O mainstreamizaci rasistických názorů ve společnosti se varovně píše od událostí ve Šluknově v roce 2011. Mnohé reakce na nedávné násilné napadení manželského páru v severočeském Duchcově potvrzují, že tyto obavy nebyly liché. Naléhavá otázka zní, co bude následovat.
Tématem jednoho z méně známých filmů Ingmara Bergmana – jde o snímek Hadí vejce z roku 1977 – je vznik nacismu. Film se odehrává ve dvacátých letech v Německu a sleduje, jak se z pomyslného vejce pomalu klube monstrum. Vše probíhá krok za krokem. Životní nejistota vyvolává frustraci a v lidech, kteří navzdory strachu z budoucnosti pokračují v každodenní rutině, probouzí kolektivní sadismus. Někteří tuší, že dochází ke změnám. Na konci filmu zaznívá názor, že společnost byla až příliš benevolentní, byla založená na neúměrně romantických představách, které musejí být nahrazeny něčím realističtějším, přísnějším. A že něco takového za pár let přijde… Sledujeme-li reakce na nedávné události v severočeském Duchcově, najdeme jisté podobnosti. Přinejmenším se totiž zdá, že také dnešní česká společnost se posunula o krok dál – konkrétně v sílícím rasistickém konsensu, hlasitém mediálním pokřiku, ale i mlčení těch, kteří obvykle protestují.
Jakýmkoli způsobem
Například četba Literárních novin z 6. června vyvolává dojem, jako by se člověk vrátil zpět v čase. Autor článku Nedaleko Duchcovského viaduktu byl ovšem současný, s nikým se nepáral a čtenářům jednoduše vysvětlil, v čem je problém: „Menšina ovládá většinu – toť demokracie pačesky! Budeme stále diskutovat, budeme obhajovat nepřizpůsobivé mameluky… I trpělivost má své meze, a pokud jste u nás nešťastní, odstěhujte se za lepším.“ A tak dále a tak podobně. Nic moc nového, až na to, že se takový text objevil tam, kde bychom jej nejspíše nečekali. Zdá se, že Literární noviny usoudily, že je čas dát prostor „osvěžujícím názorům“ a zahájit boj se zhoubnou politickou korektností i v posledních bublinách českého mediálního rybníku.
Časopis Týden z 3. června zase přispěl svou trochou do mlýna lákavou obálkou s rafinovaným titulkem „Rasismus naruby. Byl útok v Duchcově pouze začátkem?“. Pokud by někdo váhal se správnou odpovědí, napoví mu senátor Jaroslav Doubrava, který se rasistických výroků o Romech evidentně nebojí a v Parlamentních listech prohlašuje: „Oni to mají v krvi a budou krást a dělat bordel, ať se děje cokoliv! (…) Kam až budeme ustupovat menšině, která v republice čítá asi 300 tisíc lidí a dokáže zahnat do kouta zbývajících deset milionů?“ Tato ohromující přesilovka nenechala chladným ani Víta Bártu, jenž si odskočil z politického hřbitova a připomněl se nápadem v podobě zákona, který by při ochraně obydlí umožnil „zastavit vetřelce jakýmkoli způsobem“.
Opravdu těžko říct, kdo z veřejných činitelů zašel nejdál. Možná, že občanskodemokratický senátor Jaroslav Zeman: „Všechny je živíme, ale že nás za to ještě začnou mlátit, tak to už je fakt silné kafe.“ I on má řešení, tentokrát v podobě omezení příspěvků na bydlení: „Ano, zastropovat. Ale i pět tisíc je moc. Tak ať bydlí na ubytovnách, když nechodí do práce. Každý by asi chtěl mít vilu, ale když si na ni nevydělám, tak ji holt nemám.“ Ano, na vilu se totiž vydělává jinak – třeba díky ubytovnám s předraženým nájmem. Pak se na státních příspěvcích obohatí lichvářské mafie a spřátelená politická honorace. Nicméně i tak mohou vypadat dnešní představy o lepším světě.
Tichý souhlas
Naše společnost je bohužel zvyklá, že se o těchto tématech příliš nemluví v souvislosti s krizí, ničením veřejné sféry nebo ztrátou společenské solidarity. Fašizující výroky navíc u zmíněných politiků bohužel nepřekvapí. Trochu zarážející je ale něco jiného: převažující mlčení ostatních. Kde jsou liberálové odsuzující xenofobii? Čím to, že neslyšíme jednoznačné odsouzení rasistické špíny, která zaplavuje veřejný prostor? Skoro nikdo nezpochybňuje „řešení“ v podobě opakovaného volání po represích, výzvách k očistě nebo dokonce vystěhovávání Romů z republiky. Kde je kulturní fronta, která by nyní mohla dokázat, že její nedávná masivní podpora „slušného“ prezidentského kandidáta vycházela z konzistnějšího názorového postoje?
Navenek vidíme, jak ztracenou společenskou solidaritu nahrazuje etnická pospolitost. Lidé se vymezují proti Romům jako zástupným nepřátelům a odmítají je brát jako někoho, s kým jsou na jedné lodi. Zvláště zřetelné je to v době, kdy péče o to, aby chudina žila v přiměřeně lidských podmínkách, není na pořadu dne. Nezdůrazňuje se přitom, že sociální dávky udržují jen tenkou hranici mezi jakýms takýms životem a pádem na úplné dno. Místo toho se mluví o „povalečích“, kteří žijí na útraty pracujících daňových poplatníků. Mlčící liberální elity by v této situaci musely najít odvahu a být o něco kritičtější. Musely by začít mluvit o problémech v širších souvislostech a možná vzít víc v potaz účinky tržních sil. Jak se ale zdá, nejsou toho schopny. Mlčení přechází v tichý souhlas, a ten otevírá pole nezakryté represi.
Nulová tolerance
Co nás zřejmě čeká v blízké budoucnosti, lze nejlépe ukázat právě na Duchcově, tedy městě, které není jedinečné a mezi těmi, jež řeší existenci vyloučených lokalit, nepatří k nejproblematičtějším. Sledování videa duchcovského útoku každopádně přivedlo desetitisíce lidí na síti k volání po rázném řešení. Místní vyjádřili svůj postoj jasně už na demonstraci, kterou pořádal člověk, jenž se nechal slyšet, že Romy je třeba vyvraždit. Individuální teorie o Romech, kteří údajně rozbíjejí jinak soudržnou společnost, se stávají kolektivním přesvědčením a zobecnělou subjektivní zkušenost symbolizuje jeden obrazový záznam, v němž se našli všichni bez rozdílu.
Široká společenská shoda nutně určuje politickou objednávku, která se v první řadě projevuje lokálně. Jak známo, v Duchcově radnice na doporučení Agentury pro sociální začleňování, kterou sama v roce 2010 požádala o spolupráci, nijak nereagovala. Chuť hledat společně řešení se vypařila v okamžiku, kdy vládní Agentura poukázala na skutečnost, že chystanou privatizaci části bytového fondu lze označit za diskriminační. Nic nového pod sluncem, stejný příběh dobře známe i z jiných měst, kde „podnikání v oboru černého zlata“ umožnila právě i privatizace bytového fondu. V současnosti v Duchcově s Romy pracuje jedna nevládní organizace a jedna terénní pracovnice města. Pokud vedení města v minulosti projevilo nikdy nerealizovanou snahu o inkluzivní politiku, dnes nalézá konsenzus s rozhořčenými místními. Je tedy velice pravděpodobné, že stejně jako v případě Šluknova bude k nápravě věcí povolán sociální demokrat Martin Klika, radní ústeckého kraje, zodpovědný za sociální otázky. Ten se podle rozšířeného názoru v podobné roli osvědčil už jako šéf strážníků v Litvínově, kde proslul svým programem Nulové tolerance. A není tajemstvím, že právě v tomto programu se shlédla vedení mnohých měst.
Samo sousloví „nulová tolerance“ se zdá být protismyslné a v podstatě by šlo shrnout slovem šikana. Také výraz „monitoring“ zase v řeči represe znamená přinejmenším kontrolu. Namísto inkluze jde prostě o to se Romů zbavit. Dosáhnout toho lze třeba tím, že městská policie bude zjišťovat totožnost u „vybraných“ majitelů vozidel a bude prověřovat, zda majitel vozidla nepobírá dávky. Auto totiž nekoresponduje s obecnou představou o hmotné nouzi. Co na tom, že se dá koupit za pár tisíc. V Litvínově svého času takzvané nepřizpůsobivé obyvatele nenechala policie ani spát a dluhy vybírali policisté s exekutory přímo na ulici. Součinnost policie, úřadu práce, hygieniků, stavebního odboru a sociálního odboru má přitom jediný skutečný význam – přestat vyplácet sociální dávky, a tak vyjít vstříc obecně rozšířenému předsudku o romských parazitech. V programu očištění od „problémových obyvatel“ pak nemůže chybět ani „dohledová služba“, svérázná obdoba asistentů prevence kriminality, která nápadně připomíná domobranu. Veřejně prospěšné práce se zase mají nabízet těm, u nichž lze předpokládat, že zklamou a následně přijdou o podporu.
Pro individuální, natož komunitní sociální práci není vhodná doba. Praxe se tu vměstnává do předem vytvořeného obrazu o genetické předurčenosti, nepřizpůsobivosti a končí v čarovném kruhu vzájemně se potvrzujících předsudků a represivních opatření. Pokud je sociální vyloučení na veřejnosti nahlíženo převážně jako otázka „zákona a pořádku“, nevěstí to nic dobrého. Přidáme-li k tomu mlčení elit a jejich neschopnost nahlédnout dnešní problémy jako příležitost pro kritiku tržních sil, je pravděpodobné, že monstrum se opravdu brzy vyklube.