Přišla mi reakce na glosu, v níž jsem komentoval odchod několika levicových médií ze sociální sítě X: „Uživatelé této sítě měli před dvěma lety jedinečnou možnost Muska odstřihnout, stačilo na to pár kliků. Ale i to, zdá se, je příliš obtížný úkon. Místo toho se Muskovi smáli, jak neobratně si počíná. Akorát málokdo pochopil, že jediné, co Muska může ohrozit, je pokles uživatelů. A ten v důsledku výsměchu nenastal. Lidé užívající síť X přímo a vědomě Muska už dva roky podporují. Je to v podstatě přímá demokracie. Volby jsou už jen takovou kouřovou clonou,“ píše Michael B. a ptá se: „Jak chcete bojovat proti kapitalismu a digitálním oligarchům, když jim dennodenně do kapes sypete peníze?“

Můj osobní boj proti kapitalismu je založený na tom, že se snažím co nejvíc vyhýbat kapitalistickým modelům chování. Projevuje se to mimo jiné tím, že všude chodím pozdě nebo že nešňupám kokain. Chápu, že to leckomu je k smíchu, ale mně to přijde lepší než se tvářit, že lze něčeho relevantního dosáhnout ignorováním jedné ze sociálních sítí. Realita je taková, že když Elona Muska nepustí do berlínského technoklubu Berghain (tato mrzutost ho údajně potkala v roce 2022), může říct „Seru na vás!“ a postavit si vlastní Berghain třeba na Marsu.

Chcete­-li amerického magnáta „odstřihnout“, nestačí přestat mu sypat peníze – musíte mu je vzít. A schválně to nebudu konkretizovat, aby vynikla hrozivost (a neuskutečnitelnost) této myšlenky. Dokud na této planetě nevznikne konsenzus, že je potřeba omezit moc lidí, kteří závratnou rychlostí bohatnou, zatímco většina ostatních chudne, nic zásadního se nezmění. Za stávající situace Muska můžete odstřihnout jen tehdy, když ho najdete oběšeného a náhodou budete mít u sebe nůžky.

V jednom ze svých textů – v knize Někdo jiný – se Imre Kertész, celoživotně tvořící v maďarštině, podivil, proč ho kritika nazývá „maďarským spisovatelem“, a tuto zdánlivou trivialitu odmítl jako provokativní tvrzení typické pro ty, kdo by „sami chtěli být (samozřejmě i se svými problémy) někde a někým uznáni a přijati“. Nevím, jestli i vás v citované větě zaujalo stylistické umění využít závorku; nejspíš vás ale napadlo, jestli se za odmítáním jedné identity neskrývá identita jiná: v tomto případě žida, který přežil holokaust. Kertész ovšem označení „žid“ chápal jako pojmenování svého „cizinectví“, ne identity, a s Osvětimí se podle něj „nějak záhadně rýmuje“ každá moderní situace.

Ačkoli toto téma může působit jako závaží stahující dílo do sféry historických mement a traumat, Kertészův popis konce světa zůstal aktuální. „Celá západní Evropa se zařídila na obranu,“ napsal v polovině devadesátých let. „Ale nikdo už se neptá, co krom svých peněz vlastně brání (snad ne západní kulturu, jež už dávno neexistuje?)“ – opět umění závorky. Následuje temná předpověď: „Vlastníci peněz a moci znovu přistoupí na úplnou devastaci společnosti, jen aby zachránili, co lze ještě zachránit, a sami se nakonec budou moci zachránit jen za cenu nových totalit a nových společenských katastrof; jaká to však bude záchrana a jaká totalita? Kdo bude moci říct, že tyhle hrozivé ideologie disponují jakoukoli ideou, čímkoli, co ještě není vyzkoušeno a co neskončilo krachem?“

Po třiceti letech špatná předtucha depresivního nobelisty vyvstává v jasnějších konturách. A zároveň stojíme před dalším Kertészovým tématem: oním provokativním požadavkem identity. Nadcházející „hrozivé ideologie“ (bez nových idejí) totiž vyrůstají z půdy rozryté kulturními válkami. Kulturní identita v nich slouží k vymezení frontových linií zákopové války, v níž se postoje deprimovaných pěšáků, bloudících v realitě jako v labyrintu, tříbí negováním názorových pozic protistrany. Vždyť i levicoví autoři a autorky (samozřejmě se svými problémy) běžně hájí některou z „identit“, manifestovaných nálepkami, vlaječkami nebo hesly, proti jiné „identitě“. Dělají to, „aby zachránili, co lze ještě zachránit“ (pokračování znáte), anebo jen chtějí být „uznáni a přijati“?

My méně bojovní se zatím cvičíme v umění závorky.

Ačkoli jsem nikdy neměl ambici bydlet v rodinném domě, můj život se pojí hned se dvěma centry novodobého českého domkářství. Šumperk – město, kde vznikly první televizně tvarované domy, přezdívané šumperáky – nechám stranou. Realitou mého raného mládí byl okál, bílý domek z dřevotřískových a azbestocementových desek, který se od osmdesátých let šířil po celé zemi z Rýmařova.

Okál nesouvisí s okem, jak by se mohlo zdát na základě analogie nos–nosál; původně šlo o zkratku západoněmecké firmy Otto Kreibaum aus Lauenstein, pod jejíž licencí se montované domy zprvu vyráběly. Dnes už slovo „okál“ moc často nezaslechnete, dlouho se tak ale říkalo jak samotným stavbám, tak rýmařovskému podniku, který je dodával. Jakýmsi kouzlem pozdního socialismu (tak jako se JZD Slušovice stalo domácím průkopníkem výpočetní techniky) se licenčního dodávání domků chopil národní podnik Rudné doly Jeseník. Po převratu byla výroba privatizována pod značkou Rodinné domky Rýmařov, zkratka RD ale zůstala. V deseti letech jsem si nad ovidiovskou proměnou rudných dolů v rodinné domky lámal hlavu. Ve stejné době mě doma nutili do výkonnostního fotbalu a v souvislosti se žákovským turnajem „LORD Cup“, který býval vrcholem sezóny, jsem si představoval anglického lorda. Že se jednalo o nástupnický montážní systém okálu, se dozvídám až dnes.

Porůznu v našem pohraničí, i když ne zrovna v Jeseníkách, narážíme ještě na další typ poválečného montovaného domu, zhruba o generaci starší než okály a šumperáky. Takzvané finské domky, stavěné zprvu s pomocí organizace UNRRA, dodnes leckde tvoří ulici nebo kolonii. I ony svědčí o dávných podobách bytové krize.