Odvlečení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura ze země a následná tisková konference Donalda Trumpa, na níž bylo oznámeno, že karibský stát nadále povede jeho viceprezidentka (tedy neméně nelegitimní osoba), svět ohromily. Dokonce i česká mainstreamová média a politici zaměření na zahraniční politiku se zdají být znepokojeni (což kontrastuje s jejich selháním během debat o americkém útoku na Irák). V souvislosti s Venezuelou se dnes hodně mluví o geopolitice a o ropě, mnohem méně o demokratizaci – donedávna leitmotivu většiny diskusí. Co tedy brání a co by naopak mohlo pomoci ropnému státu obnovit pluralitní, nerepresivní zřízení?

Tři možnosti

Někdy jsou diktatury poraženy vojensky, ať už zvnějšku, či zevnitř, jindy jsou svrženy odporem zdola (civil­-society coup). Vojenské režimy v Jižní Americe často moc samy předávaly, ale stanovovaly si přitom podmínky. Civilnější režimy, stojící na vládě určité politické strany, mohou provést reformu, jež mocenské elity ponechá ve fázi přechodu u moci, ale otevře cestu jejich volební porážce. Jindy se přímo vyjednává s opozicí a demokratizuje se prostřednictvím paktu.

Ve Venezuele nepřinesl vnější útok na Madura ani pád vlády, ani pád režimu. Stejně tak domácí opozici se nikdy nepodařilo režim svrhnout. Zkoušela to přitom již od (tehdy ještě demokratického) vládnutí Huga…