Od pádu diktatury komunistické strany v ro­­ce 1989 vede česká společnost nepřetržitý zápas o to, jak interpretovat svou nedávnou minulost. Připomínání čtyřiceti let komunistické diktatury se stalo prostorem, v němž se odehrávají spory o spravedlnost, legitimitu a kolektivní identitu. Na rozdíl od některých jiných postkomunistických společností se česká politika paměti dlouhodobě vyznačuje silně retributivním rámcem. Na jedné straně stojí odpůrci nebo oběti režimu, kteří si zaslouží uznání, případně odškodnění, na straně druhé osoby spojené s režimem, tedy viníci, kteří mají být i po desetiletích symbolicky či materiálně trestáni.

Černobílý pohled

Tento černobílý pohled umožnil přijímat důležité právní normy a činit symbolická gesta, jež usilují o ocenění disidentů a odškodnění politických vězňů a jiných osob postižených represí. Zároveň ale vedl ke sporům o legitimitu některých kroků. V souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině pak debaty o povaze vyrovnání se s komunistickou minulostí nabyly na intenzitě, a to jak na politické, tak na odborné úrovni. Snaha o distancování se od všeho ruského vedla politickou reprezentaci k důraznějšímu odmítání dávno padlého režimu. Novelizací zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu tak došlo k rozšíření možností finančního ocenění pro ty, kdo se aktivně podíleli na odporu proti komunistické diktatuře, přestože jejich…