V prologu k chystané knize Václava Vokolka Čekání na zelenou se ocitáme v mytickém bezčasí: na vrcholcích Českého ráje úřadují dva obři, kteří po miliony let sledují proměny místní krajiny, a i když není úplně jasné, co mají za úkol, určitě to úzce souvisí s přírodou, pověstmi a lidmi.

Když se pohádky chopila moderní buržoazie, násilí, grotesknost, tělesné rozkoše, poživačnost i krutost vlastní lidové obraznosti ustoupily ve prospěch morálního poselství a potřeb národních kultur. Protože se primárním adresátem pohádek stalo dětské čtenářstvo, fantastično se infantilizovalo.

Obrázkové knihy pro nejmenší zobrazují svět, který už pro většinu dětí neexistuje: malebnou krajinu se zdravými lesy, kravičky pasoucí se na zelených loukách, tradiční, snadno rozpoznatelná povolání. Na podzim se pouštějí draci, v zimě se sáňkuje… Do jaké reality má čtenářstvo uvádět naučná literatura pro děti?

Bílí hrdinové v takzvané dobrodružné literatuře působí jako samozřejmost. Perspektiva kritických studií bělošství však odhaluje, jak rasové hierarchie v knihách pro děti a mládež prostupují jazykem, pohledem na dospívání i konstrukcí autenticity. Způsob, jakým zobrazujeme druhé, přitom nelze oddělit od toho, jak vidíme sami sebe.