„Kurdové nemají přátele, pouze hory,“ praví staré kurdské přísloví a opakovaně se potvrzuje jako pravdivé. Když se v červenci 2017 podařilo Syrským demokratickým jednotkám (SDF) prolomit obranu historického centra města Rakka, tehdejšího hlavního města takzvaného Islámského státu (ISIS), byli Kurdové, kteří tvoří většinu těchto jednotek, na vrcholu vojenské i politické moci. Milice kontrolovaly rozsáhlé území od severozápadu Sýrie až po iráckou hranici a z pohledu Západu tvořily nepostradatelnou sílu potřebnou k porážce ISIS. Po roce je tomu ale úplně jinak: sen o rozsáhlé autonomii se syrským Kurdům rozplynul a zbyla jen naděje na život v alespoň trochu přijatelných podmínkách.

Zničit kurdský projekt

O vzestupu kurdských jednotek a jejich významu v boji proti Islámskému státu toho bylo napsáno už mnoho. Urputná obrana obléhaného města Kobanî na severu Sýrie, které bylo prakticky srovnáno se zemí, se stala jednak symbolem kurdské vůle k přežití, ale také zlomem do té doby zdánlivě nezastavitelné expanze ISIS. Díky vysoké morálce, disciplíně, efektivitě a prozápadnímu smýšlení se z kurdských jednotek stali klíčoví spojenci Západu v oblasti. K nelibosti arabských zemí, jako je Katar či Saúdská Arábie, a jimi preferované Svobodné syrské armády (FSA), v níž byly zastoupeny nejrůznější skupiny od kovaných islamistů až po hotelovou opozici bez reálného vlivu na válečné dění.

Vzestup kurdských jednotek se ale stal trnem v oku především sousedního Turecka, jednoho z klíčových hráčů konfliktu. Pro syrské Kurdy byl totiž boj proti islamistům vždy pouze součástí širšího cíle, kterým je ustanovení politické a kulturní autonomie na severu Sýrie. Mělo by jít o systém inspirovaný myšlenkou demokratického konfederalismu Abdullaha Öcalana, vězněného vůdce zakázané Kurdské strany pracujících (PKK), která s tureckou vládou s krátkými pauzami válčí už od sedmdesátých let.

Vztahy mezi Tureckem a kurdskou Rojavou, respektive Demokratickou federací Severní Sýrie, zpočátku nevypadaly až tak zle. Ještě v letech 2013 a 2014 probíhala jednání o vzájemných vztazích v Ankaře, které osobně vedl Sálih Muslim, tehdejší nejvyšší politický představitel syrských Kurdů. Ten samý Sálih Muslim, který byl letos nakrátko na základě turecké žádosti zadržen v Praze. Po krachu příměří a v souvislosti s expanzí syrských Kurdů podél jižní turecké hranice se turecký postoj změnil z nedůvěry v otevřené nepřátelství, které zásadně redefinovalo zájmy Erdoğanova režimu v syrském konfliktu.

Původní snahu o sesazení Bašára Asada vystřídalo úsilí o zničení kurdského projektu za každou cenu. Od kompletní ekonomické blokády přes vojenskou a materiální podporu prakticky komukoli, kdo byl s Kurdy ochotný bojovat, včetně různých džihádistických skupin, až po akty, které spadají do kategorie válečných zločinů, jako jsou útoky na civilisty, ničení hospodářské půdy nebo omezování přístupu k vodě z řeky Eufrat. Zásadní ale byla přímá vojenská intervence Turecka v kombinaci s trvalým a souvislým politickým tlakem na mezinárodní izolaci Rojavy.

Sophiina volba

Operací Štít Eufratu se Turecku nejprve v roce 2016 podařilo znemožnit propojení kantonu Afrín se zbytkem Kurdy ovládaných území. O dva roky později, na začátku roku 2018, pak toto izolované území turecká armáda společně s jednotkami syrské „umírněné opozice“ dobyla a začlenila ho do turecké zóny vlivu na severovýchodě Sýrie. Tehdy také začal program demografických změn.

Nic z toho by ovšem nebylo možné bez vědomí světových velmocí a současně kurdských spojenců – jmenovitě Ruska a Spojených států – ani bez tichého souhlasu evropských zemí. Marné pokusy o mediaci konfliktu mezi Tureckem a kurdskými spojenci ze strany Američanů a souvislý turecký diplomatický tlak totiž postavily Západ před Sophiinu volbu. Pokud podpoří Kurdy, hrozí mu ztráta Turecka, klíčové mocnosti v oblasti a člena NATO, který se navíc čím dál rychleji mění v agresivní a protizápadní autoritářský režim; pokud neudělá nic, zradí podle mnichovského paradigmatu klíčového spojence, který nesl převážnou tíhu války proti Islámskému státu a představuje jednu z mála sekulárních a k Západu přátelských sil na Blízkém východě.

Jak už tak bývá zvykem, ze dvou špatných možností se vybrala ta horší. Představa mnohých západních politiků, že pokud obětují syrské Kurdy, zachrání spojenectví s Tureckem i jeho prozápadní směřování, se ukázala jako krátkozraká a krajně naivní. Erdoğanův režim dál vykazuje paranoidní a nepřátelské rysy a setrvává v nejistém, až schrödingerovském vztahu k NATO a Evropské unii. Pěkně to ilustruje nákup protiletadlové obrany z Ruska či fakt, že jsou západní země i přes formální spojenectví otevřeně vykreslovány tureckými státními médii jako nepřátelé tureckého národa a jeho přirozených ambicí. Naproti tomu Kurdové sice dál pokračují v boji proti Islámskému státu v oblasti Dajr az­-Zaur, současně ale za zavřenými dveřmi vyjednávají v Damašku a Kámišlí s režimem Bašára Asada o kompromisu, který by jim zajistil co nejširší práva v rámci nového uspořádání Sýrie. Spolu se snem o ostrově relativní svobody v oblasti, v níž se nabízejí jen samé horší alternativy, se tak rozplynula i ojedinělá šance Západu získat na Blízkém východě dlouhodobého a spolehlivého spojence, který s ním sdílí většinu důležitých hodnot.

Autor je spolupracovník redakce.