V souvislosti s odstoupením rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, k němuž došlo 16. října, je nutné rozlišovat dva provázané rámce, v nichž je tato událost prezentována. V prvním jde o interní fungování instituce, jež v posledních letech procházela významnou proměnou. Jednalo se zejména o přípravu nových akreditací či zavedení bakalářského studia a kreditového systému. Struktura AVU je centralizovaná, a formálně tak zodpovědnost nese jeden člověk. Maria Topolčanská ale umožnila, aby se rozhodování účastnilo více lidí, což samozřejmě zároveň ztěžuje komunikaci.

Druhým rámcem jsou kulturní války, v nichž se mediální obraz odstoupení Topolčanské jeví jako potvrzení obsahu červnové petice (viz A2 č.14/2024), která se snažila vedení AVU nevybíravým způsobem dehonestovat. K budování bariéry mezi Akademií a širší veřejností již dříve přispěl dokument Zkouška umění a posléze nenávistná kampaň proti rektorce kvůli jejímu plánu přemístit Myslbekovu sochu Krista na kříži do jiné školní budovy či útoky na pedagožku AVU Kateřinu Olivovou a vše kulminovalo zmíněnou peticí. V těchto případech se pedagožky a pedagogové i studentstvo za Topolčanskou veřejně postavili.

Rezignaci rektorky předcházelo odstoupení prorektorek Jany Bernartové, Anetty Mony Chișy a Šárky Krtkové a prorektora Víta Havránka. Jejich prohlášení zmiňuje odlišné „představy o řízení a komunikaci“, ale neobsahuje žádnou konkrétní názorovou konfrontaci s postoji Topolčanské, je naopak velmi obecné, stejně jako vyjádření Akademického senátu AVU z 18. října. Komunikaci mezi rektorkou a zmíněnou čtveřicí pravděpodobně ovlivnil i vnější tlak. Kulturní války školu silně zasáhly a nedávné kauzy se dotkly všech zúčastněných. Za vedení Marie Topolčanské se přitom podařilo navýšit mzdy pracujícím, došlo ke schválení nových akreditací, založení výzkumných pracovišť LARGE a Centra doktorských studií, rozšířily se kapacity školy o prostory ve Veletržní ulici a byly zahájeny nové mezinárodní spolupráce.

Školu bude až do jmenování budoucí rektorky či rektora řídit nově jmenovaná studijní prorektorka Šárka Krtková, Topolčanská bude na Akademii nadále působit jako pedagožka na katedře teorie a dějin umění. Rezig­nace rektorky by neměla být považována za prohru. Bez ohledu na konkrétní důvody, které k odstoupení vedly, je potřeba ocenit její otevřený přístup, zájem o zlepšení pracovních podmínek i podporu studentstva.

„Godfrey, nebo Sexy Lord, kdo to bude? (…) Je to drama, je to drama… Tak to je napětí, to je bomba!“ freneticky pořvává komentátor České televize Marek Svačina. „To jsme tady nikdy neměli, takové dlouhé čekání na vítěze Velké pardubické…“ podivuje se s neutuchajícím vzrušením v hlase nad bizarním koncem závodu, kterého se vedle zmíněných koní zúčastnili třeba i Coko Beach nebo nebinární Her Him. Tradiční koňský dostih posléze skončil netradiční remízou – poprvé v historii závodu má dva vítěze, protože člověk obsluhující kameru v cílové rovince jednoduše zapomněl zařízení zapnout. To se stává, každý občas máme v práci špatný den.

Nic se však nemění na tom, že letošní Velká pardubická hned v několika ohledech připomínala špatné porno. Jezdec Sexy Lorda Jaroslav Myška například prohlásil, že svého koně doslova „dostrkal do cíle“, a jejich trenérka se nadšeně rozpovídala o tom, jak si „Lordíka“ vybírala v napajedelském hřebčíně. „Bylo to takové hříbátko,“ rozplývala se do kamery, zatímco režisér přenosu její něžná slova ilustroval zpomalenými záběry, na nichž kůň dostává v cílové rovince rány bičem. Poctivě ale dodejme, že zcela podle regulí – počet bolestivých švihnutí během jednoho závodu je „eticky“ omezen na osm ran.

Porno ovšem neevokuje jenom tradiční „po­­mlázka“ od žokeje, nejlepšího přítele koně, ale samotná podstata tohoto sportu. Zatímco diváci si se vší vážností hrají v hledišti na okloboukovanou aristokracii, na feudální sado­masochistické zábavě na dostihové dráze vydělávají zejména sázkové kanceláře. Česká veřejnost tak rok co rok slastně pozoruje torturu s názvem Taxisův příkop – možnost sledovat v přímém přenosu, který kůň se zabije a který smrti unikne, má v sobě tajemné kouzlo, jež v pornografii zastupuje kategorie snuff. V tomto nastavení nepřekvapí, že se v dostihové hantýrce remízový výsledek nazývá mrtvý doběh.

Šel jsem si koupit novou duši. Cestou do obchodu mě napadlo, že jsem měl kolo nejprve vyzkoušet, zda mi je někdo jen nevyfoukl. Přece ale nebudu lidem a priori nedůvěřovat a podezřívat je, že jsou potvory. Koneckonců, i kdyby duše píchlá nebyla, můžu nákup považovat za investici do budoucnosti… A skutečně – duše byla jen vyfouknutá. „Lidem tedy nevěřit,“ říkal jsem si, když jsem se lopotil s pumpičkou, a v uších mi zněly verše z Radostí života Františka Gellnera (v podání punkové kapely Malomocnost prázdnoty): „Svět, jak byl, vždy bude stejný, / život stejně beznadějný…“

Pak jsem si ale vzpomněl na brilantní esej rakouského novináře a spisovatele Roberta Misika Falešní přátelé obyčejných lidí (a také na pozoruhodnou stejnojmennou inscenaci Divadla Feste), končící slovy: „Musíte mít ty lidi rádi.“ Ptáte se, které lidi a kdo jsou jejich falešní přátelé? Řeč je o všech těch naštvaných, frustrovaných a opomíjených skupinách obyvatel, z jejichž zloby tyjí politici Babišova či Okamurova střihu. Takzvaní obyčejní lidé pomáhají svým falešným přátelům k politické moci a ekonomickým korytům a jejich hrubost vítají jako opozici k pokrytectví liberálních elit, v jejichž očích jsou „lúzry“, „sockami“, „vi­­dláky“ či „dezoláty“. Za těchto okolností je víc než kdy jindy potřeba, abychom se my socialisté řídili zmíněnou zásadou ze závěru Misikova eseje. Vypadá to jako náročný požadavek, ale je to snazší, než se zdá: někdy stačí nafouknout splasklou duši.