„Tvé vítězství bude naším vítězstvím,“ cituje 6. července brazilský časopis Veja vzkaz bývalého prezidenta Luly da Silva venezuelskému prezidentu Chávezovi, obhajujícímu letos v říjnu svůj mandát. Jeden ze symbolů tzv. umírněné levice, stavěné často do protikladu k Chávezově levici radikální, a respektovaný světový vůdce léčící se z rakoviny řekl virtuálně na caracaském zasedání Fóra ze São Paula venezuelskému lídrovi: „Chávezi, počítej se mnou, počítej se Stranou pracujících [Lulova strana, vládnoucí dnes v Brazílii – pozn. R. B.], počítej se solidaritou každého příslušníka levice, každého demokrata a každého Latinoameričana.“ Lula by prý byl rád v Caracasu, aby mohl Cháveze obejmout, jelikož dle jeho názoru „s Chávezovým vedením dosáhl venezuelský lid mimořádných výsledků“ a „s lidovými vrstvami se nikdy
nezacházelo s takovým respektem, vřelostí a důstojností“. Lula se vyjádřil též k širší latinskoamerické problematice a označil region za „mezinárodní symbol vítězné alternativy k neoliberalismu“, ačkoli připustil řadu problémů, včetně nedávných událostí v Paraguayi a převratu v Hondurasu v roce 2009.

Jinak to vidí venezuelská poslankyně a novinářka, nedávno ještě možná Chávezova vyzývatelka María Corina Machadová, v rozhovoru pro madridský El País z 8. července, když Venezuelu srovnává s neřízeným bezpilotním letadlem a volby považuje za „existenciální boj“. (Pro Cháveze je tato poslankyně mimochodem jen „dobře vypadající buržoustka“.) V interview si Machadová stěžuje, že země není informována o zdravotním stavu prezidenta, který se již sto dní léčí na Kubě, odkud podepisuje dekrety a zákony. Zpochybňuje také tajnost hlasování v prezidentských volbách a upozorňuje na události spjaté se seznamem, jejž v roce 2004 uveřejnil provládní poslanec Luis Tascón. Figurovalo na něm 3,5 milionu lidí, kteří se vyslovili pro referendum za odvolání Cháveze z funkce, přičemž řada těchto lidí pak ztratila místo, zakázky, sociální dávky atd. Chávez podle Machadové usiluje o „potlačenou a kontrolovanou společnost“,
a proto chce „militarizací země a omezováním svobod vyvolat nevídanou konfrontaci a nedůvěru a zasít obavy z udavačů“. Venezuela je dnes slovy poslankyně „nejvíce vylučující zemí“, jelikož ten, „kdo se neobléká do rudé a neskloní hlavu, je nepřítel“. Jiný z hříchů chávismu je podle poslankyně politizace armády, budování paralelních milic a přítomnost kubánských poradců v zemi. Na konci rozhovoru vyjadřuje Machadová názor, že Chávez nemá v zemi většinu, ačkoli sám deník ji upozorňuje, že v opozičních primárkách volilo kandidáta na prezidenta 17 procent lidí. Podle Machadové je to však tím, že Chávez kontroluje státní aparát a „každý totalitní režim se snaží vyvolat dojem, že disidenti jsou menšina“.

O tom, co odhalilo otevírání archivů brazilské vojenské diktatury z let 1964–1985, jež umožnil zákon o přístupu k informacím, schválený letos v květnu, informoval 6. července list Folha de São Paulo. Kromě fotografií stovek zatčených lidí ve spodním prádle se v archivech samozřejmě nachází řada informací o osobnostech kultury, politiky i o církevních činitelích. Archivy obsahují i fotografie zbraní levicové skupiny VAR-Palmares, do které náležela současná prezidentka Dilma Rousseffová, nebo novináře Vladimira Herzoga, mučeného během výslechu v roce 1975 a nakonec patrně zavražděného, byť celá záležitost byla úřady vysvětlována jako sebevražda. Pod dozorem byl také známý zpěvák Milton Nascimento nebo Chico Buarque, jedna z legend brazilské populární hudby druhé poloviny 20. století, který se dle deníku stal nejkontrolovanějším umělcem v zemi. Sám Chico pro deník uvedl, že k výslechu byl za diktatury
pozván více než dvacetkrát. List cituje zpěvákův výslech z února 1978, po jedné z cest na Kubu. „Pracuji deset hodin denně a ztrácím tady vzácný čas chozením na policii,“ napsal tehdy Chico agentům vojenské bezpečnosti v prohlášení a dodal, že na rozdíl od Brazílie je na Kubě svoboda, neboť „všechen lid je zapojen do revolučního procesu. Brazílie, aby dosáhla socialismu, by musela projít revolučním procesem identickým s kubánským. Celý svět směřuje k socialismu. Dříve či později budou všechny země socialistické.“ Brazilská diktatura se tak snaží „chytat ryby rukama“. Chico Buarque svou výpověď a odvahu před vyšetřovateli okomentoval slovy, že rok 1978 přece jenom nebyl stejný jako třeba počátek sedmdesátých let [tvrdé období vojenského režimu – pozn. R. B.], každý věděl, kde se nachází, a o jeho předvedení se informovalo. Buarque byl na Kubě v lednu 1978 spolu s dalšími třemi Brazilci, pozvanými havanskou vládou, aby se zapojili do
komise tehdy prestižní literární ceny udělované Casa de Américas. Toho roku v ní byl i Gabriel García Márquez či Mario Benedetti. Brazilská skupinka byla při návratu očekávána tajnou policií. Doutníky darované Fidelem Castrem skončily roztrhané, desky a knihy zabavené. Vojenský režim sledoval i jiného slavného zpěváka, Caetana Velosa, jehož koncert v Queen Elizabeth Hall v Londýně v roce 1971 si nenechali ujít ani brazilští agenti. Režim hodně spekuloval o Velosově sexuální orientaci, agentům vadilo nevhodné chování „zraňující morálku všech rodin“ a gesta „mnohem vlastnější osobě ženského pohlaví“. Publikum jednoho koncertu z listopadu 1972, na kterém vystoupili Chico Buarque a Veloso spolu, pak policie líčila jako „skupinu homosexuálů, hipíků a vlasatců“. Dokumenty též ukazují obavy z propojení obou umělců s ilegálními komunistickými skupinami a se samotnou KS Brazílie. Spojkou mezi nimi a krajní levicí měl být jistý
David Capistrano, zavražděný policií v roce 1974, ale oba zpěváci tyto informace ve vyjádření pro Folhu odmítli.