas od času Friedrichovým nejbližším společníkem, ale také proto, že je osobním lékařem saského krále a že do německé medicíny zavedl pojem a význam slova „psyché“. Kromě odpovědnosti za smrt milovaného bratra trápí Friedrichovu dětskou duši také to, že v šesti letech ztratil matku a krátce nato i sestru Barbaru a tři roky po Christofferovi také sestru Marii, což ho v tak mladém věku připravilo o základní důvěru ke světu. Tichý, nemocný Caspar David má těžké, ba přímo přetěžké dětství. Pomalu se probíjí životem, přísný pietistický otec mu v tom příliš nepomáhá. Friedrich však nachází oporu ve víře a v přírodě. V letech 1801 a 1802 však musely vlny melancholie sedmadvacetiletého muže přemoci. Sotva se usadil v Drážďanech, už je bez rozmyslu opouští a na rok se vrací do svého rodného města. Právě v tomto roce se v jeho skicáři objevuje řada kreseb truchlících lidí, vidíme jak se v zoufalství a bolesti k sobě přimykají. Na předčasnou smrt Johanna Christoffera nejjasněji odkazuje kresba z 15. ledna 1801, z níž jeho bratr Christian vytvořil dřevoryt. Je na něm chlapec stejně starý, jako byl Friedrich, když se jeho bratr utopil, ležící u malého hrobu, na kterém stojí kříž. A nad ním poletuje malý motýl jako symbol vzkříšené duše.

Bylo velmi dojemné, že při mé první návštěvě jinak jen málo působivého náhrobku Caspara Davida Friedricha na drážďanském hřbitově Svaté trojice ležel na náhrobní desce právě takový malý růžový plastový motýl. Tomu se říká truchlení pro znalce.

Když byl filosof Ernst Bloch, autor knihy Princip naděje, v roce 1975 v německé televizi ZDF dotázán, jak může zůstat optimistický tváří v tvář obrazům „Mnich u moře“, „Pobřeží v měsíčním svitu“ a „Ledové moře“ od Caspara Davida Friedricha, odpověděl: „To, že zbyl někdo, kdo dokáže namalovat obraz, a někdo, kdo ho dokáže vidět, ukazuje, že nebylo vše ztraceno.“

Z německého originálu Zauber der Stille. Caspar David Friedrichs Reise durch die Zeiten (S. Fischer Verlag, Berlín 2023) přeložil Tomáš Dimter.

Literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 17–18/2026. Připravili Blanka Činátlová a Karel Kouba. Redakce Ondřej Klimeš. Ilustroval Martin Kubát, grafická úprava Lukáš Fairaisl, jazyková korektura Věra Becková. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Michaela Mikulová: O patro výš

Mlčení, otázka blízkosti

Nathan Ballingrud: Atlas pekla

Samota, ticho

Fáze jedné ženy Magdalény Platzové

Tato radostná noc Apokalypsy

Proměna

Jednou ráno se Řehoř Samsa probudil

a uviděl, že jeho ruce

už nejsou z masa a kostí, ale chatrné ústřižky

papíru. Celý vyděšený

s nimi chtěl zadržet to poslední, co ještě

zbývalo z noci,

aby zabránil nevyhnutelnému dni,

hanebnému střetu

s rodiči i s veškerým

zbytkem lidského plemene, ale byly to

zbytečné ústřižky papíru. Chtěl si umýt

obličej,

učesat si vlasy, které mu dodávaly

divoké vzezření, ale bál se, že si je namočí

a přijde o ně,

o ty své žalostné mizérie, svůj jediný poklad.

Chtěl někoho zavolat, ale řekl si:

já už nemám bratry, moji bratři

už nejsou moji bratři. V tu chvíli spatřil,

přilepené na sklo okna,

které měl z jedné strany postele,

ruce, jež kdysi byly z masa a kostí,

tváře bytostí, které byly lidské.

V tu chvíli pochopil. „Jsme vyděděnci

života,“ řekl si, odhrnul prostěradla,

vstal z postele, otevřel dveře,

vyšel ven do ponurého jitra.

Venku se k němu ti lidé s papírovýma rukama

otočili zády, aby společně s nocí utekli

z onoho místa, kde svítalo.

Samsa se vydal za nimi; ani se

neohlédl, věděl, že jakékoli loučení

by bylo zbytečné, vstoupil do vlhkosti

posledních stínů, opustil světlo

budoucích dní, opustil rodičovský

dům,

navždy.

Elektrošok

Tak tedy, v elektrošoku je spousta poezie

Neumí odhadnout, proč ještě nikdo nenapsal báseň na elektrošok

Zpočátku je to na hovno, jistě, ale každý začátek je na hovno

například když to děláš poprvé a jsi samička

nebo když poprvé skáčeš z odrazového

můstku do bazénu

Pomysli dokonce na peklo: zpočátku to musí

být nesnesitelné

ten věčný požár, který nikdy nevyhasne,

aby tvá bolest byla nekonečná

ale pak to musí být paráda, procházet

nezničitelný všemi těmi překvapivými plameny,

ohnivými jazyky neznámé textury jako

lázeň s červenými okny

A když to domyslíš, peklo musí vlastně být

ta nejpříjemnější věc na světě

Takže ti říkám, že elektrošok je stejně

příjemný jako samotné peklo

První okamžik je děsný: cítit, jak ti oddělují

kosti, až z toho přicházíš o lidský tvar

nebo jak tě postupně zevnitř ničí jakási síla

bez tváře

Jenže potom, když už se jednou ocitneš

uvnitř, zastavíš své vědomí

Nejdřív je to, jako by se řada opon,

které nikdy nebyly vytažené

začala zvedat v tvém mozku jako v divadle,

které by zároveň bylo mnoha jinými divadly

– i když tyto opony nejsou červené, nýbrž

zuřivě červeně modré

a na dotek nejsou sametové, nýbrž mrazivé

a mořské jako záhrobní medúza –

v tu chvíli se začíná zdát, že meze tvé

lebeční klenby jsou meze Nebe a Země

a tvé oči se bez rozbití protahují až k hornímu

okraji veškerého známého vesmíru

– tedy až ke špičce tvého čela –

takže v tu chvíli jsi všemocný, všudypřítomný,

všechny tyhle teologické blbosti

Když řekneš fiat lux, vsadím všechny prachy

na to, že bude světlo

A to jsem udělal já, Adame, a k tomu

spoustu dalších věcí – například tebe –

Peter Punk

Peter Punk na tebe čeká za každým rohem

– za jakýmkoli rohem, právě dnes v noci –

aby ti ukázal svůj úd, zatímco se chechtá

a blesk slasti omdlévá v jeho mozku

Nemá budoucnost ani žádnou zodpovědnost,

jen si užívá a oddává se náručí své matky,

té velké prostitutky, která si říká město Lima

Ona po něm šlape s největším pohrdáním,

ale on je dál přisátý na její povislé ňadro

Nenávidí ji a miluje a hledá ji ve své minulosti,

kde nemá budoucnost ani žádnou

zodpovědnost

(už přes třicet let nic z toho nemá)

Znám ho dobře a ty ho také znáš,

živí se jedem, který se mu nabízí v ulicích,

a pak ho vyzvrací a rouhá se a proklíná

Matko, velmi jsi milovala toho ubohého

slabého syna,

milovala jsi ho až příliš, toho nejslabšího

ze všech,

který si jedné noci počkal na rohu

ulice se svým neúprosným nožem

a vrazil ti ho do těla se záští a nenávistí

Vrazil ho třináctkrát do tvé bledé krve,

s nenávistí a láskou, a chechtal se u toho

– ó nekonečná slast. Modleme se za jeho duši

Kajícný Kain

„Rozdělte se o svůj chléb“: jaká lež!

Já bych se o chléb nerozdělil s nikým a

daleko od lidí

bych ho potají zhltnul.

Kde se budu moci ukrýt před lidmi?

Daleko od nich

bych dál slyšel jejich hlasy a jejich kroky,

jak se ke mně blíží, byť jsem mimo dosah.

Nestojím za nic, to dobře víte, nestojím

za nic. Ale uvažte,

že každý den pláču pro své viny, i když jsem

už zapomněl,

kde a kdy jsem zhřešil, i jakým způsobem,

a nevím,

jaký bůh je tento temný pán, který mě trestá

strachem, bolestí a hanbou.

Jaký bůh bude mým bohem, jaký bůh bude

bohem bídy, nenávisti, hrůzy?

Vím jen, že si má vina nezaslouží

ani boha, který by ji potrestal.

Neznámý Pane, skrýváš se

ve výšinách, ve stínu, v noci.

Možná jsi ponurý, ale co na tom?

Stokrát temnější je můj hřích.

Možná jsi krutý, ale co na tom záleží,

když se tvé oltáře tyčí mezi okázalými mraky?

Možná jsi neúprosný. Co je mi po tom,

když máš v rukou spravedlnost,

když v tvém hněvu

je mé rozhřešení!

III

Ó Pane, nevzdaluj se

ode mě, neopouštěj mě

v této samotě, v těchto černých,

mrazivých, hlubokých studnách,

uprostřed těchto hieroglyfických děr,

které mě volají, které znají mé jméno.

Já jsem nikdy nevyrostl. Nemohl bych

kráčet bez Tvé ruky. Ať mě Tvá ruka vede

tímto chaosem,

kde všechny hlasy jsou jedno a totéž ticho,

kde mé oči vidí každou noc můj zločin,

kde netuším, co slyším a co se mi zdá.

Dost bylo labyrintů! Hry tvých rukou

se hodí jen pro obry. Jsi příliš

velký, Pane, příliš vysoký

pro své ubohé děti.

Ó Pane, nevzdaluj se, neodtahuj Ruku.

Bez jejího doteku by ta má zůstala

navždy studená, navždy zbytečná.

Sfinga

Proklínám den,

kdy jsem se naučila jazyk lidí.

Kdybych ho neuměla, jejich hlasy by byly

vzdálené jako hlasy věcí a nestrhávaly by

mou duši do jejich zmateného

labyrintu mumlání a šepotů a smíchů

(jsou šťastné).

Existovala slavná doba, příliš vzdálená,

kdy se mé ticho prostíralo nad celým světem

a můj úsměv vládl jako ledový déšť.

A teď zdi neoddalují ty hlasy, ty podivné hlasy,

jež tolik nenávidím a kterých se bojím.

Oni mluví dál, ničeho si nevšimli

(museli si mě splést s těžítkem).

Jsou šťastní a netuší, že je nenávidím.

Ale čeho by se měli bát? Jsem velmi daleko.

Ani se jim nesní, jak daleko jsem

ani kolik tisíc hor písku nás dělí: písky

ze sedmi pouští! Sedm nebes je přikrývá:

jsem Sfinga.

Ale nikdo už neví, že můj hlas má třicet oken.

Je to tajemství ukryté v čase.

Nikdo neví, že na dně, ve třicátém,

se třpytí hvězdy.

Orel

Cosi ze mě dnes větří psa, štěká to na mě

a v cizím těle tohoto neznámého

dítěte se chvěje bázeň. Poslyš:

raději jdi pryč. Nemohu ti nic říct.

Můj hlas dnes zmrznul větrem z hvězd a nemá

tušení o dechu lidí.

Vím, že se bojíš, dítě, má dušičko z modré žuly,

mé slavnostní peří, pohřební pompo.

Raději jdi pryč, dítě: jsem nejosamělejší

orel z vrcholků hor a mohl bych

tě pozřít, nebo to neudělat.

Raději jdi pryč.

Pravda

Pro Svobodu neobětuji

dokonce ani slast otroctví

Pro Spravedlnost se nevzdám

ani rozkoše nespravedlnosti

Pro Pravdu pohřbívám

své jméno, kopu svůj hrob

Dávám smrti to, co mám nejradši

Piju pohár jedu

Ikaros

Opatrní lidé, kteří se vysmějete mému

šílenství: jsem Ikaros,

básník, blázen, sebevrah. Opatrní lidé, kteří

ačkoli mě budete litovat,

vychválíte spravedlivost mého trestu: vězte,

že za kolosálními horami, které sní

svůj titánský sen; za bouřlivými moři,

která se snaží

vztyčit do výšin; dál než mraky

a všechny hvězdy se nachází nekonečno

coby nebeské světlo bez tvaru a hranic.

A vy je nikdy neuvidíte, opatrní lidé.

Za planoucím ohněm hvězd se nachází krása,

nepopsatelná jako

hudba letícího hejna ptáků.

Jenže vy ji nikdy neuvidíte.

Dál, než dosáhnou sny největších vizionářů,

se nachází svoboda.

Mé umírající rty si odnesou její jméno.

Ale vy

neuvidíte nic.

Z, talentovaný malíř, už se nevěnoval malířství,

ale okrádání nevinných kolemjdoucích

Z, talentovaný zloděj, byl nicméně zadržen

Když mu biřici řekli:

„Proč nás ty, veliký umělec, nutíš,

abychom tě oběsili?“ odpověděl:

„Dopřejte mi jen pět let života navíc

a vykonám něco opravdu velkého“

Z úcty k neuvěřitelnému slibu,

že překoná své předchozí dílo,

mu to dopřáli, ale znovu se spustil

A zatímco nenakreslil ani čárku,

jeho krádeží bylo tolik, že ho znovu zatkli

„Podvedl jsi nás, lotře,“ řekli mu

A on znovu žadonil: „Dejte mi ještě pět let

a vykonám něco opravdu velkého“

Jenže ten nenapravitelný nic velkého

nevykonal

Žádný velký obraz, dokonce ani žádné

pořádné přepadení

Po třetím zatčení, už v rukou kata,

mu popravčí řekl: „Hlupáku,

nic velkého jsi nevykonal. Svými lžemi,

svými falešnými sliby, sis vydobyl

deset let života navíc“

„A to snad nebyla velká krádež?“ odvětil

odsouzenec

Tato radostná noc Apokalypsy

Zpíváme o příchodu nového světa.

Naše hudba je smutná, jako Apokalypsa,

a grandiózní.

V nehostinných temnotách noci jsme postavili

obrovské přízraky z oceli a cementu

a zalidnili je

novou rasou samotářských bytostí.

Přinášíme s sebou dříve neslýchané

hudební noty,

modrý a červený dým na zahalení našich těl

v noci,

světla v důlcích našich očí.

Dnes v noci se hroutí stará civilizace

v záři ohňostrojů.

V této radostné noci Apokalypsy

s sebou nepřinášíme staré etické kodexy,

nepřinášíme s sebou ideály ani naděje:

jsme generace konce světa.

V Limě

V Limě neexistují anonymní psi

Všichni známe jejich jména, jejich tváře

a jejich úsměvy

Šílenci jsou naši kamarádi v limských ulicích

Kráčí nám po boku, rameno na rameni,

zub na zubu

V Limě stojí na každém rohu mlčenlivý

policajt

a nikdo neví, co se skrývá v jeho tajném

černém srdci

V Limě mnoho z nás ví, že věci také umírají,

že pokorně vyhasíná jejich ubohý servilní

život věcí

V Limě všichni víme, že jiní zemřou mnohem

dříve než my

a že s očima upřenýma do našich řeknou:

„Sbohem navždy“

V Limě kohouti kokrhají příliš brzy

a pod stezkami jsou ukrytá

prostěradla mrazivá jako noc krásných

osamělých těl

a mraky jsou mramorové kupole na obzoru

zimních dní

V Limě všichni známe zvuk skřípání zubů

a narodili jsme se zbabělí do morku kostí

V Limě autobusy vždycky jezdí, když už je

pozdě, a vozí příběhy o nezdarech

v každém písmenu své trasy

a my si sedáme, abychom zapomněli na

bydliště, a meditujeme potichu, aniž

bychom si

navzájem hleděli do tváře, protože v Limě

je každý básník a tančí pouze s vlastním

stínem a potají si připravuje

svůj půlnoční hlas

Mám hada

Mám hada mezi nohama

záhadu v obličeji

eso v rukávu

Mám hada mezi nohama

uzel v krku

zdánlivý klid

Světelný svazek který pohrdá

vším co tupci vidí a co si myslí

Duši která sní a která sní

Mám hada mezi nohama

který kouše a tráví všechny živé

který napouští jedem kůže zvířat

Mám hada mezi nohama

který tě ve své bestiální duši chce pohltit

Jsem ta která se tyčí v temnotách

ta která vlastní jen své drápy a zuby

a navzdory všemu tě chce vlastnit

Jsem ta která se nahá tyčí

v nahém světle hvězd

a na kostech mrtvých umírá

Protože mám hada mezi nohama jako ohnivou řeku

jako mdlého démona jako mlčící nebe

Jako mlčící nebe

Jedné stařeně

„matematická přesnost mě fascinuje!“

– vykřikla odbarvená blondýna

A: „NE-NE-P rovná se P!“ (tím směšným

„NE-NE-P“ chtěla

říct „zápor záporu ‚p‘“)

„matematická přesnost mě fascinuje!“

– vykřikla stará kurva

A: „V logotypu Benettonu vidím

akromegalickou, pythagorejskou,

maieutickou přesnost!“

Řekla jsem jí: „Ty pekelná stará kurvo,

kterou ještě dvěstěkrát ověnčí vavříny,

radši zavři tu svou vousatou hubu,

protože bych se mohla rozzuřit,

a potom,

když tě rozervu od vnitřností po ocas,

vyhřezne ti krk ze zátylku,

PROTOŽE TVŮJ DECH BY ROZDRTIL

NA PRACH

ty nejvyšší stěžně na lodích,

PROTOŽE TVOJE PRDEL JE KLIMATIZACE

a tvoje pusa

svinský stroj na zvracení knih plných

zkažených veršů zkaženého umění

zkaženého dechu,

NOSATÁ BABIZNO,

běda ti, jestli se nenaučíš čuchat k ďáblově

prdeli,

PROTOŽE PRÁVĚ K TOMU BUDEŠ URČENÁ,

až jednou – konečně –

ty křupanko jedna! trhanko líná!

KRUCIHINAJS! –

utichnou humpolácké chvály tvých satelitů,

utichnou nebesa i země a utichnu i já sama,

A, PO VYSTYDNUTÍ SLUNCE, tvá marná sláva

se vypaří jako led

ACH POŽEHNANÝ ZÁNIK TOHOTO

DEBILNÍHO SVĚTA

ACH POŽEHNANÝ ZÁNIK JEDŮ

Ach požehnaný zánik zatraceného plemene,

které, ačkoli už neplodné, pořád rodí děti

a, frigidní, vříská při předstíraných orgasmech

Požehnán buď orel a požehnáno hnízdo

tvého potrestání, ty škrobená,

hrbatá a černá trpaslice

UF!

Ze španělských originálů Zona Dark (Lima, 1991) a Nerópolis (Buenos Aires, 2005) vybral a přeložil Petr Zavadil.

Vernor Vinge: Oheň nad Hlubinou

Z deníku domu na konci světa

3. 3. 2021

V krystalicky čisté samotě dnešních dnů se převtěluji do hrdiny, který musí podle závěti svého aristokratického strýce strávit sám 80 dní na deštivém ostrově uprostřed dravé řeky. Vypravila jsem se s jediným psím přítelem pro první kopřivy. Sleduji oheň v kamnech: „Bylo nám blaze. Kořeny tamaryšků hořely voňavým plamenem a pes spokojeně oddychoval.“ (Henri Bosco)

12. 3. 2021

První pohřební sněženky.

21. 3. 2021

Der Rosenkönig, 1986.

V dolní části zahrady musíme založit záhon rudých růží pro Magdalenu M. Následně se obřadně procházet mezi trnitými šlahouny v hedvábných šatech a nechat si je od nich roztrhat. Jen v takovém oděvu odjet do Berlína a navštívit s B. její hrob.

23. 3. 2021

Palmsonntag.

Ten, jenž na sebe oblékne oděv ušitý na Květnou neděli, dokáže předpovídat bouřky. O tomto dni je potřeba spolknout tři posvěcené kočičky, aby člověk po celý rok neměl bolesti v krku.

24. 4. 2021

V balíčku od Severního moře dorazil kámen Virginie. Několik hodin před spaním je ho nutné nahřívat na kamnech. Pak ho opatrně zabalit do utěrky a přenést do ledové postele v horním poschodí.

31. 3. 2022

Parfém předjarní krajiny umíchán z mlhy a kravského hnoje.

30. 4. 2022

Setkání Malých žen. V noci vážu slavnostní girlandy z mokrého zimostrázu. Po něm kdysi voněla Siena, když se probouzela. V pokojíku pro panenky v interiéru pod větvemi staré kvetoucí třešně jsme pověsili houpačku.

16. 8. 2022

Je třeba zakládat poustevny, v nichž se bude pouštět seznam vybraných filmů. Do předpokoje umístit pouze malý stolek a dvě židle. Na stolku modrá váza s rudými růžemi a miska citronů. Chodíme hrát ovčímu stádu na cimbál a kantelu.

17. 8. 2022

V marasmu nekonečných suchých úmorných dní vykvétá pouštní růže. Heritage.

21. 8. 2022

Psí dny.

Horka, v nichž dříve omdlévali na polích ženci obilí. Psí hvězda Sirius se objeví až na zimní obloze. Teď se ve větvích ořešáku usazují neapolské zpěvy.

7. 10. 2022

Poslední teplé dny.

Ráno oceány mlhy, které postupně rozpustí slunce. Bílíme světnici vápnem na posvícení a vaříme v kuchyni, kterou jsme přenesli do zahrady. Snad letos poprvé neopustíme horní poschodí.

3. 11. 2022

Dušičky.

Cesta temným lesem v mléčné vlhké atmosféře. Uklízím jídelní stůl a do každého okna stavím rozsvícenou svíci, aby duše lidí, kteří tu žili před námi, trefily na jednu noc domů.

17. 1. 2023

Oslava vzácných slunných dní. Zašívání roztrhaných šatů, popíjení domácího vína a sledování seriálu o neapolské mafii.

12. 2. 2023

Společné zimní ruční práce. Ještě vyloupat tři pytle ořechů.

31. 5. 2023

V únoru jsme jeli přes celou zem do ovocné školy se starými odrůdami. Vybrali jsme si krásný vysokokmen na naše vyprahlé zápraží. Museli jsme mu nechat sestřihnout korunu, aby se vešel do vlaku. Jabloň jménem Jakob Fischer. Pak zamrzla půda, napadl sníh a Jakob čekal v kýblu s vodou tři týdny. Nikdo už nevěřil, že to přežije. Zasadili jsme ho přímo proti vchodu. Dlouho nejevil známky života. O Velikonocích jsem ho zalila velkopáteční vodou.

18. 8. 2023

V second handu konečně nalezeny hedvábné šaty Magdaleny M.

24. 8. 2023

Řebříček pověšený nad postelí zajišťuje lásku na sedm let. Nošen přitahuje pozornost těch, které chcete nejvíce vidět. Odvar z řebříčku vypitý před spaním vyvolává věštecké sny.

2. 9. 2023

Šmirglování altánu Virginie Woolfové.

V časném odpoledni se v zahradě ozývaly příjemné zvuky hlazení starého dřeva hrubým smirkovým papírem. Domeček na psaní byl uklizen, aby se v něm, v době vyhrazené pro odpočinek, podával čaj o páté. Orlando byl dobrý hostitel a Virginia dovolila, aby se na jejím klíně schoulil exkluzivní psík.

3. 9. 2023

„Toho léta se Orlando uchýlil do svého rozlehlého domu na venkově a tam žil v naprostém odloučení. Jednoho rána nevstal v navyklou dobu, a když k němu přišel komorník, tvrdě spal. Ani ho nemohli vzbudit. Ležel jakoby v transu, aniž viditelně dýchal, a třebaže mu pod okno uvázali psy, aby tam štěkali, pod polštář mu strčili keř hlodaše a na chodidla mu dávali hořčičné placky, přesto se sedm dní neprobral, nepřijímal potravu ani nejevil známky života.“ (Virginia Woolfová)

Dům voní senem a nejmenší pokojík se nemůže dočkat vzácné návštěvy.

9. 9. 2023

Den sklizně.

Květ růže „Voyage“ konečně doplul přes Labe k mořskému břehu. Sbíráme devět druhů ovoce a devět stonků mladých kopřiv rostoucích na hrobech předků. Devět múz umění posvěcuje naše konání, které se promění ve společný ferment. V pokojíku Orlanda stelu velmi vzácné starožitné polštáře s nevypratelnými kapkami cizí krve. Jen pro Barboru, která mi hraje na morové píšťaly se sarančetem usazeným na zádech.

10.–20. 9. 2023

Vinobraní.

Deštivý srpen seslal na bulharské odrůdy plíseň a na rezistentní bujný Solaris hladové vosy. Z trosek úrody mícháme cuvée, které už divoce kvasí v koupelně.

24. 9. 2023

Výprava s Marií do rozvalin německých domů. Snažíme se postupovat porosty ostružiníků a kopřiv s mapou zaniklých stavení. Obhlížíme hrany dochovaných kamenných základů, někde tady mohla být zahrada… A skutečně – uprostřed „ničeho“ nacházíme sukovitý starý šeřík, který odolal horským vichrům i kravám pasoucím se okolo. Na západní straně další hromady kamenů roste rybíz. Ribes rubrum. Okamžitě odebíráme odkopek pro rozárium. Hlavou mi běží zmizelé příběhy z kuchyní, kde v hrncích bublaly marmelády.

12.–15. 10. 2023

Osm beden hroznů z vinice na Kamýku, pět beden jablek na cider ze sadu z Ploskovic. Letos musíme ovoce nakupovat, stromy v krajině téměř nerodily. Práce až do noci. První zatápění v kamnech, aby uschly bílé povlaky. V domě začíná být chladno. Ořechy shazují náhlá krupobití. V jejich sběru soutěžím s divokými prasaty.

18. 10. 2023

Quitten.

Zrána pokryla louky první jinovatka. Kdoule letos popraskaly už na stromě a rychle hnijí. Ty nejhezčí balím do růžového hedvábného papíru a vkládám mezi prádlo. Z ostatních vařím na kamnech pomalu několik hodin rosol. Domem prostupuje jejich intenzivní vůně.

V čase půstu v prázdném kostele tisknout kdoulový plod k nosu, hluboce vdechovat jeho odér a zahánět pocit hladu.

28. 10. 2023

Kirmes.

Když jsem před lety sázela v zahradě první šalvěje, nacházela jsem v půdě kromě kamení a rozbitých cihel také porcelánové a skleněné střepy z kuchyňského nádobí nebo kousky glazovaných kachlů z kamen.

Ještě velkolepější objevy mě potkávají ve zdejších lesích. Hromady rozbitých talířů a hrnků v zasypaných jamách, rezavé hrnce, flakonky od voňavek, lahve od piva s původními německými nápisy. Některé střepy jsem donesla domů, obrousila jejich ostré hrany a fleky vydrhla kyselinou citronovou. Sbírám si postupně slavnostní servis.

28. 10. 2023

Wanderlust.

Už třetí rok společně navštěvujeme krajinu, v čele procesí neseme sazenice růží, v kapsách cibuloviny. Letos nás provázel zpočátku déšť, pak cáry mlhy, aby se při čištění hrobů roztrhly mraky a do zad nás hřálo slunce.

Zasazeno: dvakrát Rosa centifolia, Rosa „Eden“, Rosa „Heritage“, Rosa „Lichtkönigin Lucia“, Rosa „Red Eden“. Dále: rozvalinový oman, hvězdnice, rybíz a rozchodníky.

Z osady nás šlo sedm, v Lipové se přidali Ústečtí, Kateřina z Brna, devět poutníků z Drážďan a dva psíci – Himmel a Zara.

25. 11. 2023

Na svatou Kateřinu se z nebes celý den sype nadýchaný sníh. Krajina je pokryta bílým hedvábem, se kterým brzy splynou tajemné adventní bytosti nesoucí v rouchu zmrzlá jablka. Čištění starých vlněných koberců. Brodění se v závějích pro nesmrtelné větévky jalovce a břečťanu. Zazimování jasmínu a vavřínu. Žehlení svátečních deček v zapařené světnici, když mokré dřevo pomalu vysychá u kamen.

9. 12. 2023

Návrat domů.

Několik hodin roztápíme dům zapadaný sněhem. Na stůl vyskládáme veškeré bohatství, které jsme propašovali letadlem. Citrony z tichých sadů, zahalených do černých závojů jako smutné nevěsty. Kiwi a domácí likér ze 14 druhů horských bylin nám darovali italští vinaři, když jsme se u nich v bouřce schovali ve sklípku. Jablíčka „melo limoncello“ mají urychlit dozrávání kiwi na míse a je to jedna z nejstarších odrůd jabloní na Kavkazu. Řízky vinné révy odrůdy Piedirosso zkusíme zasadit a pěstovat. Cibule neznámé rostliny vyhozené na kompostu, s nimiž jsme putovali celých osm dní.

Úvod adventu jsme uctili chůzí v samotě a klidu. Jen stáda koz se zvonky a svobodní psíci nám dělali společníky.

6. 3. 2024

První dlouhé jarní větrání.

Na tuto vzácnou příležitost čekáme celou zimu. Když se sluneční paprsky konečně pořádně opřou do naší hebké vápenné fasády, začneme otevřenými okny do ledových místností vhánět čerstvý hřejivý vzduch. Domem zní hlasy rozdivočelého ptactva i kvílení nedělní cirkulárky. Z unavených peřin slunce vytáhne všechny nahromaděné sny. Večer už postel voní jarem.

Předjarní atmosféra se rozlévá tmavými chodbami a připomíná náladu nervózního očekávání příjezdu pana Rochestera a jeho hostí na Thornfield. Služebnictvo strhává z nábytku bílá ochranná prostěradla a odněkud ze skrytých koutů vytahuje vzácné srolované koberce. Zvědavá Jana aranžuje do vázy nakvétající větve.

5. 5. 2024

Květnový mráz sežehl jabloňový sad

místo abych zapalovala mezi stromy

hřejivé ohně

místo abych vyráběla z hedvábného papíru

obrovské vějíře

a rozháněla jimi teplý vzduch k umírajícím

květům

musím v Brně instalovat výstavu

23. 5. 2024

První květ historické růže Botzaris vysazené u altánu Virginie W. Hybrid Rosa × damascena, vyšlechtěný v roce 1856, šest let poté, co postavili tento dům.

1. 6. 2024

Deště.

Prudké lijáky naplňují naši nádrž na dešťovou vodu, abychom měli zásobu na léto, které tu bývá provensálské a tak suché, že v zahradě vadnou i mediteránní byliny. Hliněná cesta se mění v blátivé moře, do nějž se nedobrovolně ponořím, když se vracím z Brna domů.

Zahrada zmodrala. Šalvěje jsou letos zdravé a silné, rozkvétají zvonky, růžová poupata opět žerou srnky využívající mojí nepřítomnosti. Období efemérních obláčků mlh a popíjení kávy pro zvýšení krevního tlaku.

27. 1. 2025

Velké prádlo.

Ještě před svítáním posbírat všechno špinavé oblečení a sundat z peřin povlaky. Nacpat do IKEA tašek. Nechat se svézt dolů do údolí – do malého bytu, v něm strávit celý den a měnit jednu dávku prádla za druhou při uklidňujícím rytmu máchání. Neprali jsme dlouho kvůli špatně sjízdným cestám pokrytým ledem. Pak začaly Rauhnächte.

O pauze sbírat v lese první divokou pažitku, ptačinec a z kůry bezu Jidášovo ucho. Je ho čím dál méně.

12.–13. 2. 2025

Unwetter.

Odpoledne sedím u krbu s Evou, povídáme si a sledujeme předjarní zahradu z okna. Do větví ořešáku se začínají snášet jemné vločky sněhu. O pár hodin později se ve městě zastaví autobusová doprava a mně nezbývá, než jít domů do kopců pěšky. Sněhu v lese skoro po kolena. Do tmy si pouštím nahlas podcast o Hildegardě z Bingenu, aby divoká prasata věděla, že po ztracené cestě kráčí hloupý člověk, a raději se mi vyhnula. Na vrcholu panuje klid, silnici pokrývá neporušený závoj sněhu, žádné auto nevyjelo vzhůru. V dálce pár zlatě zářících okének. Poslouchám šustění vloček. Jsme tu v bezpečí a sami.

24. 4. 2025

Manufaktura.

Někdy tady v kopcích rozjímám, čím bych se živila, kdybych neodjížděla pracovat do velkých měst v údolí. Představuji si rodiny, jak doma společně paličkují krajky, vyrábějí něžné rukavičky z nejjemnější kozinky nebo kompletují okvětní plátky látkových květin a plní jimi krabice. Asi si zpívají nebo poslouchají rozhlas. Ruce už automaticky vědí, co dělat, a hlava může odpočívat, myšlenky se svobodně toulat.

Chtěla bych být rok našívačkou šupin na hedvábné závoje. Nechat svou mysl vyhladovět. Zvát ke stolu vypravěče. Protahovat si ztuhlá záda na zápraží s výhledem na sopky. O pauzách odcházet do altánu Virginie a tam číst nové inspirativní texty. Takto bych udolala únavu ducha.

25. 7. 2025

Silné červencové deště

naplnily kaluže i zapomenuté hrnce

ze spánku nás budí hladové samičky komárů

na stěnách zůstávají krvavé skvrnky

ukrýváme se pod moskytiéru

jako v dávných zámeckých pokojích

ráno se závoje mlžných baldachýnů táhnou

po loukách

snad aby chránily vandrovníky

nocující pod hvězdami

11.–15. 8. 2025

Rezidence Ora et labora.

Do kopců se necháme vyvézt Uberem jako paní. Kateřina i Lucie táhnou nesnesitelně těžká zavazadla plná náčiní. Čeká nás pracovní týden odlévání karamelového nádobí, pozorování hmyzu, vstávání za rozbřesku, putování na hřbitov, pletí hrobů, uklízení kostela, sběru ovoce na zpáteční cestě a prostírání stolů se skromným, avšak výborným jídlem.

Dostavily se vlny veder a pan Alex, který nařídil rozkopat koupelnu. Dům je vzhůru nohama. Odpočíváme v salonu na dvoře pod lehkým improvizovaným baldachýnem. Vzduch neklidně těká a zmrzlina v číškách rychle taje.

Večer obě dívky odcházejí meditovat do svých cel. V altánku se čte Márquez a zahánějí noční můry.

17. 9. 2025

Znovuzrození.

Celé léto omdléváme v autě, když Himmel otevře tlamu a zrychleně dýchá, aby se ochladil. Ten pach už nejde vydržet, a tak musí pejsek na dentální hygienu v narkóze. Když doktor odnáší jeho hadrovité tělíčko na sál, je v nás malá dušička, aby se náš dědeček vzbudil. Už za dvě hodiny však slavíme! Celý den Himmliho balíme do deky a líbáme jako největší svátost. A tou opravdu je – přítel, šelma, medvídek mexický.

* * *

Koncem léta

vkládám několik listů divizny

do červených lodiček

nazouvám je s pravidelností v čase prvních

plískanic

chodím v nich ke křížku tam a zpět

abych se ochránila před nachlazením

Město nepatří jen lidem

Club Real v libeňských ulicích

Studio ALTA se ve svých počátcích zaměřovalo zejména na taneční umění a fyzické divadlo, vždy však usilovalo také o zapojení místních komunit. Věnuje se společenským tématům a chce inspirovat „k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí“. Za osmnáct let své existence už vystřídalo tři lokality; od roku 2023 má své zázemí v budově bývalého Panského pivovaru v pražské Libni. A právě jeho okolí, které v posledních letech prochází výraznými urbanistickými i sociálními proměnami, se stalo předmětem letošního letního workshopu.

Na poměrně malém území tu najdeme velmi odlišná prostředí, nabízející pestré možnosti pro zkoumání jiných než lidských perspektiv. Zájem o více-než-lidské aktéry a vztahy mezi různými druhy přitom v posledních letech stále výrazněji vstupuje nejen do umělecké praxe, ale také do společenských a přírodních věd (viz A2 č. 24/2025). Environmentálně a sociálně angažovaným tématům se věnuje i člen nového programového týmu Studia ALTA, dramaturg a performer Tobiáš Nevřiva, na jehož pozvání přijeli do Prahy lektoři workshopu Georg Reinhardt a Marianna Sonneck z kolektivu Club Real.

Debata druhů

Německá umělecká skupina Club Real, založená v roce 2000, vytváří participativní site-specific projekty – instalace, performance, divadelní inscenace či politické role-play hry. Tyto projekty se často odehrávají mimo tradiční kulturní instituce a stavějí na zapojení účastníků do situací, v nichž si mohou vyzkoušet nové způsoby uvažování o společnosti a jejích aktérech. V Praze členové skupiny své působení zahájili performativní přednáškou „Who Will Kill the Winner?“, v níž představili mimo jiné svou metodu „debat druhů“, a uspořádali participativní politický experiment Organisms Democracy, usilující o rovná práva pro všechny druhy. Účastníci a účastnice v něm simulují a hájí zájmy jiných živých bytostí ve snaze vytvořit podmínky pro jejich demokratické zastoupení. V roce 2025 tak například prostřednictvím interaktivní mapy a audionahrávek vznikla historie Berlína od doby ledové po současnost z perspektivy dvaatřiceti různých druhů. A na stejném přístupu stál i pražský workshop.

Jeho účastníci a účastnice nejprve několikrát společně prošli trasu od Studia ALTA podél Rokytky k jejímu ústí do slepého ramene Vltavy a dále přes Libeňský ostrov a novou zástavbu až k Palmovce. Cestou se střídají prostředí s různou mírou lidských zásahů a regulace – od opečovávané zeleně a protipovodňových stěn přes zahrádkářské kolonie, městskou divočinu a pozůstatky průmyslové minulosti až po oplocené rezidenční areály či kancelářský komplex s „veřejným prostorem“ regulovaným soukromým vlastníkem. Lektorům přitom nešlo jen o historický, urbanistický a sociální vývoj lokality, ale také o pozorování rostlinných a živočišných druhů a vztahů mezi nimi.

Právě tyto vztahy se staly východiskem další společné práce. Smyslem workshopu bylo představit městské prostředí nikoli jako kulisu, ale jako aktivní, sdílený prostor, v němž spolu žijí lidé i další organismy. Účastníci a účastnice si proto vybrali jednotlivé druhy, které se staly aktéry příběhů. V následujících dnech pak pracovali na scénáři, kostýmech, audionahrávkách a performancích. Při performativní procházce jsme se tak mohli seznámit s perspektivami více či méně známých bytostí.

Ne-lidské příběhy

Už v areálu Studia ALTA proběhl dialog mezi ruděnkou a včelou medonosnou. Ruděnka patří mezi tzv. kleptoparazity, někdy bývá označována také jako „kukaččí včela“ – pro své rozmnožování totiž využívá hnízda pískorypek. Včely medonosné přitom konkurují v získávání potravy dalším divokým opylovačům a mohou přispívat k přenosu některých nemocí. V dialogu navíc ruděnka včelu, obvykle vnímanou jako užitečnou pracovnici, osočila coby „služku“ agroprůmyslu a bacilonosičku. Dodejme, že k destrukci životního prostředí pískorypek přispívají i akáty, na něž se včely vrhají jako na zdroj nektaru. Konflikt mezi dvěma druhy tak odkazuje k širší síti vztahů, v níž má lidský chov včel, šíření akátů a proměna městského prostředí dopad na další organismy.

Jiné zastavení bylo věnováno soužití klíštěte a bakterie borelie, která obývá jeho tělo. Jejich potřeby se však rozcházejí: zatímco klíště potřebuje krev jakéhokoliv savce, pro borelii představuje člověk slepou uličku, protože se z něj nedokáže přenést na další klíště. Borelie se proto snaží svého hostitele přesvědčit, aby si počkal například na myš, zatímco klíště bakterii vyčítá, že kvůli ní získalo u lidí špatnou pověst. V průběhu performance se spor přenese i na jednoho z herců – klíště na něj „vleze“ a začne mu sát krev. Pro tuto scénu účastníci vytvořili důmyslný kostým, jehož zadeček se postupně nafukuje cestou k další zastávce.

Nedaleko továrního komína se pozornost přesouvá k topolu černému, poslednímu živému svědkovi někdejší vltavské nivy. Dnes stojí uprostřed městského prostředí, odříznutý od řeky, jež jej původně živila. Jménem topolů zde účastníci workshopu přednášejí „Deklaraci závislosti“, která obrací známý politický princip nezávislosti: namísto autonomie jednotlivých aktérů zdůrazňuje jejich vzájemnou provázanost. Topoly, řeky, mokřady, půda, houby, opylovači, ptáci ani lidé zde nevystupují jako oddělené entity, ale jako součást sítě, kde zásah do jedné části nevyhnutelně ovlivňuje ostatní.

Politika vzájemné závislosti

Právě téma vzájemné závislosti se vine celou procházkou – ne vždy jako harmonická spolupráce, ale také jako konkurence, parazitismus, konflikt nebo nedobrovolné soužití. Z jiné než lidské perspektivy se přitom i zdánlivě samozřejmé role jednotlivých aktérů jeví v novém světle: organismus, který ze svého pohledu vnímáme jako škodlivý či nebezpečný, může být pro jiný druh užitečný, zatímco stvoření, jimž přisuzujeme pozitivní roli, mohou jiný organismus ohrožovat. Perspektiva bakterií, virů, parazitů či „invazivních“ druhů tak narušuje jednoduché dělení na prospěšné a škodlivé druhy.

Více-než-lidská rovina přitom neodvádí pozornost od města a jeho proměn, ale umožňuje je vnímat jinak: protipovodňová opatření, regulace zeleně, nová výstavba nebo podoba veřejného prostoru ovlivňují nejen život lidí, ale také dalších organismů. Poznatky jinak dostupné především prostřednictvím encyklopedických textů či odborných přednášek dokáže Club Real – a nyní i účastnictvo workshopu – předat prostřednictvím příběhů, dialogů, kostýmů a humoru. Výsledná procházka není jen vyprávěním o přírodě ve městě, ale především pokusem ukázat město jako místo, které nikdy nepatřilo pouze lidem.

Autorka je kurátorka a architektka.

Musíme si jít za svým

S Piotrem Gruszczyńským o inscenaci Elizabeth Costello

Elizabeth Costello, fiktivní postava nobelisty Johna Maxwella Coetzeeho, se objevila už v (A)pollonii, což byl první titul, na němž jste jako dramaturg spolupracoval s Krzysztofem Warlikowským, a také první dílo tohoto režiséra, které mohli diváci u nás vidět. Čím vás Elizabeth Costello tak fascinuje, že jste se rozhodli jí věnovat samostatnou inscenaci?

Obdivujeme ji kvůli jedné vlastnosti: ona se nebojí. To je něco, co se ve veřejných debatách už nevidí. Neustále se hlídáme, abychom neřekli něco, z čeho se následně budeme muset zodpovídat. To ona nezná. Sama říká: „Jsem stará a říkám, co si myslím, protože už nemám čas říkat věci, které si nemyslím.“ Přitom je to žena, což samo o sobě není snadné, a k tomu ještě žena stará a lehce podivínská. Vsadí všechno na jednu kartu a platí za to ohromnou cenu v podobě ostrakizace. Nedomnívám se, že lidí, kteří jsou ochotní dát v sázku vlastní reputaci i společenské postavení, by bylo v dnešní době mnoho.

V roce 2009 jsme v inscenaci (A)pollonia použili proslov této postavy o utrpení zvířat v živočišné výrobě – Costello ji neváhala dokonce označit za zvířecí holokaust. Je to velmi dobrá rétorka! Dnes však jejím slovům rozumíme i jinak – už víme, že živočišná velkovýroba nejen způsobuje utrpení zvířatům, ale ohrožuje i nás jako lidstvo.

Od té doby se Costello objevila v dalších pěti inscenacích. Kým je tentokrát?

Hru věnovanou pouze Elizabeth Costello chtěl Krzysztof Warlikowski udělat již delší dobu. Rozhodujícím momentem byl nápad, že ji nemusí hrát pouze jedna herečka. Zbavili jsme se tak formátu nastavovaného monodramatu a vznikla plnohodnotná inscenace. Elizabeth Costello v ní hraje pět hereček a jeden herec a jako postava prochází dlouhým a komplikovaným vývojem. Na začátku ji vidíme jako dospělou osobu, plnou síly a energie, následně se setkáváme s její mladší podobou, aby se nakonec objevila jako stará, slabá, umírající žena, která se připravuje na odchod z tohoto světa. Ve všech svých podobách ale zůstává intelektuálkou, která důsledně a s vysokými etickými nároky analyzuje svět i sebe samu. A to včetně scén, kdy odhaluje své erotické touhy.

Dá se hovořit o politickém divadle?

Určitě! Jak si ale hned uvědomíme, politické je dneska všechno, i nejmenší gesto. Záleží jen na kontextu a interpretaci. Costello je velmi politická, protože odmítá svět, který je založený na zlu. Například v oné přednášce o utrpení zvířat říká, že zlo můžeme zastavit, když otevřeme svá srdce. Nad takovým požadavkem lze snadno mávnout rukou, ale je skutečně tak hloupý? Určitě ne. Pouze nejsme takové výzvy schopni přijmout. To ale neznamená, že je nemáme formulovat.

Warlikowského jsem vždycky vnímal jako představitele politického divadla, byť jiného, než jaké dělali Jan Klata nebo Paweł Demirski. Přivedl na scénu téma jinakosti, paměti, identity. To bylo na začátku století výsostně politické téma. Ostatně stačí se podívat, jak je dokázali politicky zneužít Orbán a jemu podobní.

Ano, ale divadlo Krzysztofa Warlikowského je v tomto skutečně jiné. Řekl bych, že Warlikowski je spíš filosof než režisér a scénu využívá jako prostor pro realizaci filosofických esejů. Jeho političnost není tak doslovná, což mu bylo nezřídka vyčítáno. Když už jste zmínil Pawła Demirského, ten přece v Duhové tribuně Warlikowského parodoval jako někoho, kdo se nechce veřejně angažovat a koho vůbec nezajímá aktivismus queer komunity. To ale není pravda – pouze se jim explicitně nevěnoval na divadle. Je to otázka osobního nastavení. Aktivistické divadlo dokáže vzbudit emoce, otázkou však je, co po něm zůstane. Warlikowskému záleží na tom, aby diváci o jeho inscenacích přemýšleli i dlouho potom, co představení viděli. A Elizabeth Costello je skvělým příkladem takového divadla.

Nowy Teatr je známý po celé Evropě a je zván na přední divadelní festivaly. Jak ale vaše divadlo funguje v místním, polském kontextu?

Jsme městské repertoárové divadlo, takže pro nás platí jasná pravidla. Za příspěvek města musíme připravit určitý počet premiér a musíme se také vykazovat návštěvností. Snažíme se navíc rozvíjet řadu mimodivadelních aktivit, ať už jsou to vzdělávací programy, nebo třeba hudební pořady. Sídlíme v části Varšavy, kde se toho moc neděje, je to spíš noclehárna než skutečné město. Naše divadlo je výjimečné tím, že provozuje i knihkupectví a kavárnu. Lidé tak mohou přicházet kdykoliv během dne – i když třeba jen na kávu. Nám to nevadí, nikoho do ničeho nenutíme.

V roce 2003 jste publikoval knihu Otcovrazi, věnovanou tehdejším změnám na polské scéně. Jak vypadá polské divadlo dnes, jak moc se změnilo?

Změnilo se hodně a zároveň ne až tak moc. Budu mluvit o uměleckém činoherním divadle, jiné podoby divadla nechávám stranou. V činohře stále platí přesvědčení, že divadlo má být nástrojem poznávání světa a člověka. Že tu není pro zábavu, že je laboratoří, kde se pracuje s lidmi. Když se u nás řekne „laboratoř“, všem se okamžitě vybaví Jerzy Grotowski. I když v jeho metodě v Polsku nikdo nepokračuje, představa divadla jako vehikula je stále aktuální.

A jak je to se společenskou relevancí divadla a jeho vlivem? V Česku se v tomto ohledu divadlo stalo marginální záležitostí.

Není to dobré. To se ovšem netýká jen divadla, ale všech uměleckých oblastí. Kultura, kterou jsme si zvykli nazývat „vysokou“, i když to není nejlepší označení, nebo zkrátka kultura, která klade na recipienta jisté nároky, na tom není dobře a bude na tom čím dál tím hůř. Kapitalismus je v tomto nelítostný – zaměřuje se pouze na generování zisku, nikoli myšlenek. Když se po druhé světové válce formoval komunistický režim, novým vládcům hodně záleželo na tom, aby získali podporu spisovatelů. Dělali pro to všechno možné, vlastně je upláceli, jen aby se mohli pochlubit, že stojí na jejich straně. Které mocné dneska zajímají spisovatelé? Když Olga Tokarczuk dostala Nobelovu cenu za literaturu, bylo jí řečeno, že to nic neznamená, že je to levičácké ocenění a nikoho to nezajímá. Veřejnoprávní televize dokonce ani neodvysílala její vystoupení při přebírání ceny. Člověku se tomu ani nechtělo věřit, ale skutečně se to stalo!

Marginalizace kultury je výhodná jak pro politiky, kteří mohou o to lépe manipulovat našimi emocemi, tak pro kapitalismus. Tomu vyhovuje, když sedíme s chytrým telefonem v ruce a bez přestání něco nakupujeme. Hlavně ať se nezajímáme o okolní svět a o jeho fungování.

Co se dá v takové situaci dělat?

Musíme si jít za svým. Nesmíme se zpronevěřit tomu, v co věříme, a musíme to bránit navzdory všemu. Vím, že to nezní moc optimisticky, nejspíš platí to, co říkáme v naší poslední inscenaci Evropa: destrukce je součástí světa i lidství a nikdy nezmizí, vždycky tu s námi bude. Je potřeba si to uvědomit a naučit se s tím pracovat.

Veronika Poldauf Riedlbauchová: Delikatesa

Konec Oak Street

V proudu času

Lidé a příroda ve filmu Tichá přítelkyně

Snímek Tichá přítelkyně maďarské režisérky Ildikó Enyedi, který měl premiéru na festivalu v Benátkách, propojuje tři příběhy odehrávající se v různých časových rovinách. Ve středu každého z nich stojí majestátní strom. Do jednotlivých vyprávění sice přímo nezasahuje, přesto se postupně stává nejzásadnější postavou díla.

Kampus třikrát jinak

Na německý univerzitní kampus přijíždí z Hongkongu neurovědec Tony Wong (ve své vůbec první evropské produkci ho hraje hongkongský herecTony Leung Chiu-wai). Plynulý chod jeho výuky však naruší pandemie koronaviru, kvůli níž se univerzita téměř vyprázdní. Profesor se tak ve vylidněné instituci rozhodne zahájit výzkum rostlin, především mohutného jinanu dvoulaločného v místní botanické zahradě. V sedmdesátých letech se zde poprvé setkal mladý Hannes (Enzo Brumm) se studentkou Gundulou (Marlene Burow), jež ho seznámila s experimentem usilujícím o pochopení vnímání rostlin. A konečně, v roce 1908 se pod korunou stromu ocitla Grete (Luna Wedler), první studentka místní univerzity, která fungování rostlinné říše zkoumá prostřednictvím fotografie.

V jádru všech tří dějových linií stojí otázka, kterou přímo verbalizuje jedna z postav filmu: „Co když nás pozorují stejně, jako my pozorujeme je?“ Na mysli má samozřejmě stromy. Samotný jinan přitom v každém z příběhů zastává jinou úlohu. Pro profesora z nedávné minulosti se stává předmětem výzkumu. O půlstoletí dříve pod ním usnul student, což mu umožnilo setkat se s osudovou dívkou. A pro třetí z postav strom představuje místo, kde přestávají platit rigidní pravidla donedávna výhradně mužského kampusu. Právě u jinanu si dívka poprvé zapaluje cigaretu nebo se dozvídá, že byla navzdory ponižující přijímací zkoušce přijata na univerzitu.

Strom sice mlčí, ale to ho nečiní pasivním protagonistou. Každá z postav s ním interaguje jiným způsobem. V prvním příběhu komunikaci mezi člověkem a rostlinou na plátně zprostředkuje sen profesora Wonga. Později se médiem stává věda. Akademik uvězněný v izolovaném kampusu se stromem „hovoří“ prostřednictvím nejmodernějších technologií. Studentka ze sedmdesátých let se zase snaží pomocí elektroencefalografie napojit na pocity muškátu, který pěstuje ve svém pokoji. A Grete, jak už bylo řečeno, využívá k výzkumu fotografii. Navzdory důrazu na racionální vědecké chápání ovšem v Tiché přítelkyni zůstává rovněž prostor na cosi mysteriózního, co je třeba pochopit skrze subjektivní prožitek.

Širší pohled

Maďarská režisérka svou novinku věnovala zesnulému producentovi Karlu Baumgartnerovi, který podle jejích slov jako první přišel s myšlenkou, že by měla natočit snímek o rostlinách. Vedle ústředního tématu se však Enyedi zaměřuje také na otázku, jakou roli člověk zastává v současném světě a co po něm zůstane, když jeho existence v proudu času působí téměř zanedbatelně. Přestože jednoznačným hrdinou snímku zůstává po celou dobu rostlina, konkrétně samice jinanu, je Tichá přítelkyně v jádru nesmírně humanistickým snímkem. Režisérka totiž prostřednictvím mimo-lidské perspektivy stromu posouvá pozornost od jednotlivých lidských osudů k mnohem širšímu pohledu na čas.

Filmařka pracuje s časem jako s nekonečným bytím, v němž se lidské osudy objevují jako fluidně propojené epizody. „Jsme součástí jakési kontinuální entity, hranice mezi viděným a neviděným jsou proměnlivé. Nejde o omezení, ani o oddělení,“ říká v jedné ze scén profesor Wong. Lidská existence je v Tiché přítelkyni pomíjivá, nikoliv však v nihilistickém slova smyslu. Postavy stále ovlivňují prostředí, ve kterém se nacházejí, a zanechávají v něm stopy. Takzvaní ne-lidští hrdinové, jak je režisérka označuje, nicméně z hlediska plynutí času představují podstatně stálejší jedince. I proto si Enyedi pro natáčení zvolila stovky let starou botanickou zahradu univerzity v Marburgu na západě Německa. Protagonisté se v průběhu více než století pohybují po stejných cestách, procházejí týmiž parky a budovami a postupně se setkávají s jediným, téměř neměnným stromem, který je na okraji, a přesto ve středu dění.

Věda a sny

Ildikó Enyedi se ve své tvorbě zabývá vědou dlouhodobě, stejně jako podvědomím, sny a humanismem. Natočila řadu experimentálních krátkých filmů, z nichž skutečně přelomovým se stalo drama Mé 20. století (Az én XX. Századom, 1989), za které si z festivalu v Cannes odnesla cenu pro nejlepší debut. Kromě fascinace technologiemi se do snímku výrazně promítla také režisérčina hravost a obliba metaforických vyprávění. Ničím novým pro Enyedi není ani pozornost k ne-lidským bytostem. V dramatu O těle a duši (Testről és lélekről, 2017), nominovaném na Oscara, se dva mlčenliví protagonisté – finanční ředitel jatek a kontrolorka kvality masa – setkávají ve snech v podobě jelena a laně.

Při práci na Tiché přítelkyni se Enyedi spojila s kameramanem Gergelym Pálosem. Zatímco začátek 19. století Pálos snímá na černobílý 35milimetrový film, pro sedmdesátá léta použil 16milimetrový materiál akcentující hřejivost a smyslovost. A aby sugeroval úzkostnost a odcizení, typické pro období covidové pandemie, pracoval s digitální kamerou a obrazem zdůrazňujícím přesnost a sterilitu. K tomu se přidávají abstraktní vizualizace procesů odehrávajících se uvnitř rostlin. Právě v těchto momentech, na první pohled vědecky exaktních, si snímek dovoluje vydat se do neprobádaných míst fungování přírody. Byť se tento způsob přiblížení atmosféry jednotlivých období může jevit prvoplánový, Enyedi se daří zároveň ukázat různé způsoby, jakými lidé vnímají svět, v němž žijí.

Z formálního hlediska funguje propojení příběhů výborně, každý z nich ostatně nabízí dostatek materiálu na autonomní celek. Jednotlivé linie ovšem pracují s odlišným tempem i narativní gradací, což způsobuje, že některé části filmu nevyzní dostatečně silně. Osud první studentky na univerzitě (motiv, kterému se Enyedi věnovala již ve zmíněném dramatu Mé 20. století)se odvíjí nejkonzistentněji. Dvěma zbylým příběhům naopak vyprávění ze současnosti zejména ke konci nestačí a působí poněkud odtažitě.

Trend obracení filmové pozornosti k mimo-lidským protagonistům není v posledních letech žádnou novinkou. Polsko-italské drama Íá (IO, 2022) Jerzyho Skolimowskéhonapříklad sleduje putování osla z polského cirkusu až na jatka. Dokument Viktora Kossakovského Gunda (2020) zase diváky nechal nahlédnout na svět z perspektivy prasnice. A film Bena Leonberga Good Boy (2025)sledoval relativně konvenční nástrahy hororového žánru očima psa. Tichá přítelkyně je unikátní nejen proto, že její hrdinku lze přiblížit hůře než zvířecí bytost, ale také díky tomu, že se jí daří sdělit cosi univerzálního o světě rostlin i lidí dohromady.

Autorka je filmová publicistka.

Esto es Perú

Kristina Fingerland, Julie Maurin: Drop Fell into Abyss

V říši liminalit a okrajů

Bienále Ve věci umění 2026

Ačkoli se v souvislosti s bienále Ve věci umění patrně nejvíce pozornosti soustředí k výstavě v pražském Veletržním paláci, uvažovat o přehlídce jen na jejím základě by byla chyba. Součástí bienále je také výstava v Galerii města Pardubic (GAMPA), řada workshopů nebo participativní happeningy – třeba společná příprava jídla a diskuse v ateliérovém a rezidenčním centru Tusculum. V galerii SVĚTOVA 1 ještě před zahájením bienále zase proběhla otevřená dílna s indonéským kolektivem Taring Padi, na které se vytvářely později vystavené velkoformátové protestní kartonové loutky. Hned zkraje se tím zpřítomnila jedna z „nezbytností“, jež letošní ročník reflektuje, totiž spolupráce.

Na její potřebu akce zároveň odkazuje takřka všemi rozhodnutími, například tím, že kurátorská koncepce byla svěřena trojici osobností a část programu delegována na přizvané kolektivy. V tomto kontextu můžeme vnímat i výstavní katalog, jejž vytvořila platforma Fůd. Jedná se o poměrně skromný, ale výtvarně unikátní autorský zin, obsahující mimo jiné i anketu s otázkou: „Pokud byste si mohli splnit jedno přání, co by to bylo a proč?“ Mezi mnohými na ni odpovídá také umělkyně Liliana Zeic, jež navrhuje založení občanského sdružení, které by mělo o splnění daného přání rozhodovat. Zeic tak zvýrazňuje myšlenku, s níž jako by souznělo celé bienále – že kolektivní moudrost přesahuje individuální potřeby.

Třídy a tělesné archivy

Nejen výstavy, ale i zmiňované workshopy a další komunitně orientované aktivity se v logice bienále stávají specifickými nástroji, jejichž prostřednictvím se vztahuje k institucionálnímu zázemí současné umělecké praxe i k aktuálním společensko-politickým otázkám a ekonomickým souvislostem. Přístup kurátorského týmu, jejž tvoří František Fekete za pořádající tranzit.cz a externě spolupracující Jaroslava Tomanová a Jakub Gawkowski, rámuje sousloví „nezbytná přání“, které ve společném prohlášení konceptualizují jako pomyslnou osu mezi nutnými prostředky přežívání a radikálně-intimními gesty. V uceleném, koherentním formátu se potkávají starší i zcela nové umělecké projekty vztahující se k fenoménům paměti, migrace a vysídlení, liminality světa, politiky i poetiky identit, protestních praktik či různých forem rezistence včetně alternativních přístupů k času a prostoru.

Tematická pestrost letošní přehlídky je skutečně velkorysá, přesto ale zůstávají čitelné konkrétní kurátorské linie. Fekete například ve zmiňovaném katalogu bienále připodobňuje k výuce věnované citlivosti vůči fluiditě těl a mnohosti identit i odnaučování se zaběhlým vzorcům vnímání. Upozorňuje přitom, že každé umělecké dílo je vždy také součástí „malé historie těla, které ho vytvořilo“. Tato perspektiva se citlivě propojuje s několika prezentovanými díly a zároveň se nabízí jako metoda „paranoidního“ čtení celého bienále, ukazující, jakým způsobem jsou určité hlasy a zkušenosti vyloučeny z konkrétního kontextu. Například instalace Yany Bachynské alias Jana Bačynsjkého představuje multiplicitu identit jednoho těla vrstvením různých textilních materiálů, kusů oblečení, hraček a dalších předmětů. Ve formě velkoformátových loutek a oltářních struktur tak reprezentuje osobní queer nomádský archiv, jenž je ovlivněný zkušeností s válkou a nucenými přesuny.

Mimikry a způsoby boje

Otázka, co všechno je nezbytností, otevírá široké pole významových konotací. Vzhledem k prostorovému řešení výstavy ve Veletržním paláci se zdá, že pro její kurátorstvo je to zejména bezpečný prostor a pevný podpůrný systém. Alespoň to naznačují různá „klidová zákoutí“ a také lešení, které kromě praktického způsobu instalace evokuje i stabilní síť, díky níž mohou různé hlasy zaznívat pospolu. Vzhledem ke vzdušné struktuře, založené na víceúrovňových pohledech a průhledech, vyniká relativně volný centrální prostor, kde se nachází barevné šapitó. Stan sice primárně náleží aktivitám kolektivu Kroužek intersekce, zároveň je ale určen všem, kdo potřebují dočasné zázemí pro uspořádání vlastního komunitního setkání a chtějí sdílet svou činnost s náhodně přicházejícím návštěvnictvem.

Rozhodnutí věnovat podstatnou část výstavní plochy právě stanu, jenž neobsahuje žádná hmotná umělecká díla, dobře odpovídá tomu, jak o nezbytnosti coby hybné umělecké praxi uvažuje kurátorka Jaroslava Tomanová. Ta ve zmiňovaném bienálním readeru vysvětluje, že ji zajímají strategie, které „navrhují, testují a zkoumají alternativy k dominantním systémům, jež činí životy milionu lidí nejistými a neudržitelnými“. Do výstavy proto zařadila kolektivy a praxe, které chápe jako specifické „podobčiny“, tedy jako místa spolupráce a odporu uvnitř institucí. Být uvnitř určitého celku, ale nebýt jeho součástí je samo o sobě mezním stavem, jejž provázejí různé mimikry a způsoby boje. Mezi díla, která takové rozhraní materializují, patří třeba práce s tradiční folklorní výšivkou. Ať už jde o běloruskou umělkyni Rufinu Bazlovu, či palestinskou umělkyni Nour Shantout, ve své tvorbě této bravurně zvládnuté technice propůjčují nový, imaginativní i podvratný obsah.

Světy vedle světů

Snaha shromažďovat hlasy, které spolu běžně nesdílejí společný prostor, je na bienále vyjádřena akcentem na solidaritu a soucit. Prezentované umělecké praxe mají schopnost měnit perspektivu, a odhalovat tak nesoulad v oficiálním společenském řádu. Právě spekulativní vize budoucnosti jsou přitom výrazným pojítkem pardubické výstavy, v níž se potkávají například díla rumunské neoavantgardy či československého poválečného umění s nedávnými i zcela současnými audiovizuálními projekty. Poměrně jasně v nich lze detekovat zájem kurátora Gawkowského o umělecké přesahy s důrazem na představivost coby prostředek proměny politické reality. Díla vybraná podle tohoto klíče demonstrují schopnost vyjednávat „světy vedle světů“ a ukazovat, že každý svět je pro každého jedince odlišný na základě jeho individuálního zapojení. Nejedná se ale jen o výstavu v galerii GAMPA; obzvláště silným vyjádřením je v tomto směru i filmový projekt palestinské umělkyně Noor Abed, vystavený ve Veletržním paláci. Abed v něm ukazuje, jak se lze vztahovat k neviditelným či zdánlivě již neexistujícím celkům, aniž by ztratily na své živoucí agentnosti.

Závěrem musím zmínit potřebu obousměrného pohledu. Aktivizační efekt prezentovaného umění je totiž možný teprve za předpokladu, že je nejen vidíme, ale jsme do něj také zapojeni. Nemusí se přitom jednat přímo o participaci na programu; zásadní je přijmout vyzvání k překračování hranic jako takových. V bienální „říši liminalit a okrajů“ se pak můžeme učit větší citlivosti a solidaritě – a přitom mít na mysli třeba skutečnost, že uměleckým spolkům sídlícím v areálu Tusculum byla krátce před koncem přehlídky náhle vypovězena smlouva. Například kolektiv StonyTellers, jenž se jen před pár lety v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého sám zamýšlel nad tím, co bychom si jako umělecká scéna mohli přát, tak ze dne na den přišel o základní podmínky pro uměleckou praxi. Sdílení prosby o pomoc při hledání alternativního prostoru se tak stává naléhavým příkladem toho, jak zásadní je vzájemná solidarita.

Autorka je historička umění, teatroložka a kurátorka.

Hradby Samoty

Schopnost překvapit

Bučení po deváté

Malé alternativní festivaly se v Česku těší oblibě. Protějšky letištních monstrakcí se konají snad každý letní víkend. Spojuje je komunitní rozměr, provoz založený na nadšení a dramaturgie, která obvykle vybírá z nezávislé scény. Některé z těchto událostí nemají daleko ke společnému víkendu s kamarády – příkladem je Řehole stejnojmenného labelu nebo festival Kunhuta, odehrávající se v odsvěceném kostele v Železných horách. Jindy jde o zavedené, profesionální a relativně velké akce známé i širšímu publiku – třeba Creepy Teepee (viz A2 č. 16/2026) nebo tasovská Beseda u Bigbítu.

Pro „antifestival“ Pelhřimovy, který se koná na místě stejnojmenné zaniklé vsi v Osoblažském výběžku, jen pár desítek metrů od polských hranic, je příznačný důraz na dobrovolnost, obměňující se kurátorství a kapely ze slezské scény. Transforma láká malebným prostředím Tábora a bohatou scénografií. Na putovním Moon Noizu spolupracují kolektiv Heartnoize a časopis Full Moon s místními spolky a oproti svému běžnému zaměření si vystačí s tuzemskými interprety, které nechávají vystupovat v neokoukaných lokacích okresních měst. Kolektiv Anabasis pak v rámci své SZtvrzenky uvádí psychedelickou hudbu ve zřícenině nad Ohří. Pro podobné akce mnohdy platí, že prostředí a atmosféra zastupují exkluzivní dramaturgii. Existuje ale i několik projektů, kterým tento – jakkoli v zásadě sympatický – přístup nestačí.

Zahrada divů

Jedním z nich je festival Bučení v Lubné u Poličky. Místo jeho konání je zároveň nepravděpodobné i obyčejné. Festival probíhá z větší části na zahradě domu, kde se zakladatelům pořádajícího spolku Přespolní Martinu Hurychovi a Evě Machové od roku 2017 podařilo otevřít několik objektů průběžně hostících výstavy nebo instalace a v neposlední řadě zajistit vynikající aparaturu. Zpočátku bylo Bučení spíše přátelským setkáním sonologů, postupem času se ale začalo více otevírat veřejnosti, což se projevuje nejpozději od předloňského ročníku, kterého se zúčastnil konstruktér fiktivního folkloru Rashad Becker. A letošní dramaturgie udělala tímto směrem několik dalších kroků.

Poloha u pole na kraji vesnice, pár set metrů od kravína, není nijak exkluzivní a příjemně všední je i samotná obec uprostřed Vysočiny. Když festival na pár hodin obsadí místní kostelík a bývalé kino, není to manýra, ale věcná práce s tím, co je k dispozici. Dvojici projektů vystupujících v kostele slušel tento prostor především po zvukové stránce. Australská improvizátorka Judith Hamann nechala posluchače meditovat nad střídmými tóny violoncella, které elektronické procesování opakovalo se zpožděním a v podivných harmoniích. Lotyšský zvukový tvůrce Andrejs Poikāns zvolil trýznivější formu rozjímání: syntetické výboje řezaly, struktury zůstávaly stroze jednohlasé.

Vraťme se však k hlavnímu dějišti festivalu – na zmíněnou zahradu. Při vystoupení litevské producentky Emer jako by se zvuk šířil kapalinou. Subbasové frekvence zalévají tělo a vyzývají k vychutnání zvukové lázně. Pár desítek lidí, kteří posedávají a polehávají kolem nezvykle elegantního stanu kryjícího pódium, si intenzivní rezonance vychutnává spolu s umělkyní, která se posadila před stage do trávy. Od stolu před minigalerií Archa, o několik metrů dál, její koncert sledují další vystupující, zbytek osazenstva volí stín třešně nebo ústraní za multifunkčním kurníkem. Po mutujících rytmech a melodiích italského producenta Sinerawa překvapuje ambientní dub svou přímočarostí, ale ne nepříjemně. Se snivým vokálem a masivním zvukem to zkrátka funguje. Emer je absolventkou Institutu sonologie v Haagu, kde studoval i Martin Hurych – a právě to je zřejmě důležitý střípek pro pochopení toho, jak mohla tato rodinná, a přitom světová akce vzniknout.

Jak zní dnešek?

Odvaha Přespolních postavit program na neotřelých jménech je mimořádná nejen v českém kontextu. I v evropském měřítku je snadné dostat se do vleku vlivných festivalů, vydavatelství a agentur. Oproti tomu Bučení – lapidárně řečeno – uvádí pouze jména, která organizátory zaujala. Jedním z nich byl Ibrahim Alfa Jr., který se na scéně sice pohybuje už od devadesátých let, ovšem letošní album Infinite Black Inside působí jako kariérní přelom. Jeho set na Bučení měl každopádně blíž k chytrému technu a junglu než k IDM.

Digitální abstrakci vedle zmíněného Sinerawa zastoupil maďarský experimentátor Alley Catss s abrazivními zvukovými plochami, které se vlní a uhýbají. V jistém smyslu šlo o dva nejnáročnější sety, zároveň ale přesně naplňující očekávání. To vyniklo zvlášť ve srovnání s koncerty projektu Egg Meat a BJ Holyho. Druhý jmenovaný dal posluchačům vzpomenout na downtempo z přelomu tisíciletí, ovšem přetížené křídlovkou, autotunem a melancholií, čímž se přiblížil shoegazeovému efektu rozostření a přehlcení. Egg Meat pro změnu kombinovali zlomené beaty se sardonickými texty ze záznamu. Povědomé struktury mutovaly do čehosi bohatšího nebo aspoň méně určitého.

I když jsou podobné výroky ošemetné, mám pracovní hypotézu, že právě projekty tohoto rázu jsou elektronickou avantgardou dneška. Eklektická čitelnost reaguje na předcovidový zvuk, jak ho definoval třeba label Orange Milk nebo u nás ostravská značka Gin&Platonic. Sound design z virtuální reality a dekonstrukční přístup ke skládání se od jistého bodu stěží daly ještě někam posunout. Byl tedy nutný postexperimentální úkrok.

Chvála zmatku

S ležérní atmosférou lubenské zahrady se bohužel vůbec nepotkalo vystoupení hlavní hvězdy Ziúr. Sety berlínské producentky dříve strhovaly až sadistickou energií, její nahrávky z posledních let ale míří od postklubové elektroniky k experimentálnímu popu, který vyznívá křečovitě a nevýrazně. Zvlášť patrné to bylo ve srovnání s loňskými headlinery: nepravidelná elektronika a snový vokál Cajma a Bianky Scout se mi vryly do paměti jako jeden z nejsilnějších koncertů roku. Program měl tehdy obří zpoždění a žánrově kolísal od trapu po sound art. Letošní organizace značně pokročila, chaotické energie, která publiku nedá nic zadarmo, nicméně mohlo zůstat více. Aspoň tolik jako v úvodním programovém bloku v místním kině.

Lubenský kinosál vypadá stejně jako v roce 1974, jen plastová okna zatemněná černou fólií jsou novější. Brněnská audiovizuální umělkyně Cera Krisanaa je ve třetí řadě, zády k publiku, a také její zrnitý ambient hladí proti srsti. Původem portugalský bubeník Rodrigo Constanzo se na rozdíl od mnoha svých souputníků nesoustředí na groove, ale čistě na zvuk. Údery na virbl aktivují samply a nepředvídatelné, ale uhrančivé improvizaci dominuje monstrózní bas. Anarchický závěr obstarávají Oliver Torr a Aggelos Paitakis. Zatímco zpoza plátna blikají čelovky, ze změti zvuků se vynořují prvky hyperpopu, noisu i klubových žánrů.

Záběr Bučení je unikátní; přesto se ke srovnání nabízejí tři další tuzemské akce. Přeloučská Bukolika a přípražské Sanatorium Sonorum přesahují do mezinárodního experimentu, jsou ovšem čitelnější a mají blíž k ravu, respektive sound artu (obě akce ovšem letošní ročník vynechaly). Zajímavější je spřátelená Trať (viz rozhovor v A2 č. 13/2026). Tento putovní festival – pro letošek hradecký – pozorněji sleduje dění na východoevropské scéně, zejména polské a maďarské, a zároveň reflektuje širší globální trendy příklonu k africké a jihoamerické hudbě. Bučení letos nenabídlo tak pestrou sestavu, jakou tvořily koncerty Luana Gonçalvese a Ursuly Sereghy, intenzitu Tymeka Papiora ani soustředěné mistrovství egyptské DJky Ramy. Jedinečná ale zůstává jeho schopnost překvapit.

Autor je hudební publicista.

Zpěvy pod hladinou

Zvukové světy jihomoravského mokřadu

Osmého června 2024 bylo slunné počasí. Rozhodl jsem se, že se vypravím nahrávat k mokřadu, který se nachází u jihomoravských Vranovic, jen několik kilometrů od našeho domu v Židlochovicích. Bylo to spontánní rozhodnutí, které jsem v tu chvíli cítil intenzivně, možná až jako vnuknutí. Sbalil jsem se rychle. Do batohu jsem dal dva hydrofony, několik běžných mikrofonů a repelent proti komárům. Když jsem dorazil na místo, v hlavě mi bleskla myšlenka, že by se mi po osmi letech snažení konečně mohlo podařit nahrát zvukový projev fotosyntézy pod hladinou. Území s několika mokřady není úplně malé, na délku má kolem 250 metrů, a nikdy jsem zde nenahrával. Možností, kde ponořit hydrofony, je nekonečně mnoho.

Malá vodní mandala

K místu, kde jsem se nakonec usadil, jsem došel bezmyšlenkovitě. Dovedla mě k němu pěšina vyšlapaná zvěří. Břeh byl obklopen rákosím, z něhož se ozývalo skřehotavé volání rákosníka velkého. Nejprve jsem zapojil standardní stereo mikrofon a ukryl ho v rákosí. Nad mokřadem kroužilo káně lesní. Potom jsem asi pět metrů od břehu ponořil dva hydrofony (speciální mikrofony pro natáčení pod vodní hladinou) do hloubky zhruba deset centimetrů. Ihned po zapojení sluchátek jsem zaslechl zvuk, sice slabý, ale zřetelný. Dalo se rozpoznat, že se jedná o stridulaci vodního hmyzu, doprovázenou zvukem fotosyntetizujících vodních rostlin. Během několika vteřin se mi otevřel unikátní svět zvukových krajin, křehkých a nevšedních. Můj zážitek umocňoval pocit, že naslouchám něčemu, co není podrobně probádáno. Po pěti minutách jsem začal hydrofony pomalu posouvat směrem ke břehu. Stačil posun v řádu decimetrů, a zvuková krajina se proměnila. Překvapila mě bohatost zvukového spektra – podvodní svět se ozýval v mých sluchátkách s nečekanou vitalitou. Když jsem hydrofony přemístil zhruba o metr, zvuk fotosyntézy výrazně nabral na síle – musel jsem okamžitě ztlumit výstup do sluchátek. Na takto malém úseku pod hladinou vody jsem nahrál několik zvukově rozdílných struktur.

Vzpomněl jsem si na knihu Davida Haskella Utajený les (2012, česky 2018). Autor v ní v průběhu jednoho roku popisuje pečlivé pozorování předem vybraného a jasně ohraničeného úseku lesa, který nazývá mandalou. Napadlo mě, že se nechám Haskellem inspirovat. V mokřadu jsem si zvolil plochu o velikosti jednoho metru čtverečního – svou malou vodní mandalu. Stanovil jsem si, že k mokřadu budu chodit nahrávat pravidelně a mikrofony vždy ponořím pouze na tomto ohraničeném místě. Neměl jsem žádnou strategii pro konkrétní umístění mikrofonu, jen jsem si určil, že se budu pohybovat uvnitř své malé vodní mandaly.

S nasloucháním sladkovodnímu světu souvisí jeden paradox. Od sedmdesátých let minulého století pomocí hydrofonů poměrně systematicky prozkoumáváme sonické projevy moří a oceánů. Podle zvuku dokážeme například rozeznat různé druhy velryb nebo určit zdraví korálových útesů. Zvukový element nám zkrátka dokáže odhalit ekologickou kvalitu daného místa, a to i ve velkých hloubkách. Sladkovodní biotopy, ať už se jedná o jezera, rybníky, mokřady nebo tůně, jsou mnohem přístupnější. Nepotřebujeme nákladnou výbavu a nemusíme zdolávat stovky kilometrů, abychom se dostali na místo, které chceme prozkoumat. Přesto jsme na systematické poznávání těchto malých a často nenápadných biotopů trochu pozapomněli. Možná za to může naše tendence opomíjet věci, které nám jsou nejblíž: nevidíme je nebo je nevnímáme s dostatečnou pozorností, případně pro nás nejsou dost přitažlivé. Je překvapující, že první podrobná vědecká studie zaměřená na zvukové biologické projevy sladkovodních ekosystémů byla publikována až v roce 2015.

Magická propojení

Sedím na břehu mokřadu a sluchátka si tisknu k uším, abych se co nejvíc odstřihl od okolních zvuků. Osobní auta a kamiony projíždějí jen asi sedmdesát metrů za mými zády. Izolovat se od nízkých frekvencí, které doprava vytváří, se mi nedaří. Hukot kamionů rozechvívá hladinu mokřadu a tyto nízkofrekvenční vibrace putují sluchátky do mého mozku. Hydrofony mám jen pět centimetrů pod hladinou. Spouštím je tedy níž. Zhruba v deseticentimetrové hloubce už žádný civilizační hluk neslyším. Pozoruji hladinu a všímám si stovek malých bublinek vyskakujících v blízkosti listů vodních rostlin. Sundám si sluchátka, a když se silnice za mými zády na chvíli uklidní, slyším jemné praskání. Jak vlastně různé rytmické struktury a melodie pod hladinou vznikají? Při fotosyntéze rostliny přeměňují CO2 na kyslík. Při tomto procesu vznikají tisíce drobných bublinek, které následně rytmicky praskají, ale také – při velkém množství a intenzitě – generují jedinečné melodie.

Je vedro, ale vzal jsem si s sebou deštník, abych se trochu ochránil před pražícím sluncem. Není tu ani jeden komár, repelent není potřeba, a tak se můžu plně soustředit na nahrávání. Fouká severozápadní vítr o síle kolem dvanácti kilometrů za hodinu. Sleduji hladinu mokřadu zvrásněnou malými vlnkami a poslouchám volání skokana zeleného. Během jednoho týdne veder v mokřadu viditelně ubylo vody – hladina ustoupila přibližně o metr. V blátivém pásu se táhnou kabely mých hydrofonů. Nasadím si sluchátka a okamžitě se zaposlouchávám do mokřadních zpěvů pod hladinou. Je to takové malé kouzlo, rychlé cestování mezi dvěma prostory. Bez sluchátek naslouchám biotopu nad hladinou: z rákosí se právě ozval rákosník veliký. Když si sluchátka nasadím, téměř okamžitě se ocitnu v úplně jiném světě.

Můj hydrofon je ponořen přibližně tři metry od břehu. Pod hladinou mokřadu probíhá živá zvuková párty: divoké rytmy a polyrytmy fotosyntézy doprovází cvrkot a chrčení stridulujícího hmyzu. Je fascinující poslouchat naživo, tady a teď, tento barevný sonický svět. Tempo náhle výrazně zvolní – ve sluchátkách slyším pouze pomalé jemné klepání. Slunce překryl mrak a výrazný pokles intenzity slunečního svitu se ze vteřiny na vteřinu projevil ve zvuku fotosyntetizujících rostlin. Jakmile se slunce zase objeví, podvodní zvukové krajiny se znovu rozezní v rychlém ťukavém tempu. Tak slunce a síla jeho svitu dirigují dýchající rostliny pod hladinou mokřadu.

Přírodní procesy jsou vzájemně propojeny, některé více, jiné méně, někdy spíše vizuálně, jindy sonicky. Nahlížet taková magická propojení je úžasné. Přichází silnější větrný poryv, hladina je neklidnější, větší vlny rozhoupaly listy vodních rostlin. Ve sluchátkách slyším dunivé bouchání. Tento zvuk nezpůsobuje žádný živočich ani rostliny při fotosyntéze. To jen jejich listy narážejí do kabelu a hydrofon se pomalu posouvá po dně mokřadu. Tyto nepatřičné zvuky jsou daní za mimořádnou citlivost mikrofonu. Po chvíli se hladina uklidní a já zase nerušeně naslouchám podvodní symfonii.

Obnova biodiverzity

Zvukový svět, který mi právě zní ve sluchátkách, je zde stovky tisíc let. Je to prehistorická hudba, která tu bude, dokud bude existovat naše planeta. Zpěvy sladkovodních mokřadů zněly dlouho před tím, než se objevili lidé. Prostřednictvím bedlivého poslechu se tedy můžeme propojit s prehistorií. Zvukovým krajinám můžeme naslouchat nerušeně, bez jakýchkoli civilizačních hluků – stačí ponořit hydrofon do hloubky dvacet až třicet centimetrů. Vzápětí mě ale napadá, že takové štěstí nemají biologové, kteří nahrávají v mořích a oceánech. Při svých výzkumech (například když se zaměřili na komunikaci velryb) zjistili, jak výrazně pod hladinou narůstá hluk vlivem plujících lodí a ponorek.

Asi po hodině sundávám sluchátka a beru si dalekohled, v nahrávání ale pokračuji. Mikrofon jsem posunul blíže ke břehu. Jsem zčásti ukrytý v rákosí a pozoruji volavky popelavé a čejky chocholaté. Směrem ke mně pluje labuť. Voda je nesmírně důležitým tvůrcem biodiverzity a soustavy mokřadů na jižní Moravě to potvrzují. Tyto mnohdy nově vytvořené vodní plochy nám ukazují, jak tento region vypadal v minulosti. Obnovování mokřin, podmáčených luk, mokřadů a lužních lesů není nic jiného než uvádění krajiny do původního stavu.

Mokřad v Židlochovicích

Název Židlochovice podle jednoho z výkladů vznikl ze staročeského slova „židlina“, které označovalo bažinu. Smysl to dává, protože v Židlochovicích je i dnes vysoká hladina spodní vody. V dávných dobách to bylo území bažin, mokřadů a vydatně podmáčených lužních lesů. V roce 2013 jsem se jakožto místostarosta města podílel na záměru vybudovat v lokalitě, kde do té doby probíhala zemědělská činnost, která produkovala polétavý prach, mokřad s lesoparkem. Na realizaci jsme získali stoprocentní dotaci, jednou z podmínek ale byla diskuse s občany o předloženém projektu. Stalo se něco, co jsem neočekával. Debaty o připravované vodní ploše „za humny“ byly velmi vzrušené a vyznívaly v neprospěch záměru. Proti mokřadu byla dokonce zorganizována petice. Hlavním argumentem byli komáři. O tom, že taková vodní plocha nebude hejna komárů generovat, se nám bohužel některé odpůrce přesvědčit nepodařilo. Ocitli jsme se v situaci, kdy jsme měli projekt schválený, ale na stole nám ležela petice. Termíny běžely.

Jednoho dne v létě za mnou přišel kolega z radnice a zároveň spoluautor projektu Martin Dratva a oznámil mi: „Pokud chceme mokřad vybudovat, je potřeba dnes smlouvu podepsat a odvézt do Prahy.“ Smlouvu jsem navzdory podané petici podepsal. Asi za týden jsem obdržel dopis od ombudsmana, který nás vyzýval k dočasnému zastavení prací na mokřadu – do doby, než se vyrovnáme s připomínkami, které v dopise uváděl. Kolega pečlivě zpracoval odpovědi na ombudsmanovy dotazy a zajistil potřebou dokumentaci a přílohy. Zanedlouho jsme z kanceláře ombudsmana obdrželi další dopis. V něm stálo, že náš záměr je dobře zpracován a že můžeme v projektu pokračovat. Byla to velká úleva a cenná zkušenost.

Ohromné maličkosti

Když se na celý proces dívám zpětně, těší mě, že se diskuse přes značně rozdílné názory zainteresovaných stran vedla velice kultivovaně. Obavy z komárů byly vlastně pochopitelné a ještě pochopitelnější byla obava z toho, že v blízkosti obydlí má vzniknout environmentální projekt, s jakým obyvatelé dosud neměli zkušenost. Zkrátka, projevil se zde efekt NIMBY (not in my backyard), spojený se strachem lidí ze změn v jejich bezprostředním okolí.

Dnes jsou v lesoparku vzrostlé stromy a stabilizovaná vodní plocha. Lidé tam chodí na procházky nebo venčit psy, a to i ti, kteří s vybudováním mokřadu zpočátku nesouhlasili. Ukazuje se, že články a studie o přínosu projektů tohoto typu jsou sice důležité, ale pro místní obyvatele mohou být těžko uchopitelné. Nedůvěra a obavy se ovšem často rozplynou, když lidé proměnu krajiny zažijí na vlastní kůži a zjistí, že může být prospěšná i pro ně samotné.

Vybudování mokřadu na Líchách se dá v kontextu současných projektů, které jsou realizovány po celé naší zemi, považovat za maličkost. Na druhou stranu, takové maličkosti se mohou stát, řečeno s Gilbertem Keithem Chestertonem, maličkostmi ohromnými. Asi o deset let později jsme schvalovali projekt povodňového parku, tůně a slepého ramene Svratky. Šlo o území zhruba desetkrát větší. Tentokrát ze strany občanů nebyl vznesen jediný nesouhlasný podnět. Obyvatelé Židlochovic už za sebou měli zkušenost s nově vybudovanou vodní plochou a věděli, jak hodnotné místo pro život dokáže vytvořit.

Střecha Evropy

Je zataženo, chvílemi poprchává. Vzal jsem s sebou velmi citlivé malé mikrofony a ukrývám je do rákosí. Jejich malá hmotnost mi dovoluje položit je přímo na listy a nasměrovat je, jak potřebuji. Druhý rekordér balím do igelitu a umísťuji ho na břeh mokřadu. Do něj zapojím hydrofon. Rychlým poslechem provádím kontrolu úrovně signálu: zpěv fotosyntetizujících rostlin je téměř neznatelný, slyším jen jemné stridulace vodního hmyzu. Rezignuji na vyhledávání jiného místa pro nahrávání a odcházím k posedu. Usedám pohodlně asi v pětimetrové výšce, odkud mám dokonalý pohled na celou mokřadní soustavu. Vybaluji si dalekohled a zápisník. Dalekohledem zkontroluji obě nahrávací stanice a poté se už nerušeně věnuji pozorování. Po mokřadu pluje pár labutí se šesti mláďaty, na bočním ostrůvku odpočívají husy veliké, nad hladinou se vznášejí luňáci červení a volavky popelavé. Volavka bílá stojí nehybně na břehu přímo naproti posedu a stejně jako já upírá pohled na hladinu. Kousek od mých malých mikrofonů se usadil strnad rákosní.

Při pozorování mokřadní hladiny se mi vybavuje věta, kterou jsem slyšel ve škole několikrát: „Česko je střechou Evropy.“ Všechny řeky od nás odtékají do sousedních zemí a žádná velká řeka nepřitéká k nám. Toto hydrologické specifikum znamená, že jsme závislí na dešťových a sněhových srážkách. Také proto má zadržování vody v krajině – budování, obnova a ochrana lužních lesů, mokřadů či podmáčených luk – zcela klíčovou roli.

Slézám z posedu, prodírám se rákosím a balím malé mikrofony. Potom se přes blátivý pás dostávám k rekordéru s hydrofonem. Chvíli poslouchám stridulující hmyz a přemýšlím nad tím, co mi bedlivé naslouchání takovýmto křehkým zvukovým strukturám přináší. Je to ten vzácný moment, kdy se radost z vědeckého poznávání přirozeně propojuje s estetickým a uměleckým prožitkem.

Autor je muzikolog.

Když se budoucnost zdála na dosah

Meziválečné komunistické hnutí a jeho historizace

Říkává se, že historie je dialog mezi přítomností a minulostí. Proto také historii stále přepisujeme. Samozřejmě se s tím pojí riziko poplatnosti historických interpretací současné moci a dominantním zájmům. Tomu se seriózní věda snaží čelit takzvanou historizací. Jde o snahu vyvázat studované historické jevy z morálních a politických bojů současnosti a namísto toho usilovat o jejich zkoumání v souvislostech a proměnách jejich vlastní doby. Ve své knize Marxism and the Interpretation of Dreams: Visions of Communism in Czechoslovakia in the 1920s (Marxismus a výklad snů. Vize komunismu v Československu ve dvacátých letech 20. století) tímto směrem vykročila historička a bohemistka Molly Pucci (viz rozhovor v A2 č. 14/15 2026), která si v odborných kruzích získala jméno především svými studiemi o tajné bezpečnosti ve stalinistických režimech po druhé světové válce. Nyní se zaměřila na meziválečnou dobu ve snaze zpracovat formování zdejšího komunistického hnutí v kontextu prudce se transformující střední Evropy po první světové válce.

Bez zpětných projekcí

Historizace je náročnější, než se na první pohled zdá. Předpokladem úspěchu není jen oproštění se od aktuálních, dobově podmíněných morálních a politických hodnot, ale také od leckterých představ, jež sami reflektujeme jen zřídka. Typickým případem je intuitivní transpozice štěpení Východ versus Západ, dominujícího studenoválečnému světu, do meziválečného období. Sáhneme-li do dobových pramenů, uvidíme, že v meziválečném období bylo reflektováno jen omezeně a leckdy v tehdejších představách figurovala zcela jiná konstelace: na jedné straně Spojené státy a Sovětský svaz jako dvě verze světa budoucnosti a proti nim starý svět válkou vyčerpané Evropy.

Autorka obdobný problém demonstruje na kategorii střední Evropy. Používá přitom u nás hluboce zažitou a po roce 1989 v nejrůznějších variantách omílanou představu z eseje Milana Kundery Unesený Západ aneb tragédie střední Evropy z roku 1983. Kundera si střední Evropu představoval jako zaniklý svět 19. století spojený s etnickou diverzitou, kulturním aktivismem a intelektuální zodpovědností. A proti němu postavil ruský komunismus, spojený s uniformitou, útlakem a destrukcí kultury, který středoevropské země vytrhl z jejich přirozeného prostředí a násilně izoloval. Tento temný obraz byl podmíněn autorovou osobní zkušeností se stalinismem po druhé světové válce, stejně jako s pozdější neostalinskou variantou bolševismu v režii Leonida Brežněva. Není však možné přenést ho do raných dvacátých let. Ranými nositeli komunismu ve zdejším prostředí totiž nebyli žádní kovaní bolševici školení v Moskvě, nýbrž aktéři, kteří v oné Kunderově „původní“ střední Evropě vyrostli, byli v ní zakořeněni a tomu odpovídala i jejich politická kultura. Jejich komunistické myšlení tak bylo i formou solidarity a loajality k podobně smýšlejícím, kteří ještě nedávno byli jejich spoluobčany, zatímco nově narýsované hranice po první světové válce z nich dělaly cizince.

Také naše zažité představy o bolševismu jako autoritářském socialismu, vedeném stranou profesionálních revolucionářů, oddaných striktně definované ideologii a striktní disciplíně, pod tlakem historizace těžko obstojí. Pucci jasně ukazuje, že i tato představa je zpětnou projekcí. Tuto podobu totiž komunismus začal nabírat teprve po pátem kongresu Kominterny v roce 1924, kdy byl zahájen proces bolševizace. Ta byla v československém prostředí završena v roce 1929, kdy Klement Gottwald se svými souputníky převzal kontrolu nad KSČ.

Zdánlivé paradoxy

Český historik raného komunistického hnutí Zdeněk Kárník říkával, že do poloviny dvacátých let – a vlastně ještě nějakou dobu poté – KSČ nebyla komunistickou ani bolševickou stranou, nýbrž silou radikálního socialismu, jenž zahrnoval široké spektrum ne vždy zcela jasně ideologicky definovaných představ lepšího světa. A tomu plně odpovídá i obraz rané KSČ, jak je předestřen v knize Marxism and the Interpretation of Dreams. Autorka hojně čerpá z dobového komunistického tisku a ukazuje, jak malou roli tehdy hrál doktrinářský dogmatismus, tak typický pro pozdější stalinskou éru. Ve stranickém tisku i knižní produkci se běžně objevovali anarchističtí autoři i sociálnědemokratičtí myslitelé – z nichž se po bolševizaci komunistické strany stali „sociálfašisté“ a ti nejhorší zrádci dělnické věci.

Umná historizace studované problematiky a široký prostor dopřávaný promluvám samotných aktérů osvětlují i zdánlivé paradoxy. Na první pohled třeba může být těžko vysvětlitelné, jak se z individualistického volnomyšlenkáře a anarchisty, jakým byl Stanislav Kostka Neumann, mohl stát nejen bolševik, ale dokonce – již během raných třicátých let – jeden z nejodhodlanějších obhájců Stalina a jeho metod. Samotný Neumann však neměl pocit, že by se zpronevěřil své anarchistické minulosti. Argumentoval, že anarchisté by měli hledat útočiště v komunistické straně proto, že všichni ostatní dosud v uvedení revoluce do praxe selhali. Ani svůj stále silnější příklon k marxismu během bolševizace strany nevnímal jako zradu sebe samého: jen se navracel k doktrinářskému fanatismu z mládí.

Mozaika z dějin

Kniha nepředstavuje standardní dějiny meziválečné KSČ a nebylo to ani autorčiným cílem. Nereflektuje proto některé prameny, jako jsou sjezdové zprávy a protokoly, bez nichž se žádné stranické dějiny neobejdou. O to více si však všímá pramenů literárních, včetně literatury pro děti, stejně jako vizuálního umění. Díky tomu se Pucci daří vykreslit žitou realitu meziválečných komunistů jako podivuhodně pluralitní svět teorie a praxe, usilující o radikální transformaci společnosti.

Tomu odpovídaly i místní představy o jednotné frontě, jež se významně lišily od koncepcí Kominterny, pro niž šlo jen o taktický obrat ke spolupráci s ostatními „pokrokovými“ proudy v boji proti fašismu. Autorka ukazuje, nakolik byl pluralismus zakořeněn v podmínkách daných prostředím střední Evropy: „Bylo tu naprosto normální být marxistou (nebo dokonce leninovcem!) mimo struktury KSČ. Člověk mohl být hluboce zaujat sovětskou kulturou, aniž by podporoval vše z politiky Sovětů. Mohl se identifikovat třeba i jen s částí programu KSČ. To byl koneckonců život v demokracii,“ konstatuje Pucci v závěru své knihy, dokazující, že komunistická, respektive radikálně socialistická politika mohla nabývat podivuhodně pluralitních podob. I v tom je velký přínos historizace: ukazuje, že představy o radikálně odlišném společenském uspořádání vůbec neimplikovaly jediný možný vývojový scénář, jak si to s sebou stále neseme ze studenoválečného diskursu, v němž byl socialismus ryze moskevskou praxí, přičemž jiná možnost nepřipadala v úvahu.

Přesto možná stálo za to nechat knihu ještě trochu dozrát. Dekonstrukce obvyklých představ o meziválečném komunismu je nepochybně zdařilá. Textu by nicméně prospělo, kdyby byly kapitoly provázanější a viditelněji jimi prostupoval koherentní analytický rámec. Bez toho totiž výklad snadno sklouzává do podoby mozaiky více či méně barvitých příběhů a situací z dějin meziválečného komunistického hnutí. I tak ale není pochyb, že Molly Pucci svou knihou přináší originální perspektivy, na něž jsme v domácích zpracováních dějin KSČ nebyli zvyklí.

Autor je historik.

Klimatická krize se na rok odkládá

Kolapsu vstříc

Přelomová studie Meze růstu

„S určitou jistotou můžeme říct, že pokud v současném systému nedojde k větším změnám, růst populace a průmyslu se nepochybně zastaví nejpozději během 21. století.“ Tato citace nepochází z některé z aktuálních zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) při OSN. Najdeme ji v ikonické studii autorů takzvaného Římského klubu s názvem Meze růstu (The Limits to Growth, 1972), která v českém překladu oficiálně vyšla až letos v nakladatelství Karolinum. Ačkoliv některá data, interpretace i nabízená řešení jsou v dnešní době už přežitá, klíčové dilema naší doby, jak je studie formuluje, přetrvává. Dokážeme dostat pod kontrolu destruktivní chování naší civilizace a zamezit ekologickému kolapsu?

Neúprosná exponenciála

Zpráva sepsaná tehdejšími předními vědeckými kapacitami měla původně sloužit jako podklad pro Konferenci OSN o životním prostředí, která se v roce 1972 konala ve Stockholmu. Takzvaný Římský klub – tedy sdružení vědců, myslitelů a podnikatelů zabývající se budoucností lidstva a globálními problémy – ve studii doložil, že do roku 2100 bude společnost při současném směřování procházet zásadním ekologickým kolapsem, přičemž nejpravděpodobněji k němu dojde už kolem poloviny 21. století. Příčinou je exponenciální povaha materiálního růstu v naší společnosti. Rozdílům mezi lineárním a exponenciálním růstem věnují Meze růstu hodně prostoru, my si však riziko exponenciály dobře pamatujeme z doby covidové pandemie. Stejně jako tehdy každým dnem skokově rostly počty nakažených, tak ve světě orientovaném na rozvoj materiální základny společnosti každoročně roste znečištění životního prostředí, využívání neobnovitelných zdrojů, degradace zemědělské půdy a průmyslová výroba.

Na těchto ukazatelích Římský klub postavil své výpočty a pomocí modelu „World3“ sestrojil dvanáct scénářů možného vývoje, z nichž ani jeden neprokázal udržitelnost dosavadního směřování společnosti po roce 2100. Dopady těchto zjištění byly na počátku sedmdesátých let dalekosáhlé. Kniha proměnila veřejnou debatu a způsob uvažování o životním prostředí. Byla přeložena do více než třiceti jazyků a patří k nejprodávanějším environmentálním titulům. Na politické úrovni studie v mnoha státech podnítila vznik ministerstev životního prostředí, otevřela prostor pro širší výzkum přírodních jevů, ovlivnila vznik konceptu udržitelného rozvoje a do veřejné debaty vnesla povědomí o riziku konečnosti lidstva v důsledku kolapsu klíčových ekosystémů planety.

Dopad měla i v disidentských kruzích tehdejšího Československa, a to zejména díky překladu Bedřicha Moldana, který text necelý rok po jeho původním vydání šířil samizdatem. Letošní vydání je první oficiální publikací Moldanova překladu. První polistopadový ministr životního prostředí pomohl vnést do disidentského prostředí ekologického ducha, čímž zajistil, že jedna z klíčových kritik minulého režimu se týkala právě životního prostředí. Moldan se tak společně s Josefem Vavrouškem nebo Ivanem Dejmalem stal tváří protirežimního ekologického protestu namířeného zejména proti devastaci severních Čech těžbou uhlí a znečištění ovzduší.

Business as usual

Z dnešního pohledu se může zdát neuvěřitelné, že jedním z nejaktivnějších šiřitelů překladu Mezí růstu byl Miloš Zeman, který knihu i přidružené studie osobně rozmnožoval. Tehdy agilní a sympatický ekonom později patřil dokonce k zakladatelům Československé asociace Římského klubu. Ostatně právě skrze Zemanovu osobnost se do českého veřejného prostoru povědomí o Římském klubu pravidelně vrací, avšak v docela jiné podobě než v době jeho mládí. Například v prezidentském projevu u příležitosti Dne vzniku samostatného československého státu v roce 2017, tedy dávno po svém antiekologickém obratu, Zeman na adresu legendární studie prohlásil: „Když si ji přečtete, zjistíte, že predikuje vyčerpání přírodních zdrojů, predikuje hladomory, predikuje populační explozi i znečištění životního prostředí. Nic z toho se, přátelé, naštěstí nesplnilo.“

Jak daleko se od svých původních racionálních pozic Zeman vzdálil, dokládá fakt, že současné vědecké studie predikcím Mezí růstu dávají za pravdu. Samotný Římský klub vydal v roce 2004 aktualizační studii, ve které doplnil původní data a došel k závěru, že už na přelomu století lidstvo spotřebovávalo více zdrojů, než je schopné obnovovat. Na nových datech tak autoři potvrzují platnost jednoho ze svých modelů, který nazvali „business as usual“ – ekologický kolaps krátce po polovině 21. století.

K podobnému zjištění došla i studie Grahama Turnera z Melbournské univerzity vytvořená roku 2014, která finální kolaps posouvá jen o několik málo let. Může za to například nalezení ložisek fosilních paliv v Arktidě, omezení porodnosti na globálním Severu nebo politické kroky některých států k omezení znečištění. I to však vědci z Římského klubu předpokládali a v Mezích růstu tyto možnosti připouštějí. Zároveň však dodávají, že exponenciála růstu je neúprosná a kolaps ekosystémů mohou tyto dílčí kroky oddálit jen v řádu několika let či maximálně dekád.

V letošním vydání Mezí růstu reflektuje vývoj debaty úvodní slovo Bedřicha Moldana, který knihu zasazuje do současných environmentálních debat a zmiňuje také vývoj odborné kritiky studie. Neoliberální a ekonomické kruhy autorům vytýkali zejména podcenění role technologického vývoje a role trhů, případně knize vyčítali, že fungování společnosti redukuje na materiální a fyzické toky, přičemž opomíjí vliv cenotvorby. Jinými slovy, čím bude například neobnovitelných zdrojů méně, tím budou dražší, a společnost je nahradí něčím jiným. Další kritici pak zpochybňovali vstupní parametry studie, které byly podle nich záměrně modelovány tak, aby směřovaly ke kolapsu, a opomíjejí roli možných adaptačních opatření. Osobně bych nepřistupoval na argumenty neoliberálů, kteří odmítají veškeré společenské externality, a naopak bych studii vyčetl příliš pozitivní přístup k jaderné energii, jakkoliv je tento postoj podmíněný dobou, a tudíž pochopitelný.

Meze společnosti

Ačkoli aktuální poznatky z klimatologie či zprávy o úbytku biodiverzity dávají za pravdu Římskému klubu, jeho renomé není v současnosti příliš velké. Jeho roli dnes převzaly vědecké instituce, jako jsou Met Office nebo IPCC. Přesto je důležité se k původnímu textu Mezí růstu vracet a chápat ho v širších historických souvislostech – včetně důvodů, proč se environmentální problémy dlouhodobě nedaří řešit. Stejně jako v Československu a později v České republice, která měla na začátku devadesátých let nakročeno k solidní ekologické politice, i jinde ve světě v politice postupně převládlo lobbování fosilních korporací a jejich think tanků nad vědeckými fakty.

Klíčové studii Římského klubu se však povedlo vytvořit rámec pro environmentální debatu, který je platný dodnes. Podobně jako dnešní nerůstové hnutí totiž ukazuje, že ekologické problémy je možné řešit jen komplexně. Nelze se soustředit jen na řešení klimatické krize a ignorovat problémy jako úbytek biodiverzity nebo degradace půdy. Řešení dnešní ekologické krize připomíná skládání Rubikovy kostky: nestačí správně seskládat jednu stranu a ostatní přitom chaoticky rozházet. Potřebujeme komplexní přemýšlení o životním prostředí i budoucnosti civilizace. Slova ze závěru studie jsou stále aktuálnější: „Růst bude zastaven tlaky, které si člověk nezvolí, a to může být – jak naznačují modelové průběhy – mnohem horší než takové meze, které by mohla uložit společnost sama sobě.“

Autor je výzkumník a publicista.

Lex developer

S Annou Vinklárkovou o novém stavebním zákoně

Jak byste shrnula největší problémy chystaných legislativních opatření, jež přinese novela stavebního zákona?

Nejzásadnější výtky se týkají památkové péče a ochrany životního prostředí, kde jde o největší změny od roku 1989. V památkové péči dnes platí závazná stanoviska odborníků pro veškerou výstavbu, ať už jde o kulturní památku, památkovou rezervaci, zónu nebo ochranné pásmo. Po schválení zákona by tato stanoviska platila jen pro jednotlivé kulturní památky. Zhroutila by se tak plošná památková ochrana, včetně ochrany památek UNESCO, protože by byla k dispozici jen nezávazná vyjádření, jež není nutné respektovat. A také by nemusela být uplatněna v územním plánu. Například v centru Prahy by tak padly výškové regulace.

Mimo to by Národní památkový ústav měl nově na odborné vyjádření jen deset dní, respektive dvacet ve složitých případech, ale i to je velmi málo. Památková péče by také přišla většinově o možnost závazných stanovisek k zeleni včetně krajinných památkových zón, jako je třeba Lednicko-valtický areál, Kladruby nebo Kuks.

Pokud jde o životní prostředí, závazná stanoviska by platila jen na zvláště chráněných územích: v národních parcích, chráněných krajinných oblastech, evropsky významných lokalitách, maloplošných památkách a jejich ochranných pásmech. Běžná česká krajina, která není speciálně chráněná, například říční nivy, by neměla vůbec žádnou ochranu proti výstavbě nebo stavebním a terénním úpravám. Ohrožená je tak ochrana vody, půdy i ovzduší. Mezi zvláště chráněná území přitom nespadají ani přírodní parky – tedy třeba většina Krušných hor, Česká Kanada, části Českého lesa či údolí Střely a Berounky. V Praze se to týká kupříkladu Prokopského a Dalejského údolí nebo většiny Divoké Šárky.

Jak by se změnil proces rozhodování? Jaká práva zůstanou běžným občanům?

Mimo zvláště chráněná území by většinu věcí rozhodovaly přímo stavební úřady. Dnes se jako soused dané stavby můžete vyjádřit – podávat námitky, odvolání, případně se soudit. Novela zkracuje lhůty pro námitky, odvolání i žaloby, a dokonce omezuje jejich obsah. Nebudete se tak moci odvolat pro nezákonnost, což je ale jeden z důvodů, proč odvolání vůbec existují. Odvolat se nebude možné ani z důvodu snížení kvality života. Novela tak redukuje občanská práva.

Jeden z argumentů pro přijetí zákona zní, že potřebujeme urychlit výstavbu, která je pomalá a nedostačující, jelikož máme komplikovaný proces stavebních povolení. Vy to ale rozporujete.

Z dat inženýrské komory vyplývá, že většina staveb je povolena do šesti až devíti měsíců, tedy podobně jako ve Vídni. Největší překážkou zrychlení je personální podstav stavebních úřadů. Pokud bychom tedy chtěli zrychlit stavební řízení, museli bychom to řešit jinak než novým zákonem. Dojem, že je české stavebnictví v krizi, uměle vyvolávají developeři – loni přitom byla výstavba v Česku takřka na maximu za posledních pětadvacet let. U nás a ve Slovinsku byl nejvyšší procentuální meziroční nárůst výstavby z celé EU.

Zastánci zákona tvrdí, že urychlení výstavby vyústí v dostupnější bydlení…

Urychlení stavebních povolení bude ve skutečnosti znamenat hlavně snížení nákladů developerů a nárůst jejich zisku. Zvětší se také prostor pro spekulaci. Už dnes mají developeři v Praze povolené projekty, které ale nestavějí, aby náhodou nepustili na trh příliš mnoho bytů naráz. Developeři si pohlídají, aby se bydlení nezlevnilo, protože to není v jejich zájmu. A i v případě, že by se na trhu objevilo najednou velké množství bytů, skoupí je fondy a investiční společnosti nebo velcí pronajímatelé, kteří je pak budou pronajímat za co nejvyšší cenu. Běžný člověk nemá šanci velkým pronajímatelům konkurovat.

Podle vás byl návrh zákona, pro který se vžilo označení „Lex developer“, připraven nestandardně. Jak to?

Jsou dva základní způsoby předložení zákona. Buď jde o zákon vládní, a tehdy musí proběhnout meziresortní připomínkové řízení, analýza dopadů a nákladů a další přesně dané kroky. Anebo jde o poslanecký návrh, kde toto není povinné. A to je i tento případ. Nikdy dřív se ale v poslaneckém návrhu neobjevil tak obrovský balík zákonů, protože se nebavíme jen o samotném stavebním zákonu – návrh zasahuje do padesáti čtyř dalších. Argumentem pro poslanecký návrh bylo, že je třeba zákon schválit rychle, nicméně byl předložen v prosinci a sněmovna ho schválila v červenci, takže standardní proces s meziresortním připomínkovým řízením by se dal stihnout. Skutečným důvodem tedy očividně nebyla rychlost, ale snaha obejít proces, jenž je běžný u vládního návrhu a do kterého je vidět. Takhle ani neznáme autory. S Arnikou jsme podali žádost o informace, ale byla zamítnuta. Odvolali jsme se a jsme připraveni se soudit, protože veřejnost má právo vědět, kdo píše zákony.

Jako „Lex developer“ zákon označujeme i proto, že má speciální povolovací režim pro projekty nad deset tisíc metrů čtverečních s převažující funkcí bydlení, což přesně splňují větší developerské projekty. Takové projekty by měl nově řešit centrální úřad, který je může povolit do třiceti dnů bez možnosti odvolání. Velké projekty by tak měly výhodu oproti menším.

Potřebujeme vůbec nový stavební zákon? A pokud ano, jak by měl vypadat?

Potřebujeme ho, ale v jiné podobě. Na ministerstvu pro místní rozvoj byla pracovní skupina, která tři roky připravovala novelu územního plánování a řešila například i problematiku dostupného bydlení, krajiny a zeleně nebo ekonomické nástroje územního plánování, tedy požadavky vůči developerům. Její práce ale byla hozena do koše a místo toho se objevil „developerský zákon“.

Do stavebního zákona je třeba dostat podporu klimatických opatření a biodiverzity, krajiny a sídelní zeleně, což ostatně požaduje evropské nařízení o obnově přírody, které je pro členské státy EU závazné. A především bychom měli využívat z evropských zemí známé nástroje pro cenově dostupné bydlení. Například Vídeň má ve stavebním zákoně pravidlo, že u projektu transformace území nad pět tisíc metrů čtverečních musí být dvoutřetinový podíl dostupného bydlení, včetně zastropované výše nájemného, a pouhou třetinu může developer volně prodat nebo pronajmout na trhu. Proto je také nutné mít v zákoně definici dostupného nájemního bydlení. V navrhované novele se ovšem škrtá.

Za důležitou považuji i podporu neziskových bytových společností. Obce by například mohly mít předkupní právo na pozemky či domy na svém území a teprve po jejich rozhodnutí by mohla nemovitost jít volně na trh. Mohly by mít také předkupní právo na nemovitosti prodávané státem. Obecní výstavba, neziskové bytové společnosti či menší developerské projekty by pak mohly mít zvýhodněný režim povolování stavby. V novele to naopak mají umožněno developerské projekty nad deset tisíc metrů čtverečních, přičemž nemusí mít v režimu dostupného bydlení ani jeden byt. Také by se dal vytvořit systém dotací a půjček pro obce – ale to už není věc stavebního zákona.

Nezaujatý pohled

Monografie o Hamásu

Po Bábelu

Translatologie a situace humanitních oborů

V polovině června proběhl v pražském Kampusu Hybernská čtvrtý ročník akce „Překladatelé na FF UK“. Účastníci měli možnost v nabitém sále vyslechnout ukázky sedmnácti přeložených textů, na nichž pracoval o něco větší počet překladatelek a překladatelů, neboť v některých případech šlo o překlady kolektivní. Jak název napovídá, četli tu akademici i studenti, kteří působí na pražské Filozofické fakultě a věnují se překladu. Zazněly ukázky textů přeložených z řady jazyků od současné angličtiny přes arménštinu a čínštinu po latinu a starou saštinu. Většinou šlo o náročné texty, u nichž bylo zřejmé, že za překladem stojí dlouhodobá práce. Samotné čtení ale charakterizoval především elán vystupujících a zábavnost podání. Dvě hodiny, během nichž se vystřídaly nejrůznější žánry, uplynuly velice rychle a publikum od začátku do konce soustředěně a s chutí naslouchalo, a také reagovalo.

Osobně jsem ocenil schopnosti dramatické zkratky ve vymezeném krátkém čase a poznamenal si nejeden tip k četbě. Někteří překladatelé volili krátkou ukázku zastupující celé dílo, tak jako Zuzana Šťastná s překladem Císaře radosti Ocean Vuonga. Čtyři překladatelky Plautovy komedie Menaechmi (Cecylia Linková, Lucie Pultrová, Eliška Šolcová a Martina Vaníková) zahrály dokonale zdramatizované pasáže. Jan Starý s velkým citem pro napětí přečetl jádro povídky Jeptiškou od Johna Fanteho. Zdeněk Beran skvěle přednesl básně Thomase Hardyho. Představeny byly i náročné překlady ze starších jazyků nebo kolektivní převody poezie americké básnířky Emily Dickinson. Akce vyvrcholila vtipným a bravurně předneseným překladem čínského eseje o čtení na záchodě z pera Dušana Andrše. Text publikum bezesporu obohatil, přestože k tomuto tématu měli jistě všichni co říct.

Večer ukázal, jak silně je překlad spojen s mnoha obory Filozofické fakulty, a zároveň bylo patrné, jak podstatný je podíl Ústavu translatologie na jeho přípravě. Den nato se jeho členové dozvěděli, že ústav má být zrušen. Načasování působí ironicky, jistě ale nebylo záměrné, neboť vedení fakulty podobným akcím nevěnuje velkou pozornost. Náročnější pro translatology bude pořádání mezinárodní konference věnované stému výročí narození Jiřího Levého, ve světě i u nás uznávaného autora Umění překladu (1963), jehož recepce zdaleka přesahuje hranice jednoho oboru. Akce je plánována na říjen, necelé tři měsíce před oznámeným zrušením ústavu.

O věci se v posledních týdnech opakovaně psalo, tedy jen shrnu, že jde nejen o rušení Ústavu translatologie, ale také o spojování dalších oborů a redukci pracovních míst. Členové ústavu se vůči tomuto plánu ohradili, zveřejnili petici, pod níž se shromáždilo přes osm tisíc podpisů, často významných a mezinárodně respektovaných odborníků, a vedení fakulty adresovali otevřený dopis. Je třeba dodat, že vedení fakulty řeší ekonomicky obtížnou situaci instituce a že s mnoha ústavy včetně translatologie dlouhodobě jedná. Přesto daná opatření působí náhle a razantně. Možná by také neutěšenou finanční situaci měla řešit spíše univerzita. Částka, která Filozofické fakultě v ročním rozpočtu chybí, činí asi 45 milionů korun, přičemž „zasloužené“ odměny, které si v předloňském roce vyplatilo vedení univerzity, dosáhly řádově srovnatelné výše 11,5 milionu korun.

Kulturní časopis není ideální platformou pro líčení interních sporů. Lze ovšem pochybovat, zda se jedná jen o interní spory a reorganizaci. Signifikantní v tomto případě je, že vedení fakulty přistoupilo ke konkrétnějšímu jednání o plánované transformaci s translatology i dalšími ústavy až po prvních veřejných reakcích. Odborná veřejnost přitom poukazuje na to, že nejde jen o vnitřní přesuny v jedné instituci. Můžeme jen doufat, že otevřenější jednání dospějí k řešení přijatelnému pro obě strany, a nezůstane pouze u direktivního rušení a slučování. Celý spor, který provázejí nečekaná rozhodnutí, různá nedorozumění i přehnaná vyjádření, má ale širší souvislosti, které pražskou Filozofickou fakultu přesahují, byť je největší v republice. Upozorním na tři podstatné body.

Transformace oborů

Nejen humanitní obory se v současné době velmi rychle proměňují. Za těmito změnami zjevně stojí potřeba reagovat na vývoj společnosti, rychlý nástup nových technologií, které zasahují do všech oblastí lidské činnosti, ale také globální změny, zejména klimatická krize. Ještě v nedávné minulosti vykazovaly humanitní obory relativní stabilitu, danou také tím, že se opíraly o historii svých disciplín. V řadě oborů dnes můžeme sledovat výrazný posun, což neznamená upozadění historického rozměru, ale spíše přesun důrazů – aktuální podobu oboru už neurčuje tolik historie, východiskem se naopak stává současnost, která podstatně orientuje naše „čtení“ dějin. Ty nepřestávají být důležité, protože zpětně zase pomáhají chápat současnost, ale nemohou již sloužit jako její jednoznačný základ. Ze svého pohledu literárního komparatisty to vidím jako výraznou změnu oproti například ještě devadesátým letům – změnu podnětnou a zajímavou, ale také náročnou.

Tato situace vede k tomu, že je třeba vytvářet nové studijní programy, propojovat obory, které si dříve vystačily samy. A odráží se to také na proměnách struktur humanitních fakult. Přibývají nová pracoviště, jiná se spojují nebo přeskupují. V rovině organizační struktury přitom není na škodu určitá setrvačnost, kterou instituce tohoto typu mají. Dává prostor k tomu, abychom vnímali důležitost staršího poznání, které se promítá do toho současného, abychom ocenili expertizu, která se dlouhodobě formovala. Všechny obory také procházejí neustálou evolucí a jsou schopné řadu změn zpracovat na svém vlastním poli. Mění se však celkový rámec humanitních věd, jejich vztah k ostatním vědám, kultuře a dalším veřejným sférám, přičemž ne všechny otázky je možné řešit v rámci jednoho oboru. O tom všem je třeba komunikovat se studenty a s veřejností – což osobně vnímám jako obtížný a zároveň dobrodružný úkol.

Jedním z motivů transformace oborů může být právě tato polykrize, jak současná situace někdy bývá pojmenovávána. Navrhované změny bohužel obvykle nevykazují silné koncepční pozadí, spíše jsou prezentovány jako reakce na bezprostřední ekonomický stav. Překlad, pokud zůstaneme u tohoto oboru, je v současnosti podstatnou součástí studia literatury na mnoha úrovních, včetně té národní, a vstupuje také do řady jiných, neliterárních oblastí. Dává tedy určitý smysl obor rozčlenit, nicméně translatologie má také své obecnější rámce, otázky a teoretické přístupy, které nelze beze zbytku spojit s žádným jiným oborem. I proto by větší smysl dávalo zachování oboru, byť třeba i v jiné, více „zasíťované“ formě. Důležité pro studenty i vyučující je, aby existoval prostor pro komunikaci, který nejlépe poskytuje organizační struktura. Nyní víme, že studujeme a učíme daný obor, a nikoli jen studijní program slepený ad hoc.

Otázkou je, jak změny oborů a struktury instituce probíhají či mají a mohou probíhat. Odpověď, jak ukazuje i současná situace, není snadná, a tvrdé uplatnění moci není ideální řešení. Do věci přitom vstupuje několik rovin: akademická obec, univerzita, stát, veřejnost a konečně vedení fakulty, které stojí někde mezi nimi. Požadavky na to, jak má být fakulta či univerzita organizována, měněna či neměněna, lze vznášet ze všech těchto sfér, ovšem s různou mírou legitimity a účinnosti. V této chvíli se zdá, že vedení fakulty přenáší tlak „shora“, tedy od univerzity a zprostředkovaně od státu, na akademickou obec. Povahu oborů ale podstatnou měrou určují akademici, kteří se věnují výzkumu a promýšlejí aktuální stav vědění, reagují na něj a předávají poznání dál. Strukturální změny v humanitních oborech bohužel tento odborný pohled, beroucí ohled nejen na ekonomické požadavky, dlouhodobě opomíjejí, což se projevuje mimo jiné v nastavení hodnoticích kritérií akademiků. Fakulta i univerzita ovšem tvoří složitě provázaný organismus propojený s celou společností, v němž jednotlivé části musí komunikovat – jinak instituce univerzity ztrácí smysl.

Společenství, nebo firma?

To otevírá otázku, jak vlastně univerzita funguje a jaké postavení má její vedení. Nebudu zde zabíhat do právních a historických otázek a místo se pokusím rozvinout možná jednostranný, ale důležitý pohled. Když se čtenář podívá na univerzitní a fakultní dokumenty, najde v nich vyjádření, která s velkým patosem zdůrazňují roli akademického společenství: „Univerzita Karlova pochopitelně není jen o studiu a výzkumu, ale i o komunitě, kterou my všichni společně utváříme a jsme její součástí. Troufám si tvrdit, že jsme společenstvím, kde si vzájemně pomáháme,“ psala dnes již bývalá rektorka Milena Králíčková v září 2022. „Mé kolegium bude vždy otevřené podnětům ke zlepšení, návrhům alternativních cest a řešení, konstruktivní zpětné vazbě. Fakultu naší velikosti neovlivňuje pouze deset lidí v jejím čele, utváříme ji všichni společně,“ je uvedeno v koncepci rozvoje FF UK od současné děkanky Evy Lehečkové.

Pro řadového zaměstnance není vždy snadné podobné deklarace číst, když ví, že realita se s nimi zřetelně rozchází. Můžeme se nicméně chytit zmínky o zpětné vazbě a dodat, že současné instituce opravdu v zásadě fungují jako organismy se složitou zpětnou vazbou, jíž se nelze vyhnout, nikoli jako snadno ovladatelné mechanismy. Vedení fakulty i univerzity je voleno akademickým senátem, který volí akademická obec, tedy čerpá svou legitimitu z ní. Na druhé straně se ale zodpovídá nadřízeným orgánům, což vytváří složitou situaci, v níž nelze opomíjet jednu rovinu na úkor druhé. I proto je vedení takové instituce náročné a vyžaduje citlivost a schopnost vyjednávat. Když akademik pravidelně dostává od vedení univerzity a fakulty usměvavé e-maily, a vzápětí se dozví, že za pár měsíců možná přijde o zaměstnání, prožívá to samozřejmě jako tvrdý rozpor plný frustrujících frází a okázalého nezájmu.

Způsob, jakým se akademici dozvídají o rušení translatologie a dalších aktuálních změnách, bohužel odpovídá spíše firemnímu řízení. Důsledkem jednostranného tlaku pak může být rozpad právě těch vazeb, které definují nejen univerzitní společenství, tedy solidarity, ale také étosu akademické práce a zodpovědnosti. Filozofická fakulta má dlouhou historii, v níž najdeme nejeden příklad toho, jak se společenství utváří, nebo rozpadá: vezměme třeba období normalizace a proti němu euforický začátek devadesátých let a zvýšený zájem o humanitní obory. Počínaje rokem 2023 proběhlo několik demonstrací za zlepšení stavu humanitních oborů pod heslem „Hodina pravdy“, které byly neseny právě étosem společenství. Dnešní stav je přitom částečně důsledkem těchto aktivit, byť s poněkud nečekaným vyzněním. Univerzita sice zvýšila tarifní platy, ale fakultě nepřispěla adekvátně do rozpočtu, čímž jí problém k vyřešení potichu vrátila zpět. Počáteční solidaritu tak vystřídala frustrace. Pocit sounáležitosti se v takové chvíli může snadno přehoupnout do stavu atomizace a sledování vlastních zájmů. Pro autoritativní řízení je možná podobný stav výhodnější, v zásadě jde ale proti meritu univerzity a v důsledku vede jen k horším výsledkům.

S respektem a váháním v této souvislosti zmíním tragickou střelbu na Filozofické fakultě v prosinci 2023, při níž přišlo o život čtrnáct členů akademické obce, převážně studentek a studentů. Událost zásadně poznamenala atmosféru fakulty a stále nám připomíná, jak důležité a zároveň křehké jsou mezilidské vztahy. Jako jeden z mnoha vnímám zvýšenou citlivost na veškeré dění na fakultě a potřebu bezpečného zázemí. Což ale znamená také jasný výhled do budoucnosti a jistou předvídatelnost v tom, kam se bude univerzita ubírat.

Věda a kultura

Historie fakulty ukazuje, jak důležitý je pocit, že vedení stojí na straně svých zaměstnanců, a to nejen některých. Pokud bychom současný spor přenesli na rovinu paradigmat, jde na jedné straně o model založený na představě jednoznačně kvantifikovatelného výkonu. Podle něj je snadné spočítat efektivitu jednotlivých zaměstnanců a ústavů. Není to ale model, který nebere v úvahu specifika humanitních věd? A nejsou naopak humanitní vědy samy schopné popsat i jiné modely a ukázat jejich důležitost? Jedním z jejich podstatných úkolů je přece ukazovat postavení člověka v polykritické situaci a nově ji promýšlet. Pokud ale přijmeme rétoriku o tom, že humanitní vědy jsou jen jakýsi přívěšek, pak se ocitneme v defenzivě a budeme se sami omezovat na základě cizích modelů.

Na význam humanitních věd narazíme vždy, když se pokusíme vyzdvihnout důležitost jiných oborů. K čemu potřebujeme pokročilou medicínu? Aby se člověk bez bolesti dožil co nejvyššího věku? A k čemu je to dobré? Potřebujeme sofistikovanou techniku, perfektní zbrojní průmysl, abychom ty dokonale zdravé lidi postříleli? Potřebujeme promyšlenou ekonomiku, abychom měli dostatek všeho, co chceme? A k čemu?

V petici za translatologii je často zmiňovaná umělá inteligence, která údajně má překladatele nahradit. Podobný argument ovšem vedení fakulty nepoužilo a není důvod jej někomu podsouvat. Přesto jej zde můžeme trochu rozvést: ano, umělá inteligence zvládne lecjaký překlad až překvapivě dobře, budiž, ale kde je potom místo člověka? Jde ještě o lidskou řeč, když ji tvoří a používá sofistikovaná technika? Zůstaneme tedy aspoň čtenáři? A pokud ano, co budeme číst? A proč bychom četli? Problém zjevně nespočívá v tom, co stroj dokáže či nikoli, nýbrž v tom, co by člověk měl dělat, i když je možná dočasně nahraditelný. Tedy v tom, jak chápeme, co je člověk, jaké instituce chceme udržovat a jaká je jejich role v utváření kultury. Humanitní vědy jsou schopné takové tázání prohloubit a jasně ukázat, že podobné otázky člověka utvářejí a že jej nelze redukovat na prostou konzumaci vlastního života. Důsledky takových pokusů můžeme sledovat v přímém přenosu. Neznamená to ovšem, že humanitní vědy jsou něco více než ostatní vědy, naopak by s nimi měly být úzce propojeny. Mohou například říct leccos podstatného k současné environmentální krizi, musejí se ale poučit u přírodních a sociálních věd.

Humanitní vědy charakterizuje velká rozrůzněnost – v tom je pražská Filozofická fakulta skutečně jedinečná, odlišná od dalších součástí univerzity i jiných humanitních fakult. Jedním z průvodních znaků je ovšem to, že lze jen obtížně najít jednotná hodnoticí kritéria pro obory v tak rozsáhlém spektru, kde na jedné straně najdeme vědy velmi exaktní, blízké matematice nebo přírodním vědám, a na druhé straně obory, které se zabývají uměním a mnohdy mají i k umění blízko. Ostatně podobné rozdíly na úrovni přístupů najdeme i uvnitř mnoha z těchto oborů. V oblasti hodnocení odborných výstupů se fakulta vydala směrem bližším exaktním vědám, přičemž paradoxně ve srovnání s jinými fakultami a školami (včetně ČVUT) upozaďuje v kritériích umělecky zaměřené výstupy. Přitom pro řadu oborů je dnes propojení vědeckých a uměleckých přístupů klíčové. Kreativní výzkum, spojující umělecké a vědecké přístupy, představuje v současnosti legitimní a nenahraditelný způsob zkoumání v řadě oblastí. Právě tady pražská fakulta zaostává za řadou pracovišť v celé republice, třebaže deklaruje ambici být školou první volby (jak uvádějí programy minulého i současného vedení).

Občas se hovoří o třetí roli univerzity, vedle vědecké a pedagogické, tedy o zaměření na veřejnost. V jistém ohledu je toto označení, a zvláště v případě humanitních škol, zkreslující, protože vědecká činnost řady humanitních oborů je současně veřejná a stejně tak výuka leckterého předmětu tento moment v sobě obsahuje. Nemusí to platit ve stejné míře pro všechny obory, ale ta část humanitních oborů, jež je svou povahou propojená s kulturou, tak funguje a tato skutečnost by měla být součástí jejich hodnocení. Přeložit tak náročný text, jakým je například Steinerova kniha Po Bábelu (1975, česky 2010; přeložila Šárka Grauová, která odešla z Filozofické fakulty před několika lety), představuje výkon na úrovni habilitace, vyžaduje rozsáhlé jazykové a kulturněhistorické znalosti, a měl by podle toho také být hodnocen. Pokud se kritéria nastavují jen podle některých oborů, je to nespravedlivé vůči jiným a je to také krátkozraké, protože článek ve špičkovém zahraničním časopise snadno zastará a nemusí mít žádný vliv na místní kontext, na rozdíl třeba od překladu s trvalejší kulturní hodnotou. Toho by si měla být Karlova univerzita vědoma a měla by svou Filozofickou fakultu chápat a cenit jako specifickou kulturní i vědeckou instituci, která neustále hledá rovnováhu v různorodosti. V tomto ohledu představuje zmenšený obraz celé společnosti, nejen jednu specializovanou odbornou instituci.

Autor vyučuje komparatistiku na FF UK.

2026 / 17-18 - Literární překlad v ohrožení

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

eskalátor

editorial

A zůstali jsme v šeru

Abychom si nepřestali rozumět

Radosti a obavy českých překladatelek a překladatelů

Bez překladatelů čeština zchudne

Proč zachovat Ústav translatologie?

Dobrá dcera

Jde nám o pestrost jazyků a témat

S časopisem Plav o výletech do literárního neznáma

Je léto

Jiří Koubek: Třetí archa

Kouzlo ticha

Caspar David Friedrich a jeho cesta časem

Michaela Mikulová: O patro výš

Mlčení, otázka blízkosti

Nathan Ballingrud: Atlas pekla

Samota, ticho

Fáze jedné ženy Magdalény Platzové

Tato radostná noc Apokalypsy

Vernor Vinge: Oheň nad Hlubinou

Z deníku domu na konci světa

Město nepatří jen lidem

Club Real v libeňských ulicích

Musíme si jít za svým

S Piotrem Gruszczyńským o inscenaci Elizabeth Costello

Veronika Poldauf Riedlbauchová: Delikatesa

Konec Oak Street

V proudu času

Lidé a příroda ve filmu Tichá přítelkyně

Esto es Perú

Kristina Fingerland, Julie Maurin: Drop Fell into Abyss

V říši liminalit a okrajů

Bienále Ve věci umění 2026

Hradby Samoty

Schopnost překvapit

Bučení po deváté

Zpěvy pod hladinou

Zvukové světy jihomoravského mokřadu

Když se budoucnost zdála na dosah

Meziválečné komunistické hnutí a jeho historizace

Klimatická krize se na rok odkládá

Kolapsu vstříc

Přelomová studie Meze růstu

Lex developer

S Annou Vinklárkovou o novém stavebním zákoně

Nezaujatý pohled

Monografie o Hamásu

Po Bábelu

Translatologie a situace humanitních oborů

Univerzita jako výrobní linka

Listy z Ithacy: Princip Kyvadla

Tragédie v New Yorku, fraška v Hranicích na Moravě

Zpackané hiphopové zmrtvýchvstání

2026 / 17-18 -
Literární překlad v ohrožení