close search

Za Sydem Barrettem

Syd Barrett, autor rané fáze tvorby slavných Pink Floyd, nestihl zemřít mladý. Jeho osud byl ale v lecčem podobný příběhům předčasně zesnulých ikon šedesátých let – Briana Jonese, Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové, hudebníků, kteří krátce a výrazně zazářili a před dovršením třiceti let věku zhasli. Syda Barretta zničující životní styl nezahubil hned, ale až po mnohaletém mlčení bez sil i vůle vrátit se k hudební tvorbě. Zemřel ve svém bytě, nejspíš v pátek 7. července 2006.

Psychedelická hudební scéna šedesátých let spontánně vybujela na různých místech. V Kalifornii jí vévodili sanfranciští Grateful Dead, Jefferson Airplane a promotér Bill Graham, pořádající v sále Fillmore East koncerty doprovázené pověstnými světelnými show, květinkami, korálky a řádnou porcí volné lásky. O kus dál, v Los Angeles, strašily Zappovy Mothers of Invention. V New Yorku udával tep Andy Warhol a jeho Exploding Plastic Inevitable – večery plné filmů, světel, popartové hry na zvrácenost a rachotu Velvet Under­ground. V Canterbury se rodila scéna kolem skupin Soft Machine a Gong, která nakonec prokázala největší životnost. A swingujícímu Londýnu se dostalo klubu UFO, kde do záplavy barevných světel improvizovala čtveřice mladíků Pink Floyd své halucinogenní plochy pro bzučící varhany a vazbící kytaru. Změna, která se v rocku odehrála v polovině šedesátých let, byla dráždivě nakažlivá i pro giganty –
Beatles a Rolling Stones vydali své psychedelické výlety Sergant Pepper’s Lonely Hearts Club Band, respektive Their Satanic Majesties Request v roce 1967, kdy Pink Floyd přišli s dlouhohrajícím debutem Piper At The Gates Of Dawn.

Na „Piperovi“, jehož název je převzat z dětské knížky Kennetha Grahama Vítr ve vrbách (u nás vyšla s názvem Žabákova dobrodružství), se Barrett projevil jako invenční písničkář, čerpající inspiraci v dětském světě pohádek, vyprávění a v typicky anglické baladické zpěvnosti. Oproti zvukovým přívalům dřívějších improvizovaných koncertů se posluchači na této desce dostalo (s jedinou výjimkou) porce krátkých písní ve veselém, jindy mile zasněném duchu, v nichž jsou psychedelický opar, neobvyklé zvuky a studiové efekty zcela ve službách hravosti a náhlých inspirací sršícího Barretta, který v jediném roce napsal bezmála všechny písně Pink Floyd i své krátké sólové dráhy. Občas posmutnělý tón dětských návratů bývá připisován skutečnosti, že Barrett za války ztratil otce – ze stejného pramene pocházejí i hořké obžaloby Rogera Waterse, pozdějšího vůdce Pink Floyd a tvůrce vše­obecně známé Zdi.

Časté výlety do „kraje za zrcadlem“ a hvězdný status si vybraly krutou daň. Barrett nebyl schopen koncertovat a Pink Floyd přibrali nového kytaristu Davida Gilmoura, který Barretta svého času učil hrát (a později mu byl vytýkán „barrettovský“ styl). Po několika koncertech v rozšířené sestavě se skupina rozhodla pokračovat bez autora repertoáru, který měl nadále tvořit v pohodlí domova – stejný postup o něco dříve zavedli Beach Boys pro svého vůdce Briana Wilsona. Na druhém albu A Saucerful Of Secrets však už má Barrett jedinou skladbu, závěrečné rozloučení Jugband Blues. S odchodem klíčové osobnosti se Pink Floyd zvukově vyrovnali až v roce 1973 albem Dark Side Of The Moon. Následující Wish You Were Here sice obsahovala dvě Barrettovi věnované skladby (titulní a Shine On You Crazy Diamond), ale zvukem už byla na míle daleko.

Dvě sólová alba, která Barrett natočil počátkem sedmdesátých let (The Madcap LaughsBarrett), vznikla za přispění trpělivého Gilmoura a hostování členů skupin Soft Machine a Humble Pie. Jejich zvuk je poznamenán nevyzpytatelným střídáním Barrettových stavů, některé písně jsou zcela dokončeny, jiné zůstaly ve verzích jen s akustickou kytarou a občasným škobrtáním. Z Barrettova hlasu čiší únava, občas i nezájem, nicméně vznikly tak dva fascinující pomníky střídavě úspěšného zápasu zlomené osobnosti. Jejich atmosféra je i při optimističtějších písních mrazivá a uhrančivá, některé kusy o několik tříd lepší než ty na „Piperovi“. Třetí album Opel, sestavené z nevydaných zbytků nahrávání prvních dvou alb a vydané až v roce 1988, už zůstává pouze kolekcí zmarněných šancí. Po pokusu objevit se na scéně se skupinou Stars rezignoval Barrett na hudbu docela – vrátil se k občanskému jménu Roger a žil
s matkou v ústraní. O jeho živobytí se starali zbylí Pink Floyd, důkladně dohlížející na doručování tantiém do správných rukou.

Barrettův přístup k psaní písní hravě melancholické fantazie nakazil řadu tvůrců. Svůj hold mu v podobě coververze složil David Bowie a desítky dalších. Jasná a přiznaná inspirace zvukem raných Pink Floyd se objevuje například ve zvuku Legendary Pink Dots, Television Personalities (autorů skladby I Know Where Syd Barrett Lives) a desítek dalších. Osmdesáti­minutovou poctou je i majstrštyk industriálních Psychic TV, album Trip ResetUkolébavkou pro Syda Barretta a dnes již marným voláním: Nejsou jen hvězdy/ Nejsme na Marsu/ Vyjdi zase ven/ Už se neschovávej/ Kometa, jíž jsi /Je příliš vzdálená…

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Eusexua je praxe

Politika tělesné zkušenosti podle FKA Twigs



Punkrockeři na mši

Nad albem „Do Unto Others…“ skupiny Spermbankers