Nejnevygooglovatelnější

Internetové diskuse, twitter a blogy se koncem minulého roku začaly plnit příspěvky kladoucími otázku: Co to je witch house? Takovéhle dotazy nejsou ničím novým – na internetu se v posledních letech objevují takřka neustále, pouze se každý půlrok vztahují k jinému žánru. Tentokrát se pozornost obrátila k hudbě, jež v sobě propojuje temné syntetické plochy (které rozostřeností připomínají zlé dvojče současných hauntologií, viz A2 č. 12/2010) s hypnotickou vleklostí chopped & screwed (techniky remixování hip hopu založené na razantním zpomalení, snížení tónů a opakování velmi krátkých úseků skladby). Okolo tohoto žánrového těžiště se však vyskytuje mnoho skladeb, jejichž zvuk tvoří širší stylové spektrum. Dá se narazit na coververzi Lil’ Wayneova hitu Lollipop hranou na rozladěný klavír, takřka taneční remix Röyksopp nebo na skladby označované za takzvaný ghost drone (specifické remixy, v nichž se zpod povrchu tvořeného horečnatými digitálními hluky vynořují ozvěny původní skladby). Už tato stylová pestrost dává znát, že před námi leží něco víc než jen další přechodný trend.

Tvoje zvláštní jména

Jedna z prvních věcí, která člověka při objevování witch housu udeří do očí, je charakteristický systém pojmenovávání. Názvy projektů a skladeb jsou většinou tvořeny chaoticky uspořádanými písmeny a znaky. Někdy se z této změti vynořují náznaky slov, jindy zase jen geometrické tvary a ornamenty. Klíč k rozluštění tohoto tajného písma však není nikde k nalezení. Analogii této skrytosti lze nalézt v hudbě samotné – ve vztahu textů a vokálů. Vokální stopy jsou často modulovány do takové míry, že jejich obsah je nedekóvatelný. Zůstává tak čistě zvukový dojem z hlasů, ve kterém se občas ozývají útržky slov.

Pokud je výjimečně textům rozumět, vyjde najevo, že jsou to krátké, donekonečna opakované slogany, připomínající inkantace čarodějných formulí, jejichž smysl leží beztak až za konkrétními slovy. Jazyk witch housu je tedy na všech frontách dokonale zašifrován a posluchač se musí smířit s tím, že ono tajemství za ním skryté nebude nikdy odhaleno. Okultistická uzavřenost vyplývající z této zašifrovanosti je jedním z hlavních prostředků, kterým se witch house brání před definováním a následným zastydnutím.

V mytologii witch housu hraje zásadní úlohu černý trojúhelník (▲). Není tomu tak z důvodu symbolických významů. Za častým objevováním tohoto znaku v názvech leží prozaický důvod: Google a většina dalších vyhledávácích serverů ho není schopná zpracovat. Tato takřka magická schopnost dodává černému trojúhelníku sílu, kterou witch house proměnil v zbraň. Díky němu se mnozí hudebníci tohoto žánru stali nevygooglovatelnými. Abyste se dostali na jejich internetové stránky, musíte znát přesnou adresu; jako kdyby to bylo tajné heslo či zaklínadlo, které vás opravňuje vstoupit do komnat pouze pro zasvěcené. Witch house se tím zahaluje do další vrstvy okultismu a navíc boří zaběhlé postupy, na které jsou posluchači internetové generace zvyklí. Proti těmto postupům staví své rituály, které vyžadují větší pozornost i tvůrčí přístup, a připomínají tak spíše hru než rutinní vyhledávání.

Nedefinujte mě

Poslední významnou vrstvou mystického oparu witch housu jsou opředeni hudebníci sami. O jejich životech neexistuje příliš informací. Rozhovorů je málo, často jsou evidentně vedeny přes internetové chaty nebo podobné formy komunikace a jsou podobně informačně vyprázdněné jako nesrozumitelné „texty“ skladeb. Posluchač se sice dozví, že členové skupiny Salem sbírají plovoucí kameny, jezdecké sochy a květiny, ale o hudbě samé a jejím pozadí často nepadne ani slovo. Fotografie přiložené k rozhovorům (existují­li vůbec nějaké) také nemají velkou informační hodnotu, mnohdy vypadají jako pořízené dvojitou expozicí, na porouchaný fotoaparát či film nebo jsou dokonce digitálně vadné. Ani videoklipy ke skladbám příliš nenapovědí; rozhodně nezobrazují hrající muzikanty. Jsou to kolážovité proudy asociací, hýřící mystickými symboly (pochopitelně s neznámým významem), útržky vypůjčenými ze starých hororů a abstrakcemi připomínajícími chybovost fotografií u rozhovorů. Dohromady s kódovitým jazykem dotvářejí tyto podivné mimohudební prvky obraz witchhousových hudebníků do podoby v síti žijících nepolapitelných duchů.

Tajnůstkářství witch housu bychom bezpochyby mohli vykládat jako snahu oddálit nevyhnutelné definování stylu, aby se prodloužila jeho životnost. Možná to zpočátku opravdu byl hlavní důvod a mnohá nová witchhousová uskupení, známá kouzlem čirého okultismu, u něj bezmyšlenkovitě setrvávají. Vysvětlovat takto celý žánr by však bylo zplošťující. Uvědomme si, jakým způsobem witch house využívá internetu. Nespokojuje se s užitím jako prostředkem pro šíření informací, nýbrž v sobě tematizuje internet jako takový. Zabydluje doposud neosobní prostory počítačového světa hříčkami, čerpajícími z principů sítě. Díky tomu přestává být okultismus witchhousových hudebníků samoúčelný. Za ovládnutí království jedniček a nul si status mágů vyvolávajících elektronické duchy naprosto zaslouží.

Autor je hudební publicista.