Izraelská dramatička Sivan Ben Yishai, která již dvanáct let žije a tvoří v Berlíně, se pro hru Like Lovers Do (Paměti Medúzy), pojednávající o sexuálním a sexualizovaném násilí, inspirovala mýtem o Medúze. Když byla kněžka v chrámu bohyně Athény znásilněna Poseidónem, Athéna nepotrestala násilníka, ale oběť: proměnila Medúzu v nestvůru s hady místo vlasů. Kdo jí pohleděl do očí, zkameněl. Poté, co řecký hrdina Perseus nešťastnici zabil, usekl jí hlavu. Z bezvládného těla vyskočily její a Poseidónovy děti, okřídlený kůň Pegas a obluda Chrýsáór.

Trestání oběti namísto násilníka není vlastní jen naší kultuře, ba naopak: v některých společenstvích je žena znásilněním navždy stigmatizována a zavržena vlastní rodinou i komunitou. U nás hrozí „jen“ bagatelizace násilného činu, opakování utrpení oběti během vyšetřování, případně soudního procesu s odborně nevyškolenými policisty a soudci, druhotná viktimizace, jež má snížit důvěryhodnost obětí, a neslýchaně nízké tresty pro pachatele.

Zlatá klícka násilí

Yishai ve své hře tematizuje sexuální násilí nejen v rovině zločinu, ale předvádí také všudypřítomnou každodenní sexualizaci, plíživě se vkrádající do všech vztahů a oblastí soukromého i veřejného života. Projevuje se jako takřka nepostřehnutelné násilí, které jsme přijali jakožto normu nebo ho ve vztazích a mezilidském soužití v takzvaně civilizované společnosti alespoň akceptujeme. Sexualita ve své odvrácené podobě a v duchu estetiky hnusu slouží v textu jakožto symbol násilného charakteru vztahů v patriarchální společnosti, určované samozřejmou nadřazeností jedněch (většinou mužů) nad druhými (většinou ženami). Rádoby pozitivní pól erotiky, sexuality a milostných vztahů reprezentují ve hře sladkobolné kýčovité představy, jimiž se od nejútlejšího věku opájí pět dívenek. Sny o ideálním muži u nich vedou až k rozdvojení prožitku života: na jedné straně brutální životní realita, kterou nevnímají, na straně druhé romantické klišé, které nemá s realitou nic společného, ale může ji překrývat. Toto rozdvojení vlastní identity a skutečnosti opakovaně v průběhu inscenace zprostředkovává jedna z hereček vyprávěním o sobě a svých čtyřech kamarádkách. Zastupuje však ženy napříč generacemi – snad s výjimkou té dnešní, nejmladší – ve vyjádření konvenčních a ve skutečnosti absurdních požadavků na ideálního muže a partnera.

Text má narativní charakter, takže o vnitřním konfliktu, skrytém v základu naší tradiční kultury, se diváci nedozvídají z přímých střetů postav či z dialogů. Bez vyznačených mluvčích je text členěn do odstavců připomínajících básnické či písňové strofy. Režisérka Aminata Keita obsadila do inscenace šest hereček a tři herce, kteří vytvářejí tanečně­-pohybový rapující chór: choreografii s herci vytvořila Eliška Vavříková, autorem hudby je Martin Hůla alias Bonus. Perkusista – a zároveň herec – Štěpán Krtička doprovází chór na bicí a na preparovaný klavír, který stojí na stupínku nakřivo a vyjadřuje tak šikmou plochu, na níž se aktéři ocitají. Genderové, etnické i jazykové rozrůznění chóru má demonstrovat, že obětí násilí se může stát kdokoli. Výpověď inscenace se tak posouvá od tématu násilí na ženách k sexuálnímu násilí obecně. Oběťmi se stávají i muži a chlapci nejrůznějšího věku, a to ze strany mužů i žen. Pachatelem je celá naše společnost: je vinna přehlížením, zlehčováním a akceptováním násilí.

Nesmělá expresivita

Herečky a herci tančí, zpívají a stylizovaně se pohybují po stupňovité holé scéně s klavírem a bicími nebo posedávají na předscéně na stupíncích bazénku, z něhož ke konci mocně stoupá pára a zahaluje účinkující. V pozadí černě vykryté scény visí pruh promítacího plátna, který představuje nejspíš mraky či proudy vody. Všichni jsou nejprve oděni do dosti neforemných lesklých khaki kombinéz, na hlavě copy, culíky nebo bizarní účesy. Jednotné overaly snad odkazují na jistou univerzálnost zkušenosti s násilím. Posléze si je svlékají a odhalují lesklé společenské oděvy. Dominující zlatá barva evokuje slavnostnost či přepych. Jedna aktérka je ověšená spoustou zlatých řetězů, jež mohou symbolizovat bohatství, ale také násilí a uvěznění ve „zlaté kleci“.

Když si kostýmy, stejně jako herecké výrazy a postoje, prohlížíme na fotografiích na webových stránkách divadla, mohou v nás vyvolat klamný dojem, že inscenace působí na diváky výraznou expresivitou: skupinka účinkujících se šklebí do objektivu a předstírá sborový řev. Na dalších fotografiích vidíme výrazně stylizované pózy a taneční postoje, roztažená zlatá křídla… Ve skutečnosti zůstaly herecké individuální i skupinové výkony expresivitě hodně dlužny. Zejména na začátku představení bylo patrné, že si aktérky a aktéři netroufají být razantní, rytmus chórického projevu byl nevýrazný, tempo příliš pomalé. Text napsaný s brutální sarkastickou nadsázkou je třeba také s nadsázkou hrát. Když se monologické či chórické promluvy obsahující nekonečný výčet násilných činů a zneužívání podají nesměle a „civilně“, a ne s provokativní razancí jako obžaloba společnosti, ještě víc to umocňuje obludnost. Taneční pohyb i hlasová synchronizace jsou perfektní, ale působí naučeně, nesměle. V představení chyběla odvaha sbírku odporností a křivd do publika doslova vykřičet.

Zpátky do minulosti

V závěru je narativně naznačen možný nový začátek, který je však spíše koncem. Autorka totiž vytvořila utopickou vizi, která zní zprvu jako z filmu Thelma a Louise. Individuální vzpoura přeroste v kolektivní odpor: hrdinka uřízne svému muži penis a třímajíc jej v ruce řídí autobus. Posléze úd odhodí na pole, kde zetlí, „navrátí se do lůna ekosystému“ a promění se v půdu. Právě tady začíná utopie nového základu civilizace a života: „A po letech a staletích odpočinku mrtvá minulost konečně začne vyživovat půdu, ovlivňovat její chemické složení, mísit se s ní a pak, pak z té půdy vzejde něco nevídaného.“ Nejde totiž pouze o zem a část těla. Žena couvá s autobusem tři tisíce let nazpět minulostí až tam, kde to všechno začalo a odkud by se měla začít odvíjet nová skutečnost, postavená na spravedlivých základech.

Jenže i vzpouru se mužům podaří ženám zcizit, mediálně přehlušit gestem uznání: „a tak policisté, tátové, ministři, manželé pokleknou na mou počest, pokleknou a znovu se to dostane do hlavních titulků všech novin světa“. Text nenabízí žádnou reálnou naději. Naděje však spočívá v tom, že tato hra vznikla, že se téma násilí verbalizuje a analyzuje. Je skvělé, že se Paměti Medúzy hrají také u nás, v Brně, v Redutě. Snad se tvůrcům s dalšími reprízami podaří zbavit se ostychu a pořádně „do toho šlápnout“.

Autorka je divadelní kritička a překladatelka.

Sivan Ben Yishai: Like Lovers Do (Paměti Medúzy). Překlad Barbora Schnelle, režie Aminata Keita, dramaturgie Jaroslav Jurečka, hudba Martin Hůla, pohyb Eliška Vavříková, scénografie Ján Tereba, kostýmy Linda Boráros, světelný design Ondřej Růžička, animace Barbora Bachanová, hrají Anna Čonková, Anna Glässnerová, Tereza Groszmannová, Kateřina Liďáková, Isabela Smečka, Lýdie Prokopová, Viktor Kuzník, Pavel Čeněk Vaculík a Štěpán Krtička. Národní divadlo Brno – Reduta, premiéra 4. 10. 2024.