Když se před pár lety ptali Björk, co právě poslouchá, řekla, že ji na iPodu nadchlo „to mezi skladbami“. Měla na mysli funkci shuffle – tedy přehrávání v náhodném pořadí. Na discmanu byl tenhle modus ještě trochu nuda – přece jen přehrávat si náhodně tucet tracků z jedné desky není bůhvíco. Ale na iPodu se už surfuje mezi stovkami alb, či kolik jich tam máte: mně umí shuffle do těsného sousedství shrnout třeba Milese Davise, Matmos, Billii Holidayovou, Kim Kashkashian, Gnarls Barkley a Pepu Nose. Někdy to chutná jako okurka po cukrové vatě, ale jindy máte pocit, že iPod užitečně zmačkal mapu vaší mysli a přiblížil k sobě body, které vás nikdy dřív nenapadlo spojit.

Název Shuffle použil pro svůj nový projekt (partituru, publikaci a konceptuální fotocyklus v jednom) Christian Marclay, jeden z velkých současných tvůrců, kteří si po léta hrají s ikonami a reáliemi hudby. Několik let na veřejnosti průběžně fotografoval nejrůznější grafické podoby not: všechen ten napůl neviditelný design, noty na deštníku, na vývěsním štítu gramoprodejny, v inzerátech hudebních škol. K souboru pětasedmdesáti karet (které se prodávají mezi knižními publikacemi) připsal stručnou instrukci: „Tento balíček karet může být použit jako hudební partitura. Zamíchejte balíček a vytáhněte si karty. Vytvořte sekvenci z libovolného množství karet. Hrajte sami nebo s dalšími hráči. Vymyslete si vlastní pravidla. Zvuky je možné buď hrát, nebo si je představovat.“

Marclay v minulosti opakovaně ukázal na „hudbu“, jak ji vnímají laikové, média, výrobci obrazů pro masovou spotřebu. Tady se mu skvěle podařilo nastřádat snímky, jež svou potměšilou banálností a zachycováním nevýznamného, leckdy nevzhledného a kýčovitého, mohou připomenout vtipnou prázdnotu fotek dvojice Jasanský-Polák. Jsou tu noty jako znaky noblesy – bublinky v reklamě na šampaňské, ale také noty poněkud užmoulané, pryžové, nafukovací, plyšové a chemlonové. Notami někdo uznal za vhodné pokrýt kšandy, peřinu, spojler auta, obal kavárenské čokoládičky i plot. Když vidíme dlaždičky s citací Beethovenovy Osudové nebo ženskou ruku s vytetovaným basovým klíčem (!), skoro by se nám chtělo vědět víc o příbězích, které za izolovanými záběry pokračují. Talíř, rohožka, nesčetné neony, pouliční kráva do snobské dražby, s odpuštěním hajzlpapír: všude tam člověk promítl hudbu. Marclay si přesně všímá, že tohle není zóna muzikantů, ale
grafických designérů, kteří noty často sázejí bez ambice na smysluplnost zápisu. Jiní však pracují s digitálními kopiemi a dokážou kus náhodně získaného zápisu přesně přenést na kýžený květináč.

Jakoby „s úsměvem idiota“ Marclay pomíjí, že ty noty nikdy nebyly určeny k přehrání. Aneb, jak vyzvali podezřívaví českoslovenští celníci Freda Frithe při prohlídce: „Když jste muzikanti, tak hrajte!“ Na webu včetně YouTube lze najít dokumentaci několika různých provedení Marclayova Shuffle. Sám Christian Marclay nabízí jenom východisko ke hře, je v něm ale cenná výzva přečíst a po svém si přeložit impulsy, které bychom jinak nevzali do hry. U iPodu i Marclayovy hry má „modus shuffle“ společný moment: necháváme vkus stranou a přenecháváme část rozhodnutí mechanismu náhody. Na scénu se tak dostává klasické (pro někoho i dnes nesnesitelné) přesvědčení Johna Cage, že právě náhoda – generovaná třeba staročínským i-ťingem – může našemu egu pomoci odbourat výhradní důraz na to, co se nám líbí, a dát prostor i všemu ostatnímu. Pojetí hudby se tak vzdaluje umělecké formě (kam autor vybírá jen prvky pro harmonii celku) a blíží
víc výzkumu, třeba zoologii. V ní vědci také nevynechávají živočichy, kteří se jim nelíbí, kterým nerozumějí nebo kteří jim nepřinášejí užitek. (To se třeba o akademické hudební vědě v této zemi pořád ještě nedá říci.) Až dostanete v kavárně ubrousek s notami, nezavrhujte ho jen proto, že má odporný design. Marclay připomíná, že si ho můžete přezpívat právě tak odporně, jak působí.

Autor je hudební publicista.

Christian Marclay: Shuffle. Soubor 75 karet. Aperture; 2007.