Robert Walser se narodil roku 1878 ve švýcarském Bielu jako sedmé dítě v rodině a po celý život byl ve stínu všeho, v neposlední řadě i své vlastní existence, která nebyla ničím jiným než obsedantní těkavostí. Utíkal před světem, před sebou samým, před psaním, před tím málem, které mu nabízela jeho vlast, například před levnou mansardou, v níž tou dobou žil. O Walserovi se občas hovoří jako o švýcarském Kafkovi a některá životopisná fakta obou spisovatelů se skutečně shodují. Walser například pracoval v pojišťovně příznačného jména Schweiz a měl slabost pro inteligentní osudové ženy, upřednostňující buržoazní jistotu a blahobyt před nouzí věčně neusazeného a podivného pisálka. Strašně rád chodil do divadla, stejně jako Kafka do kina. A navíc, kdo by to tušil, Walser byl oblíbeným Kafkovým autorem. „Walser mě zná?“ ptá se Kafka v jednom z dopisů Maxi Brodovi a připojí poznámku: „Já ho osobně neznám, ale znám
knihu Jakob von Gunten [česky 2005, viz A2 č. 3/2005], je to dobré.“

V ulitě

Legendou se však Walser nestal ani tak proto, že napsal tuto vynikající knihu. Proslavila ho spíš metoda psaní z tragického období jeho života. Sužován záchvaty úzkosti a posedlý detailismem, jako krtek ve svém temném úkrytu hustě popsal přes 500 listů titěrným písmem (o výšce jednoho milimetru). Tyto mikrogramy, nyní vystavené v Praze v „klenotnici“, se už rozhodl dekódovat nejeden precizní germanista, jejich obsah však zůstává z velké části nadále tajemstvím. Grafomanský rozměr Walserova díla, stažení se do ulity pod ochranou ústavu pro choromyslné přirozeně v českém kontextu připomíná Ivana Blatného. I on je tajným objevem, který byl a bude vždy tak trochu ztracen před branami literární vědy – až do chvíle, než se jeho dílo dostane pod drobnohled vědců. Výstava poukazuje i na to, jak chytře, s vědomím vlastní moci si opomíjený autor zařídil, aby po smrti vystoupil z děsivé bídy švýcarsky sterilního nemocničního zařízení na Olymp
německé literární kultury, kde je, tak trochu s hořkou příchutí, prezentován jako enfant terrible par excellence. Aby svou budoucí, stejně bezútěšnou nepřítomnost vyplnil naléhavými artefakty, jež budou jako relikvie zkoumány lupou. Moderní literární svět teď s úctou stojí před jeho iluminovanými rukopisy.

Náš ubožák

Na výstavě je také k vidění jedna dnes již legendární fotografie: zasněžená krajina, kroky ve sněhu a tělo, rovněž ležící v sněhu – mrtvé tělo Roberta Walsera, fotografováno 25. 12. 1956. Ticho krajiny upozorňuje černými otisky bot na další z podivínových vlastností. Robert Walser byl chodec; tulák uvízlý v německých velkoměstech, který svým tichým způsobem zaostával za mondénním ruchem světa obecně, dokud nenalezl klid v blázinci. Tam se mu, podle výpovědi jednoho z ošetřovatelů, zacelily rány na duši. I když kdo ví. „Pořád, neustále psal, co psal nebo pro koho – to nikdo neví. Nikdy jsme neviděli nic z toho, co napsal, viděli jsme jen, že psal. V kapse nosíval kratičkou tužku…“

Robert Walser byl puntičkář, až s manickou touhou zachovat si pozici vnějšího pozorovatele. Podobně precizně je koncipována i výstava (trvá do 10. 1. 2007), na níž nesmírně bohatá země představuje svého zuboženého básníka. V českém kontextu byli s takovou úctou představeni i další „švýcarští“ autoři. Cyklus věnovaný Dürrenmattovi, prezentovaný před lety Švýcarskou zemskou knihovnou, zaměstnal celou řadu českých kulturních činovníků, překladatelů, literárních vědců, odborníků z oblasti divadla a mistrů kulturního provozu, o nákladech na přepravu ani nemluvě. Robert Walser byl však jen tichý chodec.

Autorka je doktorandka na FF UK.

Přeložila Tatiana Dacková.