Když byla roku 1420 vyhlášena křížová výprava proti Čechám, ocitl se náš národ v očích Evropy na stejné straně s pohany a nejhoršími heretiky – těžko si ve středověkém světě představit horší statut, zvláště byly-li Čechy ještě před padesáti lety sídlem císaře, jakým byl Karel IV. Dá se říci, že od té doby bude „návrat do Evropy“ podstatným leitmotivem českého duchovního a intelektuálního snažení, které svým způsobem vyvrcholí na Bílé hoře.
První příležitostí byl Basilejský sněm – české vystoupení na něm však bylo spíše demonstrací nejednotnosti a zmatenosti českého poselství. Husitské války, zakončené v podstatě občanskou válkou mezi radikálními křídly a umírněnou stranou podobojí, ukázaly na nutnost domácího vypořádání se s rozštěpením dědictví Jana Husa. Zbytek 15. století tak byl ve znamení konsolidace utrakvistické společnosti, jejího poměru ke katolické straně a formulování domácí teologie, krystalizující v polemickém sporu s jednotou bratrskou jakožto plodem radikálního, „levého“ křídla husitství. První polovina 16. století, spojená s Lutherovým přihlášením se k české reformaci a Janu Husovi, znovu rozhrnula oponu mezi Evropou a námi. Nastal „boj o Čechy“ – o to, přikloní-li se k luteránství, či vrátí-li se ke katolicismu. Právě v tomto klimatu se objevilo dílo formulující specifický smysl českých dějin, vlastní interpretaci domácí historie – Kronika česká utrakvistického teologa Bohuslava Bílejovského.
Bohuslav Bílejovský (asi 1480–1555), vnuk Jana Sykory z Hlučína, rodák z Malína, byl vysvěcen na kněze strany podobojí v Itálii (asi v Benátkách), působil v Kutné Hoře, Čáslavi, Mělníku, Praze. Roku 1534 byl zvolen členem konzistoře podobojí, roku 1537 pak vyšla v Norimberku jeho Kronika česká, dnes dochovaná v jediném exempláři v Národní knihovně. Minimální zájem o tuto knihu dnes vychází ze dvou základních nepochopení – především ze žánrové škatulky, do které bylo dílo zasunuto. Ačkoli nese v titulu výraz „kronika“, nejedná se o kroniku v moderním pojetí. Nároky pozitivistické vědy na pravdu a historický fakt tu narážejí (podobně jako později u Václava Hájka) na odlišné chápání díla v dobovém kontextu. Kronika česká Bohuslava Bílejovského je totiž především velkou apologií přijímání podobojí v Čechách a historicky-legitimizující polemikou s jednotou bratrskou. Historické argumenty tu jsou podřízeny obecnější koncepci, aniž by ale bylo možné knihu nařknout z falešnosti, jak se ovšem stalo. Druhým důvodem nezájmu o dílo je jeho prokatolické smýšlení, resp. Bílejovského historickou koncepci, která byla pro akademiky 19. a 20. století málo reformační. Byla pro ně zkrátka důkazem toho, že utrakvismus byla slepá a neústrojná fáze dějin, zadrhlá na půli cesty od zpátečnického katolicismu k progresivnímu protestantství (ústícímu v humanistickém ateismu). O čem že tedy Kronika česká vlastně je?
Popudem k napsání díla byla suplika strany podjednou, čtená na sněmu podobojí „v neděli na den sv. Bartoloměje“ roku 1531, stěžující si na to, že utrakvisté zabírají katolické kostely. Bílejovský na tuto stížnost svou kronikou odpovídá, část textu má formálně skutečně podobu dopisu, a ukazuje historickou legitimitu přijímání pod obojí způsobou jakožto kontinuálního od počátků křesťanství až po současnost. V této perspektivě je naopak katolické učení o přijímání podjednou novodobým výmyslem bez historického opodstatnění. Bílejovský vychází z i tehdy známého faktu přijímání podobojí v rané církvi a nachází tento zvyk i v základech českého křesťanství. Přijímání podobojí je u něj potvrzováno českými zemskými patrony – sv. Cyrilem a Metodějem, Václavem, Ludmilou (kalich, ze kterého přijímala v předvečer své mučednické smrti, byl chován v Mělníku a sám Bílejovský s ním sloužil mši), Vojtěchem, Prokopem. Přijímal tak i Karel IV., Jan Milíč z Kroměříže, Bílejovský zmiňuje dokonce jednoho opata zbraslavského kláštera. Praktika byla sice od dob papeže Innocence III. (poč. 13. století) opouštěna, avšak nelegitimně a rozhodně ne všude. Podobojí bylo zároveň spojeno s českým jazykem jakožto jazykem liturgie (autor vzpomíná starodávnou píseň Hospodine pomiluj ny). V Bílejovského koncepci jsou to Němci, kteří šíří podjednou, a tím i latinu a němčinu. Tento nešvar podle něj vrcholí za Karla IV., především za asistence arcibiskupa Arnošta z Pardubic (do té doby je ale podobojí běžné).
Faktem je, že se Bílejovský téměř všude mýlí. Podstatnější však je, v čem jeho historická argumentace vrcholí – v jistotě, že „my Čechové podobojí jsme praví Římané“. Tato až mesiánská představa Čech jako strážce pravé římskokatolické tradice odráží výrazné sebevědomí, které panovalo mezi utrakvistickými intelektuály první poloviny 16. století; nebylo útočné a zároveň ani násilné. Bílejovský na mnoha místech poukazuje na mírnost a mírumilovnost českých podobojí. Tu staví do protikladu k stoupencům radikálního husitství, u kterých jde odmítnutí svátosti eucharistie (pro Bílejovského nepřijatelné) ruku v ruce s krutostí a hrubostí. Bílejovský opovrhuje husitskými hordami stejně jako pozdější katoličtí polemikové, 2. a 3. část Kroniky české je proto vysvětlením jejich přítomnosti v Čechách („o nakažení kacířstvem utěšené církve české“) a ostrou teologickou a historickou polemikou s nimi.
Bílejovského dílo vede k jasnému rozlišení mezi českými náboženskými hnutími a k rehabilitaci specificky českého, ale pro Evropu a univerzální, tj. katolickou církev teoreticky přijatelného utrakvismu. Vytváří tak specifický a originální koncept smyslu českých dějin, který by neměl zůstat, jak tomu bylo dosud, opomíjen.
Autor je bohemista a komparatista.