Jen výjimečně se v posledních letech objevují na plátnech tuzemských kin domácí animované filmy. Ačkoli česká animace patří ke světové špičce, pro krátkometrážní tvorbu není v kinech prostor a na natáčení celovečerních snímků chybějí prostředky. Jedinou možností, jak dostat diváka na „animáky“ do kina, jsou komponované večery. Aurel Klimt se před čtyřmi lety pokusil v povídkovém filmu Fimfárum Jana Wericha zkompletovat dosavadní loutkové adaptace pohádek v titulu jmenovaného autora. Ke klasikám Vlasty Pospíšilové Lakomá Barka, Až opadá listí z dubů a Splněný sen přidal své Fimfárum a Frantu Nebojsu. Po dlouhé době dokázal takřka nemožné a na plátně se objevil komponovaný loutkový snímek. V jeho aktuálním pokračování s prozaickým pojmenováním Fimfárum 2 se řady tvůrců ještě rozrostly. Každé ze čtyř zbrusu nových děl, natočených shodnou technikou „stop motion“, tedy po
okénku, ale na digitální fotoaparát, zpracoval jiný režisér a výtvarník.

Legenda české animace a autor Zahrady či Potkali se u Kolína Břetislav Pojar měl právo první volby a z Werichových textů si vybral pohádku o Palečkovi. Ačkoli není jeho příspěvek dramaturgicky vsazen na začátek filmu (jehož předěly tentokrát nepředstavuje čtoucí Ota Jirák, ale pouze symbolické otočení stránky), vyznívá z celého kompletu nejlépe. Snad je to díky původnímu textu, který má dynamický děj, sympatického mrňavého hrdinu a řadu pitoreskních vedlejších postav.

Vlasta Pospíšilová, která je na Wericha za ta léta takřka odbornicí, zpracovala ve dvojici s výtvarníkem Petrem Pošem příběh Tří sester, ze všech pohádek dílko asi nejodvážnější. Tři sestry společně našly krásný prsten. Hned se smluvily, že připadne té, která nejvíc napálí svého manžela. A že jim to holky pěkně osladily! S netradiční pohádkou, která se odehrává ve třech chalupách, jedné hospodě a cestě na kopec a v níž není nouze o černý humor, si Pospíšilová poradila s bravurou, nadhledem, ač poprvé pracovala s malým štábem a jinou technologií snímání. Touto povídkou, jež je určena více dospělým než dětem, nejlépe prosvítá Werichova hra s nabytými životními zkušenostmi – očekávaná trpkost konce se proměňuje v pohádkové přání, jakousi idylu, kterou život není, ale snad by mohl být.

Aurel Klimt pak oživil Hrbáče z Damašku. Lehká moralita z Východu oko potěší a hrbáči výtvarníka Martina Velíška svou zrůdností děti škol(k)ou povinné snad i poděsí. Ota Jirák, jakožto hlas všech dialogů, které už Jan Werich nemůže natočit, dostal sice větší prostor, ale spíše coby ruchař a imitátor hlubokého Werichova hlasu.

A do čtveřice je tu Jan Balej s pohádkou o dvou bratrech, jednom tuze hodném a druhém lakomém až hanba. Moře, strýčku, proč je slané Balej nejen režíroval, nýbrž zpracoval i výtvarně: zvláště bytosti pekelné, havěť rohatá a místnosti lidských utrpení vyvedl náramně. Jeho pohádka otevírá sérii velice zdařile, přičemž pohupující se traktor podnítí úsměv na tváři hned v prvním obraze.

Fimfárum 2 je důstojným pokračovatelem tra­dice započaté Vlastou Pospíšilovou v roce 1987. Všichni režiséři jako by se zuby nehty drželi právě její poetiky a ctili dílo Werichovo jak v rovině nepolopatické moudrosti, tak i osobitého humoru. Jakýkoli experiment zde ustoupil klasické technice a tradičnímu vyprávění. Proto, ač se díla liší studii i výtvarníky, jako by všechna opravdu patřila do jednoho uceleného filmu. Snímek čtyř výrazných osobností je tedy velkou nadějí pro českou animovanou školu a především důkazem její trvající existence i v dobách ekonomicky nesnadných. Na druhé straně si ještě nejspíš počkáme na to, až někdo přijde s konceptem objevným či prudce novátorským jako kdysi Trnka, Zeman či právě Břetislav Pojar. Jestli se vůbec kdy dočkáme…

Autor je filmový publicista.