Jste inspirací pro celý svět, prohlásili během vzpomínkových akcí na listopad 1989 hned tři světoví rockeři, Bono Vox, Bob Geldof a Mick Jagger. Inspirací v čem? V tom, že svoboda se nakonec vždycky dostane ke slovu, ať se děje, co se děje, a že se k takovému boji nemusí vždy použít násilí, stačí v pravý čas projevená vůle, chtění. Sametová revoluce – což je výraz, který tehdy použil jeden americký reportér, ale dodnes je přisuzován Václavu Havlovi, který užíval adjektivum něžná, pokojná apod. – byla podle slavných rockerů pro svět inspirací právě tím, že z revolučního pohybu vyloučila násilí a že jako hlavní zbraň využila kulturu, která, jak řekl zpěvák U2 Bono, je nám Čechům vlastní, zkrátka ji máme v sobě.

Po dvaceti letech, během nichž se ukázalo, že kultura je nám natolik vlastní, že ji nepovažujeme za hodnou větší systematičtější­ podpory soukromé ani veřejné, zní takové věty absurdně. A absurdní jsou i důsledky nenásilí, které započalo svou práci už v časech revoluce, jež se právě tím, že odmítla používat násilí, byť jen ve formě soudní a společenské spravedlnosti, nakonec zbavila revolučního nádechu.

Z hlediska vnější formy šlo skutečně o radikální skok; během chvíle se změnily instituce, desítky nových vznikly, předělávaly se celé složité systémy (cenové, finanční, distribuční, sociální, vzdělávací) a zaběhnuté podnikatelské struktury. Z hlediska jemnějších a méně viditelných pohybů ve společnosti šlo o velmi pozvolný, hladký přechod, který byl umožněn právě tím, že nikdo nikomu nic nevyčítal, a to jenom proto, aby křehká věc revoluce nebyla zničena. Místo revolučního zlomu mentální kontinuita se starým režimem. Česku nejvíce neškodí přerušení kontinuity, jak se říkalo, nýbrž to, že v sociálních sítích přerušena nebyla. Sociální kapitál, nahromaděný v době socialismu, byl beze zbytku uplatněn i v době kapitalismu. Platí dokonce, že kdo kumuloval více v době socialismu, obvykle nakumuloval více kapitálu (jakéhokoliv) i v době kapitalismu.

V dnešních nekonečných vzpomínkách herců, kteří byli důležitými aktéry té doby, vystupuje tato absurdita v popisu lehce surreálných scén, v nichž aktivní komunisté, hvězdy normalizačních seriálů, stojí bok po boku s lidmi, kteří kvůli svým názorům nesměli veřejně vystupovat a své umělecké touhy museli uspokojovat v bytových divadlech nebo na tajných undergroundových akcích.

Euforie revoluce umožnila spojení, k němuž by za normálních podmínek těžko došlo, šicí stroj na pitevním stole je proti tomu běžná a nudná zkušenost. Byl to tehdy výraz hesla „Nejsme jako oni“, které ale později, když už šlo o důležité věci, ukázalo i jiný, zcela nečekaný výklad. Nebyli jsme jako oni v tom smyslu, že bychom někoho za jeho politické postoje v umění, ale i jindy perzekvovali, ale tím, že všichni zůstali stát se všemi v jednom davu, jsme najednou všichni byli jako oni. Došlo k zestejnění, které umožnilo zmiňovanou kontinuitu. Ani dnešní fáze smíření společnosti, kterou demostrují oblíbení bývalí kariérní komunisté ve vládě i v Bruselu, pak není ničím překvapivá. Je to jen důsledek propojení, k němuž nenápadně došlo během prvních revolučních týdnů v celé společnosti.

Pozdější oddělení už bylo marné, protože počáteční pouta byla příliš silná, neboť byla ukována ze společné emoce a vzpomínky na pád režimu, který nemilovali už ani ti, kdo z jeho politických výhod žili.

Nebyla to výjimečná historická zkušenost. Podobná revoluční nivelizace byla patrná například v Jihoafrické republice, tam ale politikům došlo, že tento druh „smíření“ problémy a nenávist spíše uchovává, než tlumí. Proto vznikla Komise pravdy a usmíření arcibiskupa Desmonda Tutu, která sice dodnes vyvolává rozporuplné reakce a kritiku za psychologické násilí, ale jenom její zásluhou se nedá v JAR jen tak paušálně po česku už nikdy říct – co bylo, bylo, všichni jsme na jedné lodi, musíme si pomáhat.

Všechny politické a společenské frustrace, které se v posledních dvaceti letech s větší či menší silou objevovaly, pramení z hlubokého propojení s dobou, s níž jsme se tak rychle, bohužel jen formálně rozloučili. V obecné kultuře, kam patří i politika a myšlení, zůstaly ideologické stereotypy jako neléčené komplexy, jen převzaly jiné krycí zbarvení, ideologická podstata pohledu na svět zůstává i v běžném kontaktu mezi lidmi (neznámý druhý je a priori můj nepřítel).

Dodnes jste inspirací pro svět, prohlásil Bono Vox, a měl pravdu, dokonce dvojnásobně. Češi v roce 1989 navždy inspirovali svět výjimečně lehkým způsobem, jakým si řekli o svobodu. Po roce 1989 zase tím, jak rychle a tvrdošíjně utíkají od dějin, které si na náměstích tak hlasitě přiznávali.

Autor vede kulturní redakci České televize.