Oblíbené rčení některých publicistů zní: „Arabské jaro bylo vystřídáno islámskou zimou.“ Nehledě na apriorně záporný postoj těchto autorů k současným dynamickým proměnám na Blízkém východě, zůstává faktem, že se islamistické strany a hnutí, až dosud ve většině zemí regionu opoziční a mnohdy více či méně pronásledované, hlásí razantně o své místo na politické scéně. Přestože se ani různí odborníci neshodují v dlouhodobějších předpovědích dalšího vývoje oblasti, je jisté, že islám, ať už jakkoliv pojímaný, bude hrát nejen v bezprostřední budoucnosti na Blízkém východě zásadní úlohu ve veřejném životě.

Tématu islamismu se u nás věnovala již celá řada odborníků a vyšly nejrůznější monografie zabývající se tímto významným proudem moderního islámu. Nová kniha sociologa Karla Černého Svět politického islámu s podtitulem Politické probuzení Blízkého východu nahlíží tuto problematiku především ze sociologické perspektivy a zabývá se velice podrobně na úctyhodném prostoru více než pěti set stran zejména příčinami vzestupu islamismu v regionu v posledních desetiletích.

Data proti mýtům

Různá sociologická data, z nichž významná část knihy vychází, nejsou sice vždy samospasitelná či jednoznačně interpretovatelná a někdy svádějí k přílišným generalizacím, nicméně jejich velkou výhodou je, že aspoň nechávají muslimy mluvit za sebe samé. Černého publikace díky tomu vyvrací některé populární mýty a zažité stereotypy, jež se ve vztahu k blízkovýchodním společnostem mnohdy objevují. Jedním z těchto mýtů je například časté tvrzení, že muslimské společnosti na své cestě dějinami ustrnuly kdesi v hlubokém středověku a že dnešní reislamizační vlna je jen jakýmsi reliktem barbarství, které nepatří do naší civilizované doby. Opak je pravda. Islamismus – s vědomím toho, že pod tento opravdu vágní termín můžeme zařadit značně nesourodou směsici proudů od umírněných islámských demokratů z turecké vládní strany AKP až po bezskrupulózní aktéry mezinárodního džihádismu – je jevem veskrze moderním, reagujícím
v první řadě na nesmírně intenzivní a překotnou modernizaci celé oblasti.

Černý srovnává proces modernizace na Blízkém východě, probíhající zhruba od poloviny 20. století, s modernizací v Evropě, trvající od 18. století do poloviny století minulého, jež byla rovněž provázena mnoha sociálními otřesy a politickými konflikty. Rozdílnost podoby modernizace obou regionů vyplývá především ze zcela odlišného mezinárodněpolitického kontextu a ze skutečnosti, že tento proces probíhá na Blízkém východě oproti Evropě na jedné straně výrazně rychleji a na straně druhé mnohem nerovnoměrněji. Dynamická urbanizace, populační exploze, nárůst gramotnosti nebo vysoké tempo rozšíření médií, tiskem počínaje a internetem prozatím konče, na míle předběhly hospodářský růst, možnosti uplatnění na trhu práce či reálnou participaci nově politicky probuzených mas na řízení veřejných záležitostí.

Za závratnou sociální a demografickou modernizací tak dramaticky zaostala ekonomická modernizace a modernizace politická přímo stagnovala. Islamismus se pak v tomto kontextu jeví především jako hnutí vykořeněné, byť ne zcela nuzné, relativně vzdělané městské mládeže bez perspektivy nalézt uplatnění a místo ve společnosti, odpovídající jejím tužbám a ambicím. Naprostou většinu textu knihy autor sice napsal ještě před loňským vypuknutím arabského jara, takže aktuálně probíhající změny některých blízkovýchodních režimů v ní nejsou prakticky vůbec reflektovány, nicméně i tak z celé publikace vychází obrázek regionu jednoznačně jako pomyslný dlouhodobě přetlakovaný hrnec, budící pouze zdánlivý dojem politické stability a hrozící výbuchem.

Od islamismu k pragmatismu

Jakou roli v tom všem hraje islám? Podle politologa Gillese Kepela a jeho knihy Boží pomsta (1994, česky 1996) se islám v období společenské krize vrací na scénu a opět popírá již dávno spolehlivě vyvrácenou „sekularizační tezi“ o úpadku náboženství v éře modernizace. Různě interpretovaný islám je dnes stále více ústředním jazykem veškerého politického, společenského i kulturního diskursu na Blízkém východě. Současně ho používají všechny možné, často zcela protichůdné názorové směry. Politicky orien­tovaný islamismus se na tomto ideovém kolbišti svou důmyslnou organizační strukturou, svými jednoduchými recepty a iluzorním „puncem ryzosti“ zcela logicky dere do popředí. Panický strach z temných důsledků politického vítězství stran typu Muslimského bratrstva autor snad oprávněně relativizuje: lze předpokládat, že pluralitní prostředí islamisty umírní a vysoká politika zkorumpuje a donutí k pragmatismu,
neboť jejich sympatizanti se dychtivě poohlížejí spíše po úspěšných modelech Turecka, Malajsie nebo Indonésie než po ostrakizovaných režimech Íránu či Súdánu.

Svět politického islámu je svým sociologickým zaměřením a ojedinělým rozsahem nepochybně přínosným počinem tuzemského studia moderního Blízkého východu. Výtka bohužel musí směřovat k ne zcela pečlivé revizi textu – k některým chybně uvedeným jménům a letopočtům a především k značně nesystematickému přepisu blízkovýchodních jmen a názvů. Přes tento drobný nedostatek lze knihu díky její srozumitelnosti a čtivosti jednoznačně doporučit nejen odborníkům, ale i těm čtenářům z řad širší veřejnosti, kteří mají zájem bez předsudků porozumět současnému dění v jižním a jihovýchodním sousedství Evropy.

Autor je orientalista.

Karel Černý: Svět politického islámu. Politické probuzení Blízkého východu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2012, 600 stran.