Teherán je město, kde se hodně nasmějete, ale také si hodně popláčete. Ukázka z beletristicko-esejistické knihy současné íránské spisovatelky vypráví o večeru, kdy ženy poprvé po čtyřiceti letech směly vkročit na národní fotbalový stadion, aby sledovaly přenos zápasu se Španělskem.

Podle českých médií se nedávné derby pražských „S“ proměnilo ve „fotbalový Armagedon“. Řádění fanoušků na hřišti ale spíše než ikonická umělecká ztvárnění apokalypsy připomínalo výjev ze slavného díla Josefa Lady.

„Neboj se toho, kdo křičí, ale toho, kdo má sklopenou hlavu,“ praví jedno perské přísloví. Jak lze pojmenovat íránskou realitu oklikou, jak se dá obelstít všudypřítomná cenzura, aniž by si člověk příliš zadal s oficiálním jazykem? Jak se píše „se sklopenou hlavou“, a přitom stále vzpurně?

USA se nepředvídatelně mění, satira se stala každodenní realitou, ale humor se z ní vytratil, a na smetiště popkultury byly navezeny haldy nového digitálního odpadu. Chino Amobi na nové desce předkládá naprosto přesný soundtrack k tomu, co se děje kolem nás.






Zjistěte, kde si můžete Ádvojku prohlédnout či koupit
mapa míst »
Život britského spisovatele Arthura Conana Doylea přesně odpovídal době, kterou později George Orwell nazval „největším obdobím anglické vraždy“. Holmesovský cyklus spojil zločin s novou slastí a vytvořil pro ni žánr, jehož osnovou je estetika „odhalení“. Jakou roli při tom hraje hudba?
