Čínský tisk se samozřejmě nepřestává zpravodajsky věnovat „událostem“ v Sin-ťiangu. Vyznění těchto zpráv se však příliš nemění. V polovině října přinesla agentura Sin-chua v příslušném oddíle článek převzatý z novin Sin-ťiang ž’-pao (Deník Sin-ťiangu), informující o rozsudcích smrti vynesených 15. října nad některými účastníky „událostí 5. července“. Struktura této publicistiky zůstává stereotypní: demonstrující (nyní obžalovaní a odsouzení) jsou důsledně označováni za vandaly a média se soustředí na vykreslování role Západu v záležitostech tohoto typu. Tři muži obvinění z nejtěžších zločinů budou potrestáni smrtí a „doživotním pozbytím politických práv“. Podle jmen soudě se jedná o dva Ujgury a jednoho etnického Chana. Další tři obvinění byli také odsouzeni k smrti, ovšem s dvouletým odkladem, během něhož se může stát, že budou od nejtěžšího trestu osvobozeni. Ostatní
„vyvázli“ s doživotním či omezeným odnětím svobody. Takto napsána vzbuzuje zpráva dojem, že spravedlnost si našla zločince provinivší se vraždami a loupežemi, a to bez ohledu na jejich etnický původ.

S několika články týkajícími se výše zmíněného tématu rozsudků nad demonstranty sousedí ve zpravodajství agentury Sinchua texty o běžném dění. Dozvídáme se tak, že 15. října začala v Urumči oficiální topná sezona. Podle nových nařízení je nadále dovoleno topit jenom nízkosirnatým uhlím. Situace ve „městě, jež je typickým případem znečištění smogem z uhlí“, by se tak měla zlepšit. Dodržování nového nařízení má být neustále kontrolováno, a to po celou zimu. Ta je v těchto končinách dlouhá (topí se až půl roku) a technologie spalování uhlí zastaralá. Krom všech obvyklých kontrolních instancí se na hlídání kvality vzduchu budou podílet i sami občané Urumči, kteří mají za úkol hlásit znečištění, hned jak ho zavětří.

Zatímco v Česku se vedou spory o místo narození Jana Amose Komenského, v Číně se vedou boje o místo, kde se narodil nejslavnější čínský básník Li Po (701–762). Tuto čest by si totiž rádi přivlastnili obyvatelé nejen sečuanského Ťiang-jou, ale také lidé z An-lu v provincii Chu-bej. Jak píše autor článku v listu Žen-min ž’-pao (Lidový deník), všichni Číňané se od základní školy učili, že se rodiště Li Poa nachází ve středoasijském Suej-jie – což je údaj nekriticky čerpaný z článku vlivného komunistického spisovatele Kuo Mo-žoa (1892–1978), uveřejněného roku 1971. Tento názor pochází z doby, kdy se Čína dohadovala se Sovětským svazem o území kolem hranic, a právě i středoasijské Suej-jie mělo coby rodiště Li Poa sloužit jako doklad toho, že dané území patří odnepaměti k Číně. „Tehdy byly politika a věda pevně svázány k sobě. Kdo by se opovážil odporovat?“ Autor článku zdůrazňuje, že už za Li Poova
života (a s jeho rostoucí slávou čím dál více) se mnoho míst snažilo přiživit na poetově věhlasu, a historky o jeho narození se objevovaly na různých místech v Číně. Autor cituje všemožné čínské autority, počínaje básníkem a učencem epochy Sung Ou-jang Siouem (1007–1072) přes zmíněného Kuo Mo-žoa až k Teng Siao–pchingovi – ten dal v roce 1982 „naprosto neočekávaně vytesat do kamene slova Rodiště Li Poa“ a umístit monument do sečuanského Ťiang-jou. Zdá se, že autor se trochu snaží poupravovat interpretace pramenů tak, aby mohl článek končit slovy: „Věřím, že pravděpodobnost, že Li Poovým rodištěm je Ťiang–jou, přesahuje 99 procent.“

Nejrůznější programy na odstranění chudoby začaly v posledních letech nést své plody v prefektuře Chaj-bej v provincii Čching-chaj. Tato prefektura je autonomní oblastí tibetské menšiny. Od roku 2001 do roku 2008 se zde prý podle zprávy listu Nung-min ž’-pao (Rolnický deník) podařilo dostatečně nasytit a ošatit přes padesát tisíc lidí, kteří do té doby žili v naprosté bídě. Při pomoci chudým nejde jenom o materiální zabezpečení, prostředky na industrializaci apod., ale také o to vybavit je dovednostmi a schopnostmi svépomoci. Jsou tedy posíláni na nejrůznější školení a kursy, například o moderních technologiích a postupech v zemědělství. I přes tuto snahu ale ještě stále ovšem žije v bídě skoro čtvrtina populace (23 procent) této oblasti. I oni však podle článku doznali v posledních letech zlepšení životní úrovně.

Lidská vynalézavost nezná mezí. Novopečený chovatel bažantů, pan Čchen Jü-ming z vesnice Tchang-ti-cchun (v překladu zhruba: Ves na dně rybníka) v provincii Ťiang-su, dlouho studoval knihy a přemýšlel, jak zbavit své zvířecí chovance zvyku vytrhávat si vzájemně peří. Ptáci s holými vyškubanými zády nevypadali nejlépe a obchod se nedařil tak, jak by mohl. Chovatele nakonec inspirovala jeho švagrová, která ve snaze zamezit kvokání svých slepic jim přilepovala pírko na zobák, aby neviděly dopředu – pocit neklidu s tímto pohledem spojený zabraňoval nebohým slepicím v zahnízdění. Pan Čchen usoudil, že pokud bažanti neuvidí dopředu, při snaze vyškubnout souputníku pero z hřbetu nemohou uspět, a rozhodl se opatřit jim neprůhledné „brýle“. Nejprve se snažil zhotovit je sám, ale „výsledek nebyl ideální, protože brýle se rozpadaly“. Nakonec na internetu narazil na inzerát a brýle pro své bažanty nakoupil v Chu-nanu za cenu
0,2 jüanu za kus. Pohled na ptáky ozdobené červenými plastovými „brýlemi“ prý poskytuje „zcela nový zážitek“. A ačkoli prodává své bažanty za cenu o dva jüany na kilo vyšší než ostatní, stále má dost zákazníků. „Tomu se říká vědecké chovatelství,“ pochvaluje si pan Čchen, citovaný Rolnickým deníkem.