Psychedelická hudební scéna šedesátých let spontánně vybujela na různých místech. V Kalifornii jí vévodili sanfranciští Grateful Dead, Jefferson Airplane a promotér Bill Graham, pořádající v sále Fillmore East koncerty doprovázené pověstnými světelnými show, květinkami, korálky a řádnou porcí volné lásky. O kus dál, v Los Angeles, strašily Zappovy Mothers of Invention. V New Yorku udával tep Andy Warhol a jeho Exploding Plastic Inevitable – večery plné filmů, světel, popartové hry na zvrácenost a rachotu Velvet Under­ground. V Canterbury se rodila scéna kolem skupin Soft Machine a Gong, která nakonec prokázala největší životnost. A swingujícímu Londýnu se dostalo klubu UFO, kde do záplavy barevných světel improvizovala čtveřice mladíků Pink Floyd své halucinogenní plochy pro bzučící varhany a vazbící kytaru. Změna, která se v rocku odehrála v polovině šedesátých let, byla dráždivě nakažlivá i pro giganty –
Beatles a Rolling Stones vydali své psychedelické výlety Sergant Pepper’s Lonely Hearts Club Band, respektive Their Satanic Majesties Request v roce 1967, kdy Pink Floyd přišli s dlouhohrajícím debutem Piper At The Gates Of Dawn.

Na „Piperovi“, jehož název je převzat z dětské knížky Kennetha Grahama Vítr ve vrbách (u nás vyšla s názvem Žabákova dobrodružství), se Barrett projevil jako invenční písničkář, čerpající inspiraci v dětském světě pohádek, vyprávění a v typicky anglické baladické zpěvnosti. Oproti zvukovým přívalům dřívějších improvizovaných koncertů se posluchači na této desce dostalo (s jedinou výjimkou) porce krátkých písní ve veselém, jindy mile zasněném duchu, v nichž jsou psychedelický opar, neobvyklé zvuky a studiové efekty zcela ve službách hravosti a náhlých inspirací sršícího Barretta, který v jediném roce napsal bezmála všechny písně Pink Floyd i své krátké sólové dráhy. Občas posmutnělý tón dětských návratů bývá připisován skutečnosti, že Barrett za války ztratil otce – ze stejného pramene pocházejí i hořké obžaloby Rogera Waterse, pozdějšího vůdce Pink Floyd a tvůrce vše­obecně známé Zdi.

Časté výlety do „kraje za zrcadlem“ a hvězdný status si vybraly krutou daň. Barrett nebyl schopen koncertovat a Pink Floyd přibrali nového kytaristu Davida Gilmoura, který Barretta svého času učil hrát (a později mu byl vytýkán „barrettovský“ styl). Po několika koncertech v rozšířené sestavě se skupina rozhodla pokračovat bez autora repertoáru, který měl nadále tvořit v pohodlí domova – stejný postup o něco dříve zavedli Beach Boys pro svého vůdce Briana Wilsona. Na druhém albu A Saucerful Of Secrets však už má Barrett jedinou skladbu, závěrečné rozloučení Jugband Blues. S odchodem klíčové osobnosti se Pink Floyd zvukově vyrovnali až v roce 1973 albem Dark Side Of The Moon. Následující Wish You Were Here sice obsahovala dvě Barrettovi věnované skladby (titulní a Shine On You Crazy Diamond), ale zvukem už byla na míle daleko.

Dvě sólová alba, která Barrett natočil počátkem sedmdesátých let (The Madcap Laughs a Barrett), vznikla za přispění trpělivého Gilmoura a hostování členů skupin Soft Machine a Humble Pie. Jejich zvuk je poznamenán nevyzpytatelným střídáním Barrettových stavů, některé písně jsou zcela dokončeny, jiné zůstaly ve verzích jen s akustickou kytarou a občasným škobrtáním. Z Barrettova hlasu čiší únava, občas i nezájem, nicméně vznikly tak dva fascinující pomníky střídavě úspěšného zápasu zlomené osobnosti. Jejich atmosféra je i při optimističtějších písních mrazivá a uhrančivá, některé kusy o několik tříd lepší než ty na „Piperovi“. Třetí album Opel, sestavené z nevydaných zbytků nahrávání prvních dvou alb a vydané až v roce 1988, už zůstává pouze kolekcí zmarněných šancí. Po pokusu objevit se na scéně se skupinou Stars rezignoval Barrett na hudbu docela – vrátil se k občanskému jménu Roger a žil
s matkou v ústraní. O jeho živobytí se starali zbylí Pink Floyd, důkladně dohlížející na doručování tantiém do správných rukou.

Barrettův přístup k psaní písní hravě melancholické fantazie nakazil řadu tvůrců. Svůj hold mu v podobě coververze složil David Bowie a desítky dalších. Jasná a přiznaná inspirace zvukem raných Pink Floyd se objevuje například ve zvuku Legendary Pink Dots, Television Personalities (autorů skladby I Know Where Syd Barrett Lives) a desítek dalších. Osmdesáti­minutovou poctou je i majstrštyk industriálních Psychic TV, album Trip Reset s Ukolébavkou pro Syda Barretta a dnes již marným voláním: Nejsou jen hvězdy/ Nejsme na Marsu/ Vyjdi zase ven/ Už se neschovávej/ Kometa, jíž jsi /Je příliš vzdálená…

Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.