Existuje řada problémů, které ještě nepronikly do širšího společenského povědomí. Důležitou roli při osvětě pak může hrát i kultura. Klimatická krize dnes ale rozhodně není okrajovou záležitostí, a je proto otázka, zda má smysl plnit stránky románů přímočarým upozorňováním na všeobecně známou věc.

Nejen na poli levicové kulturní kritiky už se léta vedou bouřlivé debaty o tom, nakolik by literatura, film a další umělecké disciplíny měly být „politické“. Jde o problém, který lze nahlížet z mnoha úhlů, ale v pozadí často stojí jeden přežitý předpoklad – zdá se, jako by někteří kritici i autoři stále žili v 19. století a snili o tom, že zase někdo přijde se zásadním dílem, které probudí politické vědomí širokých mas, změní status quo, pohne světem a zachrání planetu. Tato představa ovšem zásadně naráží na současnou mediální realitu i na povahu aktuálních politických konfliktů. Snad nikde to není vidět lépe než na příkladu klimatické krize. Frázi o tom, že se příběh odehrává „na pozadí klimatické krize“, už najdeme v recenzích na kdejaký main­­streamový titul a pozdvižení leckdy vyvolají spíše případy, kdy někdo realitu života uprostřed klimatického kolapsu ve své tvorbě ignoruje.

Potíž je v tom, že klimatická krize je navzdory popíračství, bagatelizaci a greenwashingu všeobecně známým a diskutovaným problémem. Romány, seriály a jiná díla mohou mít jistý pozitivní vliv v situa­­ci, kdy upozorňují na dosud neřešenou a neznámou věc. Když se ale věnují sdílené a nepopiratelné žité realitě většiny lidstva, pak si s vyvoláváním emocí, kladením obecných otázek či snahou šokovat nevystačíme. Na čistě praktické rovině navíc do hry vstupuje současné digitální komunikační prostředí, které oslabuje postavení tradičních médií a tím tříští pozornost a význam přikládaný „tradičním“ kulturním formám – podcast nebo twitch stream jsou nejspíš účinnějšími nástroji zelené osvěty než sbírka povídek.

Největší potíží je ale fakt, že většina „klasických“ uměleckých oborů typu literatury nebo filmu ze své podstaty nedokáže obsáhnout to, co je v současné debatě pro řešení klimatické krize potřeba nejvíce – tedy praktická a komplexní řešení různých dílčích problémů a zároveň účinné taktiky k jejich politickému prosazení. Lakonicky řečeno, seriál, povídka či hudební album těžko popíší efektivní formy energetické tranzice, uhlíkových daní či nerůstové ekonomiky, ani nepoloží základ k budování funkčních politických hnutí. A to, v čem jsou naopak nejsilnější, tedy vyvolávání emocí a nastavování zrcadla neúprosné realitě, si zrovna v případě klimatického kolapsu bohužel dokážeme celkem snadno zpřítomnit sledováním zpráv.

Jistě to neznamená, že by kultura neměla klimatickou krizi (či jakýkoliv jiný aspekt současné reality) reflektovat. Jen bychom si neměli představovat, že jde o prostředek k dosažení společenské změny – ten nejspíš leží úplně jinde. A pokud nebudeme kdejakou větu či záběr chápat jako nástroj agitace, otevřou se umělcům i publiku mnohem zajímavější možnosti, jak přistupovat k tvorbě.