„Otevřenou“ věcí, která se dostala do názvu nového představení Exposition / The Touch of the Open známého tanečníka a choreografa slovenského původu Jara Viňarského a která v něm bude dotýkána, je lidské tělo. „Expozicí“ tu není míněno pouze nějaké vystavení se, instalace, nýbrž i výklad, interpretace těla. Otevřenost je nastolena jeho nahotou, jeho vystavením dotekům i manipulací ze strany ostatních hráčů. Těmi jsou tanečníci Zdenka Brungot Svíteková, Nela H. Kornetová, Lea Kukovičič, Marek Menšík, Kamil Mihalov a Martin Talaga.

Jaro Viňarský patří ke generaci slovenských tanečníků, kteří zásadním způsobem ovlivnili regeneraci tanečního hnutí v Praze na začátku století. Studoval a tvořil v Praze i Bratislavě, spolupracoval s Grotowského institutem ve Vratislavi. Významnou cenu za objev v tanci získal v Praze v roce 2006. Je ovšem i držitelem americké ceny Bessie za rok 2013 v kategorii Outstanding Performer – takového Oscara v oblasti performativních umění. Velkou práci pro současný tanec dělá na Slovensku, kde založil neziskovou organizaci SKOK! pro rozvoj současného tance a fyzického divadla.

Spor mysli a těla

Viňarský patří mezi intelektuály tance. Proto ho trápí konflikt mezi myslí a tělem v lidské bytosti. Tento konflikt je jedním ze základních témat evropské filosofie. A tanec není koneckonců nic jiného než filosofie těla jinými prostředky. Viňarský sám je tohoto konfliktu a představení protagonistou. Problematiku řeší ve spolupráci se skupinou dalších šesti tanečníků, na samotném konceptu spolupracovali Pavel Zuštiak a Matthew Rogers. Těžko říct, zda Viňarský představením zmíněný konflikt vyřešil; spíše mu podařilo sestoupit hlouběji – k předkarteziánskému pojetí, až k tématu sakrality těla.

Na scéně tanečního divadla Ponec stojí jeden velký objekt – dřevěná bouda. Dramatis personae do ní vstupují a zase ji opouštějí. Nechávají nebo nenechávají za sebou otevřeno, diváci se nedozvědí, co je uvnitř. O její nutnosti nebo zbytečnosti se nedokážu rozhodnout. Vzhledem ke koupelnové předložce před jejím prahem by to mohlo být místo – očisty? To jedině vskutku důležité jsou vztahy mezi účinkujícími, u nichž dochází k pravděpodobně ne zcela prognostikovatelným fyzickým kontaktům. Zdá se, že je z velké části ponecháno na nich, zda a kdy vstoupí do interakce a kde stráví čas mezitím. Mohou sedět v ústraní na scéně nebo i mezi publikem, a pouštějí se do akce zřejmě svým úradkem, jakkoli jistě záchranná síť určitého scénáře zde existuje.

Boření tabu

Výsadou tanečníků je skutečnost, že mají k hmatové zkušenosti s druhými lidmi mnohem více příležitostí než běžná populace. V tanci nutně padají některá tabu, která platí v běžném společenském styku. A fyzické divadlo postavilo fyzický kontakt vůbec na piedestal. Jedním z důvodů, proč se tak ujalo ve středoevropském prostředí, může být, že nabízí fragmenty příběhu. Ale především – fyzické divadlo poskytuje návrat archaické sakrality.

Není to poprvé, kdy se v choreografické tvorbě Viňarského objevují sakrální prvky. Už v minulosti ho to táhlo ke kříži. Nyní do obtížné hlavní role obětovaného božstva obsadil – ohleduplně – sám sebe. Kontemplujeme nad jeho zranitelností, sledujeme jeho bezbrannost ve chvílích laskavých i nectných manipulací ze strany ostatních aktérů, až se dočkáme „ecce homo efektu“ a „vzetí nahého svatého Jara Viňarského na nebesa“.

Martyrologické sklony tanečníků ­aktuálních stylů se začaly objevovat už od osmdesátých let (vzpomeňme na Nigela Charnocka či na Lloyda Newsona z DV8 physical theatre) a někdy vedly až k určitému sebemrskačství, kdy se aktéři vysilují tancem v jakémsi exorcistickém záchvatu až k naprostému vyčerpání – například v práci kanadské skupiny The Holy Body Tattoo. Tanečníci exponují traumatizující momenty a fyzický šok se snaží vyvolat i u diváků. Tím spíše, že v současném tanci je divák zpravidla v netradičním prostoru, často značně přiblížen ke scéně, tudíž na něj dopadají fyzické vjemy vskutku citelně a přenášejí se na diváka prostřednictvím jeho empatie téměř hmatově.

Role oběti

Vypracované, ale na pohled křehké tělo Jara Viňarského je podrobováno všelikým manipulacím, drsným i něžným, je obnaženo, exponováno v kristologickém gestu, a jak vyrozumíváme, připraveno k oběti. Co chvíli působí dojmem, že se užuž odlepí od země. To v roli zbožštěné oběti samozřejmě napomáhá náležitému dojmu.

Představení by ovšem ztratilo hodně na zajímavosti, kdyby protagonista nebyl obklopen skupinou stále přítomných „apoštolů“, ostatních tanečníků, kteří vytvářeli dostatečný vzruch a atmosféru pro závěrečné zjevení a kteří ustavičně přinášeli neprognostikovatelné fyzické a situační nápady. Těžko říct, zda se Viňarskému podařilo tímto představením napravit Cartesiův hřích a sjednotit zase mysl a tělo. Přinejmenším ale tento tanečník a jeho tanec ukazují cestu.

Autorka je taneční publicistka.