smrt raveu

Třinácté číslo Ádvojky je pochmurné. Nejde jen o to, že hlavním tématem je smrt raveové subkultury, která byla označována jako druhé léto lásky. Jde především o trojici společenských textů tvořících druhý tematický blok reagující na aktuální vzlínání spodních proudů české xenofobie. Z té se pomalu stává celospolečenská norma, nad níž už se prakticky nikdo nepozastavuje. Básník píše rasistické pamflety na literární server sloužící k prezentaci české literatury v zahraničí, spisovatel v levicovém týdeníku volá po vysídlení „nepřizpůsobivých“ a politici za pomoci hygienických metafor volají po očistě a konečných řešeních. Ale vraťme se raději k hudbě. Britský zákon o trestním soudnictví a veřejném pořádku, který v polovině devadesátých let ukončil období raveových free parties, definoval žánr jako „hudbu obsahující zvuky vyznačující se zcela či převážně emisí posloupnosti repetitivních úderů“. Šlo ovšem o víc. Tato subkultura, zaplňující od konce osmdesátých let prostor, který se mocenské elity thatcherovské Británie snažily potlačit, je sice mrtvá, v ozvucích ale doznívá dodnes. Nad její mrtvolou nemá smysl truchlit, každá subkultura po čase ztrácí svoji platnost. Ovšem v době, které podobně masová scéna s vizí do široka otevřeného svobodného prostoru palčivě schází, tyto ozvuky znějí melancholicky a inspirativně zároveň.