Příběh třetí prózy Evy Danišové se vypráví retrospektivně, prostřednictvím vzpomínek, které si již zralá Dora vybavuje během obyčejné cesty z nákupu. Autorka tak v knize Diliňi Dora čtenářstvu s nadsázkou a zároveň bez příkras předkládá osobní příběh Romky z maloměsta, který však hovoří za celou generaci žen, se kterými život nehrál podle pravidel.

Nepochopení a údiv

Dora „má zrovna krajkové období“ a mezi látkami a drobnostmi z galanterie si vybavuje dobu svého mládí, kdy tolik „zkrášlovadel“ nebylo. Obraz skromně žijící hrdinky v sedmdesátých letech, která se nelíčila a příliš nemluvila, slouží jako most do hloubek vypravěččiny paměti. Ta sahá až do doby čekání na místo v dětském domově, kterou Dora strávila v blázinci mezi psychicky nemocnými a často nebezpečnými pacienty. Následující roky si pak odžila v pasťáku s dívkami bez ambic, vzorů či rodiny, kterou ostatně neměla ani ona sama. Kromě babičky, jejíž domácnost nesplňovala podmínky pro výchovu dítěte, jí nezůstal nikdo. S touto zkušeností vstupuje důvěřivá dívka do státem regulovaného světa, v němž naráží na všudypřítomný rasismus, třídní rozdělení společnosti a hlavně na soustavné nepochopení.

Systémové znevýhodnění je z příběhu pa­­trné záhy, nikdy se však nestává ústředním tématem. Stále aktuální problematiku nucené sterilizace autorka stihne…