Katalog Nejstarší umění střední Evropy. První mezinárodní výstava originálů paleolitického umění je uveden textem Martina Olivy, kde jsou nastíněny počátky představivosti: „Patrně již první lidé dokázali v některých kamenech a samorostech rozpoznat podobu člověka nebo zvířat (včetně mušlí) a tyto přírodní hříčky úmyslně shromažďovali.“ Připomíná-li vám to citát z učebnice, budiž. Johannesburský antropolog David Lewis-Williams zase přichází s tezí, že estetické cítění „se vyvinulo poté, co byl namalován první obraz“, publikovanou v nedávno přeložené knize Mysl v jeskyni. Vědomí a původ umění (Academia 2007).

Moderna pravěku

Epochu zvanou aurignacien (kultura mladého paleolitu) ilustrují zejména německé a rakouské artefakty staré více než 30 000 let: „Morava byla sice v oné době hojně osídlena, avšak téměř všechna tábořiště se nacházela na temenech návrší, kde nebyla překryta dostatečně mocnou vrstvou spraše, takže se žádné předměty z organických materiálů nemohly zachovat,“ sděluje kurátor Karel Valoch v předmluvě.

Esejem Gravettské umění na Moravě: reflexe světa paleolitických lovců připomíná Jiří Svoboda rozvoj výkladů prehistorie umění: „Přikláníme se dnes k představě, že umění se nevyvíjí od primitivních forem k dokonalým, či dokonce od méně hodnotných k hodnotnějším, ale v různých přírodních a společenských podmínkách osciluje v celé variabilitě projevů – každý artefakt je v podstatě neopakovatelným originálem.“ Těžištěm interpretačního dramatu je epocha gravettienu (kultura vrcholného mladšího paleolitu). Důvod? „Doklady umělecké kreativity, dosud ojedinělé a vzájemně zcela izolované, se v gravettienu (před asi 20 000 až 30 000 tisíci lety) rozšiřují a vyskytují se ve většině oblastí osídlených nositeli této kultury,“ vysvětluje Oliva. Morava byla toho času ohniskem kreativity a inovací (včetně výroby textilu). Tady se lovci zvěře poprvé usadili. Jedna z pavlovských kompozic v mamutím klu je možná mapou: dvojitým kroužkem
snad rytec naznačil, že mu nejde o abstrakci, nýbrž o znázornění konkrétního místa. Úžas vzbuzují i další díla, třeba vůbec nejstarší známá loutka z rituálního hrobu šamana v Brně. Geometrizujícími rysy fascinuje idol na mamutím klu z Předmostí: elipticky soustředné linky na oblém podkladu evokují těhotenství a chodbičky hmyzu pod kůrou stromů. Efektní zůstává portrét z Dolních Věstonic, dosud nejstarší podobizna určité tváře (což dosvědčil nález příslušné lebky). Když byla roku 1925 vykopána dnes tak slavná Věstonická venuše, nebudila důvěru: bezprecedentní keramika totiž odborné kruhy zastihla naprosto nepřipravené. Až další podpálavské zlomky vypálených figurek potvrdily stáří 25 000 až 27 000 let (mimochodem: byly jich tisíce!).

Čarodějné amulety?

Závěr Nejstaršího umění střední Evropy sleduje lovce sobů neboli magdalénien, epochu zhruba 14 000–10 000 let před naším letopočtem, kdy výtvarně dominuje jihozápadní Evropa s proslulými svatyněmi v Lascaux, Altamiře i dalších jeskyních. Nejvýchodnější středisko této civilizace představuje opět Morava se strhujícími rytinami zvěře na koňských či bizoních kostech a na břidlici (nechybějí ani drobné ornamenty a sexuální symboly). Poněvadž tuzemské nálezy sošek tohoto období jsou vzácné, byly doplněny příklady z Německa či z Polska. Z bohatých a kvalitou vynikajících sbírek Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea bývá v původním provedení občas vystavována alespoň Věstonická venuše. I tak je originál plastiky k vidění méně často než korunovační klenoty. Rovněž umění z fondů brněnského Archeologického ústavu bylo zpřístupněno poprvé.

Účel populárních venuší není jasný: „Na rozdíl od jeskynních maleb se venuše vyskytují jen v jedné paleolitické civilizaci, v níž mají řadu shodných znaků, takže asi vycházejí z jedné obecně rozšířené ideje,“ konstatuje Oliva. Lze v nich tušit předměty s magickou funkcí? Snad: „Některé sošky mohly sloužit jako nošené amulety (třeba pro zajištění dostatku mateřského mléka), jiné se ukrývaly do jamek a do ohnišť.“ Neznámý je důvod navracející se torzovitosti. Jednalo se opravdu vždy o umění, které někteří z autorů vymezují jako neúčelové? Podle Martiny Lázničkové-Galetové „do této kategorie zařazujeme zdobené zbraně a nástroje; rytiny, malby, sošky, plastiky bez zjevného funkčního uzpůsobení a osobní ozdoby“.

„Paleolitické umění,“ rozšiřuje záběr již vzpomínaný Svoboda, „se v současné archeologické teorii vyhraňuje jako prostředek lidské komunikace, a tedy jako fenomén v podstatě funkční.“ Dokážou však badatelé odlišit hračky? Pro jistotu se o nich nezmiňují. Proč by je ale nemohly paleolitické děti mít? Daktyloskopie ostatně napovídá, že prsty vtištěné do těla Věstonické venuše patřily přibližně jedenáctileté osobě.

Autor je fotograf a publicista.