Všimli jste si, co všechno se dá dnes „doručit“? Stačí si poslechnout představitele někdejší pětikoalice: „Od politika očekávám, že mi dokáže doručit správné řešení,“ říká Marian Jurečka. Ivan Bartoš chce doručovat i po vyhazovu z vlády: „Věřím, že se z toho oklepeme a nalezneme cestu k tomu, jak lidem doručit výsledky naší práce.“ Mezitím už je to ale Martin Kupka z ODS, kdo se chystá „doručit digitalizované stavební řízení, které bude sloužit lidem“.

No dobře, je to přenesený význam, dalo by se namítnout. Anebo konjunktuře doručování pomohl špatný překlad anglického slovesa „deliver“, které má mnohem širší významové pole. Já bych si ale spíš vsadil na to, že ten jev souvisí s rozmáháním neoliberální zakázkové ekonomiky, která naše města zaplnila vyčerpanými poslíčky s krabicemi na zádech a ohyzdnými zásilkovými boxy. Doručit pizzu nebo zvýšení věku odchodu do penze, vždyť je to přece jedno.

Od doručování přitom máme poštu. Nedávno jsem potřeboval odeslat balík z Polska, a když jsem na poště v Lodži vstoupil do vestibulu novorenesanční budovy, zabordeleného policemi s nabídkou vlasteneckých suvenýrů, knižních bestsellerů (nejlíp sem zapadal titul Depresiologie), a dokonce i hřbitovních lamp, hned mě napadlo, že se tu poště daří stejně blbě jako u nás. Jenže polští pošťáci a pošťačky jsou ve stávkové pohotovosti a politické elity slibují, že pobočky rušit nebudou, dokonce je prý přizpůsobí potřebám klientů. To u nás jich vláda zavřela stovky, v Jindřišské skončil noční provoz a zisková Balíkovna se bůhvíproč bude privatizovat. Většina českých politiků – od Václava Klause po Víta Rakušana – vidí ve veřejných službách hlavně zdroje úspor. Z pošty, která by klidně mohla být výdělečná, udělali skomírající podnik a otloukánka veřejných debat, protože fungující poštu nejspíš vůbec nechtějí. Po celá volební období se nám snaží doručit něco, co jsme si neobjednali. A přitom se mohli postarat, aby pořádně doručovala pošta!

S nadějí jsem vyhlížela status umělce. Představovala jsem si, že se bude týkat i profesí, jako jsou překladatelé, redaktorky, zvukaři či kurátorky. A že bude nastavovat trochu jiné podmínky ohledně zdanění a sociálního zabezpečení, než jaké má třeba majitel fabriky, protože specifika i záměr umělecké činnosti jsou prostě odlišné. Minimální měsíční zálohy na sociální a zdravotní pojištění pro živnostníky, a tedy i umělce na volné noze, od ledna stoupnou na téměř osm tisíc. Doufala jsem, že se objeví nějaká právní forma, která bude OSVČ v kultuře aspoň trochu podporovat. Když už tu máme systém, který drobným živnostníkům obecně moc nepomáhá. Dokonce mi občas přijde, že by je nejradši zlikvidoval a poslal do montoven.

Pro zařazení do registru umělců budou muset žadatelé mimo jiné prokázat, že přinejmenším padesát procent jejich příjmů pochází z tvůrčí činnosti. Kolik umělců a umělkyň takovou podmínku splní? V Česku je jen pár spisovatelů, jejichž knihy se prodávají natolik dobře, že představují hlavní zdroj jejich příjmů. Ve výtvarném umění není situace o moc lepší – tipovala bych, že lidí, kteří se uživí prodejem uměleckých děl, budou zhruba dvě desítky. A není těch artefaktů beztak přespříliš? Osobně mi přijde zajímavější pracovat s lidmi, potažmo se společností. Spousta z nás vedle své umělecké praxe učí, restauruje, edituje, kurátoruje, zahradničí, masíruje, sází knihy, fotí na zakázku, šije a podobně.

Například ve Slovinsku existuje status „samozaměstnaných v kultuře“. Aby do něj byl člověk zařazen, potřebuje vykázat veřejnou činnost – ta se boduje podle veřejných výstupů. Stát pak za tyto kulturní pracovníky na volné noze platí zdravotní, sociální a nemocenské pojištění. Český návrh vidí jen výši příjmů. Věřím, že podstata našich činností má i jiné rozměry, které by se měly zohlednit.

Při nedávné hospitalizaci mi vedle různých anekdotických setkání v paměti utkvěly hlavně vzpomínky na dvě skupiny lidí: zdravotní sestry a seniory. Jejich interakce občas byly docela humorné, ale většinou to byl pohled smutný, až děsivý. Na sestrách bylo vidět, že jsou extrémně přetížené. Dozvěděla jsem se od nich, že jsem jednou ze čtyř „zdravých“ lidí na oddělení. Toto adjektivum jsem si vysloužila tím, že jsem neměla vývod a byla jsem schopná se sama najíst.

Na pokoji se mnou byly dvě paní. První, kterou přivezli z Alzheimer centra, sestry při krmení bila a nadávala jim. Druhá pacientka zase neustále mačkala přivolávací tlačítko, protože jí bylo horko. Sestry jí přinesly pytlík s ledem a vysvětlily, že nemůže čudlíček mačkat pořád. Nakonec jí musely ovladač vypnout, což paní pochopitelně netušila. Někdy by se jednání zdravotních pracovnic dalo označit za neempatické, nebo dokonce hrubé, ale kdo by v takovém zápřahu dokázal být neustále milý? Přitom většina z nich se opravdu snaží. Zajímavé je, jak často se sestry uchylovaly ke zdrobnělinám – jako by se nemocný člověk nevyhnutelně stával infantilním: přinášely nám prášečky a ledíky, dávaly kapačičku do ručičky a injekčičku do zadečku, měřily tlačík a teplůtku. Když mi ale bylo nejhůř, působilo to na mě opravdu docela konejšivě a ráda jsem si dala neurolek navíc.

Na chodbách jsem vídala postele se staršími pacienty, které tam zanechali sanitáři. Čekali na rentgen či na kontrolu, ale často ve své zmatenosti nevěděli, proč tam jsou, a zoufale se snažili něco zjistit od kolemjdoucích. Umím si představit, že by v nemocnici byli zaměstnáni sociální pracovníci, kteří by měli na starosti doprovod těchto lidí a byli by přítomni i na odděleních, kde by odlehčovali práci zdravotním sestrám. Ostatně i zmíněná paní, která si stěžovala na horko, potřebovala většinou jen lidský kontakt.