Dopisy měsíčního dne (Kuunpäivän kir­jeet, 2020) Emmi Itäranty představují pozoruhodnou kombinaci tradiční mytologie a futuristického líčení budoucnosti. Navazují tím na oblíbenou Strážkyni pramene (2012, česky 2014), označovanou za dystopii či klimatickou fikci, v níž se spojovaly čajové obřady a lucerny naplněné světluškami s elektronickými komunikátory či vrtulovými vozy. Nový román finské spisovatelky má poten­ciál dosáhnout podobného čtenářského úspěchu. Společný je oběma knihám i ekologický akcent a postupné odhalování minulosti. Ve Strážkyni pramene to byl nález záznamů z Temného století, v Dopisech se pomocí průběžně vkládaných vysvětlujících dokumentů, jako jsou encyklopedická hesla, novinové články či politická prohlášení, dozvídáme o vývoji Země a Sluneční soustavy před ro­kem 2168, v němž se příběh odehrává.

Slunce a sníh

V Dopisech měsíčního dne sledujeme několik dramatických měsíců, během nichž hlavní hrdinka ztrácí a nachází mnohé z toho, co do té doby ustavovalo její život. Ústřední dvojici tvoří Lumi a Sol, jež proti sobě stojí jako protiklady. Lumi, jejíž jméno znamená sníh, pochází z pozemského Zimokraje a pracuje jako léčitelka; doménou Sol (slunce) z Marsu je naopak věda. Když Sol zmizí, Lumi se pustí do pátrání a postupně odhaluje informace, které dosud přehlížela nebo jí byly zatajeny. Neustále přitom cestuje – z Jupiteru na Mars, podzemní dráhou na Měsíci, vesmírnou lodí na Zem. Jedním ze scelujících motivů knihy jsou tak stezky a jejich prohledávání. Rozvětvují se a přetínají a člověk se v osudových momentech může na základě svého rozhodnutí vydat po jiné. Představují tak různé životní volby, dětinsky zaslepené i zrale odvážné. V podobě ornamentu se stezky objevují také na léčitelském bubínku a to, jak jim zpětně dodáváme smysl, se ukazuje i na propojování hvězd na obloze do souhvězdí.

Lumi však necestuje jen prostorem Sluneční soustavy, ale během obřadů i do jiných světů. Cesty léčitelky na druhý břeh jsou evokovány snovými/halucinačními pasážemi, které tvoří protiklad k futuristickému světu na Marsu či v cylindrických městech. Jsou plné archetypálních symbolů i výjevů a proti technicistní civilizaci (biomodelování, solární plachta, potravinové rafinerie) staví jednoduchost základních prožitků – lásky, smrti, zrady či nebezpečí.

Hvězdní ekoteroristé

Souběžně se vzpomínkami na minulost na Zemi nebo první léta partnerského soužití se odvíjí linie pátrání, jež odhaluje, že skupina ekoteroristů pomocí hub, řas či plevele vyřazuje z provozu průmyslové stroje. Napětí je budováno pomocí formy dopisů: zmiňují události, které adresát zná, zatímco čtenář nikoli, a musí čekat na jejich objasnění. Vstupuje do nich intimní blízkost a znalost druhého, projevující se v různých narážkách, jež opět vyvolávají dohady a otázky. Dopisy jsou čím dál delší a v soustavném retrospektivním vyprávění a rozjímání nad tím, co se Lumi od Sol nikdy nedověděla a co se domýšlí až nyní, postupně slábne přesvědčivost epistolární stylizace. Jedná se ostatně – navzdory názvu knihy – spíše o pseudodopisy či deníkové záznamy s konkrétním adresátem, neboť Lumi píše do sešitu s vědomím, že Sol si tyto zápisky přečte teprve zpětně a v celku.

Přestože Itäranta informace dovedně dávkuje a ve vyprávění trousí nápovědy i falešné stopy, některé spojitosti jsou zřejmé a je zvláštní, že v Lumi nevyvolaly podezření dříve (například mykóza ničící město Fu­-si a skutečnost, že Sol pracuje v laboratoři právě s houbami a lišejníky). Podobně nepravděpodobně vyznívá sdílnost novinářky Enisy, jež Lumi po dvou krátkých setkáních posílá rešerše a výsledky svého pátrání, díky němuž hrdinka odkrývá projekt na čištění kontaminované vody a obnovu biosféry pomocí symbiontů lišejníku. V některých motivech Dopisy měsíčního dne připomínají Knihu zvláštních nových věcí (2014, česky 2016) Michela Fabera, a to nejen milostným tónem a líčením prostředí Marsu, technických prostředků či technologie cestování vesmírem, ale také zobrazením Země jako vyčerpané a zničené planety. Ekologické téma je v Dopisech přesazeno ze Země do celé Sluneční soustavy, jisté konstanty však zůstávají: bezohledná těžba surovin, znečištění krajiny, ničení ekosystémů, vykořisťování znevýhodněných.

Stíny Země

Překladatel Michal Švec se musel vypořádat nejen s neologismy spojenými s meziplanetárním životem 22. století, ale také s nebinární postavou Sol Uriarte. Na mnoha místech je proto patrná snaha vyhnout se slovu s jasným rodovým určením. „Choť“ či „sourozenec“ místo křestního jména leckdy znějí poněkud zvláštně, zatímco opisy („you were already talking“ – „už spustil tvůj hlas“; „you were quiet for a long time“ – „nastalo vleklé ticho“) plynulost textu nijak neruší (Emmi Itäranta píše své texty ve finštině i angličtině, český překlad ­vznikl z finštiny, která v daných místech – tak jako angličtina – rod neprozrazuje). Mnohé dopisové pasáže jsou navíc zachycovány v aktuálním čase, takže bylo možné vyhnout se příčestí minulému, jež má v češtině rodovou koncovku.

Titul knihy odkazuje na imaginární Dům měsíčního dne, který si Sol a Lumi představují, ale také na relativitu slova den, které na Měsíci – na pomyslné půli cesty mezi Zemí a Marsem – získává jiný význam. Podobně se mění vyznění subverzivní akce, jež má Zemi „osvobodit od tyranie a vykořisťování Marsem“: „Vidíš můj neúspěch, anebo úspěch. Záleží na tom, odkud dopadá světlo. Temná strana Měsíce je temná jen při pohledu ze Země.“ V závěru bioteroristé uskuteční Projekt Země – Inanna, a to na úkor lidí, zato ve prospěch Země: planeta je izolována, ale ekosystémy se uzdravují. Proti antropocénu se tak staví biocén, respektive „antrobiocén“, epocha, v níž by lidé měli budovat kosmickou infrastrukturu v souladu s přírodou.

Jako ekologická detektivka fungují ­Dopisy měsíčního dne v prvních dvou třetinách, v nichž se aktuální dramatické dění spojuje se vzrůstajícím Luminým vědomím toho, že o Sol vlastně leccos neví. Vše podstatné je nicméně odhaleno v závěru druhé části, třetí už popisuje jen bezvýchodné hledání Sol, potažmo sebe samé. Vypravěčka na určitých místech sklouzává k sentimentální mnohomluvnosti, jež má působit moudře a ušlechtile. Ztrácí se tak spád a do popředí vystupuje poselství ekologické spravedlnosti.

Autorka je komparatistka.

Emmi Itäranta: Dopisy měsíčního dne. Přeložil Michal Švec. Kniha Zlín, Praha 2024, 336 stran.