Britský spisovatel China Miéville bývá považován za středobod literárního proudu v rámci fantastiky, pro který se vžil název new ­weird. Je dokonce otázka, zda by bez něj tato nálepka vůbec existovala. Zároveň ale platí, že nám tvorba dalších autorek a autorů new weird pomáhá lépe určit pozici Miévillova díla – a to nejen v rámci scifistického fandomu, ale ještě spíš na hraně fantastiky a mainstreamové literatury, které se vůči sobě tradičně vymezovaly.

Mainstream, obzvlášť takzvaná ­umělecká literatura, měla tendenci definovat se na základě určitým způsobem chápaného realismu a považovat fantaskní náměty za něco podřadného. Fantastika zase byla dlouho spjatá s časopisy a dalšími publikacemi určenými primárně pro mládež (především pro chlapce). Tyto tiskoviny se navíc zpravidla specia­lizovaly na určité subžánry, tedy science fiction, fantasy nebo horor, spojené s fanouškovskými komunitami, které samy sebe chápaly jako subkultury se specifickým, menšinovým vkusem.

Zároveň ale v druhé polovině 20. století existovala řada autorů či trendů pokoušejících se tuto subkulturní zapouzdřenost překonat. Generace new weird, spjatá především s přelomem tisíciletí, přišla už v době, kdy se autoři a autorky hlavního proudu často pouštěli do zápletek inspirovaných tradicí sci­-fi, fantasy či hororu, ale i naopak: byla zde i řada pokusů nabízet…