Ke dvěma zásadním kulturním událostem tohoto roku došlo ve stejný den. Před posledním květnovým víkendem měl v kinech premiéru snímek Backrooms teprve dvacetiletého režiséra Kanea Parsonse, psychologický horor vycházející z internetového fenoménu videí, jež zachycují „nemísta“ na pomezí reality a snu. Celovečerní debut se stal takřka přes noc hitem a Parsons dosud nejmladším režisérem, jehož film obsadil první místo v žebříčcích návštěvnosti. Během závěrečných titulků znepokojivého snímku začne hrát neméně zlověstná hudba. Tou ambientní skladbou, která svým hypnotickým rytmem a zvláštně odtažitým voiceoverem působí jako z nějakého zapomenutého instruktážního videa, je track The Word Becomes Flesh z nového alba skotského dua Boards of Canada. Jejich Inferno přitom vyšlo zároveň s premiérou Backrooms.

Cesta do hlubin

O náhodu se jistě nejednalo. Parsons uvádí hudbu kultovní dvojice jako jeden z klíčových inspiračních zdrojů onoho zvláštně tísnivého dojmu, jejž se ve svých videích snaží navodit. Aktuální popularita estetiky „liminálních prostorů“ stojí na virálních memech známých jako „creepypasta“, ale její kořeny jsou mnohem hlubší. Fenomén podivně opuštěných, nekonečně se cyklících zákoutí a průchodů, které nám připadají skličující a zároveň přitažlivé, má blízko ke konceptu hauntologie, jak ho popisoval britský kulturní teoretik Mark Fisher.…