V jednom z krátkých filmů amerického dokumentaristy Lese Blanka lze narazit na bizarní scénu. Těsně před začátkem projekce na filmovém festivalu v Los Angeles vystoupá na pódium vysoký muž a s německým přízvukem diváky burcuje k vyhlášení války televizi (protože „ničí způsob, jakým vyjadřujeme svůj postoj ke světu“). Zatímco apeluje, že je nutné nalézt adekvátní způsob zobrazování reality, vyjme z připraveného kastrolu koženou botu, naservíruje si ji na talíř a s pomocí příboru a zahradnických nůžek ji začne pomalu konzumovat. Werner Herzog tímto způsobem v roce 1979 uvedl jednu z prvních projekcí celovečerního debutu Errola Morrise Gates of Heaven (Nebeská brána, 1978). Coby Morrisův někdejší mentor se o několik let dříve zapřisáhl, že pokud se jeho příteli, který opouštěl jeden rozpracovaný projekt za druhým, podaří realizovat zamýšlený filmový portrét rodiny, jež v severní Kalifornii provozuje zvířecí hřbitov, sní pár bot, které má právě na sobě. Motivace, zdá se, zafungovala: Morris s pomocí pokoutně vypůjčených peněz svůj film – označovaný dnes za jedno z nejpřesvědčivějších (a také nejmelancholičtějších) zobrazení Ameriky sedmdesátých let – dokončil; a na Herzogovi teď bylo, aby splnil svůj slib.

Fenomenologie dušené podešve

Pravděpodobně nešlo o nijak traumatický zá­žitek: Herzog z konzumace vynechal gumovou podešev a kovové cvočky („ani…