Vyšel výbor z esejů Noama Chomského, nazvaný Disident Západu. Ještě před nedávnem by bývalo třeba autora sáhodlouze představovat. Přestože jde o jednoho z nejuznávanějších intelektuálů současnosti, v našich krajích byl známý především specialistům na lingvistiku, anarchismus či zahraniční politiku USA. Koncem letošního jara však Chomsky přijal pozvání olomouckých lingvistů a vystoupil na jejich konferenci. Když se ukázalo, že slavný lingvista opravdu přijede, chytla se za nos i Akademie věd a udělila Chomskému medaili, přičemž mu pochopitelně také navrhla, aby na její půdě veřejně vystoupil. Při jednom ze svých projevů se Chomsky dotkl – pravda, v poněkud přemrštěné formulaci – nového mýtu české antikomunistické ideologie, konkrétně disidentů a jejich glorifikovaného utrpení. Rázem byla komentářů k jeho
vystoupení plná média, takže dnes u nás zná jeho jméno každý, komu paměť slouží aspoň půl roku.

Lingvistika a aktivismus

Přesto nebude na škodu připomenout aspoň stručně důvod Chomského věhlasu. Tento emeritní profesor lingvistiky na Massachusettském technologickém institutu, teoretik médií, vytrvalý a důsledný kritik zahraniční i domácí politiky USA a sympatizant anarchismu, přesněji jeho anarchosyndikalistického proudu, je autorem více než stovky publikací. Přibližně třetina z nich patří do kategorie vědeckých prací o lingvistice a teorii myšlení, zbývající dvě třetiny spadají do oboru sociální a politické kritiky. Chomsky se proslavil především originální teorií o vrozených jazykových strukturách jakési univerzální gramatiky, která umožňuje na základě jednoduchých pravidel a vzorů každému člověku v jakékoli řeči svobodně generovat neomezené množství vyjádření. Podle některých otevřel svým dílem novou kapitolu bádání o jazyce a jeho práce se postupně rozšířily
i do oblasti takzvané kognitivní vědy, tady uvažování o možnostech lidského myšlení. Chomsky vychází z předpokladu určité lidské přirozenosti, jež je založena právě na schopnosti myslet, projevující se v řeči. Její podmínkou je svobodná tvořivost.

Právě toto pojetí lidské přirozenosti lze považovat za spojovací článek mezi Chomského vědeckým bádáním o lingvistice a jeho občanskou angažovaností v politice i trvalou náklonností k anarchismu. Historie jeho kritického působení ve veřejné sféře se datuje od protestů proti válce ve Vietnamu koncem šedesátých let a s postupem času se jeho angažovanost rozlila do značné šíře. Chomského politické působení však bylo na rozdíl od vědecké produkce přijato poměrně chladně a většího ohlasu se dostalo pouze jeho kritice mediální manipulace veřejného mínění v knize Manufacturing Consent (Výroba souhlasu, 1988), kterou napsal spolu s Edwardem Hermanem.

Českému čtenáři byl Chomsky představen poprvé v roce 1966 překladem své nejznámější odborné práce Syntaktické struktury. Od poloviny devadesátých let se začínají objevovat i překlady jeho politicky zaměřených textů. Mezi ně patří výbor, který u příležitosti Chomského návštěvy v Česku připravili Jaroslav Fiala, Blanka Charvátová a Ondřej Slačálek a který vyšel pod názvem Disident Západu v nakladatelství Karolinum. Svazek obsahuje deset textů z let 1969 až 2010, které pokrývají celé pole Chomského angažovaného zájmu, od kritiky zahraniční politiky USA přes analýzu manipulativního vlivu médií či shrnující komentář k otázce anarchismu až po programovou přednášku o souvislostech jazyka a svobody.

Proti útlaku

Chomského politicko­kritické texty nezapřou vědeckou erudici. Argumentace je vystavěna na pečlivě shromážděném materiálu, analýza postupuje na základě racionálního plánu a snaží se nestranně prozkoumat všechny stránky daného jevu. Závěry jsou jasně zdůvodněné a koherentní nejen v rámci jednotlivých esejů, ale i v kontextu obecného postoje autora. Vezměme si například esej Funkce univerzity v období krize z roku 1969. Autor zde předkládá kritickou analýzu studentského hnutí šedesátých let, usilujícího o reformu univerzit. Oceňuje zásluhy tohoto hnutí, spočívající v oživení intelektuálního života a ve zpochybnění amerického životního stylu, ale zároveň se vyjadřuje kriticky k často pouze formální povaze navrhovaných reforem. Podporuje kritiku proměny americké univerzity z obce vzdělanosti na soukromou obchodní korporaci, ale zdůrazňuje, že
„skutečný problém je mnohem hlubší: změnit rozhodování a osobní postoje jednotlivců, kteří utvářejí univerzity, to je mnohem těžší než změny formálních struktur“. Univerzita by měla být zárukou či ochranou pro rozvíjení nepopulárních, kritických a menšinových názorů.

Chomského kritickou nestrannost můžeme sledovat i v textu Sovětský svaz versus socialismus z roku 1986. Autor ukazuje, že socialismus jako ideál převzetí výrobních prostředků do vlastnictví volně sdružených výrobců, tedy fakticky do společenského vlastnictví všech, je cizí oběma politickým formacím a jejich propagandistickým systémům. V leninské a stalinské deformaci socialistického ideálu došlo totiž k vytvoření nové třídy „státního kněžstva“ (termín si Chomsky vypůjčil od Bakunina) a tato byrokratická třída pouze nahradila buržoazii ve funkci vykořisťování dělnictva. Pro západní ideology pak funguje ztotožnění Sovětského svazu s pojmem socialismu jako záminka k odmítání realizace skutečně svobodnější a spravedlivější společnosti.

Chomského pojetí socialismu je kombinací anarchismu, zejména jeho syndikalistického proudu, a kritické recepce radikálního marxismu, představovaného například Antonem Pannekoekem. Chomsky se snaží o obhajobu anarchistické vize svobody jejím přeformulováním – podle něj lze překonat výtku utopičnosti a nerealizovatelnosti anarchistického ideálu svobody v současné společnosti tím, že si jako cíl stanovíme usilování o odstranění všech forem autority a útlaku, které bylo sice kdysi možné ospravedlnit rozmanitými hrozbami, ale které v dané době nemají žádné racionální oprávnění.

Úděl reformisty

Drobná Chomského selhání, k nimž došlo v průběhu jeho politického a společenského angažování, můžeme pominout. Jedno z těch podstatnějších ostatně naznačují autoři do­­slovu, když píšou, že Chomského obhajoba absolutní svobody slova je v evropském kontextu mnohdy problematická (šlo o nepřiměřenou obhajobu vydání jednoho textu popírače holocaustu Roberta Faurissona). Zásadní je ovšem jiná otázka: jak to, že dílo osobnosti s ohromnou prestiží, navíc vystavěné na přesvědčivé a racionální argumentaci a pevných faktických základech a reflektované v médiích, nemělo a nemá téměř žádný vliv na reálnou politiku a nevedlo k žádné výraznější společenské proměně?

Jedním z vysvětlení může být skutečnost, že i když Chomsky spolu s Hermanem důkladně popsali principy působení korporátních médií, sama tato analýza neposkytuje Chomskému nástroj k překonání účinné hradby, kterou tato média brání status quo. Hlavním důsledkem mediální indoktrinace je netečnost a lhostejnost společnosti, která si nechala vnutit představu, že všichni jsou vlastně spokojeni a o změnu nemá nikdo zájem, zvláště když uvážíme, že hluboká změna je nepředvídatelná a může vést ke ztrátám.

Hlavní příčinou je ale patrně fakt, že Chomsky je v jádru reformista vycházející z tradice amerického demokratismu a novopozitivistického myšlení americké analytické filosofie. Na tomto základě ovšem nedokáže ani on formulovat jasnou vizi, program, alternativu, která by dostatečně povzbudila a aktivovala ty, kteří mají odvahu, energii či potřebu něco měnit. V oblasti společenské a politické kritiky proto nepředstavuje natolik revolučního myslitele jako v lingvistice.

Autor je překladatel a historik.

Noam Chomsky: Disident Západu. Přeložili Jaroslav Fiala, Blanka Charvátová, Ondřej Slačálek. Karolinum, Praha 2014, 346 stran.