V srpnu tohoto roku zaplavily Afghánistán bílé vlajky Tálibánu, radikálního náboženského hnutí, které se po dvaceti letech opět ujalo moci v zemi. Jeho rychlý nástup po odchodu amerických vojsk zaskočil nejen světovou veřejnost, ale také ty Afghánce, kteří poslední dvě desetiletí žili v naději, že se vláda tálibů nevrátí. Těsně před dobytím Kábulu svět obletěly fotografie z afghánských měst zachycující, jak lidé bílou barvou přemalovávají výlohy obchodů, strhávají plakáty a snaží se odstranit jakákoli vyobrazení lidí či zvířat. Podle Omaida Sharifiho (citovaného agenturou AFP 6. září), jednoho ze zakladatelů skupiny ArtLords, jež se věnuje graffiti v Afghánistánu, to působilo, jako by Tálibán „zakryl město kafanem“ – bílým rubášem, který se používá při pohřbech.

Hromady televizí

Tálibán má ke kultuře vyhraněný přístup od počátku své existence. V letech 1996 až 2001, kdy byl v Afghánistánu poprvé u moci, bylo potlačení vizuálního umění jedním z jeho hlavních cílů. Kábulské národní mu­­zeum převrátili tálibové naruby a zničili mnoho cenných artefaktů. Patnáct set let staré monumentální sochy Buddhů v Bamjánu byly v roce 2000 odstřeleny. Pokud se při domovní prohlídce našla nějaká fotografie či obraz, musely se spálit. Obrázky ve školních učebnicích se začerňovaly nebo přelepovaly. Kromě toho byla v každodenním životě zakázána každá zábava – oddíly ministerstva pro šíření ctnosti a předcházení neřesti obcházely obchody a ulice a zakazovaly lidem hrát šachy či jiné hry, které nebyly dostatečně islámské. Lidé nesměli sledovat filmy či poslouchat hudbu. Mnozí mají stále v paměti hromady rozbitých televizí a kazeťáků na ulicích.

I za této situace však někteří hledali cesty, jak v umění pokračovat, případně jak se k němu dostat, byť za cenu extrémního rizika. Po roce 2001, kdy při náletech USA vláda Tálibánu padla, mnozí začali kulturu znovu otevřeně rozvíjet. S letošní politickou změnou ale afghánská kulturní scéna pociťuje oprávněný strach a nejistotu, co bude dál.

Pozitivní obrazy

Lida Afghan, s níž jsem o situaci v zemi hovořila, studuje třetí semestr multimédií na jedné z dánských univerzit. Její rodiče emigrovali z Afghánistánu koncem devadesátých let. Život v cizině pro ně byl těžký. Neznali jazyk a nemohli najít uplatnění ve své profesi. Vystudovaná chemička a bývalý policejní důstojník s právnickým vzděláním tak museli pracovat na jatkách a ve skladech. Navíc žili v malém městě plném předsudků a rasismu. „Můj příběh je vlastně legrační,“ vypráví Lida. „S Afghánistánem jsem dlouho neměla nic společného. Rodiče se sice snažili mne a sestry seznámit se svou kulturou a tradicemi, ale v Dánsku jsem se na své kořeny nikdy nenapojila.“ Když jí rodiče v roce 2015 oznámili, že pojede do Afghánistánu, strašně se vyděsila. Po příjezdu se ale všechno změnilo – město, krajina i místní kultura ji hluboce zasáhly. „Nevěděla jsem, jak to vyjádřit, a tak jsem začala dělat umění, abych ostatním lidem z Evropy i odjinud ukázala, jak krásná naše země je.“

Od té doby Lida jezdila do Afghánistánu každý rok a nová zkušenost změnila i její vztah k umění. „Až teď cítím, že má tvorba má význam, poslání,“ říká umělkyně, která se dlouho nepovažovala ani za Afghánku, ani za Dánku. „V Dánsku jsem si myslela, že nikam nepatřím. A později jsem viděla spoustu Afghánců, kteří říkali to samé – že se do své vlasti bojí jet. Zkrátka měli stejné pocity jako dřív já. Když jsem pak začala malovat pozitivní obrazy z Afghánistánu, lidé mi psali, že se tam také chtějí podívat.“ Situaci v zemi nicméně nepovažovala za ideální, zvláště pak postavení tamních žen. „Je tolik problémů, které se dají vyřešit pouze tehdy, pokud zapojíme ženy. Jak chcete budovat společnost, v níž je polovina obyvatel utlačovaná?“ Její obrazy proto zachycují také osudy žen z bližší i vzdálené rodiny, s nimiž je Lida ve spojení. Jsou to příběhy o dětských či nedobrovolných sňatcích, o tom, že se Afghánky nemohou svobodně pohybovat a projevit svůj názor. „Dokonce malé dítě mužského pohlaví může přikazovat matce, co má dělat a co si má myslet!“

Když během léta Tálibán dobýval jedno afghánské město za druhým, začala se Lida o svou rodinu a známé bát. „Srdce se mi rozletělo na kousky a upadla jsem do deprese,“ říká o dni, kdy padl Kábul. „Tolik se toho v předchozích letech podařilo změnit – v některých oblastech byly ženy svobodné, nemusely ani nosit hidžáb. Mnohé měly práci, byly i ve vládě. A pak jim za jediný den vzali všechno.“ Bylo zřejmé, že lidé jako Lida už do Afghánistánu nemohou. „Bylo to těžké. V té době mi začala univerzita. První týden jsem do ní nešla. Druhý týden jsem si našla brigádu, abych mohla posílat peníze rodině, třetí týden jsem stále byla smutná a vyčerpaná. Situace v Afghánistánu má obrovský dopad i na Afghánce mimo zemi, kteří se strachují o své rodiny a blízké,“ vysvětluje Lida. Sama se chtěla časem do Afghánistánu přestěhovat a otevřít si tam vlastní školu zaměřenou na multimediální design. „To je teď ztracené,“ uzavírá.

Hlas Afghánistánu

Tálibán podle Lidy nerozlišuje mezi moderním a tradičním uměním, hudbou či vizuál­ním uměním. Týden po nástupu k moci například tálibové zavraždili místního tradičního hudebníka v oblasti Kandaháru. Na Kábulské univerzitě se dnes hudba ani vizuál­ní umění nesmějí vyučovat a učitelé a profesoři uměleckých oborů se teď snaží dostat ze země. Lidi, kteří mají k umění vztah, Tálibán zesměšňuje a snaží se je pokořit. Lida vypráví o kamarádovi, který při stěhování nesl po ulici v Kábulu obraz, ale cestou narazil na hlídku. Ta ho zmlátila a obraz zničila. „Myslí si, že následují islám,“ komentuje počínání tálibů, kteří věří, že ničením umění ochra­ňují lidskou duši před neřestí. „A přitom chtějí hlavně vymazat ze života všechny barvy, veselí a radost.“

Bavíme se o chystané grafické novele o Táli­­bá­nu a umění, kterou připravuji. Ptám se Lidy, jaká tři přání ji napadají při pohledu na současnou situaci v zemi. Je to pro ni těžká otázka a první, co ji napadne, je, že mají zmizet. Pak se zamyslí a řekne, že si přeje, aby Tálibán spolupracoval s ostatními státy. Vysvětluje, že teď je všechno zavřené a Afghánci jsou na tom ještě hůř než dřív. Za druhé by si přála, aby Tálibán vyměnil své vůdce, zvláště ty, kteří jsou na ministerstvech a jsou to usvědčení teroristé, dříve věznění v Pákistánu. „Ve vládě potřebujeme vzdělané lidi s politickou zkušeností,“ vysvětluje. „A měli by nám nechat kulturu, která je součástí naší identity,“ přidává Lida třetí přání. „Můžete zakázat umění, ale ne umělce. Ti budou žít dál a vždycky najdou způsob, jak se vyjádřit.“ Právě kultura podle ní lidi motivuje a dělá z nich silné bytosti. „Přála bych si, abychom využili svou kreativitu a stali se hlasem Afghánistánu. Pokud zachytíme jeho krásu, a nebudeme jenom plakat na sociálních sítích, připomeneme lidem, za co mají bojovat.“

Autorka je externí spolupracovnicí Orientálního ústavu AV ČR.