Německý historik Peter Heumos (nar. 1938) má v českém prostředí poněkud ambivalentní postavení. Zatímco v širší čtenářské obci je jeho jméno zcela neznámé, mezi odborníky se jedná o jednoho z nejčastěji citovaných zahraničních badatelů v oboru moderních českých dějin. Vysvětlení je jednoduché. „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“ je autorovou první česky vydanou knihou. Dosud mu v češtině vyšlo jen několik článků v odborných periodikách (sbornících), které bere do ruky jen úzký okruh čtenářů. A přesto jsou právě jeho příspěvky k dějinám meziválečného Československa osmdesátých a devadesátých let minulého století a nyní i k dějinám poválečným právem považovány za zcela zásadní texty k české sociální historii moderní doby.

Recenzovaná kniha není vědeckou monografií v pravém slova smyslu. Ve skutečnosti jde o soubor tří autorových článků, které byly již dříve publikovány v němčině. Heumosův styl psaní v nich odhalíme okamžitě. Stejně jako v případě starších studií i zde klade důraz na strukturálně historický výzkum. Snaží se postihnout artikulaci a zprostředkování zájmů a možnosti československého institucionálního systému padesátých a šedesátých let minulého století, v němž byl prostor pro kolektivní vyjednávání, které probíhá v pluralitních demokraciích, limitován, resp. byl strukturován zcela odlišně.

Totalitarismus a stalinismus

Hned v úvodu knihy se autor vymezuje vůči převládajícím teoretickým modelům, které bývají používány pro deskripci státně socialistických modelů. Teorii modernizace odvrhuje pro její evidentně normativní obsah. Lakonicky v tomto směru konstatuje: „Zavede-li se například jako kritérium modernity tržní hospodářství, pluralistická demokracie a právní státní zřízení (jak to většina teoretiků modernizace činí), není zapotřebí žádné analýzy, abychom kvalifikovali státní socialismus jako ,antimoderní‘.“ K teorii systémů je sice vstřícnější než k teorii modernizace kvůli jeho schopnosti popisovat komplexní sociální systémy v názorné konkrétní celistvosti a jednotě, vadí mu však, že tato teorie obchází hodnotové orientace lidí (hovoří o belief-systems) a že je chápe jen jako pouhé funkční deriváty sociálně-strukturálních procesů diferenciace. Ostatně takové chápání nalezneme i v marxistickém schématu základny a nadstavby.

S pojmem „totalitarismus“ Heumos nepracuje. Namísto toho užívá termín „stalinismus“. Tyto termíny se nicméně zcela nepřekrývají. Jejich heuristické i explanační obtíže jsou však stejné povahy. Autor v tomto směru poznamenává: „Za takových metodických předpokladů se nedá zodpovědět otázka, jak hluboko pronikl stranou rozpoutaný teror do nitra společnosti a jakým způsobem ovlivnil chování obyvatelstva. Vyjasnění této otázky se nehýbá z místa především proto, že výzkum implicitně operuje s pojmem nulového součtu moci (moc jedné strany se rovná bezmoci strany druhé) a kromě toho mlčky identifikuje mocenskopolitické záměry KSČ s jejím skutečným a všudypřítomným disponováním společností.“

Zmíněné odmítnutí nulového součtu moci můžeme považovat za alfu i omegu Heumosova interpretačního postupu. Ve všech třech publikovaných studiích se za pomoci archivních pramenů snaží především prokázat mylnost tohoto očekávání, jež je s teorií totalitarismu vždy tak či onak spojeno. Ukazuje, že v případě průmyslového dělnictva se nejednalo o atomizovanou masu, která se předpokládá v totalitní společnosti. V první ze tří studií, nazvané Stalinismus v Československu: Stav výzkumu a sociálně historické poznámky na příkladu průmyslového dělnictva, popisuje na několika ilustrativních příkladech, že konkrétní sociální praxe v padesátých letech neodpovídala presumované komplexní sovětizaci (stalinizaci) československé společnosti. Na příkladech zakládání závodních klubů, bojkotu socialistického soutěžení ve výrobě a instituce tzv. soudružských návštěv (tj. kontroly absence dělníků prostřednictvím návštěvy soudruhů z odborů) demonstruje limity
výše naznačeného schematického chápání fungování státně socialistické společnosti v československých podmínkách.

Za jeden z hlavních indikátorů postojů dělnictva označuje stávkovou aktivitu. Ta byla paradoxně nejintenzivněji právě v éře nejsilnějšího útlaku za první pětiletky (1949–1953), zatímco v uvolněnějším období druhé poloviny padesátých let a v letech šedesátých jejich počet klesá. Z toho vyvozuje jednak závěr, že strach a přizpůsobení nebylo v éře první pětiletky převládajícím rysem chování dělnictva, a jednak názor, že stávky později pozbyly smyslu, protože si prosazování zájmů našlo jiné kanály. Je přitom nutné upozornit, že celá publikace se věnuje výhradně průmyslovému dělnictvu, jak ostatně napovídá i její podtitul, a uvedená zjištění nelze generalizovat na všechny třídy společnosti. Heumos dokonce tvrdí pravý opak, když říká, že „jen odpíráním poslušnosti, ,odchylnou‘ hodnotovou orientací, rezistencí a protesty v dimenzích, které v této době nenajdeme u žádné jiné sociální třídy, si průmyslové dělnictvo vynutilo
prostor pro svobodné jednání, kompromisní úpravy a adaptivní postupy mocenských aparátů“.

Shora i zdola o dělnících

Heumos není prvním autorem, který se touto problematikou po roce 1989 zabýval. Ústav pro soudobé dějiny již v roce 1994 vydal práci Dalibora Státníka nazvanou Sankční pracovní právo v 50. letech. Obě knihy nabízejí zcela odlišný pohled na totožné společenské fenomény. Zatímco Státník popisoval utváření mechanismů reglementace pracovního trhu „shora“, tj. z hlediska dlouhodobé snahy KSČ řídit trh práce striktními administrativními metodami, Heumos nabízí pohled „zdola“ a demonstruje limity těchto metod na úrovni jednotlivých podniků. Poukazuje přitom na protichůdnost jednotlivých politických konceptů KSČ, které si navzájem překážely, což považuje za zásadní strukturní problém výstavby státního socialismu v Československu. Právě takové protikladné hodnoty mohly nakonec vést i k eliminaci zamýšlených efektů konkrétního represivního opatření. V tomto případě je však nutná určitá opatrnost, protože dosavadní stav historického bádání nedovoluje
činit v tomto směru generalizující závěry. Heumos si toto riziko, jak se zdá, uvědomil.

Při pročítání knihy mi vyvstávala v paměti některá anekdotická pořekadla z předlistopadového období jako „Oni dělají, že nás platí, a my děláme, že děláme“ nebo „Nikdo nic nedělá a plán se plní“ aj., humorně postihující onu zvláštní „společenskou smlouvu“, která se zformovala v praxi tehdejšího sociálního a ekonomického systému. Jejím utvářením v každodenní praxi jednotlivých podniků se Heumos zabývá v dalších, zde nepublikovaných textech, které se podle všeho snad brzy objeví i na českém trhu. Ve vydané knize na tuto otázku narazil pouze okrajově v závěrečné studii, když zjišťoval faktory snižující se stávkové aktivity.

Závěry vyplývající z jeho tří textů jsou jednoznačné: „Chceme-li proniknout k podstatě konceptu sovětizace, často pojímané jako stalinizace, a to s ohledem na normování postojů prostřednictvím institucionalizace, zůstane z údajné ,důkladné‘ sovětizace Československa jen pramálo. Úspěšný příběh i těch hlavních elementů sovětského socialismu trval v československých podmínkách jen krátce.“ Směr historického bádání, který Heumos v těchto svých studiích vytyčil, jistě skýtá do budoucna i další zajímavá zjištění.

Autor je historik a právník.

Peter Heumos: „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“ – Dělníci a státní socialismus v Československu 1945–1968.

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006, 143 stran.