Během sedmi let se Terén stal výraznou součástí domácí scény performativního umění. Umělecký ředitel Matyáš Dlab vysvětluje projekt Státky a popisuje, jak se měnil vztah instituce k veřejnému prostoru, publiku i vlastní dramaturgii.
V inscenaci Moje kopyta už rozryla zem se řeší zapeklitá věc: jak do panelákového bytu vměstnat slona. Situace odkazuje k anglickému, u nás dosud méně zdomácnělému idiomu „slon v pokoji“, který označuje problém, o němž se ví, ale nikdo se nemá k jeho řešení.
V anketě mezi tuzemským loutkářstvem jsme zjišťovali, v čem vidí specifika inscenací, které nejsou primárně určeny dětskému publiku, a za jakých podmínek se tato tvorba rozvíjí. „Proč musíme k loutkovému divadlu pořád dodávat, že je pro dospělé?“ ptá se jeden z respondentů. Otazníků je více, shoda v odpovědích jen částečná.
Zhruba od počátku minulé dekády můžeme na tuzemské divadelní scéně pozorovat zvýšený zájem o zakládání loutkářských souborů. Po letech, kdy se studentské a absolventské práce zaměřovaly na širší pole objektového a výtvarného divadla, se loutka znovu stává vědomou volbou, nikoli jen jedním z prostředků. Tato „nová vlna“ přitom nevzniká v izolaci: tvůrci a tvůrkyně loutkových inscenací…
Festival Loutex mapuje tvorbu pro dospělé diváky na pomezí loutkového divadla, výtvarného umění a performance. Letošní ročník naznačil posun k obrazům, rituálům a zpomalenému vnímání. Představené inscenace se pokusily publikum vzdálit navyklé potřebě rychlého porozumění.






