V moderním umění se stalo téměř tradicí vydávání manifestů a prohlášení, v nichž autoři obhajovali a vysvětlovali své názory, postoje a tvorbu. Stejně tak neodmyslitelně k moderně od jejích počátků patří i časopisy, kde literáti, básníci, hudebníci, malíři, sochaři a architekti dostávali prostor pro vzájemnou výměnu svých manifestů, prohlášení a názorů. Dnes se díváme na většinu z těchto periodik – ačkoliv řada z nich měla jepičí život – jako na důležitý příspěvek k formování moderního uměleckého názoru v jeho nejrůznějších podobách. Situace takových týdeníků, měsíčníků a občasníků tedy nikdy nebyla jednoduchá, okruh předplatitelů byl velmi omezený, zájem laické veřejnosti téměř mizivý, přesto ale tyto „plátky“ vždy znovu a znovu vznikaly a existovaly. Výrazným zásahem do literárně-výtvarné symbiózy byl nástup komunistické totality. Kromě skromných pokusů o obnovu
této kulturní platformy v šedesátých letech se skutečnou neomezenou příležitostí pro vzkříšení tradice stala až doba pro roce 1989.

Co se možná z pohledu kulturních center může zdát jako už zcela samozřejmá aktivita, to se s narůstající vzdáleností od nich mění v téměř neuskutečnitelné podniky, obzvláště pokud jde o umění a kulturu nejsoučasnější. O to víc je potěšující, že i přes výrazně horší podmínky na periferiích kulturní časopisy vznikají, ba co víc – přežívají. Jedním z titulů, které potvrzují výše uvedené, je ostravská kulturní revue Protimluv. Nedá se sice říct, že by to byl jediný ostravský časopis věnující se současné kultuře, rozhodně je ale ojedinělý v tom, že na jeho stránkách dostává prostor střední, mladší i nejmladší generace ostravských nebo s Ostravou spojených tvůrců, jejichž hlas by jinak jistojistě zanikl. V případě Ostravy totiž dvojnásob platí poučka o vztahu domova k prorokům.

Protimluv vznikl už před pěti lety jako donkichotský projekt, jehož původcem a hlavním tahounem se stal šéfredaktor Jiří Macháček. Po velkém rozmachu prvního ročníku, kdy v krátkém sledu vyšla čtyři čísla, nastala hned v následujícím roce krize. Kvůli přezíravosti ostravských, severomoravských a jiných grantových komisí se však tehdy podařilo vydat pouze jedno číslo. Pomyslného dna tím ale pravděpodobně bylo dosaženo a Protimluv v dalších ročnících potvrdil, že se jedná o životaschopný podnik. Tradičně už tedy na pulty ostravských knihkupectví rok co rok přicházejí čtyři čísla, z nichž mnohá jsou doplňována přílohami v podobě originálních grafických listů ostravských umělců – mezi jinými jmenujme Aleše Hudečka, Marka Pražáka nebo Miloše Mazala.

Na kulturní časopis poněkud podivný, anarchisticky a rozkladně působící název výstižně odráží situaci současných literátů a vizuálních umělců v rámci ostravské společnosti. Jsou těmi, které nikdo neposlouchá. Společnost, manipulovaná líbivou politikou některých regionálních zástupců, nemá potřebu věnovat pozornost těm, kteří znejišťují, zpochybňují a problematizují. Název časopisu je tedy v této souvislosti možné vnímat jako hlas, který jde proti zaběhanosti a povrchnosti naučených a opakovaných frází, jež jsou hluboce zakořeněné v myslích mnoha lidí, kteří mají s kulturou co do činění, ať už z hlediska své funkce nebo svých zájmů.

Protimluv ovšem můžeme vnímat i z jiného úhlu pohledu. Protimluv je vlastně oxymóron. Je to spojení nespojitelného. Je to sloučení názorů a tendencí, které byly a jsou často vnímány odděleně, izolovaně, ačkoli k tomu krom navyklého škatulkování není žádný důvod. Propojení literátů, vizuálních umělců, hudebních a výtvarných teoretiků vytváří dohromady živý konglomerát často velmi rozdílných přístupů. Ambicí Protimluvu je dát těmto rozdílným přístupům prostor, a tak podpořit jejich vstup do širšího povědomí.

Do časopisu přispívají spisovatelé, kteří si své místo na českém literárním plácku už vydobyli. Jmenujme například Jana Balabána, Petra Hrušku či Jaroslava Žilu, z mimoostravských Jaromíra F. Typlta. Redaktoři ale také vyhledávají mladé literární talenty, pro něž je určen rubrika Z líhně. Obdobně se Protimluv chce věnovat i upozorňování na mladé výtvarníky. Z teoretiků se hudební produkci věnuje například M. H. Procházka, architektuře a umění obecně Martin Strakoš, který je ostatně jednou z výrazných tváří této revue. Stejně jako literární teoretik Oskar Mainx nebo v poslední době Jan Faber, jehož zásluhou se čtenáři Protimluvu mohou seznamovat s překlady současné polské poezie.

Výtvarná složka tvoří, nejen díky vloženým grafikám, jeden z důležitých, charakteristických prvků časopisu. Protimluv se systematicky věnuje mapování výtvarných aktivit a pravidelně uveřejňuje rozhovory s osobnostmi výtvarného umění (Hana Puchová, Karel Adamus, Jan Wojnar, Jiří Šigut).

O tom, že se Protimluv nevyhýbá kulturně-společenským tématům, na něž by chtěli mnozí spíše zapomenout, svědčí zatím poslední číslo. Jeho podstatná část je věnována městským galeriím. Celý blok článků a názorů se zaobírá tématem, které je pro ostravskou výtvarnou scénu velmi bolestné. Ostrava totiž nemá plnohodnotnou kunsthalle, srovnatelnou například s Domem umění v Brně nebo v Opavě.

Protimluv dokazuje, že jeho místo na ostravském kulturním nebi je víc než opodstatněné.

Autor je historik umění.