Kdysi přítel emigrant, žijící půl století v Austrálii, ve snaze zdůraznit anglosaskou dělnost a přičinlivost, uchýlil se k příkladu z ruské klasiky. Ušklíbl se: „Takovej Oblomov, ten ještě v polovině románu leží v posteli!“

No to ne! Tak už strana 25: „Safraporte! zvolal Oblomov a vyskočil z postele.“ Pravda, „vyskočil z postele“ je zde myšleno spíš v rovině metaforické, neboť o dvě strany později další návštěvník Pěnkin zastihne Oblomova stále ještě v posteli. S Pěnkinem se Oblomov dostane do křížku stran společenskokritického žurnalismu, proti němuž Oblomov hájí lidskost a lásku. „Člověka, člověka mi dejte! Vy myslíte, že myšlenka nepotřebuje srdce?“ horuje Oblomov a vzápětí čteme, že se v zápalu před Pěnkina dokonce postavil. A to jsme jen na straně 29! Jaký teprve nastane rozruch na straně 42, kdy vejde další návštěvník Taranťjev: „Chtěl Oblomova zvednout z postele, ten ho však předešel, rychle spustil nohy a hned vklouzl do obou trepek.“ V závěru Taranťjevovy návštěvy sice Oblomov již opět „téměř ulehl do křesla a schoulen ponořil se snad do dřímoty, snad do zamyšlení“, avšak stále jsme pouze na straně 53. Následující dvě kapitoly, pojaté co biografické exkursy, dlužno přeskočit, jakož i kapitolu věnovanou sluhovi Zacharovi. Když tedy posléze na straně 71 čteme, že „Zachar se podíval skulinou – a co viděl? Oblomov si ležel na pohovce s hlavou opřenou o dlaň“, není ještě tak zle. Sám Zachar se diví: „Kdy on to jen dokázal zase si lehnout! Ten je rychlý!“

Oblomov zůstává v posteli, leč jeho ráno vůbec není klidné. U lůžka mu defiluje návštěva za návštěvou. Volkov přijde na straně 19, dále Suďbinskij (23), již zmíněný Pěnkin (27), pak jistý muž „bez vlastností“, jemuž autor románu Gončarov přiřkl jen generické příjmení Alexejev (30). Konečně na straně 38 přichází hlučný a drzý Taranťjev. U Oblomova se dveře netrhnou. I ráno Kafkova prokuristy K., jenž je po probuzení v posteli zatčen, je relativně klidnější. Hned v prvním odstavci románu K. vyskočí z postele a natáhne si kalhoty, až ho dva příchozí pánové musí krotit: „Měl jste zůstat ve svém pokoji! Nesmíte odejít, vždyť jste zatčen!“ Oblomova naopak všichni tahají ven, musí přece jet na oslavy, každý po něm něco chce, zvou ho na výlet, na svatbu, Pěnkin mu vnucuje svůj článek, nemastný neslaný Alexejev ho nutí k Ovčininovi na oběd, odkud přece „jedou všichni do Jekatěringofu. Vzkazují vám, abyste najal kočár… Co je s vámi? Vždyť pořád ležíte!“ – „Což musím vstávat?“ namítá Oblomov. „Jak to? Čekají na nás. Chtěl jste jet!“ – „Kam jet? Já nikam nechtěl…“

Návštěvy naléhají, avšak Oblomovovy trable, hrozící vystěhování a nesrovnalosti na vzdáleném statku, jsou jim lhostejné. „Události jeho života se rozdrolily do mikroskopických rozměrů, ale on ani takové události nezvládne; nepřechází od jedné k druhé, ale je jimi zmítán jako vlnami.“ Začínáme chápat, že Oblomovovým neštěstím není lenost a neschopnost, ale rostoucí tlak, jejž na něj vyvíjí vnější svět. Oblomov je snílek a idylik, instinktivně prchá před vším, co se po něm zvnějšku žádá. Zatímco Mersault v Camusově Cizinci „uprchne“ před naléháním světa, vtěleném do nesnesitelného třpytu slunce, absurdní vraždou Araba, Oblomov se jen skromně schoulí na divanu a prchá do idyly. Na straně 93 už zase sladce usíná a zdá se mu o životě v rajské, světem zapomenuté, avšak sluncem, mírem, hojností a neměnností zalité Oblomovce, vesničce jeho dětství. Sen tvoří nejvydatnější kapitolu Gončarovova románu.

Prokurista K. je akční, ale není mu to nic platné. Mersault je akční, jeho čin ho sice na chvíli přivede až k „něžné netečnosti světa“, ale zároveň znamená ztrátu svobody a hořký konec utopený v nenávisti. Dostojevského Raskolnikov je akční, svůj monstrózní skutek spáchá již na straně 77, zbylých bezmála pět set stran románu se však již jen složitě vyrovnává s tím, čeho se dopustil. Haškův Švejk je akční natolik, že svými tlachy a válečným pokřikem „Na Bělehrad!“ málem předbíhá samotné blbství války. Oblomov – akční není. Laskavý, mírný, ale neschopný vyrovnat se s náporem světa, jenž po něm stále něco chce. I velkou lásku Oblomov zhatí kvůli obavám z konvenčních společenských požadavků a nejspíš i z eroze, jež hrozí čistou lásku po svatbě rozleptat. Operace overload! Radši se ukryje do napůl tajného, leč vnitřně idylického svazku se svou oddanou hospodyní.

Na straně 165 Oblomov uvažuje: „Všichni se mezi sebou nakazili nějakou trýznivou starostí, úzkostí, mučivě cosi hledají. A kdyby aspoň hledali pravdu, štěstí pro sebe a pro jiné – ne, nad úspěchem kolegy blednou.“ Na straně 173 Oblomov ještě jednou „vyskočí z postele“, to když je přítelem z dětství Štolcem konfrontován se svými idealistickými, „akčními“ začátky. Nato dva přátelé začnou plánovat nový život, útěk a ozdravnou cestu do ciziny… Iluze dlouho nevydrží. „Teď, nebo nikdy! – ta děsivá slova přišla Oblomovu na mysl, sotva se ráno vzbudil.“ Přípravy k odjezdu se odkládají na potom. Konečně na straně 178 je Oblomov definitivně z postele pryč. Jen sluha Zachar oznámí své ženě: „Odešel!“ – „A bude obědvat?“ – „Kdopak ví!“ ospale odpoví Zachar. Zbývá dalších bezmála tři sta stran do konce příběhu.

Gončarovův Oblomov z roku 1859 začíná jako společenská satira, rychle se však mění ve směšnosmutný román o člověku neschopném, neochotném vyhovět nekonečnému nároku, jejž vůči němu vznáší svět. Oblomova jsem měl v knihovně jako starý rest a přečetl jsem ho až teď. Je to kniha dojemná – a skrytě aktuální svou pasivní „revoltou“. Kafkův nešťastný hrdina na závěr pocítí transcendentální stud, jenž „jako by ho měl přežít“, absurdně trvat dál o sobě, bez svého nositele. A kde se Camusův Mersault na závěr otevře „něžné netečnosti světa“, tam u Gončarova zahlédneme něžnou netečnost hrdiny samého, kterou se Oblomov tiše vzpírá zmatku a shonu, marnivosti a marnosti, jež ho obklopují a svírají a které odmítá vzít za své.

Autor je básník, hudebník a literární kritik.