„‚Pořádek musí bejt,‘ řekla babička – a zakopla hovno pod postel,“ praví se v jednom z těch napůl vtipů a napůl aforismů, které jsme si říkávali na prvním stupni základní školy a smáli jsme se tomu hovnu, protože na nás tehdy ještě působilo podvratně. Vtipy jsou zaseklé do podvědomí jako azbestová špona, občas se pohnou a zabolí. Připomenou se. Pořádek musí bejt…

Na postelích, okolo nichž je uklizeno a pod které se nikdo nedívá, se vážou uzly lidských životů. Odvíjejí se chvíle početí i smrti. Mnoho chvil naplněných bolestí. V literatuře se o tom ví a píše, a to i v té staré. Dobrodružství s postelí jsou častou součástí dvorských románů, zejména těch, které vyprávějí o rytířích krále Artuše.

Vzorové dobrodružství s postelí, totiž s „di­vuplným ložem“, nacházíme v obsáhlém a oblíbeném Parzivalovi Wolframa von Eschenbach, a to tam, kde se příběh odpoutává od titulního hrdiny a namísto toho sleduje jednání Gawana čili Gauvaina, Artušova synovce a tradičně toho nejdvornějšího a sociálně nejschopnějšího z komunity rytířů.

„Gawan vešel do komnaty. Podlaha tu byla čistá a hladká jako sklo. Tady se nacházelo Divuplné lůžko a pod ním se točily čtyři kotouče z okrouhlých a jasných rubínů, které svou rychlostí překonávaly vanutí všech větrů. Byly ukotveny do vidlic na koncích noh postele.“ Samohybná postel na rubínových kolech jezdí po místnosti po nepředvídatelných drahách. Gawan ví, že na ni musí naskočit, aby zlomil kouzlo „divuplného hradu“, v jehož nitru se právě nachází. Nakonec se mu daří přistát na matraci. Postel se pasažéra snaží shodit, naráží do stěn, vydává přitom ohlušující rachot, a když se konečně zastavuje přesně uprostřed místnosti, začnou na Gawana od stropu pršet kuličky z praku a šipky ze samostřílů. Rytíř se úspěšně kryje štítem, ale projektily pronikají skrz a bolestivě jej zraňují. Gawan zatíná zuby a nakonec vydrží, a když pak do této ložnice hrůzy vnikne rozzuřený lev, nachází v sobě ještě dost sil k tomu, aby jej porazil. Všechno nakonec dobře dopadne.

Divuplné lože rejdí po prázdné, vyleštěné komnatě. Nelze pod ně nic zakopnout, neboť je neustále v pohybu, a zrcadlová povaha podlahy vůbec znemožňuje, aby se pod postel cokoli ukrylo. Wolframův Gawan byl předtím vypravěčem uveden na scénu jako hrdina, který „nikdy nejednal ostudně“ či jako „pán bez bázně a hany“, jak to idiomaticky, ale méně důrazně klade ve svém přebásnění Parzivala Jindřich Pokorný. Člověk, který si svým jednáním nikdy nezpůsobí ostudu a zůstává prost pohanění, se možná doopravdy dokonale chová. Jeho vnitřní ctnost se shoduje s tím, jak vypadá zvenčí. Anebo je to jinak, a ten člověk spíš s nevšední dovedností zakopává různé nepěkné věci mimo zorné pole? Citovanou scénu klade Wolfram do příběhu i proto, aby ukázal, že platí spíš to první. V neuralgickém bodě lidské existence, na posteli, která skřípe jako při koitu, je rytíř zraněn, ale neumírá ani neprchá. Umdlévá až ve chvíli, kdy je vše hotovo.

Naše postele stojí nehybně a věci pod nimi se vrší. Vrháme pod ně povědomí o stavu světa, o válkách a rozvratech vnitřních i vnějších, i všelijaké vlastní produkty. Zakopnuté věci nepřestávají existovat. Leží, trochu vysychají a trochu hnijí, sype se na ně prach, shora kanou výpotky lidských těl. Trvají, nic víc. A právě to trvání se postupně stává nesnesitelným i pro toho, kdo nad nimi spává, a třeba je pod postel zakopl právě proto, aby je dostal z hlavy a nemusel se na ně dívat.

„Je mi jedno, co jsi dělal za minulýho režimu. Není mi jedno, co děláš za současnýho režimu.“ Těmito slovy uzavírá umělec Aran svou píseň Mimoň, ze které už Na mezi bylo citováno, a já na ně v posledních dnech zase myslívám. Postel, která je v nich pojmenovaná, patří za poslední desetiletí k těm nejvyhřátějším. „Minulý režim.“ Pěkné a užitečné sousloví. Polštář a těžká duchna, pod kterou se dá snít o tom, co jsme byli anebo chtěli být, namísto toho, abychom byli v tom a tím, čím jsme. Je to objekt nenávisti, anebo touhy? Přijde mi, že to v těch snech vyjde skoro nastejno. Ve snech, které se odvíjejí dál a dál bez probuzení, zatímco se postel pozvolna probírá k životu. Možná brzy s novou silou seskočí z kompostu vytěsněných věcí a rozjede se po uklizené podlaze. Pořádek musí bejt…

Autor je komparatista.