Když před deseti lety varšavské nakladatelství Krytyka Polityczna vydalo překlad knihy amerického historika Howarda Zinna Dějiny lidu Spojených států amerických (1980, česky 2012), padl v Polsku na úrodnou půdu. Mezi ty, kteří knihu chválili, patřil například historik a sociolog Adam Leszczyński, jenž o pár let později, v roce 2020, vydal monumentální dílo Ludowa historia Polski (Lidové dějiny Polska, 2020). Právě tato práce odstartovala „lidový obrat“ v polské historiografii, a k Leszczyńského knize brzy přibyly další. Za povšimnutí v tomto kontextu určitě stojí, že český překlad první části Zinnova díla se podobně široké recepce nedočkal.

Nové pohledy na polskou historii se především pokusily vyrovnat se společenským zřízením nazývaným polsky pańszczyzna – tedy se systémem feudálního nevolnictví, jejž Leszczyński (k nelibosti mnohých komentátorů) přirovnal k otroctví. Cílem autorů a autorek bylo odhlédnout od dominantního vyprávění polských dějin jako dějin šlechty. Naopak akcentují perspektivu poddaných a nevolníků – utlačované, ale početné skupiny obyvatelstva, jejíž opomíjené dějiny jsou plné vykořisťování a násilí ze strany mocných.

Burani a selky

Stejně jako u jiných historií „zdola“ i zde po­­chopitelně badatelé a badatelky narážejí na známý problém, že šlechta po sobě – na rozdíl od negramotných nevolníků – zanechala mnohem více písemných pramenů, a je…