Když na přelomu tisíciletí vyšel román Intet (Nic, 2000), young adult dystopie dánské spisovateky Janne Tellerové, rozpoutala se bouřlivá diskuse. Ta nevypovídala jen o různorodosti názorů přijetí či odmítnutí této odvážné knihy, ale vedla také k reflexi normativních očekávání, se kterými současná obec čtenářů a odborníků díla pro děti a mládež konfrontuje. Próza Nic byla dánskými úřady opakovaně napadána a dokonce doporučena ke stažení ze školní výuky, ale již rok po jejím vydání ji dánské ministerstvo kultury ocenilo jako nejlepší dětskou knihu roku.

Čtení o smrti

Tento případ výstižně ukazuje, že kanonizace dětské a young adult literatury ve 21. století je sociálním fenoménem, že jde vlastně o souběžně probíhající procesy kanonizace, které jsou ovlivněny různorodostí čtenářských publik, a že tato pluralita je inherentně konfliktní. Dočasné nebo dílčí konsensy v hodnocení literárních děl samozřejmě vznikají, ale vzhledem k tomu, že pluralita názorů, zájmů, životních způsobů a mocenských dispozic přesahuje hranice někdejších společenských rozdílů, nelze očekávat, že se všichni účastníci diskuse shodnou na jediném kánonu. I když dnes už většinou není otázkou, jestli náročná, dosud tabuizovaná témata a experimentující formy vyjadřování patří do knih pro děti a mládež, subkulturální kánony se vytvářejí podle variability možných odpovědí na to, zda například dané dílo odpovídá umělecké kvalitě, případně preferované pedagogické funkci, či zda je boření obsahových a formálních tabu otevíráním nových obzorů, anebo jen samoúčelným literárním gestem či nepřesvědčivou snahou o originalitu.

Stanovisko „o všem lze hovořit, všechno lze nechat promlouvat“ se přitom jako jakýsi literární manifest nevztahuje pouze na young adult literaturu, ale třeba i na obrázkové knihy pro předškolní děti. Belgická ilustrátorka a spisovatelka Kitty Crowtherová v Návštěvě malé smrti (2004, česky 2013) zprostředkovává významy konce života dobře konstruovaným vyprávěním. Jedinečnost jejího příběhu spočívá v tom, že se vciťuje do antropomorfizované postavy smrti a ukazuje tak, že nepřináší nutně zlo a zkázu, ale také podává pomocnou ruku a vysvobozuje. Citlivou, laskavou a způsobnou postavičku v černém hávu s kosou nahlíží z hlediska jejího vlastního prožitku: smutku. Smrt navzdory svým dobrým záměrům totiž způsobuje strach a úzkost. Jednoho dne naštěstí potká holčičku, která má z jejího příchodu radost. Crowtherová cizeluje různé mytologické světy, aby mohla vyprávět svůj nábožensky synkretický, přesto však přesvědčivý příběh o konci života a přechodu do posmrtné říše starostlivosti, lehkosti, hravosti a láskyplnosti.

Převýchova knihožroutů

Témata dětských knih ovšem nemusí být vždy choulostivá či náročná (válka, týrání, rozvody, nemoc, smrt), významová mnohovrstevnatost jejich uchopení nicméně odkazuje na metaúroveň vyprávění, jež oslovuje i dospělého čtenáře. Dětská kniha se tak stává prostorem komunikace mezi dospělými a dětmi, ale také místem komunikace dospělých o „dětských záležitostech“. Zmiňme v této souvislosti dvě obrázkové knihy. Italská autorka Beatrice Alemagna v knize Un grande giorno di niente (O kouzelném dni nicnedělání, 2016) vypráví o dítěti, které jednoho pochmurného, deštivého dne přijde o svoji videohru, a to zrovna v situaci, kdy si nic nepřeje víc než zlikvidovat Marťany. Tato smůla má ovšem transformativní roli a umožní hlavnímu hrdinovi objevit v lese kouzelnou moc „všední“ přírody: svět se před jeho očima ukazuje jako zbrusu nový, jako by byl stvořen zrovna před ním a pro něj. Tento objev je umocněn ilustracemi, jež čtenáři poskytnou zážitek srovnatelný s prohlídkou galerie.

Úsměvná obrázková kniha Olivera Jefferse The Incredible Book Eating Boy (Neuvěřitelný knihožrout, 2006) zase vypráví o Henrym, klukovi, který miluje knihy – přesněji řečeno je velmi rád jí. A když si uvědomí, že po každém pozřeném titulu je o kousek moudřejší, začne se literaturou doslova cpát. Velká knižní žranice však končí onemocněním a Henrymu nezbývá než se naučit knihy konzumovat jinak. Stane se z něj velký čtenář, který knihy hltá už jen obrazně, i když na své dřívější chutě nemůže úplně zapomenout, o čemž svědčí vykousnutý roh poslední stránky každého výtisku. Parodická nadsázka dětského čtenáře pohltí a rozesměje, dospělého motivuje k přemýšlení o rozdílu mezi čtením jakožto instrumentálním sbíráním informací a čtením jako čirou radostí. Metaforický příběh svým důrazem na smyslové vjemy navíc obrací pozornost ke knize jako artefaktu materiální kultury.

Obrazy v uvedených titulech nejsou jen ilustracemi textuálního vyprávění, horizont jejich čtení spočívá v dimenzi vizuální narativity. Existuje přitom kniha, která tento rys dotáhla do krajní polohy a využila ho ke vzniku nové formy grafického románu: Velký objev Huga Cabreta (2007, česky 2008) amerického ilustrátora Briana Selznicka se proslavil především díky kinematografickému zážitku, k němuž vede listování knihou. Části děje jsou vyprávěny sledem černobílých obrazů, přibližovaných a vzdalovaných jako při zoomování, části psaným narativem. Četba tak připomíná sledování němého filmu. Vizuální kouzlo ovšem vynikne až ve spojení se zápletkou plnou zvratů a překvapení, v níž se dítě­-sirotek potká s vizionářským filmařem a kouzelníkem Georgesem Mélièsem, jenž ohromoval své diváky speciálními efekty, stejně jako Selznick ohromuje svou rozpohybovanou vyprávěcí technikou. Forma se zde stává součástí obsahového sdělení.

Jak se poprat s nihilismem

Dobrodružné a napínavé, ale také nelehké a až mrazivě vážné čtení čeká na malé a dospívající čtenáře v knihách, které se pouštějí do společenské kritiky. Švédka Frida Nilssonová v románu Piráti z Ledového moře (2015, česky 2016) pokračuje v lindgrenovské tradici – také ona vkládá do úst svých dětských hrdinů postřehy, které by obstály při zkoušce z filosofie, dospělými jsou však ignorovány. Dětskou perspektivu však posouvá do širších společenských souvislostí. Demaskuje tak nejen kapitalismus a novodobé otrokářství, ale také ukazuje, jak tyto režimy umrtvují životy a lidské duše. V románu přitom nenajdeme ani didaktičnost, ani opakování otřepaných „pirátských“ stereotypů. Sledujeme komplexně vybudované nelítostné fantasy z arktického světa, v němž se odvážná dívčí hrdinka vydá na cestu, aby zachránila svou unesenou sestru.

V případě young adult literatury ­vyvolává způsob uchopení drsných společenských poměrů či událostí často otázku o zodpovědnosti autorů, respektive o nebezpečí zprostředkování nihilismu, skepse a ztráty ontologicky relevantních životních hodnot mládeži. Významné romány v této kategorii však ukazují, že autonomie a svoboda literárního ztvárnění obvykle samy o sobě stačí k vyřešení podobných dilemat. Jean­-Claude Mourlevat v románu Zimní bitva (2006, česky 2008) popisuje a kritizuje známé totalitní režimy. Sleduje životy čtyř mladých lidí, jejichž románová cesta začíná útěkem z převýchovného ústavu, pokračuje odkrýváním pravé tváře diktátorského režimu a směřuje k odhodlání dát se s ním do boje. Vykresluje přitom dystopické drama, které vědomě pracuje s patosem jako literární technikou umožňující plastickou konfrontaci atmosféry týrání, trápení se a zrady s atmosférou triumfu, svobody a lásky. Vedle surovosti a krutosti se celým románem táhne niť naděje, jež je inherentně přítomna v podobě hudebního intertextu: v písni, ale i aktu zpívání jako nositeli vůle po svobodě a spravedlnosti. Zatímco Mourlevat pracuje s nadějí jako se součástí kompozice, v již zmiňovaném románu Nic Janne Tellerové je naděje vymístěna, spočívá totiž především v čtenářské distanci od popisovaných hrůz – a je třeba uznat, že autorčin dialog s modelovým čtenářem je v tomto ohledu úspěšný.

Autorka je socioložka.