Švýcar Adolf Wölfli (1864–1930) byl nešťastný člověk – v deseti letech přišel o oba rodiče a žil v rodinách sedláků, kde pracoval jako pastevec a pomocná síla. Neschopen navázat milostný vztah, útočil sexuálně na čím dál mladší dívky. Po uvěznění a propuštění se pokusil o zneužití tříleté holčičky. Poté byl umístěn do ústavu pro duševně choré ve Waldau nedaleko Bernu.

V roce 1899, po čtyřech letech pobytu v léčebně, začíná Wölfli s nebývalou pílí budovat dílo, které jej proslaví: kresby akcentující jeho strach z otevřených prostor a prázdných míst jsou vytvářeny tak náruživě, že jejich autor každý den spotřebuje celou tužku. V nekonečné změti dekorativně uspořádaných symbolů a ornamentů můžeme zaznamenat notové zápisy, které jako krajky dotvářejí již tak opulentní dílo. Jedná se ale opravdu pouze o dekorace? Dochované fotografie a svědectví z Waldau vypovídají, že Wölfli se mezi vší tvorbou zabýval i komponováním pochodů, které si přehrával na papírové trumpety. Jak ale tyhle pochody souvisejí s notovými zápisy? Nejsou zapsané noty jen analogií klikyháků, které tvoří předškolní děti při hře na to, že „doopravdy“ píší?

Velký Adolf a hudba

Wölfli láká hudebníky již dlouho. Jeho básně zhudebnil Wolfgang Rihm, ke vzniku skladby se jím nechal inspirovat mimo jiné minimalista Terry Riley či nejeden protagonista elektronického undergroundu. O tom, byl­-li Wölfli skladatelem a lze­-li číst jeho noty, tato díla ale nevypovídají.

O rozluštění notových zápisů, psaných se zvláštními odchylkami na šestilinkovou osnovu, se v sedmdesátých letech pokusili Kjell Keller a Peter Streif. Výsledkem bylo album několika valčíků a pochodů Adolf Wölf­li gelesen und Vermont (1978), v současné době obtížně dostupná sběratelská lahůdka. O interpretaci Wölfliho díla na základě not nakreslených v jeho obrázcích se pokusil i Graeme Revell, legenda industriální hudby a autor teorie music brut, který od rozbrušování ovčích lebek ve skupině SPK dospěl až k psaní orchestrálních soundtracků pro holly­woodské filmy. Na LP Necropolis, Amphibians & Reptiles (1986, reedice na CD 1994) svými šesti kusy zabírá celou první stranu. Jedná se sice o působivý poslech, Revell se ve své práci ale dosti volně pohybuje mezi Wölfliho notami a básněmi a vlastním vkladem například v podobě hudebního ready­-made a poetické interpretace.

Nebeský žebřík

Album a kniha The Heavenly Ladder, která letos vyšla na belgické značce Sub Rosa věnující se mj. archivářským výlovům avantgardních rybníků, se na Wölfliho skladatelství konečně dívá z pozice hudební vědy. Houslista a skladatel Baudouin de Jaer podrobil Wölfliho noty analýze a navrhl hypotézu, že značná část jeho pochodů, tedy formy, již autor nejčastěji používal, může být odvozena z knihy pochopů přepsaných pro hru na klavír. Všechny Wölfliho melodie jsou ale napsány v G dur a noty nepřesahují hranice šestiřádkové osnovy. Wölfli nikdy nepoužívá béčka, křížky vždy jen na začátku celé osnovy. O podivuhodném světě jeho hudby de Jaer přesvědčuje posluchače ve
dvaatřiceti nahrávkách Wölfliho skladbiček a motivků.

Je tedy Wölfli „skutečný skladatel“? ptali se de Jaera, který jeho osobu a tvorbu až do chvíle, kdy byl osloven vydavatelstvím Sub Rosa, vůbec neznal, v britském hudebním měsíčníku Wire. A kde se naučil zapisovat noty? Napsat jednoduchou melodii zvládne i dítě po několika hodinách hudební výchovy, odpovídá de Jaer, Wölfli tedy tuto schopnost patrně získal během několika let školní docházky, kterých se mu dostalo. A jeho skladatelská původnost? Je třeba zjistit, píše de Jaer, nakolik jsou melodie opsány například z repertoá­ru dechových kapel. Nezbývá než objíždět alpské kapelníky na penzi a pátrat s jejich pomocí.

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.

Adolf Wölfli, Baudouin de Jaer: The Heavenly Ladder. Sub Rosa, 2011.