
Foto Mostafa Meraji (CC0 1.0)
„Neboj se toho, kdo křičí, ale toho, kdo má sklopenou hlavu,“ praví jedno perské přísloví. Prvotním impulsem k přípravě tématu, jež ohledává prostor současné íránské kultury – a beletrie zvláště –, bylo zjištění, že ani v redakci kulturního časopisu se nenašel nikdo, kdo by mohl s jistotou říct, že má alespoň povšechnou představu o současné perské literatuře. Všichni jsme sice tak nějak podvědomě tušili, že íránští spisovatelé a spisovatelky vzhledem k charakteru tamního režimu rozhodně nemohou svým psaním naplno vykřičet, co žijí, o to víc nás ovšem zajímalo, jak lze pojmenovat íránskou realitu oklikou, jak se dá obelstít všudypřítomná cenzura, aniž by si člověk příliš zadal s oficiálním jazykem, jak se píše „se sklopenou hlavou“, a přitom stále vzpurně.
Odpovědi na tyto, ale i další otázky najdete v rozsáhlém eseji íránistky Zuzany Kříhové, která si všímá, že z „narušené vazby mezi zkušeností a jazykem vyrůstá i jedna z nejvýraznějších tendencí současné perské prózy: častý příklon k metaforám, fragmentárnímu vyprávění a nepřímému pojmenování skutečnosti“. Upozorňuje zároveň, že zahraniční nakladatelé mají tendenci vydávat texty, které otevřeně tematizují společenskou represi, útlak žen, cenzuru či státní násilí, z čehož plyne, že prostor dostává spíše exilová a diasporická literatura. Přitom, jak se dozvíte, také nedořečenost má svou váhu a i v mlčení a absenci zapovězených slov se může ukrývat podvratné sdělení – zkrátka prozkoumáte „slepé mapy vytěsněných slov“.
Íránská novinářka a spisovatelka Habíbe Džafarján vás v ukázce z beletristicko-esejistické knihy protáhne „svým“ Teheránem, „v němž je zvláštní úplně všechno“ a kde jsou „všichni opilí“, jenže „bez vína“. V tomto konkrétním případě jde o „opilost“ z večera, kdy íránské ženy směly poprvé po čtyřiceti letech vkročit na národní fotbalový stadion a sledovat přenos utkání domácího týmu se Španělskem. Dozvíte se tak, že i prohraný zápas může přinést slzy štěstí a nutkat k tanci a ke zpěvu.

Neopomenutelný je také fenomén íránské kinematografie. Několik let po Chámeneího revoluci si íránský teokratický režim uvědomil, že pomocí filmu si lze naklonit občany. Vznikly potřebné instituce, narostly rozpočty a od poloviny osmdesátých let se začali režiséři jako Abbás Kiarostamí mezinárodně prosazovat svými nenápadnými, leč nápaditými snímky, které invenčně pracovaly s vyprávěním i formou. Tvůrci sice zápasili s cenzurou, ale jejich filmy se dostávaly do Cannes a na další uznávané festivaly. Martin Šrajer ve svém článku popisuje, jak se v následujících dekádách situace proměnila: „Když Džafar Panahí vyhrál berlínského Zlatého medvěda za film Taxi Teherán (2015), cenu místo něj převzala jedna z (ne)hereček – jeho neteř. Samotný režisér nesměl opustit Írán. Byl odsouzen k šesti letům vězení a dvacetiletému zákazu natáčení.“ V uplynulé dekádě už nejslavnější íránští filmaři nebyli pouhými nepohodlnými intelektuály, režim na ně začal pohlížet přímo jako na bezpečnostní hrozbu. Dochází k věznění, konfiskaci pasů a dalším postihům. Tvůrci tak natáčejí v autech, bytech, či přímo z domácího vězení – režimu navzdory. A zatímco dřívější íránské filmy hovořily o situaci v zemi pomocí metafor, mezi řádky či s využitím dětské optiky, autoři jako Džafar Panahí či Mohammad Rasúlof už dnes na symbolické náznaky nemají trpělivost.
V souvislosti s íránskou hudbou dnešní západní posluchači možná zmíní Sevdalizu (která ovšem od pěti let vyrůstala v Nizozemí), znalci hudební avantgardy si vybaví Festival umění v Šírázu, kde své skladby uváděli Karlheinz Stockhausen či Iannis Xenakis, a pamětníci si vzpomenou na zpěvačku Guguš jako zosobnění doby, kdy bylo možné objevit se v íránské televizní estrádě v minisukni. To je v dnešním Íránu nepředstavitelné. V zemi, kde od islámské revoluce v roce 1979 platí pro ženy zákaz sólového zpěvu na veřejnosti, jsou hudebnice prakticky neviditelné. Jaká je ale situace v diaspoře? Takovou otázku si položil Jiří Slabihoudek, který ve svém textu přibližuje fungování organizace sdružující íránské hudební skladatelky a performerky – navzdory teokratickému režimu, patriarchální společnosti i genderové nerovnosti jako takové.
Vzhledem k tomu, že jsme tematické články týkající se perské kultury nechtěli přespříliš infikovat analýzami současné turbulentní situace, vzniklé útokem Izraele a Spojených států na Írán, najdete zde jediný společenský text, jenž se v dialogu s politologem Josefem Krausem snaží odhadovat, kdo v tomto konfliktu zrovna vyhrává a jak se napjatá situace může dál vyvíjet.
„Píšu jen pro svůj stín, který se přede mnou promítá na zeď. Musím se mu představit,“ dočteme se v novele Slepá sova zakladatele moderní perské literatury Sádeka Hedájata. My naopak doufáme, že nutně výběrová recepce zlomků současné íránské kultury může u našich čtenářů vzbudit zvědavost, která stojí na počátku každého intenzivního vztahu s uměním.