„Nikdo přede mnou si nedal s češtinou dost práce,“ poznamenal Ludvík Vaculík v textu, na kterém pracoval přes dvacet let. Dával jej číst kritikům, ale vydat se ho neodvážil. Román Stará postel vyšel až nyní. S časovým odstupem a proměnou čtenářských kontextů se však někdejší radikalita může jevit jako „zmarněné odstavce mužského díla“.

Často se říká, že žijeme v době vizuality. Otázka, kdo a jak určuje pravidla viditelnosti, však zůstává stranou. Zatímco současné systémy strojové inteligence reprodukují hierarchické a stereotypní struktury pohledu, od mnoha aspektů lidské zkušenosti jsme stále nuceni odvracet zrak.

Ministr kultury předvedl na Den vzniku samostatného československého státu podvratnou performanci, kterou však málokdo pochopil. Naoko kritizoval mravokárství Voskovce a Wericha, ve skutečnosti si ovšem po vzoru avantgardních divadelníků udělal legraci z politiků, kteří sami s oblibou kárají druhé.

V aktuálním čísle sledujeme, jak se v umění, vzdělávání i digitálních technologiích utváří autorita pohledu. Proč se mužský pohled stále prosazuje jako obecně platný a jaké možnosti mají ženy, když chtějí svůj obraz určovat samy? A připomínáme i možnost pohled opětovat. Jak pohled z druhé strany unesou ti, kteří byli dosud zvyklí určovat pravidla podívané?




Zjistěte, kde si můžete Ádvojku prohlédnout či koupit
mapa míst »
Diskuse o takzvané angažované literatuře se pojmu ideologie dotkla spíše okrajově. Pokud se ale zaměříme na otázku, zda literární časopis může, nebo dokonce má mít nějaký politický profil, tento koncept se zdá být kruciální. A zpětně může přihlášení k určité podobě ideologie vysvětlit podstatu problematiky „literatury s názorem“.
