To místo není na plátně s portrétem mořských vln nebo na rytině s portrétem plachetnice, ale klidně by mohlo být. Když tam stojím, vždycky se cítím jako v obraze: divím se a nevěřícně zírám kolem sebe a zároveň mě ani na okamžik neopouští vědomí toho, že jsem pozorován, že mám diváka, jemuž máloco unikne. A i když si za ty oči, které si mě prohlížejí, často domýšlím a dosazuju zvířata nebo věci (jiné lidi spíš ne), dobře vím, že se na sebe dívám já sám. Z toho konec konců vyplývá moje roztržitost, afekt a lhavost při pozorování světa vůbec. A pocit osamění. Nedovedu doopravdy pozorovat – právě u nádhery moře je to zřetelné. Jen se dál učím.

Marina di Ravenna. Kotviště u Ravenny, kousek od trajektu, který je spojuje s Porto Corsini. Plachetnice, plachetnice, plachetnice a jachty, čluny s kajutami i bez nich, stěžně a malé i větší parníky. Hned vedle rybí restaurace s nejlepšími grilovanými rybami na pobřeží, jejíž nejvzdálenější venkovní stoly se užuž dotýkají rybářských lodí s kontejnery a zelenými provazy, co smrdí jako nahnilí krabi, i strašně starých bójí s výbornou pamětí. Tam to je. Mezi uličkami Viale delle Nazio­ni a Viale Natale Zen, nalevo od náměstíčka Adriatico a kolmo na Viale Lungomare, docela malý kousek od Piazza Marinai d’Ita­lia. Tam, před bílým vycházkovým molem, které se jmenuje Dalmazia a které mi vždycky připadá jako trup letadla: bojím se zajít až k jeho okraji, abych po široké a hladké ploše nesklouzl do moře. Zvedá se mi žaludek, pokaždé. Ale ve skutečnosti je molo běžné (snad pozoruhodně dlouhé i široké) a jeho kraje hranaté a bezpečné, navíc značené žlutými pruhy, přerušovanými vždycky čerstvě natřenými úvaznými sloupky v pravidelných, dost krátkých rozestupech. Ta litinová úvaziště připomínají modré zakaboněné žáby. Možná mě mate, že při chůzi po molu se vždycky dívám na kapoty malých jachet a člunů, jichž tady kotví snad stovky, nebo to, že mě přitahují obliny zaoceánského parníku, který tady občas krátce zakotví a hned zase odplouvá, ty velkorysé prohlubně a vyklenutí, co se ve všem odlišují od okolí a působí jako ze sna. Tady to je, tady stojí. Opřené o stěnu haly, v níž se porcují ryby a třídí chobotničky a kalamáry.

Dva automaty na rybářské potřeby.

Vypadají jako dávno vyřazené z provozu, zrezlé a špinavé; vypadají, že se co chvíli sesunou každý na jinou stranu. Ale jsou napěchované potřebnými věcmi – a kyblíky a kelímky, kterých stojí vedle celý sloup a do nichž z hadiček padají čerství nebo sušení červi nebo granule, se otočí mnohokrát za den. V horních částech čarovných skříní spí pod zapatlaným sklem průhledné sáčky se třpytkami, gumovými a plechovými nástrahami, vlasci a návazci a splávky. Leží tam kovové rybí hlavy se složitými háčky. Jak se sluneční světlo, posílené odrazy bílých stěn haly a restaurace, ztěžka prodírá dovnitř skříní, stříbřité tepané návnady a vejčité chromy se občas zablýsknou stejným bílým stříbrem jako rybka, když se objeví nad hladinou. Ovál, do tenka vyťukaný a tak plný světla a stříbra, že se zatají dech. A drobné gumové nástrahy, banánky s opatrnou fialovou barvou nebo útlé kolébky se pstruhovou duhou a tečkami, stojí v těch automatech jako naložené v láku, jako dávno zavařené a jejich barvy ztěžka opalizují.

Ve stínu mašin leží kočky znavené žárem, celým tělem přisáté k asfaltu, placky, jako mrtvé – když chceš červy, musíš je překročit; vidím sám sebe, jak obezřetně stoupám mezi ně, jak se dívám pod nohy a ohlížím se, zda některé nestojím na vousech. Kradu se mezi nimi jako zloděj. Některé z koček zdvihnou hlavu. Jen hlavu vidím, tělo zůstává rozlité. Vidím, jak se černé kameny horkem odlouply od země a stojí dost vysoko ve chvějící se výhni. Po chvíli se měkce navracejí zpět. Teprve potom – jako by se to nesmělo, jako bych přestupoval zákaz – vhodím drobné.

Autor je básník.