Jedním z pozoruhodných faktů týkajících se prvních českých jezuitů je skutečnost, že poměrně velká část z nich pocházela z Horšovského Týna. Byl mezi nimi i první český jezuitský spisovatel Václav Šturm. Narodil se roku 1533 v rodině soukeníka, studoval na českých, tedy převážně luteránských školách a roku 1555 byl v rámci císařského programu poslán na studia do Říma. Zde vstoupil do jezuitského řádu a po třech letech byl poslán zpět do Čech, aby zastával funkci českého kazatele v kostele sv. Klimenta. Velká sláva to ovšem nebyla. Podle svědectví pamětí jezuitské koleje byl novopečený kazatel nejen příliš mladý a nezkušený, nýbrž v Římě pozapomněl i rodný jazyk, takže „při každém třetím slově buď váznul, buď proti pravidlům syntaktickým chyboval. Z vědomí tohoto naň přicházela slabost ducha, že když kázati měl, přemoci se, aby veřejně vystoupil, nemohl, ale do kouta se schovával a ani k mnohému prošení nevycházel.“ Přesto bylo nadání mladého Šturma evidentní, proto hned roku 1559 opět odjíždí do Říma a vrací se roku 1565 definitivně do Čech, tentokrát již s doktorátem z teologie.
S jeho uplatněním to však nebylo jednoduché. Kázat ho už raději nenechali, učil tedy nějaký čas teologii v Klementinu, byl rektorem studentského konviktu v Praze, pak působil na dvoře rožmberských vládců v jižních Čechách, učil teologii v Olomouci. Osud jej však opět vrátil na rožmberské panství, konkrétně do Českého Krumlova, kde se roku 1588 podílel na založení jezuitské koleje. Po dočasném působení v Praze byl Šturm poslán opět na jih, do Jindřichova Hradce. Zemřel roku 1601 v Olomouci.
Že takovéto cestování nebylo pro jezuitu ničím neobvyklým, poznáme z osudů jakéhokoli jiného syna sv. Ignáce. Šturm však navíc věnoval dost svého času spisovatelské činnosti. Jako by jeho počáteční neúspěchy v živých vystoupeních měly být vyrovnány mocí jeho pera. To bylo od počátku zaměřeno na polemiku s protivníky nově se zformovavší potridentské katolické teologie. Žánr polemiky byl v této době podstatným a živým médiem celoevropského vyrovnávání se s faktem rozpadu starého světa spojeného jedinou vírou. V samotných Čechách měla náboženská polemika své hluboké kořeny již v době předhusitské, v 16. století pak došlo k jejímu výraznému obnovení. Je příznačné, že do poloviny století proti sobě nestáli ani tak katolíci a utrakvisti či luteráni, nýbrž všichni proti jednotě bratrské, všemi chápané jako nebezpečná a rozvratná sekta. Je proto logické, že také Václav Šturm obrátil své vynikající teologické i výrazové prostředky proti ní.
V roce 1582 vyšla první Šturmova kniha Srovnání učení a víry Bratří starších. Obšírný spis svědčí nejen o Šturmově teologickém vzdělání, ale i o jeho zevrubné znalosti učení jednoty. V duchu kontroverzní teologie je spis uspořádán formou dialogu, poučeného klasickými antickými vzory, jakými byl Platón či Cicero. Jeho rámcem je náhodné přenocování katolického kněze u bratrského sedláka. Večer pak u stolu pochopitelně dojde na téma náboženství. Kněz se brání veřejné polemice: „Však nezdá se mi za slušné, abychom v tomto místě při přítomnosti tak mnohého lidu domácího i přespolního (…) o tak veliké věci spolu rozmlouvati měli…“ a chce se raději s hospodářem sám sejít v nějakém pokojíku. Ačkoli nakonec dojde podle očekávání k obrácení bratra na katolickou víru, nese se celý spis v duchu korektní rozmluvy. Preciznost a podloženost argumentace, vycházející ve velké míře z vlastních bratrských knih, vyvolala na straně jednoty rozruch – bylo zřejmé, že se objevil protivník jen těžko srovnatelný s předchozími. Bratrská anonymní odpověď neměla sílu řádného protiargumentu. Šturm ji přetiskl spolu se svou odpovědí v knize Krátké ozvání doktora Václava Šturma proti kratičkému ohlášení Jednoty valdenské roku 1584. Podnítil tak oboustrannou sérii polemických děl, na nichž se podíleli i další lidé z jeho okruhu. Šturm proto přikročil k dalšímu ráznému výpadu. Aby se zbavil obviňování z překrucování a falšování bratrských spisů, jež sloužila jednotě při nedostatku jiných argumentů, vzal si za jediné východisko velký bratrský Kancionál z roku 1576, chloubu bratrského písemnictví 16. století. Roku 1588 vyšlo Šturmovo Rozsouzení a bedlivé uvážení Velikého Kancionálu. Jezuitský polemik tu formou výkladu vypočítává bratrské bludy a staví proti nim jako alternativu pravé katolické učení. V závěru kritizuje samotné zneužívání písní, a to především starých, původně katolických, k náboženskému obluzování lidí. Na bratrskou odpověď, nepostihující však v plné míře Šturmovy argumenty a stylizovanou opět ne příliš přesvědčivě jako shovívavé napomenutí příliš horlivého jezuity, následoval poslední Šturmův spis Odpověď slušná a důvodná na (…) Obranu Kancionálu, z roku 1590.
Máme-li shrnout a zhodnotit literární dílo Václava Šturma, je nezbytné pochopit onen výrazný zlom, který v nejen českém duchovním klimatu 2. poloviny 16. století nastal. Česká společnost žijící v podstatě v náboženském chaosu prolínání prvků katolických, utrakvistických, luteránských a jiných je náhle konfrontována s jednoznačně vyhraněným, zcela promyšleným, podloženým a suverénním postojem jezuitského autora, který s klidnou a důraznou vytrvalostí rozbíjí jeden argument protivné strany za druhým. Síla a přesvědčivost tohoto vystoupení je pars pro toto celého raného působení jezuitského řádu. A navíc – polemický jazyk, kterým byla od počátku příznačně čeština, objevuje nové výrazové prostředky, v pokleslejších polemických podobách Šturmových současníků se pak rozbíhá do předzvěstí oné pověstné barokní košatosti. Šturm mimo to evidentně spolupracuje s domácími katolickými autory, někteří badatelé dokonce uvažují o jeho jakési literární družině. To vše dělá z Václava Šturma podstatnou postavu nejen jezuitského působení v Čechách, ale také domácího duchovního a kulturního života.
Autor je bohemista a komparatista.