„Ztrácíme se v noci / ve vlnách tvého parfému. / Jsem opilá a ty šílíš. / Řekni mi, jak se dostaneme domů,“ zpívá Arooj Aftab v jedné z písní alba Night Reign. Opojná, chvíli bezstarostná, chvíli melancholická je i její nejnovější deska. Potkávají se na ní prvky jazzu s vlivy pákistánské lidové hudby a stejně tak angličtina s urdštinou, jazyky, v nichž hudebnice, pocházející z Pákistánu a dnes usazená v New Yorku, vypráví příběhy z přítmí noci. V zákoutích newyorských ulic a barů uvažuje nad různými podobami lásky a vzájemnosti, kterou prožívá.

Hluboké emoce v tvorbě držitelky hudebních cen Grammy a Emmy nechyběly nikdy, dříve však měly výrazně temnější nádech, především na její třetí, průlomové desce Vulture Prince (2021), na které se vyrovnávala se smrtí bratra. „Když jsem na tom albu pracovala, byla jsem opravdu smutná,“ vzpomíná Arooj Aftab v rozhovoru pro The Quietus. „V posledních letech jsem ten smutek přijala a nechala ho, aby se rozvinul. A teď cítím radost. I když jsem pořád ještě zasmušilá, oslavuju život. Nechci být napořád spojována se smutkem jen proto, že taková byla moje poslední deska. Night Reign je skoro zábavná nahrávka.“ Jejím tématem je, jak pokračovat dál – jak žít a nezahořknout.

Emoce bez patosu

Proměna atmosféry se dá dobře ilustrovat na písni Last Night, kterou Aftab zařadila už na předchozí album a k níž se na nové nahrávce vrátila. Zatímco původní verze (na text perského básníka Rúmího, v němž se v různých variacích obměňuje verš „Minulou noc se má láska podobala měsíci“) je plná stesku a melancholie, nyní se důraz přesunul k lehkosti, hravosti a chtíči. Právě queer milostné písně ukazují, jak obratně se Aftab dokáže inspirovat různorodými kulturami a sdílet emoce, aniž by sklouzávala k patosu.

Pomyslným vrcholem alba je skladba Bolo Na, v níž hostuje americká hudebnice, básnířka a aktivistka Moor Mother (viz A2 č. 10/2024). Ve svém zaříkání se ptá, kdo nás naučil milovat a být zamilovaní a jakou podobu má tento cit v době, v níž se s bolestí a zraněním obchoduje stejně jako se sexem, nedůvěrou a „všemožnými nechutnostmi“. Arooj Aftab ovšem na otázky, jež si klade, nehledá odpověď, spíše se je snaží prožít a procítit v jejich neuchopitelnosti.

Jak to mám udělat?

Letošní deska Arooj Aftab ovšem ukazuje ještě jednu důležitou věc, a to nakolik může být naše vnímání umělců a umělkyň ovlivněno truchlením. Aftab se etablovala jako hudebnice, která dokázala přetavit ztrátu milované osoby do výjimečně citlivé (a překvapivě úspěšné) desky. Zároveň jí však zůstala nálepka „seriózní“ tvůrkyně čerpající z osobních traumat a z kulturního dědictví, přestože při živých vystoupeních i v rozhovorech působí uvolněně, vesele a bezprostředně. „Opravdu nejsem vážný člověk,“ tvrdí hudebnice v rozhovoru pro magazín Them a svěřuje se s frustrací z toho, že je brána především jako ambientní a jazzová umělkyně. „Jak to mám udělat, aby to bylo víc o mně? Ať se ke mně lidé trochu přiblíží!“

A právě album Night Reign ukazuje Aftab takovou, jaká v současné chvíli je a jakou chce být. Smutek tu už nefiguruje jako bolestivý zdroj inspirace, ale jako překonaná životní fáze, se kterou bylo možné se vyrovnat i díky tvorbě. Arooj Aftab se neobrací k minulosti a dál objevuje, co jí život přináší. A my to můžeme dělat s ní.

Autorka je hudební publicistka.

Arooj Aftab: Night Reign. Verve 2024.