Pseudounderground

František Stárek, řečený Čuňas, vysvětluje dnešním teenagerům, jak funguje psací stroj: „Já vím, že v dobách komputerů jsou vám trošku směšný tyhlety mašinky, který uměly jen to, že když se do nich mechanicky ťukne, tak se zvedne taková packa a obtiskne jedno písmenko.“ V následujícím záběru ho vidíme, jak projíždí v dodávce idylickou českou krajinou a do kamery říká, že si připadá jako Buffalo Bill, který na stará kolena jezdil po Spojených státech s cirkusem a hrál Buffalo Billa. Řeč je o úvodním dílu dokumentárního cyklu České televize Fenomén underground, jehož cílem bylo co nejkomplexněji zmapovat historii podzemní kultury v Československu a pod nímž jsou jako tvůrci podepsáni Břetislav Rychlík, Jiří Fiedor a právě František Stárek. Díl je pojmenován podle facebookové komunity zaměřené na takzvaně undergroundové aktivity: Underground is life.

Renesance undergroundové kultury?

Aby nedošlo k omylu: underground, jenž vykrystalizoval zkraje sedmdesátých let a během normalizace byl společně s Chartou 77 hlavním hnutím odporu vůči československému totalitnímu režimu, si bezpochyby zaslouží, aby se o něm psalo, točily se dokumenty a bylo o něm přednášeno; zaslouží si uznání a úctu. Ovšem také adekvátní kritické zhodnocení. A tady se dostáváme k bolestivému místu nejen cyklu Fenomén underground, ale i dalších interpretací. Československý underground si totiž také zaslouží určitý stupeň ochrany, a to jak před těmi, kteří by chtěli jeho význam účelově snižovat, tak i před tím, co bychom v odkazu na Blumfeldův dvoudílný esej Kanárek chcíp, ať žije kanárek! (Vokno č. 18 a 19/1990) mohli nazvat postundergroundem. Jinými slovy: Buffalo Billa je třeba chránit i před Buffalo Billem.

První díl Fenoménu underground odhaluje nebezpečí, před nímž by bylo záhodno předrevoluční podzemní kulturu uchránit, v jasných obrysech. Jeho cílem je ukázat, že ač se změnil politický režim, underground tu stále existuje jako plnohodnotné, živoucí a potřebné hnutí, a dokonce se snaží naznačit, že zůstává stejný (na důkaz k tomu hrají voskové figuríny převlečené za Plastiky). „Underground je vnitřní pocit člověka a je jedno, jestli ho máš za socialismu nebo za kapitalismu,“ říká do kamery Vladimír Drápal z vydavatelství Guerilla Records, zatímco Stárek na pódiu křtí nové číslo Voknovin a vyhlašuje „renesanci českýho undergroundu“. V čem podle dokumentu podzemní kultura spočívá? „Já si myslím, že je to hlavně o tý pohodě,“ prohlašuje nakladatel Lubor Maťa a kamera snímá uvolněnou atmosféru festivalu Magorovo Vydří, aby bylo všem jasné, jak ona pohoda v reálu vypadá: slunce, pivo, bigbít. Drápal ke své definici undergroundu ještě dodává: „Máš v sobě touhu po svobodě a chceš se stýkat s lidma, který ti jsou blízký, a ne s čurákama. Takže v tom je ten underground – že se obklopuješ lidma, který ti maj co říct a který ti maj co dát.“ Všichni, kteří až doposud trávili svůj čas s čurákama a netušili, že by to mohlo jít i jinak, teď musí uznat, že na této filosofii opravdu něco je…

Jako ryby ve vodě

Režisér dílu Václav Křístek se ale vytasil s ještě těžším kalibrem: ukázal totiž čerstvou krev, bez níž by pochopitelně žádná renesance nebyla možná. Slyšíme kapelu Von Plastic Factory, která zní jako bůhvíkolikátý odvar z undergroundové hudby sedmdesátých let, nebo formaci All Tomorrow’s Parties Band, rozvíjející odkaz druhé kultury tím, že podobně jako Plastic People of the ­Universe před více než čtyřiceti lety hraje písničky od Velvet Underground. Most spojující generace symbolizuje fialová deka, pod níž leží Čuňas a jeho o třiatřicet let mladší přítelkyně Evelína Brozmanová, jinak šéfredaktorka Voknovin, které byly, jak sama říká, obnoveny především proto, že starší máničky většinou moc nechodí na internet. V undergroundu se podle Stárkových slov nikdy nedělal rozdíl mezi starými a mladými, a právě to byla záruka kontinuity a současně permanentní obrody.

Jakou má tato kontinuita dnes podobu, ilustrují rozhovory s muzikanty: „My jsme měli rádi tu muziku a na tu muziku je nabalená nějaká kultura a nějaký lidi a ty lidi nám jsou v zásadě sympatický. A ta kultura, která s touhle muzikou byla spojená, nám je sympatická. A pak jsme zjistili, že má nějakej odkaz, a k tomu odkazu se hlásíme.“ „Underground jako takovej není o tom, jestli někdo hraje skvěle nebo nehraje skvěle, je to o tom, že se lidi rádi potkávaj.“ „Teď už se smí všechno, takže vlastně to není underground, protože to už není to zakázaný.“ „Ta skupina lidí je o tom, že máme nějaký podobný hodnoty, ty hodnoty mimo jiné v sobě mají ten moment, že se nám nezdá dobrý, že když měl někdo jinej názor, tak za to osm let seděl nebo že ho buzerovala policie. Prostě se nám furt zdá, že to není dobrý a že je dobrý říct, že to nebylo dobrý.“ „Nám je v tom příjemně. Fakt je nám příjemně třeba s o generaci staršíma lidma z tý doby, tam se cejtíme jako ryby ve vodě.“ A aby toho nebylo málo, ke slovu se dostane i mladá organizátorka „ilegálních“ akcí („tajných“ oslav ­narozenin, na kterých hrají zasloužilé androšské kapely), jíž podle vlastních slov hrozí, že ji „třeba někdo napráská“.

Je to dokonalá symbióza: staré máničky potřebují předat pochodeň dál, mladým máničkám zase chybějí zkušenosti z těžkých dob, jež jim mohou jejich o jednu až dvě generace starší vzory zprostředkovat. Staří si libují, že undergroundová kultura oslovuje i ty, kteří „nezažili bolševika“, zatímco mladí by si přáli narodit se o třicet nebo čtyřicet let dřív. Na odkazu minulosti, která byla dobou nejistoty, každodenního zápasu a zničených životů, je postaveno soužití, jehož mechanismus funguje tak hladce a spolehlivě, že vlastně vůbec není potřeba vznášet žádné znepokojivé otázky týkající se přítomnosti. Existuje sice jakýsi abstraktní main­­stream, ale ten se rozléhá vně hranic postundergroundové enklávy, takže vůbec není třeba zabývat se jeho povahou ani se vůči němu aktivně vymezovat. Jak říká jeden z hudebníků: „Na druhou stranu bych nechtěl zatracovat ty lidi, co dělaj mainstream, protože si nemyslím, že bych byl lepší nebo to dělal líp. Prostě to dělaj po svým a my to děláme taky po svým.“

Syndrom vítězství

Když Blumfeld v roce 1990 ve výše zmíněném eseji, reflektujícím pozici undergroundu po pádu totalitního režimu, hledal možnosti, jak jeho historickou zkušenost – „zázrak neadaptability“ – přenést do nového kulturně­společenského kontextu, aby i nadále zůstal „špatným svědomím“ společnosti, nemohl se vyhnout momentu, který je paradoxní pro jakékoli podvratné hnutí: skutečnosti, že se underground najednou ocitl na straně vítězů. Z pětadvacetiletého odstupu se zdá, že se s tímto obratem nedokázal vyrovnat a stále, navzdory proklamované opozici vůči mainstreamu, trpí syndromem vítězství.

Nejde jen o to, že přirozeně nelze stát jednou nohou v undergroundu a druhou v Bezpečnostní informační službě, v parlamentu, ve vládě nebo dokonce na Hradě. Projevuje se to i ve zdánlivě nevinných souvislostech. Když je Vladimír Drápal tázán, podle jakého kritéria si vybírá nahrávky k vydání, přiznává, že se mu musí v první řadě líbit a také musí mít „texty o něčem“. Potud vše v pořádku. Problém nastává v okamžiku, kdy se ho Křístek zeptá, zda si myslí, že ho život v undergroundu naučil rozeznávat kvalitu. „Já si myslím, že jo. Když jsem se stal součástí undergroundu, tak to bylo velice nebezpečný a touha po kvalitě nebo po tom, co tě oslovuje, prostě stála za riziko.“ Jinými slovy říká, že se řídí pouze svým vkusem, tedy subjektivním hlediskem, kterému však odvaha projevená za totality dodává obecnější platnost. Co jiného tu nenápadně promlouvá než autorita vítěze? Je to příklad mentality, jež se v souvislosti s undergroundem projevuje opakovaně: minulé zásluhy se stávají nezpochybnitelnou garancí veškerého dalšího konání a lze je jako argument použít proti jakémukoli zpochybňování či kritice, ať už jde o kulturní či společensko­politické otázky.

Ve stejné době, kdy Blumfeld ­promýšlel porevoluční undergroundovou ­identitu, Mi­­rek Vodrážka v eseji Umění pro­hry a invalidní kultura (Vokno č. 18 a 19/1990) formu­loval radikální koncepci nového undergroundu, který podrývá i sám sebe: „Je třeba v duchu stepního vlka provést ‚sebevraždu‘ a zabít své vítězné ‚já‘, jehož si každý měšťák cení ze všeho nejvíc. (…) Všechny invalidní subkultury jako by chtěly říct jednu zásadní věc: jestliže lidstvo nedokáže pro­hrát, zničí se vlastním úspěšným vítězstvím.“ Při pohledu na současnou situaci nezbývá než konstatovat, že tyto myšlenky nepadly na úrodnou půdu. Řečeno jazykem undergroundu: kanárek chcíp. Reálný postunderground dneška si libuje především ve vzpomínání, dokumentační a archivační činnosti, edukaci, organizování výročních setkání, vztyčování pomníků a udržování idyly a využívá k tomu všechny mocenské nástroje, které má díky svému vítězství před pětadvaceti lety k dispozici. Potřeba neustále připomínat minulost bývá většinou obhajována jako služba budoucnosti. Přehlížení přítomnosti však může vést k tomu, že budoucnost přijde v tak zoufalé podobě, že ji ani potenciální Nádraží Ivana M. Jirouse nezachrání.