Česká televize dělá radost jazzmanům. V poslední době se na obrazovce objevuje čím dál více dokumentů a záznamů věnovaných tomuto žánru. Jednou z těchto drobných jazzmanových radostí je i série koncertů legendárního Chicka Corey, pianisty, jenž se podílel na nahrávání přelomového alba Milese Davise Bitches Brew, a od alba Return To Forever (1971) cizeluje svůj nezaměnitelný hudební styl a sound.

Zatím posledním dílem zmíněné série bylo Rendezvous in New York s vynikajícím basistou Johnem Patituccim a bubeníkem Dave Wecklem. Oba jsou Coreovými spoluhráči v jeho Elektric Bandu, který se před nedávnem dočkal reinkarnace. Na rozdíl od Elektric bandu, jenž je zaměřen zejména na fúzi jazzrocku a latinskoamerických stylů, repertoár Akoustic Bandu tvořily i standardy v mainstreamovém podání.

Jak těleso charakterizovat? Corea díky svému výraznému latinskoamerickému cítění používá odlišné rytmizace a harmonické postupy, témata skladeb často jen naznačí akordickým sledem a v dalším taktu se pak doprovází v melodii, která na téma velmi odkazuje, a přesto je pozměněna. Patitucci je výborný sideman i sólista, dokáže vystavět vygradovaný chorus. Bubeník Dave Weckl je bezesporu virtuózní hráč. V bubenických kruzích je považován za legendu, ba zjevení. Disponuje až „absurdní“ technikou, která je mu však v tomto mainstreamovém triu chvílemi na překážku, jeho hra je místy až příliš zaměřena na technické ekvilibristiky, nikoliv na melodiku a komunikaci. Weckl je orien­tován spíše na fusion a latinskoamerické rytmy, které jsou základním kamenem většiny jeho autorských skladeb v domovském Dave Weckl Bandu. Tuto orientaci dokazuje v brilantně interpretované skladbě Spain, jež patří mezi Coreovy nejznámější.

Jak vyplývá z výše napsaného, všichni tři muzikanti patří mezi světovou špičku a možnost vidět je v typickém americkém jazzklubu tak, jako můžete v Praze vidět třeba Viklického, je fascinující. O to víc, že ČT odvysílá ještě tři Coreovy koncerty, včetně Davisova Electric Kind of Blue.

Autor je hudební publicista.